ECLI:CZ:NS:2014:3.TDO.1185.2014.1
sp. zn. 3 Tdo 1185/2014-42
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 8. října 2014 o dovolání, které podal obviněný M. P. proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 26. 5. 2014, sp. zn. 6 To 33/2014, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 45 T 2/2014, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání obviněného M. P. odmítá .
Odůvodnění:
I.
Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 11. 3. 2014, sp. zn. 45 T 2/2014 , byl obviněný M. P. uznán vinným zločinem znásilnění podle §185 odst. 1, 2 písm. a), odst. 3 písm. c) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku (dále jen „tr. zákoník“), kterého se dle skutkových zjištění dopustil jednáním spočívajícím v tom, že „ v době od 22.00 hodin dne 15. 10. 2013 do 03.00 hodin dne 16. 10. 2013 v O. – H., na ul. B. na ubytovně B. v pokoji, kam přišla poškozená A. D. na základě jeho předchozí výzvy učiněné v O. – V., na ul. F., poblíž prodejního stánku N., po předchozím požití alkoholických nápojů začal jmenovanou fyzicky napadat a to tak, že ji opakovaně udeřil otevřenou dlaní a zejména pěstmi velkou intenzitou síly do hlavy a do prsou, za současného pronášení vulgárních nadávek se po této dožadoval soulože, sám poškozenou vysvlékl donaha, povalil ji na postel na záda, kde ji začal rdousit, přes opakované výzvy poškozené, ať daného jednání zanechá v něm pokračoval, kousl ji do nosu a do levého prsu, mačkal jí levý prs, dusil ji polštářem, tahal ji za vlasy, následně na ní vykonal soulož, po které chtěl, aby mu poškozená provedla felaci pohlavního údu, čemuž tato ze strachu před dalším fyzickým napadáním vyhověla, a to opakovaně, přesto nedošlo k jeho vyvrcholení, přičemž tímto svým jednáním způsobil poškozené A. D. rozsáhlá zranění, a to krevní výron nad tvrdou plenu mozkovou v pravé čelní krajině, krevní výron pod tvrdou plenu mozkovou v čelní, spánkové a temenní krajině, zhmoždění mozku v zadní levé spánkové krajině, četná zhmoždění v obličeji v oblasti dolní čelisti, zhmoždění přední strany krku, těžké zhmoždění levého prsu s krevním výronem v podkoží 15 cm x 10 cm s povrchovou tržnou ránou způsobenou kousnutím ve středu podlitiny, zhmoždění přední i zadní strany hrudníku, zhmoždění bederní části trupu, zhmoždění zevních i vnitřních stran obou stehen a drobnou tržnou ránu velkého stydkého pysku vlevo, z kterýchžto poranění si popsaná zranění hlavy vyžádala následnou operaci a léčení, které trvá do současné doby “.
Za to byl obviněný odsouzen podle §185 odst. 3 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 7 (sedmi) roků, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Dále byla obviněnému podle §228 odst. 1 tr. ř. uložena povinnost zaplatit na náhradě způsobené škody poškozené České průmyslové zdravotní pojišťovně, Jeremenkova 11, Ostrava-Vítkovice, peněžní částku ve výši 58.861 Kč.
Proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 11. 3. 2014, sp. zn. 45 T 2/2014, podal obviněný M. P. odvolání.
O odvolání rozhodl Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 26. 5. 2014, sp. zn. 6 To 33/2014 , a to tak, že odvolání obviněného M. P. podle §256 tr. ř. zamítl.
II.
Proti citovanému usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 26. 5. 2014, sp. zn. 6 To 33/2014, podal obviněný prostřednictvím své advokátky dovolání (č. l . 338 − 342), v rámci něhož uplatnil dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), l ) tr. ř. s tím, že napadené usnesení a jemu předcházející rozsudek spočívají na nesprávném právním posouzení skutku a současně bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku a v řízení předcházejícím byl dán důvod dovolání dle §265b odst. l písm. g) tr. ř.
