ECLI:CZ:NS:2013:8.TDO.417.2013.1
sp. zn. 8 Tdo 417/2013-27
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 22. května 2013 o dovolání obviněného S. M. , proti usnesení Krajského soudu v Brně – pobočka ve Zlíně ze dne 24. 1. 2013, sp. zn. 6 To 4/2013, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Zlíně pod sp. zn. 34 T 217/2012, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného S. M. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu ve Zlíně ze dne 3. 12. 2012, sp. zn. 34 T 217/2012, byl obviněný S. M. uznán vinným zvlášť závažným zločinem loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku, kterého se podle skutkových zjištění dopustil tím, že
dne 21. 6. 2012 kolem 13.00 hod. v parku před hotelem B. na ulici tř. S. v O., se slovy: „dej mi tu kabelku…, dej mi peníze…“ udeřil pěstí do obličeje poškozeného R. Š., který seděl na lavičce, v důsledku čehož poškozený upadl na zem, kde do něho několikráte kopl a strhl mu černou kabelku, kterou měl poškozený přes rameno, a tuto si vzal a přehodil si ji přes rameno, kdy tato taška obsahovala dokladovku s nápisem „Doklady“, doklad o výplatě důchodu 8.890,- Kč ze dne 18. 6. 2012, občanský průkaz, průkaz ZTP, kartičku VZP, klientskou kartu Dr. Max, příjmový pokladní doklad ze dne 18. 6. 2012 na částku 3.050,- Kč, lékařskou propouštěcí zprávu, poškozenému způsobil zranění, a to hematom a oděrky v oblasti obočí pravého oka a hřbetu nosu.
Za tento zločin a za sbíhající se přečin krádeže podle §205 odst. 2 tr. zákoníku, za který byl odsouzen rozsudkem Okresního soudu ve Zlíně ze dne 6. 8. 2012, sp. zn. 31 T 128/2012, jenž nabyl právní moci dne 13. 9. 2012, byl obviněný podle §173 odst. 1 tr. zákoníku za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání šedesáti devíti měsíců, pro jehož výkon byl zařazen podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku do věznice s ostrahou. Podle §43 odst. 2 tr. zákoníku byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu ve Zlíně ze dne 6. 8. 2012, sp. zn. 31 T 128/2012, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Rovněž bylo rozhodnuto o náhradě škody.
Krajský soud v Brně – pobočka ve Zlíně jako soud odvolací usnesením ze dne 24. 1. 2013, sp. zn. 6 To 4/2013, odvolání obviněného podané proti rozsudku soudu prvního stupně podle §256 tr. ř. zamítl.
Proti tomuto usnesení soudu druhého stupně podal obviněný prostřednictvím obhájkyně JUDr. Zdeňky Pechancové s odkazem na dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), h), l ) tr. ř. dovolání, které zaměřil proti výroku o vině i trestu. Ve vztahu k výroku o vině soudům vytkl, že své závěry založily na rozporuplných svědectvích poškozeného R. Š. a svědka M. J., neboť podle výpovědi poškozeného obviněný zaútočil, aby se zmocnil jeho příruční brašny, zatímco svědek M. J. uvedl, že viděl obviněného útočit na poškozeného až v době, kdy již obviněný měl tašku přes rameno, z čehož nelze dovodit loupežný úmysl, neboť násilí nemohlo být za této situace činěno v úmyslu zmocnit se cizí věci, nýbrž až po tomto zmocnění. Obviněný vytkl odvolacímu soudu, že na straně 3 svého rozhodnutí zmiňuje, že byla vedle násilí vůči poškozenému použita i pohrůžka násilí, ač pohrůžka násilí nekoresponduje se skutkovým zjištěním z rozsudku soudu prvního stupně, neboť v něm uvedena není, a formulace, která byla použita, „dej mi peníze, dej mi kabelku“ takovou pohrůžku neobsahuje. Podle obviněného soudy nesprávně považovaly obě výpovědi za obsahově shodné a poškozeného za věrohodnou osobu, ač byl v době činu silně ovlivněn alkoholem. Soudy rovněž nesprávně a účelově vyhodnotily výpověď svědkyně R. D., kterou při hlavním líčení předseda senátu „dehonestoval“ tím, že zdůraznil, že její dech páchne po alkoholu. Pokud byl soud přesvědčen, že tato svědkyně byla v době