ECLI:CZ:NS:2014:3.TDO.1093.2013.1
sp. zn. 3 Tdo 1093/2013-53
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 19. února 2014 o dovolání, které podal obviněný O. G. proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 11. 10. 2011, sp. zn. 10 To 64/2011, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 17 T 27/2009, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného O. G. odmítá .
Odůvodnění:
I.
Rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 24. 1. 2011, sp. zn. 17 T 27/2009, byl obviněný O. G. uznán vinným trestným činem obchodování s lidmi podle §232a odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. d) zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona , účinného do 31. 12. 2009 (dále jen „tr. zák.“), kterého se dopustil jednáním popsaným pod bodem 1) výroku z rozsudku tím, že „ v době přesně nezjištěné nejméně od počátku měsíce února 2005 do konce měsíce dubna 2006, v úmyslu získat ženy k provozování prostituce v Č. r., pod falešnou záminkou obstarání zaměstnání barmanky, přesvědčil k cestě z R. do Č. r., zajistil pozvání, vízum a jízdenku pro J. I. a po příjezdu do P. ji nechal dopravit do nočního klubu Venuše v Č. V. k provozování prostituce a pod záminkou obstarání práce pokojské, uklízečky, přesvědčil k cestě do Č. r. z R. E. Ch., této vyřídil pozvání, vízum a opatřil jízdenku, ale po jejím příjezdu ji dovezl do nočního klubu P. v D. D., aby tam provozovala prostituci, toto poškozená odmítla a následující den s pomocí neustanovené osoby se jí podařilo z nočního klubu uprchnout “; a dále trestným činem kuplířství podle §204 odst. 1 tr. zák. , kterého se dle skutkových zjištění dopustil jednáním popsaným pod bodem 2) výroku z rozsudku tím, že „ v době přesně nezjištěné nejméně od počátku měsíce října 2005 do konce roku 2006 společně s J. R. provozoval noční klub Venuše (Sírius) v Č. V. v ulici V., podílel se na zásobování klubu zbožím, úklidu pokojů a jejich příslušenství, evidenci počtu zákazníků, výše plateb od klientů a jejich výběru, kde ubytované ženy, jejichž pobyt v nočním klubu za účelem poskytování erotických služeb O. G. zajistil a to D. G. A., I. J. A., T. K., I. J. A., E. N. (vystupující jako utajená svědkyně), D. H., a další neustanovené ženy, poskytovaly erotické služby za úplatu a musely část peněžních prostředků získaných od klientů, ve výši jedné poloviny odvádět provozovatelům nočního klubu, obžalovanému a J. R. “.
Za to byl odsouzen podle §232a odst. 3 tr. zák. za užití §35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 5 (pěti) let, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou.
Podle §55 odst. 1 písm. c), odst. 2, odst. 5 tr. zák. byl obviněnému uložen trest propadnutí věci, a to peněžní částky ve výši 1.000,- €, peněžní částky ve výši 1.550,- USD, peněžní částky ve výši 4.100,- Kč, jež byly u obviněného zajištěny dne 5. 4. 2007.
Dále bylo rozsudkem rozhodnuto o vině a trestu obviněných R. W., státního příslušníka R., a J. H.
Současně bylo rozhodnuto, že se obviněný O. G. a obvinění R. W. a J. H. zprošťují obžaloby podle §226 písm. a) tr. ř. pro skutek, v němž byl spatřován trestný čin obchodování s lidmi za účelem pohlavního styku spáchaný ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák. k §246 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zák. účinného do 21. 10. 2004, a dále trestný čin obchodování s lidmi spáchaný ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák. k §232a odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. d) tr. zák. účinným od 22. 10. 2004, neboť nebylo prokázáno, že se staly skutky, pro něž byli stíháni.
Proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 24. 1. 2011, sp. zn. 17 T 27/2009, podal obviněný O. G. odvolání.
O odvolání rozhodl Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 11. 10. 2011, sp. zn. 10 To 64/2011, a to tak, že podle §256 tr. ř. odvolání obviněného zamítl jako nedůvodné.
II.
