ECLI:CZ:NS:2013:8.TDO.950.2013.1
sp. zn. 8 Tdo 950/2013-24
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 25. září 2013 o dovolání obviněné R. B., proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 7. 5. 2013, sp. zn. 10 To 136/2013, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu Praha – západ pod sp. zn. 17 T 238/2011, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněné R. B. odmítá .
Odůvodnění:
Okresní soud Praha – západ rozsudkem ze dne 16. 1. 2013, sp. zn. 17 T 238/2011 uznal obviněnou R. B. vinnou, že
„dne 20. 7. 2006, kolem 11:40 hodin, na silnici, v km 2,5, v katastru obce H., okr. P., již odsouzení J. Z., a J. Z., v úmyslu získat neoprávněně pojistné plnění, fingovali po vzájemné předchozí dohodě s obžalovanou, spoluobžalovanou J. Š., a dříve obviněným M. M., dopravní nehodu osobních vozidel tov. zn. Mercedes Benz, které řídil dříve obviněný M., a tov. zn. Audi A6, přičemž několik týdnů před dopravní nehodou již odsouzení Z. ml. a Z. st. spolu se spoluobžalovanou Š. zaevidovali na Odboru dopravy v L. shora uvedené vozidlo Audi na spoluobžalovanou Š., která následně k tomuto vozidlu uzavřela pojistnou smlouvu u pojišťovny Kooperativa, a. s., a poté ji již odsouzení Z. ml. a Z. st. na místo zinscenované dopravní nehody dovezli a instruovali, jak má o dopravní nehodě vypovídat před hlídkou policie ČR, kterou posléze na místo zavolali, přičemž do protokolu policejního orgánu o nehodě v silničním provozu následně obžalovaná a spoluobžalovaná Š. popsaly předmětný nehodový děj tak, že obžalovaná jedoucí s vozidlem Mercedes po vedlejší komunikaci ve směru od obce Č.- B. nedala přednost v jízdě vozidlu Audi řízenému spoluobžalovanou Š., která jela po hlavní komunikaci, a obžalovaná proto narazila přední částí vozidla Mercedes do pravé boční části vozidla Audi, kdy předmětnou škodní událost pak dne 26. 7. 2006 nahlásil pan B. a uplatnil tak nárok na pojistné plnění u pojišťovny Kooperativa, a. s., z titulu pojistné smlouvy o havarijním pojištění sjednané k vozidlu Mercedes, a pojistné plnění ve výši 212.991,- Kč bylo poukázáno dne 8. 8. 2006 poštovní poukázkou pojištěné obžalované, a dále dne 21. 11. 2006 pracovník A. B. K. oznámil vznik škodní události a uplatnil tak nárok na pojistné plnění u pojišťovny Kooperativa, a. s., z titulu pojistné smlouvy o povinném ručení sjednané k vozidlu Mercedes a pojistné plnění ve výši 235.053,- Kč bylo zasláno dne 14. 12. 2006 na bankovní účet České spořitelny, čímž byla způsobena Kooperativě pojišťovně, a. s., škoda ve výši celkem 448.044,- Kč“.
Takto popsané jednání obviněné R. B. (dále jen „obviněná“ nebo „dovolatelka“) soud právně kvalifikoval jako trestný čin pojistného podvodu podle §250a odst. 1, 3 tr. zák., ve znění účinném do 31. 12. 2009, ve formě spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák., a uložil jí podle §250a odst. 3 tr. zák. trest odnětí svobody v trvání devíti měsíců, jehož výkon podle §58 odst. 1, §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání dvou roků. Podle §228 odst. 1 tr. ř. jí rovněž uložil povinnost nahradit společně s J. Š. poškozené Kooperativě pojišťovně, a. s., společně a nerozdílně škodu ve výši 448.044,- Kč, přičemž se zbytkem uplatněného nároku odkázal tuto poškozenou společnost podle §229 odst. 2 tr. ř. na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti citovanému rozsudku podala obviněná odvolání, které Krajský soud v Praze usnesením ze dne 7. 5. 2013, sp. zn. 10 To 136/2013, podle §256 tr. ř. zamítl jako nedůvodné.
