ECLI:CZ:NS:2013:8.TDO.906.2013.1
sp. zn. 8 Tdo 906/2013-18
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 11. září 2013 o dovolání obviněné G. P., proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci, ze dne 10. 4. 2013, sp. zn. 55 To 91/2013, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 5 T 15/2013, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněné G. P. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Olomouci ze dne 26. 2. 2013, č. j. 5 T 15/2013-134, byla obviněná G. P. (dále jen „obviněná“ nebo „dovolatelka“) uznána vinnou přečinem těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle §147 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku a odsouzena podle §147 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání osmnácti měsíců. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněné uložena povinnost nahradit škodu České průmyslové zdravotní pojišťovně, J., O., ve výši 487.501,- Kč a poškozené S. K., bytem M., ve výši 329.490,- Kč. Podle §229 odst. 2 tr. ř. byla poškozená S. K. odkázána se zbytkem nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Podle skutkových zjištění soudu prvého stupně se obviněná výše uvedeného přečinu dopustila tím, že
„v období od 22. 8. 2012 do 26. 8. 2012 jako provozovatel P. B. v L. na ulici P. a jako zaměstnavatel odpovídající za provoz živnosti, v rozporu s ustanovením §5 odst. 1 zák. č. 309/2006 Sb., o zajištění dalších podmínek bezpečnosti a ochrany zdraví při práci, neorganizovala práci a nestanovila pracovní postupy pro vykonávání činností související s obsluhou robota na strouhání sýra tak, aby byly dodrženy zásady bezpečného chování na pracovišti, nestanovila poškozené S. K. pracovní postup pro obsluhu výše uvedeného robota, a to zejména s ohledem na riziko možného kontaktu s otáčející se hřídelí hnětače a v rozporu s ustanovením §103 odst. 1 písm. f) zákoníku práce, nezajistila S. K. podle potřeb vykonávané práce dostatečné a přiměřené informace a pokyny o bezpečnosti a ochraně zdraví při práci, neseznámila ji s riziky a opatřeními, které se týkaly její práce na pracovišti, s bezpečnými pracovními postupy a se zásadami čištění a provozu stroje, ani s návodem k obsluze robota, v rozporu s §103 odst. 2 zák. č. 262/2006 zákoníku práce jako zaměstnavatel nezajistila proškolení poškozené o právních předpisech týkajících se ochrany zdraví při práci a v rozporu s §4 odst. 1 písm. a) zákona č. 309/2006 Sb. a v rozporu s §3 odst. 1 písm. d) NV č. 378/2001 Sb., jako zaměstnavatel nedodržela minimálně požadavky na bezpečný provoz a používání robota na strouhání sýra, nezajistila, aby robot byl vybaven zábranou nebo ochranným zařízením či krytem tak, aby nemohlo dojít ke kontaktu s otáčející se hřídelí stroje a nedodržela požadovaná zákonná ustanovení týkající se prostorového a konstrukčního uspořádání pracoviště z hlediska bezpečnosti a zdraví při práci, přičemž v důsledku porušení zejména těchto ustanovení došlo 26. 8. 2012 kolem 18:30 hodin k pracovnímu úrazu poškozené S. K., které při zapínání stroje na strouhání sýra namotal rotující nechráněný hřídel vlasy a strhnul jí kůži z lebky, přičemž utrpěla poškozená těžké zranění spočívající v totální skalpaci kožního krytu hlavy s hranicí přecházející přes oční víčka, kořen nosu, kolem ušních boltců a vzadu na krku ve výši druhého krčního obratle s dobou léčení výrazně přesahující 6 týdnů, kdy léčení do dnešního dne není ukončeno (§122 odst. 2 písm. i) tr. zákoníku), a s trvalými následky spočívajícími ve zohyzdění (§122 odst. 2 písm. f) tr. zákoníku)“.
Proti uvedenému rozsudku podali odvolání obviněná i státní zástupce. Odvolání obviněné směřovalo do výroku o náhradě škody, kterým jí bylo uloženo podle §228 odst. 1 tr. ř. zaplatit na náhradě škody poškozené České průmyslové zdravotní pojišťovně částku 487.501,- Kč mimo jiné proto, že neuznává svou výhradní právní odpovědnost za náhradu škody vůči této pojišťovně, a to jak pro možné spoluzavinění dalších spolupracovníků, tak případně i samotné poškozené. Odvolání státního zástupce podané v neprospěch obviněné směřovalo do výroku o uloženém trestu, který považoval za příliš mírný.
Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci rozhodl o těchto odvoláních rozsudkem ze dne 10. 4. 2013, sp. zn. 55 To 91/2013 tak, že k odvolání státního zástupce napadený rozsudek podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. zrušil ve výroku o trestu a za splnění podmínek §259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl při nezměněném výroku o vině tak, že obviněné uložil podle §147 odst. 2 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání osmnácti měsíců, který podle §81 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil a podle §82 odst. 1 tr. zákoníku stanovil zkušební dobu v trvání dvaceti čtyř měsíců. Odvolání obviněné zamítl podle §256 odst. 1 tr. ř. jako nedůvodné.
Obviněná se ani s takovým rozhodnutím odvolacího soudu neztotožnila a prostřednictvím obhájce JUDr. Tomáše Vymazala podala proti němu dovolání, v němž uplatnila dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Své podání směřovala do výroku, jímž jí byla podle §228 odst. 1 tr. ř. uložena povinnost zaplatit na náhradě škody poškozené České průmyslové zdravotní pojišťovně částku 487.501,- Kč a namítla, že odvolací soud stejně jako soud prvého stupně se z hlediska výroku o náhradě škody vůči této zdravotní pojišťovně nevypořádal se všemi okolnostmi významnými pro rozhodnutí. Zdravotní pojišťovna nepředložila podklady, ze kterých by bylo zřejmé, že došlo k zaplacení lékařských výkonů a materiálů ve prospěch Fakultní nemocnice v O. Nelze tak s konečnou jistotou tvrdit, že Česká průmyslová zdravotní pojišťovna v době, kdy uplatnila nárok na náhradu škody, tuto újmu již skutečně utrpěla, což je nezbytný předpoklad pro to, aby jí vůbec mohlo být přiznáno postavení poškozené v trestním řízení. Odvolací soud stejně jako nalézací soud se těmito okolnostmi vůbec nezabýval a napadené rozhodnutí tak nesplňuje požadavky ústavně konformního postupu obecných soudů, když v něm absentuje věcné a relevantní posouzení všech okolností majících vliv na výrok o náhradě škody. Dovolatelka poukázala na rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 30. 3. 2012, sp. zn. III. ÚS 2954/2011, ze kterého vyplývá, že trestní soud má v adhézním řízení povinnost postupovat co do odůvodněnosti svého rozhodnutí se stejnou péčí jako civilní soud, který rozhoduje o náhradě škody ve věcech občanskoprávních. V rámci rozhodování o náhradě škody musí tudíž trestní soud vzít v úvahu všechna ustanovení občanskoprávních předpisů o odpovědnosti za škodu, včetně tzv. moderačních ustanovení. Nelze přehlédnout ustálenou civilní judikaturu, podle níž je soud vždy bez návrhu povinen zkoumat, zda jsou dány zákonné předpoklady pro snížení požadované náhrady škody podle ustanovení §450 občanského zákoníku. Výrok o náhradě škody v adhézním řízení včetně podmínek aplikace §450 občanského zákoníku musí být náležitě odůvodněny. Trestní soud v adhézním řízení nemůže rezignovat na náležité odůvodnění výroku o náhradě škody včetně posouzení osobních a majetkových poměrů obviněného. Zejména v případech, kdy je pachatel odsuzován za nedbalostní trestný čin, nebo za trestný čin, jehož těžší následek zavinil pachatel z nedbalosti, je při stanovení výše náhrady škody třeba dbát na to, aby uložená povinnost nahradit způsobenou škodu neměla pro pachatele doživotní „likvidační“ následky, tj. aby mu neznemožňovala vést snesitelný a lidsky důstojný život. Takové soudní rozhodnutí, které náležitě nerozlišuje stupeň závažnosti deliktu a na nich závislý stupeň přísnosti uložené sankce, a které nezohledňuje mimořádné osobní poměry pachatele při stanovení výše náhrady škody, nemůže být jako celek hodnoceno jako spravedlivé.
Dovolatelka dále uvedla, že neuznává svou výhradní právní odpovědnost za náhradu škody vůči České průmyslové zdravotní pojišťovně, a to z důvodu možného spoluzavinění dalších spolupracovníků a případně i samotné poškozené S. K. (dále převážně jen „poškozená“). Soudu předložila znalecký posudek znalce Jiřího Štýbnara ze dne 20. 2. 2013, ze kterého vyplývá, že příčinou vzniku zranění poškozené bylo nejen nevhodné umístění kuchyňského robota, ale i neoznámení nedostatků svému nadřízenému ze strany celého kolektivu zaměstnankyň. Nejen poškozená, ale i další zaměstnankyně porušily ustanovení o povinnosti dbát podle svých možností o svou vlastní bezpečnost a nevyužily právo odmítnout výkon práce, o němž měly mít za to, že bezprostředně a závažným způsobem ohrožuje jejich život nebo zdraví.
