ECLI:CZ:NS:2014:22.CDO.2184.2012.1
sp. zn. 22 Cdo 2184/2012
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobců: a) M. T. , b) P. T. , obou zastoupených JUDr. Pavlem Kvíčalou, advokátem se sídlem v Prostějově, nám. T. G. Masaryka 18, proti žalovaným: 1) M. Č. , 2) Z. Z. , oběma zastoupeným Mgr. Miroslavem Burgetem, advokátem se sídlem v Prostějově, T. G. Masaryka 11, o vyklizení nemovitosti a odstranění stavby, vedené u Okresního soudu v Prostějově pod sp. zn. 7 C 261/2002, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 13. prosince 2011, č. j. 21 Co 127/2010-392, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalobci jsou povinni společně a nerozdílně nahradit každému z žalovaných náklady dovolacího řízení ve výši 1 815,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupce žalovaných Mgr. Miroslava Burgeta.
Odůvodnění:
Okresní soud v Prostějově (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 18. listopadu 2009, č. j. 7 C 261/2002-334, ve výroku I. žalovaným uložil povinnost vyklidit z části pozemku, v katastrálním území a obci P. (dále jen ,,předmětný pozemek) ,,dřevěnou konstrukci čtvercového půdorysu o rozměrech 1,5 m x 1,5 m a o výšce cca 3 m, sloužící ke sprchování, včetně opláštění neprůhlednou igelitovou folií“ (dále jen ,,dřevěná konstrukce“). Ve výroku II. žalovaným uložil povinnost odstranit z předmětného pozemku ,,dřevěnou stavbu ve tvaru písmene A, s dřevěnou nosnou konstrukcí a plechovou střechou umístěnou na betonových sloupcích naležato včetně betonových sloupců, nespojených pevně se zemí“ (dále jen ,,dřevěná stavba“). Ve výroku III. zastavil řízení o odstranění 18 ks smrků z předmětného pozemku. Ve výroku IV. zamítl žalobu na odstranění 3 keřů černého rybízu z části předmětného pozemku. Ve výrocích V. – VII. rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Soud prvního stupně na základě provedeného dokazování dospěl k závěru, že je zřejmá vlastnická hranice mezi předmětným pozemkem ve spoluvlastnictví žalobců a pozemkem, v katastrálním území a obci P., ve spoluvlastnictví žalovaných. Dále bylo prokázáno, že se dřevěná konstrukce a dřevěná stavba nachází na pozemku žalobců. Soud prvního stupně se zabýval otázkou, zda žalovaní nabyli vlastnické právo k části pozemku, na němž je dřevěná konstrukce a dřevěná stavba umístěny, vydržením. Při posuzování této otázky soud prvního stupně zjistil, že právní předchůdci žalovaných nabyli na základě kupní smlouvy rekreační chatu a do osobního užívání získali pozemky v katastrálním území a obci P. Soud prvního stupně dále zjistil, že právní předchůdkyně žalobců nabyla předmětný pozemek na základě odstupní smlouvy. Tento pozemek však byl v užívání tehdejšího zemědělského družstva Ptení – Vícov. Ačkoliv k němu měla vlastnické právo fyzická osoba, nemohla jej vykonávat, neboť byl v užívání socialistické organizace. Pokud tato osoba byla zbavena výkonu svého vlastnického práva, nelze mít za to, že jiná osoba (žalovaní), která jej užívala, jej užívala dobré víře. Podle názoru soudu prvního stupně žalovaní sice prokázali, že užívali po zákonem stanovenou dobu část předmětného pozemku, nicméně neprokázali, na základě jakého právního titulu se oni, případně jejich právní předchůdci, držby chopili. Nepostačí přitom přesvědčení žalovaných, že část předmětného pozemku patří k pozemku a je jeho součástí. Protože jsou věci, jejichž vyklizení se žalobci domáhají, umístěny na jejich pozemku, uložil soud žalovaným, aby je vyklidili, resp. odstranili.
