ECLI:CZ:NS:2014:3.TDO.1221.2013.1
sp. zn. 3 Tdo 1221/2013-19
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 15. ledna 2014 o dovolání, které podal obviněný M. H. , proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 27. 6. 2012, sp. zn. 9 To 283/2012, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu Praha-východ pod sp. zn. 1 T 257/2011, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného M. H. odmítá .
Odůvodnění:
I.
Rozsudkem Okresního Praha-východ ze dne 12. 3. 2012, sp. zn. 1 T 257/2011 , ve znění opravného usnesení ze dne 6. 3. 2013, č. j. 1 T 257/2011-315 (č. l. 315 – 317), byl obviněný M. H. uznán vinným zločinem pohlavního zneužití podle §187 odst. 1, odst. 2 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku (dále jen „tr. zákoník“), spáchaném v jednočinném souběhu s přečinem ohrožování výchovy dítěte podle §201 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. b) tr. zákoníku, kterých se dopustil dle skutkových zjištění jednáním spočívajícím v tom, že „ v přesně nezjištěné době od léta roku 2010 nejméně do 14. března 2011, nejprve v rekreační chatě u přehrady N. a později v bytě v místě svého tehdejšího bydliště v B. n. L., J. ulici, okr. P.–v., zneužívaje závislosti poškozené nezletilé, která s ním jako dcera jeho partnerky M. Š. žila ve společné domácnosti, opakovaně osahával přes oblečení i na holém těle na přirození a na prsou, na podzim roku 2010 ji opakovaně přiměl k tomu, aby se s ním v koupelně bytu sprchovala nahá, osahával ji a nejméně v jednom případě jí při tom zasouval prsty do pochvy, nejméně jedenkrát ji přiměl k tomu, aby se dotýkala rukou jeho pohlavního údu, a nejméně v jednom případě v zimě na přelomu roku 2010-2011 jí v ložnici bytu zasunul do pochvy vibrátor, čímž jí způsobil krvácení, a takto jednal, ačkoli si byl vědom věku poškozené “.
Za to byl obviněný odsouzen podle §187 odst. 2 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 2 (dvou) let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařazen do věznice s dozorem.
Proti rozsudku Okresního soudu Praha - východ ze dne 12. 3. 2012, sp. zn. 1 T 257/2011, podal obviněný odvolání, které směřoval do všech výroků rozsudku. O odvolání rozhodl Krajský soud v Praze usnesením ze dne 27. 6. 2012, sp. zn. 9 To 283/2012 , a to tak, že podle §256 tr. ř. odvolání obviněného zamítl. Současně ve výroku pod bodem II. podle §131 tr. ř. nařídil opravu písařské chyby ve výroku vyhotovení rozsudku a jeho opisech, a to v právní větě a v paragrafovém označení zločinu pohlavního zneužívání na správné: jiným způsobem pohlavně zneužil dítě mladší patnácti let svěřené jeho dozoru, zneužívaje jeho závislosti, čímž spáchal zločin pohlavního zneužití podle §187 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku.
II.
Proti citovanému usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 27. 6. 2012, sp. zn. 9 To 283/2012, podal obviněný prostřednictvím svého advokáta dovolání (č. l. 347 - 349), v rámci něhož uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) r. ř. , maje za to, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku, nebo na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
Obviněný namítl, že v projednávané věci vznikl zřejmý nesoulad mezi skutkovými zjištěními a právním hodnocením provedeným soudem prvého stupně a potvrzeným soudem odvolacím, kdy skutkový stav nemůže být považován za zjištěný takovým způsobem, aby na jeho základě mohl být údajný skutek hodnocen způsobem uvedeným ve výrokové části rozsudku soudu prvého stupně. Má za to, že soud prvého stupně nehodnotil provedené důkazy zcela v souladu se zásadou „in dubio pro reo“. Extrémní nesoulad právních závěrů soudu s učiněnými skutkovými zjištěními spatřuje zejména v tom, že závěry obsažené v rozsudku nalézacího soudu vychází pouze z výpovědi poškozené V. Š., které bylo uvěřeno i přes zjištění emoční lability znaleckým posudkem doc. PhDr. Jany Kocourkové a MUDr. Jiřího Koutka, Ph.D., přičemž si nedokáže nařčení ze strany poškozené vysvětlit jinak, než její nepochopitelnou snahou ospravedlnit své neuspokojivé školní výsledky, nebo tak, že poškozená byla k nařčení instruována svou matkou, která se mohla chtít jeho osoby zbavit bez vypořádání vzájemných finančních závazků. V průběhu předcházejícího řízení byli vyslechnuti výhradně svědci, kteří se vyjadřovali v jeho neprospěch, avšak všechny návrhy na doplnění dokazování prostřednictvím výpovědí svědků, kteří mohli vypovídat v jeho prospěch, byly zamítnuty. Neprovedením důkazů v jeho prospěch bylo zmařeno objasnění věci, když provedení takových důkazů mohlo vyvrátit některá z tvrzení poškozené a jejích příbuzných (např. časy návratů obviněného z práce, finanční vztahy mezi ním a matkou poškozené, okolnosti školních výsledků poškozené) a zároveň provedení takových důkazů mohlo objasnit zásadní rozpory ve skutkových zjištěních (zejména gynekologická zjištění).
