ECLI:CZ:NS:2014:22.CDO.1170.2014.1
sp. zn. 22 Cdo 1170/2014
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobců: a) Ing. arch. Z. O., b) L. O. , a obou zastoupených JUDr. Janem Camrdou, advokátem se sídlem v Benešově, Masarykovo nám. 225, proti žalovaným: 1) S. S. , zastoupenému JUDr. Věrou Neradovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Opatovická 4, 2) M. S. , o vyklizení pozemků, odstranění staveb, zdržení se zásahů do vlastnického práva a zřízení věcného břemene, vedené u Okresního soudu v Benešově pod sp. zn. 9 C 253/2009, o dovolání žalovaného 1) proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 5. září 2012, č. j. 25 Co 545/2011-345 a č. j. 25 Co 238/2012-345, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Benešově (dále jen „soud I. stupně“) rozsudkem ze dne 12. dubna 2011, č. j. 9 C 253/2009-250, ve znění opravného usnesení ze dne 3. října 2011, č. j. 9 C 253/2009-291, a ve spojení s doplňujícím usnesením ze dne 16. března 2012, č. j. 9 C 253/2009-303, uložil žalovaným povinnost společně a nerozdílně vyklidit všechny movité věci v jejich vlastnictví, nacházející se na pozemku parc. č. 711 a pozemku parc. č. 26/1, vše v k. ú. M., obec S., ve vlastnictví žalobců, zapsaných v katastru nemovitostí, vedeném Katastrálním úřadem pro Středočeský kraj, Katastrální pracoviště Benešov, na LV č. 312, a to do 15 dnů od právní moci rozsudku (výrok I.). Uložil žalovaným povinnost společně a nerozdílně odstranit cihlový elektroměrný pilíř s kabelovou přípojkou, vedoucí od elektroměrného pilíře do domu č. p. 1, M., nacházející se na pozemku parc. č. 26/1, a plot sestávající se z podezdívky a železných sloupků, v části nacházející se na pozemku parc. č. 26/1, a to do 90 dnů od právní moci rozsudku (výrok II.). Zamítl žalobu, aby soud uložil žalovaným povinnost odstranit opěrnou zídku, chodník a terénní schody na pozemku parc. č. 26/1 a dále kanalizace spodních a srážkových vod včetně revizní šachty na pozemku parc. č. 711 a na pozemku parc. č. 26/1, vše v k. ú. M., obec S. (výrok III.). Uložil žalovaným povinnost zdržet se vstupu, průchodu, průjezdu a umísťování movitých věcí na pozemku parc. č. 711 a pozemku parc. č. 26/1, vše v k. ú. M., obec S. (výrok IV.). Zamítl žalobu, aby soud zřídil věcné břemeno práva chůze a jízdy přes pozemek parc. č. 26/1 v k. ú. M., obec S. vyznačené podle znaleckého posudku č. 96-352/2008, zhotoveným obchodní společností GEOREAL, s. r. o., se sídlem v Benešově, Žižkova 2040, ověřeným Ing. P. H., dne 20. února 2009 pod č. 40/2009, odsouhlaseným Katastrálním úřadem pro Středočeský kraj, Katastrální pracoviště Benešov, dne 12. března 2009, pod č. 38.5/2009, a věcné břemeno práva položení a opravy elektrické přípojky a práva stavby a opravy plotu vyznačeném podle znaleckého posudku č. 97-400/2009, zhotoveným obchodní společností GEOREAL, s. r. o., se sídlem Benešov, Žižkova 2040, ověřeným Ing. P. H., dne 15. 1. 2010 pod č. 11/2010, odsouhlaseným Katastrálním úřadem pro Středočeský kraj, Katastrální pracoviště Benešov, dne 1. 2. 2010, pod č. 11.6/2010, a to ve prospěch každého vlastníka budovy č. p. 1, postavené na pozemku parc. č. st. 20/1 v k. ú. M., a to za jednorázovou náhradu 20 310,75,- Kč (výrok V.). Uložil žalovaným povinnost zaplatit žalobcům společně a nerozdílně na náhradě nákladů řízení částku 57 420,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok VI.) a povinnost zaplatit České republice – Okresnímu soudu v Benešově společně a nerozdílně na náhradu nákladů řízení státu částku 15 155,- Kč (výrok VII.).
