ECLI:CZ:NS:2014:3.TDO.134.2014.1
sp. zn. 3 Tdo 134/2014 -22
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl dne 5. února 2014 v neveřejném zasedání o dovolání podaném obviněným L. K ., proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 15. 8. 2013, č. j. 9 To 257/2013-692, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Tachově pod sp. zn. 2 T 3/2013, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
V rámci rozsudku Okresního soudu v Tachově ze dne 17. 6. 2013, č. j. 2 T 3/2013-653, v trestní věci obviněných L. K., V. H., M. S. a E. Š. byl obviněný L. K. v bodech ad 1/ a 3/ uznán vinným pokračujícím přečinem krádeže podle §205 odst. 1 písm. b), odst. 2, odst. 3 trestního zákoníku (tj. zákona č. 40/2009 Sb., účinného od 1. 1. 2010 /dále jen „tr. zákoník“/), jako spolupachatel podle §23 tr. zákoníku, na tom skutkovém základě, že ad 1/ společně s obviněným V. H. v blíže nezjištěné době ve večerních až nočních hodinách z 16. 7. 2012 na 17. 7. 2012 ve společném úmyslu zmocnit se stavebního nářadí za účelem jeho následného prodeje přijeli vozidlem tov. zn. Opel Corsa užívaným V. H. na staveniště přečerpávací stanice plynovodu Gazelle nacházející se mezi obcemi P. a N. V., okr. T., kde po vytržení vstupních dveří vnikli do dvou zde situovaných stavebních buněk společnosti ALGON, a. s., a dále pomocí nalezených klíčů v jedné ze stavebních buněk do nástavby nákladního vozidla zn. Mann, když z těchto prostor odcizili zde uložené stavební nářadí, a to nejméně: 1 ks sbíjecího kladiva zn. Milwaukee 950S, 1 ks vrtacího kladiva Milwaukee PLH26XE, 1 ks inkoustovou tiskárnu zn. Epson, 1 ks optického nivelačního přístroje zn. Sokia, 1 ks optického nivelačního přístroje zn. Hilti včetně stativu a měřící tyče, 1 ks vibračního motorového pěchu zn. Wacker, 1 ks elektrocentrály zn. Honda, 1 ks úhlové brusky zn. Hilti, 1 ks akuvrtačky zn. Alfa Tools, 1 ks vrtačky zn. Narex, 2 ks úhlových brusek zn. Makita. 1 ks přímočaré pily zn. Black & Decker, 1 ks úhlové brusky zn. Narex, 1 ks nabíječe (výtlačné pistole) zn. Hilti, 1 ks vodního čerpadla zn. Proteco Garden, 1 ks plastového kanystru černé barvy, a tím způsobili škodu nejméně 63.100,- Kč, dále ve shora uvedenou dobu, na stejném místě vedeni stejným úmyslem, vnikli do stavební buňky společnosti Monter – Strojarske montaže dioničko društvo za izgradnju industrijskih postrojenja, kde odcizili zde uložené stavební nářadí, a to nejméně: 7 ks prodlužovacího el. kabele 50 m na 220 V na cívce, 1 ks elektrické pily na dřevo zn. BOSCH-řetězové, 2 ks úhlové brusky BOSCH, průměr kotouče 115 cm, 1 ks horkovzdušné pistole zn. AlphaTools, typ HIG 2000, 2 ks úhlové brusky Bosch průměr kotouče 178 cm, 1 ks elektrokabelu ke svářecímu agregátu, na jednom s magnetem, 1 ks prodlužovacího kabele 220 V délky 50 m na cívce, 1 ks prodlužovacího el. kabele á 25 m na 400 V, bedna s ručním nářadím, elektrocentrála zn. Lombarci a společnosti Monter – Strojarske montaže, dioničko društvo za izgradnju industrijskih postrojenja, se sídlem Z., V. Š., Ch., škodu ve výši nejméně 46.700,- Kč“, a ad 3/ společně s obviněnými V. H., M. S. a E. Š. „v blíže nezjištěné době před dnem 4. 7. 2012 nejprve L. K. a V. H. z ocelových beden volně odložených na poli u plynové rozvodné stanice s označením TU 48S nacházející se cca 1 km od obce B., okr. T., společně odcizili větší množství různých kovových součástí ke složení bednění, které následně ukryli v lese poblíž kláštera sv. A. u obce P., okr. T., s tím, že je později naloží a prodají do sběrny surovin, přičemž následující den 4. 7. 2012 V. H. společně s M. S. a E. Š., kteří rovněž byli srozuměni s krádeží bednění z předchozího dne, naložili tyto kovové součásti bednění na zapůjčený přívěs a odvezli je prodat do výkupny surovin v obci S., okr. T., kdy o získané prostředky se rozdělili, čímž způsobili společnosti ALGON, a. s., IČ: 28420403, se sídlem P., R., škodu ve výši nejméně 54.964,- Kč,
přičemž L. K. se jednání pod body 1), 3) dopustil přesto, že byl rozsudkem Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 10. 12. 2008, č. j. 4 T 47/2008-240, který ve spojení s usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 19. 3. 2009, č. j. 7 To 64/2009-257, nabyl právní moci dne 19. 3. 2009, odsouzen pro trestný čin krádeže dle §247 odst. 1 písm. a), e) trestního zákona k trestu odnětí svobody ve výměře 11 měsíců se zařazením do věznice s ostrahou, který vykonal dne 20. 4. 2012“.