Obviněný je přesvědčen, že nebyly naplněny znaky skutkové podstaty dle §187 odst. 2 tr. zákoníku spočívající v tom, že by zneužil závislost poškozené, nebo svého postavení a z něho vyplývajícího vlivu, což bylo soudy dovozeno z jeho finanční účasti na chodu společné domácnosti. Uvedl, že z provedeného dokazování nikterak neplyne snaha v tomto směru na poškozenou působit, když nic tomu nasvědčující neuvádí ani sama poškozená. Ta ve své výpovědi uvedla, že se domnívala, že obviněný bude za občasné obdarování něco požadovat, ale neuvedla, že by se tak opravdu stalo. Dále obviněný napadá provedený znalecký posudek Prof. MUDr. Jana Hořejšího, DrSc., který je v rozporu s obsahem lékařské zprávy MUDr. K. C., primářky gynekologicko - porodnického oddělení MN AMEDA, a.s., vydané v návaznosti na vyšetření poškozené provedené MUDr. V. W. dne 25. 3. 2011. Zdůraznil, že vyšetření poškozené, jehož závěr je obsažen ve výše uvedené lékařské zprávě, bylo provedeno v podstatném předstihu před vypracováním výše uvedeného znaleckého posudku, vzhledem k čemuž je třeba závěry konstatované výše uvedenou lékařskou zprávou považovat za autentičtější, než závěr konstatovaný výše uvedeným znaleckým posudkem. V předcházejícím řízení nebyly provedeny důkazy směřující k objasnění toho, zda ke změně na těle poškozené nedošlo jinak, než tvrzeným jednáním obviněného. Dále namítl, že výroková část rozsudku okresního soudu popisující údajný skutek je zcela nesprávná, když děj zde popsaný se nestal a provedenými důkazy nebyl potvrzen. Obviněný napadá závěr soudu o úmyslném spáchání trestného jednání, maje za to, že v tomto směru skutková zjištění obsažená ve výrokové části rozsudku nalézacího soudu nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, a zároveň taková skutková zjištění jsou opakem toho, co je obsahem důkazu, na jehož podkladě bylo příslušné skutkové zjištění učiněno.
Zcela nesprávným (v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními) je též právní hodnocení v předcházejícím řízení učiněné ve vztahu k údajnému přečinu ohrožování výchovy dítěte dle §201 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. b) tr. zákoníku. Takovéto právní hodnocení z provedeného dokazování nevyplývá, když nebylo zjištěno, že by poškozenou sváděl k zahálčivému nebo nemravnému životu, ani že by ohrozil rozumový, citový nebo mravní vývoj poškozené, a už vůbec nebylo zjištěno, že by se takového jednání dopouštěl po delší dobu.
Uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody osobě doposud netrestané považuje s ohledem na vše výše uvedené jako nepřiměřené, a to i pro případ, že by Nejvyšší soud výrok o vině rozsudku nalézacího soudu potvrzený usnesením odvolacího soud byl správný. Závěrem obviněný uvedl, že s ohledem na vše výše uvedené považuje zahájený výkon trestu za neopodstatněný, a proto dovolací soud žádá o přerušení výkonu trestu do doby rozhodnutí o dovolání. Současně žádá, aby Nejvyšší soud zrušil usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 27. 6. 2012, sp. zn. 9 To 283/2012, a jemu předcházející rozsudek Okresního soudu Praha-východ dne 12. 3. 2012, sp. zn. 1 T 257/2011, a to ve výroku ohledně viny a trestu. Dále navrhuje, aby Nejvyšší soud dle ustanovení §265m odst. 1 tr. ř. při zrušení tímto dovoláním napadených rozhodnutí sám rozhodl ve věci, popř. aby podle §265 l odst. 1 tr. ř. přikázal Okresnímu soudu Praha-východ, případně Krajskému soudu v Praze, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Ke dni rozhodnutí dovolací soud neobdržel vyjádření nejvyššího státního zástupce k podanému dovolání ani žádný jiný přípis, jímž by deklaroval svůj zájem využít práva vyjádřit se k dovolání obviněného a práva vyplývajícího z ustanovení §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. Na tomto místě je třeba připomenout, že vyjádření nejvyššího státního zástupce k dovolání obviněného či naopak vyjádření obviněného k dovolání nejvyššího státního zástupce není podmínkou pro projednání podaného dovolání a zákon v tomto směru nestanoví žádnou lhůtu, jejíhož marného uplynutí by dovolací soud byl povinen vyčkat.