Proti citovanému usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 11. 10. 2011, sp. zn. 10 To 64/2011, podal obviněný prostřednictvím svého advokáta dovolání (č. l. 655 - 660), v rámci něhož uplatnil dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. c), g), l ) tr. ř. , maje za to, neměl v přípravném řízení obhájce, ač ho podle zákona mít měl, rozhodnutí soudu spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení a bylo rozhodnuto o zamítnutí odvolání proti rozsudku soudu prvého stupně, aniž byly k tomu splněny procesní podmínky a v řízení jemu předcházejícím byl dán důvod dovolání dle písm. c) a g) §265b odst. 1 tr. ř.
K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. c) tr. ř. obviněný uvedl, že přestože byl od počátku trestního řízení po celý jeho průběh z důvodu nutné obhajoby zastoupen obhájcem, nebylo ani obhájci ani obviněnému umožněno účastnit se výslechů osob, které jej ze spáchání trestné činnosti usvědčovaly. Naprostá většina svědkyň nebyla nikdy před soudem slyšena. V naprosté většině jsou k dispozici pouze výslechy provedené na základě dožádání v přípravném řízení v Ruské federaci, když těmto výslechům nebyl přítomen nikdo z osob, které se podílely na průběhu trestního řízení v České republice, zejména pak nebyl nikdy k těmto výslechům přizván ani o nich předem vyrozuměn obviněný či jeho obhájce. Výslechy osob provedené v České republice byly provedeny jednak jako údajně neodkladné úkony, zejména pokud jde o svědkyni E. Ch., jednak jako výslechy v režimu utajených svědků (např. svědkyně E. N.), přestože k tomu nebyly splněny procesní důvody.
Obviněný uvedl, že nijak nerozporuje, že byl uznán vinným trestným činem kuplířství, nicméně se neztotožňuje s tím, že byl uznán vinným i trestným činem obchodování s lidmi. Svědkyně J. I. a E. Ch. nebyly opakovaně vyslechnuty, ačkoli o to opakovaně žádal a nic tomu nebránilo. Namítá, že neměl možnost těmto svědkyním klást otázky, neboť ani jemu ani jeho obhájci nebylo umožněno účastnit se jejich výslechu, v drtivé většině o nich nebyli ani vyrozuměni. Obviněný si je vědom ustanovení §428 tr. ř., kdy platí, že úkon je procesně použitelný i tehdy, pokud je proveden v souladu s právním řádem dožádaného státu, což v tomto případě znamená, že úkonu v Ruské federaci se nemusí účastnit obhájce či obviněný, pokud sami provedení takového úkonu nenavrhli. Poukazuje však na to, že jeho obhájce navrhoval provedení výslechu všech svědkyň uvedených v usnesení o zahájení trestního stíhání a žádal být přítomen těmto úkonům (viz protokol o seznámení se spisovým materiálem dne 1. 4. 2008) v době, kdy výsledky dožádání z Ruské federace ještě ani nebyly do trestního spisu dodány. Ze spisu jasně vyplývá, že ani policejní orgán, ani dozorující státní zástupkyně před skutečným ukončením přípravného řízení ani na výslovně formulovaného návrhu obhajoby nezajistili podmínky pro opakování provedených výslechů a opatření, že je tedy nutno je provést za účasti obhájce po jeho předchozím vyrozumění o těchto úkonech. Obviněný má proto za to, že orgány činné v trestním řízení v České republice se ani nenamáhaly právo na obhajobu v nezbytně nutné míře zajistit, a spokojily se s tím, že následně byly do spisu doručeny výslechy svědkyň, o kterých obhájce nebyl vyrozuměn, a tedy se jich ani nezúčastnil. Dále namítl, že rovněž důkazy zajištěné při domovní prohlídce v bytě, kde se zdržoval v době svého zadržení, byly získány nezákonně, neboť nebyl před provedením domovní prohlídky vyslechnut, ačkoli takový postup je výslovnou podmínkou dle ustanovení §84 tr. ř. Jeho výslechu přitom nic nebránilo a to ani z časových důvodů. Přesto soud prvého stupně s takto získanými důkazy pracoval, a přestože obhajoba nezákonnost těchto důkazů namítala, nalézací soud k této procesní otázce žádné stanovisko nezaujal, obdobně žádné stanovisko nezaujal ani odvolací soud. I v tomto směru lze porušení práva na obhajobu shledat, tím spíše, že došlo k trestu propadnutí věci - peněžní částky, která byla při této domovní prohlídce zabavena, ačkoli nepocházela z trestné činnosti.
