ECLI:CZ:NS:2014:11.TVO.17.2014.1
sp. zn. 11 Tvo 17/2014-10
USNESENÍ
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 30. července 2014 stížnost obviněného R. K. , proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 2. 7. 2014, sp. zn. 2 To 69/2014, a rozhodl takto:
Podle §148 odst. 1 písm. c) tr. ř. se stížnost obviněného R. K. z a m í t á .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Brně - pobočka ve Zlíně ze dne 10. 6. 2014, sp. zn. 68 T 3/2014, byl obviněný uznán vinným zvlášť závažným zločinem vraždy podle §140 odst. 1 tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku a přečinem porušování domovní svobody podle §178 odst. 1, 3 tr. zákoníku a podle §140 odst. 1 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku byl odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 10 let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Proti tomuto rozsudku podal obviněný odvolání, které bylo předloženo Vrchnímu soudu v Olomouci.
Dne 2. 7. 2014 Vrchní soud v Olomouci usnesením, sp. zn. 2 To 69/2014, podle §72 odst. 1, 3, 4 tr. ř. rozhodl, že se obviněný R. K. ponechává i nadále ve vazbě z důvodů uvedených v §67 písm. a) tr. ř.
Proti tomuto usnesení podal obviněný stížnost. Předně uvedl, že nikdy nezastíral, že je bezdomovcem, zdržuje se ale na jednom místě a pro policejní orgán je v dané lokalitě známou postavou. Zdůraznil přitom, že již od samého počátku svého trestního stíhání s orgány činnými v trestním řízení spolupracoval. Pro existenci důvodu vazby podle §67 písm. a) tr. ř. nelze paušálně odkazovat na hrozbu vysokým trestem, ačkoli se jedná o okolnost z pohledu ústavních kautel relevantní a ústavně konformní. Stěžovatel dále namítá, že neučinil nic, co by zavdalo možné podezření o jeho úmyslu uprchnout či se skrývat, nikde se neskrýval, žádné prověřování či vyšetřování nemařil, nemá žádné kontakty v zahraničí a neovládá ani jeden cizí jazyk. Pro posouzení rizika útěku musí být hrozba vysokého trestu hodnocena spolu s dalšími relevantními faktory, jako jsou charakter a morálka obviněného, jeho majetek a kontakty v zahraničí. Delší trvání vazby tak musí být ospravedlněno dalšími závažnými konkrétními důvody, které vylučují nahrazení vazby jinými opatřeními. Připomněl též, že dle Ústavního soudu obecně platí, že dlouhodobost trvání vazby snižuje s postupem času konkrétní relevanci jejího skutkového základu, k čemuž odkázal na judikaturu Ústavního soudu i Evropského soudu pro lidská práva (dále též jen „ESLP“). Stěžovatel na svou situaci aplikoval test proporcionality, dlouhodobě aplikovaný Ústavním soudem, po jehož provedení dospěl k závěru, že prodloužení vazby učiněné napadeným rozhodnutím neprojde kritériem potřebnosti a přiměřenosti, neboť daného výsledku šlo dle jeho názoru dosáhnout i jinak a přitom méně závažně, např. dohledem probačního úředníka. Domnívá se, že jeho ústavně garantované právo na osobní svobodu není zeslabováno absencí trvalého bydliště či samotným faktem, že se jedná o bezdomovce. Pravidelně docházel do K-centra v K., kde je schopen si přebírat veškerou korespondenci. Závěrem uvedl, že po telefonickém uvědomění ze strany policie se dostavil na psychologické vyšetření, avšak usnesení o zahájení trestního stíhání mu bylo doručeno na adresu městského úřadu, kde je obviněný hlášen, ale o které je policejnímu orgánu známo, že si zde poštu nepřebírá, a že na nepřevzetí pošty byl zcela účelově postaven vazební důvod. Navrhl tedy, aby Nejvyšší soud napadené usnesení zrušil a propustil obviněného z vazby na svobodu, popř. aby nahradil vazbu dohledem probačního úředníka a obviněného propustil z vazby na svobodu.
