ECLI:CZ:NS:2014:11.TDO.584.2014.1
sp. zn. 11 Tdo 584/2014-25
USNESENÍ
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání dne 3. 7. 2014 dovolání obviněného P. J. , proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 16. 12. 2013, sp. zn. 6 To 401/2013, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Lounech ze dne 2. 10. 2013, sp. zn. 3 T 133/2013, a rozhodl takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání obviněného P. J. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Lounech ze dne 2. 10. 2013, sp. zn. 3 T 133/2013, byl obv. P. J. uznán vinným ze spáchání přečinu násilí proti úřední osobě dle §325 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku. Za to byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 2 (dvou) roků a podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku byl pro výkon trestu zařazen do věznice s ostrahou.
Tento rozsudek napadl obv. P. J. i státní zástupce Okresního státního zastupitelství v Lounech odvoláním. Krajský soud v Ústí nad Labem svým usnesením ze dne 16. 12. 2013, sp. zn. 6 To 401/2013, odvolání obžalovaného i státního zástupce podle §256 tr. ř. zamítl.
Podle skutkových zjištění soudů I. a II. stupně obv. P. J. dne 1. 9. 2012 v 9,20 hod. ve věznici Nové Sedlo, okres Louny, v prostoru chodby u vstupních katrových dveří ubytovny …, umístěné v uzavřeném oddělení věznice fyzicky napadl prap. J. K., dozorce oddělení výkonu trestu, který v danou chvíli zavíral katrové dveře, a to tak, že k němu přistoupil, nejprve mu vulgárním způsobem řekl, ať ho neštve, a poté ho otevřenou dlaní pravé ruky udeřil na spodní čelist levé strany obličeje, přičemž zranění poškozeného si nevyžádalo jeho pracovní neschopnost.
Obv. P. J. podal proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem, sp. zn. 6 To 401/2013 ze dne 16. 12. 2013 dovolání , a to prostřednictvím svého advokáta JUDr. Karla Davida (u Okresního soudu v Lounech dne 27. 2. 2014). Svým dovoláním napadl rozhodnutí krajského soudu v celém rozsahu a odůvodnil jej odkazem na §265b odst. 1 písm. g) a k) tr. ř. , neboť podle jeho náhledu toto rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku (nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení) a současně bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozhodnutí soudu I. stupně, i přesto, že v řízení mu předcházejícím byl dán důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Hlavní argument dovolatele spočívá v tom, že odvolací soud odmítl, že by kázeňský postih za napadení dozorce vězeňské služby mohl sám o sobě naplnit principy subsidiarity trestní represe a že souběžný postih v rámci kázeňského trestu bylo možné zhodnotit pouze v otázce trestu. Podle obviněného odvolací soud přehlédl, že trestní odpovědnost lze dovozovat pouze za kumulativního splnění dvou podmínek, vymezených v ust. §12 odst. 2 tr. zákoníku, přičemž společenská škodlivost posuzovaného skutku je pouze prvním předpokladem pro uplatnění trestní represe.
Obviněný nezpochybnil, že napadení dozorce vězeňské služby je skutkem společensky škodlivým. To však podle jeho názoru nelze vyložit tak, že jedinou možnou formou ochrany společnostmi před takovými skutky jsou prostředky trestního práva. Zákon totiž váže uplatňování trestněprávních důsledků ještě na splnění další podmínky – principu ultima ratio – formulovaným tak, že nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Oba soudy nižších instancí pochybily, když se vůbec nezabývaly tím, zda za napadení dozorce nepostačuje uložení trestu kázeňského a pouze zdůvodňovaly, že se nejedná o porušení zásady ne bis in idem, že je naplněn znak společenské škodlivosti a že se jedná o trestný čin dle §13 odst. 1 tr. zákoníku.
K tomu dovolatel doplnil, že kázeňský trest spočíval jednak v jeho umístění na OVKT (oddělení výkonu kázeňských trestů) a v jeho přeřazení do třetí diferenční skupiny. Současně mu byly umožňovány návštěvy pouze za přepážkou. Obviněný ve svém dovolání vyjádřil přesvědčení, že sankce kázeňského charakteru měly daleko větší efektivitu, než uplatňování trestních sankcí s časovým odstupem. Závěrem dovolatel uvedl, že jelikož soud I. stupně nezkoumal splnění podmínky ultima ratio (a zdůvodnil pouze neporušení zásady ne bis in idem ) a odvolací soud se nesprávným hmotněprávním posouzením nezabýval vůbec, považuje z těchto důvodů dovolatel rozhodnutí obou soudů založená na nesprávném hmotněprávním posouzení a za nepřezkoumatelná.
