ECLI:CZ:NS:2014:3.TDO.1315.2014.1
sp. zn. 3 Tdo 1315/2014-31
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 17. prosince 2014 o dovolání, které podal obviněný M. Ř. proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 50 To 199/2014, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu Plzeň-město pod sp. zn. 4 T 166/2013, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného M. Ř. odmítá .
Odůvodnění:
I.
Rozsudkem Okresního soudu Plzeň-město ze dne 12. 3. 2014, sp. zn. 4 T 166/2013 , byl obviněný M. Ř. uznán vinným zločinem vydírání podle §175 odst. 1, 2 písm. b) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku (dále jen „tr. zákoník“), kterého se dle skutkových zjištění dopustil jednáním spočívajícím v tom, že „v P. dne 6. 12. 2011 v době od 06.20 hod. do 10.45 hod. dne 6. 12. 2011 prováděl výkon mobiliární exekuce v rodinném domě nacházejícím se na adrese v P., M., jako pověřený vykonavatel Exekutorského úřadu P.-j. soudní exekutorky Mgr. Martiny Tetzeliové ve věci vedené pod sp. zn. 155 EX 489/11, tedy v místě trvalého bydliště povinného J. Š., když poté, co byl společně s nejméně čtyřmi pracovníky asistenční služby puštěn do domu na uvedené adrese poškozenou L. Š., a byl jmenovanou upozorněn na skutečnost, že povinný se reálně na uvedené adrese nezdržuje, naopak obžalovaného upozornila, že se v domě nachází dvě šestiměsíční děti, z nichž jedno je onkologicky nemocné, vyžaduje sterilní prostředí a průběh případného výkonu rozhodnutí by ho mohl ohrozit, poškozené mimo jiné sdělil, že výkon exekuce může odvrátit tím, že zaplatí dluh za povinného sama nebo ho zaplatí povinný Š., v opačném případě bude dům vystěhován, v okamžiku, kdy mu poškozená sdělila, že dluh za hradit nemůže, neboť je pouze příjemkyní rodičovského příspěvku a současně nezná aktuální kontakt na povinného, začal vytvářet na poškozenou nátlak tím, že :
- adresoval k poškozené výroky :
„ Takže v tom případě mi teda zahájíme soupis movitého majetku a stěhování. Doporučuju vám teda si zjednat odvoz nějakej na ty děti, protože já ty děti teda tady nenechám, protože to jsou nezletilci, jako že asi ano“, „Řekněte mi, jestli jste schopná si zajistit odvoz pro ty nezletilce“, „Jestli chcete, tak volejte. Nicméně já začnu řešit teďka ty děti“, „Já samozřejmě děti odvážet nebudu, nicméně o tom, že se tady nachází nezletilci, jsem povinen jako úřední osoba informovat příslušný úřad“, „No, protože tady bude prázdnej barák, paní Š. A já ty děti tady nenechám, po dobu toho výkonu.“,
- opakovaně ji poučoval, že výkon rozhodnutí může odvrátit úhradou dluhu za povinného,
- upozorňoval na připravenost provést nejen soupis movitých věcí nacházejících se na místě, ale i jejich okamžité zajištění (odvoz) s využitím osob, které ho doprovázely, a to přesto, že byl poškozenou i povinným J. Š., jenž se na místo dostavil v 7.55 hodin, upozorňován, že věci nacházející se v domě nejsou ve vlastnictví povinného a k prokázání této skutečnosti mu byly nabízeny k předložení příslušné doklady, na což obžalovaný reagoval tím, že doklady poškozená předložit může, ale věci stejně budou zahrnuté do soupisu movitého majetku a zajištěny, byť v případě prokázání vlastnického práva k movitým věcem, které měly být postiženy výkonem rozhodnutí, jinou osobou než povinným, neměly být vůbec předmětem soupisu movitého majetku,
- v době nepřítomnosti povinného se opakovaně dotazoval poškozené, kolik je schopna dát aktuálně dohromady finančních prostředků,
- v rozporu se skutečností poškozené tvrdil, že mu vnitřní směrnice neumožňují vyhotovit pouze soupis movitého majetku, omezit možnost dispozice majitele, avšak v domě ho ponechat,
- po přijetí a vyřízení soukromého telefonátu, který nijak nesouvisel s předmětnou exekucí, snažil se lživě poškozenou a povinného přesvědčit o tom, že ho telefonicky „bombarduje šéfová“, čímž se snažil navodit dojem naléhavosti řešení,
