ECLI:CZ:NS:2014:28.CDO.2695.2013.1
sp. zn. 28 Cdo 2695/2013
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a Mgr. Petra Krause v právní věci žalobce F. G., zastoupeného JUDr. Kateřinou Balcarovou, advokátkou se sídlem v Kladně, T. G. Masaryka 108, proti žalovanému Státnímu statku Jeneč, státnímu podniku v likvidaci , IČ 000 16 918, se sídlem v Jenči, Karlovarská 7, zastoupenému JUDr. Danielem Volopichem, advokátem se sídlem v Plzni, Vlastina 23, o zaplacení částky 6.832.307,- Kč, vedené u Okresního soudu Praha – západ pod sp. zn. 9 C 70/2009, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 6. března 2013, č. j. 30 Co 346/2012-224, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobce je povinen nahradit žalovanému k rukám JUDr. Daniela Volopicha, advokáta, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení náklady dovolacího řízení ve výši 43.511,60 Kč.
Odůvodnění:
Žalobce se po žalovaném domáhá zaplacení v žalobě uvedené částky s odůvodněním, že žalovaný neplní dohodu o vypořádání restitučních nároků (v celkové výši 8.198.113,- Kč), kterou uzavřeli právní předchůdci účastníků, přičemž na tuto pohledávku bylo ze strany Pozemkového fondu ČR zaplaceno toliko 1.365.806,- Kč.
Okresní soud Praha – západ rozsudkem ze dne 9. února 2012, č. j. 9 C 70/2009-156, uložil žalovanému zaplatit žalobci částku 6.832.307,- Kč (výrok I.), rozhodl o nákladech účastníků, státu i o poplatkové povinnosti (výroky II. a IV.), a zamítl návrh, aby do řízení přistoupil jako vedlejší účastník Pozemkový fond ČR (výrok III.). Po provedeném dokazování měl soud prvního stupně za zjištěné, že právní předchůdkyně žalobce E. M. jako osoba oprávněná podle zákona č. 229/1991 Sb. uplatnila dne 17. 12. 1992 u Státního statku Veltrusy (právního předchůdce žalovaného) nárok na náhradu za živý a mrtvý inventář podle §20 zákona č. 229/1991 Sb., následně dne 1. 12. 1994 právní předchůdci účastníků uzavřeli dohodu o konečném vypořádání restitučních nároků oprávněné osoby (jejíž součástí byl i výpočtový list restitučních nároků oprávněné osoby), kterou účastníci smlouvy dodatkem ze dne 26. 6. 1995 změnili tak, že restituční nárok oprávněné osoby byl vyčíslen na částku 8.198.113,- Kč. Na tuto pohledávku bylo ze strany Pozemkového fondu ČR plněno 1.365.806,- Kč.
Po právní stránce soud prvního stupně posoudil dohodu ze dne 1. 12. 1994 ve znění dodatku ze dne 26. 6. 1995, uzavřenou právními předchůdci účastníků, nejen jako dohodu o vypořádání restitučního nároku, ale rovněž jako uznání dluhu (§558 obč. zák.) ze strany právního předchůdce žalovaného, neboť měl za to, že tímto úkonem došlo nejen k uznání restitučního nároku a jeho základu, ale i k uznání dluhu podle §558 obč. zák. Dohodu o uznání dluhu přitom neshledal neurčitou, jelikož z jejího obsahu uvedený závazek vyplývá a dluh byl právním předchůdcem žalovaného uznán jak do svého důvodu, tak i co do výše.
