ECLI:CZ:NS:2014:3.TDO.1504.2014.1
sp. zn. 3 Tdo 1504/2014 -20
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 26. listopadu 2014 o dovolání, které podal obviněný R. K., proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 2. 6. 2014, č. j. 6 To 145/2014-223, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Karviné - pobočka v Havířově pod sp. zn. 102 T 104/2013, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Karviné - pobočka v Havířově ze dne 18. 2. 2014, č. j. 102 T 104/2013-196, byl obviněný R. K. uznán vinným přečinem výtržnictví podle §358 odst. 1 trestního zákoníku (tj. zákona č. 40/2009 Sb., účinného od 1. 1. 2010 /dále jen „tr. zákoník“/) za jednání popsané v bodech ad 1/ a 2/ výroku o vině, zločinem vydírání podle §175 odst. 1, odst. 2 písm. e) tr. zákoníku za jednání popsané pod bodem ad 3/ výroku o vině a přečinem krádeže podle §205 odst. 2 tr. zákoníku za jednání popsané pod bodem ad 4/ výroku o vině. Za uvedenou trestnou činnost mu byl podle §175 odst. 2 tr. zákoníku, za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku, uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání dvou let a šesti měsíců. Podle §81 odst. 1 tr. zákoníku, §84 tr. zákoníku a §85 odst. 1 tr. zákoníku soud výkon trestu podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání tří let za současného vyslovení dohledu s tím, že na výkon dohledu bude užito ustanovení §49 až §51 tr. zákoníku. Podle §85 odst. 2 tr. zákoníku, za použití §48 odst. 4 písm. h) tr. zákoníku, bylo obviněnému uloženo omezení spočívající v tom, aby se zdržel požívání alkoholických nápojů nebo jiných omamných látek ve zkušební době.
Proti rozsudku soudu prvního stupně podal v neprospěch obviněného odvolání státní zástupce Okresního státního zastupitelství v Karviné, pobočka v Havířově, a to do výroku o uloženém trestu. Z podnětu tohoto řádného opravného prostředku Krajský soud v Ostravě jako soud odvolací rozsudkem ze dne 2. 6. 2014, č. j. 6 To 145/2014-223, zrušil podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek ve výroku o trestu a za podmínek §259 odst. 3 tr. ř. v rozsahu zrušení nově rozhodl tak, že obviněného podle §175 odst. 2 tr. zákoníku, za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku, odsoudil k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří let, pro jehož výkon ho podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Jinak zůstal napadený rozsudek nezměněn. Rozsudek odvolacího soudu nabyl právní moci dne 2. 6. 2014 (§139 odst. 1 písm. a/ tr. ř.).
Citované rozhodnutí soudu druhého stupně napadl obviněný R. K. následně dovoláním , v němž uplatnil dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku obviněný (dovolatel) namítl, že odvolací soud při ukládání testu nepřihlédl ke skutečnosti, že poškozená A. K. byla jeho přítelkyní, se kterou po spáchání skutků uvedených ve výroku o vině žil v poměru odpovídajícím poměru osob blízkých. Samotná poškozená tuto skutečnost potvrdila při své výpovědi v hlavním líčení. Zároveň uvedla, že spolu s dovolatelem žijí jako druh a družka a nadále chtějí v tomto poměru setrvat. Z tohoto důvodu neudělila ani souhlas k trestnímu stíhání pro skutek, v němž byl spatřován přečin nebezpečného vyhrožování podle §353 odst. 1 tr. zákoníku. Dovolatel připustil, že svým jednáním formálně naplnil znaky skutkových podstat přečinu výtržnictví, zločinu vydírání a přečinu krádeže. Má však za to, že neproběhlo v té kvalitě, aby se vyznačovalo „zvlášť závažnou společenskou nebezpečností“. Vůči poškozené se sice zachoval nevhodně, ovšem pouze v reakci na její předcházející chování. On sám se snažil pro ni a její nezletilou dceru vytvořit prostředí podobné rodinnému. O osobnostních rysech A. K. nejlépe vypovídala její matka M. R., která se o své dceři a o způsobu jejího života nevyjadřovala nijak pochvalně. Dovolatel nad svými činy vyjádřil v průběhu hlavního líčení lítost, uvědomil si, že se nechal zbytečně strhnout, a do budoucna si z celé věci vzal ponaučení. Je přesvědčen, že v jeho případě by postačovalo uložení výchovného trestu s delší zkušební lhůtou za současného vyslovení dohledu. Taková sankce, kterou mu správně ve svém rozsudku původně uložil soud prvního stupně, by odpovídala všem zákonným kritériím pro ukládání trestu.