- na vozidlo VW Transpoter, s nímž na místo výkonu rozhodnutí přijel povinný P. Š., nechal pracovníky asistenční služby namontovat zabezpečovací zařízení bránící jeho přemístění, tzv. autobotičku, aniž se snažil přesvědčit, komu motorové vozidlo patří, a toto nechal z vozidla odstranit pouze v případě, že bude užito povinným k jízdě pro finanční prostředky, které budou obratem složeny k rukám obžalovaného,
- poté, co mu L. Š. sdělila, že by byla schopna částečnou úhradou za povinného splnit, této sdělil: „Potřebuju vědět další kroky. Protože říkám, mám tady x lidí, další lidi jsou na telefonu. Jakoby my jsme připraveni na to, to opravdu vystěhovat. A já to dělat nechci, radši budu, když si zaplatíte, my se sebereme a pojedeme pryč, vy si žijte svůj život, ať si otec žije svůj život. Já nikoho nesoudím, to není můj úkol, od toho je soud. Ale potřebuju vědět nějakej postup v tý věci, abychom tu neseděli do jediný hodiny a v jednu hodinu si řekli, tak dobře, bohužel peníze se nám nepodařilo sehnat, budeme stěhovat. V ten moment já mám problém, protože ty náklady exekuce jsou poměrně dost vysoký a rostou. Já tady sice do jediný hodiny můžu bejt s těma chlapama, ale pak už to nebude 294, ale bude to třeba 330, že jo “,
„ přičemž po celou dobu jednání obžalovaného ho v domě doprovázeli pracovníci asistenční služby, z části oblečených do tzv. taktických vest, kteří se pohybovali po domě a plnili příkazy a instrukce vydávané obžalovaným, kdy v důsledku tohoto jednání, které L. Š. vnímala jako psychický nátlak s cílem donutit jí provést alespoň částečné plnění za povinného s následným doplacením dluhu v sídle předmětného exekutorského úřadu a z obavy před naplněním výhrůžek vykonavatele a za účelem ochrany zdraví onkologicky nemocného dítěte a odvrácení protiprávního provedení soupisu movitého majetku a jeho zajištění vydala vykonavateli finanční částku 100.000,- Kč, ačkoli povinnou v uvedené exekuční věci nebyla “.
Za to byl obviněný odsouzen podle §175 odst. 2 tr. zákoníku ve spojení s §43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 5 (pěti) roků, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou.
Podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku byl dále obviněnému uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu 24 (dvaceti čtyř) měsíců a dále trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu zaměstnání a povolání spojeného s hmotnou odpovědností na dobu 3,5 (tří a půl) let.
Současně byl rozsudkem zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu Plzeň-město ze dne 16. 9. 2013, sp. zn. 2 T 49/2013, který nabyl právní moci dne 6. 11. 2013, stejně jako všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, jestliže vzhledem ke změně, k níž zrušením došlo, pozbyla podkladu.
Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému dále uložena povinnost zaplatit poškozené L. Š., trvale bytem v P., M., na náhradě škody 100 000 Kč. Podle §229 odst. 1 tr. ř. byl poškozený P. D., trvale bytem v P., M., odkázán se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti rozsudku Okresního soudu Plzeň-město ze dne 12. 3. 2014, sp. zn. 4 T 166/2013, podal obviněný M. Ř. odvolání.
O odvolání rozhodl Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 50 To 199/2014 , a to tak, že z podnětu odvolání obviněného M. Ř. podle §258 odst. 1 písm. e), f), odst. 2 tr. ř. zrušil rozsudek Okresního soudu Plzeň-město ze dne 12. 3. 2014, č. j. 4 T 166/2013-507, a to ve výroku o trestu a náhradě škody k poškozené L. Š., a podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že se obviněný podle §175 odst. 2 tr. zákoníku za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku odsuzuje k souhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 4 (čtyř) let, pro jehož výkon se podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazuje do věznice s ostrahou. Dále byly obviněnému podle §73 odst. 1 tr. zákoníku uloženy tresty zákazu činnosti spočívající jednak v zákazu řízení motorových vozidel na dobu 2 (dvou) let, jednak v zákazu výkonu zaměstnání a povolání spojených s hmotnou odpovědností na dobu 3,5 (tři a půl) roku.
