ECLI:CZ:NS:2013:8.TDO.221.2013.1
sp. zn. 8 Tdo 221/2013-33
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 27. března 2013 o dovolání obviněného W. Z., nar., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 15. 5. 2012, sp. zn. 7 To 187/2012, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 19 T 119/2011, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného W. Z. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 20. 2. 2012, sp. zn. 19 T 119/2011, byl obviněný W. Z. byl uznán vinným zločinem těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1 tr. zákoníku ve stádiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoník v jednočinném souběhu s přečinem výtržnictví podle §358 odst 1 tr. zákoníku, kterých se podle skutkových zjištění dopustil tím, že
dne 23. 12. 2010 v době mezi 3:00 až 5:00 hodin v P., v ulici Š., v chodbě před nočním klubem R. L., za současné přítomnosti nezjištěného počtu osob po předchozí slovní potyčce nejprve zasáhl poškozeného J. E. G. P., nar., několika ranami pěstí do obličeje a odešel, avšak poté se vrátil s baseballovou pálkou a udeřil jí poškozeného do pravého lokte, čímž mu způsobil tříštivou nitrokloubní zlomeninu hlavičky pravé vřetenní kosti s posunem úlomků, poté do levého stehna, čímž mu způsobil podkožní krevní výron, a když se poškozený zhroutil na zem, zasáhl ho obžalovaný úderem pálky vedeným velkou silou do obličeje do oblasti levého oka, kde poškozenému způsobil tříštivou zlomeninu levého lícního komplexu (tj. spodiny levé očnice, jařmové kosti a boční stěny horní čelistní dutiny) bez posunu úlomků, avšak s masivním pohmožděním měkkých tkání, spočívajících v otoku levé tváře a průniku vzduchu do jejích struktur a do očnice, v krevním výronu na spojivce levého oka a v krvácení do ústní dutiny a z nosu, přičemž si obviněný byl vědom toho, že vzhledem k velké intenzitě útoku a způsobu jeho provedení mohl poškozenému způsobit závažné zdravotní následky, spočívající v těžké újmě na zdraví pro poškození důležitého orgánu (oka, mozku) a delší dobu trvající poruše zdraví a byl s tímto srozuměn, a po útoku z místa odešel.
Za tyto trestné činy byl obviněný odsouzen podle §145 odst. 1 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří roků, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří roků. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost zaplatit poškozenému na náhradě škodu částku ve výši 72.286,55 Kč.
Městský soud v Praze jako soud odvolací usnesením ze dne 15. 5. 2012, sp. zn. 7 To 187/2012, podle §256 tr. ř. zamítl jako nedůvodné odvolání obviněného podané proti shora citovanému rozsudku soudu prvního stupně.
Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím obhájce JUDr. Prokopa Beneše dovolání, jež opřel o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Má za to, že napadená rozhodnutí trpí právními vadami, které vznikly v důsledku nesprávných skutkových zjištění. V této souvislosti odkázal na nález Ústavního soudu ze dne 13. 7. 2006, sp. zn. II. ÚS 193/04. Nesprávnost postupu řízení před odvolacím soudem spatřuje v tom, že soud druhého stupně se nevyjádřil k vadám, jež obviněný vytýkal ve svém odvolání, ačkoli tyto mohly mít vliv na správnost výroků, proti nimž bylo odvolání podáno. Odvolací soud tak podle dovolatele naprosto pominul vytýkané rozpory ve výpovědích poškozeného, přičemž k jejich odstranění neprovedl ani obviněným navrhované důkazy. Další pochybení obviněný spatřuje v „nejasnostech v časové ose“, a to zejména pokud jde o délku útoků, jejich počet i čas, kdy se měl incident odehrát, a v neposlední řadě taktéž v tom, že soud neodstranil pochybnosti ohledně místa činu. Zpochybnil též skutečnost, že poškozený po svém napadení nevyhledal lékařskou pomoc. Odvolacímu soudu dále vytýkal, že obhájci obviněného byl doručen rozsudek bez podpisu předsedy senátu nebo člena senátu, jak ukládá §129 odst. 5 tr. ř. Ve vytýkaném postupu odvolacího soudu dovolatel shledal porušení principu in dubio pro reo, neboť v odvolacím řízení tento soud rezignoval na svou rozhodovací pravomoc, když pouze odkázal na rozsudek prvoinstančního soudu, aniž by se sám zabýval argumenty a návrhy obhajoby. Jediným usvědčujícím důkazem přitom podle obviněného byla výpověď poškozeného, v níž však shledával rozpory a nejasnosti. Dovolatel se tudíž domnívá, že nebylo prokázáno mimo rozumnou pochybnost, že by to byl právě on, kdo se skutku popsaného v obžalobě dopustil, a tímto postupem tudíž došlo k porušení jeho práva garantovaného v čl. 8 odst. 1 Listiny v důsledku nerespektování práva zakotveného v čl. 40 odst. 2 Listiny. S odkazem na nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 260/05 dospěl obviněný k závěru, že jej nebylo možné odsoudit za skutek, kterého se nedopustil a který mu nebyl prokázán.