V závěru svého podání obviněná navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci ze dne 10. 4. 2013, č. j. 55 To 91/2013-161, v části, kterou bylo rozhodnuto o zamítnutí jejího odvolání, a přikázal tomuto soudu, aby věc znovu projednal a rozhodl, případně aby sám ve věci znovu rozhodl.
Nejvyšší státní zástupce svého oprávnění vyjádřit se k podanému dovolání ve smyslu §265h odst. 2 tr. ř. ke dni rozhodování Nejvyššího soudu nevyužil.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že v této trestní věci je dovolání přípustné, §265a odst. 2 písm. a), tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou §265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř., v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), a splňuje i obligatorní náležitosti obsahu dovolání uvedené v §265f odst. 1 tr. ř.
Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda obviněnou uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Současně je třeba dodat, že z hlediska §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v §265b odst. 1 písm. a) až l ) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen ve výroku napadeného rozhodnutí.
Obviněná uplatnila dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku, nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Z obsahu podaného dovolání je zřejmé, že tento dovolací důvod byl uplatněn v jeho druhé alternativě.
K tomuto dovolacímu důvodu je dále třeba uvést, že v jeho rámci není možno namítat neúplnost dokazování, způsob hodnocení důkazů a nesprávnost skutkových zjištění. Nejvyšší soud je povinen vycházet ze skutkového zjištění soudu prvního stupně (případně soudu odvolacího) a v návaznosti na tento skutkový stav zvažuje hmotně právní posouzení, přičemž skutkové zjištění soudu prvního stupně nemůže změnit, a to jak na základě případného doplňování dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů (srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, II. ÚS 760/02, III. ÚS 282/03, IV. ÚS 449/03).
Průlomem do uvedených zásad vymezujících dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. může být jen „extrémní nesoulad“, resp. zjištění, že právní závěry obecného soudu jsou v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními (srov. rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2005, sp. zn. III. ÚS 578/04, nebo ze dne 20. 9. 2006, sp. zn. I. ÚS 553/2005, a další). O „extrémní nesoulad“ mezi skutkovými zjištěními a právním posouzením věci se jedná tehdy, jsou-li prokázána zcela zjevná extrémní pochybení mezi skutkovými zjištěními a právním posouzením věci. O takový případ jde jen za situace, že je zjištěna zjevná absence srozumitelného odůvodnění rozsudku, kardinální logické rozpory ve skutkových zjištěních a z nich vyvozených právních závěrech, opomenutí a nehodnocení stěžejních důkazů, úplná absence důležitých skutkových zjištění, atp. (srov. například usnesení Ústavního soudu ze dne 19. 8. 2010, sp. zn. III. ÚS 1800/2010).
V dané věci se však o takovou situaci nejednalo.
Část námitek obviněné, které ve svém mimořádném opravném prostředku uplatnila a o něž existenci citovaného dovolacího důvodu opřela, v tomto ohledu nemohla obstát. Jedná se zejména o ty výhrady, jimiž napadala rozsah provedeného dokazování a způsob hodnocení důkazů (konkrétně, že zdravotní pojišťovna nepředložila podklady, ze kterých by bylo zřejmé, že zaplatila lékařské výkony a zdravotnický materiál ve prospěch Fakultní nemocnice v O.). Navíc ze spisového materiálu (konkrétně z č. l. 49 a násl.) je evidentní, že Česká průmyslová zdravotní pojišťovna uhradila Fakultní nemocnici v O. za náklady léčení poškozené částku 487.501,- Kč, tedy částku, kterou požadovala jako náhradu škody a jež jí byla přiznána.
Lze tak shrnout, že tato uplatněná námitka měla výlučně povahu námitky skutkové, nikoliv hmotně právní, a že dovolatelka jí neuplatnila takovou konkrétní námitku, již by bylo možno považovat z hlediska uplatněného důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. za relevantní. Protože námitky skutkové žádný z důvodů dovolání podle §265b tř. ř. nezakládají, neexistuje ve vztahu k nim ani zákonná povinnost Nejvyššího soudu dovolání přezkoumat (srov. též usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02, ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05 aj.).
