ECLI:CZ:NS:2014:28.CDO.1941.2014.1
sp. zn. 28 Cdo 1941/2014
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a Mgr. Petra Krause ve věci žalobkyň: a ) ASPERA a. s. - v likvidaci , IČ 471 16 056, se sídlem v Praze 3, Řehořova 968/42, a b ) Jablonecká exportní společnost, a. s. , v likvidaci, IČ 602 76 321, se sídlem v Jablonci nad Nisou, Svatopluka Čecha 64, zastoupené obecným zmocněncem Ing. Zdeňkem Lengerem, bytem Praha 8, Hackerova 793/5, proti žalovaným 1. P. M. , 2. J. M. , 3. A. M. , a 4. J. M. , všem bytem K., žalovaní ad 2., 3. a 4. zastoupeni JUDr. Ivem Pavlů, advokátem se sídlem v Prostějově, nám. T. G. Masaryka 11, o zaplacení 3.631.200,- Kč a o vzájemném návrhu na zaplacení 4.508.937,20 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Kroměříži pod sp. zn. 7 C 31/2000, o dovolání žalovaných 2., 3. a 4. proti rozsudku Krajského soudu v Brně – pobočka ve Zlíně ze dne 18. července 2013, č. j. 60 Co 215/2013-1288, ve znění usnesení Krajského soudu v Brně – pobočka ve Zlíně ze dne 18. července 2013, č. j. 60 Co 215/2013-1300, a usnesení Krajského soudu v Brně – pobočka ve Zlíně ze dne 9. dubna 2014, č. j. 60 Co 215/2013-1401, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Kroměříži rozsudkem ze dne 21. 12. 2011, č. j. 7 C 31/2000-1003, uložil žalovaným společně a nerozdílně zaplatit žalobkyni b) částku 1.084.000,- Kč (výrok I.), žalobu v rozsahu 919.574,- Kč a části požadovaného příslušenství zamítl (výrok II.), žalovaným dále uložil zaplatit žalobkyni b) společně a nerozdílně částku 3.631.200,- Kč s příslušenstvím (výrok III.), co do části žalovaného plnění řízení zastavil (výrok IV.), zamítl vzájemný návrh, jímž se žalovaní po žalobkyni a) domáhali zaplacení částky 6.630.790,- Kč s příslušenstvím (výrok V.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky VI. a VII.). Soud vyšel ze skutkového zjištění, že mezi žalobkyní a) a žalovanými byla uzavřena smlouva o koupi domu a pozemku, od níž žalobkyně a) platně odstoupila z důvodu prodlení se zaplacením kupní ceny, na jehož základě jí rovněž vznikl nárok na ujednanou smluvní pokutu. V žalobě uplatněnou pohledávku převedla žalobkyně a) smlouvou o jejím postoupení na žalobkyni b), která se na základě usnesení soudu prvého stupně ze dne 18. 3. 2011 (č. l. 876 spisu) stala účastníkem řízení namísto žalobkyně a), avšak pouze pokud jde o tuto pohledávku s tím, že účastníkem řízení o vzájemném návrhu zůstala nadále žalobkyně a) (viz odůvodnění na č. l. 876 spisu). Užívali-li žalovaní tyto nemovitosti i po odstoupení od smlouvy, vzniklo na jejich straně bezdůvodné obohacení, přičemž všichni žalovaní de facto užívali celý dům a konkrétní rozsah užívání na straně jednotlivých žalovaných nelze zjistit. Soud proto uložil žalovaným povinnost k vydání bezdůvodného obohacení jako solidárním dlužníkům. K námitce žalovaných přihlédl soud k částečnému promlčení žalovaného práva. Vzájemný návrh žalovaných proti žalobkyni a) na vydání bezdůvodného obohacení vzniklého zhodnocením nemovitostí soud zamítl, poněvadž žalovaní ani po poučení soudu nespecifikovali, jaké konkrétní úpravy na domě provedli, nadto z jejich tvrzení jednoznačně vyplynulo, že některé stavební práce prováděla třetí osoba, a žalovaní tak vůbec nemohli být v odpovídajícím rozsahu k vydání bezdůvodného obohacení aktivně věcně legitimováni.