K odvolání žalovaných Krajský soud v Brně (dále jen ,,odvolací soud“) rozsudkem ze dne 13. prosince 2011, č. j. 21 Co 127/2010-392, rozsudek soudu prvního stupně změnil ve výrocích I. a II. tak, že žalobu na vyklizení dřevěné konstrukce z části předmětného pozemku a odstranění dřevěné stavby na tomto pozemku zamítl (výrok I. rozsudku odvolacího soudu). Odvolání žalovaných proti výrokům III. a IV. rozsudku soudu prvního stupně odmítl (výrok II. rozsudku odvolacího soudu). Ve výrocích III. – V. rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Odvolací soud zamítl žalobu na odstranění dřevěné konstrukce proto, že bylo zjištěno, že tato již byla v době jeho rozhodování odstraněna. Zabýval se tedy jen posouzením otázky vydržení části předmětného pozemku žalovanými. Ztotožnil se se závěrem soudu prvního stupně o tom, že žalovaní po zákonem stanovenou dobu část předmětného pozemku užívali. Pozemek užívali po hraniční kameny tak jako jejich právní předchůdci minimálně od roku 1967. To ostatně bylo potvrzeno i dohodou o narovnání z roku 2001, kterou odvolací soud doplnil dokazování. Neshledal důvodnou námitku žalobců, že tato listina byla sepisována v tísni. Podle názoru odvolacího soudu nebyla prokázána žalobci tvrzená skutečnost, že dobrá víra právní předchůdkyně žalovaných byla narušena v roce 1991 nebo 1992 tím, že byla uvědoměna o skutečnosti, že užívá část cizího pozemku. Nesdílel názor soudu prvního stupně o nedostatku dobré víry žalovaných a jejich právních předchůdců. Uvedl, že původní žalovaní se držby předmětné části pozemku chopili na základě kupní smlouvy uzavřené dne 2. června 1983 s Ž. Z., která jej užívala minimálně od roku 1967. Touto kupní smlouvou byl rovněž převeden i pozemek do osobního užívání. Pozemek nebyl nijak oplocen a byl užíván v rozsahu vymezeném hraničními kameny. Odvolací soud uvedl, že se dobrá víra žalovaných, resp. jejich právních předchůdců opírala o putativní právní titul, tedy kupní smlouvu, kterou nabyli pozemek, přičemž se uchopili držby části sousedního pozemku. Nepřehlédl, že judikatura dovolacího soudu připouští, že dobrou víru držitele nevylučuje ani držba o 50 % větší výměry pozemku v poměru k pozemku nabytého. V daném případě se jednalo o 45 % větší výměru. Zohlednil také to, že žalovaní užívali část předmětného pozemku, avšak nedrželi a neužívali část pozemku parc. č. 3289/2, který skutečně nabyli, a to zřejmě z důvodu omylu o umístění tohoto pozemku v terénu.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání. Dovolání považují za přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále jen též „o. s. ř.“) Uplatňují přitom dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.) a namítají, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkových zjištění, která nemají podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazovaní (§241a odst. 3 o. s. ř.).
Dovolatelé nesouhlasili se zamítnutím žaloby ohledně odstranění dřevěné konstrukce z předmětného pozemku. Mají za to, že odvolací soud by měl vycházet ze skutkových zjištění učiněných soudem prvního stupně a nikoliv ze stavu v době jeho rozhodnutí.
Dovolatelé namítli, že hraniční kameny, o něž odvolací soud opřel svou úvahu o dobré víře žalovaných, mohly být jakkoliv přemisťovány, což bylo i v řízení prokázáno. Odvolací soud podle jejich názoru uvěřil pouze svědkům navrženým žalovanými, nikoliv žalobci. Svědecké výpovědi pak nesprávně vyhodnotil. Dovolatelé upozornili na to, že námitka vydržení byla žalovanými vznesena až po té, kdy byly znalci stanoveny hranice pozemků. Dovolatelé nesouhlasili s postupem odvolacího soudu ohledně provedení důkazu dohodou o narovnání. Mají za to, že odvolací soud se měl zabývat tvrzením dovolatelů o tom, že uvedenou dohodu podepsali v tísni a nápadně nevýhodných podmínek. Dohoda o narovnání je podle názoru dovolatelů absolutně neplatná, a nemůže proto svědčit o právních vztazích mezi účastníky. Žalovaní podle jejich názoru nesplnili podmínku dobré víry, neboť mohli jednoduše zjistit z rozhodnutí ONV v Prostějově a z geometrického plánu vypracovaného v roce 1967, jaká je šířka jejich pozemku. Mohli rovněž nahlédnout do katastrální mapy, případně požádat o pomoc geodetickou firmu. Odvolací soud nesprávně vyhodnotil výpověď právní předchůdkyně žalovaných, která uvedla, že v roce 1991 či 1992 byla vyrozuměna o tom, že užívá část cizího pozemku. Mají za to, že sdělení o tom, že žalovaní užívají část cizího pozemku, muselo nutně znamenat ztrátu dobré víry. Judikaturu dovolacího soudu o poměru drženého a skutečně nabytého pozemku podle názoru dovolatelů lze aplikovat ve výjimečných případech při nepravidelném tvaru pozemků apod., nikoliv však v daném případě. Dovolatelé navrhli, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí nalézacích soudů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaní se k dovolání vyjádřili tak, že závěry, ke kterým odvolací soud dospěl, považují za správné. Ztotožnili se jak s právním hodnocením dohody o narovnání, tak s posouzením otázky vydržení části předmětného pozemku.
Podle hlavy II. – ustanovení přechodných a závěrečných – dílu 1 – přechodných ustanovení – oddílu 1 – všeobecných ustanovení - §3028 odst. 1, 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, tímto zákonem se řídí práva a povinnosti vzniklé ode dne nabytí jeho účinnosti. Není-li dále stanoveno jinak, řídí se ustanoveními tohoto zákona i právní poměry týkající se práv osobních, rodinných a věcných; jejich vznik, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se však posuzují podle dosavadních právních předpisů.
Protože k nabytí vlastnického práva na základě vydržení mělo dojít před 1. lednem 2014 a před tímto datem také bylo o žalobě žalobců pravomocně rozhodnuto, posoudil dovolací soud splnění podmínek vydržení i důvodnost nároku žalobců podle příslušných ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“).