Obviněný dále namítl nepřezkoumatelnost rozsudku soudu prvního stupně i usnesení odvolacího soudu, kdy odůvodnění odvolacího soudu je v podstatě jen stručnou reprodukcí výpovědí slyšených osob a zcela zde absentují konkrétní reakce na procesní a důkazní námitky odvolatele, resp. obsahuje jen obecná sdělení, že žádné vady předchozího řízení shledány nebyly. Odvolací soud pak pro údajnou nadbytečnost odmítl provést i ty nové důkazy, které mu doručil v rámci odvolacího řízení a které navrhoval provést. Rozhodnutí odvolacího soudu je naprosto nepřesvědčivé a v materiálním slova smyslu i nepřezkoumatelné. V tomto směru obviněný poukazuje na možnou existenci extrémního rozporu mezi skutkovými závěry soudu a procesně opatřenými a použitelnými důkazy. Předkládá soudu svou verzi událostí, kdy uvádí, že svědkyně E. Ch. lhala o tom, že byla do Č. r. vylákána lstí, neboť ve skutečnosti věděla, za jakým účelem sem cestuje (stejně jako další ženy, které takto pro něho provozovaly prostituci, což dokazuje čestným prohlášením svědkyně J. O. K., která verzi svědkyně E. Ch. vyvrací). Poukázal také na nepravdivost výpovědi svědkyně J. I., kdy i tato svědkyně dle jeho přesvědčení věděla, za jakým účelem do Č. r. cestuje. Na podporu tohoto tvrzení odvolacímu soudu předložil prohlášení svědkyně A. P. Z. v úředně ověřeném překladu z jazyka r. a s úředně ověřenou totožností svědkyně ze dne 16. 3. 2011, která uvedla, že J. I. již dříve v R. prostituci provozovala, a po seznámení s O. G. se za tím účelem rozhodla jet do Č. r. On jim oběma vyřídil víza, půjčil jim peníze (což vysvětluje dluh této svědkyně u obviněného), v Č. r. pak obě provozovaly dobrovolně prostituci. Obě dvě se navíc do Č. r. vrátily a prostituci opakovaně provozovaly. Odvolací soud však tyto svědkyně ani nepředvolal, ani se nesnažil zajistit jejich výslech formou dožádání a nenamáhal se ani provést čestná úředně ověřená prohlášení těchto svědkyň jako důkaz.
V rámci doplnění podaného dovolání pak obviněný uvedl, že se podařilo zajistit nové důkazy a to vysvětlení právě E. Ch. (nyní J. S.) a vysvětlení J. I., které popírají závěry, že by jím byly vylákány do Č. r. pod falešnou záminkou zaměstnání, když z toho důvodu podal též návrh na povolení obnovy řízení.
Při zhodnocení skutkového stavu a obstaraných důkazů, které jej mají podpořit je zjevné, že byl výrazně k jeho tíži porušen zákon, když mu nebylo umožněno realizovat jeho právo na obhajobu shora uvedeným způsobem a kdy soudy nesprávně právně kvalifikovaly jeho jednání podle §232a odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. d) tr. zák., ačkoli nebyly naplněny všechny formální znaky tohoto trestného činu, čímž je naplněn dovolací důvod dle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Odvolací soud dále nereflektoval nijak procesní námitky týkající se poručení práva na obhajobu, neprovedl důkazy (ani se jejich obsahem nezabýval), které obviněný navrhl provést v rámci odvolacího řízení (minimálně čestná prohlášení svědkyň K. a Z.), nenapravil skutečnost, že soud prvního stupně se nevypořádal se všemi okolnostmi významnými pro rozhodnutí, když nutně vznikly pochybnosti o správnosti skutkových zjištění a bylo porušeno ustanovení trestního zákona. Z těchto důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadené usnesení Vrchního soudu ze dne 11. 10. 2011, sp. zn. 10 To 64/2011, zrušil, stejně jako jemu předcházející rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 24. 1. 2011, sp. zn. 17 T 27/2009, a věc vrátil soudu nalézacímu k dalšímu řízení a novému rozhodnutí.