Obviněná se ani s rozhodnutím odvolacího soudu nespokojila a prostřednictvím obhájce Mgr. Michala Janíka podala proti němu dovolání, v němž uplatnila dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. e) a g) tr. ř.
Obviněná k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř. namítla, že trestní stíhání bylo nepřípustné z důvodu promlčení podle §11 odst. 1 písm. b) tr. ř. Délka promlčecí doby je stanovena v §67 odst. 1 tr. zák., přičemž v případě horní hranice trestní sazby odnětí svobody nejméně 3 roky činí 5 let. Pro stanovení délky promlčecí doby je přitom rozhodná právní kvalifikace, kterou byla obviněná uznána vinnou. V dané věci soudy nižších stupňů sice vycházely při použití vyšší trestní sazby v podobě škody nikoliv malé podle §250a odst. 3 tr. zák. ze způsobené škody 448.044,- Kč, pokud by však výše škody nedosáhla hranice škody nikoliv malé, tak by bylo nutno užít kvalifikaci uvedenou v §250a odst. 1 tr. zák., u níž by běžela pouze tříletá promlčecí doba, která by uplynula cca dva roky před zahájením jejího trestního stíhání.
Dovolatelka dále poukázala (opět ve vztahu k výši způsobené škody) na to, že soudy se nezabývaly ani otázkou, jaká skutečná škoda fingováním předmětné dopravní nehody vznikla, a to s přihlédnutím ke skutečnosti, že vozidla Mercedes a Audi byla poškozena ještě před fingovanou dopravní nehodou. Závěr o existenci poškození vozidel v době před nehodou vyplývá ze znaleckého posudku Ing. Pavla Winklera, který uvedl, že vozidlo Mercedes muselo být před deklarovanou nehodou poškozeno v nosných částech karoserie. Zjištěný rozsah poškození je přitom větší, než odpovídá nehodovému ději. Samotné zjištění, že ona sama uvedla nepravdivé údaje o průběhu pojistné události ještě neznamená, že k žádné pojistné události nedošlo a že pojistné plnění bylo v celém rozsahu neoprávněné. Pokud soudy dospěly k závěru, že v době, kdy byla dopravní nehoda zinscenována, již vozidla byla poškozena, pak měly náležitě zkoumat výši škody, která vznikla pouze v příčinné souvislosti s fingovanou nehodou.
Ve vztahu k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněná rovněž namítla, že nenaplnila objektivní stránku trestného činu pojistného podvodu podle §250a odst. 1, 3 tr. zák., neboť tato spočívá v tom, že pachatel uvede při uplatnění nároku na plnění z pojistné smlouvy nepravdivé nebo hrubě zkreslené údaje nebo podstatné údaje zamlčí. Z judikatury Nejvyššího soudu (dovolatelka zmínila usnesení ze dne 14. 6. 2006, sp. zn. 8 Tdo 664/2006, usnesení ze dne 12. 5. 2005, sp. zn. 7 Tdo 853/2005, a usnesení ze dne 15. 3. 2006, sp. zn. 8 Tdo 275/2006) se podává, že uplatnění nároku na plnění z pojistné smlouvy představuje úkon pojistníka jakožto smluvní strany, kterému ze soukromého pojištění vzniklo právo nebo povinnost, jímž projevuje vůli směřující k tomu, aby mu bylo plnění poskytnuto, přičemž jde o úkon adresovaný pojišťovně. Nelze tak přijmout argumentaci soudu druhého stupně o bezvýznamnosti toho, kdo pojistnou událost poškozené pojišťovně nahlásil. Skutečnost, že ona sama nárok na plnění z pojistné smlouvy neuplatnila, nýbrž tak učinila osoba mužského pohlaví, vydávající se za „pana B.“, kterou se nepodařilo ztotožnit, je v tomto směru naprosto zásadní. Za projev vůle směřující k poskytnutí pojistného plnění tak nelze považovat její jednání vůči policejním orgánům vyšetřujícím dopravní nehodu. Nelze jí přičítat k tíži ani konstatovanou obvyklost prvotního hlášení pojistné události telefonicky, které často činí pracovníci servisu na pokyn majitele vozidla. Pokud takovýmto způsobem třetí osoby ve vztahu k pojišťovně postupují, vždy tak činí na základě plné moci udělené jim ze strany pojistníka. Existence listiny opravňující třetí osobu k jednání v zastoupení obviněné, spočívajícím v uplatnění nároku na pojistné plnění, nebyla předmětem dokazování.
