ECLI:CZ:NS:2014:3.TDO.115.2014.1
sp. zn. 3 Tdo 115/2014-36
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 19. února 2014 o dovolání, které podal obviněný jménem A. D. , proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 9. 4. 2013, sp. zn. 4 To 95/2013, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 90 T 65/2011, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
I.
Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 29. 10. 2012, sp. zn. 90 T 65/2011 , byli obviněný A. D. a spoluobviněný A. R. uznáni vinnými trestným činem vydírání podle §235 odst. 1 zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona , účinného do 31. 12. 2009 (dále jen „tr. zák.“), trestným činem omezování osobní svobody podle §231 odst. 1 tr. zák. a trestným činem násilí proti skupině obyvatelů a proti jednotlivci podle §197a odst. 1 tr. zák. , kterých se dopustili dle skutkových zjištění jednáním popsaným pod bodem 1) výroku rozsudku o vině spočívajícím v tom, že společně „ po neuskutečněném podnikatelském záměru z let 2005 až 2006, který měli obžalovaní A. D. a A. R. společně s poškozeným M. M., kdy v důsledku neuskutečnění podnikatelského záměru měla obžalovaným údajně vzniknout jimi deklarovaná finanční ztráta ve výši 6.000.000,- Kč, začali oba obžalovaní uvedenou částku po poškozeném M. M. vymáhat, a to mimo jiné tím, že v blíže neurčené době na jaře roku 2006 se oba sešli s poškozeným v jejich provozovně kavárny Segafredo na ulici J., zde poškozeného zavedli do sklepních prostor provozovny, zde poškozeného posadili na židli a postavili se proti němu, načež A. D. poškozeného dvakrát udeřil pěstí do obličeje, přičemž mu sdělili, že je to jen takové upozornění, že chtějí své peníze zpět, jinak, jak uvedli „skončíš na kolečku“, čímž mysleli, že poškozený skončí na kolečkovém křesle pro invalidní osoby. Následně asi týden po této události si obžalovaní s poškozeným domluvili schůzku v B. před hotelem Grand v B. na ulici B., kam poškozený dojel ze Z. kolem 21. hodiny a kde jej vyzvali, aby si k nim přisedl do tmavého vozidla BMW, ve kterém jej na zadním sedadle zamkli dětskou dveřní pojistkou a odjeli s ním na brněnskou přehradu, zde nechali poškozeného vystoupit a křičeli na něj, že pokud jim nevrátí peníze, že příště se odtud již nevrátí a obžalovaný A. D. dal poškozenému několik ran pěstí, kdy poškozený měl z výhrůžek obavu o svůj život, jelikož věděl, že A. D. u sebe nosí střelnou zbraň. Následně v blíže neurčené době v měsíci červenci nebo srpnu roku 2006 si oba obžalovaní opět dali schůzku s poškozeným M. M. před hotelem Grand v B. na ulici B., kam poškozený opět dojel ve večerních hodinách a zde po poškozeném opět slovně požadovali vrácení svých peněz, nato poškozeného vyzvali, aby si přisedl do vozidla VW Golf a odvezli jej do městské části B. -V. na ulici G., kde poškozeného odvedli do bytu A. R. na adrese B., G., zde mu A. R. vzal mobilní telefon a oba poškozenému sdělili, že v bytě zůstane zavřený tak dlouho, dokud nenajde způsob, jak jim vrátí jejich peníze. Následně A. R. byt zamkl, aby poškozený nemohl odejít a poškozeného odvedl do jednoho z pokojů v bytě, kde jej nechal do druhého dne do rána a opět poškozeného upozorňoval, že pokud věc nevyřeší, že skončí na kolečkovém křesle, že si jej najdou, že ví, kde bydlí i s manželkou. Následně poškozený s A. R. čekali, až do bytu opět dorazí A. D., kdy se jej opět oba obžalovaní začali ptát, jak jim hodlá vrátit peníze, a poté A. D. opět odjel. Během toho, co byl poškozený