ECLI:CZ:NS:2014:3.TDO.1387.2014.1
sp. zn. 3 Tdo 1387/2014-21
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 17. prosince 2014 o dovolání, které podal obviněný M. Ř. proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 8. 1. 2014, sp. zn. 3 To 503/2013, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 91 T 140/2013, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného M. Ř. odmítá.
Odůvodnění:
I.
Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 28. 11. 2013, sp. zn. 91 T 140/2013 , byl obviněný M. Ř. uznán vinným přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. c) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku (dále jen „tr. zákoník“), a přečinu výtržnictví podle §358 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku, kterých se dle skutkových zjištění opsaných ve skutkové větě rozsudku dopustil jednáním spočívajícím v tom, že „ dne 21.3.2013 v době kolem 19:00 hodin v B. na n. S. v přítomnosti několika dalších osob po předchozí verbální rozepři fyzicky napadl poškozeného J. W. tak, že jej nejméně jednou silně udeřil pěstí do obličeje, v důsledku čehož poškozený upadl na zem a začal krvácet na hlavě, a poté se ho snažil opakovaně kopnout do těla, v čemž mu zabránil M. N., poškozeného pak obžalovaný ještě verbálně napadl se slovy „jestli to řekneš, tak tě zabiju“, vzápětí poté byl na místě zadržen přivolanou hlídkou Policie ČR; popsaným jednáním poškozenému J. W. způsobil zhmoždění na čele vpravo a zhmoždění bederní krajiny, kdy tato zranění jej neomezila výrazně v obvyklém způsobu života,
a tohoto jednání se dopustil přesto, že byl pravomocným rozsudkem Okresního soudu v Břeclavi ze dne 23.6.2005, sp. zn. 2 T 606/2004, odsouzen mimo jiné za trestný čin výtržnictví podle §202 odstavec 1 trestního zákona účinného do 31.12.2009 k souhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 8 měsíců,
dále byl pravomocným rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 2.8.2010, sp. zn. 10 T 98/2010, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 21.9.2010, sp. zn. 7 To 486/2010, odsouzen za přečin výtržnictví podle §358 odstavec 1, 2 písmeno a) trestního zákoníku k trestu odnětí svobody ve výměře šesti měsíců se zařazením do věznice s ostrahou,
a dále pravomocným rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 1.6.2012, sp. zn. 99 T 83/2012, odsouzen za přečin výtržnictví podle §358 odstavec 1, 2 písmeno a) trestního zákoníku k trestu odnětí svobody ve výměře osmi měsíců se zařazením do věznice s ostrahou, a dále k trestu zákazu pobytu na území Statutárního města B. na dobu 3 let “.
Za to byl obviněný odsouzen podle §358 odst. 2 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 2 (dvou) roků, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou.
Proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 28. 11. 2013, sp. zn. 91 T 140/2013, podal obviněný odvolání, které směřoval jak do výroku o vině, tak výroku o trestu.
O odvolání rozhodl Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 8. 1. 2014, sp. zn. 3 To 503/2013 , a to tak, že podle §258 odst. 1 písm. a) tr. ř. napadený rozsudek zrušil v celém rozsahu.
Za podmínek ustanovení §259 odst. 3 písm. a) tr. ř. obviněného na podkladě totožného skutkového stavu nově uznal vinným přečinem výtržnictví podle §358 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku, a odsoudil jej podle §358 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 20 (dvaceti) měsíců, pro jehož výkon byl obviněný podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou.
II.
Proti citovanému rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 8. 1. 2014, sp. zn. 3 To 503/2013, podal obviněný prostřednictvím svého advokáta dovolání (č. l . 259 − 260), v rámci něhož uplatnil dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. , s tím, že v projednávané věci existuje extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními soudu.