Ve vztahu k subjektivní stránce trestného činu pojistného podvodu podle §250a odst. 1, 3 tr. zák. obviněná vyslovila nesouhlas s právním názorem soudu druhého stupně, podle něhož postačí zavinění z nedbalosti. Naplnit subjektivní stránku tohoto trestného činu lze jednoznačně úmyslným jednáním. Je toho názoru, že v jejím jednání nelze spatřovat úmyslnou formu zavinění, a to ani ve formě úmyslu nepřímého, který vyžaduje minimálně srozumění s možností způsobit porušení nebo ohrožení zájmů chráněných zákonem. Bylo by jí možno přičítat zavinění z nedbalosti, avšak toto k naplnění subjektivní stránky trestného činu pojistného podvodu v jeho základní skutkové podstatě nedostačuje (zavinění z nedbalosti lze vztáhnout jen ke znaku zakládajícímu kvalifikovanou skutkovou podstatu).
Z těchto důvodů obviněná v závěru svého podání navrhla (aniž citovala konkrétní zákonná ustanovení), aby Nejvyšší soud napadené usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 7. 5. 2013, sp. zn. 10 To 136/2013, zrušil a přikázal tomuto soudu, aby věc znovu projednal a rozhodl, event. aby sám rozhodl tak, že se obviněná zprošťuje obžaloby.
K podanému dovolání se ve smyslu ustanovení §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“), který uvedl, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř. obviněná dovozuje z tvrzeného promlčení trestního stíhání, přičemž tento závěr je pouze logickým důsledkem jejího tvrzení o tom, že stíhaný skutek byl nesprávně právně kvalifikován. Z toho vyvodil, že se nebude samostatně vyjadřovat k tvrzenému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř., neboť postačí dále uvedené vyjádření k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Státní zástupce zdůraznil, že u dovolacích námitek obviněné jde o opakování její obhajoby z řízení před soudem prvého stupně a zejména před soudem odvolacím. Tento soud se v odůvodnění napadeného usnesení přehledně a správně vypořádal se všemi stěžejními námitkami obviněné, které jsou nyní obsaženy v jejím dovolání. Pokud jde o námitky týkající se nesprávného vyčíslení výše způsobené škody, pak státní zástupce konstatoval, že pokud by při uvedení pravdivých a úplných skutečností pojišťovna žádné plnění neposkytla, představuje škodu způsobenou pojistným podvodem celá částka poskytnutého pojistného plnění. Uplatněné námitky proto nemohou obstát, zvláště když se s nimi vypořádaly již soudy nižších stupňů.
Z výše uvedených důvodů státní zástupce v závěru svého vyjádření navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněné odmítl jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. a učinil tak v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. S rozhodnutím věci v neveřejném zasedání souhlasil i pro případ jakéhokoliv jiného než výše navrhovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu [§265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že v této trestní věci je dovolání přípustné, neboť směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku, jímž byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest §265a odst. 2 písm. a), h) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou §265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř., v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), a splňuje i obligatorní náležitosti obsahu dovolání uvedené v §265f odst. 1 tr. ř.
Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda obviněným uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Současně je třeba dodat, že z hlediska §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v §265b odst. 1 písm. a) až l ) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen ve výroku napadeného rozhodnutí.
Jak již bylo uvedeno, obviněná uplatnila dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. e) a g) tr. ř.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř. je dán tehdy, jestliže proti obviněnému bylo vedeno trestní stíhání, ačkoli podle zákona bylo nepřípustné. Tento dovolací důvod spatřovala obviněná v tom, že v případě, že by její jednání bylo kvalifikováno podle §250a odst. 1 tr. zák., bylo by její trestní stíhání promlčeno, neboť bylo zahájeno až po tříleté promlčení době. S ohledem na výše uvedenou argumentaci stran tohoto dovolacího důvodu je třeba konstatovat, že má svůj základ v dalším obviněnou uplatněném dovolacím důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., konkrétně v argumentaci, že oba soudy nižších instancí řádně nezjistily výši způsobené škody při fingované dopravní nehodě.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoli šlo o jiný trestný čin, nebo se o trestný čin vůbec nejednalo.