konání hlavního líčení ovlivněna alkoholem, potom neměl přistoupit k jejímu výslechu a její výpověď následně hodnotit jako nevěrohodnou, ale měl hlavní líčení např. odročit na dobu její střízlivosti. Obviněný považoval zjištěný skutkový stav za učiněný v rozporu se zásadami stanovenými zákonem pro hodnocení důkazů, když s ohledem na výpověď svědka J. neučinil závěr, že násilí bylo vykonáno na poškozeném až po zmocnění se věci. Jestliže takový závěr soud nezvažoval, pak nedostatečně vyhodnotil subjektivní stránku jednání obviněného, protože v takovém případě násilí nebylo prostředkem k dosažení majetku poškozeného. Za situace, kdy násilí nepředcházelo zmocnění se věci, nemůže jít o zločin loupeže, ale mohlo se jednat o výtržnictví podle §358 tr. zákoníku, případně krádež podle §205 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku. Ve vztahu k výroku o trestu obviněný napadeným rozhodnutím vytkl nedostatečné zohlednění jeho trestní minulosti, protože se soudy nevypořádaly při ukládání souhrnného trestu s tím, že předchozí přečin krádeže mu byl na základě amnestie prezidenta republiky ze dne 1. 1. 2013 amnestován.
S ohledem na výše uvedené dovolatel navrhl, aby dovolací soud podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. napadené usnesení Krajského soudu v Brně – pobočka ve Zlíně ze dne 24. 1. 2013, sp. zn. 6 To 4/2013, a rozsudek Okresního soudu ve Zlíně ze dne 3. 12. 2012, sp. zn. 34 T 217/2012, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, zrušil a dále aby podle §265 l odst. 1 tr. ř. přikázal Okresnímu soudu ve Zlíně, aby trestní věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Nejvyšší státní zastupitelství, jemuž byl opis dovolání obviněného doručen dne 22. 4. 2013, zaslalo Nejvyššímu soudu písemné sdělení, že se k němu nebude věcně vyjadřovat.
Nejvyšší soud jako soud dovolací nejprve shledal, že dovolání obviněného je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Protože dovolání může být relevantně podáno jen ze zákonem stanovených důvodů, zkoumal, zda je obviněný opřel o skutečnosti naplňující jím označené dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), h), l) tr. ř.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze uplatnit, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení, a plyne z něj, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady právní, tedy to, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoli o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Lze též jeho prostřednictvím vytýkat „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“, jímž se rozumí zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Obsah konkrétně uplatněných námitek, tvrzení i právních názorů, o něž je v dovolání opírána existence určitého dovolacího důvodu, musí skutečně věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř. Nelze za naplnění uvedeného důvodu považovat takové výhrady obviněného, v nichž jsou tvrzeny pochybnosti o správnosti skutkových zjištění a s ohledem na obhajobu obviněného jinak hodnoceny důkazy již provedené, když na základě těchto skutkových vad je dovozováno, že obviněný se činu, jímž byl uznán vinným, nedopustil, protože uvedený dovolací důvod neumožňuje takové vady zaměřené proti nesprávnosti posuzovaného skutkovým zjištěním namítat (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 8. 2002, sp. zn. 5 Tdo 482/2002). Pouze formální poukaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů zde však nestačí, dovolací důvod musí být v dovolání skutečně obsahově tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen v napadeném rozhodnutí, a teprve v návaznosti na takové tvrzené a odůvodněné hmotně právní pochybení lze vytýkat i nesprávná skutková zjištění (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/2003).