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněná relevantně uplatnila (byť s jistou mírou tolerance, neboť ve své podstatě se i tu primárně domáhala jiného hodnocení provedených důkazů ve vztahu k míře svého podílu na způsobeném škodlivém následku na zdraví poškozené) v té části dovolání, v níž jednak namítla, že neuznává svou výlučnou právní odpovědnost za náhradu škody vůči České průmyslové zdravotní pojišťovně, a to z důvodů možného spoluzavinění dalších pracovníků, případně i samotné poškozené, a zejména když oběma soudům nižších stupňů vytkla, že se v adhézním řízení nezabývaly proporcionalitou výše náhrady škody s přihlédnutím k jejím osobním a majetkovým poměrům.
K uvedené problematice právní odpovědnosti obviněné za náhradu způsobené škody a jejímu případnému spoluzavinění je zapotřebí (alespoň v obecné rovině) uvést, že ustanovení §228 odst. 1 věty první tr. ř., stanoví, že odsuzuje-li soud obviněného pro trestný čin, kterým způsobil jinému majetkovou škodu nebo nemajetkovou újmu nebo kterým se na úkor poškozeného bezdůvodně obohatil, uloží mu v rozsudku, aby poškozenému uhradil majetkovou škodu nebo nemajetkovou újmu v penězích nebo aby vydal bezdůvodné obohacení, jestliže byl tento nárok včas uplatněn (§43 odst. 3 tr. ř.), nestanoví-li tento zákon jinak; nebrání-li tomu zákonná překážka, soud uloží obžalovanému vždy povinnost k náhradě škody, jestliže je výše škody součástí popisu skutku uvedeného ve výroku rozsudku, jímž se obžalovaný uznává vinným, a škoda v této výši nebyla dosud uhrazena.
Při rozhodování o nároku na náhradu škody v adhézním řízení je však nutné vycházet vedle citovaného procesního ustanovení zejména z hmotně právních ustanovení zvláštních předpisů, na nichž je uplatněný nárok založen, a jimi se také řídit.
Takovýmto hmotně právním předpisem je v posuzované věci především zákon č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákoník práce“), neboť jím se řídil pracovně právní vztah mezi obviněnou jako zaměstnavatelem a poškozenou jako zaměstnancem. Toho si byl vědom především odvolací soud, který na str. 5 a 6 odůvodnění svého rozsudku věnoval potřebnou pozornost faktu, že poškozené bylo v době posuzovaného skutku necelých 17 let, takže z pracovně právního hlediska byla mladistvou pracovnicí a požívala zvýšené ochrany zdraví při práci (srov. §243 a násl. zákoníku práce a čl. 29 odst. 1 Listiny základních práv a svobod). Zdůraznit je zapotřebí zejména ustanovení §244 zákoníku práce, podle něhož zaměstnavatelé smějí zaměstnávat mladistvé zaměstnance pouze pracemi, které jsou přiměřené jejich fyzickému a rozumovému rozvoji, a poskytují jim při práci zvýšenou péči . Přiměřenost prací se přitom posuzuje nikoliv ve vztahu k fyzickému či rozumovému vývoji konkrétního mladistvého zaměstnance, ale obecně k fyzickému a rozumového rozvoji odpovídajícímu obecně dosaženému věku. Ve vztahu k rozumovému vývoji se bude jednat nejčastěji o práce složitější na organizaci práce, samostatnost rozhodování, odpovědnost, případně i kontrolu ostatních zaměstnanců apod. Přiměřenost prací je také nutné zkoumat vždy ve vztahu k požadovanému vzdělání pro výkon zastávané práce, délce praxe a praktickým zkušenostem a dovednostem nutných pro výkon práce. Přiměřenost prací je nutné posuzovat i ve vztahu k možným následkům vzniklým jako důsledek porušení povinností vyplývajících pro mladistvého zaměstnance ze sjednaného druhu práce a výkonu konkrétních pracovních činností. Práce, při níž je možnost způsobení závažných následků vyšší, včetně rozsahu důsledků a vzniklých škod, zpravidla prací přiměřenou také nebude. Vzhledem k věku zaměstnanců, které zákoník práce označuje za mladistvé, musí zaměstnavatel vycházet z toho, že jimi dosažené vzdělání nebude zpravidla dostačující pro výkon náročnějších pracovních činností, ten samý závěr platí i pro získané praktické dovednosti a zkušenosti. (K tomu srov. blíže Bělina, M. a kol. Zákoník práce. Komentář. 2. vydání. Praha : C. H. Beck, 2010, str. 908.)