Nejvyšší soud podle §147 odst. 1 tr. ř. z podnětu podané stížnosti přezkoumal správnost napadeného výroku i řízení, které mu předcházelo a dospěl k závěru, že stížnost není důvodná.
Obviněný byl, byť nepravomocně, uznán vinným zvlášť závažným zločinem vraždy ve stadiu pokusu a přečinem porušování domovní svobody. Nejvyšší soud má za to, že shromážděné důkazy a doposud zjištěné skutečnosti nasvědčují tomu, že byl spáchán skutek, pro který bylo zahájeno trestní řízení, tento skutek má všechny znaky trestného činu a jsou dostatečně zřejmé důvody k podezření, že jej spáchal obviněný. Obviněný je tedy i nadále důvodně podezřelým ze spáchání výše uvedených trestných činů.
Vrchní soud v Olomouci rozhodl podle §72 odst. 1, 3, 4 tr. ř. o ponechání obviněného ve vazbě s ohledem na přetrvávající vazební důvod podle §67 písm. a) tr. ř. V odůvodnění svého rozhodnutí konstatoval, že od doby posledního přezkoumávání vazebních důvodů dne 14. 4. 2014 z procesního hlediska a ve vztahu k dosud konstatovaným vazebním důvodům došlo pouze k té změně, že před soudem I. stupně proběhla dvě hlavní líčení a dne 10. 6. 2014 byl vyhlášen shora uvedený odsuzující rozsudek, který s ohledem na podané odvolání dosud nenabyl právní moci. Tato skutečnost však zvýrazňuje obavu, že by obviněný v případě propuštění na svobodu uprchl, nebo se skrýval, aby se tak vyhnul reálně hrozícímu citelnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody, jenž mu byl uložen ve výměře 10 let, což ještě více umocňuje dosud shledávané vazební důvody uvedené v §67 písm. a) tr. ř. Tuto konstrukci Vrchní soud v Olomouci podepřel také o obsah spisového materiálu, ze kterého je zřejmé, že obviněný není vázán na stálé bydliště a před svým vzetím do vazby se nezdržoval na jednom konkrétním místě, neboť prakticky žil život osoby bez domova.
S výše uvedenými závěry Vrchního soudu v Olomouci se Nejvyšší soud plně ztotožňuje. Vrchní soud ve svém rozhodnutí přesvědčivě vymezil důvody ponechání obviněného ve vazbě, přičemž zdůraznil, k jakým změnám od posledního rozhodování o vazbě obviněného došlo a které nové skutečnosti ponechání obviněného ve vazbě ještě umocňují. Závěrům Vrchního soudu v Olomouci tedy nelze nic vytknout.
Pokud jde o obviněným citovaná rozhodnutí Ústavního soudu, má Nejvyšší soud za to, že je s nimi napadené rozhodnutí v souladu. S obviněným lze souhlasit potud, pokud tvrdí, že výše hrozícího trestu obecně sama o sobě není dostatečná pro ponechání obviněného ve vazbě z důvodu podle §67 písm. a) tr. ř. v situaci, kdy vazba trvá již delší dobu. Dlouhodobost vazby se přitom posuzuje individuálně, podle okolností každého jednotlivého případu. V posuzované věci je však nutno vzít ohled na specifickou situaci, kdy byla tzv. útěková vazba soudem prodloužena po nepravomocném prvoinstančním rozhodnutí, kterým byl obviněnému uložen trest odnětí svobody v trvání deseti let. Ústavní soud již ve svém nálezu sp. zn. III. ÚS 566/03 (publikovaný pod č. 48, roč. 2004, sv. 33, str. 3 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu), judikoval, že hrozbou vysokým trestem lze odůvodnit uložení tzv. útěkové vazby v těch případech, kdy na základě zjištěných skutečností opodstatňujících důvodnost podezření ze spáchání zvlášť závažného trestného činu lze předpokládat v případě uznání viny uložení již výrazného trestu odnětí svobody (tzn. nejméně kolem osmi let), rovněž konstatoval, že obviněný může a má právo naproti tomu namítat a prokazovat existenci konkrétních skutečností (silných důvodů), jež důvodnou obavu z následků uvedených v §67 písm. a) tr. ř. eliminují a vylučují tak aplikaci předmětného vazebního důvodu. Takovými námitkami se pak soud musí zabývat. V řadě svých usnesení pak Ústavní soud vyslovil názor, že nepravomocně uložený nepodmíněný trest, přirozeně v určité výměře, může znamenat konkrétní skutečnost, odůvodňující obavu z útěku právě před takovýmto trestem; v každém případě je hrozba útěku značně zesílena (srov. např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 88/01 ze dne 18. 2. 2003, usnesení sp. zn. II. ÚS 775/02 ze dne 11. 3. 2003, usnesení sp. zn. II. ÚS 3/03 ze dne 11. 3. 2003 a usnesení sp. zn. III. ÚS 1577/08 ze dne 14. 8. 2008). Za výši nepravomocně uloženého trestu odůvodňující či značně zesilující obavu z útěku přitom Ústavní soud považoval šest let, tedy výrazně nižší trest než byl uložen v daném případě (srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 2511/10 ze dne 30. 9. 2010).
