ECLI:CZ:NS:2013:8.TDO.614.2013.1
sp. zn. 8 Tdo 614/2013 -23
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 17. července 2013 o dovolání obviněného V. Š. , proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 29. 1. 2013, sp. zn. 9 To 9/2013, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 1 T 81/2011, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného V. Š. odmítá.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 10 rozsudkem ze dne 14. 11. 2012, sp. zn. 1 T 81/2011, uznal obviněného V. Š. (dále jen „obviněný“ nebo „dovolatel“) vinným, že:
„dne 25. 3. 2008 v přesně nezjištěné době v P., ul. H. v kanceláři zprostředkovatele L. Z., uzavřel se společností CETELEM ČR, a. s. smlouvu o úvěru č. ve výši 202.000,-Kč, při podpisu smlouvy uvedl nepravdivé údaje, kdy jako ručitelku bez jejího vědomí uvedl svou tehdejší manželku D. Š., kdy uvedl její osobní nacionále i místo jejího zaměstnání a pracovní funkci s datem nástupu do zaměstnání a žádost – smlouvu o poskytnutí úvěru a prohlášení o udělení souhlasu se zpracováním osobních údajů bez jejího souhlasu za ni podepsal, do současné doby z poskytnutého úvěru uhradil 51.629,- Kč a svým jednáním tak poškozené společnosti CETELEM ČR, a. s. se sídlem P., K. E., způsobil škodu ve výši 150.371,-Kč“.
Takto zjištěné jednání obviněného soud právně posoudil jako trestný čin úvěrového podvodu podle §250b odst. 1, 3 tr. zák. (zák. č. 140/1961 Sb. účinného do 31. 12. 2009) v jednočinném souběhu s trestným činem poškozování cizích práv podle §209 odst. 1 tr. zák. [pozn. správně mělo být „podle §209 odst. 1 písm. a) trestního zákona“] , za což mu podle §250b odst. 3 tr. zák. za užití §35 odst. 1 tr. zák. uložil úhrnný podmíněný trest odnětí svobody v trvání osmi měsíců, jehož výkon podle §58 odst. 1 a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání dvou let. Podle §229 odst. 1 tr. ř. poškozené Cetelem, a. s., se sídlem P., K. E., a D. Š., trvale bytem B., odkázal s jejich nároky na náhradu škody na řízení občanskoprávní.
Proti tomuto rozsudku podali obviněný a poškozená D. Š. odvolání, o nichž Městský soud v Praze rozhodl usnesením ze dne 29. 1. 2013, sp. zn. 9 To 9/2013, tak, že je podle §256 tr. ř. zamítl.
Obviněný proti citovanému rozhodnutí odvolacího soudu podal prostřednictvím obhájce JUDr. Miroslava Opatrného dovolání, v němž uplatnil dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) a l ) tr. ř. Je totiž převědčen, že napadeným usnesením bylo rozhodnuto o zamítnutí jeho odvolání proti rozsudku uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) tr. ř., přestože v řízení, které předcházelo rozhodnutí odvolacího soudu, byl dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť rozsudek Obvodního soudu v Praze 10 ze dne 14. 11. 2012, sp. zn. 1 T 81/2011, spočívá na nesprávném právním posouzení skutku, který je obsažen v jeho výroku o vině.