K dovolání obviněného se ve smyslu znění §265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“).
Poté, co zopakoval dosavadní průběh řízení a námitky obviněného, uvedl, že ve vztahu k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. c) tr. ř. shledal námitky za zjevně neopodstatněné. Svědkyně E. Ch. byla vyslechnuta v době, kdy dosud nebylo zahájeno trestní stíhání, a to jako neodkladný úkon, neboť bylo známo, že svědkyně 2 dny na to opustí Č. r., a jelikož v té době nebylo dosud vzneseno obvinění a obviněný obhájce neměl, nebyl důvod Mgr. Čermáka o výslechu této svědkyně vyrozumívat. Svědkyně J. I. byla vyslechnuta cestou právní pomoci v R., kdy ruská strana po ověření, že o právní pomoc žádají orgány obžaloby, účast obhájců u výslechů svědků s odkazem na jejich právní úpravu nepřipustila. Pokud pak obviněný namítal různá údajná další procesní pochybení (např. vadně provedenou domovní prohlídku, nepředvolání svědků ze zahraničí, neprovedení listinných důkazů apod.), pak takové vady s dovolacím důvodem dle §265b odst. 1 písm. c) tr. ř. v souladu nejsou a nelze se jimi zabývat. Státní zástupce neshledal ani naplnění dalších obviněným namítaných dovolacích důvodů, a to podle §265b odst. 1 písm. g), l ) tr. ř.
Vzhledem k výše uvedeným závěrům státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. (nejspíše nedopatřením uvedeno písm. b/) jako zjevně neopodstatněné.
III.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 11. 10. 2011, sp. zn. 10 To 64/2011, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, přičemž směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku, kterým byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest. Obviněný je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Nejvyšší soud se proto dále zabýval otázkou opodstatněnosti obviněným uplatněných dovolacích důvodů.
Pokud jde o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. , lze dovolání podat, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) – g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písm. a) – k). Tento dovolací důvod tedy spočívá ve dvou alternativách. První alternativa spočívá v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) a g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, nebo v rámci druhé alternativy zde byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k).
První alternativa ustanovení §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. by měla své místo pouze tehdy, pokud by došlo k rozhodnutí odvolacího soudu bez věcného přezkoumání řádného opravného prostředku obviněného. V trestní věci obviněného je však naprosto zřejmé, že Vrchní soud v Praze odvolání obviněného i státní zástupkyně projednal a rozhodl výše uvedeným usnesením. Uplatnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. v jeho první alternativě proto nepřichází v úvahu.
V úvahu tak přichází uplatnění tohoto dovolacího důvodu v jeho druhé variantě, tedy že v řízení předcházejícím napadenému rozhodnutí byl dán některý z důvodů dovolání, jak jsou uvedeny v ustanovení §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř., kdy lze dle obsahu dovolání dovodit odkaz na dovolací důvody uvedené pod písm. c), g).
Z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. c) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže obviněný neměl v řízení obhájce, ač ho podle zákona mít měl.
Jedná se tedy o porušení ustanovení o nutné obhajobě (srov. §36 tr. ř. a §42 zákona č. 218/2003, Sb. zákona o soudnictví ve věcech mládeže), neboť právo na obhajobu patří mezi nejdůležitější procesní práva a je garantováno jak mezinárodními smlouvami o lidských právech a svobodách (viz např. čl. 6 odst. 3 písm. c/ Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod), tak i ústavními předpisy (čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod). Proto je též porušení práva na obhajobu považováno za závažnou, resp. podstatnou vadu řízení ve smyslu §188 odst. 1 písm. e) tr. ř. a §258 odst. 1 písm. a) tr. ř.