S ohledem na tyto své výhrady dovolatel navrhl, aby rozhodnutí Městského soudu v Praze ze dne 15. 5. 2012 (chybně uvedeno 13. 6. 2012), sp. zn. 7 To 187/2012, ve spojení s rozhodnutím Obvodního osudu pro Prahu 5 ze dne 20. 2. 2012, sp. zn. 19 T 119/2011, byla zrušena a věc přikázána Obvodnímu soudu pro Prahu 5 k novému projednání s tím, aby po jejím novém projednání byl obviněný obžaloby podle §226 písm. b) tr. ř. zproštěn.
Nejvyšší státní zastupitelství, jemuž byl opis dovolání obviněného doručen dne 3. 9. 2012, zaslalo Nejvyššímu soudu sdělení, že se k dovolání nebude věcně vyjadřovat.
Nejvyšší soud jako soud dovolací poté, co shledal, že dovolání obviněného je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou podle §265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř., v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), zkoumal, zda uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze považovat za důvod dovolání v tomto zákonném ustanovení vymezený.
Dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Z takto stanovených mezí této právní úpravy plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady právní, tedy to, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoli o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci procesních, a nikoliv hmotně právních ustanovení. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
Označený dovolací důvod musí být v dovolání skutečně obsahově tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen v napadeném rozhodnutí, a teprve v návaznosti na takové tvrzené a odůvodněné hmotně právní pochybení lze vytýkat i nesprávná skutková zjištění, např. vztahující se k jiné právní kvalifikaci, která měla být podle dovolání použita. Nelze za naplnění uvedeného důvodu považovat takové výhrady obviněného, v nichž jsou tvrzeny pochybnosti o správnosti skutkových zjištění a s ohledem na obhajobu obviněného jinak hodnoceny důkazy již provedené, když na základě těchto skutkových vad je dovozováno, že obviněný se činu, jímž byl uznán vinným, nedopustil. V takovém případě nebyl materiálně, tedy ve skutečnosti uplatněn důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., spočívající v nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení, ale důvod jiný, a to pochybnosti o správnosti skutkových zjištění, který však v ustanovení §265b tr. ř. pro podání dovolání není uveden.
Citovaný dovolací důvod tudíž nelze dovozovat s poukazem na nesprávná skutková zjištění nebo na nesouhlas s hodnocením důkazů. Obsah konkrétně uplatněných námitek, tvrzení i právních názorů, o něž je v dovolání opírána existence určitého dovolacího důvodu, musí skutečně věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř. Pouze formální poukaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů nestačí, neboť dovolací důvod musí být v dovolání skutečně obsahově tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen v napadeném rozhodnutí, a teprve v návaznosti na takové tvrzené a odůvodněné hmotně právní pochybení lze vytýkat i nesprávná skutková zjištění (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/2003).
Nejvyšší soud je přitom zásadně povinen vycházet ze skutkového zjištění soudu prvního stupně a teprve v návaznosti na tento skutkový stav zvažuje hmotně právní posouzení, přičemž skutkové zjištění soudu prvního stupně nemůže změnit, a to jak na základě případného doplňování dokazování, tak ani v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů (srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, II. ÚS 760/02, III. ÚS 282/03, IV. ÚS 449/03).