Krajský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) k odvolání žalovaných rozsudkem ze dne 5. září 2012, č. j. 25 Co 545/2011-345, a 25 Co 238/2012-345, změnil rozsudek soudu I. stupně ve výroku VI. tak, že výše náhrady nákladů řízení činí 59 420,- Kč, a ve výroku VII. ve spojení s usnesením soudu I. stupně ze dne 16. března 2012, č. j. 9 C 253/2009-303, tak, že žalovaní jsou povinni zaplatit České republice náhradu nákladů řízení 11 155,- Kč na účet Okresního soudu v Benešově do patnácti dnů od právní moci rozsudku (výrok I.), rozsudek soudu I. stupně v napadených výrocích I., II., IV., V. a VI. potvrdil (výrok II.) a uložil žalovaným povinnost zaplatit žalobcům náhradu nákladů odvolacího řízení 45 180,- Kč do patnácti dnů od právní moci rozsudku (výrok III.).
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný 1) dovolání, které považuje za přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, neboť napadené rozhodnutí má zásadní právní význam v tom, že odvolací soud rozhodl v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. Žalovaný 1) uplatňuje dovolací důvody, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Odvolací soud nepřihlédl ke všem okolnostem a povaze daného případu, když vůbec nehodnotil rozsah a povahu ekonomické ztráty žalovaných, oproti výhodě, kterou získají žalobci. Drobné stavby stojí zcela na okraji pozemku parc. č. 26/1 ve zcela minimální části, jíž žalobci nevyužívají a ani neudržují. Doba, která od realizace drobných staveb uplynula, byla ke dni podání žaloby téměř deset let. Elektroměrný pilíř, který má být odstraněn, je ve vlastnictví ČEZ a nikoliv žalovaných.
Žalovaný 1) dále namítá nesprávnost rozhodnutí o nezřízení věcných břemen. Stavba rodinného domu byla od počátku povolena tak, že vchod do domu bude situován přes pozemek parc. č. 26/1, a to se souhlasem tehdejšího vlastníka – státu. Žalovaný 1) se opakovaně snažil o odkup části pozemku parc. č. 26/1, což však nakonec pro odpor druhé strany nebylo realizováno. Soudy obou stupňů se však těmito skutečnostmi dostatečně nezabývaly. Otázka zásadního právního významu přitom spočívá v tom, zdali je možno zřídit věcné břemeno chůze a jízdy přes cizí pozemek, když do obytné části budovy, jakož i do části hospodářské je vstup od počátku zajištěn přes cizí pozemek s povolením vlastníka tohoto pozemku v době výstavby budovy, kterým byl stát. Rozhodnutí dále vychází z neúplného dokazování, a to v otázce průběhu hranice mezi pozemky ve vlastnictví žalobců a žalovaných. Pro případ, že by se po zaměření ukázalo, že část pozemku užívaná žalovanými je ve skutečnosti ve vlastnictví žalobců, uplatnili žalovaní námitku vydržení, té však nebylo vyhověno na základě neúplného dokazování. S ohledem na uvedené žalovaný 1) navrhuje, aby dovolací soud zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu a vrátil mu věc k dalšímu řízení.
Žalobci se k dovolání nevyjádřili.
Obsah rozsudků soudů obou stupňů i obsah dovolání jsou účastníkům známy, a proto na ně dovolací soud pro stručnost odkazuje.