Ve vztahu k námitkám obviněného je dále nutné zdůraznit, že Nejvyšší soud je zásadně povinen vycházet ze skutkového zjištění soudu prvního stupně a v návaznosti na tento skutkový stav zvažuje hmotně právní posouzení, přičemž skutkové zjištění soudu prvního stupně nemůže změnit, a to jak na základě případného doplňování dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů (srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, II. ÚS 760/02, III. ÚS 282/03, IV. ÚS 449/03). Zásah do skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně je v rámci dovolacího řízení možný jen v případě, že mezi těmito na straně jedné a právním posouzením skutku na straně druhé existuje extrémní nesoulad, jenž dovolatel ve svém mimořádném opravném prostředku vytkne a podřadí jej pod dovolací důvod zakotvený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., takovou skutečnost však obviněný v dovolání nenamítal a ani z provedeného řízení není patrná.
Především je potřeba poukázat na obsah podaného dovolání, v němž obviněný v rámci polemiky s argumenty uvedenými v odůvodnění napadeného rozhodnutí zásadně popírá, že by spáchal čin, který mu je kladen za vinu tak, jak jej soudy zjistily a ve výrokové části rozsudku popsaly. Zejména brojí proti skutkovým zjištěním ve vztahu k té části popsaného jednání, kde je zachycen průběh násilí, jehož se dopouštěl na poškozeném, a to v souvislosti se zmocněním se kabelky poškozeného. Vytýká rovněž, že soudy nesprávně posoudily věrohodnost výpovědi poškozeného, jemuž přisvědčily, kdežto obhajobě obviněného neuvěřily. Těmito výhradami obviněný popírá, že by se kabelky zmocnil násilím, a na této změněné skutkové okolnosti staví svůj názor o nesprávnosti použité právní kvalifikace, o nenaplnění znaku násilí a subjektivní stránky. Tvrzení, že nebyla naplněna skutková podstata zločinu podle §178 odst. 1 tr. zákoníku, jímž byl obviněný uznán vinným, je sice zásadně námitkou právní povahy, avšak bez dalšího odůvodnění nebo podložení skutečnými právními argumenty ji nelze automaticky považovat za okolnost, která by na označený dovolací důvod dopadala. Jak z obsahu podaného dovolání plyne, obviněný nesprávnost uvedené právní kvalifikace pouze formálně konstatoval, aniž by ji doložil právními vadami, a pro její nesprávnost vychází výhradně ze skutkových okolností, proti nimž zaměřil své argumenty. Obviněný primárně vytýkal způsob, jakým byly okolnosti činu, kterým byl uznán vinným, prokázány, a že nebyly správně posouzeny a zhodnoceny provedené důkazy. Teprve druhotně se na podkladě vlastní verze průběhu skutku (zcela odlišné od té, k níž soudy dospěly) domáhal jiného právního posouzení, a šlo jen o snahu přizpůsobit formálně své dovolání obecným podmínkám bez toho, aniž by byl skutečně naplněn zákonem požadovaný význam a obsah dovolání. Obviněný tudíž uplatnil výhrady, které nedopadají na označený důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ani na žádný jiný z důvodů uvedených v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.
Nejvyšší soud považuje jen na okraj a nad rámec tohoto závěru za vhodné zmínit, že důkazy byly v projednávané věci provedeny v souladu se zákonem a rovněž byly řádně zhodnoceny tak, jak je vyjádřeno v §2 odst. 5, 6 tr. ř., a proto na základě nich učiněná skutková zjištění nevyvolávají pochybnosti. Ze skutkových zjištění soudu prvního stupně vycházely oba soudy a na jejich základě učinily i právní závěry. Vyplývá z nich, že obviněný jednal tak, že poškozeného sedícího na lavičce udeřil pěstí do obličeje, a když poškozený upadl na zem, několikráte do něj kopl. Přitom obviněný i verbálně vyjádřil, že jeho záměrem je získání kabelky a peněz, a proto tak i učinil a kabelku poškozenému z ramene strhl a vzal si ji.