III.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 27. 6. 2012, sp. zn. 9 To 283/2012, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, přičemž směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku, kterým byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest. Obviněný je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Nejvyšší soud se proto dále zabýval otázkou opodstatněnosti obviněným uplatněných dovolacích důvodů.
Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo nutno posoudit, zda obviněným M. H. vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V rámci dovolacího důvodu dle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení, jímž se rozumí právní posouzení jiné skutkové okolnosti, která má význam z hlediska hmotného práva. Z dikce ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. přitom vyplývá, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat toliko vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud tedy není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat postup soudů nižších stupňů při dokazování a hodnocení důkazů, ale vychází toliko z konečných skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů a v návaznosti na tyto stabilizovaná skutková zjištění posuzuje správnost aplikovaného hmotně právního posouzení. Tato skutková zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Nejvyšší soud v řízení o dovolání není jakousi třetí instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť těžiště dokazování leží v řízení před soudem prvního stupně, jehož skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat toliko soud odvolací prostředky k tomu určenými zákonem (např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02). Porušení určitých procesních ustanovení může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle §265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l ) tr. ř.], (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
Pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tedy nelze podřadit námitky, v rámci nichž obviněný namítá nesprávné hodnocení důkazů (zejména výpovědi své a výpovědi poškozené V. Š. a její matky, a dále námitky stran lékařské zprávy MUDr. K. C. a lékařského posudku Prof. MUDr. Jana Hořejšího, DrSc., které označil za vzájemně rozporné; spadá sem i neprovedení jím navrhovaných důkazů) a vadná skutková zjištění (námitky stran toho, zda se uvedeného jednání dopustil či nikoli, kdy konkrétně poukázal na situaci, kdy nebylo prokázáno, že by se s ním poškozená sprchovala proti své vůli), když současně prosazuje vlastní hodnotící úvahy ve vztahu k provedeným důkazům (obecná námitka, že tvrzené skutečnosti z provedených důkazů nevyplývají, resp. že nebylo důkazními prostředky prokázáno, že by se mu za vinu kladeného jednání dopustil, kdy důkazy byly hodnoceny zcela jednostranně v jeho neprospěch) a vlastní verzi skutkového stavu věci (kdy obviněný trvá na tom, že se žádného závadného jednání ve vztahu k poškozené nedopustil a jedná se s největší pravděpodobností o snahu poškozené ospravedlnit své neuspokojivé školní výsledky či iniciaci její matky, která se jej mohla chtít zbavit bez vypořádání vzájemných finančních závazků).
Takto obviněným vznesené námitky jsou tak založeny na podkladě jeho vlastního hodnocení provedených důkazů, zejména výpovědí poškozené a lékařských zpráv. Takto uplatněné námitky se ve skutečnosti týkají procesní stránky věci (provádění a hodnocení důkazů) a směřují (v prospěch obviněného) k revizi skutkových zjištění, ze kterých odvolací soud při hmotně právním posouzení skutku vycházel. Z uvedených skutkových (procesních) výhrad tedy obviněný vyvozuje závěr o nesprávném právním posouzení skutku a jiném nesprávném hmotně právním posouzení. To znamená, že obviněný výše uvedený dovolací důvod nezaložil na hmotně právních - byť v dovolání formálně proklamovaných - důvodech, nýbrž na procesním základě (§2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.) se domáhal přehodnocení soudem učiněných skutkových závěrů .