Podle dovolatele skutek, jímž byl uznán vinným, nevykazuje všechny zákonné znaky ani trestného činu úvěrového podvodu podle §250b odst. 1, 3 trestního zákona, ani trestného činu poškozování cizích práv podle §209 odst. 1 trestního zákona, jak je právně posoudily soudy obou stupňů, neboť k jejich naplnění by muselo být nesporné, že k získání úvěru byly z jeho strany použity nepravdivé či podstatně zkreslené údaje a zejména stanoveno, který údaj nepravdivě uvedl, či podstatně zkreslil. Třebaže nepopřel uvedení pravdivých údajů o jeho stavu i o stavu jeho manželky, rozhodně odmítl, že by někoho podepisoval či něčí podpis napodoboval, a to v úmyslu, aby se zmocnil lstí či jakýmkoliv podvodným způsobem úvěrových peněz. Byl přesvědčen, že úvěr je mu poskytován na základě jím řádně a pravdivě uvedených údajů a prokazatelně dosahovaného platu, který postačuje k jeho řádnému a správnému splácení. Rovněž měl úvěr řádně pojištěn pro dobu, pokud by jej řádně nemohl splácet a až do okamžiku nepředvídatelné změny v pracovním postavení úvěr řádně hradil. Dodal, že při jeho vymáhání spolupracoval a uhradil jej tak, že již při rozhodování obou soudů dluh neexistoval.
Podle přesvědčení dovolatele lze ve stíhaném skutku spatřovat nanejvýš jeho pochybení spočívající v neověření si pojistné smlouvy na krytí rizika nesplácení úvěru, nikoliv však trestný čin úvěrového podvodu podle §250b odst. 1, 3 trestního zákona a trestný čin poškozování cizích práv podle §209 odst. 1 trestního zákona, jak byl soudy obou stupňů právně posouzen. Městskému soudu v Praze vytkl, že tuto vadu rozsudku spočívající v nesprávnosti právního posouzení skutku neodstranil a jeho odvolání zamítl.
S ohledem na shora uvedené obviněný v závěru svého podání navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadené usnesení Městského soudu v Praze ze dne 29. 1. 2013, sp. zn. 9 To 9/2013, v celém rozsahu, a podle §265k odst. 2 tr. ř. zrušil i další rozhodnutí na toto usnesení obsahově navazující. Dále alternativně navrhl, aby Nejvyšší soud poté buď podle §265 l odst. 1 tr. ř. přikázal Městskému soudu v Praze nové projednání a rozhodnutí věci se závazným právním názorem, že stíhaný skutek, podle zásady „in dubio pro reo“, nespáchal, nebo podle §265m odst. 1 tr. ř. v tomto smyslu sám rozhodl.
K podanému dovolání se ve smyslu ustanovení §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“), který uvedl, že obviněný uvedl argumenty pro jiný skutkový závěr, pokud tvrdil, že úvěrovou smlouvu za svou manželku nepodepsal. Ve skutečnosti totiž nesouhlasil se způsobem hodnocení důkazů a se skutkovými zjištěními nalézacího soudu, že „…minimálně aktivně spolupracoval na tom, že při sjednávání úvěru došlo k uvedení údajů o jeho tehdejší manželce do žádosti o úvěr jako ručitele i do listiny se souhlasem k jejich zpracování“. Státní zástupce sice připustil, že tento konečný skutkový závěr soudu se měl projevit v popisu skutku přesněji, než jak se nakonec stalo ve výroku rozsudku, nicméně, ať již byl soudem považován za jediného pachatele či za spolupachatele (což soud považoval za pravděpodobnější), oba popisy skutku předmětnou právní kvalifikaci umožňují. Státní zástupce tedy dovodil, že uvedené argumenty zjevně nenaplňují dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), l ) tr. ř. ani žádný jiný důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 tr. ř.
Státní zástupce dále dodal, že je sice otázkou, zda snad nedošlo k nesprávné realizaci důkazního řízení, která by měla za následek porušení zásad spravedlivého procesu ve smyslu judikatury Ústavního soudu (např. nálezu sp. zn. III. ÚS 177/04), dovolatel však porušení zásad spravedlivého procesu nenamítl, přičemž tato okolnost je překážkou přezkoumávání napadených rozhodnutí, jak je patrno z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2012 sp. zn. 11 Tdo 1494/2011. V tomto směru s odkazem na jiné usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 3. 2003, sp. zn. 6 Tdo 251/2003, státní zástupce dodal, že ve svém vyjádření nemůže měnit ani rozšiřovat rozsah dovolání obviněného.