Pokud soudy uvěřily výpovědi poškozeného a tento svůj postup vysvětlily, potom ani Nejvyšší soud neměl důvod o jeho správnosti pochybovat. Z provedeného dokazování a učiněných skutkových zjištění je zřejmé, že obviněný nejprve poškozeného fyzicky napadl, a teprve poté mu sebral tašku, kterou měl poškozený při sobě, k čemuž také celé jeho jednání od počátku směřovalo, jak se podává z verbálního projevu obviněného, jímž svůj čin doprovázel.
Výhrady obviněného, že právní věta neobsahuje vedle znaku násilí i pohrůžku násilí, ač o ní soud v odůvodnění rozhodnutí hovoří, je skutečností, která je z hlediska podaného dovolání nevýznamná, protože by se jednalo o doplnění dalšího znaku v právní větě, což by bylo, za situace, když bylo odvolání podáno pouze obviněným, v rozporu se zásadou zákazu reformationis in peius, a proto o tento znak nemohl odvolací soud právní větu doplnit (§259 odst. 4 tr. ř.). Jednání obviněného popsané ve skutkových zjištěních soudu prvního stupně soudy ze všech rozvedených důvodů správně posoudily jako zvlášť závažný zločin loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku, který shledaly naplněný jen ve vztahu k násilí, nikoli i pro naplnění znaku pohrůžky násilí.
Při konstatované správnosti výroku o vině Nejvyšší soud zkoumal námitky obviněného proti výroku o trestu uplatněné s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., jimiž vytýkal, že soudy dostatečně nezvážily jeho trestní minulost a i přes amnestii prezidenta republiky mu nesprávně uložily souhrnný trest.
K takto uplatněným výhradám Nejvyšší soud připomíná, že o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze dovolání opřít, pokud byl obviněnému uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Z dikce tohoto ustanovení plyne, že uvedený dovolací důvod může spočívat buď v tom, že byl obviněnému uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, anebo v tom, že mu byl uložen trest co do druhu přípustný, avšak ve výměře mimo zákonnou trestní sazbu. Jiná pochybení spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v §39 tr. zákoníku, a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného (nebo naopak mírného trestu), nelze v dovolání vytýkat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 tr. ř. (k tomu srov. rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).
Uváží-li se, že obviněnému byl v projednávané věci za zločin podle §173 odst. 1 tr. zákoníku uložen jako souhrnný (§43 odst. 2 tr. zákoníku) trest odnětí svobody ve výměře šedesáti devíti měsíců (tj. pěti roků a devíti měsíců), jde o trest, který zákon připouští, protože u tohoto trestného činu stanoví odnětí svobody na dvě léta až deset let. Byl proto vyměřen v rámci zákonem stanovené trestní sazby, a nejsou dány podmínky pro použití dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř.
Jestliže však obviněný vytýkal, že souhrnný trest mu byl uložen s ohledem na amnestii prezidenta republiky vyhlášenou dne 1. 1. 2013 nesprávně, lze takovou námitku považovat za uplatněnou v souladu s dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. S odkazem na tento důvod je ve vztahu k výroku o trestu možné namítat „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“, pokud jde o jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu (viz rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).
Podle §43 odst. 4 tr. zákoníku platí, že ustanovení o souhrnném testu se neužije, jestliže dřívější odsouzení je takové povahy, že se na pachatele hledí, jako by nebyl odsouzen, což znamená, že pokud by se na trest, k němuž je ukládán souhrnný trest, vztahovala amnestie s účinky zahlazení, k takto amnestovanému trestu by nebylo možné souhrnný trest ukládat.