Při posuzování, zda je oprávněné tvrzení dovolatele o existenci dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně. Kdyby měl dovolací soud dospět k jinému závěru ohledně předmětného skutku, jak se toho v konečném důsledku ve svém dovolání domáhá obviněný, musel by zásadním způsobem modifikovat zmíněná rozhodná skutková zjištění, k nimž dospěly soudy obou stupňů, resp. od nich odhlédnout. Takový způsob rozhodnutí však není v dovolacím řízení možný ani přípustný, jak již výše Nejvyšší soud zdůraznil.
Formulace dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který obviněný M. H. uplatnil, znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, odst. 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, odst. 7 tr. ř. Jestliže tedy obviněný namítl nesprávnost právního posouzení skutku a jiné nesprávné hmotně právní posouzení, ale tento svůj názor ve skutečnosti dovozoval především z tvrzeného nesprávného hodnocení důkazů a vadných skutkových zjištění, pak soudům nižších stupňů nevytýkal vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Pod procesní ustanovení spadá i námitka stran nedodržení zásady in dubio pro reo uplatněná obviněným v souvislosti s provedeným dokazováním a zjištěným skutkovým stavem. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle §265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l ) tr. ř.], (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).
Se zřetelem k zásadám, které vyplývají z ústavně garantovaného práva na spravedlivý proces, může Nejvyšší soud zasáhnout do skutkového základu rozhodnutí napadeného dovoláním jen výjimečně, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. Obviněným uplatněná argumentace vychází právě z toho, že v projednávané věci byly splněny podmínky pro závěr, že je zde extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. Takový rozpor spočívá zejména v tom, že skutková zjištění soudů nemají vůbec žádnou vazbu na obsah důkazů, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, jestliže skutková zjištění soudů jsou pravým opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna , apod. Zásahu do skutkových zjištění soudů, kterého se obviněný v rámci svých námitek v podstatě dožaduje, je dovolací soud oprávněn přistoupit jen ve zvlášť výjimečných případech, kdy v této oblasti soudy pochybily naprosto markantním a křiklavým způsobem narážejícím na limity práv spojených se spravedlivým procesem, jež jsou chráněny právními předpisy nejvyšší právní síly. Jinými slovy tehdy, prokáže-li se existence tzv. extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé.
O takový případ se v projednávané věci nejedná, neboť Nejvyšší soud existenci tzv. extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními Okresního soudu Praha-východ, která se stala podkladem napadeného usnesení Krajského soudu v Praze na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé, neshledal. Skutková zjištění soudů mají zřejmou obsahovou návaznost na provedené důkazy. Je třeba konstatovat, že po stránce obsahové byly důkazy soudem nalézacím hodnoceny dostačujícím způsobem právě v souladu s jinými objektivně zjištěnými okolnostmi, a to nejen ve svém celku, ale v každém tvrzení, které z nich vyplývalo.
Je namístě uvést, že obviněný převážnou část námitek uplatnil již v rámci řádného opravného prostředku a odvolací soud se jimi zabýval zcela dostatečným způsobem.
K námitkám týkající se provedených, resp. obviněným navrhovaných a neprovedených důkazů Nejvyšší soud podotýká, že ustanovení §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. nestanoví žádná pravidla, jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých typů či druhů jednotlivých důkazů. Soud totiž v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést, případně zda a nakolik se jeví být nezbytným dosavadní stav dokazování doplnit. S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů tedy usuzuje, nakolik se jeví např. návrhy stran na doplnění dokazování a zda jsou tyto důvodné a které mají naopak z hlediska zjišťování skutkového stavu věci jen okrajový, nepodstatný význam. Shromážděné důkazy potom hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodování o rozsahu dokazování tak spadá do jeho výlučné kompetence. Lze shrnout, že účelem dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav věci tak, aby o něm nebyly důvodné pochybnosti a to v rozsahu, který je nezbytný pro příslušné rozhodnutí (§2 odst. 5 tr. ř.). Je pak na úvaze soudu, jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je pro zjištění skutkového stavu významná. Obviněný se tedy mýlí, pokud se domnívá, že soud je povinen provést všechny navrhované důkazy.