nucen setrvat v uvedeném bytě opakovaně žádal A. R. o to, zda si může zatelefonovat, kdy tento mu to odmítl dovolit, kdy mu opět začal nadávat a vyhrožovat a teprve až kolem 17. hodiny následujícího dne jej odvezli zpět do centra města k jeho autu, kde jej propustili. Následně v září nebo v říjnu roku 2006 si obžalovaní s poškozeným opět dali schůzku před hotelem Grand v B. na ulici B., kde na poškozeného čekal A. R., který vyzval poškozeného, aby si k němu přisedl do vozidla BMW, nezjištěné RZ, a opět poškozeného odvezl na ulici G. v B., kde před domem počkali na A. D., který na místo dojel, a opět poškozeného odvedli do bytu A. R., kde mu začali vyhrožovat zabitím v případě nevrácení peněz, varovali jej, aby se před nimi neschovával ani on ani nikdo z jeho rodiny a A. D. poškozeného dvakrát udeřil pěstí do obličeje, kdy poškozený musel opět nedobrovolně setrvat přes noc do druhého dne v bytě, ve kterém jej A. R. hlídal “;
a dále trestným činem nedovolené výroby a držení státní pečeti a úředního razítka podle §176a tr. zák. , kterého se dopustili dle skutkových zjištění jednáním popsaným pod bodem 2) výroku o vině rozsudku tím, že „ blíže nezjištěným způsobem si obstarali a od přesně nezjištěné doby až do 21. 1. 2008 měli ve svém držení, v kancelářských prostorách společnosti SegaPro, s. r. o., ve třetím patře budovy, v níž provozovali kavárnu Segafredo na ulici J., náhražku jednoho kusu kulatého razítka s vyobrazeným státním znakem Č. r. a s textem: „JUDr. Jiřik FLEISCHER - NOTÁŘ V BRNĚ“ a dále náhražku notářského ověřovacího razítka s ověřovacím textem, v takové kvalitě provedení, že obě tyto náhražky bylo možno zaměnit s pravými razítky uvedeného notáře “.
Za to byli obviněný A. D. a spoluobviněný A. R. odsouzeni podle §235 odst. 1 tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 12 (dvanácti) měsíců, který byl podle §58 odst. 1 tr. zák. a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 30 (třiceti) měsíců.
Podle §53 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zák. a §54 odst. 1 tr. zák. byl obviněnému A. D. uložen peněžitý trest ve výši 40.000,- Kč, kdy podle §54 odst. 3 tr. zák. byl pro případ, že by peněžitý trest nebyl vykonán, stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání 4 (čtyř) měsíců. Peněžitý trest byl dále uložen i spoluobviněnému A. R.
Podle §55 odst. 1 písm. a) tr. zák. byl obviněnému A. D. a spoluobviněnému A. R. uložen trest propadnutí věci, a to 1 kus kulatého razítka s vyobrazeným státním znakem a 1 kus ověřovacího razítka s ověřovacím textem, tvořící přílohu spisu.
Dále bylo rozhodnuto o vině a trestu obviněného R. D. v K.
Proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 29. 10. 2012, sp. zn. 90 T 65/2011, podali obviněný A. D. a obviněný R. D. odvolání.
O odvolání rozhodl Krajský soud v Brně usnesením ze dne 9. 4. 2013, sp. zn. 4 To 95/2013, a to tak, že odvolání obviněného A. D. a obviněného R. D. podle §256 tr. ř. zamítl.
II.
Proti citovanému usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 9. 4. 2013, sp. zn. 4 To 95/2013, podal obviněný prostřednictvím svého advokáta dovolání (č. l. 1590 - 1596), v rámci něhož uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který spatřuje v nesprávném právním posouzení skutku jako trestného činu nedovolené výroby a držení státní pečeti a úředního razítka podle §176a tr. zák., kdy jsou skutková zjištění v příkrém rozporu s důkazy ve věci provedenými, přičemž soudy braly v úvahu i důkazy získané nezákonným způsobem.
Extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy spatřuje obviněný v několika skutečnostech. Ve vztahu ke skutku pod bodem 1) výroku o vině namítl, že jeho vina je zde založena výlučně na výpovědi údajného poškozeného M. M., kterého označil za svědka s pochybnou minulostí, který nebyl v rámci řízení před soudem vyslechnut, když jeho výpověď z přípravného řízení byla soudem prvního stupně postupem podle ustanovení §211 odst. 2 písm. a) tr. ř. pouze čtena. Takový postup však shledává obviněný nesprávným, neboť nebyla dodržena ustanovení §211 odst. 2 písm. a) tr. ř., kdy tento svědek nebyl před svou výpovědí řádně poučen o právu odepřít výpověď podle §100 odst. 1 tr. ř. a v době hlavního líčení nebylo možno považovat jej za nezvěstného. Skutečnost, že se tento svědek systematicky vyhýbá nástupu výkonu trestu, což mimochodem samo o sobě svědčí o jeho nulové obecné věrohodnosti, a je osobou v celostátním pátrání, rozhodně nemůže znamenat, že by jej bylo možno považovat za nezvěstného.
Ve vztahu ke skutku pod bodem 2) výroku o vině pak obviněný namítl, že tento je pro změnu založen výlučně na nezákonně provedeném odběru pachové stopy a nezákonně realizované prohlídce jiných prostor. Prohlídka jiných prostor podle §83a odst. 3 tr. ř. byla realizována v rozporu se zákonnou úpravou, neboť se nejednalo o případ, kdy by věc nesnesla odkladu, kdy mohl být opatřen příkaz státního zástupce, mohly být provedeny předchozí výslechy podle §84 tr. ř., neboť osoby podezřelých byly již zadrženy, příkaz mohl být vyhlášen a současně nemohla být prohlídka provedena v kancelářských prostorách předmětné kavárny, neboť na tyto prostory se příkaz nevztahoval. Obviněný v této souvislosti uvedl, že nelze vyloučit účelovou manipulaci s pachovými konzervami, neboť razítka byla zajištěna dne 21. 1. 2008 a otisk jejich pachové stopy byl zajištěn dne 10. 12. 2008, tedy po více než 10 měsících od získání razítek, kdy vzhledem k tomu, že byl obviněný v průběhu uvedené doby ve vazbě a byly k dispozici jeho osobní věci, nelze vyloučit manipulaci policistů s předmětnými razítky tak, aby se na nich objevil jeho tělesný pach. Odběr srovnávacích pachových konzerv byl proveden dne 23. 1. 2009 pod nátlakem a z donucení, o čemž svědčí protokol o prohlídce těla podle §114 odst. 1 tr. ř. Další pochybnost spatřuje obviněný v tom, že obhájci nebyla dána možnost účastnit se porovnání pachových konzerv, ani nebyl informován o způsobu porovnání, resp. úkon byl proveden 19. 2. 2009, ale oznámení o porovnání pachových stop bylo obhájci v písemné podobě doručeno až dne 20. 3. 2009, tedy měsíc po provedeném úkonu. Obviněný taktéž uvedl, že ve vztahu ke skutku pod bodem 1) výroku o vině shledává extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů obou stupňů a provedenými důkazy především pokud jde o výpověď svědka M. M. a z ní vyvozované závěry nalézacího, jakož i odvolacího soudu, kdy oba tyto soudy zcela opomenuly zásadní rozpory ve výpovědi tohoto klíčového svědka, a naopak bagatelizovaly výpověď svědkyně P.