Obviněný namítl, že závěry soudů obou stupňů o skutkovém stavu naplňujícím skutkovou podstatu trestného činu znásilnění je v tak zásadním rozporu s provedenými důkazy, že bylo zasaženo do jeho ústavně a Úmluvou na ochranu lidských práv a svobod zaručeného základního lidského práva na spravedlivý proces, z důvodu čehož rozhodnutí soudů obou stupňů trpí tak závažnými vadami, které zakládají neústavnost těchto rozhodnutí. Byla porušena zásada in dubio pro reo, tedy v pochybnostech ve prospěch, když poznatky a skutková zjištění pouze pravděpodobná, založená pouze na myšlenkových konstrukcích, na které měl soud zásadu in dubio pro reo aplikovat, vzal za prokázaná nade všechnu pochybnost, ačkoli důkazní hodnota jednotlivých důkazních prostředků tomu neodpovídala.
Dále namítl, že skutková zjištění jsou založena výlučně nebo v rozhodující míře na zcela nepřímých a neprůkazných důkazech, z nichž není jednoznačně zřejmé, že by trestný čin spáchal. V rámci dovolání předkládá vlastní verzi celé události, kdy zdůrazňuje, že poškozená s ním šla na ubytovnu sama a dobrovolně, stejně tak s ním dobrovolně měla pohlavní styk. K vlastnímu útoku uvedl, že jí z důvodu osobní žárlivosti dal dvě facky, a když poškozená začala řvát, chytil ji pod krkem, odstrčil ji na postel a přikryl ji polštářem, aby ji nikdo na ubytovně, kam neměla povolený vstup, neslyšel. Nic víc poškozené neudělal. Zdůraznil, že již v té době měla podlitiny na zádech. Obviněný dále poukazuje na rozpory ve výpovědích poškozené stran celé události, stejně jako na rozpory ve výpovědi svědka M. L., kdy zdůrazňuje, že na rozdíl od těchto osob, jeho výpověď je od počátku konstantní. Dále rozebírá znalecký posudek znalce MUDr. Václava Kameníčka. Obviněný uvádí, že znalecký posudek nijak nezpochybňuje možnost, že poškozená jednoduše upadla, způsobila si zranění a dostala epileptický záchvat, zejména pak za situace, kdy bylo prokázáno, že požívala ve větší míře alkohol. Stejně tak zpochybňuje časovou osu, kdy mělo k jejímu zranění dojít. Dále obviněný rozebírá závěry znaleckého posudku PhDr. Petra Šišáka a brojí zejména proti jeho závěrům o „devastaci nadměrným pitím“.
Obviněný má za to, že soudy prvního a druhého stupně vyhodnocovaly provedené důkazy jen v jeho neprospěch a porušily tak ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., a tedy i jeho základní právo na spravedlivý proces, neboť nepostupovaly v trestním řízení tak, aby byl náležitým způsobem zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí, a důkazy nehodnotily po pečlivém uvážení všech okolností. Nebylo nade všechnu pochybnost prokázáno, že se dopustil toho, co je mu kladeno za vinu, že by poškozenou znásilnil, naopak bylo prokázáno, že v rozporu s její výpovědí s ním šla na ubytovnu dobrovolně, že noc předtím byla s jinými muži, že ji na pokoji nezadržoval, že toho dne nenapadl svědka L. a nedusil ho polštářem, že by svědek L. viděl, že měl poškozenou napadat pěstmi atd. Naopak nebyla nade všechnu pochybnost vyvrácena obhajoba, a proto má za to, že je v jeho případě nutno aplikovat základní zásadu trestního práva „in dubio pro reo“. Závěrem obviněný namítl, že v projednávané věci se dle jeho názoru jedná o případ, kdy je mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy rozpor.
Nesprávné právní hodnocení pak obviněný spatřuje v kvalifikaci jemu vytýkaného jednání jako trestného činu znásilnění dle §185 tr. zákoníku, když takovýto závěr, resp. takovéto právní hodnocení nemá oporu v provedeném dokazování. Tento závěr nebyl provedeným dokazováním v trestním řízení nade všechnu pochybnost prokázán a za dané situace je aplikace §185 tr. zákoníku a především odstavce 3 zcela zřejmou nesprávnou právní kvalifikací skutku.