Podle §43 odst. 2 tr. zákoníku byl zároveň zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu Plzeň-město ze dne 16. 9. 2013, sp. zn. 2 T 49/2013, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §229 odst. 1 tr. ř. byla poškozená L. Š., bytem P., M., odkázána s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
II.
Proti citovanému rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 50 To 199/2014, podal obviněný prostřednictvím svého advokáta dovolání (č. l . 586 − 588), v rámci něhož uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Ve vztahu k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný namítá, že jednání popsané ve výrokové větě výroku o vině nemůže být zločinem ani přečinem, mohlo by se jednat nanejvýš o přestupek, tedy nikoli čin soudně trestný. Pojem exekuce a její výkon v sobě nese znak nedobrovolnosti, tedy státem posvěceného a regulovaného „násilí“ vůči dlužníku, který je i přes vykonatelnost rozhodnutí v prodlení se splněním svého dluhu. Poukazuje na skutečnost, že soudní vykonavatel je toliko povinen ze své funkce zaznamenat námitky a poučit dlužníka či osoby exekucí dotčené o jejich právech a případných povinnostech, kdy je vázán právními předpisy, pokyny oprávněného a vnitřními předpisy exekutorského úřadu. Obviněný dále rozebírá skutkovou situaci a poukazuje zejména na skutečnost, že soupis věcí v rámci mobiliární exekuce v podstatě ani nezačal, neboť poškozená Š. v jeho samém počátku nabídla i přes logický prvotní nesouhlas částečné dobrovolné splnění dluhu za povinného, svého otce. Obviněný zdůraznil, že po celou dobu byla maximálně šetřena práva poškozené Š. Je přesvědčen, že jeho jednání bylo zcela souladné s právními normami, přičemž poukazuje na to, že určitého nátlaku na dlužníky a osoby, které mohou být s nimi ve spojenectví, je zapotřebí, a to zvláště u exekucí, které probíhají delší dobu, kdy se však vždy musí jednat o jednání v zákonných mantinelech. Exekuce bude vždy nepříjemným a násilným aktem, emočně vypjatým a zasahujícím do sféry jiných lidí. Obviněný poukazuje i na účast povinného na podnikání poškozené Š., kdy povinný o jejich vzájemném obchodním vztahu hovořil jako o „naší firmě“, kdy je však povinný současně starobním důchodcem bez příjmů a majetku. Dle obviněného je zřejmé, že poškozená Š. kryla svého otce, tj. povinného, který na ni převedl část majetku a sám byl „úředně“ nemajetný, pouze s exekučně obstaveným starobním důchodem.
Dále obviněný namítl, že údaj v technickém průkaze není dokladem o vlastnictví vozidla, neboť vlastnictví přechází kupní smlouvou a nikoliv záznamem v evidenci, která je prováděna až následně. Stejná situace je i u movitého vybavení nemovitosti. Jakékoliv rozhodnutí o vyloučení věcí z výkonu rozhodnutí je pouze dokladem o tom, že v tehdejším výkonu rozhodnutí věci nepatřily povinnému, avšak nepoukazují na to, zda se jejich vlastníkem v mezidobí opět nestal, a to na základě kteréhokoliv právního úkonu či skutečnosti.
Zpochybňuje naplnění znaku pohrůžky těžkou újmou, jež měla směřovat na adresu poškozené, když věci postižené mobiliární exekucí mohla poškozená vyžádat od exekutorského úřadu zpět a mohla se i domáhat případné náhrady způsobené škody. Pro věc je podstatné, že výkon jeho činnosti byl prováděn ze zákonných důvodů, v souladu s předpisy exekutorského úřadu, soupis movitých věcí byl hned na počátku řádně přerušen po dohodě s poškozenou, přítomným osobám se dostalo řádného poučení, a jakmile byla splněna nabídnutá dohoda ze strany poškozené, byla přítomnost soudního vykonavatele ukončena. O průběhu byl pořízen nejen písemný protokol, ale i videozáznam, který je pro posouzení věci rozhodující. Otázka jeho kompletnosti není na místě, neboť důvod, proč byl záznam přerušován, byl vysvětlen, kdy záznam byl vždy zastaven, pokud se ve věci nejednalo, např. poškozená odjela shánět peněžní prostředky. Přítomnost dalších osob na místě nepovažuje za kvalifikující znak skutkové podstaty, neboť přítomnost těchto osob též vysvětlil a jejich počet omezil na minimum, jakmile bylo zjištěno, že se v domě pravděpodobně nikdo další nenachází.