Soud prvního stupně při svém rozhodování ve výroku o vině rozsudku vycházel z jím provedeného dokazování, zejména pak z výpovědí poškozené V. Š., která byla podepřena celou řadou důkazů (zejména výpověď A. Š., sestry poškozené, a svědkyň L. Z., K. K. a P. H., blízkých kamarádek poškozené, znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví gynekologie Prof. MUDr. Jana Hořejšího, DrSc., znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví dětské psychiatrie a klinické psychologie Doc. PhDr. Jany Kocourkové a MUDr. Jiřího Koutka, přepisy SMS zpráv mezi obviněným a poškozenou). Odvolací soud pak ve vztahu ke znaleckému posudku a námitkám stran nesrovnalostí mezi ním a lékařskou zprávou uvedl, že „ je výpověď poškozené podepřena závěry znaleckého posudku prof. MUDr. Hořejšího, znalce z oboru zdravotnictví, odvětví gynekologie a vypovědí znalce při hlavním líčení. Znalec se totiž naprosto přesvědčivě a na základě podrobného vyšetření nezletilé vypořádal s odborným vyjádřením na č. l. 151 až 156 spisu, které vypracoval MUDr. V. W. na základě svého vyšetření nezletilé (srov. lékařská zpráva na č. l. 156 spisu) i s lékařskou zprávou MUDr. K. C., gynekologicko-porodnického oddělení MN ALMECA, a. s. v N. ze dne 11. 7. 2011, která poškozenou nevyšetřovala, pouze zopakovala výsledky vyšetření, které provedl MUDr. V. W. (č. l. 157 spisu) “ (str. 3 napadeného usnesení). V této souvislosti pak dospěl k závěru, že „ nebylo důvodu doplňovat dokazování navrhovaným výslechem třídního učitele poškozené, …, svědkyně J., či svědka J., spolupracovníka obžalovaného, kteří měli být obeznámeni s poměry v rodině nezletilé “, a uzavřel, že „ o správnosti skutkových zjištění prvého soudu totiž nevznikly důvodné pochybnosti “ (str. 3 napadeného usnesení).
Soudy obou stupňů založily svá rozhodnutí na náležitém rozboru výsledků dokazování v dané věci a právní kvalifikaci odůvodnily zjištěným skutkovým stavem věci, který vzaly při svém rozhodování v úvahu. Na existenci extrémního rozporu nelze usuzovat jen proto, že z předložených verzí skutkového děje, jednak obviněného a jednak poškozené, se soudy přiklonily k verzi uvedené poškozenou V. Š. Hodnotí-li soudy provedené důkazy odlišným způsobem než obviněný, neznamená tato skutečnost automaticky porušení zásady volného hodnocení důkazů, zásady in dubio pro reo, případně dalších zásad spjatých se spravedlivým procesem.
Obviněný dále vznesl námitky stran nenaplnění znaků skutkové podstaty zločinu pohlavního zneužití podle §187 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku, a to ve znaku zneužití závislosti“, a dále skutkové podstaty přečinu ohrožování výchovy dítěte podle §201 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. b) tr. zákoníku ve znaku „ohrožování citového a mravního vývoje dítěte“, „svadění k nemravnému životu“ a „pokračování páchání činu po delší dobu“, kteréžto v obecné rovině spadají pod jím uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., nicméně tak učinil způsobem neregulérním, když tyto jsou založeny zejména na podkladě jeho vlastního hodnocení provedených důkazů (námitky stran existence extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy) a vlastní verzi skutkového stavu věci (námitka, že se uvedeného jednání vůbec nedopustil), a tedy čistou spekulací.
K uvedeným námitkám Nejvyšší soud uvádí, přestože naplnění dovolacího důvodu lze shledat jen s velkou mírou benevolence, že se jedná o námitky neopodstatněné, neboť znak „zneužití závislosti“ předpokládá stav, kdy poškozená osoba je v určitém směru odkázána na pachatele, a tím je omezena svoboda jejího rozhodování. Právě tohoto nedostatku úplné svobody pachatel využívá k realizaci svých záměrů. Obviněný byl, jak sám uvedl, živitelem rodiny, tedy osobou, která rodinu poškozené materiálně zajišťovala a tímto umožňovala rodině poškozené pokrytí životních potřeb, což si poškozená s ohledem na svůj věk plně uvědomovala, stejně jako skutečnost, že na osobě obviněného je takto závislá nejen ona, ale i její setra a matka, a pokud by odporovala tlakům obviněného, riskovala by, že přijde o finanční podporu nejen ona, ale i osoby jí nejbližší. V projednávané věci byl naplněn i znak „dítě svěřené dozoru“, a přestože obviněný i matka poškozené uvedli, že se výchovy dcer neúčastnil, nelze pouze na podkladě tohoto prohlášení opomenout skutečnost, že svěření dozoru vyplývá z konkrétní situace, a není proto vždy nutné konkrétní rozhodnutí ani ujednání oprávněných osob, ale vychází se z faktického stavu, kdy dospělá, odpovědná, i konkrétně ustanovená či sjednaná osoba odpovídá za chování a stav osoby, která jí byla svěřena k dozoru. Za takovou