Naplněním dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. c) tr. ř. ale není jakékoli (resp. každé) porušení práva na obhajobu ; takže pokud např. obviněný po určitou část řízení neměl obhájce, ačkoliv ho měl mít, pak je tento dovolací důvod dán jen tehdy, jestliže orgány činné v trestním řízení v této době skutečně prováděly úkony trestního řízení směřující k vydání meritorního rozhodnutí napadeného dovoláním (k tomu srov. především Rozhodnutí č. 48/2003 SbRt., dále Soubor rozhodnutí Nejvyššího soudu sv. 17/2002-T 413, sv. 19/2003-T 455). Současně tento dovolací důvod nedopadá toliko na případy nutné obhajoby, jak by se na první pohled mohlo zdát z restriktivního výkladu tohoto dovolacího důvodu, ale Nejvyšší soud má za to, že pokrývá i případy, kdy sice obviněný obhájce má (ať již zvoleného nebo ustanoveného soudem), ale orgány činnými v trestním řízení nejsou plněny zákonné povinnosti z této situace vyplývající (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 11 Tdo 636/2002, sp. zn. 11 Tdo 1286/2003). To však neznamená, že lze naplnění tohoto dovolacího důvodu spatřovat ve vlastním způsobu výkonu obhajoby obviněného ustanoveným obhájcem.
Obviněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. c) tr. ř. podložil námitkou, že sice formálně obhájce měl, ale s tímto obhájcem nebylo nakládáno tak, aby byla zajištěna procesní práva obviněného, tedy v konečném důsledku se ocitl ve stejné pozici, jakoby obhájce neměl, ačkoliv ho mít musel, pokud byl usvědčen výpověďmi svědkyň E. Ch. a J. I., jejichž výslechů se neměl možnost jeho obhájce zúčastnit
Těmto námitkám nelze přisvědčit.
Svědkyně E. Ch., státní občanka R. f., byla vyslechnuta před zahájením trestního stíhání obviněného dne 1. 8. 2006, a to jako neodkladný úkon učiněný v souladu s ustanovením §158a tr. ř. (č. l. 832 vyšetřovacího spisu), kdy v protokolu o výpovědi je uvedeno, že „ jako neodkladný nebo neopakovatelný úkon je výslech svědka prováděn z důvodu, že svědkyně dne 3. 8. 2006 natrvalo letecky opouští Č. r. “. Uvedený protokol o výpovědi byl následně u hlavního líčení čten podle §211 odst. 2 písm. b) tr. ř. Tento postup není zatížen žádnou vadou, neboť byla dodržena všechna procesní ustanovení pro uvedený úkon předepsaná trestním řádem.
Ve vztahu k námitce, že nebylo právnímu zástupci umožněno zúčastnit se výslechu svědkyně J. I., je třeba uvést, že tento výslech byl proveden na základě žádosti Krajského státního zástupce v Českých Budějovicích o právní pomoci směřované do Ruské federace (č. l. 955A – 967 vyšetřovacího spisu) ze dne 8. 6. 2007, kdy bylo s odkazem na čl. 4 Evropské úmluvy o vzájemné pomoci ve věcech trestních (zákon č. 550/1992 Sb.) požádáno o vyrozumění o době a místě provedení výslechu v žádosti uvedených svědků a provedení rekognicí, a současně o povolení účasti advokátů obviněných u těchto úkonů. Generální prokuratura Ruské federace následně v přípisu ze dne 6. 11. 2007 žádala o upřesnění, na základě jaké iniciativy má být výslech svědků proveden, zda obžaloby nebo obhajoby (č. l. 1012), s tím, že pokud se jedná o žádost ze strany obžaloby, pak dle právních předpisů Ruské federace není účast advokátů osob podezřelých ze spáchání trestné činnosti u výpovědí svědků možná.
Podle §428 tr. ř. „ doručení či důkazy provedené na žádost orgánu České republiky orgánem cizího státu jsou účinné, pokud byly provedeny v souladu s právním řádem dožádaného státu nebo pokud byly provedeny v souladu s právním řádem České republiky “.