Podle článku II. – Přechodná ustanovení, bodu 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, pro řízení zahájená přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se použije zákon č. 99/1963 Sb., ve znění účinném přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona.
Podle článku II. – Přechodná ustanovení, bodu 7. zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, účinného od 1. ledna 2013, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, s výjimkou §243c odst. 3 zákona, který se užije ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona.
Protože napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 13. prosince 2011, projednal a rozhodl dovolací soud o dovolání dovolatelů podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. prosince 2012.
Podle §237 odst. 1 o. s. ř. dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, a) jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, b) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil, c) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden (§242 odst. 1 o. s. ř.). Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (§242 odst. 3 o. s. ř.).
Podle §241a odst. 2, 3 o. s. ř. dovolání lze podat jen z těchto důvodů: a) řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, b) rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Je-li dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) a b), popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení (§238 a 238a), lze dovolání podat také z důvodu, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, oprávněnými osobami, účastníky řízení zastoupenými advokátem (§240 odst. 1 a §241 odst. 1, 4 o. s. ř.) dospěl ve vztahu k rozhodnutí odvolacího soudu k závěru, že dovolání je přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., není však důvodné.
Žalovaný M. Č. v podání ze dne 21. června 2013 sdělil, že v důsledku uzavření darovací smlouvy ze dne 3. srpna 2012 došlo k převodu vlastnického práva k nemovitostem uvedeným v této darovací smlouvě na žalovaného 2), v důsledku čehož by měl dovolací soud v dovolacím řízení jednat toliko s žalovaným 2).
Podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. pro řízení u dovolacího soudu platí přiměřeně ustanovení o řízení před soudem prvního stupně, pokud není stanoveno něco jiného; ustanovení §92 a 95 až 99 a 107a však pro řízení u dovolacího soudu neplatí.
Obsah podání žalovaného 1) vystihuje požadavek na postup podle ustanovení §107a o. s. ř., neboť k převodu vlastnického práva k nemovitostem, které jsou předmětem řízení, došlo po právní moci rozsudku odvolacího soudu. Vzhledem k ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. je však v dovolacím řízení postup podle §107a o. s. ř. vyloučen, a proto dovolací soud v dovolacím řízení i nadále jednal s žalovaným 1) i 2).
Dovolatelé v dovolání uplatňují nesouhlas s tou částí rozhodnutí odvolacího soudu, kterou byla zamítnuta žaloba na vyklizení dřevěné konstrukce, kde odvolací soud vyšel ze zjištění opírající se o ohledání na místě samém, podle kterého tato konstrukce již neexistuje, a nelze tudíž žalobě na vyklizení vyhovět. S tímto pro věc určujícím skutkovým zjištěním dovolatelé v dovolání nepolemizují; namítají však, že závěr odvolacího soudu nemůže obstát, neboť „žalovaní po celou dobu řízení jakýmsi způsobem narušovali petit žaloby“, před konáním odvolacího řízení zbořili dřevěnou konstrukci a v takovém případě je „žalobní petit vždy neurčitý“. Podle názoru dovolatelů by mělo být případné odstranění konstrukce zkoumáno až v řízení o výkon rozhodnutí, ale odvolací soud by měl vycházet ze stavu, který byl dán ke dni podání žaloby a trval v době „předchozích řízení“. Odvolací soud tak měl vycházet ze zjištění soudu prvního stupně.
Tyto námitky nejsou důvodné.
Podle ustanovení §213 odst. 1 o. s. ř. odvolací soud není vázán skutkovým stavem, jak jej zjistil soud prvního stupně.
Podle ustanovení §211 pro řízení u odvolacího soudu platí přiměřeně ustanovení o řízení před soudem prvního stupně, pokud není stanoveno něco jiného.
Podle ustanovení §154 odst. 1 o. s. ř. pro rozsudek je rozhodující stav v době jeho vyhlášení.
Z uvedených ustanovení vyplývá, že odvolací soud je povinen respektovat stav zjištěný ke dni vyhlášení jeho rozhodnutí; musí tak vzít v potaz i změny skutkové povahy, které byly v odvolacím řízení prokázány a které mohou být odlišné oproti stavu zjištěnému v řízení před soudem prvního stupně. Jestliže již byla v době rozhodnutí odvolacího soudu dřevěná konstrukce odstraněna, nemůže být taková skutečnost zohledněna až v řízení o výkon rozhodnutí již proto, že žalovaným by nemohla být soudem uložena povinnost k odstranění této konstrukce, jejíž splnění by se zkoumalo až v následném vykonávacím řízení. Postup odvolacího soudu, který uvedenou změnu skutkové povahy promítl do zamítavého výroku vztahujícího se k této části žalobou uplatněného nároku, je zcela správný.