Na základě výše uvedených námitek obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil dovoláním napadené usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 26. 5. 2014, sp. zn. 6 To 33/2014, a jemu předcházející rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 11. 3. 2014, sp. zn. 45 T 2/2014, a v souladu s §265m tr. ř. sám ve věci rozhodl, nebo aby podle §265 l tr. ř. rozhodl tak, že se věc přikazuje Krajskému soudu v Ostravě, aby věc znovu v potřebném rozsahu projednal a rozhodl.
K dovolání obviněného se ve smyslu znění §265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“).
Poté, co zopakoval dosavadní průběh řízení a námitky obviněného, uvedl, že obviněný uplatnil prakticky stejné zásadní výhrady jako v předešlém odvolání. Odvolací soud se ovšem námitkami obviněného velmi pečlivě zabýval, jak je patrno i z písemného vyhotovení napadeného usnesení, a nezjistil žádný důvod k tomu, aby bylo rozhodnutí soudu prvního stupně jakkoli modifikováno. Obviněný mimo jiného argumentuje hojnými poukazy na porušení jeho ústavních práv, jež údajně v řízení před soudem nebyla šetřena, jako by směřovala k tvrzení o existenci extrémního nesouladu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými závěry, a potažmo i závěry právními, jímž by mělo být napadené rozhodnutí zatíženo (byť se v dovolání tento termín neuvádí). Za takovýto rozpor, který by napadené rozhodnutí zcela diskvalifikoval jako nesouladné s primárními požadavky na konečný výsledek řízení před soudem, však nelze považovat odchylná stanoviska obviněného k hodnocení jednotlivých důkazů, jeho popírání správnosti informací nesených jednotlivými důkazy, námitky proti věrohodnosti svědků a další námitky proti rozsahu a výsledkům důkazního řízení. Výhrady dovolatele proti hodnocení důkazů především nalézacím soudem je nutno posuzovat za námitky nikoli právní, nýbrž skutkové povahy, na něž nedopadá žádný ze zákonných dovolacích důvodů. Státní zástupce tedy konstatoval, že vadou naplňující důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. napadené rozhodnutí netrpí, neboť právní závěr soudu je v souladu s jeho skutkovými zjištěními, a nebyl zjištěn ani jiný důvod dovolání, který by zatěžoval rozhodnutí soudu prvního stupně. Za této situace nemůže být naplněn ani sekundárně uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř.
Vzhledem k výše uvedeným závěrům proto státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné, a navíc se v zásadě opírá o jiné důvody, než které jsou vymezeny v §265b tr. ř.
III.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 26. 5. 2014, sp. zn. 6 To 33/2014, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, přičemž směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku, kterým byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest. Obviněný je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím své obhájkyně, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Nejvyšší soud se dále zabýval otázkou opodstatněnosti obviněným uplatněných dovolacích důvodů.
Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo nutno posoudit, zda obviněným M. P. vznesené námitky naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), l ) tr. ř.
Pokud jde o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. , lze dovolání podat, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) – g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písm. a) – k). Tento dovolací důvod tedy spočívá ve dvou alternativách. První alternativa spočívá v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) a g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, nebo v rámci druhé alternativy zde byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k).
První alternativa ustanovení §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. by měla své místo pouze tehdy, pokud by došlo k rozhodnutí odvolacího soudu bez věcného přezkoumání řádného opravného prostředku obviněného. V trestní věci obviněného je však naprosto zřejmé, že Vrchní soud v Olomouci odvolání obviněného projednal a také z podnětu tohoto odvolání rozhodl výše uvedeným usnesením. Uplatnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. v jeho první alternativě proto nepřichází v úvahu.
V úvahu tak přichází uplatnění tohoto dovolacího důvodu v jeho druhé variantě, tedy že v řízení předcházejícím napadenému rozhodnutí byl dán některý z důvodů dovolání, jak jsou uvedeny v ustanovení §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř., kdy obviněný poukazuje na dovolací důvod uvedený pod písm. g).