Nepochybně v návaznosti na to již nalézací soud ve skutkové větě odsuzujícího rozsudku citoval i ustanovení §5 odst. 1 zák. č. 309/2006 Sb., kterým se upravují další požadavky bezpečnosti a ochrany zdraví při práci v pracovněprávních vztazích a o zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při činnosti nebo poskytování služeb mimo pracovněprávní vztahy (zákon o zajištění dalších podmínek bezpečnosti a ochrany zdraví při práci), ve znění pozdějších předpisů, a akcentoval, že obviněná neorganizovala práci a nestanovila pracovní postupy pro vykonávání činností související s obsluhou robota na strouhání sýra tak, aby byly dodrženy zásady bezpečného chování na pracovišti, nestanovila poškozené pracovní postup pro obsluhu tohoto robota, a to zejména s ohledem na riziko možného kontaktu s otáčející se hřídelí hnětače, a v rozporu s ustanovením §103 odst. 1 písm. f) zákoníku práce, nezajistila poškozené podle druhu vykonávané práce dostatečné a přiměřené informace a pokyny o bezpečnosti a ochraně zdraví při práci, neseznámila ji s riziky a opatřeními, které se týkaly její práce na pracovišti, s bezpečnými pracovními postupy a se zásadami čištění a provozu stroje, ani s návodem k jeho obsluze, a dále v rozporu s §103 odst. 2 zákoníku práce nezajistila proškolení poškozené o právních předpisech týkajících se ochrany zdraví při práci a v rozporu §4 odst. 1 písm. a) výše citovaného zák. č. 309/2006 Sb. a v rozporu §3 odst. 1 písm. d) nařízení vlády č. 378/2001 Sb. nedodržela minimálně požadavky na bezpečný provoz a používání robota na strouhání sýra, nezajistila, aby robot byl vybaven zábranou nebo ochranným zařízením či krytem tak, aby nemohlo dojít ke kontaktu s otáčející se hřídelí stroje a nedodržela požadovaná zákonná ustanovení týkající se prostorového a konstrukčního uspořádání pracoviště z hlediska bezpečnosti a zdraví při práci.
V souvislosti s tím Nejvyšší soud považuje za potřebné připomenout a zdůraznit, že obviněná jako zaměstnavatel měla ve své provozovně robot na strouhání sýra, který nebyl vybaven žádným ochranným zařízením ani krytem, v prostoru provozovny byl umístěn naprosto nevhodně, neboť měl obtížně přístupné ovládací prvky a byla s ním obtížná manipulace. Tyto skutečnosti navodily nebezpečný stav, který spolu s porušením předpisů o bezpečnosti a ochraně zdraví při práci přivodil pracovní úraz poškozené. Za této situace nebylo možné požadovat na ještě ne sedmnáctileté poškozené, aby rozpoznala, že obsluha robota na strouhání sýra bezprostředně závažným způsobem ohrožuje její život nebo zdraví, a proto ve smyslu ustanovení §106 odst. 2 zákoníku práce odmítla výkon práce, jak se toho dovolává obviněná s poukazem na znalecký posudek znalce Jiřího Štýbnara. K této námitce Nejvyšší soud uvádí, že ani znalecký posudek nemá povahu výlučného důkazu, neboť podle §2 odst. 6 tr. ř. orgány činné v trestním řízení hodnotí důkazy podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. V dané věci se soudy obou stupňů při hodnocení provedených důkazů zabývaly všemi provedenými důkazy, tedy i tímto znaleckým posudkem. Nad rámec jejich hodnotících úvah Nejvyšší soud dodává, že bez ohledu na fakt, že znalecký posudek byl vypracován na přání a podle požadavků obhajoby, a bez ohledu na odbornost a specializaci znalce (bezpečnost práce ve stavebnictví), je ze znaleckého posudku zřejmé, že znalec se především v jeho závěru zabýval i právními otázkami, jejichž řešení mu rozhodně nepřísluší (posuzování právních otázek přísluší v poslední řadě soudu). Proto znalcovy závěry o spoluzavinění dalších osob na způsobeném následku nemohly brát soudy nižších instancí v potaz.