K odvolání žalovaného přezkoumal napadené rozhodnutí Krajský soud v Praze, jenž je rozsudkem ze dne 6. března 2013, č. j. 30 Co 346/2012-224, ve výroku I. změnil tak, že žalobu zamítl (výrok I.), dále rozsudek změnil ve výroku II. v části o soudním poplatku (výrok II.) a rozhodl o nákladech účastníků (výrok III.) i státu (výrok IV.). Jelikož žalovaný vznesl v odvolacím řízení námitku promlčení, zabýval se odvolací soud nejdříve opodstatněností této námitky. V dohodě ze dne 1. 12. 1994, ani v jejím dodatku ze dne 26. 6. 1995, nebyla doba plnění závazku stanovena, a proto odvolací soud dovodil, že tříletá promlčecí doba počala běžet nejpozději dnem následujícím po uzavření dohody (ve znění jejího dodatku), a marně uplynula ještě před podáním žaloby u soudu dne 12. 12. 2008. Soud neshledal ani žádné mimořádné okolnosti, které by odůvodňovaly závěr o žalobcem tvrzeném rozporu žalovaným uplatněné námitky promlčení s dobrými mravy (§3 odst. 1 obč. zák.). Oprávněná osoba jednala o svém nároku na náhradu za živý a mrtvý inventář s právním předchůdcem žalovaného v letech 1994 až 1995, přičemž k dalším jednáním ohledně plnění na tento nárok již nedošlo. Ze žádných v řízení provedených důkazů přitom nevyplývá, že by se osoba povinná vyjádřila v tom směru, že hodlá dobrovolně plnit ve výši požadované oprávněnou osobou nebo že by ji o něčem takovém ujišťovala. Pokud žalobce začal se žalovaným o plnění jednat, bylo tomu tak až ve chvíli, kdy byl již předmětný nárok promlčený. Na základě v řízení najevo vyšlých skutečností odvolací soud nedospěl tedy k závěru, že námitka promlčení uplatněná žalovaným je výrazem zneužití práva na úkor žalobce. Pro úplnost soud ještě dodal, že dohodu ze dne 1. 12. 1994 ve znění jejího dodatku nelze považovat za uznání dluhu ve smyslu §558 obč. zák., neboť především neobsahuje příslib Státního statku Veltrusy, jako osoby povinné, zaplatit pohledávku osobě oprávněné. Přesto i kdyby bylo možné dovodit, že nastaly účinky písemného uznání práva na náhradu za živý a mrtvý inventář ve smyslu §110 odst. 1, věty druhé, obč. zák., i v takovém případě by se jednalo o právo již promlčené, neboť promlčecí doba by marně uběhla v roce 2004, resp. 2005, přičemž žaloba byla podána až v roce 2008.
Proti výroku I. rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Co do jeho přípustnosti odkázal na ustanovení §237 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), co do důvodů má za to, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.). Tvrdí, že odvolací soud neměl k námitce promlčení vznesené žalovaným až v odvolacím řízení přihlížet, neboť podle něj nebylo možné tuto námitku posoudit podle skutečností a důkazů uplatněných v řízení před soudem prvního stupně. S ohledem na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 995/2002 je pak přesvědčen, že jeho nárok ke dni podání žaloby promlčený nebyl, jelikož promlčecí doba počala běžet až v okamžiku, kdy zjistil, že mu povinná osoba nehodlá plnit, což se dověděl až z dopisu ze dne 6. 6. 2007, jímž mu žalovaný doporučil podání žaloby. Zastává přitom názor, že při řešení této otázky se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Současně uvádí, že žalovaným vznesená námitka promlčení je v rozporu s dobrými mravy, přičemž tato otázka podle něj nebyla v souvislosti s uplatněním restitučního nároku v rozhodování dovolacího soudu doposud vyřešena. Má zato, že při posuzování projednávané věci je třeba zohlednit charakter uplatněného nároku (restituční nárok značného rozsahu). Připomíná, že v celé věci působila osoba povinná a její právní nástupce průtahy a komplikace (nepořádky v příslušných dokladech), na nichž on (a ostatně ani jeho právní předchůdkyně) neměl žádné zavinění. Dále zdůrazňuje, že osoba povinná s ním stále jednala o dobrovolném plnění, a vytvářela v něm tak důvěru v možnost mimosoudního vyřízení věci, přičemž z její strany nikdy nedošlo k odmítnutí poskytnutí restituční náhrady, a proto na projednávanou věc nelze aplikovat závěry z rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 5190/2007 a sp. zn. 26 Cdo 2786/2000. Námitku promlčení považuje za rozpornou s dobrými mravy rovněž proto, že v daném případě se sice nejednalo o příslib konkrétní výše plnění, ale ze strany povinné osoby šlo jednoznačně o vážný příslib k plnění podložený jejím reálným jednáním. Dále poukazuje i na to, že celou věc zkomplikovalo úmrtí původní oprávněné osoby a následné deset let trvající dědické řízení, jehož délku rovněž nezavinil. Navíc ani v průběhu řízení před soudem prvního stupně povinné osoby