ECLI:CZ:NS:2012:8.TDO.1031.2012.1
sp. zn. 8 Tdo 1031/2012-20
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 12. září 2012 o dovolání obviněného K. H., proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 17. 4. 2012, sp. zn. 8 To 125/2012, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 10 T 112/2011, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného K. H. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 9. 1. 2012, sp. zn. 10 T 112/2011, byl obviněný K. H. uznán vinným přečinem zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, kterého se podle skutkových zjištění dopustil tím, že
dne 25. 2. 2011 v době kolem 18:00 hod. v B. na ulici B. na parkovišti obchodního domu K., jako strážník Městské policie B., vykonávající své služební povinnosti, uložil O. K., blokovou pokutu ve výši 200,- Kč, kterou jmenovaný O. K. na místě uhradil, avšak obviněný peníze od jmenovaného zinkasované řádně nezaznamenal a následně neodevzdal při vyúčtování vybraných pokut, a tyto užil pro vlastní potřebu, své jednání se snažil zastřít tím, že O. K. vydal jako doklad potvrzující uhrazení pokuty díl B pokutového bloku série CJ/2010, který však již před tím měl být vydán v jiném přestupkovém řízení, a to M. P., jako doklad o uhrazení pokuty jmenovanou za jiný přestupek.
Za tento přečin byl obviněný odsouzen podle §329 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání šesti měsíců, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání osmnácti měsíců.
Krajský soud v Brně jako soud odvolací usnesením ze dne 17. 4. 2012, sp. zn. 8 To 125/2012, odvolání obviněného podané proti shora uvedenému rozsudku soudu prvního stupně podle §256 tr. ř. zamítl.
Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím obhájce JUDr. Martina Machače s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolání. V jeho obsahu v úvodu nejprve shrnul dosavadní průběh řízení včetně argumentace uplatněné v odvolání, jímž brojil proti pravdivosti výpovědi svědka O. K., a ve kterém zdůraznil svou obhajobu, že díl B pokutového bloku vydal poškozenému omylem a že s doklady mu vrátil i vybranou dvousetkorunovou bankovku. V rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., o nějž dovolání opřel, obviněný namítal nesprávnost právního posouzení jemu za vinu kladeného jednání jako přečinu zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku pro nedodržení zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku a dožadoval se na základě principu ultima ratio beztrestnosti. Obviněný poukázal na to, že neodvedení dvousetkorunové bankovky není skutečností závažnou ani nevykazuje takový stupeň společenské škodlivosti, aby ji nebylo možno adekvátně a efektivně vyřešit v rámci vztahů mezi zaměstnancem a zaměstnavatelem či případně v přestupkovém řízení. Soudy měly zohlednit nejen nepatrnou výši jeho údajného obohacení, ale i to, že nebyl trestán a přibližně 17 let věrně sloužil v řadách obecní policie. V odsuzujícím rozhodnutí založeném na jediné svědecké výpovědi, a to výpovědi poškozeného, jenž byl vůči němu negativně motivován, spatřuje dovolatel projev soudní libovůle.
V závěru dovolání proto obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 17. 4. 2012, sp. zn. 8 To 125/2012, a podle §265 l odst. 1 tr. ř. mu přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Nejvyšší státní zastupitelství, jemuž byl opis dovolání obviněného doručen dne 30. 7. 2012, písemně sdělilo, že se k dovolání nebude věcně vyjadřovat.
Nejvyšší soud jako soud dovolací nejprve shledal, že dovolání obviněného je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou podle §265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř., v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dále zkoumal, zda dovolání dopadá na obviněným označený dovolací důvod a zda je opodstatněné.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možné dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Z tohoto vymezení je zřejmé, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady právní, tedy to, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoli o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci procesních, a nikoliv hmotně právních ustanovení. Nejvyšší soud je povinen vycházet ze skutkového zjištění soudu prvního stupně a teprve v návaznosti na tento skutkový stav zvažuje hmotně právní posouzení, přičemž skutkové zjištění soudu prvního stupně nemůže změnit, a to jak na základě případného doplňování dokazování, tak ani v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů (srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 282/03, IV. ÚS 449/03, sp. zn. IV. ÚS 60/06, IV. ÚS 3020/10, I. ÚS 741/12).
Nejvyšší soud z obsahu podaného dovolání shledal, že lze přezkoumávat jen tu část dovolání, kterou obviněný za dovolání označil, což jsou výhrady směřující proti nesprávnosti použité právní kvalifikace. Za dovolací námitky nelze považovat rekapitulaci řízení, v rámci níž obviněný uváděl, jaké výhrady vznesl v rámci řádného opravného prostředku. Proto v souladu s podmínkami vymezenými rámcem přezkumné činnosti dovolacího soudu na podkladě důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. posuzoval opodstatněnost dovolatelem uplatněného požadavku na použití subsidiarity trestní represe a zásady ultima ratio (§12 odst. 2 tr. zákoníku), a v důsledku využití těchto principů jeho návrhu na posouzení této věci jen jako porušení povinností v rovině pracovněprávní, nebo jako přestupku.