Podle hlavy II. – ustanovení přechodných a závěrečných – dílu 1 – přechodných ustanovení – oddílu 1 – všeobecných ustanovení – §3028 odst. 1, 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, tímto zákonem se řídí práva a povinnosti vzniklé ode dne nabytí jeho účinnosti. Není-li dále stanoveno jinak, řídí se ustanoveními tohoto zákona i právní poměry týkající se práv osobních, rodinných a věcných; jejich vznik, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se však posuzují podle dosavadních právních předpisů.
Protože ke vzniku nároku žalobců mělo dojít před 1. lednem 2014 a před tímto datem také bylo o nároku žalobců odvolacím soudem pravomocně rozhodnuto, postupoval dovolací soud při posouzení tohoto nároku podle příslušných ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“).
Podle článku II. – Přechodná ustanovení, bodu 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, pro řízení zahájená přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se použije zákon č. 99/1963 Sb., ve znění účinném přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona.
Podle článku II. – Přechodná ustanovení, bodu 7. zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, účinného od 1. ledna 2013, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, s výjimkou §243c odst. 3 zákona, který se užije ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona.
Protože napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 5. září 2012, projednal a rozhodl dovolací soud o dovolání dovolatele podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. prosince 2012 (tj. před novelou provedenou zákonem č. 404/2012 Sb.) – (dále jen „o. s. ř.“).
Dovolání není přípustné.
Dovolání může být v řešené věci přípustné proti rozsudku odvolacího soudu podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění přípustnost dovolání nezakládají), které zakládají zásadní právní význam napadeného rozhodnutí.
Závěr, že napadené rozhodnutí nemá ve věci samé po právní stránce zásadní význam, přitom Nejvyšší soud přijal s vědomím faktu, že Ústavní soud nálezem pléna ze dne 21. února 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11, zrušil ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. až uplynutím 31. prosince 2012, a s přihlédnutím k tomu, že v době podání dovolání měl dovolatel právo legitimně očekávat, že splnění podmínek formulovaných ustanovením §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. povede k věcnému přezkumu jím podaného dovolání [k tomu srovnej nález Ústavního soudu ze dne 6. března 2012, sp. zn. IV. ÚS 1572/11 (uveřejněný na http://nalus.usoud.cz )].
Dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden (§242 odst. 1 o. s. ř.). Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny.
Podle §243c odst. 2 o. s. ř. v odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně vyloží důvody, pro které je dovolání opožděné, nepřípustné, zjevně bezdůvodné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo pro které muselo být dovolací řízení zastaveno.
Protože dovolání opírající se o §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je přípustné jen pro řešení právních otázek, je v tomto případě dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu jen z dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. V dovolání proto nelze uplatnit dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř. (a dovolací soud tak musí vycházet ze skutkových zjištění učiněných v nalézacím řízení, což znamená, že se nemůže zabývat jejich správností) ani dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.
Při posuzování přípustnosti dovolání pro řešení otázky zásadního právního významu se předpokládá, že dovolací soud bude reagovat na právní otázku, kterou dovolatel konkrétně vymezí [k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004 (uveřejněné pod C 3080 v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu – dále jen „Soubor“), usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. září 2004, sp. zn. 29 Odo 775/2002 (uveřejněné v časopise Právní rozhledy, 2005, č. 12, str. 457) a řadu dalších, implicite též nález Ústavního soudu ze dne 20. února 2003, sp. zn. IV. ÚS 414/01 (dostupný na http://nalus.usoud.cz )].
V první řadě Nejvyšší soud zdůrazňuje, že část dovolacích námitek směřuje do hodnocení důkazů a zjištěného skutkového stavu tak, jak jej zjistily soudy obou stupňů, přičemž skutkovým stavem se dovolací soud se v rámci tohoto dovolacího řízení není oprávněn zabývat. Jedná se především o námitku, že hranice mezi pozemky vede jinudy, že stavba rodinného domu byla od počátku povolena tak, že vchod do domu bude situován přes pozemek parc. č. 26/1, a to se souhlasem tehdejšího vlastníka – státu, že žalovaný 1) nepodepsal geometrický plán a že se žalovaný 1) opakovaně snažil o odkup části pozemku parc. č. 26/1, což však nakonec pro odpor druhé strany nebylo realizováno.