V rámci dovolacího důvodu dle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin, nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení, jímž se rozumí právní posouzení jiné skutkové okolnosti, která má význam z hlediska hmotného práva. Z dikce ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. přitom vyplývá, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat toliko vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud tedy není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat postup soudů nižších stupňů při dokazování a hodnocení důkazů, ale vychází toliko z konečných skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů a v návaznosti na tato stabilizovaná skutková zjištění posuzuje správnost aplikovaného hmotně právního posouzení . Tato skutková zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Nejvyšší soud v řízení o dovolání není jakousi třetí instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť těžiště dokazování leží v řízení před soudem prvního stupně, jehož skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat toliko soud odvolací prostředky k tomu určenými zákonem (např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02). Porušení určitých procesních ustanovení může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle §265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l ) tr. ř.], (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejícím odstavci tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé , popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
V posuzované věci však uplatněné dovolací námitky obviněného směřují zejména do oblasti skutkových zjištění a důkazní situace. Obviněný soudům vytýká nesprávné hodnocení důkazů (zejména jeho výpovědi, která je neměnná, na rozdíl od výpovědí poškozené A. D., v rámci nichž shledává zásadní rozpory, stejně jako ve výpovědi svědka M. L., kdy u těchto zpochybnil jejich spolehlivost důkazního pramene; dále sem spadají námitky stran znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví chirurgie, znalce MUDr. Václava Kameníčka, a psychologického vyšetření PhDr. Petra Šišáka, znalce z oboru zdravotnictví, odvětví klinické psychologie, vypracovaném na osobnost obviněného) a vadná skutková zjištění (námitka, že se vytýkaného jednání nedopustil a skutkový stav nebyl zjištěn tak, aby o něm nebyly důvodné pochybnosti, zejména pak námitky stran zjištění, v jakém časovém úseku došlo k incidentu a zejména pak ke zranění poškozené A. D., jak byla tato zranění způsobena, resp. stran šetření toho, zda si poškozená nemohla tržnou ránu na hlavě způsobit pádem, zejména s ohledem na předchozí požití alkoholu, a podlitiny nebyly staršího data; námitky, že k pohlavnímu styku mezi ním a poškozenou došlo dobrovolně, objasnění toho, zda z něj měl svědek M. L. strach, zda jej obviněný přiškrcoval a dával mu polštář na pusu), když prosazuje vlastní hodnotící úvahy ve vztahu k provedeným důkazům (obecná námitka, že tvrzené skutečnosti z provedených důkazů nevyplývají, resp. že skutková zjištění jsou založena výlučně nebo v rozhodující míře na zcela nepřímých a neprůkazných důkazech, ze kterých nebylo a není jednoznačně zřejmé, že trestný čin spáchal) a nepřímo i vlastní verzi skutkového stavu věci (kdy uvedl, že poškozená A. D. s ním šla zcela dobrovolně na ubytovnu, když se chtěla dívat na televizi, kterou na své ubytovně neměla, kdy po hádce ze žárlivosti se neovládl a dal jí dvě facky, načeš ona začala řvát a on ji ze strachu, že jí na ubytovně, kam neměla povolený vstup, někdo uslyší, chytil pod krkem, předtím ji chytil za mikinu a špatně také za prs, odstrčil ji na postel, říkal jí, ať nekřičí a přikryl ji polštářem, kdy se následně poškozené omluvil a úplně normálně se bavili, a poté spolu měli normální sex, kdy ji zcela určitě nenutil k orálnímu sexu, a ona mohla kdykoli z pokoje odejít, načež poškozená usnula, a potom se oblékla a odešla z ubytovny, kdy mu na odchodu řekla, že toho bude litovat; dále uvedl, že poškozená si zranění na hlavě mohla způsobit pádem, který byl způsoben již probíhajícími nitrolebními změnami a došlo ke ztrátě vědomí, jejímu pádu v důsledku epileptického záchvatu, a tedy i vzniku ranky, k čemuž mohlo přispět i to, že předtím požívala ve větší míře alkohol; obviněný též uvedl, že svědka M. L. nijak neohrožoval).