Ustanovení §428 tr. ř. dále vychází ze zásady, že žádost o právní pomoc vykonává dožádaný cizozemský orgán podle svého vnitrostátního práva podle principu forum regit actum (srov. k tomu např. čl. 1 odst. 1 Evropské úmluvy o vzájemné pomoci ve věcech trestních), což je výrazem suverenity státu. Důsledkem toho je, že dožadující orgán musí takto provedený úkon akceptovat, i když jeho použití k důkazu v rámci trestního řízení, pro které byl dožádán, bude posouzeno podle vnitrostátního práva dožadujícího státu.
Podle článku 3 odst. 1 Evropské úmluvy o vzájemné pomoci ve věcech trestních „ dožádaná strana provede způsobem upraveným v jejím právním řádu každé dožádání týkající se trestní věci, které ji zaslaly justiční orgány dožadující strany za účelem provedení důkazu nebo předání věcí, které mají být použity jako důkazy spisů nebo listin “.
Uvedené výpovědi byly provedeny v souladu s ustanoveními právního řádu Ruské federace, který účast advokátů při výslechu svědků v situaci, kdy jsou uvedené výpovědi učiněny z iniciativy obžaloby, tj. státního zástupce, nepřipouští. Lze uzavřít, že i v případě výslechu svědkyně J. I. byl dodržen předepsaný postup. Je na místě poznamenat, že k uvedené námitce se vyjádřil již nalézací soud na str. 25 až 26 odůvodnění rozsudku.
Pokud pak obviněný uplatňuje dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. c) tr. ř. s tím, že v souladu s právním řádem provedené výslechy je třeba provést znovu, tentokrát za účasti advokátů, resp. že nebyly realizovány jeho návrhy na osobní slyšení svědků, pak je třeba poznamenat, že tak činí způsobem neregulérním. Danou námitku nelze podřadit pod jím uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. c) tr. ř., neboť, jak bylo výše vysvětleno, tento dovolací důvod dopadá toliko na případy porušení ustanovení o nutné obhajobě, tedy kdy obviněný neměl obhájce, ačkoli jej mít měl. Takto formulovaná námitka směřuje do oblasti hodnocení důkazů, stejně jako námitky obviněného stran procesních pochybení (námitka vadného provedení domovní prohlídky, neprovedení jím předložených listinných důkazů, provedení výslechu utajené svědkyně, apod.).
Nejvyšší soud poznamenává, že v §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. zákon nestanoví žádná pravidla jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých typů či druhů jednotlivých důkazů. Soud totiž v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést, případně zda a nakolik se jeví být nezbytným dosavadní stav dokazování doplnit. S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů tedy usuzuje, nakolik se jeví např. návrhy stran na doplnění dokazování a zda jsou tyto důvodné a které mají naopak z hlediska zjišťování skutkového stavu věci jen okrajový, nepodstatný význam. Shromážděné důkazy potom hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodování o rozsahu dokazování tak spadá do jeho výlučné kompetence. Lze shrnout, že účelem dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav věci tak, aby o něm nebyly důvodné pochybnosti a to v rozsahu, který je nezbytný pro příslušné rozhodnutí (§2 odst. 5 tr. ř.). Je pak na úvaze soudu, jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je pro zjištění skutkového stavu významná.
