ECLI:CZ:NS:2013:8.TDO.750.2013.1
sp. zn. 8 Tdo 750/2013-30
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 19. září 2013 o dovolání obviněného D. S., proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 10. 4. 2013, sp. zn. 9 To 111/2013, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Benešově pod sp. zn. 1 T 82/2011, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného D. S. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Benešově ze dne 25. 2. 2013, sp. zn. 1 T 82/2011, byl obviněný D. S. uznán vinným přečinem úvěrového podvodu podle §211 odst. 1, 3, 4 tr. zákoníku spáchaným ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku a byl za tento přečin odsouzen podle §211 odst. 4 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání dvou roků, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Rovněž bylo rozhodnuto o vině a upuštění od potrestání u spoluobviněné K. K. a o náhradě škody.
Krajský soud v Praze jako soud odvolací z podnětu odvolání obviněného D. S. rozsudkem ze dne 10. 4. 2013, sp. zn. 9 To 111/2013, podle §258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. uvedený rozsudek soudu prvního stupně ohledně tohoto obviněného zrušil v celém rozsahu a podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněného uznal vinným účastenstvím ve formě organizátorství podle §24 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku na přečinu úvěrového podvodu podle §211 odst. 1, 3, 4 tr. zákoníku, skutkem vymezeným tak, že
obviněný D. S. v lednu 2010 v místě svého trvalého bydliště pod příslibem „provize“ ve výši 25.000,- Kč přemluvil obviněnou K. K., aby si na úvěr pořídila osobní motorové vozidlo s tím, že si ho ihned převezme obviněný k dalšímu užívání a bude hradit splátky, za tímto účelem si okopíroval její doklady, výpis z bankovního účtu a vyhotovil fiktivní potvrzení o jejím zaměstnání u společnosti PSCo, spol. s r. o., B., P., podle kterého měla obviněná u této společnosti pracovat od října 2008 v pracovním poměru na dobu neurčitou jako obchodní zástupce a dosahovat čistého měsíčního příjmu ve výši 35.990,- Kč, ačkoli si byli oba vědomi, že pro tuto společnost nikdy nepracovala a ve svém skutečném zaměstnání jako prodavačka dosahovala příjmu kolem 9.000,- Kč, následně obviněný vybral u společnosti Davo Car, s. r. o., O., okres B., osobní motorové vozidlo VW Passat Variant Diesel 2,5 TDI V6 Comfortline 4 Motion, v kupní ceně 239.000,- Kč, zprostředkoval jménem obviněné za použití shora uvedených dokladů částečné úvěrové financování vozidla se společností S Autoúvěr, a. s., S., P., na základě úvěrové smlouvy ze dne 30. 1. 2010, podepsané obviněnou dne 31. 1. 2010 v provozovně prodejce vozidla v O., a byl poškozenou společností poskytnut úvěr ve výši 189.000,- Kč, přičemž akontaci ve výši 50.000,- Kč obviněná obdržela v hotovosti téhož dne od obviněného a předala ji prodejci při převzetí vozidla, čímž byla poškozené Autoleasing, a. s., B., P., způsobena škoda ve výši 189.000,- Kč, přičemž obviněný D. S. se takového jednání dopustil přesto, že byl rozsudkem Okresního soudu v Šumperku ze dne 2. 10. 2007, sp. zn. 4 T 73/2005, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci, ze dne 16. 5. 2008, sp. zn. 55 To 485/2007, odsouzen mimo jiné pro pomoc k trestnému činu úvěrového podvodu podle §10 odst. 1 písm. c) k §250b odst. 1, 3 tr. zák. dílem dokonaného, dílem ve stadiu pokusu podle §8 odst. 1 k §250b odst. 1, 3 tr. zák. a byl mu za tuto a další trestnou činnost rozsudkem Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci ze dne 18. 12. 2009, sp. zn 53 T 4/2006, ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 30. 9. 2010, sp. zn. 1 To 23/2010, uložen společný souhrnný trest odnětí svobody v trvání čtyř roků.
Za uvedené účastenství byl obviněný odsouzen podle §211 odst. 4 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání dvou roků nepodmíněně, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Dále bylo rozhodnuto rovněž o náhradě škody.