Podle judikatury ESLP z evropské Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") vyplývá, že zbavení osobní svobody po prvoinstančním, byť nepravomocném, odsuzujícím rozsudku není již považované za vazbu, na kterou by měl být aplikován čl. 5 odst. 1, písm. c) Úmluvy ("zákonné zatčení nebo jiné zbavení svobody osoby za účelem předvedení před příslušný soudní orgán pro důvodné podezření ze spáchání trestného činu nebo jsou-li oprávněné důvody k domněnce, že je nutné zabránit jí ve spáchání trestného činu nebo v útěku po jeho spáchání"), ale jde o zákonné uvěznění po odsouzení příslušným soudem podle čl. 5 odst. 1, písm. a) Úmluvy (viz rozsudek ESLP ve věci Wemhoff proti Německu č. 2122/64 ze dne 27. 6. 1968, §9). Z daného vyplývá, že Úmluva považuje zbavení svobody po prvoinstančním odsuzujícím rozsudku za zásadně odlišné od vazby před nepravomocným odsouzením. Fakticky tak tedy neklade na tuto vazbu žádné zvláštní podmínky, které existují při aplikaci čl. 5 odst. 1, písm. c) a které reflektuje i výše zmíněná judikatura Ústavního soudu o nepřípustnosti pouhé hrozby vysokého trestu jako dostatečného důvodu vazby. ESLP v těchto případech vyžaduje pouze, aby byly splněny obecné podmínky čl. 5 pro zbavení osobní svobody, zejména zákonnost. K porušení čl. 5 Úmluvy tak v těchto situacích může dojít například, porušil-li soudní orgán v odsuzujícím rozsudku závažným způsobem právo na spravedlivý proces (viz např. Stoichkov proti Bulharsku č. 9808/02 ze dne 24. 3. 2005, §58, či Yefimenko proti Rusku č. 152/04 ze dne 12. 2. 2013, §102-104).
Obviněnému byl, byť nepravomocně, uložen nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání deseti let. Hrozba uložení obdobně vysokého trestu odnětí svobody dle Nejvyššího soudu v souladu s judikaturou Ústavního soudu představuje konkrétní skutečnost odůvodňující obavu z útěku právě před takovým trestem, přičemž riziko útěku nebo skrývání se je po nepravomocném uložení takového trestu podstatně zvýšeno. V takových případech se pro ospravedlnění i déletrvající vazby značně snižuje potřeba dalších dodatečných důvodů, které mohou být méně významné oproti situaci, kdy by k nepravomocnému odsouzení dosud nedošlo (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 10. 4. 2014, sp. zn. I. ÚS 185/14). Přitom lze konstatovat, že takto zvýšenou a reálnou obavu z útěku nebo skrývání obviněného po nepravomocném uložení výrazného a již značně citelného trestu nijak nesnižuje ani jeho tvrzení o předchozí spolupráci obviněného s orgány činnými v trestným řízení.