Krajský soud v Brně – pobočka ve Zlíně rozsudkem ze dne 18. 7. 2013, č. j. 60 Co 215/2013-1288, ve znění opravného usnesení ze dne 18. 7. 2013, č. j. 60 Co 215/2013
-1300, a opravného usnesení ze dne 9. 4. 2014, č. j. 60 Co 215/2013-1401, k odvolání žalovaných 2., 3. a 4. rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. potvrdil v části, jíž bylo žalovaným 2. a 3. uloženo zaplatit společně a nerozdílně částku 308.306,80 Kč (výrok I.), a částečně jej změnil tak, že žalobu, jíž se žalobkyně b) po žalovaných 2. a 3. domáhala zaplacení částky 775.693,20 Kč a po žalovaném 4. částky 1.084.000,- Kč, zamítl (výrok II.), dále výrok III. odvoláním napadeného rozsudku potvrdil v části, jíž bylo žalovaným 2., 3. a 4. uloženo zaplatit žalobkyni b) společně a nerozdílně částku 3.631.200,- Kč (výrok III.), a částečně jej změnil tak, že žalobu zamítl ve vztahu k žalovaným 2., 3. a 4. co do požadovaného příslušenství (výrok IV.), rovněž zrušil výrok V. rozsudku soudu prvního stupně ve vztahu k žalovaným 2., 3. a 4., řízení o vzájemném návrhu žalovaných 2., 3. a 4. v celkovém rozsahu 4.508.937,20 Kč s příslušenstvím zastavil (výrok V.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky VI. až VIII.). Odvolací soud se neztotožnil s názorem soudu prvního stupně, pokud jde o povinnost žalovaných 2., 3. a 4. k zaplacení smluvní pokuty, plně však aproboval jeho závěry o vzniku bezdůvodného obohacení na straně odvolatelů. Žalovaní nabyli majetkový prospěch již samotným přenecháním užívacího práva, přičemž nebylo tvrzeno ani prokázáno, že by v rozhodném období nemovitosti vyklidili a žalobkyním předali. Žalovaní rovněž netvrdili, že by mezi sebou uzavřeli dohodu o užívání konkrétních částí nemovitostí, takže jsou pasivně věcně legitimováni společně a nerozdílně. Řízení o nároku žalovaných na vydání bezdůvodného obohacení vzniklého zhodnocením nemovitostí bylo odvolacím soudem zastaveno, jelikož žalovaní tento nárok uplatnili jen jako kompenzační námitku proti návrhu žalobkyně a), proto o něm nemělo být rozhodováno samostatným výrokem. Pokud jde o posouzení námitky započtení, dovodil soud prvního stupně správně, že žalovaní netvrdili přes poučení soudem všechny rozhodné skutečnosti, aby bylo možné určit míru zhodnocení nemovitostí, zejména konkrétní povahu investic, neunesli tedy břemeno tvrzení a námitka započtení nemohla být zohledněna.
Proti výrokům III. a V. tohoto rozsudku brojí žalovaní 2., 3. a 4. dovoláním, jehož přípustnost spatřují dle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu („o. s. ř.“), v tom, že se odvolací soud při řešení otázky hmotného práva odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, resp. napadené rozhodnutí spočívá na vyřešení otázky, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Dovolacím důvodem činí nesprávné právní posouzení věci.
Dovolatelé v první řadě namítají, že odvolací soud určil majetkový prospěch vzniklý na jejich straně nikoli podle stavu nemovitostí ke dni, kdy bylo založeno užívání nemovitostí žalovanými, tj. nejpozději ke dni uzavření smlouvy o jejich koupi, ale podle stavu v průběhu doby, po niž je žalovaní užívali bez právního důvodu. Dle dovolatelů je pro vyčíslení bezdůvodného obohacení nutno za rozhodující považovat okamžik, kdy se střetlo vlastnictví žalobkyně a) a užívání nemovitostí žalovanými, nikoli stav pozdější. Napadené rozhodnutí však zohledňuje nárůst nájemného v období následujícím po uzavření kupní smlouvy. Dále dovolatelé uplatňují námitku nesprávnosti závěru odvolacího soudu o pasivní solidaritě na straně žalovaných, jelikož mezi nimi byla uzavřena dohoda o bezplatném užívání předmětného domu ve prospěch žalovaného 1., což dokládá skutečnost, že žalovaný 1. sám uzavřel smlouvy o správě této nemovitosti s třetími stranami, aniž by v těchto smlouvách žalovaní 2., 3. a 4. figurovali jako účastníci. Existence dohody o užívání domu žalovaným 1. nadto podle dovolatelů vyplývá z podání všech žalovaných.
Další námitku dovolatelé směřují proti závěru odvolacího soudu o tom, že neunesli důkazní břemeno ve vztahu k vyčíslení zhodnocení nemovitostí. Výzva soudu k doložení doby a rozsahu investice žalovaných je v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu, která bezdůvodné obohacení při zhodnocení cizí věci neodvíjí od nákladů vynaložených zhodnotitelem, ale od rozdílu v hodnotě věci před zhodnocením a po něm. Dovolatelé mají za to, že právní význam měla jen hodnota nemovitostí v den uzavření kupní smlouvy a jejich hodnota v den odstoupení od kupní smlouvy, resp. rozdíl mezi těmito částkami. Rovněž prosazují, že skutková tvrzení doplnili k výzvě soudu náležitě, když uvedli hmotné a nehmotné majetkové hodnoty, které byly do nemovitostí v rozhodném období investovány.