Obviněný namítl, že skutkový stav věci nebyl v řízení před soudem prvoinstančním ani před soudem odvolacím objasněn takovým způsobem, aby zakládal dostatečnou jistotu k tomu, že se stal skutek, který je trestným činem a že jej spáchal. Odsuzující rozsudek je postaven na výpovědi jediného svědka, M. N., která však ani jednoznačně neprokázala, že mezi jím a poškozeným došlo před napadením k verbální rozepři, ani jednoznačně neprokázala, zda došlo k úderu, či o jaký úder mezi zúčastněnými šlo. Svědecká výpověď v různých částech hovoří o jiném průběhu popisovaného děje a je plná rozporů právě o stěžejních znacích, které mají charakterizovat objektivní stránku trestného činu. Více použitelných důkazů ve věci provedeno nebylo, pokud pomineme výpověď poškozeného, která je velmi zmatená a má pramalou vypovídací schopnost. Dále má obviněný za to, že ve věci nebyla dodržena zásada in dubio pro reo. Soudy při rozhodování o věci nevzaly v úvahu jeho tvrzení o tom, že se jednalo o náhodný incident, vzniklý pouze mezi ním a poškozeným, a že na náměstí v tu chvíli sice byli lidé, ale nikdo se nezastavoval a nikdo se o věc nezajímal, mimo svědka N. Jednalo se pouze o záležitost, která neměla k žádným třetím osobám vztah, nijak se jich nedotýkala a nijak je neobtěžovala. Obviněný je dále přesvědčen, že skutek, za který byl stíhán a který byl popsán v usnesení o zahájení trestního stíhání, se neshoduje se skutkem, za který byl odsouzen napadeným rozsudkem.
Obviněný závěrem brojí i proti uloženému trestu, kdy namítá, že skutek popsaný v napadeném rozsudku může vykazovat znaky přestupku a mohl by za takovýto přestupek být potrestán, nikoliv však trestem odnětí svobody, který tímto považuje za trest uložený mimo trestní sazbu.
Na základě výše uvedených námitek obviněný navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil napadené rozhodnutí Krajského soudu v Brně, stejně jako jemu předcházející rozhodnutí Městského soudu v Brně, a nově rozhodl tak, že se obviněný zprošťuje obžaloby.
Opis dovolání obviněného byl předsedou senátu soudu prvního stupně za podmínek §265h odst. 2 tr. ř. zaslán k vyjádření Nejvyššímu státnímu zastupitelství České republiky . Dne 3. 11. 2014 bylo Nejvyššímu soudu doručeno sdělení státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství, sp. zn. 1 NZO 1108/2014, v němž uvedl, že se k podanému dovolání obviněného M. Ř. nebude věcně vyjadřovat. Současně uvedl, že výslovně souhlasí s tím, aby ve věci bylo rozhodnuto za podmínek uvedených v ustanovení §265r odst. 1 tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
III.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 8. 1. 2014, sp. zn. 3 To 503/2013, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, jímž byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest. Obviněný je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se jej bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Nejvyšší soud se proto dále zabýval otázkou opodstatněnosti obviněným uplatněných dovolacích důvodů.
Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo nutno posoudit, zda obviněným M. Ř. vznesené námitky naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř.
V rámci dovolacího důvodu dle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin, nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení, jímž se rozumí právní posouzení jiné skutkové okolnosti, která má význam z hlediska hmotného práva. Z dikce ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. přitom vyplývá, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat toliko vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud tedy není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat postup soudů nižších stupňů při dokazování a hodnocení důkazů, ale vychází toliko z konečných skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů a v návaznosti na tato stabilizovaná skutková zjištění posuzuje správnost aplikovaného hmotně právního posouzení. Tato skutková zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Nejvyšší soud v řízení o dovolání není jakousi třetí instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť těžiště dokazování leží v řízení před soudem prvního stupně, jehož skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat toliko soud odvolací prostředky k tomu určenými zákonem (např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02). Porušení určitých procesních ustanovení může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle §265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l ) tr. ř.], (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
V posuzované věci však uplatněné dovolací námitky obviněného směřují zejména do oblasti skutkových zjištění a důkazní situace. Obviněný soudům vytýká nesprávné hodnocení důkazů (zejména výpovědi svědka M. N., kterou označil za vnitřně rozpornou) a vadná skutková zjištění (zejména stran zjištění, zda došlo mezi ním a poškozeným ke slovní rozepři či zda skutečně došlo k úderu, případně jaký úder to byl), když prosazuje vlastní hodnotící úvahy ve vztahu k provedeným důkazům (obecná námitka, že tvrzené skutečnosti z provedených důkazů nevyplývají, resp. že bylo použito poskromnu důkazů bez vypovídající hodnoty) a nepřímo i vlastní verzi skutkového stavu věci (obviněný namítl, že se jednalo o náhodný incident vzniklý pouze mezi dovolatelem a poškozeným, který neměl k žádným třetím osobám vztah, nijak se jich nedotýkal a nijak je neobtěžoval; na náměstí v tu chvíli sice byli lidé, ale nikdo se nezastavoval a nikdo se o věc nezajímal, mimo svědka N.).