neuvažovaly o promlčení práva, jak lze seznat z jejich chování. S ohledem na právě uvedené má zato, že uplatnění námitky promlčení je výrazem zneužití práva na jeho úkor, neboť marné uplynutí promlčecí doby nezavinil a zánik vymahatelnosti práva by byl vůči němu nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s rozsahem a charakterem jím uplatňovaného nároku. Je přesvědčen, že při posuzování rozporu s dobrými mravy by mělo být přihlédnuto též k nerovnosti účastníků, neboť on jakožto fyzická osoba je jednoznačně slabším subjektem, jemuž by se mělo dostat vyšší právní ochrany, nadto v situaci, v níž uplatňuje restituční nárok. Opačný postup by podle něj vedl k porušení práva na spravedlivý proces i dalších práv garantovaných mu čl. 3 odst. 3, čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Rovněž namítá, že dohoda ze dne 1. 12. 1994 je dohodou o uznání dluhu ve smyslu §558 obč. zák., neboť závazek zaplatit je v ní vyjádřen slovy „pohledávka bude vypořádána“. S ohledem na shora uvedené navrhl, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu změnil tak, že rozsudek soudu prvního stupně se potvrzuje, případně napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný se ve svém vyjádření ztotožnil se závěry odvolacího soudu, a proto navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání jako nepřípustné odmítl, příp. zamítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) postupoval v řízení podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2013, neboť dovoláním je napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán po 1. 1. 2013 (srov. článek II, bod 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) zastoupenou advokátkou (§241 odst. 1 o. s. ř.) a ve lhůtě stanovené §240 odst. 1 o. s. ř., se zabýval přípustností dovolání.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
O nesprávné právní posouzení věci (které jako dovolací důvod ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. dovolatel uplatňuje) může jít tehdy, posoudil-li odvolací soud věc podle nepřiléhavého právního předpisu, nebo správně vybraný právní předpis chybně vyložil, případně jej na zjištěný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Namítá-li žalobce, že odvolací soud neměl přihlížet k námitce promlčení vznesené žalovaným až v odvolacím řízení, neboť je přesvědčen, že tuto námitku nebylo možné posoudit na základě skutečností a důkazů uplatněných v řízení před soudem prvního stupně, je třeba uvést, že Nejvyšší soud ve svém rozsudku ze dne 7. května 2008, sp. zn. 32 Cdo 4291/2007, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 101, ročník 2008, dovodil, že k promlčení práva na základě námitky vznesené až v průběhu odvolacího řízení podléhajícího režimu neúplné apelace (o který jde i v této věci) lze přihlédnout jen tehdy, vyplývá-li závěr o promlčení práva ze skutečností, jež vyšly najevo nebo byly zjištěny před soudem prvního stupně, nebo ze zjištění učiněného na základě důkazů navržených před soudem prvního stupně, tedy není-li tato námitka spojena s nepřípustným uplatňováním nových skutečností a důkazů (k tomu dále přiměřeně srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. dubna 2003, sp. zn. 25 Cdo 1460/2002, publikovaný v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C 1868, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. října 2003, sp. zn. 32 Odo 879/2002, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 45, ročník 2004, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. srpna 2003, sp. zn. 29 Odo 162/2003, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 13, ročník 2005, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. ledna 2012, sp. zn. 33 Cdo 5035/2009).
V projednávaném případě odvolací soud usoudil na promlčení žalobou uplatněného práva výhradně ze skutečností, jež vyšly najevo nebo byly zjištěny v řízení před soudem prvního stupně, přičemž žalobce v rámci svého dovolání ani konkrétní poukazy na skutečnosti zjištěné či vyšlé najevo až v odvolacím řízení neuvádí. Za této situace nemohla být námitka promlčení vznesená žalovaným teprve v odvolacím řízení spjata s uplatňováním nových skutečností a důkazů v tom smyslu, že by z obsahu spisu a skutkových zjištění soudu prvního stupně nebylo možné bez dalších (nepřípustně uplatněných) okolností a důkazů posoudit otázku promlčení práva obsaženého v žalobě. Odvolací soud tudíž nepochybil, jestliže se zabýval – na základě skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně – námitkou promlčení vznesenou žalovaným teprve v odvolacím řízení.
