ECLI:CZ:NS:2014:22.CDO.2043.2012.1
sp. zn. 22 Cdo 2043/2012
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc. a Mgr. Davida Havlíka ve věci Aeroklub Vlašim, občanské sdružení , se sídlem ve Vlašimi, Letiště, IČO: 00509493, zastoupeného Mgr. Martinem Vališem, advokátem se sídlem v Praze 1, Dlouhá 13, proti žalovaným: 1) V. P. , V., 2) Ing. L. P. , V., oběma zastoupeným JUDr. Oldřichem Chudobou, advokátem se sídlem v Praze 4, Kvestorská 5, o určení vlastnictví, vedené u Okresního soudu v Benešově pod sp. zn. 11 C 101/2010, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského v Praze ze dne 12. ledna 2012, č. j. 27 Co 488/2011-263, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Benešově (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 14. června 2011, č. j. 11 C 101/2010-214, ve výroku I. určil, že žalobce je vlastníkem pozemku parc. č. 1124/26, v katastrálním území D., obci V. (dále jen ,,předmětný pozemek“). Ve výroku II. rozhodl o náhradě nákladů řízení.
K odvolání žalovaných Krajský soud v Praze (dále jen ,,odvolací soud“) rozsudkem ze dne 12. ledna 2012, č. j. 27 Co 488/2011-263, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.).
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní dovolání. Dovolání je podle jejich názoru přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu.
Dovolatelé se neztotožnili se závěrem odvolacího soudu o naplnění podmínek vydržení předmětného pozemku žalobcem. Na rozdíl od odvolacího soudu mají za to, že vypracovaný geometrický plán přesně zaměřil a označil pozemek parc. č. 1124/4 v katastrálním území D., obci V. Žalobci tak muselo být zřejmé, že nenabyl předmětný pozemek, protože při zachování běžné míry opatrnosti mohl zjistit rozdíl mezi skutečně nabytým a drženým pozemkem. Dovolatelé upozornili na to, že to byli oni, kdo užíval předmětný pozemek, což vyplynulo ze svědeckých výpovědí. Odvolací soud pochybil, pokud se nezabýval tím, že v případě jiných pozemků, které jsou součástí komplexu letiště, uzavírá žalobce s jejich vlastníky nájemní či směnné smlouvy, zatímco dovolatele žaluje na určení vlastnického práva. Mají za to, že žalobce neměl předmětný pozemek ve své faktické moci a nebyl v dobré víře, že je vlastníkem předmětného pozemku. Žalobce neprokázal konkrétní skutečnosti, ze kterých lze dovodit jeho dobrou víru. Poukázali na to, že při místním šetření nebyl žalobce schopen označit polohové určení předmětného pozemku. V rozhodné době navíc byl předmětný pozemek v nájmu třetí osoby. Dovolatelé navrhli, aby dovolací soud rozhodnutí nalézacích soudů zrušil a věc jim vrátil k dalšímu řízení.
Žalobce se k dovolání nevyjádřil.
Podle hlavy II. – ustanovení přechodných a závěrečných – dílu 1 – přechodných ustanovení – oddílu 1 – všeobecných ustanovení - §3028 odst. 1, 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, tímto zákonem se řídí práva a povinnosti vzniklé ode dne nabytí jeho účinnosti. Není-li dále stanoveno jinak, řídí se ustanoveními tohoto zákona i právní poměry týkající se práv osobních, rodinných a věcných; jejich vznik, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se však posuzují podle dosavadních právních předpisů.
Protože k tvrzenému vydržení vlastnického práva mělo dojít před 1. lednem 2014 a před tímto datem také bylo o nároku žalobce pravomocně rozhodnuto, postupoval dovolací soud při posouzení tohoto nároku podle příslušných ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“).
Podle článku II. – Přechodná ustanovení, bodu 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, pro řízení zahájená přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se použije zákon č. 99/1963 Sb., ve znění účinném přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona.
Podle článku II. – Přechodná ustanovení, bodu 7. zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, účinného od 1. ledna 2013, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, s výjimkou §243c odst. 3 zákona, který se užije ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona.
Protože napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 12. ledna 2012, projednal dovolací soud dovolání dovolatelů a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. prosince 2012 (dále jen „o. s. ř.“).
Podle §243c odst. 2 o. s. ř. v odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně vyloží důvody, pro které je dovolání opožděné, nepřípustné, zjevně bezdůvodné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo pro které muselo být dovolací řízení zastaveno.
Obsah rozsudků soudů obou stupňů i obsah dovolání jsou účastníkům známy, a proto na ně dovolací soud pro stručnost odkazuje.
Dovolání není přípustné.
Podle §237 odst. 1, 3 o. s. ř. dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, a) jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, b) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil, c) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 se nepřihlíží.
Podle §242 odst. 3 věta první o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání.
Podle §242 odst. 3 věta druhá o. s. ř. je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny.
Dovolání tak může být v řešené věci v této části přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění přípustnost dovolání nezakládají), které zakládají zásadní právní význam napadeného rozhodnutí.
Závěr, že napadené rozhodnutí nemá ve věci samé po právní stránce zásadní význam, přitom Nejvyšší soud přijal s vědomím faktu, že Ústavní soud nálezem pléna ze dne 21. února 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11, zrušil ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. až uplynutím 31. prosince 2012, a s přihlédnutím k tomu, že v době podání dovolání měl dovolatel právo legitimně očekávat, že splnění podmínek formulovaných ustanovením §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. povede k věcnému přezkumu jím podaného dovolání (k tomu srovnej též nález Ústavního soudu ze dne 6. března 2012, sp. zn. IV. ÚS 1572/11).