Námitky obviněným takto vznesené jsou tak založeny na podkladě jeho vlastního hodnocení provedených důkazů a vlastní verzi událostí. Takto uplatněné námitky se ve skutečnosti týkají procesní stránky věci (provádění a hodnocení důkazů) a směřují (v prospěch obviněného) k revizi skutkových zjištění, ze kterých odvolací soud při hmotně právním posouzení skutku vycházel. Z uvedených skutkových (procesních) výhrad tedy obviněný vyvozuje závěr o nesprávném právním posouzení skutku a jiném nesprávném hmotně právním posouzení. To znamená, že obviněný výše uvedený dovolací důvod nezaložil na hmotně právních - byť v dovolání formálně proklamovaných - důvodech, nýbrž na procesním základě (§2 odst. 5, 6 tr. ř.) se domáhal přehodnocení soudem učiněných skutkových závěrů .
Při posuzování, zda je oprávněné tvrzení dovolatele o existenci dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně. Kdyby měl dovolací soud dospět k jinému závěru ohledně předmětného skutku, jak se toho v konečném důsledku ve svém dovolání domáhá obviněný, musel by zásadním způsobem modifikovat zmíněná rozhodná skutková zjištění, k nimž dospěly soudy obou stupňů, resp. od nich odhlédnout. Takový způsob rozhodnutí však není v dovolacím řízení možný ani přípustný, jak již výše Nejvyšší soud zdůraznil.
Formulace dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který obviněný M. P. uplatnil, znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, 7 tr. ř. Jestliže tedy obviněný namítl nesprávnost právního posouzení skutku a jiné nesprávné hmotně právní posouzení, ale tento svůj názor ve skutečnosti dovozoval především z tvrzeného nesprávného hodnocení důkazů a vadných skutkových zjištění, pak soudům nižších stupňů nevytýkal vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle §265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l ) tr. ř.], (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007). Mezi námitky procesního charakteru pak v návaznosti na výše uvedené je i námitka obviněného stran nedodržení zásady in dubio pro reo.
Obviněný sice vznesl námitku, že jeho jednání nenaplňuje znaky skutkové podstaty zločinu znásilnění podle §185 tr. zákoníku, kteroužto lze formálně podřadit pod jím uplatněný dovolací důvod, nicméně námitka obviněným vznesená je uplatněna způsobem neregulérním, neboť je založena na podkladě jeho vlastního hodnocení provedených důkazů a vlastní verzi skutkového stavu věci, a tedy čistou spekulací, částečně je zcela neopodstatněná. Obviněný sám výslovně uvádí, že „takovýto závěr, respektive takovéto právní hodnocení nemá oporu v provedeném dokazování“.
Je pravdou, že se zřetelem k zásadám, které vyplývají z ústavně garantovaného práva na spravedlivý proces, může Nejvyšší soud zasáhnout do skutkového základu rozhodnutí napadeného dovoláním, pokud to odůvodňuje tzv. extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. Přestože obviněný výslovně tento termín neužívá, je z obsahu podaného dovolání zřejmé, že má za to, že v projednávané věci jej shledává.
Takový rozpor spočívá zejména v tom, že skutková zjištění soudů nemají vůbec žádnou vazbu na obsah důkazů, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, jestliže skutková zjištění soudů jsou pravým opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna, apod.
V projednávané věci však Nejvyšší soud žádný extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními Krajského soudu v Ostravě, která se stala podkladem napadeného usnesení Vrchního soudu v Olomouci, na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé neshledal. Skutková zjištění soudů mají jasnou obsahovou návaznost na provedené důkazy, a to jak svědeckých výpovědí o okolnostech, za kterých došlo k útoku na poškozenou, tak znaleckých posudků a psychologického vyšetření, stejně jako dalších listinných důkazů, zejména lékařských zpráv a fotodokumentace.