Za nepřiměřeně tvrdý označuje obviněný výrok o trestu, byť soud druhého stupně sankci oproti soudu nalézacímu zmírnil. Podstatnou vadou však podle obviněného je, že skutek nepřesáhl svou závažností hranici případného přestupku a neměl být projednáván před soudem.
Na základě výše uvedených námitek obviněný navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil obě napadená rozhodnutí a přikázal věc znovu rozhodnout. Současně žádá o odložení resp. přerušení výkonu rozhodnutí do doby, než bude rozhodnuto o jeho dovolání.
K dovolání obviněného se ve smyslu znění §265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“).
Poté, co zopakoval dosavadní průběh řízení a námitky obviněného, uvedl, že z reprodukce podstatného obsahu dovolání je zřejmé, že obviněný ve svém mimořádném opravném prostředku vesměs opakuje argumentaci, kterou uváděl na svou obhajobu v průběhu celého řízení i v rámci odvolání. Soud druhého stupně se však výhradami obviněného a námitkami, jež vznášel proti rozhodnutí soudu prvního stupně, náležitě zabýval a neuznal je za důvodné. Naopak plně podpořil skutkové i právní závěry soudu prvního stupně a v tomto ohledu je nutno s ním souhlasit. Dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. odpovídá námitka, že skutek popsaný ve výroku rozsudku nalézacího soudu svou povahou nenaplňuje znaky zločinu ani přečinu a mohl být posouzen nejvýše jako přestupek. Uvedeným se však adekvátně zabýval již soud prvního stupně na str. 12 a 13 svého rozsudku, přičemž správnost aplikace hmotně právních ustanovení na zjištěný skutkový stav zcela schválil soud odvolací (str. 8 písemného vyhotovení jeho rozsudku). Státní zástupce tedy na uvedené závěry a argumentaci soudů odkázal. Další výtky dovolatele vůči pravomocnému rozhodnutí pak shledal odchylujícími se od hmotně právní problematiky a zabíhající do skutkových zjištění, takže nepodřaditelné pod žádný ze zákonných dovolacích důvodů.
Státní zástupce dále uvedl, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu (stejně jako jemu předcházející rozsudek soudu prvního stupně) vykazuje vadu, jež by byla podřaditelná pod uplatněný dovolací důvod, a to, že soud nesprávně rozhodl o souhrnném trestu v tom smyslu, že neuvedl, a to ani v odůvodnění rozhodnutí, za které konkrétní delikty a ze kterých předešlých soudních rozhodnutí byl tento trest uložen. Kromě toho zrušil výrok o trestu pouze z rozsudku Okresního soudu Plzeň-město ze dne 16. 9. 2013, sp. zn. 2 T 49/2013, jímž byl ovšem uložen rovněž souhrnný trest. Zrušením tohoto výroku však „obživl“ trest uložený rozsudkem, vůči němuž Okresní soud Plzeň-město rozsudkem sp. zn. 2 T 49/2013 ukládal souhrnný trest, takže za některé z předešlých deliktů byl obviněný formálně potrestán dvakrát. Vadné rozhodnutí o souhrnném trestu vyznívá zjevně v neprospěch obviněného, ovšem dovolatel na tuto vadu napadeného rozhodnutí své dovolání nevztáhl a zřejmě tudíž nebude možné v rámci dovolacího řízení tuto vadu napravit.
Vzhledem k výše uvedeným závěrům státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné, přičemž zčásti bylo podáno z jiného než zákonného důvodu uvedeného v §265b tr. ř.
III.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 50 To 199/2014, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, jímž byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest. Obviněný je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se jej bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Nejvyšší soud se proto dále zabýval otázkou opodstatněnosti obviněným uplatněného dovolacího důvodu.
Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo nutno posoudit, zda obviněným M. Ř. vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V rámci dovolacího důvodu dle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin, nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení, jímž se rozumí právní posouzení jiné skutkové okolnosti, která má význam z hlediska hmotného práva. Z dikce ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. přitom vyplývá, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat toliko vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud tedy není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat postup soudů nižších stupňů při dokazování a hodnocení důkazů, ale vychází toliko z konečných skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů a v návaznosti na tato stabilizovaná skutková zjištění posuzuje správnost aplikovaného hmotně právního posouzení. Tato skutková zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Nejvyšší soud v řízení o dovolání není jakousi třetí instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť těžiště dokazování leží v řízení před soudem prvního stupně, jehož skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat toliko soud odvolací prostředky k tomu určenými zákonem (např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02). Porušení určitých procesních ustanovení může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle §265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l ) tr. ř.], (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
S ohledem na výše uvedené tedy nelze pod obviněným uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadit námitky, v rámci nichž obviněný soudům vytýká nesprávné hodnocení důkazů (zejména videozáznam a písemný protokol z provedené mobiliární exekuce) a vadná skutková zjištění (zejména stran zjištění stran toho, jak probíhala mobiliární exekuce, zda poškozená nabídla částečné plnění za povinného, zjištění stran toho, jaké majetkové vztahy mezi sebou měli poškozená a povinný), či jejich prostřednictvím prosazuje vlastní hodnotící úvahy ve vztahu k provedeným důkazům (obecná námitka, že tvrzené skutečnosti z provedených důkazů nevyplývají) a vlastní verzi skutkového stavu věci (kdy uvedl, že mobiliární exekuce probíhala zcela poklidně, což zachycuje videozáznam, a byla maximálně šetřena práva poškozené, která kryla svého otce, tedy povinného, který na ni převedl část majetku a sám byl „úředně“ nemajetný).
Námitky obviněným takto vznesené jsou založeny na podkladě jeho vlastního hodnocení provedených důkazů a vlastní verzi událostí. Takto uplatněné námitky se ve skutečnosti týkají procesní stránky věci (provádění a hodnocení důkazů) a směřují (v prospěch obviněného) k revizi skutkových zjištění, ze kterých odvolací soud při hmotně právním posouzení skutku vycházel. Z uvedených skutkových (procesních) výhrad tedy obviněný vyvozuje závěr o nesprávném právním posouzení skutku a jiném nesprávném hmotně právním posouzení. To znamená, že obviněný výše uvedený dovolací důvod částečně nezaložil na hmotně právních - byť v dovolání formálně proklamovaných - důvodech, nýbrž na procesním základě (§2 odst. 5, 6 tr. ř.) se domáhal přehodnocení soudem učiněných skutkových závěrů .
Pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze pak podřadit námitku obviněného, že skutek popsaný ve výroku rozsudku nalézacího soudu svou povahou nenaplňuje znaky zločinu ani přečinu a mohl být posouzen nejvýše jako přestupek, kdy současně nelze dovodit naplnění znaku „pohrůžky těžké újmy“.
Zločinu vydírání podle §175 odst. 1, 2 písm. b) tr. zákoníku se dopustí ten, kdo jiného násilím, pohrůžkou násilí nebo pohrůžkou jiné těžké újmy nutí, aby něco konal, opominul nebo trpěl, a spáchá-li takový čin nejméně se dvěma osobami .
Objektivní stránka spočívá v tom, že pachatel nutí jiného k tomu, aby něco konal, opominul nebo trpěl, a to násilím, pohrůžkou násilí nebo jiné těžké újmy. Čin je dokonán násilným jednáním nebo pohrůžkou násilí nebo jiné těžké újmy (arg. „nutí, aby…“) a nevyžaduje se, aby pachatel dosáhl toho, co sledoval. Cíl pachatele musí však být adresován poškozenému, a ten jej musí vnímat. Pohrůžka jiné těžké újmy může spočívat v hrozbě způsobení závažné majetkové újmy , vážné újmy na právech, na cti či dobré pověsti , může směřovat k rozvratu manželství nebo rodinného života apod; musí se však jako těžká újma objektivně jevit a napadený ji jako těžkou újmu musí také objektivně pociťovat (srov. R 10/1979-II.). Za této podmínky to může být i hrozba újmou na majetku, která není násilím na věci, ale např. zhoršením výdělečných možností poškozen. Musí jít o jednání neoprávněné . Za oprávněné však nelze označit jednání, jestliže by bylo použito sice prostředku dovoleného, nikoli však dovoleného ve vztahu k účelu sledovanému pachatelem . Konáním je nejčastěji vydání peněz nebo jiné věci v budoucnosti (srov. R 24/1980 a R 17/1982) nebo vyklizení bytu atd.