Žalovaný dále namítá vady řízení, kterých se měl odvolací soud dopustit tím, že nepřihlédl ke všem skutečnostem a okolnostem případu a že neprovedl dovolatelem navržené důkazy. Námitky tohoto druhu však přípustnost dovolání založit taktéž nemůžou, neboť podle §237 odst. 3 věty za středníkem o. s. ř. se při přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. nepřihlíží k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. (vady řízení) a §241a odst. 3 o. s. ř. (rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování). Teprve tehdy, když je dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (srovnej §242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Jinými slovy řečeno, pokud dovolatel v souvislosti s tvrzenými vadami řízení nevymezí otázku zásadního právního významu, může dovolací soud k vadám řízení přihlédnout pouze v tom případě, že z jiného důvodu shledá dovolací soud dovolání jako přípustné [k ústavně konformnímu výkladu §237 a §241a o. s. ř. srovnej např. nález Ústavního soudu ze dne 24. července 2012, sp. zn. IV. ÚS 3782/11, či usnesení Ústavního soudu ze dne 28. července 2010, sp. zn. IV. ÚS 1464/10 (obě rozhodnutí dostupná na http://nalus.usoud.cz )]. Dovolatel však v souvislosti s tvrzenými vadami řízení otázku zásadního právního významu nevymezil, a proto v této fázi dovolacího řízení není Nejvyšší soud oprávněn tvrzené vady přezkoumávat.
Rozhodnutí odvolacího soudu je právní stránce zcela v souladu s rozhodovací praxí dovolacího soudu, přičemž správnost nemohou zpochybnit ani námitky dovolatele.
Co se týče neoprávněných staveb od počátku, podle rozsudku Nejvyššího soudu ČSR ze dne 23. srpna 1973, sp. zn. 3 Cz 14/73, „jde-li o stavbu zřízenou na cizím pozemku neoprávněně, je stavebník jejím vlastníkem až do případného rozhodnutí soudu o vlastnictví ke stavbě. Vlastníkem stavby se stává zásadně stavebník bez ohledu na to, zda stavěl z vlastního nebo cizího materiálu.“ Podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. června 2007, sp. zn. 22 Cdo 2258/2007 (uveřejněného pod C 5213 v Souboru) „stavebníkem je osoba, která se fakticky podílí na zřízení stavby, není-li z dohody nebo z okolností zřejmé, že tato osoba jen pomáhá jinému (např. řemeslník, sousedská či rodinná výpomoc).“
Z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 5. října 2004, sp. zn. 22 Cdo 1342/2004 (uveřejněného pod C 3098 v Souboru) potom vyplývá, že „jde-li skutečně o neoprávněnou stavbu, nelze žalobu na její vypořádání zamítnout.“
K účelnosti odstranění stavby se vyjádřil Nejvyšší soud například v rozsudku ze dne 19. června 2003, sp. zn. 22 Cdo 880/2003 (publikovaném pod C 2012 v Souboru): „Účelnost odstranění neoprávněně zřízené stavby ve smyslu §135c ObčZ je třeba vždy hodnotit objektivně, tj. s přihlédnutím ke všem okolnostem a povaze každého jednotlivého případu. V rámci této volné úvahy musí soud přihlížet zejména k povaze a rozsahu hospodářské ztráty, která by odstraněním stavby vznikla, k tomu, k jakému účelu byla stavba zřízena a jaký je její charakter, jaký je rozsah zastavěného pozemku, případně pozemku nutného k řádnému užívání neoprávněné stavby, za jakých okolností byla stavba zřízena, zda stavebník stavěl v dobré víře, že mu pozemek patří, zda vlastník pozemku o stavbě věděl a zda proti ní zakročil. Na soudu tedy je, aby porovnal hospodářskou a jinou ztrátu, která by odstraněním stavby vznikla na straně jedné, se zájmem na dalším využití stavby na straně druhé. Bez významu není ani porovnání těchto ztrát ve vztahu k následnému hospodářskému využití dosud zastavěného pozemku neoprávněnou stavbou, případně pozemku dosud užívaného v souvislosti s touto stavbou. Hospodářská ztráta vzniklá odstraněním staveb představuje nejen náklady na odstranění staveb, ale i cenu staveb.“
Ústavní soud v usnesení ze dne 4. listopadu 2010, sp. zn. II. ÚS 2977/10, uveřejněném na nalus.usoud.cz, vyložil, že při vypořádání tzv. neoprávněných staveb musí být prioritní ochrana vlastnických práv majitele pozemku. O odstranění stavby tak je nutno uvažovat vždy na prvním místě, neexistují-li na straně stavebníka důvody zvláštního zřetele hodné.