Ve vztahu k druhé části žalobou uplatněného nároku, jenž se týkal požadavku na odstranění stavby a kde jako předběžnou otázku posuzovaly nalézací soudy vydržení vlastnického práva žalovanými, vytýkají dovolatelé – ve vztahu k úvaze odvolacího soudu ohledně určení hranic mezi pozemky účastníků – že odvolací soud uvěřil některým v řízení vyslechnutým svědkům, zatímco jiným svědkům neuvěřil. Touto obecnou výtkou dovolatelé naznačují nesouhlas s hodnocením důkazů provedený odvolacím soudem; není však vůbec zřejmé, který ze zákonných dovolacích důvodů by měl být prostřednictvím této námitky uplatněn. Nadto samotný nesouhlas s hodnocením důkazů nenaplňuje žádný zákonný dovolací důvod.
V dovolání pak dále žalobci vyjadřují nesouhlas s právním posouzením věci odvolacím soudem potud, jak odvolací soud vyhodnotil skutková zjištění závěrem o vydržení vlastnického práva žalovanými k předmětnému pozemku.
Podle §134 odst. 1 obč. zák. oprávněný držitel se stává vlastníkem věci, má-li ji nepřetržitě v držbě po dobu tří let, jde-li o movitost, a po dobu deseti let, jde-li o nemovitost.
Podle §129 odst. 1 obč. zák. držitelem je ten, kdo s věcí nakládá jako s vlastní nebo kdo vykonává právo pro sebe.
Podle §130 odst. 1 obč. zák. je-li držitel se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře o tom, že mu věc nebo právo patří, je držitelem oprávněným. V pochybnostech se má za to, že držba je oprávněná.
K posuzování právní otázky, zda je držitel v dobré víře či nikoli, Nejvyšší soud České republiky zaujal právní názor již v rozsudku ze dne 9. listopadu 2000, sp. zn. 22 Cdo 1253/99, publikovaném v časopise Soudní rozhledy, č. 5, ročník 2001, pod č. 49, podle kterého tuto otázku „je třeba vždy hodnotit objektivně a nikoli pouze ze subjektivního hlediska (osobního přesvědčení) samotného účastníka“. K posuzování dobré víry oprávněného držitele lze odkázat rovněž na rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze 7. května 2002, sp. zn. 22 Cdo 1843/2000, uveřejněný v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck, pod pořadovým č. C 1176, podle kterého „při hodnocení dobré víry je vždy třeba brát v úvahu, zda držitel při běžné (normální) opatrnosti, kterou lze s ohledem na okolnosti a povahu daného případu po každém požadovat, neměl, resp. nemohl mít, po celou vydržecí dobu důvodné pochybnosti o tom, že mu věc nebo právo patří“. Dovolací soud přezkoumá otázku existence dobré víry držitele, že mu sporný pozemek patří, jen v případě, kdyby úvahy soudu v nalézacím řízení byly zjevně nepřiměřené (k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 27. února 2002, sp. zn. 22 Cdo 1689/2000, uveřejněné v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod pořadovým č. C 1068).
V rozsudku ze dne 3. července 2006, sp. zn. 22 Cdo 2065/2005, uveřejněném v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 4451, dovolací soud vyslovil, že nabude-li někdo vlastnické právo k pozemku a přitom se v důsledku omluvitelného omylu (vyvolaného např. tím, že mu převodce předá pozemek v hranicích, jak jej sám užíval) uchopí i držby sousedního pozemku, bude držitelem oprávněným.
Dovolací soud vychází z ustálené judikatury potud, že v případech, kdy někdo nabude vlastnictví k pozemku a současně se uchopí držby části nebo celého sousedního pozemku, právním titulem držby je v takovém případě nabývací titul ke skutečně vlastněnému pozemku (kupní či darovací smlouva, závěť či rozhodnutí v dědickém řízení apod.); i když jde o tzv. putativní titul, je postačující (rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 27. února 2002, sp. zn. 22 Cdo 1398/2000, uveřejněný v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck (dále též jen „Soubor“), pod pořadovým č. C 1067). Ani samotná skutečnost, že držitel nenechal vytyčit hranice jím držených pozemků a nezjistil tak, že drží i část pozemku, jehož vlastníkem není, nevylučuje jeho oprávněnou držbu (rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 22. května 2002, sp. zn. 22 Cdo 2211/2000, uveřejněný v Souboru pod pořadovým č. C 1181).
Zákonem neřešenou je otázka, jak velkého pozemku (části pozemku) se může držitel chopit, aby jeho omyl ohledně rozporu mezi tím, co skutečně nabyl a čeho se chopil, byl omluvitelný a jeho držba byla oprávněná. Omluvitelný je omyl, ke kterému došlo přesto, že držitel postupoval s obvyklou mírou opatrnosti, kterou lze se zřetelem k okolnostem konkrétního případu po každém požadovat (rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 11. července 2002, sp. zn. 22 Cdo 2190/2000, uveřejněný v Souboru pod pořadovým č. C 1304).
