ECLI:CZ:NS:2014:25.CDO.90.2013.1
sp. zn. 25 Cdo 90/2013
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marty Škárové a soudců JUDr. Petra Vojtka a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobce R. H., IČO 47941774, zastoupeného JUDr. Liborem Konečným, advokátem se sídlem Brno, Ptašínského 307/4, proti žalovanému Městskému kulturnímu středisku Vyškov, IČO 46270671, se sídlem Vyškov, Jana Šoupala 137/4, o 1.230.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu ve Vyškově pod sp. zn. 7 C 36/2005, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 21. 3. 2012, č. j. 49 Co 182/2010-114, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud ve Vyškově rozsudkem ze dne 23. 3. 2010, č. j. 7 C 36/2005-99, zamítl žalobu na zaplacení 1.230.000,- Kč s příslušenstvím a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že smlouvou ze dne 12. 7. 1994 žalovaný pronajal žalobci restaurační prostor v Besedním domě ve Vyškově na dobu určitou do 11. 7. 1999. Dne 18. 7. 1995 žalobce s městem Vyškov uzavřel dohodu o ukončení nájmu k 31. 10. 1995, kterou však žalobce nepovažoval za platnou, a ani přes několikeré výzvy žalovaného prostor nevyklidil. Žalovaný koncem listopadu 1995 přistoupil k demontáži a vystěhování restauračního interiérového zařízení žalobce a jeho vydání žalobci podmiňoval zaplacením nákladů stěhování a uskladnění, což žalobce odmítl a na žalovaném požaduje v tomto řízení náhradu částky, kterou vynaložil v r. 1994 na nákup tohoto zařízení. Soud shledal námitku promlčení vznesenou žalovaným důvodnou, neboť žalobce se dozvěděl a mohl dozvědět o vyklizení věcí a o tom, kdo věci vyklidil, z přípisů žalovaného ze dne 17. 10. 1995, z 21. 11. 1995 a z 1. 12. 1995, o své věci se až do 23. 3. 2005 nezajímal a žalobu podal až 23. 3. 2005 po uplynutí promlčecí doby.
K odvolání žalobce Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 21. 3. 2012, č. j. 49 Co 182/2010-114, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a ztotožnil se s jeho závěrem o uplynutí dvouleté promlčecí doby dne 28. 11. 1997. Jelikož žalobce spatřuje vznik škody v hodnotě vyklizeného zařízení restaurace, vědomost o vzniku škody i o tom, že subjektem odpovědným za její vznik je žalovaný, nabyl již při škodné události 28. 11. 1995. Námitku žalobce, že až z rozsudku Krajského soudu v Brně sp. zn. 44 Co 22/2003 se dozvěděl, že vyklizení restauračního zařízení je protiprávní, považoval odvolací soud za nedůvodnou, neboť se netýká skutkových okolností zakládajících vědomost žalobce o škodě a o tom, kdo za ni odpovídá, nýbrž jejich právního hodnocení.
Proti tomuto rozsudku podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a podává je z důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Nesouhlasí s právním posouzením promlčení a namítá, že teprve rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 8. 11. 2004, sp. zn. 44 Co 22/2003, mu dal definitivně za pravdu ohledně protiprávního jednání žalovaného. O škodě se sice dozvěděl již dne 28. 11. 1995, neboť byl osobně přítomen vystěhování a poškození svých věcí, avšak o tom, kdo za škodu odpovídá, se dozvěděl až doručením uvedeného rozsudku dne 8. 11. 2004. Teprve tehdy se dozvěděl o protiprávnosti jednání žalovaného, a tedy o tom, že je to skutečně žalovaný, kdo za škodu odpovídá. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud ČR napadené rozhodnutí zrušil a vrátil věc Krajskému soudu v Brně k novému projednání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání proti rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v §240 odst. 1 o. s. ř. oprávněnou osobou - účastníkem řízení, dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Vzhledem k tomu, že rozsudek odvolacího soudu byl vydán dne 21. 3. 2012, postupoval Nejvyšší soud podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2012 (srov. čl. II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb. – dále též jen „o. s. ř.“).