K námitkám, jimiž se žalobce snaží zpochybnit okamžik, s nímž odvolací soud spojil počátek běhu promlčecí doby, se úvodem sluší uvést, že jelikož právní předchůdkyně žalobce – osoba oprávněná výzvu k poskytnutí náhrady za živý a mrtvý inventář učinila ve vztahu k osobě povinné dne 17. 12. 1992, měla podle ustanovení §20 odst. 2 zákona o půdě, ve znění účinném do 1. 7. 1993, právnická osoba povinnost poskytnout jí náhradu podle odstavce 1 citovaného ustanovení ve lhůtě jednoho roku. Tříletá promlčecí doba (§101 obč. zák.) by proto v takovém případě započala běžet nejdříve uplynutím jednoho roku od této výzvy, tj. od 17. 12. 1993 (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. května 2002, sp. zn. 28 Cdo 1898/2001).
V právě citovaném rozsudku Nejvyšší soud dospěl rovněž k závěru, že promlčecí doba u nároků podle §20 zákona o půdě v případech, kdy povinná osoba nepopírá svůj závazek a jedná s oprávněnou osobou o podmínkách poskytnutí náhrady, počíná běžet dnem, kdy oprávněná osoba zjistila, že povinná osoba nehodlá její nároky uspokojit, a to buď zcela, nebo zčásti. Tak je tomu například v případě, kdy si účastníci dohodnou postupné plnění časově blíže neupřesněné, tím spíše pak v případě, že takový závěr vyplývá z jejich písemné dohody (přiměřeně srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. ledna 2003, sp. zn. 28 Cdo 995/2002, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. února 2006, sp. zn. 28 Cdo 2807/2005, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. října 2008, sp. zn. 28 Cdo 5190/2007).
V daném případě nejsou mezi účastníky sporná skutková zjištění učiněná soudy nižších stupňů, že právní předchůdci účastníků uzavřeli dne 1. 12. 1994 dohodu o konečném vypořádání restitučních nároků oprávněné osoby, k níž dne 26. 6. 1995 přidali dodatek, přičemž ani v jedné z citovaných dohod nebyla stanovena doba plnění závazku (další jednání mezi právními předchůdci účastníků pak již vedena nebyla). Současně nelze přehlédnout, že sám žalobce ve svém dovolání uvádí, že „Nic nebránilo tomu, aby povinné osoby podle těchto dokumentů (dohody ze dne 1. 12. 1994, ve znění dodatku ze dne 26. 6. 1995) plnily a restituce mohly být řádně a včas obvyklým způsobem realizovány … Příčinou (proč tomu tak nebylo) bylo právně i skutkově nedůvodné přezkoumávání výše plnění.“ (srov. str. 5 dovolání). Z uvedeného, jakož i z důkazů v řízení provedených, se sice podává, že osoba povinná uzavřela s osobou oprávněnou dohodu o konečném vypořádání jejích restitučních nároků, současně však bylo v řízení prokázáno, že osoba povinná nesouhlasila se samotnou výši plnění (viz přezkoumávání výše plnění). Minimálně z právě uvedeného, a to především s přihlédnutím k zřetelné nečinnosti-vůli osoby povinné poskytnout zmíněné plnění po roce 1995 (uzavření dodatku), muselo být osobě oprávněné (jakož i následně žalobci) zřejmé, a to bez jakýchkoliv pochyb dříve než tři roky před podáním žaloby, že povinná osoba nehodlá její nárok uspokojit. Nelze proto přijmout tvrzení žalobce, že o tom, že mu žalovaný nehodlá plnit, se dozvěděl až z dopisu ze dne 6. 6. 2007.