Proti tomuto rozsudku Krajského soudu v Praze obviněný D. S. podal prostřednictvím obhájce Mgr. Davida Bukala s odkazem na dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. d), g) tr. ř. dovolání. V jeho obsahu nejprve vytkl, že soudy nižších stupňů hodnotily provedené důkazy nesprávně a postupovaly v rozporu s §2 odst. 6 tr. ř., když uvěřily výpovědi spoluobviněné K. K. Obviněný brojil i proti pravosti listiny o výši příjmu spoluobviněné s tím, že její originál nikdy nebyl k dispozici a zůstalo neobjasněno, kde se originál nachází a zda vůbec existuje, případně zda tento doklad nevyhotovila třetí osoba odlišná od obviněného. Z těchto důvodů má obviněný za to, že soudy nepostupovaly v souladu se zásadou materiální pravdy zakotvenou v §2 odst. 5 tr. ř., k níž zmínil i postoj soudů k výpovědi svědka J. P., jíž soudy zcela neuvěřily, a že byla učiněna během hlavního líčení, kterému obviněný nemohl být přítomen, a jeho žádosti o odročení, k němuž měl omluvitelný důvod, nebylo soudem vyhověno. Obviněný tak vznesl výhrady proti procesnímu postupu, jehož vady spatřoval v tom, že mu bylo znemožněno účastnit se hlavního líčení, klást vyslýchaným svědkům otázky a reagovat na jejich výpovědi. Ačkoli soud prvního stupně provedl předmětné hlavní líčení znovu, opětovně vyslechl pouze svědka J. D., avšak nikoli již svědka J. P. s tím, že neprovedení tohoto důkazu není na újmu spolehlivému zjištění věci. V tomto postupu spatřoval vady i s odkazem na závěry stížnostního soudu rozhodujícího o jeho opravném prostředku proti usnesení o nepodjatosti soudce nalézacího soudu, který shodně s názorem obviněného konstatoval porušení práva na spravedlivý proces garantovaného Listinou základních práv a svobod. Obviněný též vytýkal, že se soudy nevypořádaly ani s důkazními návrhy, zejména nebylo vyhověno návrhům na výslechy svědků P. V. a J. Š., které byly pro nadbytečnost zamítnuty. V těchto pochybeních obviněný spatřoval jednak porušení ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení, a jednak nesprávné právní posouzení věci. Ze všech těchto důvodů navrhl, aby dovolací soud napadený rozsudek zrušil a přikázal odvolacímu soudu, aby věc znovu projednal a rozhodl.
Nejvyšší státní zastupitelství, jemuž byl opis dovolání obviněného doručen dne 24. 7. 2013, zaslalo Nejvyššímu soudu písemné sdělení, že se k němu nebude věcně vyjadřovat.
Nejvyšší soud jako soud dovolací nejprve shledal, že dovolání obviněného je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Protože dovolání může být relevantně podáno jen ze zákonem stanovených důvodů, zkoumal, zda je obviněný opřel o skutečnosti naplňující jím označené dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. d), g) tr. ř.
Obviněný v dovolání označil jako jeden z důvodů §265b odst. 1 písm. d) tr. ř., podle něhož lze dovolání podat, byla-li porušena ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení nebo ve veřejném zasedání. V souladu s tímto dovolacím důvodem lze namítat, že hlavní líčení nebo veřejné zasedání bylo konáno bez přítomnosti obviněného v rozporu se zákonem, ač měla být jeho přítomnost umožněna nebo zajištěna. Uvedený důvod dopadá na situace, kdy došlo ke zkrácení práva obviněného na to, aby jeho věc byla projednána v jeho přítomnosti a mohl se tak vyjádřit ke všem prováděným důkazům, a tím daným postupem bylo kráceno jeho právo na spravedlivý proces zakotvené v čl. 38 Listiny základních práv a svobod. Zmíněný dovolací důvod však nelze aplikovat na jakýkoli případ, kdy je hlavní líčení nebo veřejné zasedání konáno v nepřítomnosti obviněného. Může být uplatněn pouze za situace, kdy soudy konají hlavní líčení či veřejné zasedání v nepřítomnosti a činí tak v rozporu s konkrétním zákonným ustanovením, podle jehož výslovného příkazu nelze konat hlavní líčení nebo veřejné zasedání bez osobní účasti obviněného.