Obviněný dále namítl nesprávnou právní kvalifikaci skutku pod bodem 2) výroku o vině, kdy z popisu skutku není vůbec zřejmé, jakým společným jednáním měl být daný trestný čin spáchán, tedy alespoň minimální míra aktivity obviněného při opatření nebo přechovávání předmětných razítek, resp. není popsána varianta společného jednání, a osoba obviněného tak v popisu skutku figuruje prakticky jen ve jmenném návětí skutku. Naplnění pojmu neoprávněně sobě nebo jinému opatří, předpokládá alespoň minimální míru aktivity ze strany pachatele směřující k opatření konkrétní věci. Z celého trestního spisu však nevyplývá nic, co by alespoň naznačovalo, že ze strany obviněného byla vyvinuta jakákoliv aktivita směřující k opatření si předmětných razítek. Ve vztahu k jeho osobě pak nepřichází v úvahu ani spáchání uvedeného trestného činu v alternativě přechovávání, neboť o přechovávání jde pouze tehdy, má-li pachatel uvedený předmět přímo u sebe, nebo jej má alespoň ve své moci, např. uschován na místě, o kterém ví jen on sám apod., což kancelář společnosti SegaPro, s. r. o., nesplňuje. Je tedy naprosto vyloučena varianta, že by měl předmětná razítka u sebe, stejně jako je vyloučena varianta druhá, že by tato razítka měl ve své moci. Obviněný zpochybnil i naplnění subjektivní stránky tohoto úmyslného trestného činu, kdy uvedl, že odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně neobsahuje stran skutku uvedeného pod bodem 2) výroku o vině ani jednu jedinou větu, která by jakkoliv objasňovala úvahy soudu stran naplnění subjektivní stránky trestného činu. Ani z obsahu trestního spisu nevyplývá žádná skutečnost, která by závěr o jeho zavinění podporovala. Způsob jakým se do těchto prostor předmětná razítka dostala, objasnil spoluobžalovaný A. R., přičemž jeho výpověď nebyla ničím vyvrácena či zpochybněna.
S ohledem na výše uvedené námitky obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. a §265k odst. 2 tr. ř. zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 9. 4. 2013, sp. zn. 4 To 95/2013, a všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a podle §265 l odst. 1 tr. ř. přikázal tomuto soudu, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
K dovolání obviněného se ve smyslu znění §265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“).
Poté, co zopakoval dosavadní průběh řízení a námitky obviněného, uvedl, že obsáhlé pasáže dovolání jsou pouhými kopiemi textu odvolání a obsahově navazují již na jeho obhajobu z přípravného řízení, kdy se k těmto námitkám již vyslovil jak nalézací, tak i odvolací soud. Soudy vysvětlily v rámci odůvodnění svých rozhodnutí, z jakých důvodů vyhodnotily výpověď svědka M. jako důvěryhodnou a naopak, proč byla shledána výpověď svědkyně P. jako méně důvěryhodná. Námitku nedostatečného poučení svědka M. považuje státní zástupce za ryze formální, neboť má za to, že poučení podle §100 odst. 1 tr. ř. je možno přizpůsobit konkrétním poměrům vyslýchané osoby. K námitce provedení prohlídky jiných prostor, resp. její realizaci v rozporu se zákonem, uvedl, že se ztotožňuje se stanovisky obou soudů k této otázce vyslovených v rozhodnutí. Dále uvedl, že tvrzení obviněného o „účelové manipulaci“ se mu jeví pouze jako spekulativní, neboť obviněný k takové manipulaci nic bližšího neuvádí. Považuje za plně postačující stručné konstatování odvolacího soudu v odůvodnění na str. 3 napadeného usnesení, že „z ničeho nevyplývá, že by s otiskem pachových stop policie nezákonně manipulovala“. Ve vztahu k námitce, že nebyla umožněna účast advokáta na porovnávání pachových stop, státní zástupce uvedl, že z citovaného nálezu Ústavního soudu ze dne 9. 6. 2003, sp. zn. IV. ÚS 10/02, se podává, že Ústavní soud považuje účast advokáta u tohoto úkonu za vhodnou, nikoliv nutnou. V uvedeném nálezu se Ústavní soud účastí obhájce na porovnání pachových stop podrobněji nezabýval. Podle judikatury Nejvyššího soudu, konkrétně rozhodnutí ze dne 27. 2. 2013, sp. zn. 4 Tdo 107/2013, porovnání pachových stop není vyšetřovacím úkonem ve smyslu §41 odst. 2 tr. ř., a tedy z trestního řádu obhájci neplyne právo účasti obhájce při porovnávání pachových stop. Státní zástupce neshledal extrémní rozpor stran výpovědí svědků M. a P.