Podle výroku o trestu byl obviněnému v pojednávané věci uložen podle §43 odst. 2 tr. zákoníku trest za sbíhající se přečin krádeže podle §205 odst. 2 tr. zákoníku, za který byl odsouzen rozsudkem Okresního soudu ve Zlíně ze dne 6. 8. 2012, sp. zn. 31 T 128/2012, jenž nabyl právní moci dne 13. 9. 2012. Proto bylo nutné s ohledem na výhrady obviněného zkoumat, zda na toto odsouzení dopadaly podmínky rozhodnutí prezidenta republiky o amnestii ze dne 1. 1. 2013. Soud prvního stupně o vině a trestu obviněného rozhodoval dne 3. 12. 2012, tj. ještě před vyhlášením uvedené amnestie, kdežto odvolací soud k odvolání obviněného tuto věc přezkoumával dne 24. 1. 2013, tedy již po jejím vyhlášení. Pokud přezkoumával i výrok o trestu, byl tudíž povinen při ukládání souhrnného trestu zkoumat účinky amnestie ve vztahu k trestu, k němuž byl souhrnný trest ukládán.
Ze spisového materiálu je zřejmé, že odvolací soud si před svým rozhodnutím opatřil informaci (viz č. l. 274) o tom, že obviněný se nachází ve výkonu trestu odnětí svobody, a tato informace vyústila v jeho závěr uvedený v odůvodnění napadeného rozhodnutí, že na obviněného je třeba nahlížet jako na speciálního recidivistu, neboť byl v minulosti již dvakrát odsouzen pro trestný čin loupeže. Za posledních dvacet let byl přitom odsouzen celkem již patnáctkrát a opakovaně mu byly ukládány i nepodmíněné tresty odnětí svobody (viz strana 3 usnesení odvolacího soudu).
Těmito důvody odvolací soud v zásadě konstatoval, že obviněný je vyloučen z účinků amnestie prezidenta republiky ze dne 1. 1. 2013, což jej vedlo k závěru o správnosti soudem prvního stupně uloženého souhrnného trestu.
Tato skutečnost plně odpovídá obsahu spisu Okresního soudu ve Zlíně ze dne 6. 8. 2012, sp. zn. 31 T 128/2012, který si Nejvyšší soud vyžádal a z jehož obsahu zjistil (č. l. 48), že obviněný byl za přečin krádeže podle §205 odst. 2 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání šestnácti měsíců nepodmíněně, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. V této věci Okresní soud ve Zlíně přezkoumal podmínky amnestie ze dne 1. 1. 2013, o čemž učinil záznam na č. l. 88 o tom, že „se amnestie nepoužije, protože obviněný byl v jiné věci v době od 1. 1. 2008 do 31. 12. 2012 odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody, který vykonal dne 30. 4. 2011“.
Z opisu z evidence rejstříku trestů založeného na č. l. 275 až 276 spisu se k osobě obviněného podává, že v době před 1. lednem 2013 byl (vyjma odsouzení z rozsudku Okresního soudu ve Zlíně ze dne 6. 8. 2012, sp. zn. 31 T 128/2012) odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody také rozsudkem Okresního soudu ve Zlíně ze dne 24. 1. 2008, sp. zn. 2 T 177/2005, jímž mu byl uložen souhrnný nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání tří let se zařazením do věznice s ostrahou, a dále rozsudkem Okresního soudu ve Zlíně ze dne 5. 5. 2008, sp. zn. 34 T 12/2008, jímž mu byl uložen nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání sedmi měsíců se zařazením do věznice s dozorem.
Nejvyšší soud s ohledem na znění rozhodnutí prezidenta republiky o amnestii ze dne 1. 1. 2013, vyhlášené pod č. 1/2013 Sb., shledal, že vzhledem k tomu, že byl obviněnému rozsudkem Okresního soudu ve Zlíně ze dne 6. 8. 2012, sp. zn. 31 T 128/2012, uložen trest odnětí svobody v trvání šestnácti měsíců, nemohl být aplikován čl. I. uvedené amnestie, který s účinkem, že se na pachatele hledí, jako by nebyl odsouzen, promíjel nevykované nepodmíněné tresty odnětí svobody nebo jejich zbytky, pokud byly pravomocně uloženy před 1. 1. 2013 ve výměře nepřevyšující jeden rok.
