ECLI:CZ:NS:2014:28.CDO.1322.2014.1
sp. zn. 28 Cdo 1322/2014
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivy Brožové a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a JUDr. Josefa Rakovského v právní věci žalobkyně E. B., zastoupené Mgr. Ilonou Dobrovolnou, advokátkou se sídlem Praha, Týnská 1053/21, proti žalované H. N., zastoupené Mgr. Petrem Brožem, advokátem se sídlem Praha, Nad Malým mýtem 615/4, o 750.000,- Kč s příslušenstvím , vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 23 EC 228/2010, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. 9. 2013, č. j. 15 Co 145/2013-139, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o.s.ř.):
Žalobkyně se domáhala zaplacení částky 600.000,- Kč s příslušenstvím jako bezdůvodného obohacení, které mělo žalované vzniknout užíváním bytu nacházejícího se v domě ve vlastnictví žalobkyně. Uvedla, že žalovaná má právo byt užívat na základě obligačního ujednání v darovací smlouvě ze dne 12. 1. 1994, kterou otec žalobkyně pan O. N. daroval žalobkyni spoluvlastnický podíl o velikosti jedné poloviny k domu, v němž se nachází byt užívaný žalovanou. Podle uvedené smlouvy má manželka otce žalobkyně, tedy žalovaná, právo na užívání předmětného bytu ještě 5 let po jeho smrti. Otec žalobkyně a současně tedy manžel žalované zemřel dne 26. 10. 2007. Žalobkyně požaduje úhradu za užívání bytu po žalované za období po smrti O. N., neboť se domnívá, že podle ujednání v darovací smlouvě ze dne 12. 1. 1994 má žalovaná právo byt užívat, avšak nikoliv bezplatně, protože bezplatné právo užívání bytu se vztahovalo jen na O. N., nikoliv na žalovanou. Dále se žalobkyně domáhala částky 150.000,- Kč s příslušenstvím. V této souvislosti uvedla, že žalovaná i po smrti svého manžela, tedy otce žalobkyně, vybírala v domě ve vlastnictví žalobkyně nájemné od nájemníků, které však neoprávněně zadržuje a odmítá vydat žalobkyni.
Žalovaná navrhovala zamítnutí žaloby. K prvnímu nároku žalobkyně uvedla, že podle ujednání v darovací smlouvě ze dne 12. 1. 1994 měla ještě 5 let po smrti svého manžela právo na bezplatné užívání předmětného bytu. K žalované částce ve výši 150.000,- Kč poukázala na skutečnost, že z uvedené částky již 95.500,- Kč předala manželu žalobkyně. Pokud jde o zbylou část tohoto nároku, domnívá se, že její uplatnění je v rozporu s dobrými mravy, neboť žalobkyně se o chod nemovitosti nestarala a náklady související s chodem nemovitosti vynakládala žalovaná.
Obvodní soud pro Prahu 10 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 29. 11. 2012, č.j. 23 EC 228/2010-96, žalobě v nároku na zaplacení částky 600.000,- Kč co do částky 485.000,- Kč vyhověl, co do částky 115.000,- Kč žalobu v uvedeném nároku zamítl. V nároku na 150.000,- Kč řízení co do částky 95.500,- Kč zastavil pro zpětvzetí žaloby, co do částky 37.814,- Kč žalobu zamítl a v částce 16.686,- Kč žalobě vyhověl. Dále soud prvního stupně zamítl v celém rozsahu nárok žalobkyně na úroky z prodlení z celé žalované částky. Soud prvního stupně uzavřel, že ujednáním v darovací smlouvě ze dne 12. 1. 1994 bylo žalované umožněno bydlet v předmětném bytě, nikoliv však bezplatně. Část nároku žalobkyně na vydání bezdůvodného obohacení vzniklého užíváním bytu však shledal být v rozporu s dobrými mravy a proto jej nepřiznal. Pokud jde o druhý nárok ve výši 150.000,- Kč, žalobkyně v této části vzala žalobu co do částky 95.500,- Kč zpět, neboť uvedenou částku žalovaná předala manželu žalobkyně. K druhému nároku dále soud prvního stupně vzal za prokázané, že z inkasovaného nájemného žalovaná zaplatila 37.814,- Kč na nákladech souvisejících s provozem domu. Proto, pokud jde o druhý žalovaný nárok, přiznal z něj žalobkyni částku 16.686,- Kč (150.000,- Kč – 95.500,- Kč – 37.814,- Kč).
Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 26. 9. 2013, č.j. 15 Co 145/2013-139, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobě vyhověl jen v částce 16.686,- Kč a ve zbytku žalobu zamítl. K nároku žalobkyně na úhradu za užívání bytu žalovanou uvedl, že se neztotožňuje se závěrem soudu prvního stupně stran výkladu ujednání darovací smlouvy ze dne 12. 1. 1994, na základě kterého měla žalovaná právo užívání předmětného bytu 5 let po smrti svého manžela. Z výpovědi svědků vzal za prokázané, že vůli zesnulého O. N., manžela žalované, otce žalobkyně, bylo zabezpečit bezplatnou možnost bydlení nejen pro sebe, ale i pro svou manželku, a to ještě po dobu pěti let po jeho smrti. Pokud jde o druhý nárok žalobkyně, ztotožnil se odvolací soud se soudem prvního stupně v tom, že žalovaná je povinna vydat žalobkyni částku 16.686,- Kč, která ji zbyla z neoprávněně inkasovaného nájemného poté, co prokazatelně uhradila náklady na provoz domu ve výši 37.814,- Kč.
Proti výše uvedenému rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Pokud jde o prvý z nároků, uvedla, že předmětné ustanovení darovací smlouvy ze dne 12. 1. 1994 odvolací soud nesprávně interpretoval, neboť vůli O. N. bylo zabezpečit bezplatné bydlení toliko pro sebe, nikoliv i pro svou manželku po jeho smrti. K odlišnému výkladu vůle O. N. není možné pomocí kritérií uvedených v §35 odst. 2 obč. zák. dospět. Dovolání žalované směřovalo i do jejího druhého nároku, kterému odvolací soud vyhověl co do částky 16.686,- Kč a v částce 37.814,- Kč jej zamítl.
Žalovaná se ve svém vyjádření ztotožnila s odvolacím soudem, pokud jde o první z nároků žalobkyně a dále uvedla, že dovolání do části výroku, jímž bylo rozhodnuto o druhém nároku žalobkyně, je nepřípustné.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání je včasné (§240 odst. 1 o. s. ř.), podané oprávněnou osobou zastoupenou advokátkou, kterou bylo dovolání též sepsáno (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), a splňuje formální obsahové znaky stanovené v ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. se nejprve zabýval přípustnosti dovolání.
Podle §237 o.s.ř. „ je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak .“.
Podle §238 odst. 1 písm. d) o.s.ř. není dovolání „ přípustné proti rozsudkům a usnesením, v nichž dovoláním napadeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50 000 Kč, ledaže jde o vztahy ze spotřebitelských smluv, o pracovněprávní vztahy nebo o věci uvedené v §120 odst. 2; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží “
V souzené věci se sestává žalovaná částka ze dvou nároků s odlišným skutkovým základem. První z nároků se týká částky za užívání předmětného bytu žalovanou a druhý z nároků se týká nároku žalobkyně na nájemné, které žalovaná neoprávněně inkasovala od nájemců v domě. Dovolání žalobkyně proti té části výroku, jíž byla žaloba, pokud jde o druhý z nároků, zamítnuta v částce 37.814,- Kč není přípustné, neboť touto částí výroku bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50.000,- Kč a současně se nejedná ani o vztah ze spotřebitelské smlouvy, ani o pracovněprávní vztah, či o věc uvedenou v §120 odst. 2 o.s.ř. (srov. §238 odst. 1 písm. d/ o.s.ř.).