Pod uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřaditelnou shledal státní zástupce námitku nesprávného právního posouzení skutku pod bodem 2) výroku o vině, námitku však shledal nedůvodnou. Lze připustit, že popis jednání ve skutku pod bodem 2) výroku o vině je stručný, což odpovídá nízké znalosti orgánů činných v trestním řízení o konkrétních podrobnostech jejich jednání. Přesto však považuje jejich jednání i jejich úmysl za dostatečně vyjádřené. K námitce nedostatku subjektivní stránky uvedeného trestného činu pak uvedl, že úmysl je obsažen ve slovech „si obstarali“ a „měli ve svém držení“. Jak při obstarání si věci, tak při držbě věci, je obtížně představitelné, že by pachatelé jednali z pouhé nedbalosti, kdy nalézací soud uvedl mimo jiné i to, že oba obvinění byli „srozuměni, co se v zásuvce zmíněné skříně nachází“, čímž zjevně dovodil jejich nepřímý úmysl.
Vzhledem k výše uvedeným závěrům státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. Současně z hlediska §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. vyslovil souhlas s projednáním dovolání v neveřejném zasedání.
III.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 9. 4. 2013, sp. zn. 4 To 95/2013, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, přičemž směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku, kterým byl obviněný uznán vinným, a byl mu uložen trest. Obviněný je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Nejvyšší soud se dále zabýval otázkou opodstatněnosti obviněným uplatněného dovolacího důvodu.
Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo nutno posoudit, zda obviněným A. D. vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V rámci dovolacího důvodu dle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení, jímž se rozumí právní posouzení jiné skutkové okolnosti, která má význam z hlediska hmotného práva. Z dikce ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. přitom vyplývá, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat toliko vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud tedy není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat postup soudů nižších stupňů při dokazování a hodnocení důkazů, ale vychází toliko z konečných skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů a v návaznosti na tyto stabilizovaná skutková zjištění posuzuje správnost aplikovaného hmotně právního posouzení . Tato skutková zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Nejvyšší soud v řízení o dovolání není jakousi třetí instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť těžiště dokazování leží v řízení před soudem prvního stupně, jehož skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat toliko soud odvolací prostředky k tomu určenými zákonem (např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02). Porušení určitých procesních ustanovení může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle §265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l ) tr. ř.], (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejícím odstavci tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
Při posuzování, zda je oprávněné tvrzení dovolatele o existenci dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně. Kdyby měl dovolací soud dospět k jinému závěru ohledně předmětného skutku, jak se toho v konečném důsledku ve svém dovolání domáhá obviněný, musel by zásadním způsobem modifikovat zmíněná rozhodná skutková zjištění, k nimž dospěly soudy obou stupňů, resp. od nich odhlédnout. Takový způsob rozhodnutí však není v dovolacím řízení možný ani přípustný, jak již výše Nejvyšší soud zdůraznil.
Formulace dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který obviněný A. D. uplatnil, znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, odst. 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, odst. 7 tr. ř. V rámci dovolání tedy nelze namítat, že soudy měly uvěřit jinému svědkovi či daný důkaz posoudit jiným způsobem (námitky obviněného stran jednotlivých výpovědí svědků M. M. a Š. P., zajištěných pachových stop). Jestliže tedy obviněný namítl nesprávnost právního posouzení skutku a jiné nesprávné hmotně právní posouzení, ale tento svůj názor ve skutečnosti částečně dovozoval z tvrzeného nesprávného hodnocení důkazů a vadných skutkových zjištění, pak v uvedených bodech soudům nižších stupňů nevytýkal vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení.