Obecné východisko obsahuje rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 16. listopadu 2001, sp. zn. 22 Cdo 386/2000, uveřejněný v Souboru pod pořadovým č. C 836, podle kterého pokud se nabyvatel nemovitosti chopí držby části sousední parcely, kterou nenabyl, může být se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že je vlastníkem i této části. Jedním z hledisek pro posouzení omluvitelnosti omylu držitele je v takovém případě i poměr plochy koupeného a skutečně drženého pozemku. Při posouzení oprávněnosti držby záleží i na tvaru pozemků a jejich umístění v terénu. U pozemku pravidelného tvaru lze zpravidla lépe odhadnout výměru než u pozemku nepravidelného; to platí i o pozemku na rovině oproti členitému terénu. Význam hraje i společné oplocení, rozsah užívání právním předchůdcem apod. Jestliže ani vlastník sousedního (drženého) pozemku si neuvědomil, že nabyvatel (jeho předchůdci) drží i část jeho pozemku, bude to nasvědčovat objektivní omluvitelnosti omylu.
Judikatura Nejvyššího soudu toleruje podle okolností případu i překročení ve výši až do 50 % výměry nabytého pozemku, výjimečně i více. Avšak pokud se kupující chopil i držby cizího pozemku, jehož výměra byla vyšší než plocha pozemku, který koupil, mohl sice být subjektivně v dobré víře, že je vlastníkem i tohoto pozemku, tato dobrá víra tu však nebyla „se zřetelem ke všem okolnostem“ (rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 2. září 2002, sp. zn. 22 Cdo 2941/2000, uveřejněný v Souboru pod pořadovým č. C 1399). Nicméně ve zcela výjimečných případech lze i tuto „hranici“ prolomit (k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 3. června 2004, sp. zn. 22 Cdo 496/2004, uveřejněný v časopise Soudní rozhledy, 2005, č. 3, str. 101).
Souhrnné stanovisko k uvedené otázce vyložil dovolací soud v rozsudku ze dne 8. března 2005, sp. zn. 22 Cdo 1594/2004, uveřejněném v Souboru pod pořadovým č. C 3670, tak, že nabyvatel nemovitosti, který se chopí držby části parcely, kterou nekoupil, může být se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že je vlastníkem i této části. Nelze stanovit jednoznačné hledisko pro posouzení, jaký poměr ploch koupeného a skutečně drženého pozemku vylučuje dobrou víru nabyvatele o tom, že drží jen koupený pozemek; každý případ je třeba posoudit individuálně. Oprávněnou držbu nelze vyloučit ani v případě, že výměra drženého pozemku dosahuje až 50 % výměry pozemku koupeného, výjimečně i více (například půjde-li o pozemek nepravidelného tvaru v nepřehledném terénu, nebo držitel byl do omylu uveden znalcem).
V rozsudku ze dne 23. května 2011, sp. zn. 22 Cdo 2724/2009, uveřejněném na internetových stránkách Nejvyššího soudu České republiky – www.nsoud.cz, dovolací soud poukázal na skutečnost, že při zvažování dobré víry držitele, který se chopil držby i části pozemku sousedícího s pozemkem v jeho vlastnictví, je též třeba přihlédnout k postoji vlastníka takto držené části sousedního pozemku; pokud léta užívání části svého pozemku držitelem trpěl, je třeba vyjít z toho, že ani on nepředpokládal, že předmětem držby souseda je i část jeho pozemku (k uvedeným závěrům se dovolací soud přihlásil souhrnně v aktuální judikatuře např. v rozsudku ze dne 25. ledna 2012, sp. zn. 22 Cdo 1096/2010, nebo v usnesení ze dne 4. července 2013, sp. zn. 22 Cdo 881/2013, uveřejněných na internetových stránkách – www.nsoud.cz).
Dovolatelé především vyjadřují ve vztahu k vydržení vlastnického práva námitku, že se odvolací soud zabýval dohodou o narovnání ze dne 7. června 2001, kterou vyhodnotil jako absolutně neplatnou, přesto ji však posoudil jako důkaz, podle kterého byly deklarovány konkrétní vztahy mezi účastníky. Nepřipustil dokazování k tvrzení žalobců, že tato listina byla sepsána v tísni, když toto tvrzení považoval za nepřípustnou novotu. Podle názoru dovolatelů nemůže uvedená listina svědčit o žádných vztazích účastníků týkajících se průběhu uživatelské hranice mezi předmětnými pozemky.
Tato námitka není důvodná.
Odvolací soud na obsah uvedené listiny v odůvodnění svého rozhodnutí odkazoval, nicméně pro právní posouzení otázky vydržení vlastnického práva je obsah této listiny nerozhodný. Navíc odvolací soud obsah této listiny vyhodnotil pouze jako jeden z důkazních prostředků, který toliko potvrzoval rozsah užívání pozemku žalovanými a Ž. Z. K vydržení vlastnického práva žalovaný však podle závěrů odvolacího soudu došlo již dne 2. června 1993. Obsah uvedené dohody o narovnání měl podle odvolacího soudu toliko deklarovat konkrétní vztahy účastníků týkající se průběhu uživatelské hranice mezi předmětnými pozemky. Pro úvahu o vydržení považoval odvolací soud za podstatné zjištění týkající se užívání pozemku; jeho základem byl však obsah svědeckých výpovědí svědků Č., V., P. a F. s tím, že další slyšení svědkové K., K., F. a Š. se k rozsahu užívání pozemků žalovanými nevyjadřovali. Nad rámec těchto zjištění, která dovolatelé nijak nezpochybňují, pak odvolací soud jen doplnil, že tato skutková zjištění potvrzují i sami žalobci v dohodě o narovnání ze dne 7. června 2001.