Nejvyšší soud je povinen vycházet ze skutkového zjištění soudu prvního stupně (případně soudu odvolacího) a v návaznosti na tento skutkový stav zvažuje hmotně právní posouzení, přičemž skutkové zjištění soudu prvního stupně nemůže změnit, a to jak na základě případného doplňování dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů (srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, II. ÚS 760/02, III. ÚS 282/03, IV. ÚS 449/03). Průlomem do uvedených zásad vymezujících dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. může být jen „extrémní nesoulad“, resp. zjištění, že právní závěry obecného soudu jsou v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními (srov. rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2005, sp. zn. III. ÚS 578/04, nebo ze dne 20. 9. 2006, sp. zn. I. ÚS 553/2005, a další). O „extrémní nesoulad“ mezi skutkovými zjištěními a právním posouzením věci se jedná tehdy, jsou-li prokázána zcela zjevná extrémní pochybení mezi skutkovými zjištěními a právním posouzením věci. O takový případ jde jen za situace, že je zjištěna zjevná absence srozumitelného odůvodnění rozsudku, kardinální logické rozpory ve skutkových zjištěních a z nich vyvozených právních závěrech, opomenutí a nehodnocení stěžejních důkazů, úplná absence důležitých skutkových zjištění, atp. (srov. například usnesení Ústavního soudu ze dne 19. 8. 2010 sp. zn. III. ÚS 1800/2010).
V dané věci se však o takovou situaci nejednalo, a proto argumentům podaného dovolání Nejvyšší soud nemohl přisvědčit. Soudy obou stupňů po provedeném dokazování zjistily, že střet obou shora popsaných vozidel nebyl pouhou nahodilou událostí ve smyslu ustanovení §3 písm. b) zák. č. 37/2004 Sb., o pojistné smlouvě a o změně souvisejících zákonů (zákon o pojistné smlouvě), ve znění pozdějších předpisů, nýbrž jej záměrně způsobili a nehodu zosnovali již odsouzení J.Z. st. a J. Z. ml. Pokud ovšem střet obou vozidel nebyl nahodilou událostí, ale záměrně způsoben, pak nemohlo dojít k pojistnému plnění. Kooperativa pojišťovna, a. s., by tak plnila z havarijního pojištění, které uzavřela obviněná jen tehdy, pokud by se stala nějaká pojistná událost. Z výpovědí jak M. M., jehož trestní stíhání bylo z důvodů uvedených v §172 odst. 2 písm. a) tr. ř. zastaveno, tak dovolatelky, ale ani z dalších provedených důkazů soudy nezjistily, že by k nějaké pojistné události došlo, a proto nemělo dojít ani k pojistnému plnění.
I když obecně platí, že „Škodou způsobenou trestným činem pojistného podvodu podle §250a tr. zák. je částka, která se rovná rozdílu mezi skutečně poskytnutým pojistným plněním na straně jedné a pojistným plněním, které by náleželo, kdyby pachatel neuvedl nepravdivé nebo hrubě zkreslené údaje nebo nezamlčel podstatné údaje při uplatnění nároku na pojistné plnění, na straně druhé. Za škodu nelze bez dalšího považovat celou výši poskytnutého pojistného plnění, je-li zřejmé, že k pojistné události došlo a že nárok na pojistné plnění vznikl, byť v nižší částce, než jakou pachatel vylákal.“ (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2002 sp. zn. 7 Tdo 580/2002, publikované pod č. 29/2003 Sb. rozh. trest.), nelze v dané věci a při takovém skutkovém zjištění, které soudy učinily, tento judikát aplikovat. Je tomu tak i proto, že dovolatelka – jak sama vypověděla – věděla o tom, že její bývalý partner M. M. „měl dopravní nehodu“ a obával se, že „by mohl kvůli zbytkovému alkoholu přijít o řidičský průkaz“. Pak by ovšem dovolatelkou navrhovaný odpočet škody způsobené při takové nehodě způsobené opilým řidičem zřejmě nepřicházel v úvahu, neboť pojišťovna by povinnost plnit nejspíš neměla.