Námitky obviněným takto vznesené jsou tak založeny na podkladě jeho vlastního hodnocení provedených důkazů a vlastní verzi událostí. Takto uplatněné námitky se ve skutečnosti týkají procesní stránky věci (provádění a hodnocení důkazů) a směřují (v prospěch obviněného) k revizi skutkových zjištění, ze kterých odvolací soud při hmotně právním posouzení skutku vycházel. Z uvedených skutkových (procesních) výhrad tedy obviněný vyvozuje závěr o nesprávném právním posouzení skutku a jiném nesprávném hmotně právním posouzení. To znamená, že obviněný výše uvedený dovolací důvod nezaložil na hmotně právních - byť v dovolání formálně proklamovaných - důvodech, nýbrž na procesním základě (§2 odst. 5, 6 tr. ř.) se domáhal přehodnocení soudem učiněných skutkových závěrů .
Formulace dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který obviněný M. Ř. uplatnil, znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, 7 tr. ř. Jestliže tedy obviněný namítl nesprávnost právního posouzení skutku a jiné nesprávné hmotně právní posouzení, ale tento svůj názor ve skutečnosti dovozoval především z tvrzeného nesprávného hodnocení důkazů a vadných skutkových zjištění, pak soudům nižších stupňů nevytýkal vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Procesní námitkou je také obviněným namítané porušení zásady in dubio pro reo. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle §265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l ) tr. ř.], (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007). Mezi námitky procesního charakteru pak v návaznosti na výše uvedené je i námitka obviněného stran nedodržení zásady in dubio pro reo.
Je pravdou, že se zřetelem k zásadám, které vyplývají z ústavně garantovaného práva na spravedlivý proces, může Nejvyšší soud zasáhnout do skutkového základu rozhodnutí napadeného dovoláním, pokud to odůvodňuje tzv. extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy , na který obviněný v rámci podaného dovolání poukazuje.
Takový rozpor spočívá zejména v tom, že skutková zjištění soudů nemají vůbec žádnou vazbu na obsah důkazů, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, jestliže skutková zjištění soudů jsou pravým opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna, apod.
V projednávané věci však Nejvyšší soud žádný extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními Městského soudu v Brně, která se stala podkladem napadeného rozsudku Krajského soudu v Brně, na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé neshledal. Skutková zjištění soudů mají jasnou obsahovou návaznost na provedené důkazy, a to jak stěžejní svědecké výpovědi M. N. o okolnostech, za kterých došlo k útoku na poškozeného, tak znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie znalce MUDr. Jiřího Pokory.
Soudy obou stupňů založily svá rozhodnutí na náležitém rozboru výsledků dokazování v dané věci a právní kvalifikaci odůvodnily zjištěným skutkovým stavem věci, který vzaly při svém rozhodování v úvahu. Z příslušné části odůvodnění rozsudku Městského soudu v Brně jasně vyplývá, jaké skutečnosti soud vzal za prokázané, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se při hodnocení provedených důkazů řídil (zejména str. 6 až 7 odůvodnění rozsudku). Z odůvodnění rozhodnutí je rovněž patrno, jak se soud vypořádal s posouzením výpovědi svědka M. N. Stejně tak soud věnoval náležitou pozornost výpovědi poškozeného J. W. a její věrohodnosti (zejména na str. 4 rozsudku).