Z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu je však zřejmé, že odkaz na listinu ze dne 7. června 2001 měl jen doplňkový význam a i bez této listiny by skutková zjištění týkající se rozsahu užívání části pozemku zůstala nedotčena. Otázka skutkových zjištění podávajících se z uvedené listiny tak nebyla pro právní posouzení věci rozhodující. Dovolací soud pro úplnost v této souvislosti dodává, že tvrzení žalobců ve směru, že uvedenou listinu sepisovali v tísni, považoval odvolací soud za tzv. nepřípustnou novotu a jednak za účelové tvrzení, neboť z článku IV. dohody o narovnání se podává opak. Současně zdůraznil, že žalobci po celou dobu řízení tíseň netvrdili, i když se ke smlouvě o narovnání vícekrát vyjadřovali. Se závěrem, že se jedná o tzv. nepřípustnou skutkovou novotu, pak dovolání nepolemizuje vůbec, neboť se vyjadřuje toliko k možnosti návrhu možných důkazů k tvrzení, že dohoda o narovnání byla uzavřena v tísni a za nápadně nevýhodných podmínek. Nicméně i kdyby měla obstát dovolací výhrada žalobců, skutkový základ týkající se rozsahu užívání předmětného pozemku by zůstal nedotčen, a rozhodnutí odvolacího soudu tak z tohoto pohledu obstojí.
Ve vztahu k závěrům o vydržení vlastnického práva k předmětné části pozemku pak dovolatelé toliko polemizují s hodnocením skutečností, na základě kterých odvolací soud dospěl k závěru, že žalobci byli v dobré víře a mají za to, že je odvolací soud měl vyhodnotit odlišně, tj. tak, že žalovaní nemohli být v dobré víře, že jim předmětná část pozemku jako vlastníkům patří.
V této souvislosti však dovolací soud neshledal nic, co by naznačovalo zjevnou nepřiměřenost úvah odvolacího soudu.
Odvolací soud vzal v této souvislosti na zřetel, že původní žalovaní A. Č. a Z. Z. se chopili užívání části pozemku na základě kupní smlouvy uzavřené dne 2. června 1983 se Ž. Z., která pozemek takto užívala nejméně do roku 1967. Touto kupní smlouvou byl mimo jiné převeden i pozemek v k. ú. P. Z. Z. užívala pozemek v rozsahu vymezeném hraničními kameny, pozemek nebyl nijak oplocen a tehdejší vlastník pozemku jej neužíval a neužívalo ho ani JZD Ptení-Vícov. Původní žalovaní pak převzali do užívání v roce 1983 pozemek ve stejném rozsahu, jak jej užívala jejich právní předchůdkyně, byli tak v dobré víře, že jim užívací právo svědčí i ke sporné části pozemku.
Odvolací soud také zohlednil poměr plochy nabytého a skutečně drženého pozemku a uzavřel, že žalovaní užívali část pozemku v rozsahu asi o 45 % větším, než byla výměra zakoupeného pozemku. Poukázal i na to, že žalovaní užívali část pozemku, ale naopak nedrželi a neužívali část pozemku, který skutečně v roce 1983 zakoupili. Z jejich strany se tak nejednalo o „svévolnou okupaci sousedních pozemků při zachování držby celého pozemku vlastního, ale spíše o omyl původních žalovaných, pokud jde o umístění pozemku v terénu“.
Nadto dovolací soud podotýká, že občanský zákoník v ustanovení §130 odst. 1 větě druhé stanoví, že v pochybnostech se má za to, že držba je oprávněná. Žalobce, který se dovolává ochrany oprávněné držby, musí – mimo jiné – tvrdit okolnosti, z nichž bude vyplývat dobrá víra. Teprve pokud na základě provedeného dokazování vznikne stav, ve kterém není jisté, zda o oprávněnou držbu šlo (budou tu ve stejné míře skutečnosti nasvědčující kladné i záporné odpovědi), učiní soud kladný závěr. Podle závěrů soudní praxe, od níž nemá dovolací soud důvod se odchýlit, ustanovení §130 odst. 1 věta druhá se aplikuje až v případě, kdy i přes tvrzené a prokazované skutečnosti svědčící o oprávněné držbě přetrvávají v tomto směru určité pochybnosti o jejich existenci či pravdivosti. Ustanovení §130 odst. 1 věta druhá obč. zák. o tom, že v pochybnostech se má za to, že držba je oprávněná, se nevztahuje na jakoukoliv držbu, ale jen na držbu, která se opírá o objektivně přijatelnou dobrou víru držitele o tom, že je vlastníkem věci, a to na základě alespoň domnělého právně relevantního právního titulu (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. července 2007, sp. zn. 22 Cdo 445/2007, uveřejněné v časopise Soudní rozhledy, 2008, č. 8, str. 295 nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. února 2013, sp. zn. 22 Cdo 77/2011, uveřejněné na internetových stránkách Nejvyššího soudu – www.nsoud.cz ).