Pro úplnost státní zástupce zmínil vadu výroku rozsudku nalézacího soudu spočívající v neuvedení písmene u právní kvalifikace trestným činem poškozování cizích práv podle §209 odst. 1 trestního zákona, současně však dodal, že z právní věty je dostatečně zřejmé, že se mělo jednat o písm. a) citovaného ustanovení, kterážto vada by však, ani kdyby byla namítnuta, nemohla být důvodem dovolání. Shrnul tedy, že konkrétní důvody uvedené dovolatelem zjevně neodpovídají důvodům dovolání podle §265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř., neboť nenamítl nesprávné právní posouzení skutku ani jiné nesprávné hmotně právní posouzení ani porušení zásad spravedlivého procesu, když v tomto směru nevznesl příslušně formulovanou námitku.
Po zvážení shora uvedených skutečností státní zástupce v závěru svého vyjádření navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř., a učinil tak v neveřejném zasedání podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. Současně souhlasil s tím, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání případně učinil i jiné, než navrhované rozhodnutí [§265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že v této trestní věci je dovolání přípustné, neboť napadá rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku, jímž byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest §265a odst. 2 písm. a), h) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou §265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř., v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), a splňuje i obligatorní náležitosti obsahu dovolání uvedené v §265f odst. 1 tr. ř.
Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda obviněným uplatněné dovolací důvody lze považovat za důvody uvedené v citovaném ustanovení zákona, jejichž existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Současně je třeba dodat, že z hlediska §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v §265b odst. 1 písm. a) až l ) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen ve výroku napadeného rozhodnutí.
Obviněný ve svém podání uplatnil dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) a l ) tr. ř. Z logiky věci je třeba zmínit nejprve druhý z nich, na jehož základě lze dovolání podat, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený
v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Obviněný tento dovolací důvod zjevně uplatnil v jeho druhé alternativě, když tvrdil, že v předcházejícím řízení byl dán dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Tento důvod dovolání je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoli šlo o jiný trestný čin, nebo se o trestný čin vůbec nejednalo. Důvody dovolání jako specifického opravného prostředku jsou koncipovány tak, že v dovolání není možno namítat neúplnost dokazování, způsob hodnocení důkazů a nesprávnost skutkových zjištění. Nejvyšší soud jakožto soud dovolací nemůže přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení důkazů soudy obou stupňů ve věci. V dovolacím řízení je naopak povinen vycházet z jejich konečného skutkového zjištění a teprve v návaznosti na to zvažovat právní posouzení skutku.
Na podkladě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tedy nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., neboť tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Vedle vad, které se týkají posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
Nejvyšší soud není další odvolací instancí, nemůže přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení důkazů soudů obou stupňů. V dovolacím řízení je naopak povinen vycházet z jejich skutkových zjištění a teprve v návaznosti na zjištěný skutkový stav posuzovat hmotně právní posouzení skutku. V takovém případě by se totiž dostával do pozice soudu druhého stupně a suploval jeho činnost (k tomu srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02). Dovolací soud je naopak povinen vycházet ze skutkových zjištění soudů prvního (a event. druhého) stupně a teprve v návaznosti na jimi zjištěný skutkový stav může posuzovat hmotně právní posouzení skutku. V této souvislosti je také třeba připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§266 a násl. tr. ř.).
Námitky obviněného, které ve svém mimořádném opravném prostředku uplatnil a o něž existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. opřel, v tomto ohledu nemohly obstát. Formulovanými výhradami totiž napadal pouze způsob hodnocení důkazů soudy obou stupňů (konkrétně když tvrdil, že při sjednávání úvěru uváděl pravdivé údaje o stavu svém i své manželky, že úvěrovou smlouvu za svou manželku nepodepsal, čímž zpochybnil závěry znaleckého posudku z oboru písmoznalectví, nebo když namítal, že nebylo dostatečně prokázáno, že se uvedené trestné činnosti dopustil). Tím primárně napadal správnost učiněných skutkových zjištění a v důsledku toho se domáhal jejich změny ve svůj prospěch; teprve z takto tvrzených nedostatků (tedy až sekundárně) dovozoval údajně nesprávné právní posouzení skutku, jímž byl uznán vinným. Takovou argumentaci ovšem pod uvedený dovolací důvod (ale ani pod žádný jiný) podřadit nelze.