Protože dovolání opírající se o §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je přípustné jen pro řešení právních otázek, je v tomto případě dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu jen z dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. V dovolání proto nelze uplatnit dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř. (a dovolací soud tak musí vycházet ze skutkových zjištění učiněných v nalézacím řízení, což znamená, že se nemůže zabývat jejich správností) ani dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.
Při posuzování přípustnosti dovolání pro řešení otázky zásadního právního významu se předpokládá, že dovolací soud bude reagovat na právní otázku, kterou dovolatel konkrétně vymezí (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 3080, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. září 2004, sp. zn. 29 Odo 775/2002, uveřejněné v časopise Právní rozhledy, 2005, č. 12, str. 457 a řadu dalších, implicite též nález Ústavního soudu ze dne 20. února 2003, sp. zn. IV. ÚS 414/01, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, C. H. Beck, svazek 29, 2003, pod pořadovým č. 23). Jestliže taková právní otázka není v dovolání určitě a s dostatečnou srozumitelností vymezena, nelze žádat po dovolacím soudu, aby se jeho dovolací přezkum stal bezbřehou revizí věci, jež by se ocitla v rozporu s přezkumnými limity dovolacího řízení, danými zejména ustanovením §242 o. s. ř. (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. prosince 2008, sp. zn. 28 Cdo 3440/2008, uveřejněné na internetových stránkách Nejvyššího soudu – www.nsoud.cz nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. dubna 2009, sp. zn. 22 Cdo 1762/2007, uveřejněné tamtéž). Pokud dovolání neformuluje žádnou otázku zásadního právního významu, nevede ani polemiku s právními názory odvolacího soudu, ale zpochybňuje skutkové závěry odvolacího soudu, pak nemůže být přípustnost dovolání pro zásadní právní význam napadeného rozhodnutí založena (k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. října 2006, sp. zn. 28 Cdo 2551/2006, uveřejněné v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 4666).
Dovolatelé v dovolání neformulují žádnou otázku zásadního právního významu a tato se nepodává ani z obsahu dovolání.
V rámci přípustnosti dovolání dovolatelé toliko poukazují na to, že „rozsudky došlo k bezprecedentnímu napadení jejich vlastnických práv, což v konečném součtu znamená, že v důsledku chybného rozhodování výše citovaných soudů jim bylo odebráno vlastnické právo k nemovitosti a to nezákonným způsobem“.
Je zřejmé, že takto obecně formulovaná výhrada nemůže založit zásadní právní význam napadeného rozhodnutí odvolacího soudu.
Pokud pak v rámci vymezení přípustnosti dovolání dovolatelé dále odkazují na skutečnost, že „nebylo striktně postupováno dle příslušných ustanovení o. s. ř.“ a „soudy zcela ignorovaly základní zásady vedení spravedlivého procesu“, jde o možné výhrady proti procesnímu postupu soudů, tj. o tvrzenou vadu řízení, která nemůže taktéž bez dalšího zakládat zásadní právní význam napadeného rozhodnutí, a to tím spíše, že tato výhrada není v dovolání žádným způsobem konkretizována.
Dovolání je v zásadě toliko rekapitulací vzájemných vztahů mezi účastníky a jejich právními předchůdci s popisem skutkových okolností případu a výhradami vůči skutkovým zjištěním učiněným nalézacími soudy. Prostřednictvím těchto námitek však přípustnost dovolání založit nelze. Jestliže pak dovolatelé na základě odlišných skutkových zjištění dospívají k jiným právním závěrům, nepodrobují ve skutečnosti kritice právní posouzení věci odvolacím soudem, ale skutková zjištění, z nichž tento soud vycházel. Dovolání tak neobsahuje nic, co by zakládalo zásadní právní význam napadeného rozhodnutí.
Pro úplnost dovolací soud dodává, že k posuzování právní otázky, zda je držitel v dobré víře či nikoli, Nejvyšší soud České republiky zaujal právní názor již v rozsudku ze dne 9. listopadu 2000, sp. zn. 22 Cdo 1253/99, publikovaném v časopise Soudní rozhledy, č. 5, ročník 2001, pod č. 49, podle kterého tuto otázku „je třeba vždy hodnotit objektivně a nikoli pouze ze subjektivního hlediska (osobního přesvědčení) samotného účastníka“. K posuzování dobré víry oprávněného držitele lze odkázat rovněž na rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze 7. května 2002, sp. zn. 22 Cdo 1843/2000, uveřejněný v Souboru pod pořadovým č. C 1176, podle kterého „při hodnocení dobré víry je vždy třeba brát v úvahu, zda držitel při běžné (normální) opatrnosti, kterou lze s ohledem na okolnosti a povahu daného případu po každém požadovat, neměl, resp. nemohl mít, po celou vydržecí dobu důvodné pochybnosti o tom, že mu věc nebo právo patří“. Dovolací soud přezkoumá otázku existence dobré víry držitele, že mu sporný pozemek patří, jen v případě, kdyby úvahy soudu v nalézacím řízení byly zjevně nepřiměřené (k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 27. února 2002, sp. zn. 22 Cdo 1689/2000, uveřejněné v Souboru pod pořadovým č. C 1068).
Žádnou zjevnou nepřiměřenost dovolací soud v podrobném a vyčerpávajícím rozhodnutí odvolacího soudu neshledal.
Nejvyšší soud proto dovolání žalovaných podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalovaných bylo odmítnuto a žalobci v dovolacím řízení žádné náklady, na jejichž náhradu by měl nárok, nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 25. března 2014
Mgr. Michal Králík, Ph.D. předseda senátu