Pod procesní ustanovení je nutno podřadit i námitku stran nesprávného poučení svědka, kdy nad rámec je možno uzavřít, že toto nebylo shledáno, neboť, jak správně uvedl státní zástupce, nepoučení svědka o právu odepřít výpověď proti svému partnerovi v případě, že se jedná o ženatého muže, tedy osobu, která nemohla uzavřít registrované partnerství, je nadbytečné (srovnej §674 zákona č. 40/1963 Sb., občanského zákoníku, účinného do 31. 12. 2013, a §4 odst. 4 písm. c/ zákona č. 115/2006 Sb., o registrovaném partnerství a o změně některých souvisejících zákonů), kdy podstatným je obsah poučení zahrnující veškeré v úvahu přicházející eventuality ve vztahu k osobě svědka, nikoli přesná a doslovná forma dle ustanovení trestního řádu, která obsahuje všechny eventuality v obecné rovině. Navíc z protokolů o výpovědi svědka ze dnů 22. 5. 208 a 25. 5. 2008 vyplývá, že svědek byl poučen řádným způsobem. Stejně tak námitku stran použitelnosti svědecké výpovědi, kdy obviněný namítal, že výpověď svědka M. nebylo možno u hlavního líčení číst, je nutno shledat jako námitku procesního charakteru. I zde však nelze dovodit žádné pochybení soudu. Nalézací soud se k uvedené otázce podrobně vyjádřil zejména na str. 13 rozsudku a odvolací soud v rámci odůvodnění napadené usnesení na str. 2 uvedl, že „ shledal, že byly naplněny veškeré podmínky pro čtení výpovědi svědka M. M. z přípravného řízení ve smyslu §211 odst. 2 písm. a) tr. ř. jak vyplývá z obsahu spisu, nalézací soud se opakovaně pokoušel o zajištění účasti tohoto svědka u hlavního líčení a ze zprávy PČR vyplývá, že se tento svědek systematicky skrývá, resp. vyhýbá zadržení v jiné trestní věci, kdy má nastoupit výkon trestu odnětí svobody. Za této situace nalézací soud nepochybil, když jeho výpověď přečetl dle shora citovaného zákonného ustanovení “. S tímto závěrem se Nejvyšší soud ztotožňuje, neboť v případě, že by byl přijat výklad obviněného, nebylo by možno u hlavního líčení provést důkaz výpovědí všech osob, které se skrývají a jejichž pobyt není znám.
Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle §265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l ) tr. ř.], (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).
Se zřetelem k zásadám, které vyplývají z ústavně garantovaného práva na spravedlivý proces, může Nejvyšší soud zasáhnout do skutkového základu rozhodnutí napadeného dovoláním jen výjimečně, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy , jehož námitku uplatnil i obviněným. Takový rozpor spočívá zejména v tom, že skutková zjištění soudů nemají vůbec žádnou vazbu na obsah důkazů, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, jestliže skutková zjištění soudů jsou pravým opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna, apod.
V posuzovaném případě se o žádný extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními Městského soudu v Brně, která se stala podkladem napadeného usnesení Krajského soudu v Brně na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé, rozhodně nejedná. Nalézací soud se věrohodností výpovědí svědka M. M. a svědkyně Š. P. zabýval podrobným způsobem (str. 8 až 10 rozsudku) a dospěl k závěru, že zatímco výpověď svědka M. „ je částečně stran svědeckých výpovědí podpořena výpovědí svědka J. H. “, a listinnými důkazy (protokolem o realizované domovní prohlídce na ulici R. v B., fotodokumentací získanou z domovní prohlídky na ulici G. v B.), kdy uzavřel, že výpověď svědka M. „ nestojí osamoceně, nýbrž je podpořena i důkazy listinnými “, výpověď svědkyně Š. P. vyhodnotil jako „značně rezervovanou“, kdy uvedl, z jakých důvodů neshledal její výpověď zcela věrohodnou.
Jak bylo uvedeno výše, v otázce skutkových závěrů je dovolací soud vázán skutkovými závěry učiněnými soudy nižších stupňů ve věci, zejména pak soudem nalézacím, kdy do těchto lze zasahovat toliko zcela výjimečně, a to pouze za situace naznačené výše, tedy, že to odůvodňuje právě extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy, který však v projednávané věci dovodit nelze. Na existenci extrémního rozporu však nelze usuzovat jen proto, že z předložených verzí skutkového děje, jednak obviněného a jednak obžaloby, se soudy přiklonily k verzi uvedené obžalobou. Hodnotí-li soudy provedené důkazy odlišným způsobem než obviněný, neznamená tato skutečnost automaticky porušení zásady volného hodnocení důkazů, zásady in dubio pro reo, případně dalších zásad spjatých se spravedlivým procesem.