Stěžovatel navíc není dlouhodobě vázán na žádné trvalé ani přechodné bydliště, což tuto obavu ještě dále umocňuje. Samotná skutečnost, že obviněný má status bezdomovce, mu nebyla kladena k tíži, nýbrž fakt, že nemá vazby na konkrétní místo, na kterém by dlouhodobě pobýval, čímž se zvyšuje riziko jeho skrývání nebo vyhýbání se citelnému trestu, což nelze přehlížet.
Pokud jde o argumenty obviněného, že pravidelně docházel do K-centra v K., které svým klientům poskytuje součinnost v komunikaci s úřady, kde je schopen si přebírat veškerou korespondenci, a že se po telefonickém uvědomění ze strany policejního komisaře dostavil na psychologické vyšetření a s orgány činnými v trestním řízení spolupracoval, nelze tyto shledat natolik silnými a přesvědčivými, aby odůvodnily stanovisko odlišné od závěrů Vrchního soudu v Olomouci a propuštění obviněného na svobodu, neboť ve srovnání se zvýšeným rizikem útěku nebo skrývání, daným zejména nepravomocným odsouzením k vysokému trestu odnětí svobody a výše uvedenými osobními poměry obviněného, neposkytují dostatečnou záruku, že obviněný neuprchne nebo se nebude skrývat, aby se tak vyhnul trestnímu stíhání nebo trestu, a důvodnou obavu z následků uvedených v ustanovení §67 písm. a) tr. ř. neeliminují.
K odkazu obviněného na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva ohledně požadavku přísné proporcionality vazby ke sledovanému cíli Nejvyšší soud konstatuje, že ani v tomto ohledu neshledává jakýkoli rozpor rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci s požadavky vyplývajícími ze zmíněné judikatury. V této souvislosti lze nad rámec odkázat rovněž na stávající judikaturu Evropského soudu pro lidská práva a Ústavního soudu, dle níž zbavení osobní svobody po prvoinstančním, byť nepravomocném, odsuzujícím rozsudku není již považováno za vazbu, na kterou by měl být aplikován čl. 5 odst. 1 písm. c) Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod ("zákonné zatčení nebo jiné zbavení svobody osoby za účelem předvedení před příslušný soudní orgán pro důvodné podezření ze spáchání trestného činu nebo jsou-li oprávněné důvody k domněnce, že je nutné zabránit jí ve spáchání trestného činu nebo v útěku po jeho spáchání"), ale jedná se o zákonné uvěznění po odsouzení příslušným soudem podle čl. 5 odst. 1 písm. a) Úmluvy (srov. výše již citovaný nález Ústavního soudu ze dne 10. 4. 2014, sp. zn. I. ÚS 185/14 a rozsudek ESLP ve věci Wemhoff proti Německu č. 2122/64 ze dne 27. 6. 1968, §9).
Nejvyšší soud dále ve shodě s Vrchním soudem v Olomouci konstatuje, že délka trestního stíhání je s ohledem na závažnost trestné činnosti adekvátní, přičemž nelze shledat jakékoliv neopodstatněné průtahy, které by toto řízení postihovaly. Náročnosti projednávané věci přitom odpovídá i délka trvání vazby obviněného.
Vrchní soud v Olomouci se rovněž zabýval možností nahrazení vazby jiným opatřením uvedeným v §73 tr. ř. Tato opatření vzhledem k důvodným obavám obsaženým v ustanovení §67 písm. a) tr. ř., podrobněji rozvedeným výše, však neshledal dostatečnými, neboť propuštěním obviněného z vazby na svobodu hrozí zmaření nebo podstatné ztížení dosažení účelu trestního řízení. S tímto závěrem se Nejvyšší soud rovněž ztotožňuje a obviněným tvrzenou nepřiměřenost použitých prostředků ze strany státní moci v posuzovaném případě neshledává.
S ohledem na výše uvedené skutečnosti Nejvyšší soud podle §148 odst. 1 písm. c) tr. ř. podanou stížnost obviněného jako nedůvodnou zamítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 30. července 2014
Předseda senátu:
JUDr. Antonín Draštík