Průlomem do právě uvedených zásad by mohl být toliko extrémní nesoulad mezi učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a právními závěry na straně druhé, resp. zjištění, že skutková zjištění jsou v extrémním nesouladu s provedenými důkazy (srov. rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2005, sp. zn. III. ÚS 578/04 a ze dne 20. 9. 2006, sp. zn. I. ÚS 553/2005). O extrémní nesoulad se jedná tehdy, jsou-li prokázána zcela zjevná extrémní pochybení mezi skutkovými zjištěními a právním posouzením věci. O takový případ jde jen za situace, že je zjištěna zjevná absence srozumitelného odůvodnění rozsudku, kardinální logické rozpory ve skutkových zjištěních a z nich vyvozených právních závěrech, opomenutí a nehodnocení stěžejních důkazů atp. (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 19. 8. 2010, sp. zn. III. ÚS 1800/2010).
Z obsahu podaného dovolání je patrné, že dovolatel výlučně vytýkal, že soudy své závěry o jeho vině opřely toliko o svědeckou výpověď poškozeného, kterou považoval za rozporuplnou a nevěrohodnou, přičemž na základě zpochybňování věrohodnosti poškozeného usiloval o změnu skutkových zjištění ve svůj prospěch. Svými argumenty tudíž především vytýkal způsob, jakým soudy tento jediný přímý důkaz hodnotily, a tak své námitky soustředil proti závěru o věrohodnosti poškozeného. Naproti tomu dovolatel na základě vlastních tvrzení, úvah a konstrukcí děje, které však nemají podklad v provedeném dokazování (především pokud jde o místní a časové souvislosti skutku), vyvozoval nepravděpodobnost či dokonce nesprávnost soudy zjištěných skutkových okolností. Je nepochybné, že obviněný takto formulovanými výhradami ve skutečnosti popíral spáchání činu, jak je ve skutkové větě výroku o vině odsuzujícího rozsudku popsán. Tímto postupem se domáhal, aby soudy uvěřily jeho verzi obhajoby (uplatňované již dříve v řízení před soudy nižších stupňů), ze které mělo vyplývat, že se jednání kladeného mu za vinu nedopustil. Takto uplatněné výhrady však nejsou námitkami právní povahy a pod označený dovolací důvod je nelze podřadit.
I přes tento závěr, v jehož důsledku není Nejvyšší soud povinen přezkoumávat napadená rozhodnutí a řízení jim předcházející, je vhodné pouze pro úplnost zmínit, že postup obou soudů nižších stupňů nevzbuzuje pochybnosti o správnosti aplikace ustanovení §2 odst. 5 a 6 tr. ř., jak obviněný vytýkal, a že v posuzované věci nebyl shledán ani extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a právním posouzením věci. Jen ve stručnosti lze proto odkázat na odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, který na stranách 3 až 12 podrobně uvedl, na podkladě jakých důkazů zjistil průběh incidentu, jakož i to, proč některé důkazy považoval za věrohodné a jiné nikoli. Náležitě odůvodnil a vysvětlil také důvody, které jej vedly k tomu, že některým návrhům na doplnění dokazování vznášeným obviněným nevyhověl. Skutková zjištění soudu prvního stupně, jakož i správnost aplikovaných procesních postupů následně, byť toliko stručně, potvrdil také odvolací soud, jenž své úvahy shrnul na stranách 3 až 5 svého usnesení. Způsob, jakým soudy nižšího stupně zhodnotily provedené důkazy a na jejich podkladě vyslovily své skutkové a potažmo i právní závěry, nesvědčí o zjevné absenci srozumitelného odůvodnění rozsudku, ani o kardinálně logických rozporech ve skutkových zjištěních a z nich vyvozených právních závěrech, nebo o opomenutí či nehodnocení stěžejních důkazů (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 19. 8. 2010 sp. zn. III. ÚS 1800/2010), a proto ani Nejvyšší soud neměl důvod o jejich správnosti pochybovat.
Za situace, kdy nebyla naplněna obecná kritéria vymezující dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť obviněný v dovolání uplatnil výhrady, které nejen na označený, ale ani na žádný jiný z dovolacích důvodů uvedených v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. nedopadají, obviněný žádný ze zákonem vymezených dovolacích důvodů nenaplnil, a Nejvyšší soud proto nebyl povinen dovoláním napadená rozhodnutí věcně přezkoumávat.
Nejvyšší soud na základě shora rozvedených skutečností dovolání obviněného W. Z. podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 27. března 2013
Předsedkyně senátu:
JUDr. Milada Šámalová