Pokud jde o čl. III. odst. 1, 2 uvedené amnestie týkající se zmírnění některých nepodmíněných trestů odnětí svobody, ten již nebyl spojován s účinkem neodsouzení, tzn. že s ohledem na ustanovení §43 odst. 4 tr. zákoníku by pro ukládání souhrnného trestu jeho použití nebylo rozhodné. Avšak i přesto Nejvyšší soud dodává, že v souladu s tím, jak shledal i odvolací soud ve věci Okresního soudu ve Zlíně, sp. zn. 31 T 128/2012, obviněný byl z amnestie prezidenta republiky vyloučen také podle čl. III. pro nesplnění vylučující podmínky podle písm. c), neboť byl v posledních pěti letech před 1. lednem 2013 odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody a byl i v posledních pěti letech před 1. lednem 2013 propuštěn z výkonu trestu odnětí svobody a nehledí se na něj, jako by odsouzen nebyl.
Dovolateli tedy nelze ani v této části výhrad přisvědčit, neboť souhrnný trest, který mu byl uložen dovoláním napadenými rozhodnutími, byl ukládán při respektování všech zásad rozhodných pro takový postup (§43 odst. 2, 4 tr. zákoníku).
Oba soudy nižšího stupně se hodnocením trestní minulosti obviněného dostatečně a pečlivě zabývaly a před uložením trestu v nyní posuzované věci posoudily všechny otázky relevantní jak z hlediska výroku o vině, tak i výroku o trestu. Soud prvního stupně v rámci hlavního líčení dne 12. 11. 2012 provedl – mimo jiné – důkaz spisem Okresního soudu ve Zlíně, sp. zn. 31 T 128/2012. Stejně tak i odvolací soud otázky významné z hlediska výroku o trestu dostatečně řešil, když si pro své rozhodnutí opatřil v té době aktuální opis z rejstříku trestů obviněného, jakož i zprávu z V. V., kde obviněný trest odnětí svobody vykonává (č. l. 274 až 276). Ani v tomto směru tedy Nejvyšší soud obviněným vytýkaná pochybení neshledal.
Pokud jde o výhrady obviněného podřazené pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř., je třeba připomenout, že v tomto ustanovení jsou zakotveny dvě alternativy tento důvod naplňující. Podle první lze namítat, že postupem přezkumného orgánu (tj. soudu druhého stupně, resp. ve vztahu k posuzované věci soudu odvolacího) došlo k zamítnutí řádného opravného prostředku, aniž byly splněny procesní podmínky pro takový postup. V podstatě jde o situaci, kdy dovolateli byl odepřen přístup k soudu druhého stupně, resp. k přezkoumání prvoinstančního rozhodnutí v rámci řádného opravného řízení. V případě odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně lze prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu (této jeho alternativy) namítat, že došlo k zamítnutí či k odmítnutí odvolání postupem podle §253 odst. 1 nebo §253 odst. 3 tr. ř. V posuzované věci o takový případ evidentně nejde, neboť odvolací soud zamítl podané odvolání obviněného jako nedůvodné podle §256 tr. ř., a to poté, co je podle §254 tr. ř. přezkoumal.
Druhá alternativa, na kterou se vztahuje dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř., míří na ty případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku, ačkoliv v řízení předcházejícím tomuto usnesení byl dán některý z důvodů uvedených v ustanovení §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.
S ohledem na obsah podaného dovolání je zřejmé, že obviněný použil uvedený dovolací důvod v jeho druhé alternativě, neboť současně dovolání opřel i o důvody podle §265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. Jak je však shora rozvedeno, Nejvyšší soud tyto dovolací důvody naplněnými neshledal, a proto nejsou splněny ani okolnosti vymezené zákonem pro dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř.
Protože Nejvyšší soud shledal, že soudy v projednávané trestní věci uložily obviněnému trest v souladu se všemi požadavky a neporušily ustanovení §43 odst. 2, 4 tr. zákoníku, přičemž uložený trest byl vymezený správně i se zřetelem na amnestii prezidenta republiky ze dne 1. 1. 2013, která na odsouzení obviněného nedopadala, dovolání obviněného jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 22. května 2013
Předsedkyně senátu:
JUDr. Milada Šámalová