Lze tak uzavřít, že způsobenou škodou v posuzovaném případě je celá pojišťovnou vyplacená částka ve výši 448.044,- Kč. Pouze na okraj a pro úplnost lze dodat, že k situaci, kterou navozuje dovolatelka v první části svého dovolání, tedy že by trestní stíhání bylo promlčeno, neboť by nebyla způsobena škoda nikoliv malá, která je znakem kvalifikace podle §250a odst. 1, 3 tr. zák., by došlo jen tehdy, pokud by způsobená škoda nedosáhla částky 25.000,- Kč (srov. §89 odst. 11 tr. zák.), což lze s ohledem na výši zjištěné škody zcela zřejmě vyloučit.
K další části dovolacích námitek týkajících se nenaplnění objektivní a také subjektivní stránky posuzovaného trestného činu Nejvyšší soud shodně s vyjádřením státního zástupce konstatuje, že touto problematikou se ve vztahu k obviněné zabývaly soudy obou stupňů, především pak soud odvolací, neboť je dovolatelka uplatnila již v podaném odvolání. Lze pouze doplnit, že ze spisového materiálu vyplývá, že J. Z. st. a J. Z. ml., stejně tak M. M. v několika dalších případech zinscenovali dopravní nehody, aby tak získali pojistné plnění. I Nejvyšší soud za této situace je přesvědčen, že pokud obviněná uváděla již při prvotním šetření údajné dopravní nehody, že vozidlo řídila ona, při soupisu protokolu o nehodě předala policejním orgánům doklady o sjednaném pojištění havarovaného vozu a posléze sama aktivně s pojišťovnou jednala, když jí poskytla své osobní údaje včetně adresy, na kterou jí bylo zasláno pojistné plnění, které obdržela, naplnila všechny formální znaky trestného činu pojistného podvodu podle §250a odst. 1, 3 tr. zák. Na tom nemůže nic změnit ani to, že pojistnou událost Kooperativě pojišťovně, a. s., nahlásil jistý „pan B.“, neboť z provedeného dokazování vyplynulo, že se na trestné činnosti podílelo více osob (úmyslné jednání dovolatelky bylo posouzeno jako spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák., neboť bylo jedním z článků poměrně sofistikované trestné činnosti – k tomu srov. například rozhodnutí č. 36/1973 Sb. rozh. trest.). Zase jen na okraj a pro úplnost Nejvyšší soud dodává, že již pořízení vozidla Mercedes, které měl kupovat M. M., který je užíval, a přesto v technickém průkazu byla jako vlastník uvedena R. B., po zinscenování dopravní nehody, opravě vozidla, vylákání pojistného plnění, vozidlo mělo být odcizeno, a bylo žádáno opět pojistné plnění, by mohlo svědčit pro opodstatněnost úvahy, že se tak stalo proto, aby bylo předmětem pojistného podvodu.
K dovolací námitce, že obviněná nesouhlasí s právním názorem soudu druhého stupně, že ve vztahu k subjektivní stránce trestného činu pojistného podvodu postačí zavinění z nedbalosti Nejvyšší soud uvádí, že dovolatelka zřejmě zcela neporozuměla argumentaci uvedené na str. 6 odůvodnění usnesení odvolacího soudu, který uvedl, že k naplnění kvalifikované skutkové podstaty postačí zavinění z nedbalosti. Taková argumentace je v naprostém souladu se zákonem (srov. znění ustanovení §6 tr. zák.).
Nejvyšší soud z těchto jen stručně uvedených důvodů (srov. §265i odst. 2 tr. ř.) shledal, že námitky obviněné uplatněné v jejím dovolání jsou zjevně neopodstatněné, a proto dovolání odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
Takové rozhodnutí Nejvyšší soud učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 25. září 2013
Předseda senátu:
JUDr. Jan B l á h a
Vypracoval:
JUDr. Drahomír Drápal