Citovaný dovolací důvod tedy předpokládá, že v rozporu se zákonem bylo konáno hlavní líčení nebo veřejné zasedání v nepřítomnosti obviněného, ač měla být jeho přítomnost umožněna nebo zajištěna, čímž byl zkrácen na svém právu ve smyslu čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (publikované pod č. 2/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů). Právo obviněného osobně se zúčastnit řízení před soudem je i v judikatuře Evropského soudu pro lidská práva považováno za základní prvek práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 6 odst. 1 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (č. 209/1992 Sb., ve znění č. 41/1996 Sb. a č. 243/1998 Sb.). Uvedený postup se musí uplatnit zejména za situace, kdy obviněný řádně a včas soudu oznámí, že se nemůže hlavního líčení nebo veřejného zasedání z objektivních důvodů zúčastnit, a případně vyjádří zájem na tom, aby se jej mohl zúčastnit v budoucnu (např. tím, že požádá o jeho odročení).
Ačkoli obviněný jím uplatněné výhrady výslovně nepodřadil pod jednotlivé dovolací důvody, z obsahu jeho mimořádného opravného prostředku je zřejmé, že s poukazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. brojil proti tomu, že nebyl osobně přítomen při jednom z hlavních líčení, a v důsledku toho nemohl klást vyslýchaným svědkům otázky a vyjadřovat se k jejich výpovědím.
Nejvyšší soud k těmto nikterak konkrétním výhradám obviněného z obsahu spisu zjistil, že obžaloba byla v projednávané trestní věci Okresnímu soudu v Benešově podána dne 16. 5. 2011 (č. l. 257). První hlavní líčení ve věci bylo nařízeno na den 17. 6. 2011 a obviněný k němu byl včetně doručení obžaloby předvolán prostřednictvím vzoru č. 6b tr. ř. dne 3. 6. 2011 (č. l. 262). Hlavní líčení bylo z důvodu omluvy obhájce obviněného odročeno na den 27. 7. 2011 (č. l. 267-268), avšak ani toto v pořadí druhé nařízené hlavní líčení se nekonalo z důvodu omluvy obviněného (úmrtí jeho otce) a bylo odročeno na 21. 9. 2011 (č. l. 284), v jehož průběhu byl po přednesení obžaloby vyslechnut obviněný, spoluobviněná K. K., svědek J. P., J. P. a J. H. (č. l. 289 až 322). Hlavní líčení bylo odročeno na 3. 11. 2011, které neproběhlo a za přítomnosti obviněného (č. l. 386 až 405) byl stanoven termín dalšího hlavního líčení na 30. 11. 2011, které bylo z důvodu nemoci obviněného (č. l. 430 až 434) odročeno na den 18. 1. 2012 (č. l. 447). Ani toto se však nekonalo, neboť bylo pro omluvu z důvodu nemoci obviněného (č. l. 448 až 452) odročeno, stejně jako i následné hlavní líčení nařízené na den 27. 2. 2012 (č. l. 457 až 459). Hlavní líčení bylo nařízeno na den 26. 3. 2012, k němuž byl obviněný předvolán prostřednictvím vzoru č. 5a tr. ř. (v jeho textu je poučení o možnosti konat hlavní líčení v jeho nepřítomnosti, budou-li pro to splněny zákonné podmínky). Toto předvolání obviněný převzal dne 5. 3. 2012 (č. l. 462), avšak opět soudu zaslal žádost o odročení s přáním být hlavnímu líčení osobně přítomen, a to z důvodu své účasti na procesním úkonu v jiné jeho trestní věci (č. l. 468 až 469, 474). Soud jeho požadavku nevyhověl a dne 26. 3. 2012 hlavní líčení konal bez obviněného za účasti jeho obhájce. V jeho průběhu byli vyslechnuti svědci J. D. a J. P. (č. l. 483 až 494). Další hlavní líčení bylo nařízeno na 13. 4. 2012, avšak následně bylo z důvodu pracovní neschopnosti obviněného, který stále trval na své osobní účasti, opakovaně odročováno (č. l. 511, 517, 521, 534, 535, 543, 549-551). Z posledního hlavního líčení nařízeného na 25. 2. 2013 se obviněný opět omluvil, avšak tentokrát již s tím, že výslovně žádá, aby se hlavní líčení konalo bez něho (č. l. 693). Dne 25. 2. 2013 tedy proběhlo hlavní líčení bez účasti obviněného za přítomnosti jeho obhájce Mgr. Richarda Vachouška, byl znovu proveden výslech J. D. (svědek J. P. svoji účast omluvil z důvodu nemoci syna a opakovaně již vyslechnut nebyl). V rámci tohoto hlavního líčení byl vynesen odsuzující rozsudek.