V rovině konkrétních výhrad pak dovolatelé namítají, že žalovaní mohli při běžné opatrnosti nahlédnout do katastrálních map, aby „s určitostí zjistili, kde jsou hranice jejich pozemku“, případně požádat při určení hranic „odbornou geodetickou firmu“.
V daném směru vychází dovolací soud z ustálené judikatury potud, že ani samotná skutečnost, že držitel nenechal vytyčit hranice jím držených pozemků a nezjistil tak, že drží i část pozemku, jehož vlastníkem není, nevylučuje jeho oprávněnou držbu (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. května 2002, sp. zn. 22 Cdo 2211/2000, uveřejněný v Souboru pod pořadovým č. C 1181 nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. července 2013, sp. zn. 22 Cdo 881/2013, uveřejněné na internetových stránkách Nejvyššího soudu – www.nsoud.cz ).
Překážkou závěru o vydržení vlastnického práva ze strany žalovaných je pak podle dovolatelů i okolnost, že právní předchůdkyně žalovaného sama v řízení uvedla, že poprvé byla uvědoměna o tom, že užívá část cizího pozemku v roce 1991 nebo 1992 a od tohoto okamžiku již nemohla být v dobré víře. Dovolatelé vyjádřili přesvědčení, že „už samotné sdělení kohokoliv a jakýmkoliv způsobem žalovaným, že užívají část cizího pozemku, je jednoznačným narušením dobré víry“.
Ani tato námitka není v poměrech daného případu důvodná.
Posouzením okamžiku ztráty dobré víry se Nejvyšší soud zabýval již v rozsudku ze 7. května 2002, sp. zn. 22 Cdo1843/2000, uveřejněném v Souboru rozhodnutí pod č. C 1176, v němž vyslovil právní názor, že „dobrá víra zaniká v okamžiku, kdy se držitel seznámil se skutečnostmi, které objektivně musely vyvolat pochybnost o tom, že mu věc po právu patří anebo že je subjektem práva, jehož obsah vykonává.“ V rozsudku z 29. března 2006, sp. zn. 22 Cdo 1659/2005, uveřejněném v Souboru rozhodnutí pod č. C 4243 pak uvedl, že „není podstatné, zda vlastník věci informující ,domnělého vlastníka’ o skutečném (právním) vlastnictví věci svá tvrzení současně (nebo později za běhu vydržecí doby) doloží či nedoloží. Postačí, že jeho ingerence ve věci je způsobilá vyvolat u do té doby oprávněného držitele pochybnosti o vlastnictví sporné věci (její části).“ Pro posouzení dobré víry držitele věci není významné, že se dozvěděl, že jejím vlastníkem není, od uživatele věci a nikoli od jejího vlastníka (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 12. července 2006, sp. zn. 22 Cdo 2767/2005, uveřejněné v Souboru rozhodnutí pod č. C 4452).
V rozsudku ze dne 16. října 2007, sp. zn. 22 Cdo 1806/2006, uveřejněném v Souboru pod pořadovým č. C 5472 dovolací soud vysvětlil, že „dobrá víra do té doby oprávněného držitele věci zaniká ve chvíli, kdy se tento držitel od kohokoli či jakýmkoliv způsobem dozvěděl o skutečnosti, která u něj objektivně musela vyvolat pochybnost o tom, že mu věc po právu patří, popř. pochybnost, že je subjektem práva, jehož obsah vykonává. Tak je tomu i v případě, kdy se oprávněný držitel věci dozví od osoby, která si sama činí na věc nárok, že není vlastníkem proto, že převodní smlouva, kterou mělo být založeno vlastnictví držitele, je neplatná s ohledem na porušení určitého relevantního ustanovení zákona. V takovém případě ztrácí držitel dobrou víru, i když se pak ukáže, že uvedená převodní smlouva je neplatná z jiného než tvrzeného důvodu, pokud mezi těmito důvody existuje určitá souvislost či spojitost. Přitom není významný právní názor osoby, jež zpochybnila vlastnictví oprávněného držitele, na to, z jakého důvodu je převodní smlouva neplatná, popř. na to, kdo je platným vlastníkem sporné věci. Důležitý není ani vztah této osoby k předmětu držby; určující je vyvolání pochybností objektivně způsobilých znejistit vlastnictví do té doby v dobré víře jsoucího držitele o platnosti převodní smlouvy, na jejímž základě měl vlastnictví nabýt. Právně relevantní není ani skutečnost, že sám převodce platnost smlouvy nezpochybnil či nezpochybňuje“.
V rozsudku ze dne 29. listopadu 2004, sp. zn. 22 Cdo 1568/2004, uveřejněném v Souboru pod pořadovým č. C 2968, dovolací soud vysvětlil, že „oprávněný držitel věci nemůže být nadále v dobré víře, jestliže mu vlastník věci vážně učiněným projevem vůle sdělí, že věc nepatří držiteli, ale jemu a uvede k tomu možné důvody. V takovém případě nelze dobře argumentovat přesvědčením držitele, že i přes uvedené sdělení si nadále myslí, že vlastníkem držené věci je on. Takové setrvalé přesvědčení je již subjektivní záležitostí držitele; informace, která je sama o sobě způsobilá vyvolat pochybnost držitele o tom, že mu věc nepatří, způsobuje zánik jeho dobré víry bez ohledu na to, jak se vnitřně vypořádá s novými informacemi o vlastnictví k věci, kterou dosud držel“.