dozorující osobu je třeba považovat manžela, který není rodičem dítěte, avšak žije s ním ve společné domácnosti apod. (srov. R 28/1985), tedy např. i partnera jednoho z rodičů, s níž sdílí společnou domácnost. V projednávané věci obviněný s matkou poškozené, a tedy i s jejími nezletilými dětmi, sdílel domácnost po dobu 8 let, což je natolik dlouhá doba, že lze jen těžko předpokládat, že jeho přítomnost neměla na jejich výchovu vliv, zejména pak za situace, kdy se jednalo o značnou část jejich dětství, a lze zcela logicky předpokládat, že v rámci dlouhodobého sdílení společné domácnosti jako dospělá osoba převzal konkludentně dozor nad nezletilými dětmi, které v době založení společného domácnosti byly v předškolním věku. S uvedeným pak souvisí naplnění znaků skutkové podstaty přečinu ohrožování výchovy dítěte podle §201 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. b) tr. zákoníku ve znaku „ohrožování citového a mravního vývoje dítěte“, „svadění k nemravnému životu“ a „pokračování páchání činu po delší dobu“, neboť ve vztahu k jednáním uvedeným v §201 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku může být pachatelem kdokoli, tedy nejen ten, kdo má zvláštní povinnost náležitě pečovat o ohroženou osobu, resp. i ten, kdo u takovéto osoby požívá autority a svým vlivem může ovlivňovat rozhodnutí a jednání ohrožené osoby. Obviněný byl navíc osobou, která byla přítomna převážné části dětství a dospívání poškozené, a byl i osobou, která materiálně společnou domácnost, jíž spolu sdíleli, zajišťovala, a přestože nebyl manželem matky poškozené, byl jejím druhem po dobu 8 let.
Obviněný nevznáší v rámci dovolání konkrétní hmotně právní námitky, ze kterých by měla vyplývat existence možného rozporu mezi skutkem zjištěným soudy nižších stupňů a jeho právním posouzením. Je evidentní, že ačkoli obviněný v dovolání formálně deklaroval dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., vůči právnímu posouzení skutku, jak byl zjištěn soudem prvního (a potažmo i druhého) stupně, žádnou konkrétní hmotně právní námitku neuplatnil a ve skutečnosti uplatnil pouze námitky skutkové, založené na zpochybnění celé důkazní situace, jejichž prostřednictvím se domáhal změny skutkových zjištění ve svůj prospěch, a až následně z jím prosazované změny skutkových zjištění vyvozoval, že se trestného činu nedopustil.
Obviněný dále brojil i proti nepřiměřenosti jemu uloženého trestu. Teoreticky lze pod jiné hmotně právní posouzení skutku podřadit zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva, a to jak hmotného práva trestního, tak i jiných právních odvětví, což může zahrnovat i otázky ukládání trestu . Při výkladu tohoto pojmu ve vztahu k zákonnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je však nutno brát na zřetel také jeho vztah k ostatním zákonným důvodům dovolání a celkovou systematiku ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. V tomto konkrétním případě je pak významný vztah k ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. a jeho důsledky. Pokud má některá z osob oprávněných podat dovolání námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu, může je uplatnit pouze v rámci tohoto speciálního zákonného dovolacího důvodu, a nikoli prostřednictvím jiného důvodu uvedeného v §265b odst. 1 tr. ř. Nelze tedy prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 tr. ř. namítat jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v §31 a násl. tr. zák. a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu .
Za jiné nesprávné hmotně právní posouzení, na němž je založeno rozhodnutí ve smyslu důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je možno, pokud jde o výrok o trestu, považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu (viz rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. tr.). Takovouto námitku však obviněný neuplatnil.
S ohledem na skutečnost, že Nejvyšší soud je stabilizovanými skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů vyjádřených ve skutkové větě rozsudku vázán a nedovodil-li současně, že by se jednalo o případ extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy, došel k závěru, že obviněným podané dovolání není zatíženo vytýkanými vadami, což znamená, že dovolání obviněného nebylo možno přiznat jakékoli opodstatnění.
IV.
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne , jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora stručně (§265i odst. 2 tr. ř.) uvedené důvody Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona dovolání obviněného M. H. odmítl .
Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 15. ledna 2014
Předseda senátu:
JUDr. Petr Šabata