Naplnění znaku nejméně se dvěma osobami je třeba dovodit, jestliže se na činu pachatele aktivně podílí, i když různou měrou, ještě nejméně dvě další fyzické osoby (tedy s pachatelem celkem tři). Nevyžaduje se, aby tyto osoby účastnící se na trestném činu pachatele byly trestně odpovědné (§25 a 26 tr. zákoníku). Zásadně postačuje součinnost dalších osob, aniž by tyto osoby musily o své součinnosti s pachatelem navzájem vědět a aniž by i mezi jejich vzájemnou součinností musela být určitá organizovanost, projevující se například v dělbě práce (srov. R 37/1965). Pachatel však o součinnosti s nimi ve smyslu §17 písm. b) tr. zákoníku vědět musí.
Argumentace obviněného je od počátku založena na tom, že jeho jednání bylo v rámci mantinelů jeho funkce coby soudního vykonavatele, resp. že toliko plnil své povinnosti z titulu nařízené exekuce. Zde je však namístě uvést, že jednání obviněného směřovalo vůči osobě, která nebyla osobou povinnou. Obviněný své pravomoci totiž užíval nikoli proti povinnému J. Š., jenž byl v prodlení s plněním svého závazku, nýbrž vůči osobě, jíž se exekuční titul vůbec netýkal, konkrétně jeho dceři L. Š. Na uvedené byl poškozenou upozorňován opakovaně. Pokud pak uvedený postup ospravedlňuje zjištěními, že poškozená a povinný spolu podnikali, resp., že poškozená povinného „kryla“ a tento navenek vystupoval jako starobní důchodce bez příjmu, přestože byl aktivní v rámci jejich společného podnikání, pak nelze takový postup akceptovat. Exekuce byla vedena na povinného, nikoli poškozenou. Stejně tak nebyla vedena na případnou obchodní společnost poškozené a povinného, tedy jejich společnou firmu, neboť obchodní společnost je právním subjektem zcela odlišným jak od povinného, tak od poškozené.
Nalézací soud v rámci odůvodnění rozsudku uvedl, že „ konstatovaná prohlášení o tom, že v případě nezaplacení dluhu za J. Š. budou zajištěny (odstěhovány) všechny věci z domu poškozené, nelze chápat jinak než jako pohrůžku jinou těžkou újmou. Neoprávněné vystěhování domu, které fakticky představuje znemožnění jeho běžného užívání, představuje jistě podstatný zásah do práv poškozené, dokonce do ústavně garantovaného práva na nedotknutelnost obydlí. Je už celkem vedlejší, zda se v domě nacházely děti a zda byly nemocné či nikoli, to už jen umocňovalo již tak těžkou újmu. Soud totiž považuje už samotné znemožnění pokojného užívání svého obydlí za újmu natolik závažnou, že spadá pod újmu těžkou, jak ji chápe trestní zákoník “ (str. 12 rozsudku nalézacího soudu). Uvedená výhrůžka byla směřována na osobu, která nebyla osobou povinnou, kdy obviněný „ touto pohrůžkou jednoznačně směřoval k získání platby od poškozené, tedy ji nutil, aby něco konala “ (str. 12 rozsudku nalézacího soudu), tedy ji nutil k něčemu, k čemu zcela jistě nebyla povinna. Poškozená mu pak pod tlakem a z obav z naplnění výhrůžek, nelze opomenout skutečnost, že měla doma dvě malé teprve šestiměsíční děti, vydala částku 100 000 Kč, což zcela jistě není zanedbatelná suma. Pokud pak měl obviněný s sebou čtyři další osoby, konkrétně členy asistenční služby, „ musel si být vědom toho, že asistenční služba, náležitě k tomu vybavená, může být vnímána jako prostředek k zastrašení a donucení osoby postižené výkonem rozhodnutí . Není pochyb o tom, že byla na místě na popud obžalovaného, plnila zadání obžalovaného a byla jím, byť zprostředkovaně, placena “ (str. 12 rozsudku nalézacího soudu).
Odvolací soud se se závěry nalézacího soudu a jeho právní kvalifikací ztotožnil. Uvedl, že „ soud prvního stupně a ani soud odvolací obžalovanému nevytýkají, že přistoupil k prováděné exekuci, ale z trestně právního hlediska posuzovaly způsob jejího provedení a okolnosti, za kterých obžalovaný tehdy jako vykonavatel jednal. Podle názoru i odvolacího soudu obžalovaný jednal v rozporu s povinnostmi vykonavatele a požadoval po osobě, která ani nebyla povinnou, uhrazení dluhu za shora popsaných okolností, čímž i překročil hranici případné odpovědnosti podle jiného právního předpisu “ (str. 8 napadeného rozsudku).