Ve vztahu ke skutku pod bodem 2) výroku o vině obviněný namítl nezákonnost provedené prohlídky jiných prostor, a v této souvislosti zpochybnil při ní získané důkazy, resp. zpochybnil použitelnost zajištěných pachových stop jako důkazu s tím, že s nimi bylo ze strany policie manipulováno, kdy uvedl, že následně nebyla dána jeho obhájci možnost účastnit se porovnání pachových stop.
Prohlídka jiných prostor podle §83a tr. ř. v provozovně kavárny byla uskutečněna v situaci, kdy věc nesnesla odkladu a kdy k vydání příkazu k prohlídce nešlo předem dosáhnout, kdy nalézací soud podrobně uvedené okolnosti popsal na str. 13 odůvodnění rozsudku. Odvolací soud se pak k uvedené námitce vyjádřil na str. 2 odůvodnění napadeného usnesení, kdy uvedl „ že z obsahu spisu vyplývá zcela jednoznačně, že v dané věci hrozilo nebezpečí z prodlení a policejní orgán tak postupoval v souladu s ustanovením §83a odst. 3 tr. řádu a přistoupil k provedení prohlídky jiných prostor bez předchozího souhlasu státního zástupce. Souhlas státního zástupce byl udělen dodatečně dle §83a odst. 1 tr. řádu, ve znění účinném k datu provedení prohlídky jiných prostor, tedy k 21. 1. 2008. Že věc nesnesla odkladu bylo v dané věci rovněž důvodem toho, proč nebyl proveden předchozí výslech ve smyslu §84 tr. řádu “. S tímto závěrem se Nejvyšší soud zcela ztotožňuje. K námitce, že prostory kanceláří, kde byla zajištěna předmětná razítka, neměla být předmětem prohlídky, Nejvyšší soud uvádí, že je zcela logické, že vedle prostoru vlastní kavárny k této přísluší i prostory, kde je zajišťován provoz, a to technický, tedy prostory čistě provozní, tak sem spadají i prostory k tomu přináležející, tedy kanceláře, pokud se tyto nachází ve stejné části budovy, tedy nejsou-li místně odděleny.
K námitkám stran zajištěných pachových stop a jejich srovnávání lze uvést, že i tyto námitky byly odvolacím soudem řádně posouzeny. Manipulace s pachovými stopami ze strany policie nebyla odvolacím soudem shledána („ z ničeho nevyplývá, že by s otiskem pachových stop policie nezákonně manipulovala “ – str. 3 napadeného usnesení). Skutečnost, že obhájce obviněného nebyl přítomen srovnávání pachových stop, není porušením práv obviněného v tom smyslu, že by takový úkon nebyl proveden v souladu s trestním řádem či závěry z něho vyplývající nebyly sto použít jako důkaz. Ve smyslu ustanovení §41 odst. 2 tr. ř., které upravuje povinnosti a práva obhájce, se obhájce může zúčastnit vyšetřovacích úkonů podle trestního řádu. Jeho účast u vyšetřovacích úkonů je podle tohoto ustanovení limitována vyšetřovacími úkony, které jsou upraveny trestním řádem a jednak tím, že jde o úkony patřící mezi vyšetřovací úkony. Úkonů, které nemají povahu vyšetřovacích úkonů, se obhájce účastnit nemůže, resp. se nemůže své účasti na nich domáhat a orgány činné v trestním řízení nejsou v důsledku toho povinny jej o takových úkonech vyrozumívat. Mezi vyšetřovací úkony ve smyslu shora uvedených skutečností nelze zahrnout postupy policejních orgánů při zajišťování kriminalistických – technických expertíz a shromažďování pro ně potřebných podkladů a dále zajišťování ohledání podle hlavy páté, oddílu šestého trestního řádu (§113 – §118 tr. ř.). Důvodem jejich vydělení je především skutečnost, že takové úkony realizují osoby odlišné od orgánů činných v trestním řízení (ve smyslu §12 odst. 1 tr. ř. mezi orgány činné v trestním řízení patří soud, státní zástupce a policejní orgán) při provádění shromažďování