V řízení před obecným soudem musí být dána jeho účastníkovi mimo jiné možnost navrhnout důkazy, jejichž provedení pro prokázání svých tvrzení pokládá za potřebné. Tomuto procesnímu právu účastníka pak odpovídá povinnost soudu nejen o navržených důkazech rozhodnout, ale také – pokud návrhu na jejich provedení nevyhoví – ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl. Jestliže tak obecný soud neučiní, zatíží své rozhodnutí nejen vadami spočívajícími v porušení obecných procesních předpisů, ale současně postupuje v rozporu se zásadami vyjádřenými v hlavě páté Listiny a v důsledku toho i s čl. 95 odst. 1 Ústavy České republiky. Ačkoliv soud není povinen provést všechny navržené důkazy (k tomu nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. III. ÚS 150/93), z hlediska práva na spravedlivý proces musí jeho rozhodnutí i v tomto směru respektovat klíčový požadavek na náležité odůvodnění ve smyslu ustanovení §125 odst. 1 tr. ř. nebo §134 odst. 2 tr. ř. (k tomu např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1285/08). Tomuto požadavku bylo v předmětné věci vyhověno, neboť nalézací soud v rámci odůvodnění rozsudku odůvodnil, proč důkazy navržené obviněným neprovedl, kdy uvedl, že „ doplnění dokazování k návrhu obhájce Mgr. Tomáše Čermáka bylo zamítnuto, když požadoval vyslechnout některé svědkyně nově dožádaným příslušným soudem v Ruské federaci za přítomnosti obhájců. Jednak výslechy byly již provedeny, jednak tento požadavek by byl obtížně realizovatelný z toho důvodu, že jak se zjistilo při pokusech svědkyním doručit předvolání k soudu v převážné většině byly tyto snahy neúspěšné, neboť jmenované se v místě bydliště nezdržují “ (str. 26 rozsudku nalézacího soudu). Nalézací soud tak dostatečným způsobem odůvodnil, proč návrhu na opětovném provedení výslechů již jednou provedených na podkladě žádosti směřované Ruské federaci nevyhověl.
Nejvyšší soud s ohledem na výše uvedené konstatuje, že této části dovolání obviněného nelze přisvědčit.
Obviněný dále uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V rámci dovolacího důvodu dle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení, jímž se rozumí právní posouzení jiné skutkové okolnosti, která má význam z hlediska hmotného práva. Z dikce ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. přitom vyplývá, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat toliko vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud tedy není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat postup soudů nižších stupňů při dokazování a hodnocení důkazů, ale vychází toliko z konečných skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů a v návaznosti na tyto stabilizovaná skutková zjištění posuzuje správnost aplikovaného hmotně právního posouzení . Tato skutková zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Nejvyšší soud v řízení o dovolání není jakousi třetí instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť těžiště dokazování leží v řízení před soudem prvního stupně, jehož skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat toliko soud odvolací prostředky k tomu určenými zákonem (např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02). Porušení určitých procesních ustanovení může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle §265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l ) tr. ř.], (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejícím odstavci tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
Jak bylo vysvětleno výše, v posuzované věci uplatněné dovolací námitky obviněného směřují právě do oblasti důkazní situace a učiněných skutkových zjištění. Obviněný totiž soudům vytýká nesprávné hodnocení důkazů (námitky stran svědeckých výpovědí utajených svědkyň, včetně způsobu provedení výslechu; námitka stran důkazů získaných při domovní prohlídce, kdy namítá jejich nezákonnost; výpovědi svědků formou dožádání, resp. způsob jejich provedení; námitka neprovedení jím navrhovaných důkazů) a vadná skutková zjištění (námitka nedostatečných zjištění ve vztahu k některým svědkyním stran jejich informovanosti o tom, zda věděli či nikoli, za jakým účelem do Č. r. vycestovaly, zda prostituci provozovaly dobrovolně), když prosazuje vlastní hodnotící úvahy ve vztahu k provedeným důkazům (obecná námitka, že tvrzené skutečnosti o tom, že svědkyně E. Ch. a J. I. nevěděly, za jakých účelem do Č. r. cestují, z provedených důkazů nevyplývají; důkazy získané při domovní prohlídce byly získány nezákonným způsobem) a vlastní verzi skutkového stavu věci (kdy namítl, že svědkyně E. Ch. lhala o tom, že nevěděla, za jakým účelem cestuje do Č. r., stejně jako svědkyně J. I.).
Námitky obviněným vznesené jsou tak založeny na podkladě jeho vlastního hodnocení provedených důkazů, zejména výpovědí svědkyň J. I. a E. Ch., utajených svědků a důkazů zajištěných při domovní prohlídce. Takto uplatněné námitky se ve skutečnosti týkají procesní stránky věci (provádění a hodnocení důkazů) a směřují (v prospěch obviněného) k revizi skutkových zjištění, ze kterých odvolací soud při hmotně právním posouzení skutku vycházel. Z uvedených skutkových (procesních) výhrad tedy obviněný vyvozuje závěr o nesprávném právním posouzení skutku a jiném nesprávném hmotně právním posouzení. To znamená, že obviněný výše uvedený dovolací důvod nezaložil na hmotně právních - byť v dovolání formálně proklamovaných - důvodech, nýbrž na procesním základě (§2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.) se domáhal přehodnocení soudem učiněných skutkových závěrů .