S ohledem na závěry výše citovaných rozhodnutí proto nelze než uzavřít, že pokud právní předchůdci účastníků spolu jednali naposledy v letech 1994 a 1995 a výsledkem jejich jednání bylo uzavření dohody ze dne 1. 12. 1994, ve znění dodatku ze dne 26. 6. 1995, na jejímž základě však osoba povinná dobrovolně neplnila a nečinila žádné relevantní kroky k plnění této dohody, nelze dovozovat, že by promlčecí doba počala běžet až dne 6. 6. 2007 doručením dopisu, jímž žalovaný žalobci doporučil podání žaloby. V dovolání uplatněná argumentace, v jejímž rámci lze posoudit správnost úvah odvolacího soudu, tedy neumožňuje dospět k závěru, že by názor odvolacího soudu o promlčení žalovaného práva v den podání žaloby (12. 12. 2008) neobstál jako správný.
Zpochybňuje-li žalobce dále závěr odvolacího soudu, že žalovaným vznesená námitka promlčení není v rozporu s dobrými mravy ve smyslu §3 odst. 1 obč. zák., je nutné zmínit, že Nejvyšší soud již ve svém rozsudku ze dne 18. ledna 2001, sp. zn. 26 Cdo 2786/2000, publikovaném v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu svazek č. 1, ročník 2001 (ústavní stížnost proti němu podanou Ústavní soud usnesením ze dne 30. ledna 2003, sp. zn. IV. ÚS 264/01, odmítl), vyslovil názor, že aplikace ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. je při posuzování práv a povinností dle zákona o půdě možná, musí však být odůvodněna mimořádnými okolnostmi případu. Za takový případ by bylo možno považovat například vyjádření povinné osoby, že hodlá plnit ve výši požadované oprávněnou osobou, jednání obou stran o tom, že nárok oprávněné osoby bude v požadované výši uspokojen věcmi, které budou určeny dodatečnou dohodou účastníků, eventuálně půjde o jiné případy, které by bylo možno posuzovat jako vážný příslib plnění ze strany povinného podložený jeho reálným jednáním.
Odvolací soud nepochybil, pokud s ohledem na právě citované závěry neshledal žádné mimořádné okolnosti, které by odůvodňovaly závěr, že žalovaným vznesená námitka promlčení je v rozporu s ustanovením §3 odst. 1 obč. zák. Právní předchůdci účastníků jednali o nároku na náhradu za živý a mrtvý inventář pouze v letech 1994 až 1995, přičemž k dalším jednáním ohledně dobrovolného plnění již v dalších letech nedošlo. Pokud žalobce začal se žalovaným jednat o jím uplatněném nároku, bylo tomu až ve chvíli, kdy bylo předmětné právo promlčené. Nadto ze žádných v řízení provedených důkazů se nepodává, že by se povinná osoba vyjádřila v tom smyslu, že hodlá plnit ve výši požadované oprávněnou osobou, nebo že by ji o něčem takovém ujišťovala, případně jednala tak, že by takové jednání bylo možné posuzovat jako vážný příslib plnění. Tvrdí-li žalobce v dovolání opak (tj. že účastníci stále jednali o dobrovolném plnění ze strany povinné osoby, přičemž ta nikdy plnit neodmítala), je nutné zdůraznit, že z provedeného dokazování nic takového nevyplývá a zjištěny nabyly ani jiné skutečnosti, které by zmíněná tvrzení žalobce podporovaly.