Dovolání žalobkyně do části výroku, jíž byla žaloba zamítnuta, pokud jde o první z nároků žalobkyně splňuje peněžní limit uvedený v §238 odst. 1 písm. d) o.s.ř. a dovolací soud se proto zabýval otázkou, zda je v této části dovolání přípustné podle §237 o.s.ř.
Dovolací soud nejprve cituje ustanovení darovací smlouvy ze dne 12. 1. 1994, kterým bylo sjednáno právo užívání bytu pro O. N. a jeho manželku a které je účastnicemi řízení odlišně interpretováno: „ Dárce O. N. bude bezplatně užívat byt v I. patře nemovitosti dvacet roků od podepsání této smlouvy. Jeho manželka H. roz. K. bude mít právo užívat tento byt ještě dalších pět let po smrtí svého manžela O. N. Celková doba tohoto závazku nesmí přesáhnout dvacetpět let .“.
Podle ustanovení §35 odst. 2 obč. zák. platí: „ Právní úkony vyjádřené slovy je třeba vykládat nejenom podle jejich jazykového vyjádření, ale zejména též podle vůle toho, kdo právní úkon učinil, není-li tato vůle v rozporu s jazykovým projevem .“.
Ustanovení §35 odst. 2 obč. zák. tedy předpokládá, že o obsahu právního úkonu může vzniknout pochybnost, a pro ten případ formuluje výkladová pravidla, která ukládají soudu, aby tyto pochybnosti odstranil výkladem. Podle ustálené judikatury dovolacího soudu je třeba právní úkony vykládat nejenom gramaticky, logicky a systematicky, ale zejména též podle vůle toho, kdo právní úkon učinil, není-li tato vůle v rozporu s jazykovým projevem. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 8. 2001, sp. zn. 25 Cdo 1569/99, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2008, sp. zn. 33 Cdo 3053/2007, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 5. 2012, sp. zn. 33 Cdo 2978/2010). Skutečnou vůli stran v okamžiku uzavírání smlouvy musí soud posoudit na základě provedeného dokazování (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2002, sp. zn. 33 Cdo 512/2000)
Odvolací soud postupoval v souladu s výše uvedenou ustálenou judikaturou dovolacího soudu, když přihlédl k vůli O. N. při uzavírání darovací smlouvy ze dne 12. 1. 1994, kterou dovodil z výslechu svědků a která není v rozporu s jazykovým výkladem rozhodujícího ustanovení darovací smlouvy. Protože odvolací soud postupoval při výkladu uvedeného ustanovení zcela v souladu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu, není dovolání žalobkyně ani v části týkající se jejího prvního nároku přípustné podle §237 o.s.ř.
Dovolací soud pro úplnost uvádí, že i gramatickým a logickým výkladem lze dospět k závěru o tom, že O. N. měl v úmyslu zřídit právo bezplatného bydlení v předmětném bydlení i pro svou manželku po své smrti. Podle poslední věty daného ustanovení darovací smlouvy ze dne 12. 1. 1994 nesmí celková doba „ tohoto závazku “ přesáhnout pětadvacet let. Z uvedeného se podává, že tímto ustanovením byl zřízen jeden závazek, a to závazek umožnit bezplatné bydlení, který se vztahoval na pana O. N. a v době po jeho smrti na žalovanou.
Náhrada nákladů dovolacího řízení nebyla žalované, která měla v řízení úspěch, výjimečně přiznána (§243c odst. 3, §224 odst. 1, §142 odst. 1 o.s.ř.), protože náklady na vyjádření žalované k dovolání žalobkyně nelze považovat za náklady vynaložené k „ účelnému uplatňování nebo bránění práva proti účastníku, který ve věci úspěch neměl “ ve smyslu §142 odst. 1 o.s.ř., když v tomto vyjádření se žalovaná toliko velice stručně ztotožnila se závěry odvolacího soudu.
Z důvodů shora uvedených dospěl dovolací soud k závěru, že dovolání žalobkyně je nepřípustné, a proto dovolání bez jednání (§243a odst. 1 o. s. ř.) odmítl podle §243c odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 29. dubna 2014
JUDr. Iva B r o ž o v á
předsedkyně senátu