Pro úplnost je vhodné dodat, že Nejvyšší soud z obsahu spisu též zjistil, že v reakci na nevyhovění žádosti obviněného o odročení hlavního líčení nařízeného na den 26. 3. 2012, kdy důvodem této žádosti obviněného byla kolize předmětného hlavního líčení s úkonem prováděným u Okresního soudu v Ústí nad Labem v jiné jeho trestní věci, obviněný vznesl námitku podjatosti proti samosoudkyni JUDr. Zdeňce Dufkové. Okresní soud v Benešově v hlavním líčení dne 26. 3. 2012 usnesením sp. zn. 1 T 82/2011 podle §30 odst. 1 tr. ř. rozhodl, že jmenovaná soudkyně není vyloučena z vykonávání úkonů trestního řízení ve shora nadepsané trestní věci (č. l. 495 až 496). Proti tomuto rozhodnutí soudu prvního stupně podal obviněný stížnost, o níž Krajský soud v Praze rozhodl usnesením ze dne 4. 4. 2012, sp. zn. 12 To 160/2012, tak, že ji podle §148 odst. 1 písm. c) tr. ř. zamítl. V rámci jejího odůvodnění současně konstatoval, že procesní postup okresního soudu dne 26. 3. 2012 byl vadný, čímž došlo ke zkrácení práva obviněného na obhajobu (č. l. 505 až 508), pokud soud jednal v nepřítomnosti obviněného.
K posouzení toho, zda v průběhu řízení před soudem prvního stupně došlo k porušení práva obviněného na spravedlivý proces v tom, že hlavní líčení dne 26. 3. 2012 bylo konáno v jeho nepřítomnosti, je potřeba doplnit, že podle ustanovení §202 odst. 2 tr. ř., se v nepřítomnosti obviněného může hlavní líčení provést, jen když soud má za to, že lze věc spolehlivě rozhodnout a účelu trestního řízení dosáhnout i bez přítomnosti obžalovaného, a přitom obžaloba byla obžalovanému řádně doručena a obžalovaný byl k hlavnímu líčení včas a řádně předvolán, a o skutku, který je předmětem obžaloby, byl obžalovaný už některým orgánem činným v trestním řízení vyslechnut a bylo dodrženo ustanovení o zahájení trestního stíhání (§160 tr. ř.) a obžalovaný byl upozorněn na možnost prostudovat spis a učinit návrhy na doplnění vyšetřování (§166 odst. 1 tr. ř.). Jestliže jsou postupem soudu splněny tyto zákonem vymezené podmínky a soud konal hlavní líčení v nepřítomnosti obviněného, nejde o porušení práv o přítomnosti obviněného (srov. přiměřeně nález ze dne 1. 4. 2003, sp. zn. II. ÚS 542/2000, uveřejněn pod č. 46, ve sv. 30 Sb. nál. a usn. ÚS ČR).
K těmto zákonným podmínkám Nejvyšší soud z obsahu spisu shledal, že v případě hlavního líčení dne 26. 3. 2012, při němž obviněný nebyl přítomen, se jednalo již o několikáté hlavní líčení, k němuž byl ve smyslu §202 odst. 2 tr. ř. řádně a včas předvolán vzorem č. 5a tr. ř., jímž byl upozorněn i na možné následky nedostavení se k hlavnímu líčení bez řádné a důvodné omluvy. Obviněný, ač tyto skutečnosti znal, svou účast omluvil s požadavkem o odročení hlavního líčení. Dal tak najevo, že se ho chce zúčastnit. Okresní soud tento jeho požadavek neakceptoval a hlavní líčení bez přítomnosti obviněného provedl.