Žádné takové důvody v řízení nevyšly najevo, neshledaly je nalézací soudy a jejich existence nespatřuje ani soud dovolací.
V posuzovaném případě není pravdou, že by se hospodárností odstranění neoprávněných staveb obecné soudy nezabývaly, jak jim vytýká dovolatel. Naopak věcí se pečlivě zabýval již soud I. stupně, který podrobně odůvodnil, proč zvolil daným způsob vypořádání nároků z neoprávněné stavby; zabýval se též otázkou hospodárnost odstranění stavby a výslovně konstatoval, že „jde jak u elektroměrného pilíře, tak i u plotu o příslušenství věci hlavní – domu žalovaných, kdy plot je doposud nedokončený, a tudíž neplní plně ani svou funkci. Hospodářská újma vzniklá jejich odstraněním bude představovat pouze náklady na odstranění uvedených staveb, resp. přeložení kabelového vedení od domu a nového vyřešení hlavní domovní skříně.“ Tyto závěry jako zcela věcně správné následně potvrdil i odvolací soud, a jelikož jsou logicky a dostatečně odůvodněny a v souladu s uvedenou judikaturou, nemá jim ani dovolací soud co vytknout. Odvolací soud nadto zdůraznil, že žalovaní měli v průběhu více dvaceti let opakovaně možnost část pozemku 26/1 odkoupit, přičemž o tomto odkoupení sice jednali, ale nikdy se o realizaci kupní smlouvy vážně nesnažili a pozemek užívali jako vlastní bez jakéhokoliv plnění. Možnost odkoupení pozemku měli i v průběhu řízení, a pokud na takovém „narovnání věci“ neměli zájem, museli počítat i s možností odstranění neoprávněných staveb, které jsou v daném případě drobné, s jejich odstraněním nebudou spojeny výrazné náklady a přípojku žalovaní mohou zřídit na vlastním pozemku.
Namítá-li v této souvislosti dovolatel, že elektroměrný pilíř je ve vlastnictví společnosti ČEZ a. s. a nikoliv žalovaných, je třeba zdůraznit, že opětovně již soud I. stupně zcela přesvědčivě dovodil, proč jsou vlastníkem elektroměrného pilíře žalovaní. Je-li navíc tato námitka uplatněna až v dovolacím řízení, jedná se o nepřípustnou novotu podle §241a odst. 4 o. s. ř. Dovolatel se nadto v dovolání omezuje pouze na tvrzení o vlastnickém právu společnosti ČEZ a. s., aniž by jakkoliv konkrétně polemizoval se závěry, na základě kterých učinil soud prvního stupně závěr o vlastnickém právu žalovaných.