Proto Nejvyššímu soudu navrhnul, aby usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 16. 12. 2013, sp. zn. 6 To 401/2013 i rozsudek Okresního soudu v Lounech ze dne 2. 10. 2013 sp. zn. 3 T 133/2013 zrušil a věc vrátil Okresnímu soudu v Lounech k dalšímu řízení.
K dovolání obv. J. se písemně vyjádřil státní zástupce (vyjádření sp. zn. 1 NZO 435/2014-10 z 9. 5. 2014), který je činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“). Úvodem uvedl, že na dovolatelovu námitku (že za verbální a fyzický útok na dozorce byl již kázeňsky potrestán, a proto uplatnění trestní odpovědnosti bránila zásada subsidiarity trestní represe) již odvolací soud reagoval, a to na str. 4 svého rozhodnutí. S těmito závěry se státní zástupce ztotožnil a ze své pozice k věci uvedl ještě další argumenty, které rozdělil na dvě části.
V první části svého stanoviska se podrobně vyjádřil k zásadě subsidiarity trestní represe podle §12 odst. 2 tr. zákoníku. V této souvislosti citoval z konstantní judikatury Ústavního i Nejvyššího soudu a na tomto základě poznamenal, že z hlediska této zásady je třeba se především zabývat otázkou – zda se v posuzovaném případě vyskytly mimořádné skutkové okolnosti , které by měly za následek, že stupeň trestního bezpráví vyvinuté obviněným byl tak extrémně nízký, že posuzovaný čin z hlediska závažnosti neodpovídal ani nejlehčím, běžně se vyskytujícím trestným činům příslušné právní kvalifikace.
Podle jeho náhledu v posuzovaném případě byla skutková podstata přečinu násilí proti úřední osobě jednoznačně naplněna, neboť z hlediska dolní hranice trestnosti tento skutek odpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům této skutkové podstaty, a to i přesto, že samotný útok byl zjevně menší intenzity. (K tomuto závěru státní zástupce odkázal na základní judikát k této otázce, rozhodnutí NS publikované pod č. 22/1966 Sb. rozh. tr.). Z tohoto důvodu k otázce, zda k potrestání dovolatele nepostačovalo kázeňské potrestání, státní zástupce zaujal jednoznačně negativní stanovisko – mimo jiné i proto, že závažnost posuzovaného jednání kázeňský trest (ve výši 28 dní strávených na OVKT) jednoznačně neodráží. Trest odnětí svobody ve výši dvou let považuje za efektivní, a to i přesto, i když bude vykonán po delším časovém odstupu.
Ve druhé části svého stanoviska státní zástupce uvedl, že v předmětném případě nebyla porušena ani zásada ne bis in idem . V tomto smyslu nalézací soud učinil sice správný závěr, ale na základě již překonané argumentace. Poté státní zástupce citoval novější judikaturu Evropského soudu pro lidská práva, zabývající se touto zásadou, zejm. případ Zolotukhin proti Rusku, a na jeho pozadí uvedl, že podle jeho názoru podstata věci spočívá v posouzení otázky, zda postih za kázeňský přestupek neměl trestní charakter. Ve svém rozboru pak dospěl k závěru, že tento přestupek trestní charakter neměl, neboť kázeňský trest odsouzenému vykonávaný trest odnětí svobody neprodloužil, pouze mu byl po dobu 28 dnů způsob zpřísněn, a to pobytem na OVKT. Uložení kázeňského trestu tedy není možné považovat za odsouzení za trestný čin ve smyslu čl. 4 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Proto k porušení zásady ne bis in idem v neprospěch dovolatele nedošlo.
Závěrem státní zástupce konstatoval, že důvody uvedené dovolatelem sice odpovídají dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř., ale protože v předmětné věci bylo trestního práva užito důvodně a princip ultima ratio porušen nebyl, je dovolání obviněného zjevně neopodstatněné, a proto Nejvyššímu soudu navrhnul, aby jej odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu. Současně vyslovil souhlas s projednáním dovolání v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zjišťoval, zda je dovolání v této věci přípustné a zda vyhovuje všem relevantním ustanovením trestního řádu. To znamená – zda dovolání bylo podáno v souladu s ust. §265a odst. 1, 2 písm. a), h) tr. ř., zda bylo podáno ve dvouměsíční zákonné lhůtě, na příslušném místě (u věcně a místně příslušného soudu) v souladu s ust. §265e odst. 1, 3 tr. ř. i oprávněnou osobou v souladu s ust. §265d odst. 1 písm. b) odst. 2 tr. ř. Dále Nejvyšší soud zkoumal, zda dovolání splňuje obligatorní obsahové náležitosti, upravené ust. §265f tr. ř. Po jeho prostudování Nejvyšší soud shledal, že dovolatel výše uvedená ustanovení trestního řádu respektoval, a proto dovolání vyhodnotil jako přípustné.