Při posuzování, zda je oprávněné tvrzení dovolatele o existenci dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně. Kdyby měl dovolací soud dospět k jinému závěru ohledně předmětného skutku, jak se toho v konečném důsledku ve svém dovolání domáhá obviněný, musel by zásadním způsobem modifikovat zmíněná rozhodná skutková zjištění, k nimž dospěly soudy obou stupňů, resp. od nich odhlédnout. Takový způsob rozhodnutí však není v dovolacím řízení možný ani přípustný, jak již výše Nejvyšší soud zdůraznil.
Formulace dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který obviněný O. G. uplatnil, znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, odst. 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, odst. 7 tr. ř. Jestliže tedy obviněný namítl nesprávnost právního posouzení skutku a jiné nesprávné hmotně právní posouzení, ale tento svůj názor ve skutečnosti dovozoval především z tvrzeného nesprávného hodnocení důkazů a vadných skutkových zjištění, pak soudům nižších stupňů nevytýkal vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení (námitky nedodržení ustanovení §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.). Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle §265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l ) tr. ř.], (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).
Se zřetelem k zásadám, které vyplývají z ústavně garantovaného práva na spravedlivý proces, může Nejvyšší soud zasáhnout do skutkového základu rozhodnutí napadeného dovoláním jen výjimečně, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. Takový rozpor spočívá zejména v tom, že skutková zjištění soudů nemají vůbec žádnou vazbu na obsah důkazů, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, jestliže skutková zjištění soudů jsou pravým opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna, apod.
Obviněný uvedenou námitku extrémního nesouladu uplatnil toliko v obecné rovině. Nelze přehlédnout skutečnost, že obviněný většinu uvedených námitek uplatnil již v rámci své dosavadní argumentace včetně podaného řádného opravného prostředku. V posuzovaném případě se o žádný extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními Krajského soudu v Českých Budějovicích, která se stala podkladem napadeného usnesení Vrchního soudu v Praze na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé rozhodně nejedná. Je tedy evidentní, že ačkoli obviněný v dovolání formálně deklaroval dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., vůči právnímu posouzení skutků, jak byly zjištěny soudem prvního (a potažmo i druhého) stupně, žádnou konkrétní hmotně právní námitku neuplatnil a ve skutečnosti uplatnil pouze námitky směřující do oblasti důkazní situace a námitky skutkové, jejichž prostřednictvím se domáhal změny skutkových zjištění ve svůj prospěch, a až následně z jím prosazované změny skutkových zjištění vyvozoval, že se nedopustil trestného činu kuplířství.
Jak bylo uvedeno výše, v otázce skutkových závěrů je dovolací soud vázán skutkovými závěry učiněnými soudy nižších stupňů ve věci, zejména pak soudem nalézacím, kdy do těchto lze zasahovat toliko zcela výjimečně, a to pouze za situace naznačené výše, tedy, že to odůvodňuje právě extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy, který však v projednávané věci dovodit nelze. Na existenci extrémního rozporu však nelze usuzovat jen proto, že z předložených verzí skutkového děje, jednak obviněného a jednak obžaloby, se soudy přiklonily k verzi uvedené obžalobou. Hodnotí-li soudy provedené důkazy odlišným způsobem než obviněný, neznamená tato skutečnost automaticky porušení zásady volného hodnocení důkazů, zásady in dubio pro reo, případně dalších zásad spjatých se spravedlivým procesem.
IV.
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne , jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora stručně (§265i odst. 2 tr. ř.) uvedené důvody Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona dovolání obviněného O. G. odmítl .
Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 19. února 2014
Předseda senátu:
JUDr. Petr Š a b a t a