Uplatnění námitky promlčení v projednávaném případě není tedy výrazem zneužití práva na úkor žalobce. Nejvyšší soud ve svém rozsudku ze dne 29. července 2010, sp. zn. 33 Cdo 126/2009, dovodil, že námitka promlčení zásadně dobrým mravům neodporuje, mohou pouze nastat situace, v nichž uplatnění této námitky je výrazem zneužití práva na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí doby nezavinil a vůči němuž by za takové situace zánik nároku v důsledku uplynutí promlčecí doby byl nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s rozsahem a charakterem jím uplatňovaného práva a s důvody, pro které své právo neuplatnil včas. Tyto okolnosti by přitom musely být naplněny v natolik výjimečné intenzitě, aby byl odůvodněn tak významný zásah do principu právní jistoty, jakým je odepření práva uplatnit námitku promlčení jako výkonu práva v rozporu s dobrými mravy. Ve výše uvedeném (zejména v tom, že v řízení nebylo prokázáno, že by se povinná osoba vyjádřila v tom smyslu, že hodlá plnit ve výši požadované oprávněnou osobou, nebo že by ji o něčem takovém ujišťovala, čímž by v ní nebo v žalobci mohla vyvolat důvodné očekávání, že k dobrovolnému plnění dojde) či v žalobcem tvrzeném jednání povinné osoby, jež neuvažovala o promlčení práva ani v řízení před soudem prvého stupně (šlo o období, kdy již bylo právo promlčené, přičemž je na úvaze povinné osoby, zda a kdy námitku promlčení vznese), přitom okolnosti ve shora uvedeném smyslu spatřovat nelze.
Požaduje-li pak žalobce, aby bylo přihlédnuto také k tomu, že je jednoznačně slabším subjektem, který by měl mít právo na vyšší právní ochranu, nelze opomenout, že ústřední princip ovládající oblast občanskoprávních vztahů je zásada rovného právního postavení jejich subjektů, tedy jak fyzických, tak právnických osob, včetně státu, který má v občanskoprávních vztazích postavení jako kterákoli jiná právnická osoba (srov. §2 odst. 1, §21 obč. zák.). V projednávané věci se přitom bezesporu jedná o občanskoprávní vztah, v němž měli oba účastníci zcela rovné postavení. Měl-li žalobce (nebo jeho právní předchůdkyně) pocit, že je slabším subjektem v tomto právním vztahu, nebránilo mu nic v tom, aby se při ochraně svých práv nechal zastoupit advokátem, což by se vzhledem k povaze uplatněného (restitučního) nároku a jeho výši dalo při zachování běžné opatrnosti i očekávat. Jestliže pak byl žalobce zastoupen advokátem, zcela jednoznačně na něj nelze pohlížet jako na slabší subjekt, jemuž by měla být poskytnuta vyšší právní ochrana. Dovolává-li se žalobce závěrů z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 8. září 2010, sp. zn. 28 Cdo 5014/2009, nelze tyto v projednávané věci aplikovat, neboť je dovolací soud vyslovil ve vztahu ke střetu majetkových práv státu a jednotlivce, v nichž je podle něj třeba mít vždy na paměti, že jde jen o zdánlivou rovnost těchto subjektů, zejména zváží-li se materiální a personální vybavenost státu, čemuž musí odpovídat i posuzování opodstatněnosti námitky výkonu práv v rozporu s dobrými mravy. V právě posuzovaném sporu však proti sobě stojí dva soukromoprávní subjekty – žalobce (osoba fyzická) a žalovaný (osoba právnická – ve formě státního podniku, kterou však z tohoto důvodu nelze za stát považovat). Nadto z argumentace žalobcem předestřené není ani dostatečně zřejmé, jak konkrétně se měla projevit jím tvrzená nerovnost v podobě materiální a personální vybavenosti za situace, v níž právní předchůdci účastníků uzavřeli dohodu ze dne 1. 12. 1994 a pak (dle tvrzení žalobce) s ním mělo být až do 6. 6. 2007 jednáno o tom, že bude jeho pohledávka dobrovolně splněna. Takto uplatněnou námitku proto nelze než shledat nepřiléhavou.