K meritu věci
Dovolatel vznesl svou námitku s odkazem na dovolací důvod podle ust. §265b odst. 1 písm. g) a l) tr. řádu.
A. Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže napadená rozhodnutí spočívají na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V obecné rovině je nutné zdůraznit, že podstatou právního posouzení skutku je aplikace hmotného (trestního) práva na skutkový stav, který zjistily soudy I. a II. stupně. V dovolání je podle tohoto dovolacího důvodu možné namítat, že skutkový stav, který zjistily soudy nižších instancí, nenaplňuje znaky trestného činu, jimiž byl ten který obviněný uznán vinným. V rámci tohoto důvodu lze vytýkat pouze právní vady v kvalifikaci skutkového stavu zjištěného soudy. Dovolání je mimořádný opravný prostředek, který je určen pouze k nápravě závažných hmotněprávních vad pravomocných rozhodnutí.
Hlavním argumentem dovolatele, který podřadil pod tento dovolací důvod, je to, že odvolací soud odmítl jeho názor, že za fyzické napadení dozorce mu byl uložen kázeňský trest, kterým byl již dostatečně potrestán. Proto je podle jeho názoru další postih podle tr. zákoníku (realizovaný navíc po uplynutí delšího časového postihu) nadbytečný, neúčelný a navíc v jasném rozporu se zásadou subsidiarity trestní represe, neboť trestní odpovědnost lze podle této zásady dovodit pouze za kumulativního splnění dvou podmínek, které však v posuzovaném případě splněny nebyly.
K tomuto argumentu Nejvyšší soud zaujal odmítavé stanovisko z níže uvedených důvodů.
Podle současného znění tr. zákoníku je trestný čin chápán jako protiprávní čin, který je označen za trestný a který vykazuje znaky uvedené v tomto zákoně. Toto základní legální vymezení je však v případě méně závažných trestných činů korigováno použitím zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku, podle které trestní odpovědnost pachatele lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých , ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu .
Při posuzování míry společenské škodlivosti posuzovaných skutků je tato zásada využívána ve dvojím smyslu – jako interpretační pravidlo a jako materiální korektiv. Jako pravidlo pro interpretaci se ho užívá tam, kde je nezbytné dovodit, že nebyly naplněny formální znaky trestného činu, nebo kde je třeba vyložit některé neurčité pojmy (poskytující ve výkladu určitý prostor). Jako korektiv je tato zásada aplikována zejména v situacích, kdy byl spáchán trestný čin, ale jedná se o skutek tak malé závažnosti, že de facto není společensky škodlivý. Tak je tomu v případech, kdy spáchaný skutek neodpovídá ani nejméně závažným, běžně se vyskytujícím případům daného trestného činu, a proto k jeho postihu postačí uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Posláním této zásady je tedy vyloučit z působnosti trestněprávních norem případy s minimální společenskou škodlivostí (srov. např. 5 Tdo 17/2011).
Kritérium společenské škodlivosti je doplněno principem „ultima ratio“ , k němuž směřuje dovolání obviněného. Tento princip zdůrazňuje, že trestní právo se má uplatnit pouze tam, kde jiné prostředky z hlediska ochrany práv se jeví jako nedostatečné, neúčinné nebo nevhodné. Z tohoto důvodu trestněprávní prostředky doplňují ochranu poskytovanou normami jiných odvětví práva. Trestněprávní řešení je proto chápáno jako nejzazší nástroj k ochraně právního řádu a krajní prostředek ve vztahu k ostatní deliktní právní úpravě (občanskoprávní, obchodněprávní, správněprávní). Takže tam, kde postačí k regulaci prostředky civilního nebo správního práva v širším slova smyslu, jsou trestněprávní prostředky nejen nadbytečné, ale z pohledu principu správního státu také nepřípustné (srov. např. 5 Tdo 897/2005, 5 Tdo 315/2010, 8 Tdo 1031/2012).
S tímto postojem Nejvyššího soudu (který deklaroval nejenom ve své judikatuře, ale i v nedávném stanovisku trestního kolegia – sp. zn. Tpjn 301/2012 ze dne 30. 1. 2013) je v souladu i judikatura Ústavního soudu ČR, která rovněž opakovaně zdůrazňuje, že trestní právo má z podstaty principu ultima ratio místo pouze tam, kde jiné prostředky z hlediska ochrany práv fyzických a právnických osob jsou vyčerpané, neúčinné nebo nevhodné, nebo že trestní právo v zásadě nemůže sloužit jako prostředek nahrazující ochranu práv a právních zájmů jednotlivce v oblasti soukromoprávních vztahů (srov. např. IV. ÚS 469/02, I. ÚS 4/04, I. ÚS 69/06, I. ÚS 541/10, II. ÚS 1098/2010).