O takový případ se však v souzené věci nejedná.
Odvolací soud vzal na zřetel, že původní žalovaná Anna Červenková uvedla, že „poprvé byli uvědoměni v roce 1991 nebo 1992, že užívají část cizího pozemku“; uvedenou okolnost však vyhodnotil – při absenci dalších konkrétnějších tvrzení a závěrů, které ostatně neuvádějí v dovolání ani sami dovolatelé – tak, že se jednalo o zcela obecné tvrzení, ze kterého ani nevyplývalo, o jaké konkrétní skutečnosti se mělo toto tvrzení opírat, kdo toto tvrzení uvedl a zda mohlo z objektivního hlediska vyvolat pochybnost, že užívaná část pozemku tehdejším držitelům patří.
Jestliže v kontextu všech dalších skutečností daného případu vyhodnotil odvolací soud tuto informaci za natolik obecnou, že nemohla zpochybnit dobrou víru držitelů, není jeho úvaha zjevně nepřiměřená, a to zvláště s přihlédnutím k tomu, že ani vlastník pozemku nečinil žádné kroky k realizaci svého vlastnického práva ať již užíváním samotného pozemku nebo konkretizací tvrzení, které by dobrou víru z objektivního hlediska zpochybnilo.
Na základě uvedených skutečností dovolací soud dospěl k závěru, že žalobci uplatněné dovolací důvody nebyly naplněny, napadené rozhodnutí odvolacího soudu je tedy správné, a proto dovolání žalovaných podle §243b odst. 2, část věty před středníkem o. s. ř. zamítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z §243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř. neboť procesně úspěšným žalovaným v dovolacím řízení vznikly náklady, na jejichž náhradu mají nárok.
Ty v dané věci (vzhledem k zastoupení žalovaných advokátem) sestávají (v souladu s ustanovením §137 o. s. ř.) u každého z žalovaných z mimosmluvní odměny za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání) určené z tarifní hodnoty 5.000,- Kč podle §6, §9 odst. 1, §7 bod 3, §11 odst. 1 písm. k) a §12 odst. 4 vyhl. č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif) – (dále jen „vyhláška“), ve znění vyhlášky č. 399/2010 Sb., neboť daný úkon právní služby byl učiněn před 1. lednem 2013 (srov. Čl. II a Čl. III vyhlášky. č. 486/2012 Sb.), a činí 1.200,- Kč.
Takto určená odměna společně s paušální částkou náhrady hotových výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300,- Kč (§11 odst. 1 písm. k) ve spojení s 13 odst. 3 vyhlášky) představuje 1 500,- Kč a s náhradou za daň z přidané hodnoty (21 %) ve výši 315,- Kč ve smyslu §137 odst. 3 o. s. ř. činí celkem pro každého z žalovaných 1 815,- Kč.
Nejvyšší soud nepřehlédl, že podle ustanovení §151 odst. 2 věty první o. s. ř. by při rozhodování o náhradě nákladů řízení měl určit výši odměny za zastupování advokátem podle sazeb stanovených paušálně pro řízení v jednom stupni zvláštním právním předpisem (jímž byla vyhláška č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení a kterou se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb /advokátní tarif/, ve znění pozdějších předpisů) [část věty před středníkem] a že podle ustanovení zvláštního právního předpisu o mimosmluvní odměně (podle ustanovení advokátního tarifu) by se mělo postupovat, jen jde-li o přiznání náhrady nákladů řízení podle §147 a §149 odst. 2 o. s. ř. nebo odůvodňují-li to okolnosti případu (část věty za středníkem).
Vzhledem k tomu, že Ústavní soud nálezem pléna ze dne 17. dubna 2013, sp. zn. Pl. ÚS 25/12, uveřejněným pod číslem 116/2013 Sb. zrušil (s účinností od 7. května 2013, kdy byl nález vyhlášen ve Sbírce zákonů) vyhlášku č. 484/2000 Sb. jako neústavní a s přihlédnutím ke sdělení Ústavního soudu ze dne 30. dubna 2013, č. Org. 23/13, k onomu nálezu, uveřejněnému pod číslem 117/2013 Sb., nicméně Nejvyšší soud uzavírá, že při absenci zvláštního právního předpisu o sazbách odměny za zastupování stanovených paušálně pro řízení v jednom stupni je namístě postup dle §151 odst. 2 věty první části věty za středníkem o. s. ř.
Dovolací soud proto žalobcům uložil, aby společně a nerozdílně nahradili každému ze žalovaných náklady dovolacího řízení ve výši 1 815,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalovaných (§149 odst. 1 a §160 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalobci dobrovolně povinnost uloženou tímto rozsudkem, mohou se žalovaní domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
V Brně dne 25. června 2014
Mgr. Michal Králík, Ph.D.
předseda senátu