Stejně tak nelze za relevantní výhradu považovat ani námitku obsaženou v petitu jeho podání, která vyzněla tak, že soudy nepostupovaly v souladu se zásadou presumpce neviny, resp. in dubio pro reo. Tato námitka totiž směřuje rovněž výlučně do skutkových zjištění a potažmo proti způsobu hodnocení provedených důkazů. Je tomu tak proto, že pravidlo „in dubio pro reo“ vyplývá ze zásady presumpce neviny zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a §2 odst. 2 tr. ř. a má tedy vztah pouze ke zjištění skutkového stavu věci na základě provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností (§2 odst. 5 tr. ř.), kdy platí „v pochybnostech ve prospěch obviněného“. Je tudíž zjevné, že toto pravidlo má procesní charakter, týká se jen otázek skutkových a jako takové není způsobilé naplnit obviněným zvolený (avšak ani žádný jiný) dovolací důvod.
Pokud jde o státním zástupcem zmíněnou vadu výroku rozsudku nalézacího soudu spočívající v neuvedení písmene u právní kvalifikace trestným činem poškozování cizích práv podle §209 odst. 1 trestního zákona, taktéž Nejvyšší soud je tohoto názoru, že z právní věty je dostatečně zřejmé, že se jedná o písm. a) citovaného ustanovení, přičemž lze v tomto směru odkázat i na skutková zjištění soudů, která byla uvedena i v odůvodnění předmětných rozhodnutí. Proto pro úplnost dodává, že se v daném případě jedná o pochybení toliko formální (zřejmou písařskou chybu), které nemá zásadní vliv na správnost napadeného rozhodnutí, přičemž tato vada, ani kdyby byla namítnuta, by sama o sobě nemohla být důvodem dovolání.
Lze tak shrnout, že obviněným vytýkané vady měly výlučně povahu vad skutkových, resp. procesních, nikoli hmotně právních, a že dovolatel neuplatnil žádnou konkrétní námitku, již by bylo možno považovat z hlediska uplatněného důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. za relevantní. Protože námitky skutkové žádný z důvodů dovolání podle §265b tr. ř. nezakládají, neexistuje ve vztahu k nim ani zákonná povinnost Nejvyššího soudu dovolání přezkoumat (srov. též usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02, ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05 aj.).
Zásah do skutkových zjištění lze v rámci řízení o dovolání připustit jen tehdy, existuje-li extrémní nesoulad mezi vykonanými skutkovými zjištěními a právními závěry soudu a učiní-li dovolatel (současně) tento nesoulad předmětem dovolání. V daném případě se však ani o takovou situaci nejednalo, neboť z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů vyplývá zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a právními závěry soudů na straně druhé.
Pokud by výhrady obviněného měly být považovány za zpochybnění správnosti
a přesvědčivosti odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu, pak Nejvyšší soud připomíná, že dovolání jen proti důvodům rozhodnutí není přípustné (srov. §265a odst. 4 tr. ř.).
Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud v neveřejném zasedání [§265r odst. 1 písm. a) tr. ř.] dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Proto ani nepostupoval podle §265i odst. 3 tr. ř. a nepřezkoumával napadené rozhodnutí a řízení mu předcházející. Přitom je nutné uvést, že takový aplikační postup nezasáhl do základních práv dovolatele, a tudíž není ani v rozporu s nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 180/03 a I. ÚS 55/04, v nichž tento soud vyslovil výhrady k extenzivnímu výkladu §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. ze strany Nejvyššího soudu.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 17. července 2013
Předseda senátu:
JUDr. Jan B l á h a
Vypracoval:
JUDr. Drahomír Drápal