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu se v dané věci řídí ustanovením §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., podle nějž je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 se nepřihlíží (§237 odst. 3 o. s. ř.). Ustanovení §237 odst. o. s. ř. bylo nálezem Ústavního soudu ze dne 21. 2. 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11, zrušeno k 31. 12. 2012, do té doby však bylo součástí právního řádu, a je tedy pro posouzení přípustnosti dovolání podaných do 31. 12. 2012 nadále použitelné (srov. nález Ústavního soudu ze dne 6 3. 2012, sp. zn. IV. ÚS 1572/11).
Otázka počátku běhu subjektivní promlčecí doby podle §106 odst. 1 obč. zák. k uplatnění nároku na náhradu škody nečiní rozhodnutí odvolacího soudu v dané věci zásadně právně významným ve smyslu §237 odst. 3 o. s. ř., neboť nejde o právní otázku v rozhodování dovolacího soudu dosud neřešenou nebo rozhodovanou rozdílně.
Podle ustálené judikatury se poškozený dozví o škodě tehdy, když zjistí skutkové okolnosti, z nichž lze dovodit vznik škody a orientačně (přibližně) i její rozsah (tak, aby bylo možné určit přibližně výši škody v penězích), a není třeba, aby znal rozsah (výši) škody přesně. Znalost poškozeného o osobě škůdce se váže k okamžiku, kdy obdržel informaci, na jejímž základě si může učinit úsudek, která konkrétní osoba je za škodu odpovědná (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 30. 4. 2002, sp. zn. 33 Odo 477/2001, a ze dne 28. 1. 2004, sp. zn. 25 Cdo 61/2003, publikované v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod č. C 1168 a č. C 2445, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2012, sp. zn. 25 Cdo 1440/2010). Vědomost poškozeného o osobě odpovědné za škodu, s níž zákon v ustanovení §106 odst. 1 obč. zák. spojuje počátek běhu subjektivní promlčecí doby, ostatně nepředpokládá nezpochybnitelnou jistotu v určení osoby odpovědné za vznik škody. Najisto lze odpovědnost určité osoby postavit až na základě dokazování v soudním řízení, které je teprve podáním žaloby, tedy uplatněním nároku u soudu, zahájeno. Zákon proto vychází z předpokladu, že po osobě, která ví o vzniku škody, lze požadovat, aby nárok u soudu uplatnila, jakmile má k dispozici takové informace o okolnostech vzniku škody, v jejichž světle se jeví odpovědnost určité konkrétní osoby dostatečně pravděpodobnou (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2006, sp. zn. 25 Cdo 359/2005, uveřejněný v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C 4273, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2012, sp. zn. 25 Cdo 4311/2010). Takové informace podle skutkových zjištění v dané věci žalobce měl.
Neplatí automaticky, že teprve dnem právní moci rozsudku, v němž je konstatována protiprávnost jednání škůdce, se poškozený dozvídá o tom, že mu vznikla škoda a kdo za ni odpovídá (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 11. 2003, sp. zn. 25 Cdo 519/2002, in Soubor C 2145). Rozhodující je okamžik, kdy poškozený zjistí skutkové okolnosti podstatné pro vymezení odpovědného subjektu (srov. obdobně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2003, sp. zn. 25 Cdo 871/2002, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 11. 2008, sp. zn. 21 Cdo 2958/2007, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2012, sp. zn. 25 Cdo 4725/2010, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2013, sp. zn. 25 Cdo 2272/2011). Právní závěr odvolacího soudu o promlčení nároku v subjektivní promlčecí době vychází ze skutkových zjištění, jež v dovolacím řízení nemohou doznat změny, a je plně v souladu s judikaturou dovolacího soudu.
Jelikož není důvodu pro závěr, že by napadené rozhodnutí odvolacího soudu mělo po právní stránce zásadní význam, je zřejmé, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek podle §237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř. přípustný.
Dovolání není přípustné ani proti výroku o náhradě nákladů odvolacího řízení (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 1992, sp. zn. 3 Cdo 105/92, uveřejněné pod č. 9/1994 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek).
Dovolací soud proto dovolání žalobce podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a 146 odst. 3 o. s. ř., neboť žalobce s ohledem na výsledek dovolacího řízení nemá na náhradu svých nákladů právo, zatímco žalovanému v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 2. dubna 2014
JUDr. Marta Škárová
předsedkyně senátu