K této výhradě uplatněné v souladu s označeným dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je nutné uvést, že podle §12 odst. 2 tr. zákoníku lze trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Z tohoto vymezení, které navazuje na zásadu zákonnosti vyjádřenou v §12 odst. 1 tr. zákoníku, podle níž jen trestní zákon vymezuje trestné činy a stanoví trestní sankce, které lze uložit, plyne, že trestní represe, tj. prostředky trestního práva, je možné v konkrétní věci použít jen tehdy, když jde o společensky škodlivé jednání a uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu nepostačuje.
Takto definovaným principem „ultima ratio“ je zajištěno, aby prostředky trestního práva byly použity zdrženlivě, především tam, kde jiné právní prostředky selhávají nebo nejsou efektivní. Tím je vyjádřena funkce trestního práva jako krajního prostředku ve vztahu k ostatní deliktní právní úpravě (správněprávní, občanskoprávní, obchodněprávní apod.). Z uvedeného vyplývá, že trestnými činy mohou být pouze závažnější případy protispolečenských jednání, a to podle zásady, že tam, kde postačí k regulaci prostředky správního nebo civilního práva v širším slova smyslu, jsou trestněprávní prostředky nejen nadbytečné, ale z pohledu principu právního státu také nepřípustné. Ochrana majetkových vztahů má být v prvé řadě uplatňována prostředky občanského a obchodního práva a teprve tam, kde je taková ochrana neúčinná a kde porušení občanskoprávních vztahů svou intenzitou dosahuje zákonem předpokládané společenské škodlivosti, je namístě uvažovat o trestní odpovědnosti (srov. k tomu např. nálezy Ústavního soudu pod sp. zn. II. ÚS 372/2003, I. ÚS 558/2001, I. ÚS 69/2006, I. ÚS 541/2010, II. ÚS 1098/2010). V rámci posuzování naplnění objektivních znaků trestného činu, při promítnutí principu ultima ratio, nemůže být ignorována občanskoprávní stránka věci. Trestní právo a trestněprávní kvalifikaci určitého jednání, které má soukromoprávní základ jako trestného činu, je třeba považovat za ultima ratio, tedy za krajní právní prostředek, který má význam především celospolečenský, tj. z hlediska ochrany základních společenských hodnot. V zásadě však nemůže sloužit jako prostředek nahrazující ochranu práv a právních zájmů jednotlivce v oblasti soukromoprávních vztahů, kde závisí především na individuální aktivitě jednotlivce, aby střežil svá práva, jimž má soudní moc poskytovat ochranu (viz nálezy Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 564/2000 a sp. zn. I. ÚS 4/2004). Vedle těchto zásad vyplývajících z judikatury Ústavního soudu se však již i Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích zabýval otázkou ultima ratio (srov. např. rozhodnutí sp. zn. 5 Tdo 897/2005, 5 Tdo 315/2010, a další) a srovnatelným způsobem uvedené zásady přenesl do své rozhodovací praxe, kde v zásadě shodně vyjádřil, že trestní právo nastupuje až v případě, kdy prostředky jiných právních oborů neposkytují dostatečnou ochranu chráněným vztahům, a jejichž porušením jsou naplněny konkrétní skutkové podstaty trestného činu.
Vztahuje-li se ustanovení §12 odst. 2 tr. zákoníku o zásadě subsidiarity trestní represe k pojmu trestného činu, jde o otázku viny, kdy je třeba hodnotit společenskou škodlivost při zvažování rozhodných kritérií pro stanovení spodní hranice trestní odpovědnosti. Pojem společenská škodlivost činu, která se vztahuje k spáchanému činu, jenž zasáhl zájmy chráněné trestním zákonem, a v tomto smyslu je tedy „poškodil“, navazuje i na další pojmy použité v trestním zákoníku. V této souvislosti je nutno ještě zdůraznit, že nový trestní zákoník společenskou škodlivost včetně jejích stupňů záměrně nedefinuje a ponechává řešení potřebné míry společenské škodlivosti z hlediska spodní hranice trestní odpovědnosti na zhodnocení konkrétních okolností případu, v němž to bude s ohledem na princip „ultima ratio“ přicházet v úvahu, na praxi orgánů činných v trestním řízení a v konečné fázi na rozhodnutí soudu (srov. Šámal P. a kol. Trestní zákoník I. §1 až 139. Komentář. 2. vydání. Praha : C.H.Beck, 2012, s. 117 až 118).
Nejvyšší soud na podkladě těchto kritérií zdůrazňuje, že je zřejmé, že posouzení závažnosti činu ve vztahu k hodnocení možnosti použití principu „ultima ratio“ je nutno posuzovat s ohledem na konkrétní podmínky projednávané trestní věci jen v případech s nízkou až hraniční mírou její společenské škodlivosti.