materiálu, později sloužícího za podklad vyšetřovacích úkonů, který musí být nejprve odborně zpracován (posouzen, vyhodnocen atd.). Teprve až výsledek této činnosti může být použit jako znalecký posudek nebo kriminalistická expertíza či odborné vyjádření, které se mohou v rámci trestního řízení využít. Vyhodnocení pachových stop (resp. porovnání otisku pachové stopy sejmuté na místě činu s odběrem srovnávací pachové stopy u obviněného) je úkonem, který není zařazen mezi vyšetřovací úkony, ale jde o činnost prováděnou v rámci kriminalistické expertízy nazývané „porovnání pachových stop“ na základě metody pachových konzerv a provádějí ji nikoliv orgány činné v trestním řízení, ale odborní pracovníci odlišní od osob, které vyšetřování zajišťují (srovnej rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2013, sp. zn. 4 Tdo 107/2013).
Námitku, kterou lze pod obviněným uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadit, je námitka nesprávného právního posouzení skutku pod bodem 2) výroku o vině, kdy obviněný namítl nenaplnění subjektivní stránky uvedeného trestného činu a nenaplnění znaků „sobě nebo jinému opatřil“ a „přechovával“, kdy současně není ze znění skutkové věty zřejmé, jakým společným jednáním měl být daný trestný čin spáchán.
Dle skutkových zjištění si obviněný společně s obviněným A. R. blíže nezjištěným způsobem obstarali a od přesně nezjištěné doby měli ve svém držení náhražku kulatého razítka. Přestože se jedná o poměrně stručný popis jednání obviněných, je třeba mít na paměti, že v případech, kdy soud nemá k dispozici doznání pachatale, nelze vyloučit situaci, kdy se nepodaří plně objasnit některé skutečnosti, zejména pak motiv činu. To však v obecné rovině nebrání tomu, aby byl skutek dostatečně specifikován ve skutkové větě rozsudku, a to i přesto, že určité skutečnosti budou označeny za „blíže či přesně nezjištěné“. V projednávaném případě je popis skutku i přes tuto skutečnost s ohledem na zákonné znaky skutkové podstaty trestného činu nedovolené výroby a držení státní pečeti a úředního razítka podle §176a tr. zák. plně vyhovující. Jak správně uvedl státní zástupce v rámci svého vyjádření, jakékoli další skutečnosti o tom, kdy, kde, na čí žádost, za jakou částku a k jakým účelům tato razítka obviněným kdo předal, nebo kde a za jakých okolností obvinění razítka nalezli, by byly pouhými domněnkami bez opory v provedených důkazech a z nich vyplývajících skutkových závěrech. To se týká i námitky, že není ve skutkové větě vyjádřeno, jakým konkrétním způsobem se každý ze spoluobviněných na uvedeném jednání podílel. Subjektivní stránka je vyjádřena právě v tom, že obvinění „si obstarali“ předmětná razítka a tato „měli ve svém držení“, tedy si byli vědomi skutečnosti, resp. byli srozuměni s tím, že tato mají v držení, čímž jednali přinejmenším v úmyslu nepřímém ve smyslu ustanovení §4 písm. b) tr. zák.
S ohledem na výše uvedené Nejvyšší soud dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu není zatíženo vytýkanými vadami, což znamená, že dovolání obviněného nebylo možno přiznat jakékoli opodstatnění.
IV.
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne , jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora stručně (§265i odst. 2 tr. ř.) uvedené důvody Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona dovolání obviněného A. D. odmítl .
Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 19. února 2014
Předseda senátu:
JUDr. Petr Š a b a t a