Při posuzování, zda je oprávněné tvrzení dovolatele o existenci dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně. Kdyby měl dovolací soud dospět k jinému závěru ohledně předmětného skutku, jak se toho v konečném důsledku ve svém dovolání domáhá obviněný, musel by zásadním způsobem modifikovat zmíněná rozhodná skutková zjištění, k nimž dospěly soudy obou stupňů, resp. od nich odhlédnout. Takový způsob rozhodnutí však není v dovolacím řízení možný ani přípustný, jak již výše Nejvyšší soud zdůraznil. Nalézací soud uzavřel, že obviněný záměrně a lživě s poškozenou manipuloval ve snaze navodit zdání naléhavosti v podstatě jen jednoho z řešení směřujícího k odvrácení stěhování vnitřního vybavení domu, kdy neopomněl ani samotná specifika a povahu vykonávacího řízení. V této souvislosti konstatoval, že „ některé z citovaných výroků, kdyby zazněly osamoceně, by nebylo možné považovat za součást protiprávního jednání, zde však zazněly v určitém kontextu, byly pronášeny ve spojení s dalšími a po delší dobu a snažily se poškozenou manipulativně navést k přesvědčení, že bez okamžitého placení dluhu neexistuje jiná varianta řešení, než ta spojená s vystěhování celého domu a s nuceným přemístěním dětí “ (str. 11 rozsudku nalézacího soudu).
Skutková zjištění uvedená ve výroku o vině mají ve vztahu k obviněnému jasný podklad v provedených důkazech (zejména str. 5 až 11 rozsudku nalézacího soudu), které byly po stránce obsahové nalézacím soudem hodnoceny pečlivým a vyčerpávajícím způsobem právě v souladu s jinými objektivně zjištěnými okolnostmi, a to nejen ve svém celku, ale v každém tvrzení, které z nich vyplývalo. Soudy vinu obviněného postavily nikoli na jediném důkazu, ale na řetězci důkazů, zejména na výpovědi poškozené L. Š., povinného J. Š., svědka P. D., druha poškozené, a také videozáznamu pořízeném samotným obviněným. Soudy založily rozhodnutí na náležitém rozboru výsledků dokazování v dané věci a právní kvalifikaci odůvodnily zjištěným skutkovým stavem věci, který vzaly při svém rozhodování v úvahu. Skutková zjištění soudů tak mají zřejmou obsahovou návaznost na provedené důkazy. Soudy se při svém hodnotícím postupu nedopustily žádné deformace důkazů, ani jiného vybočení z mezí volného hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř.
S ohledem na výše uvedené tedy Nejvyšší soud námitkám obviněného nepřisvědčil.
Nad rámec uvedeného Nejvyšší soud podotýká, že státní zástupce zcela správně poukázal na skutečnost, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu, stejně jako jemu předcházející rozsudek soudu prvního stupně, vykazují vadu, jež by byla podřaditelná pod uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Jedná se o pochybení soudu stran výroku o trestu, kdy soud nesprávně rozhodl o souhrnném trestu. I když si Nejvyšší soud byl vědom tohoto nedostatku napadených rozhodnutí, nebylo v jeho pravomoci uvedený nedostatek napravit. V dovolacím řízení může totiž ve smyslu §265i odst. 3 tr. řádu Nejvyšší soud přezkoumávat zákonnost a odůvodněnost napadených výroků rozhodnutí pouze v rozsahu a z důvodů uvedených v dovolání. Meze přezkumu tedy stanovuje Nejvyššímu soudu dovolatel. Obviněný však tento nedostatek napadených rozhodnutí ve svém dovolání nevytýkal.
Nejvyšší soud tedy dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu není zatíženo vytýkanými vadami, což znamená, že dovolání obviněného nebylo možno přiznat jakékoli opodstatnění.
IV.
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne , jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora stručně (§265i odst. 2 tr. ř.) uvedené důvody Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona dovolání obviněného M. Ř. odmítl .
Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 17. prosince 2014
Předseda senátu:
JUDr. Petr Šabata