Dovolatelé také napadají nezákonnost v postupu odvolacího soudu, který v jiném sporu shodných účastníků týkajícím se totožných nemovitostí rozhodl o nepoužitelnosti znaleckého posudku pro vyčíslení bezdůvodného obohacení, neboť se tento posudek netýkal stavu domu ke dni střetu vlastnického práva žalobkyně a) a užívání žalovaných, přičemž v předmětném řízení nijak neodůvodnil, proč se od tohoto právního názoru odchýlil a prokázání výše bezdůvodného obohacení týmž posudkem v projednávané věci připustil. Ze stejných důvodů zpochybňují dovolatelé postup soudu, který v jiném řízení dovodil, že výše bezdůvodného obohacení na straně žalovaných se odvíjí od velikosti jejich spoluvlastnických podílů na předmětné nemovitosti a nejsou zavázáni k jeho vydání solidárně, v předmětné kauze ovšem tuto změnu právního názoru řádně neodůvodnil. Konečně dovolatelé uplatňují zmatečnost řízení danou tím, že členem senátu odvolacího soudu byl soudce, který rozhodoval u soudu prvního stupně ve sporu mezi týmiž účastníky o určení vlastnictví žalovaných k nemovitostem, z jejichž užívání mělo vzniknout bezdůvodné obohacení, jehož vydání se žalobkyně b) nyní domáhá.
Z těchto důvodů dovolatelé navrhují Nejvyššímu soudu napadený rozsudek zrušit a věc vrátit odvolacímu soudu k dalšímu řízení, případně zrušit i rozsudek soudu prvního stupně a věc vrátit k dalšímu řízení tomuto soudu.
Žalobkyně b) ve svém vyjádření k dovolání uvádí, že napadený rozsudek bezdůvodné obohacení vyčísluje nikoli za období vymezené datem uzavření kupní smlouvy a datem odstoupení od této smlouvy, ale za období po odstoupení od smlouvy, kdy již žalovaní užívali předmětné nemovitosti bez právního důvodu. Názor, že se odvolací soud odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu, proto pokládá za nesprávný. Dále zdůrazňuje, že dovolateli tvrzená dohoda o užívání nemovitostí žalovaným 1. nebyla nikdy soudu předložena k provedení důkazu a zmínky o její existenci se objevují teprve v odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně. Smlouvy o správě domu uzavírané žalovaným 1. byly již dříve soudy shledány absolutně neplatnými.
Žalobkyně a) rovněž podala vyjádření, v němž názor dovolatelů, že nemusí své nároky namítané k započtení prokazovat, označila za mylný. Žalovaní přes opakované výzvy soudu tvrzené bezdůvodné obohacení nastalé v důsledku zhodnocení nemovitostí vlastněných žalobkyní a) neprokázali co do rozsahu, času a osob, které měly zhodnocení provést, poukaz dovolatelů na nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem je tudíž nepřiléhavý.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle o. s. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013, které je podle čl. II bodu 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a dle čl. II bodu 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, rozhodující pro dovolací přezkum.
Nejvyšší soud se jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř., zabýval jeho přípustností.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolatelům se však nepodařilo vymezit žádnou otázku, která by přípustnost dovolání ve smyslu citovaného ustanovení mohla založit.
Namítají-li dovolatelé, že by výše bezdůvodného obohacení měla být vyčíslována podle stavu nemovitostí k počátku jejich užívání osobami, kterým vzniká majetkový prospěch, poukazujíce při tom na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2007, sp. zn. 33 Odo 1504/2005, nelze konstatovat, že by napadené rozhodnutí bylo s právním názorem vysloveným v tomto rozsudku dovolacího soudu v rozporu. O užívání předmětných nemovitostí žalovanými bez právního důvodu lze totiž hovořit teprve od okamžiku odstoupení od smlouvy o koupi těchto nemovitostí. V období mezi uzavřením kupní smlouvy a odstoupením od ní je kupující zásadně v postavení oprávněného držitele, jenž smí s věcí nakládat jako s vlastní a ani po následném odstoupení není za tuto dobu povinen prodávajícímu poskytnout náhradu za její užívání coby bezdůvodné obohacení (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 2. 2010, sp. zn. 28 Cdo 3606/2009). Jestliže tedy dovolatelé provedli stavební práce zvyšující hodnotu nemovitostí dříve, než došlo k odstoupení od kupní smlouvy, pak pro vyčíslení výše bezdůvodného obohacení nemohl být rozhodující stav nemovitostí před provedením těchto prací. Zohledňování změn v hladině obvyklého nájemného v průběhu období, po něž obohacený cizí věc užívá, je taktéž s judikaturou dovolacího soudu plně souladné (viz kromě již citovaného rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2007, sp. zn. 33 Odo 1504/2005, např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2010, sp. zn. 28 Cdo 2146/2009).