V přezkoumávaném případě jde o skutek, jehož se obviněný dopustil činem v zásadě spočívajícím v tom, že jako strážník městské policie vykonávající své služební povinnosti při ukládání blokové pokuty O. K. ve výši 200,- Kč za přestupek nesprávného parkování. Tento přestupce obviněným stanovenou pokutu na místě uhradil, avšak obviněný uvedenou částku nezaznamenal a následně neodevzdal při vyúčtování vybraných pokut, ale ponechal si ji. Své nesprávné jednání se obviněný snažil zastřít tím, že O. K. vydal jako doklad potvrzující uhrazení pokuty díl B pokutového bloku série CJ/2010, jenž s tímto blokovým řízením nesouvisel, ale byl již dříve vydán v jiném přestupkovém řízení M.P., jako doklad o uhrazení pokuty za jmenovanou spáchaný přestupek.
Pro posouzení závažnosti činu obviněného je nutné vycházet ze všech rozhodných skutečností a posuzovat ji i s ohledem na veškeré prokázané okolnosti. Nelze v tomto případě malou společenskou škodlivost dovozovat pouze z toho, že pokuta představovaná částkou 200,- Kč, kterou si obviněný ponechal pro svou potřebu, není sama o sobě vysokou sumou. V případě projednávaného přečinu v kontextu s celkovým jednáním obviněného není výše této částky jakkoli rozhodná, protože je třeba klást důraz především na to, že obviněný svým jednáním ohrozil objekt uvedeného přečinu chráněný tímto přečinem, jímž je zájem státu na řádném výkonu pravomoci úředních osob, neboť významnou měrou porušil povinnosti strážníka městské policie.
Rovněž je nutné připomenout, že obviněný jako strážník městské policie byl ve smyslu §6 zákona č. 553/1991 Sb., o obecní policii, při provádění svých služebních povinnosti povinen dbát cti, vážnosti a důstojnosti osob i své vlastní a nepřipustit, aby osobám v souvislosti s touto činností vznikla bezdůvodná újma a případný zásah do jejich práv a svobod. Svým činem překročil míru nezbytnou k dosažení účelu sledovaného zákrokem nebo úkonem. Uváží-li se skutečnosti zjištěné z obsahu spisu, je zřejmé, že obviněný činem, jenž mu je kladen za vinu, především ohrozil respekt a důvěru občanů v činnost obecní policie, a to v rámci blokového řízení, jehož podmínky nedodržel (srov. §84 a násl. zák. č. 200/1990 Sb. o přestupcích), neboť celou hodnotu vybrané pokuty si ponechal pro sebe. Navíc tento čin nespáchal nahodile, ale byl na něj určitým způsobem „připraven“, neboť měl u sebe díl B pokutového bloku, který neodevzdal v jiném blokovém řízení M. P., (jíž zřejmě ze čtyř dílů B pokutového bloku v částce 200,- Kč, za pokutu 800,- Kč předal jen tři díly), a přesto, že nebyl žádný logický důvod pro to, aby obviněný tento díl bločku nosil po celou tuto dobu při sobě, zneužil jej uvedeným způsobem v projednávaném případě. Je tedy patrné, že obviněný ve snaze si výtěžek ponechat, zmanipuloval průběh jím zajišťovaného blokového řízení.
Ze všech skutečností, které byly soudem prvního stupně zjištěny a ve skutkové větě výroku o vině jeho rozsudku popsány a následně odvolacím soudem potvrzeny, vyplývá, že uvedené závěry nepochybně svědčí o tom, že činnost, pro kterou je obviněný souzen, byla spáchána proti zájmu státu na řádném výkonu pravomoci úředních osob. Obviněný chráněný zájem státu svou trestnou činností narušil tím, že promyšleným postupem ohrozil vážnost obecní policie, a tak i důvěru občanů v její řádné zabezpečování pořádku v rámci působnosti obce. Rovněž sám projevil nezpůsobilost ke striktnímu respektování právních norem, na jejichž dodržování měl sám z úřední povinnosti dozírat.
Nejvyšší soud se zřetelem na shora rozvedené principy považuje za nutné zdůraznit, že v posuzovaném případě soudy zcela správně dospěly k závěru, že obviněný činem, jak je ve výroku rozsudku soudu prvního stupně popsán, po formální stránce naplnil všechny zákonné znaky skutkové podstaty přečinu zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, jenž spáchá úřední osoba, která v úmyslu způsobit jinému škodu nebo jinou závažnou újmu anebo opatřit sobě nebo jinému neoprávněný prospěch vykonává svou pravomoc způsobem odporujícím jinému právnímu předpisu. Nemůže být proto nejmenších pochyb ani o tom, že bylo zcela namístě na zjištěné trestné jednání obviněného aplikovat normy trestního práva, neboť jde o čin, který svojí závažností překročil škodlivost vztahující se k jeho posouzení jen jako přestupku či kárného provinění.
Na základě těchto úvah a právních závěrů Nejvyšší soud shledal, že soudy nižšího stupně uvedené skutečnosti správně vyhodnotily a právně posoudily a nepochybily ani v závěru, že obviněný po všech stránkách naplnil formální znaky přečinu zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Dovolání obviněného proto posoudil jako zjevně neopodstatněné a jako takové je podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 12. září 2012
Předsedkyně senátu:
JUDr. Milada Šámalová