Za to byl obviněný L. K. podle §205 odst. 3 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání dvaceti osmi měsíců, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou.
O odvolání tohoto obviněného proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 15. 8. 2013, č. j. 9 To 257/2013-692, jímž je podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl. Rozsudek soudu prvního stupně tak nabyl právní moci dne 15. 8. 2013 (§139 odst. 1 písm. b/ cc/ tr. ř.).
Shora citované rozhodnutí odvolacího soudu napadl obviněný L. K. následně dovoláním , v němž uplatnil dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku obviněný (dovolatel) úvodem připomněl, že již v odvolání namítal, že rozhodnutím soudu prvního stupně byla stran skutku ad 3/ výroku o vině porušena jeho totožnost. Od počátku trestního stíhání byl totiž skutek časově vymezen tak, že ke krádeži kovových součástí bednění došlo v přesně nezjištěné době od 5. 7. 2012 do 11. 7. 2012. Soud prvního stupně však bez bližšího zdůvodnění pozměnil časové určení skutku tím způsobem, že ke krádeži mělo dojít v blíže nezjištěné době přede dnem 4. 7. 2012. Krajský soud v Plzni se v napadeném usnesení předmětnou otázkou zabýval a dospěl k závěru, že se sice nepodařilo zcela jednoznačně zjistit přesné datum spáchání trestné činnosti, nicméně formulace příslušné skutkové věty v rozsudku soudu prvního stupně není v rozporu s provedenými důkazy. Změna časového určení podle soudu na totožnost skutku vliv neměla a dovolatel ani nebyl zkrácen na svých obhajovacích právech, neboť nikdy neuváděl, že by na dobu, kdy mělo dojít k trestné činnosti, ani na dobu předchozí, tedy 4. 7. 2012, měl nějaké alibi.
S takovou argumentací odvolacího soudu však dovolatel zásadně nesouhlasí. Je přesvědčen, že otázka totožnosti skutku je otázkou právní, přičemž soudy obou stupňů ji podle jeho názoru vyložily nesprávně. Za vadu považuje již to, že skutek není v odsuzujícím rozsudku časově vymezen úplně, když v něm chybí údaj, kdy mohl být spáchán nejdříve. Argumentováno ad absurdum by z něj bylo možno například dovozovat, že ke krádeži mohlo dojít třeba i deset let před datem 4. 7. 2012. Správně byl podle dovolatele skutek časově určen orgány činnými v přípravném řízení trestním, kdy byl vymezen (viz obžaloba) již zmiňovaným obdobím od 5. 7. 2012 do 11. 7. 2012, a to v souladu se skutečnostmi zjištěnými v průběhu přípravného řízení i důkazy, které byly následně provedeny v hlavním líčení. Kovové bednění a jeho součásti byly používány na stavbě plynovodu a jejich krádež zjistili zaměstnanci poškozené firmy až dne 11. 7. 2012. Před datem 4. 7. 2012 ke krádeži dojít nemohlo, neboť toho dne s ním zaměstnanci pracovali a museli by jednotlivé součásti postrádat. Údaj soudu prvního stupně je tak nejen neurčitý, ale i v rozporu s provedenými důkazy. Dovolatel rovněž namítl, že odvolací soud dospěl ke skutkovým závěrům v rozporu s požadavky na správné vyhodnocení důkazů i potud, že zcela pominul, že spoluobvinění M. S. a E. Š. jednoznačně potvrdili, že při výkupu železa měla svědkyně V. k dispozici občanský průkaz obviněného M. S., doklad byl vystaven na jeho jméno a že částka, kterou za prodej kovu obdrželi, nedosahovala ani 3.000,- Kč. Není proto možno vycházet z jakéhosi dokladu svědkyně V. datovaného dnem 4. 7. 2012, který zní na spoluobviněného V. H., avšak obsahuje větší váhu než odcizené železo a vyšší částku, než jakou bylo ve výkupu možno za odcizené kovové součástky obdržet. Za naprosto nepřípadný dovolatel považuje odkaz odvolacího soudu na výpověď svědka T. G. Soudu totiž uniklo, že svědek G. vypovídal k okolnostem skutku popsaného v obžalobě a následně v rozsudku soudu prvního stupně pod bodem ad 1/. Součásti bednění odcizené na poli nikdo nehlídal, což vyplynulo z výpovědi svědka S. K jejich krádeži pak s největší pravděpodobností došlo v noci z 8. 7. 2012 na 9. 7. 2012, jak vypověděl spoluobviněný S., který u hlavního líčení uváděl, že to bylo v den, kdy začal bydlet u spoluobviněného H., a upřesnil, že to byla neděle. Na toto období má však dovolatel alibi potvrzené svědkyněmi W. a D.