Nejvyšší soud ke shora popsanému postupu shledal, že soud prvního stupně se v míře více než obvyklé snažil vyhovět obviněnému, aby hlavní líčení byla konána v jeho přítomnosti, avšak byl to zejména obviněný, kdo tuto snahu soudu mařil. Tím, že dne 26. 3. 2012 tento úkon konal v nepřítomnosti obviněného i přes jeho výslovnou žádost o odročení, sice došlo k zásahu do práv obviněného, avšak s ohledem na všechny ostatní skutečnosti, které byly ve věci zjištěny, nejde o závažné porušení práv obviněného.
Na základě těchto skutečností a průběhu konaných hlavních líčení Nejvyšší soud shledal, že nedošlo k porušení práva obviněného na jeho přítomnost u hlavního líčení způsobem, které by bylo možné považovat za podstatné či zásadní, a to kromě výše uvedených skutečností i s ohledem na obecný zájem na řádném a ústavně souladném výkonu spravedlnosti, k němuž patří i povinnost státu, aby spravedlnost (ve spravedlivém procesu) byla vykonána bez zbytečných průtahů (čl. 38 odst. 2 Listiny) a v přiměřené lhůtě (čl. 9 odst. 3 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech). Ze základního práva na účast při jednání, které je zakotveno v čl. 38 odst. 2 Listiny, a ze základního práva na právní pomoc, které je zakotveno v čl. 37 odst. 2 Listiny, nikterak nevyplývá povinnost obecného soudu přizpůsobovat režim řízení a jeho průběh představám a požadavkům účastníka řízení či jeho právního zástupce. Je na orgánech činných v trestním řízení důsledně sledovat účel trestního řízení a vynaložit veškeré úsilí a prostředky, které jsou jim ze zákona k dispozici, aby řádný výkon spravedlnosti nebyl ohrožován. Je v možnostech těchto orgánů, aby v konkrétním případě rozlišily situace, kdy je o odročení žádáno z obstrukčních důvodů, nebo kdy jsou zde jiné závažné důvody, které jsou svojí povahou natolik významné, že by odročení úkonu trestního řízení vedlo k porušení jiného základního práva, např. dalších obviněných v téže věci, případně poškozených, nebo k nenaplnění účelu trestního řízení (srov. nález Ústavního soudu ze dne 30. 4. 2009, sp. zn. II. ÚS 2448/2008). Jak se podle obsahu spisu podává, soud prvního stupně významně respektoval předmětné právo obviněného a převážně jeho požadavkům na odročení hlavního líčení vyhovoval, což se v důsledku odrazilo v dlouhé délce tohoto řízení (od 16. 5. 2011, kdy byla podána obžaloba, až do 25. 2. 2013, kdy byl vyhlášen rozsudek soudu prvního stupně). Jestliže provedl dokazování v době hlavního líčení, jemuž obviněný nebyl přítomen, v zásadě se obviněný již dříve ke stejným důkazům měl možnost vyjádřit, eventuelně soud znovu tam provedené důkazy zopakoval. Pokud obviněný v této souvislosti namítal, že neměl možnost klást otázky svědkovi J. P., nebylo možné se s tímto tvrzením ztotožnit, protože ten byl vyslechnut již při prvním hlavním líčení ve věci dne 21. 9. 2011, jemuž byl obviněný přítomen, tudíž uvedené právo na obhajobu bylo plně zachováno. Provedení hlavního líčení dne 26. 3. 2012 bez přítomnosti obviněného tedy evidentně nebylo tak závažným zásahem do práva obviněného na projednání věci v jeho přítomnosti, aby tím mohl být naplněn dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 30. 7. 2002, sp. zn. 7 Tdo 421/2002).
Vzhledem k těmto zjištěním Nejvyšší soud došel k závěru, že soudní řízení jako celek nebylo dotčeno v takové míře a takovým způsobem, aby pozbylo podstatných rysů spravedlivého procesu. Zejména s přihlédnutím k dalšímu průběhu řízení před soudem, který opakovaně vyslýchal svědky, byl naplněn účel práva obviněného na projednání věci v jeho přítomnosti a byla zajištěna reálná možnost vyjádřit se před soudem k tomu, co je mu v obžalobě kladeno za vinu, a k důkazům, na nichž je obžaloba založena (srov. např. nálezy Ústavního soudu ze dne 12. 10. 1994, sp. zn. Pl. ÚS 4/94 , uveřejněné pod č. 46 ve sv. 2 Sb. nál. a usn. ÚS ČR, ze dne 30. 11. 2000, sp. zn. III. ÚS 238/2000, uveřejněný pod č. 179 ve sv. 20 Sb. nál. a usn. ÚS ČR, ze dne 17. 7. 2002, sp. zn. II. ÚS 145/2002, uveřejněný pod č. 95 ve sv. 27 Sb. nál. a usn. ÚS ČR, ze dne 27. 2. 2003, sp. zn. I. ÚS 294/01, uveřejněný pod č. 28 ve sv. 29 Sb. nál. a usn. ÚS ČR, ze dne 17. 2. 2010, sp. zn. I. ÚS 2971/2009, uveřejněný pod č. 28 ve sv. 56 Sb. nál. a usn. ÚS ČR).