I Nejvyšší soud z výše uvedených důvodů sdílí názor obou soudů nižších stupňů, že nebylo zjištěno spoluzavinění mladistvé poškozené, ale ani dalších pracovníků, které by mohlo mít význam pro výrok o náhradě škody vůči poškozené zdravotní pojišťovně, jak se toho domáhala obviněná ve svém dovolání.
Dalším významným hmotně právním předpisem, na základě kterého byla České průmyslové zdravotní pojišťovně přiznána náhrada škody, je zákon č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění a o změně a doplnění některých souvisejících, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zák. č. 48/1997 Sb.“) . Podle §55 odst. 1 tohoto zákona příslušná zdravotní pojišťovna má vůči třetí osobě právo na náhradu těch nákladů nahrazené služby, které vynaložila v důsledku zaviněného protiprávního jednání této třetí osoby vůči pojištěnci .
Z obsahu trestního spisu a provedeného dokazování, je zřejmé, že Česká průmyslová zdravotní pojišťovna vynaložila částku 487.501,- Kč za zdravotní služby (náklady léčení) poskytnuté poškozené jako svému pojištěnci, kterou uhradila Fakultní nemocnici v O., jak také v průběhu dokazování dokladovala. Za tohoto stavu věci jí ve smyslu §55 odst. 1 zák. č. 48/1997 Sb. vzniklo vůči obviněné právo na náhradu těch nákladů nahrazené služby, které vynaložila v důsledku zaviněného protiprávního jednání obviněné vůči pojištěnci (poškozené). Proto již soud prvního stupně v souladu s ustanovením §228 odst. 1 tr. ř. uložil obviněné za povinnost nahradit České průmyslové zdravotní pojišťovně, J., O., škodu ve výši 487.501,- Kč (byť tento výrok blíže neodůvodnil).
K té části dovolacích námitek, v níž obviněná s odkazem na nález Ústavního soudu ze dne 30. 3. 2012, sp. zn. III. ÚS 2954/2011, namítla, že se soud prvého stupně nezabýval jejími osobními a majetkovými poměry v tom smyslu, aby jí uložená povinnost nahradit způsobenou škodu pro ni neměla doživotní likvidační následky, je třeba uvést, že z tohoto nálezu vyplývají v podstatě dva právní závěry: 1. Při rozhodování o náhradě škody v adhezním řízení jsou obecné soudy povinny poměřovat stupeň závažnosti deliktu na straně jedné a stupeň přísnosti uložené sankce (náhrady) spolu s případnými mimořádnými osobnostními poměry pachatele na straně druhé. 2. Absence úvahy o proporcionalitě uložené náhrady škody v odůvodnění rozhodnutí má za následek porušení práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Pokud jde o druhý právní závěr, bylo by možno připustit, že ke zmiňovanému porušení práva obviněné na spravedlivý proces v dané věci došlo, neboť úvahy o proporcionalitě uložené náhrady škody v odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů skutečně absentují. Podle přesvědčení Nejvyššího soudu jde však o vadu zhojitelnou v dovolacím řízení, zvláště když spisový materiál obsahuje dostatek podkladů pro dodatečné úvahy soudu i o proporcionalitě při rozhodování o náhradě škody.
V tomto směru je významné zjištění obou soudů nižších instancí, že obviněná je osobou samostatně výdělečně činnou, která má ve svých třiceti šesti letech podstatnou část pracovního života ještě před sebou. Je svobodná, bezdětná, má středoškolské vzdělání, je slušně materiálně zajištěná (majitelkou bytu), má v pronájmu a provozuje pizzerii, v níž zaměstnává, ať už na hlavní pracovní poměr nebo formou brigádnické činnosti, několik pracovníků. Takovéto zjištění rozhodně nemůže vést k závěru, že by na její straně existovaly takové mimořádné osobnostní poměry, že by zaplacení částky 487.501,- Kč, již má podle rozhodnutí soudů uhradit České průmyslové zdravotní pojišťovně na náhradě škody, mělo pro ni doživotní likvidační následky, které by ji znemožňovaly vést snesitelný a lidsky důstojný život (tak by tomu mohlo být – podobně jako v uvedené judikatorní věci – např. v případě, že by se již blížila důchodovému věku a měla nahradit škodu řádově v milionech). Nejvyšší soud proto nemohl ani této dovolací námitce přiznat opodstatněnost.
Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud dovolání obviněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné. Učinil tak v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 11. září 2013
Předseda senátu:
JUDr. Jan B l á h a
Vypracoval:
JUDr. Drahomír Drápal