Snad už jen zcela nad rámec s ohledem na další žalobcem uplatněné námitky Nejvyšší soud dodává, že s písemným uznáním práva co do důvodu a výše je spojen institut přetržení promlčecí doby, který je upraven v §110 odst. 1 obč. zák. Platné uznání práva z hlediska běhu a délky promlčecí doby zakládá běh nové promlčecí doby v důsledku jejího přetržení (přerušení). Namísto doposud uběhlé promlčecí doby počíná běžet nová desetiletá promlčecí doba ode dne, kdy dlužník právo uznal, resp. od uplynutí lhůty k plnění, je-li v uznávacím prohlášení uvedena. Uznání práva je jednostranný, adresný, hmotněprávní úkon dlužníka, který ke své platnosti kromě obecných náležitostí předepsaných pro právní úkony (§34 a násl. obč. zák.) musí splňovat náležitosti zakotvené v §110 odst. 1, větě druhé, obč. zák. Uznání práva musí být především učiněno v písemné formě (§40 odst. 1 obč. zák.) a musí se týkat jak jeho důvodu, tak jeho výše. Zároveň musí splňovat požadavky určitosti a srozumitelnosti (§37 odst. 1 obč. zák.). Určitost projevu vůle uznat právo co do důvodu a výše musí být dána obsahem listiny, na níž je zaznamenán; jinak řečeno, důvod a výše uznaného práva musí být i pro třetí osoby poznatelné z listiny. Vyjádření příslibu dluh zaplatit je esenciální náležitostí toliko uznání dluhu ve smyslu §558 obč. zák. Pokud písemný projev vůle dlužníka obsahuje uznání dluhu co do důvodu i výše a absentuje v něm výslovný příslib zaplacení dluhu, je důsledkem tohoto úkonu pouze přetržení promlčecí doby podle §110 odst. 1, věty druhé, obč. zák.; vyvratitelná právní domněnka trvání dluhu ve smyslu §558 obč. zák. nenastane (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. září 2009, sp. zn. 33 Cdo 948/2008, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. prosince 2012, sp. zn. 33 Cdo 3849/2010).
Z citovaného je zcela zřejmé, že závěr odvolacího soudu, že i kdyby k uznání dluhu došlo, bylo by právo žalobce rovněž promlčené, jelikož (nová) desetiletá promlčecí doba by počala běžet v roce 1994, resp. 1995 (s přihlédnutím k absenci lhůty k plnění ve zmíněné dohodě a k postoupení části restitučního nároku ve výši 1.365.806,- Kč na Pozemkový fond ČR až na základě protokolu ze dne 30. 8. 2007 /viz. č. l. 40-41 spisu/ a smlouvy ze dne 3. 12. 2007 /viz č. l. 53 spisu/), a k jejímu marnému uplynutí by došlo nejpozději v roce 2005, tedy ještě před tím, než dne 12. 12. 2008 podal žalobce u soudu žalobu, je plně přiléhavý. Zmíněné závěry však žalobce v dovolání ani nezpochybňuje.
S ohledem na výše uvedené je rozhodnutí odvolacího soudu věcně správné a v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu, přičemž ve věci není naplněno ani jedno z hledisek, pro které by měla být dovolacím soudem dovozena přípustnost podaného dovolání podle §237 o. s. ř. Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 o. s. ř.), podané dovolání jako nepřípustné odmítl (§243c odst. 1 o. s. ř.).
Pokud žalobce v dovolání odkazoval na svá dřívější podání, je třeba uvést, že podle §241a odst. 4 o. s. ř. v dovolání nelze poukazovat na podání, která dovolatel učinil za řízení před soudem prvního stupně nebo v odvolacím řízení.
Podle §243c odst. 3, §224 odst. 1, §151 odst. 1, části věty před středníkem, a §146 odst. 3 o. s. ř. má žalovaný vůči žalobci, jehož dovolání bylo odmítnuto, právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení sestávajících z odměny za 1 úkon právní služby (vyjádření ve věci - §11 odst. 1 písm. d/ vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění účinném do 31. 12. 2012, dále jen – „advokátní tarif“) počítané poté, co vyhláška č. 484/2000 Sb. byla z důvodu protiústavnosti s účinností od 7. 5. 2013 zrušena (srov. nález Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 25/12), z tarifní hodnoty 6.832.307,- Kč (§8 odst. 1 advokátního tarifu), tj. ve výši 35.660,- Kč (§7 bod 6 advokátního tarifu), a paušální náhrady hotových výdajů advokáta v částce 300,- Kč (§13 odst. 3 advokátního tarifu), obojí navýšené o 21 % daně z přidané hodnoty (§137 odst. 3 o. s. ř.) ve výši 7.551,60 Kč. Nejvyšší soud proto žalobci uložil, aby žalovanému nahradil náklady dovolacího řízení v celkové výši 43.511,60 Kč.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 11. února 2014
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D.
předseda senátu