S ohledem na rozvedené skutečnosti Nejvyšší soud shledal, že dovolání v části týkající se přítomnosti obviněného při hlavním líčení bylo s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. sice podáno právně relevantně, avšak vytýkaná vada není opodstatněná.
Jestliže obviněný dovolání opřel i o důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ten lze uplatnit, když rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení, a plyne z něj, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady právní, tedy to, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoli o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Lze též jeho prostřednictvím vytýkat „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“, jímž se rozumí zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Obsah konkrétně uplatněných námitek, tvrzení i právních názorů, o něž je v dovolání opírána existence určitého dovolacího důvodu, musí skutečně věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř. Nelze za naplnění uvedeného důvodu považovat takové výhrady obviněného, v nichž jsou tvrzeny pochybnosti o správnosti skutkových zjištění a s ohledem na obhajobu obviněného jinak hodnoceny důkazy již provedené, když na základě těchto skutkových vad je dovozováno, že obviněný se činu, jímž byl uznán vinným, nedopustil, protože uvedený dovolací důvod neumožňuje takové vady zaměřené proti nesprávnosti posuzovaného skutkovým zjištěním namítat (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 8. 2002, sp. zn. 5 Tdo 482/2002). Nejvyšší soud je zásadně povinen vycházet ze skutkového zjištění soudu prvního stupně a v návaznosti na tento skutkový stav zvažuje hmotně právní posouzení, přičemž skutkové zjištění soudu prvního stupně nemůže změnit, a to jak na základě případného doplňování dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů (srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, II. ÚS 760/02, III. ÚS 282/03, IV. ÚS 449/03).
Podle obsahu podaného dovolání obviněný i ve vztahu k důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. použil jednak argumenty, jimiž brojil proti použitelnosti výpovědi svědka J. P. ve vztahu k výše popsanému důvodu, a jednak se zaměřil na polemiku zaměřenou proti správnosti učiněných skutkových zjištění. Podstata jeho výhrad tak zásadně vyplývá z jeho obhajoby, v níž popírá, že by spáchal čin, který mu je kladen za vinu tak, jak jej soudy zjistily a ve výrokové části rozsudku popsaly. Jak z obsahu podaného dovolání plyne, i když obviněný namítal nesprávnost použité právní kvalifikace, činil tak pouze formálně bez potřebného právního vymezení konkrétních výhrad. Svá tvrzení nedoložil právními vadami, a je tedy patrné, že i když obviněný zmiňuje vadnost právního posouzení, opírá ji o jím vykonstruované nedostatky skutkových okolností.
Z těchto důvodů lze uzavřít, že obviněný primárně vytýkal způsob, jakým byly okolnosti činu, kterým byl uznán vinným, prokázány a že nebyly správně posouzeny a zhodnoceny provedené důkazy. Teprve druhotně se na podkladě vlastní verze průběhu skutku (zcela odlišné od té, k níž soudy dospěly) domáhal jiného právního posouzení, a šlo jen o snahu přizpůsobit formálně dovolání obecným podmínkám bez toho, aby byl skutečně naplněn zákonem požadovaný význam a obsah dovolání. Obviněný tudíž uplatnil výhrady, které nedopadají na označený důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ani na žádný jiný z důvodů uvedených v §265b odst. 1 písm. a) až l ) tr. ř.
Na základě všech rozvedených skutečností Nejvyšší soud dovolání obviněného jako celek, zejména však se zřetelem na jeho výhrady podřazené pod důvod podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř., posoudil jako zjevně neopodstatněné, a proto ho podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 19. září 2013
Předsedkyně senátu:
JUDr. Milada Šámalová