Pokud dovolatel namítá, že se snažil s žalovanými dohodnout na odkoupení pozemku, nelze tuto skutečnost přičíst k jeho prospěchu, neboť z této skutečnosti je naopak zřejmé, že si dovolatel byl dlouhodobě vědom toho, že postavil neoprávněnou stavbu na cizím pozemku. Jak opět již uvedl soud I. stupně, nikoho nelze nutit, aby uzavřel smlouvu o odprodeji části pozemku či uzavřel smlouvu o zřízení věcného břemene, navíc podle soudu I. stupně smlouva nebyla uzavřena kvůli narušeným sousedským vztahům a kvůli rozdílným představám o kupní ceně. Pokud žalovaní vědomě a dlouhodobě užívali cizí pozemek bez právního titulu, nelze v žádném případě hovořit o tom, že by se jednalo o šikanózní výkon práva, jemuž by v rozporu s dobrými mravy neměla být poskytnuta právní ochrana. K tomu je vhodné připomenout, že u konstitutivních rozhodnutí podle rozhodovací praxe Nejvyššího soudu nepřichází použití §3 odst. 1 občanského zákoníku v úvahu [srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. září 2002, sp. zn. 26 Cdo 2858/2000 (uveřejněný pod C 1415 v Souboru) nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. dubna 2007, sp. zn. 22 Cdo 1326/2006 (dostupný na www.nsoud.cz )].
Z obsahu dovolání pak ostatně ani není zřejmé, jakým způsobem by se měl závěr o případném šikanózním výkonu práva promítnout do poměrů souzené věci, jestliže v předchozí částí odůvodnění dovolací soud vysvětlil, že žalobu na vypořádání neoprávněné stavby nelze zamítnout.
Důvodná není dále námitka vydržení, neboť odvolací soud tuto otázku posoudil v souladu s rozhodovací praxí dovolacího soudu, když dovodil, že dovolatel nemůže být v dobré víře, že žalovanými fakticky užívaná část pozemku je součástí pozemku parc. č. 20/2, když byl již v roce 1985 informován o tom, kudy vede skutečná hranice mezi pozemky parc. st. č. 20/1 a parc. č. 711.
Podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 9. listopadu 2000, sp. zn. 22 Cdo 1253/99 (publikovaného v časopise Soudní rozhledy, č. 5, ročník 2001, str. 152), „posouzení, je-li držitel v dobré víře či nikoli, je třeba vždy hodnotit objektivně a nikoli pouze ze subjektivního hlediska (osobního přesvědčení) samotného účastníka. Je třeba vždy brát v úvahu, zda držitel při běžné (normální) opatrnosti, kterou lze s ohledem na okolnosti a povahu daného případu po každém požadovat, neměl, resp. nemohl mít po celou vydržecí dobu důvodné pochybnosti o tom, že mu věc nebo právo patří. Dobrá víra zaniká v okamžiku, kdy se držitel seznámil se skutečnostmi, které objektivně musely vyvolat pochybnost o tom, že mu věc po právu patří.“ Podle rozsudku Nejvyššího soudu ze 7. května 2002, sp. zn. 22 Cdo 1843/2000 (uveřejněného pod C 1176 v Souboru) „při hodnocení dobré víry je vždy třeba brát v úvahu, zda držitel při běžné (normální) opatrnosti, kterou lze s ohledem na okolnosti a povahu daného případu po každém požadovat, neměl, resp. nemohl mít, po celou vydržecí dobu důvodné pochybnosti o tom, že mu věc nebo právo patří“ . Je vhodné také připomenout, že dovolací soud přezkoumá otázku existence dobré víry držitele, že mu sporný pozemek patří, jen v případě, kdyby úvahy soudu v nalézacím řízení byly zjevně nepřiměřené [k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. února 2002, sp. zn. 22 Cdo 1689/2000 (uveřejněné pod C 1068 v Souboru)]. K těmto závěrům se Nejvyšší soud souhrnně přihlásil mimo jiné např. v usnesení ze dne 28. února 2012, sp. zn. 22 Cdo 1838/2010 (dostupném na www.nsoud.cz ), proti němuž sice byla podána ústavní stížnost, tu však Ústavní soud odmítl jako zjevně neopodstatněnou usnesením ze dne 10. května 2012, sp. zn. II. ÚS 1654/2012 (dostupné na http://nalus.usoud.cz ).