Z výše uvedených důvodů dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud „vydal rozsudek“, jímž se usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 15. 8. 2013, sp. zn. 9 To 257/2013, zrušuje a věc se „vrací“ k novému projednání a rozhodnutí.
Opis dovolání obviněného byl předsedou senátu soudu prvního stupně za podmínek §265h odst. 2 tr. ř. zaslán k vyjádření nejvyššímu státnímu zástupci, jemuž byl doručen dne 16. 12. 2013. Přípisem doručeným dovolacímu soudu dne 27. 1. 2014 pověřená státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství sdělila, že Nejvyšší státní zastupitelství se k podanému dovolání věcně vyjadřovat nebude. Současně vyjádřila výslovný souhlas s tím, aby Nejvyšší soud ve věci rozhodl za podmínek uvedených v ustanovení §265r odst. 1 tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. Na tomto místě je třeba připomenout, že vyjádření nejvyššího státního zástupce k dovolání obviněného či naopak vyjádření obviněného k dovolání nejvyššího státního zástupce není podmínkou pro projednání podaného dovolání.
Obviněný L. K. je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroků rozhodnutí soudu, které se ho bezprostředně dotýkají. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení §265f odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) dále zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a tr. ř. Shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., neboť napadá rozhodnutí soudu druhého stupně, kterým bylo pravomocně rozhodnuto ve věci samé, a směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek (odvolání) obviněného proti rozsudku uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) tr. ř., kterým byl uznán vinným a byl mu uložen trest.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvod podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na který odkazuje. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. §265i odst. 3 tr. ř.).
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod se není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Soudy zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu proto nelze hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3 tr. ř., §263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
V projednávaném případě dovolatel s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. sice formálně namítl, že skutek popsaný pod bodem ad 3/ výroku o vině z rozsudku soudu prvního stupně byl nesprávně hmotně právně posouzen, ovšem ve skutečnosti nepoukázal na žádný relevantní rozpor mezi popisem skutku a soudy aplikovanou právní kvalifikací a soudům nevytkl ani to, že svá skutková zjištění nesprávně posoudily z hlediska jiných důležitých hmotně právních skutečností. Svůj mimořádný opravný prostředek založil výlučně na procesních a nikoli hmotně právních výhradách, jak uvádí. To se týká jak výtek vůči způsobu, jakým soudy hodnotily ve věci provedené důkazy (§2 odst. 6 tr. ř.), tak i námitky nedostatečného časového vymezení inkriminované trestné činnosti v tzv. skutkové větě výroku rozsudku soudu prvního stupně (§120 odst. 3 tr. ř.) a porušení zásady zachování totožnosti skutku (§220 odst. 1 tr. ř.), což mělo ve svém důsledku vést i k porušení jeho práva na obhajobu. Jeho argumentaci pak lze shrnout tak, že soudy měly při rozhodování o jeho vině vycházet z nesprávně zjištěného skutkového stavu věci. Teprve s existencí těchto údajných pochybení obviněný (dovolatel) ve smyslu jím použitého dovolacího důvodu spojoval nesprávné právní posouzení skutku. Podaným mimořádným opravným prostředkem se tedy primárně domáhal zásadního přehodnocení (revize) věci učiněných skutkových zjištění, tzn. že dovolání ve skutečnosti uplatnil na procesním a nikoli hmotně právním základě. Jeho námitky tudíž dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídají.