V posuzovaném případě dovolatel nezpochybňuje, že jeho skutek je skutkem společensky škodlivým, který „nelze tolerovat a je třeba společnost před takovými skutky chránit“. Nicméně podmínku, spočívající ve splnění principu ultima ratio , však dovolatel za naplněnou nemá. Podle jeho názoru byl již za spáchaný přestupek, kterým porušil §28 odst. 1 zákona č. 169/1999 Sb., o výkonu trestu odnětí svobody, kázeňsky potrestán podle §46 odst. 3 písm. f) téhož zákona, což samo o sobě považuje za postih dostatečný.
Tento způsob argumentace je však zjevně neoprávněný.
Dovolatel mylně předpokládá, že mezi podmínkami pro naplnění zásady subsidiarity trestní represe je jednoduchý kumulativní vztah, a proto jejich naplnění zkoumá odděleně. Ale – pokud je u posuzovaného skutku splněna podmínka společenské škodlivosti, tak splnění druhé podmínky z ní vyplývá. To znamená, že pokud je projednávaný skutek kvalifikován jako trestný čin a pokud soudy zároveň nezjistily žádné okolnosti mimořádného charakteru, které by měly za následek, že by skutek nebyl posouzen jako dostatečně společensky škodlivý, je tím automaticky naplněna i podmínka ultima ratio . V důsledku toho je za takový čin uložen adekvátní trest v souladu s příslušným ustanovením podle tr. zákoníku.
Aplikováno na případ odsouzeného P. J. – jestliže útok na dozorce z 1. 9. 2012 naplní všechny formální znaky přečinu násilí proti úřední osobě, je současně nutné, aby se soudy nižších stupňů zabývaly otázkou, zda tento skutek dosáhl z hlediska dolní hranice trestní sazby potřebné míry společenské škodlivosti. Pokud soudy vyhodnotí obě hlediska za naplněné, tak již nemusí dále zkoumat a v odůvodnění explicitně popisovat naplnění podmínky ultima ratio , neboť ta je splněna také.
Z odůvodnění rozhodnutí obou soudů nižších instancí vyplynulo, že ty se otázkou společenské škodlivosti posuzovaného skutku výslovně zabývaly.
Okresní soud v Lounech v části odůvodnění, která se zabývá druhem a výměrou ukládaného trestu jasně deklaroval, že „potrestání formou kázeňského trestu nelze považovat za dostačující k nápravě obžalovaného a eliminaci rizika opakování takového jednání, vzhledem k závažnosti tohoto jednání, které odráží jeho společenskou škodlivost, s přihlédnutím k osobnostnímu profilu obžalovaného, jeho trestní minulosti a složitostí jeho nápravy, na níž lze usuzovat vzhledem k jeho chování ve výkonu trestu“ (str. 6, č. l. 127).
Rovněž Krajský soud v Ústí nad Labem (na str. 4 an., č. l. 142) se společenskou škodlivostí projednávaného skutku podrobně zabýval. Ve svém usnesení mimo jiné uvedl, že „kázeňský postih nemůže sám o sobě naplnit princip subsidiarity trestní represe“ (…) a „při řešení míry společenské škodlivosti nelze opomenout význam chráněného zájmu, způsob provedení činu, okolnosti za kterých byl spáchán, osobu pachatele, míru jeho zavinění a jeho pohnutku.“ Ze všech těchto úhlů pohledu pak odvolací soud jednání obviněného vyhodnotil za natolik společensky závažné a škodlivé, že „nelze takovéto jednání tolerovat“ , už i proto, že se jednalo o druhý konflikt odsouzeného se zaměstnanci Vězeňské služby, a proto nebylo možné upustit od uložení trestu podle tr. zákoníku.
Z výše uvedeného tedy jasně vyplynulo, že soudy nižších stupňů skutek nevyhodnotily jako čin bagatelní nebo zanedbatelné společenské závažnosti, ale jako čin, jehož míra společenské nebezpečnosti je dostatečná a kterou zákonodárce předpokládal. Z naplnění této podmínky pak vyplynulo i splnění předpokladu ultima ratio , tj. že v tomto případě nepostačilo uplatnění odpovědnosti podle zákona č. 169/1999 Sb., tedy uložení kázeňského trestu, a proto bylo nutné uložit trest podle tr. zákoníku, tedy trest nepodmíněný.