Ve vztahu k vydržení dovolání nemůže být dovolání přípustné ostatně již proto, že dovolatel nevymezuje žádnou otázku zásadního právního významu a nalézacím soudům vytýká neúplně provedené dokazování a výslovně uplatňuje dovolací důvod tvrzené vady řízení podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.
Důvodná ani námitka nezřízení věcného břemene. Oba soudy opětovně v souladu s rozhodovací praxí dovolacího soudu dovodily, že není možno zřídit věcné břemeno přes pozemek ve vlastnictví žalobců, neboť ke stavbě lze zajistit přístup jinak. Pozemek st. parc. č. 20/1 přiléhá k veřejné komunikaci, tudíž není důvod ke zřízení věcného břemene přes pozemek jiného vlastníka. Na tom ničeho nemění ani okolnost, že žalovaní budou nuceni používat ke vstupu do domu garážová vrata.
Podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 17. února 2006, sp. zn. 22 Cdo 38/2005 (uveřejněného pod C 3996 v Souboru) „zřízení věcného břemene nezbytné cesty je zásahem do vlastnického práva, které je jedním ze základních práv; ustanovení umožňující takový zásah nelze vykládat extenzívně; proto základní podmínkou pro zřízení práva je, že vlastník stavby není současně vlastníkem přilehlého pozemku. V rozsudku sp. zn. 22 Cdo 1897/2004, publikovaném v Právních rozhledech č. 21/2005, Nejvyšší soud vyslovil: Při zřizování nezbytné cesty rozhodnutím soudu je třeba dbát, aby právo vlastníka pozemku bylo omezeno co možno nejméně. Má-li vlastník stavby možnost zřídit přístup ke stavbě jinak, bez omezení vlastníka přilehlého pozemku, nelze právo věcného břemene cesty zřídit. Viz též rozsudek Nejvyššího soudu ČSR sp. zn. R I 209/21 (Vážný 997): ‚Nezbytnou cestu lze požadovat jen pro pozemek, jenž na dobro postrádá nutného spojení.‘ (…) Věcné břemeno nezbytné cesty nemůže soud zřídit, má-li žalobce zajištěn přístup na základě obligačního práva anebo může k přístupu využít jiné pozemky v jeho vlastnictví; v těchto případech není splněna podmínka, že přístup vlastníka ke stavbě nelze zajistit jinak. Skutečnost, že přístup zřízený přes cizí pozemek na základě práva odpovídajícího věcnému břemeni by byl pro žalobce pohodlnější, resp. výhodnější, nebo by se obešel bez stavebních úprav, není významná.“
Předkládá-li dovolatel v souvislosti s problematikou zřízení věcného břemene otázku zásadního právního významu, zdali je možno zřídit věcné břemeno chůze a jízdy přes cizí pozemek, když do obytné části budovy, jakož i do části hospodářské je vstup od počátku zajištěn přes cizí pozemek s povolením vlastníka tohoto pozemku v době výstavby budovy, kterým byl stát, je tato otázka pro posouzení věci nevýznamná, neboť se zakládá na jiném skutkovém stavu, než dovodily nalézací soudy.
Jelikož Nejvyšší soud neshledal dovolání jako přípustné, dovolání žalobce podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z §243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. Jelikož v dovolacím řízení byla úspěšná strana žalující, měla by obecně nárok na náhradu řízení. Nicméně uznatelné náklady žalobcům v dovolacím řízení nevznikly, a proto jim dovolací soud náhradu nákladů dovolacího řízení nepřiznal.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 17. prosince 2014
Mgr. Michal Králík, Ph.D. předseda senátu