Nejvyšší soud tento závěr učinil při respektování názoru opakovaně vysloveného v judikatuře Ústavního soudu, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze vykládat restriktivně a že je při něm nutno vždy reflektovat ústavně zaručená základní práva a svobody, tedy i právo na spravedlivý proces; tj. přihlížet i k závažným vadám řízení, které zakládají neústavnost pravomocného rozhodnutí.
Pochybením v takové kvalitě však rozhodnutí soudu druhého stupně v dané věci netrpí. Odvolací soud se zabýval prakticky totožnými námitkami obviněného, jaké učinil předmětem i nyní projednávaného mimořádného opravného prostředku. Na stranách 3 a 4 odůvodnění napadeného usnesení náležitě vysvětlil (§134 odst. 2 tr. ř.), proč jim nepřisvědčil, resp. proč skutková zjištění soudu prvního stupně stran krádeže kovových součástí bednění ve vlastnictví společnosti ALGON, a. s., na stavbě u plynové rozvodné stanice nedaleko obce B., okr. T., považoval za správná, včetně úpravy časového vymezení skutku.
Nejvyšší soud k opakovaným námitkám dovolatele pouze jako obiter dictum dodává, že jakkoli si jistě lze představit přesnější časové vymezení skutku v prvoinstatnčním rozsudku, než jen uvedením doby, kdy byl skutek spáchán nejpozději, je evidentní, že soud prvního stupně postupoval vytýkaným způsobem veden snahou uvést dobu spáchání krádeže do souladu s obsahem provedeného dokazování v hlavním líčení. Požadavek zachovat totožnost skutku tím přitom nijak neporušil. Obecně platí, že na zachování totožnosti žalovaného skutku nemají vliv změny v okolnostech, které jej pouze individualizují, když jinak shoda v následku či jednání není dotčena. Proto na podstatě skutku nic nezmění například pouhé upřesnění data spáchání trestného činu, jak tomu došlo v nyní projednávaném případě. Jak plyne z odůvodnění podaného dovolání, jeho autor si je těchto teoretických východisek dobře vědom, když v návaznosti na vznesenou námitku zároveň vytýká, že posunem časového vymezení inkriminované trestné činnosti bylo dovolateli upřeno právo náležitě se hájit, resp. soustředit svoji obhajobu do období přede dnem 4. 7. 2012, a nikoli do období 5. 7. 2012 – 11. 7. 2012, jak bylo původně uvedeno v obžalobě. Avšak i s touto námitkou se odvolací soud vypořádal, když přiléhavě poukázal na to, že obviněný v dosavadním řízení nikdy neuváděl, že by byl v době před dnem 4. 7. 2012 nebo toho dne na jiném místě, ačkoli k tomu nepochybně prostor měl. K tomu lze snad jen doplnit, že je věcí obhajoby, jakou strategii při zastupování obviněného zvolí.
Ústava České republiky, Listina základních práv a svobod, popř. mezinárodněprávní smlouvy, kterými je Česká republika vázána, nijak neupravují právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu Nejvyšším soudem zjištěna, není dána ani jeho zákonná povinnost dovolání věcně projednat (viz např. rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. II. ÚS 651/02 a sp. zn. III. ÚS 296/04).
Kromě toho je třeba připomenout, že dovolatel je v souladu s §265f odst. 1 tr. ř. na jedné straně povinen odkázat v dovolání jednak na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. a) – l ) tr. ř., přičemž na straně druhé musí obsah konkrétně uplatněných dovolacích důvodů odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle §265b odst. 1 tr. ř., byť je v něm na příslušné zákonné ustanovení formálně odkazováno (k těmto otázkám srov. přiměřeně např. rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02 a III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02, IV. ÚS 449/03, str. 6, IV. ÚS 73/03 str. 3, 4, III. ÚS 688/05 str. 5, 6).
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Poněvadž ve věci obviněného L. K. dospěl k závěru, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí, aniž by napadené rozhodnutí věcně přezkoumával podle kritérií uvedených v ustanovení §265i odst. 3 tr. ř. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání, aniž by k tomu postupu bylo třeba souhlasu stran (srov. §265r odst. 1 písm. c/ tr. ř.).
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 5. února 2014
Předseda senátu:
JUDr. Eduard Teschler