Odvolací soud se se skutkovými závěry nalézacího soudu ztotožnil a uvedl, že „ kromě částečného doznání u hlavního líčení je obžalovaný usvědčován zejména výpovědí svědka N., který byl zcela náhodným pozorovatelem tohoto incidentu a jako svědek je zcela nezávislý, nemá žádný důvod křivě obviňovat obžalovaného a nepravdivě vypovídat “ (str. 5 napadeného rozsudku). Odvolací soud se však neztotožnil s právní kvalifikací učiněnou nalézacím soudem a jednání obviněného posoudil toliko jako přečin výtržnictví podle §358 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku.
Nejvyšší soud podotýká, že na existenci extrémního rozporu nelze usuzovat jen proto, že z předložených verzí skutkového děje, jednak obviněného a jednak obžaloby, se soudy přiklonily k verzi uvedené obžalobou. Hodnotí-li soudy provedené důkazy odlišným způsobem než obviněný, neznamená tato skutečnost automaticky porušení zásady volného hodnocení důkazů, zásady in dubio pro reo, případně dalších zásad spjatých se spravedlivým procesem, jehož porušení obviněný taktéž namítal.
Pokud pak obviněný namítl, že skutek, za který byl stíhán a který byl popsán v usnesení o zahájení trestního stíhání, se neshoduje se skutkem, za který byl odsouzen napadeným rozsudkem, pak takové námitce zcela jistě přisvědčit nelze. Popis skutku v usnesení o zahájení trestního stíhání (č. l . 1 až 2) byl přejat do skutkové věty rozsudku v podstatě beze změn, kdy byl toliko doplněn o údaj, který vyšel najevo v rámci hlavního líčení.
Obviněný dále uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. s tím, že mu byl uložen trest mimo trestní sazbu.
V rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je možno namítat, že obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jedná se tedy o dovolací důvod, kterým lze napadat toliko pochybení soudu co do druhu a výměry uloženého trestu, a to v jasně vymezených intencích, kdy druh trestu musí být podle zákona nepřípustný či výměra musí být mimo trestní sazbu stanovenou na trestný čin zákonem. Aby pak došlo k jeho naplnění, musí být v textu dovolání namítána existence jedné z jeho dvou alternativ, tedy že došlo k uložení nepřípustného druhu trestu či druhu trestu sice přípustného, avšak mimo zákonnou trestní sazbu. Nelze tedy prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 tr. ř. namítat jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v §31 a násl. tr. zák. a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu.
Obviněný byl uznán vinným přečinem výtržnictví podle §358 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku, kdy za uvedený přečin může být pachatel potrestán trestem odnětí svobody až na tři léta. Obviněnému byl vyměřen trest odnětí svobody ve výši 20 měsíců, tedy jak přípustný druh trestu, tak v rámci zákonem stanovené výměry. Uvedená námitka je tedy zcela neopodstatněná.
S ohledem na skutečnost, že Nejvyšší soud je stabilizovanými skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů vyjádřených ve skutkové větě rozsudku vázán a nedovodil-li současně, že by se jednalo o případ extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy, dospěl k závěru, že obviněným podané dovolání není zatíženo vytýkanými vadami. Obviněný současně uplatnil námitky totožné s těmi, které byly již uplatněny v předcházejících fázích řízení, a Nejvyšší soud v této souvislosti připomíná, že „ opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) trestního ř. “ (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002 - Soubor rozh. NS č. 408, sv. 17).
IV.
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne , jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora stručně (§265i odst. 2 tr. ř.) uvedené důvody Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona dovolání obviněného M. Ř. odmítl .
Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 17. prosince 2014
Předseda senátu:
JUDr. Petr Šabata