Také samotný zákon o výkonu trestu v §55 odst. 2 výslovně deklaruje, že „uložením kázeňského trestu odsouzenému se nevylučuje jeho trestní stíhání, je-li skutek trestným činem.“ Z toho vyplývá, že není výjimkou, když občan ČR jedním skutkem poruší ustanovení více právních předpisů.
Tak tomu bylo i v případě obv. J. Ten se jako odsouzený závažně provinil proti svým základním povinnostem vyplývajících z §28 odst. 1 zákona č. 169/1999 Sb., a současně tímtéž skutkem jako občan ČR naplnil skutkovou podstatu násilí proti veřejnému činiteli podle §325 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku. Z tohoto důvodu byl volán k odpovědnosti nejprve na základě zákona o výkonu trestu a poté podle tr. zákoníku, což není v rozporu se zásadou ultima ratio, ani se zásadou subsidiarity trestní represe, a není to v rozporu ani se zásadou ne bis in idem, či jakoukoli jinou zásadou tr. zákoníku. Navíc o tom, že obviněný byl za týž skutek kázeňsky potrestán, byly soudy obou stupňů z přiloženého spisového materiálu informovány, tuto skutečnost akceptovaly a promítly do výše trestu.
Lze tedy uzavřít, že postupem soudů I. ani II. stupně nedošlo k porušení zásady subsidiarity trestní represe, a proto bylo dovolání ods. P. J. posouzeno jako zjevně neopodstatněné.
Jak bylo uvedeno výše, státní zástupce se ve svém stanovisku podrobně zabýval i argumentací soudů nižších instancí k zásadě ne bis in idem . Jelikož však dovolatel nevznesl námitku k porušení této zásady a neučinil ji předmětem svého dovolání, považoval Nejvyšší soud za nadbytečné se k ní nevyjadřovat.
B. Dovolatel ve svém dovolání rovněž odkázal na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř.
Obecně tímto dovolacím důvodem je rozhodnutí o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v ust. 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. řádu,
a) přestože pro takové rozhodnutí nebyly splněny procesní podmínky,
b) ačkoliv byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k) ust. §265b odst. 1 tr. ř.
Z toho vyplývá, že ust. §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. obsahuje dvě alternativy důvodů dovolání. I když dovolatel výslovně neuvedl, pod jakou variantu svou námitku subsumoval, z jeho dovolání vyplynulo, že měl na mysli variantu druhou, neboť Krajský soud v Ústí nad Labem odvolání obviněného zamítl podle §256 tr. ř. a dovolatel je přesvědčen o tom, že v řízení, které předcházelo uvedenému zamítavému rozhodnutí byl dán důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Tím dovolatel deklaroval, že odvolateli sice nebylo odepřeno právo na přístup k soudu II. stupně, ale tento soud, přestože v řádném opravném řízení napadené rozhodnutí soudu I. stupně věcně přezkoumával, vytýkanou vadu neodstranil.
Vzhledem k tomu, že oba dovolací důvody jsou spolu obsahově provázány, tak platí, že pokud je odmítnuta dovolatelova námitka podřazená pod důvod dovolání podle §265 odst. 1 písm. g) tr. ř., není splněna ani zákonná podmínka existence dovolacího důvodu podle §265 odst. 1 písm. l) tr. ř. Z toho jednoznačně vyplynulo, že dovolatelova výhrada subsumovaná pod důvod dovolání podle ust. §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. naplněna nebyla, a proto ji Nejvyššího soudu odmítnul.
Závěr
Z výše uvedeného vyplynulo, že skutek, jímž byl obviněný P. J. uznán vinným, byl právně kvalifikován správně. Proto Nejvyšší soud svůj přezkum uzavřel konstatováním, že Krajský soud v Ústí nad Labem ve svém usnesení sp. zn. 6 To 401/2013 ze dne 16. 12. 2013, stejně jako Okresní soud v Lounech ve svém rozsudku sp. zn. 3T 133/2013 ze dne 2. 10. 2013 ve svých právních závěrech nepochybily. V napadených rozhodnutích tedy nedošlo ve smyslu uplatněných dovolacích důvodů ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř. k porušení zákona. Proto Nejvyšší soud dovolání obv. P. J. odmítl, a to s odkazem na ust. §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., neboť bylo vyhodnoceno jako zjevně neopodstatněné.
Za podmínek uvedených v ust. §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu učinil Nejvyšší soud toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto usnesení není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (viz §265n tr. řádu).
V Brně dne 3. 7. 2014
Předseda senátu:
JUDr. Stanislav Rizman