Co se týče hodnocení předmětných důkazů, je třeba konstatovat, že po stránce obsahové byly soudem nalézacím hodnoceny velmi obezřetným způsobem právě v souladu s jinými důkazy a objektivně zjištěnými okolnostmi, a to nejen ve svém celku, ale v každém tvrzení, které z nich vyplývalo. Nalézací soud taktéž řádně odůvodnil, proč shledal doplnění dokazování, navrhované obviněným, nadbytečným (str. 9 rozsudku).
Soudy obou stupňů založily svá rozhodnutí na náležitém rozboru výsledků dokazování v dané věci a právní kvalifikaci odůvodnily zjištěným skutkovým stavem věci, který vzaly při svém rozhodování v úvahu. Z příslušné části odůvodnění rozsudku Krajského soudu v Ostravě jasně vyplývá, jaké skutečnosti soud vzal za prokázané, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se při hodnocení provedených důkazů řídil (zejména str. 10 až 13 odůvodnění rozsudku). Z odůvodnění rozhodnutí je rovněž patrno, jak se soud vypořádal s posouzením svědeckých výpovědí a listinných důkazů a jakými právními úvahami se řídil, když posuzoval prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení zákona. Soud věnoval náležitou pozornost výpovědi poškozené a její věrohodnosti, kdy zejména na str. 10 rozsudku její výpověď vyhodnotil ve vztahu k dalším provedeným důkazům, zejména pak výpovědi svědka M. L., který byl na pokoji v době útoku na poškozenou přítomen. Nalézací soud se také podrobně zabýval zraněními poškozené (zejména str. 10 až 11 rozsudku). Oproti obžalobě došlo po provedeném dokazování k úpravě skutkové věty, neboť některé okolnosti tvrzené obžalobou nebyly prokázány. Vedle nedobrovolného odchodu poškozené na ubytovnu byla vypuštěna zmínka o zranění spočívajícím v tom, že poškozená utrpěla zhmoždění a drobnou tržnou ranku na čele, „ neboť toto zranění zcela jednoznačně (dle založených lékařských zpráv i vyjádření znalce) vzniklo až v pozdních odpoledních hodinách dne 16. 10. 2013 v důsledku pádu poškození ve venkovních prostorách a nemá přímou souvislost s násilným jednáním obžalovaného “ (str. 11 rozsudku). Nalézací soud současně uvedl, na podkladě jakých úvah dospěl k závěru o naplnění kvalifikované skutkové podstaty podle §185 odst. 3 tr. zákoníku, tj. dovození, že obviněné byla způsobena těžká újma na zdraví (str. 12 až 13 rozsudku). Odvolací soud se se skutkovými závěry i právním posouzení věci učiněných nalézacím soudem ztotožnil (zejména str. 7 až 11 napadeného usnesení), a na tyto lze pro stručnost odkázat.
Nejvyšší soud podotýká, že na existenci extrémního rozporu nelze usuzovat jen proto, že z předložených verzí skutkového děje, jednak obviněného a jednak poškozené, se soudy přiklonily k verzi uvedené poškozenou, resp. obžalobou. Hodnotí-li soudy provedené důkazy odlišným způsobem než obviněný, neznamená tato skutečnost automaticky porušení zásady volného hodnocení důkazů, zásady in dubio pro reo, případně dalších zásad spjatých se spravedlivým procesem, jehož porušení obviněný taktéž namítal.
S ohledem na skutečnost, že Nejvyšší soud je stabilizovanými skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů vyjádřených ve skutkové větě rozsudku vázán a nedovodil-li současně, že by se jednalo o případ extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy, dospěl k závěru, že obviněným podané dovolání není zatíženo vytýkanými vadami. Obviněný současně uplatnil námitky totožné s těmi, které byly již uplatněny v předcházejících fázích řízení, a Nejvyšší soud v této souvislosti připomíná, že „ opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) trestního ř. “ (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002 - Soubor rozh. NS č. 408, sv. 17).
IV.
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne , jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora stručně (§265i odst. 2 tr. ř.) uvedené důvody Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona dovolání obviněného M. P. odmítl .
Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 8. října 2014
Předseda senátu:
JUDr. Petr Šabata