K polemice dovolatelů s názorem odvolacího soudu na jejich dlužnickou solidaritu je třeba zdůraznit, že v dovolacím řízení Nejvyššímu soudu nepřísluší přezkoumávat skutková zjištění soudů nižších stupňů. Bezdůvodné obohacení více osob, spočívající v užívání cizí věci bez jejího reálného rozdělení a bez dohody o způsobu užívání konkrétní části, jim zakládá solidární odpovědnost poskytnout za užívání peněžitou náhradu a věřitele opravňuje požadovat splnění povinnosti po kterékoli z nich (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 10. 2002, sp. zn. 33 Odo 542/2002, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 12. 2013, sp. zn. 28 Cdo 1551/2013). Nebyla-li v řízeních před soudem prvního stupně a odvolacím soudem prokázána existence dovolateli zmíněné dohody o užívání předmětných nemovitostí, nemůže dovolací soud než uzavřít, že na zjištěný skutkový stav byly v napadeném rozhodnutí tyto teze aplikovány zcela přiléhavě.
Jde-li o unesení důkazního břemene v otázce zhodnocení předmětných nemovitostí, lze dovolatelům přisvědčit, že pro určení výše bezdůvodného obohacení takto vzniklého není rozhodující, jakou hodnotu pozbyli oprávnění při provádění stavebních prací, nýbrž jak se zvýšila hodnota majetku obohacené (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2006, sp. zn. 32 Odo 871/2004). Tím však není nijak dotčena opodstatněnost závěru odvolacího soudu (i soudu prvního stupně), podle nějž se dovolatelům nepodařilo míru zhodnocení majetku žalobkyně a) náležitě prokázat. Rovněž v tomto směru není úlohou dovolacího soudu, aby přehodnocoval závěr, že žalovaní neunesli břemeno tvrzení či břemeno důkazní, pokud jde o konkrétní rozsah zhodnocení předmětného domu. Lze však podotknout, že výzvu ke specifikaci provedených stavebních prací nelze a priori pokládat za neopodstatněnou, poněvadž bez určení jejich přesného objemu nebude začasté vyčíslení nastalého zhodnocení nemovitosti možné. S ohledem na to, že okamžik provedení investice do cizí věci je rozhodujícím pro vznik bezdůvodného obohacení, a tudíž mimo jiné i pro případné promlčení práva na jeho vydání (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2003, sp. zn. 25 Cdo 355/2001), nepovažuje Nejvyšší soud ani požadavek, aby žalovaní časově situovali uskutečnění stavebních prací, za nadbytečný.
Konečně k dovolateli vytýkaným vadám řízení před odvolacím soudem je třeba uvést, že procesní pochybení soudů nižších stupňů nejsou dle rozhodného znění §241a odst. 1 o. s. ř. způsobilým dovolacím důvodem. K vadám řízení obecně dovolací soud přihlíží, jen je-li dovolání přípustné (§242 odst. 3 o. s. ř.), procesní vady samotné však přípustnost dovolání mohou založit toliko v případě, jde-li v nich o řešení otázky procesního práva naplňující jeden z případů předvídaných §237 o. s. ř. O takový případ se v předmětné věci nejedná, jelikož dovolatelé žádnou zřetelně formulovanou otázku aplikace procesního práva nevymezují, nýbrž pouze zpochybňují postup soudu v konkrétní věci. K dovolateli tvrzené zmatečnosti řízení u odvolacího soudu je pak nutno podotknout, že s ohledem na nepřípustnost projednávaného dovolání jde o vadu, kterou lze napadat toliko žalobou pro zmatečnost (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2013, sp. zn. 22 Cdo 2234/2013).
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že na dovolání nelze pohlížet jako na přípustné ve smyslu §237 o. s. ř., a nezbylo mu tedy než je podle §243c odst. 1, věty první, o. s. ř. odmítnout.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243c odst. 3, věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1, části věty před středníkem, a §146 odst. 3 o. s. ř. s tím, že žalobkyním, jež by na jejich náhradu v zásadě měly právo, žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 5. srpna 2014
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D.
předseda senátu