S ohledem na výše uvedené důvody obviněný v závěru dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 2. 6. 2014, sp. zn. 6 To 145/2014, a podle §265l odst. 1 tr. ř. Krajskému soudu v Ostravě přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
K podanému dovolání se v souladu s ustanovením §265h odst. 2 tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále také jen „státní zástupce“), který předně poznamenal, že obviněný v rámci své argumentace nesprávně zaměnil institut společenské nebezpečnosti činu zakotvený v dřívější trestněprávní úpravě za institut společenské škodlivosti jednání podle §12 odst. 2 nyní účinného trestního zákoníku. Dále zdůraznil, že společenská škodlivost není zákonným znakem trestného činu a má význam především jako jedno z hledisek pro uplatňování zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu shora citovaného ustanovení. V souvislosti s tím pak citoval ze stanoviska trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012, podle nějž se úvaha o tom, zda jde v konkrétním případě o čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti, uplatní za předpokladu, že posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá ani běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty. Taková situace však v daném případě podle názoru státního zástupce dána není. Soudy obou stupňů rozhodly věcně správně, takže podané dovolání by bylo zjevně neopodstatněné.
Významné však je, že proti rozsudku soudu prvního stupně podal odvolání pouze státní zástupce, a to výlučně do výroku o trestu. Krajský soud v Ostravě pak na str. 3 odůvodnění svého rozhodnutí výslovně uvedl, že odvoláním napadený rozsudek přezkoumal pouze v rozsahu podaného odvolání, tedy jen ve výroku o trestu. Nezabýval se přezkumem rozsudku soudu prvního stupně ve výroku o vině, do něhož neměl žádný důvod zasáhnout a změnil pouze státním zástupcem napadený výrok o trestu. Obviněný tudíž svým dovoláním brojí proti výroku, který sám odvoláním nenapadl (tzn. akceptoval jej) a který nebyl v odvolacím řízení přezkoumáván. Podle §265a odst. 1 tr. ř. však lze dovoláním napadnout pouze rozhodnutí učiněné soudem ve druhém stupni, což v daném případě pro výrok o vině neplatí, neboť odvolací soud rozhodoval výlučně o otázce uloženého trestu.
Státní zástupce je toho názoru, že dovolání směřuje proti výroku rozhodnutí, proti kterému nebyl obviněný ze zákona oprávněn tento mimořádný opravný prostředek podat. Proto navrhl, aby je Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. a) tr. zákoníku odmítl jako nepřípustné a aby takto podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl v neveřejném zasedání. Souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání vyjádřil i pro případ jiného než navrhovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu (§265r odst. 1 písm. c/ tr. ř.).
Obviněný R. K. je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce, resp. obhájkyně (§265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení §265f odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) dále zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a tr. ř. Shledal, že dovolání je přípustné, a to podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř., neboť napadá rozhodnutí soudu druhého stupně, kterým bylo pravomocně rozhodnuto ve věci samé, a směřuje proti rozhodnutí, jímž odvolací soud z podnětu řádného opravného prostředku státního zástupce obviněnému nově uložil (zpřísnil) trest.
Na tomto místě je třeba poznamenat, že Nejvyšší soud nesdílí názor vyjadřujícího se státního zástupce nejvyššího státního zastupitelství, že obviněný mimořádným opravným prostředkem nepřípustně napadl výrok o vině z rozsudku soudu prvního stupně. Dovolatel sice na podporu svých tvrzení mylně a zcela nepřiléhavě poukázal na institut „společenské nebezpečnosti činu“ jako materiálního korektivu posuzování trestnosti konkrétního jednání, jak ji upravoval na daný případ neaplikovatelný trestní zákon č. 140/1961 Sb., účinný do 31. 12. 2009. Na straně druhé je však zjevné, že podstatu dovolací argumentace obviněného představuje námitka, že odvolací soud mu z podnětu řádného opravného prostředku státního zástupce uložil nepřiměřeně přísný trest odnětí svobody spojený s přímým výkonem ve věznici s ostrahou, aniž by patřičně zohlednil veškeré okolnosti jeho trestné činnosti významné pro volbu povahy a výměry trestní sankce, jak podle něj správně učinil soud prvního stupně.
Nejvyšší soud se zároveň musel zabývat otázkou, zda výše zmíněnou námitku lze vůbec podřadit pod uplatněný důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a dospěl k závěru, že tomu tak není.
Za „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“ ve smyslu citovaného dovolacího důvodu lze považovat - pokud jde o výrok o trestu - jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než samotné použití adekvátního (resp. neadekvátního) druhu či výměry trestu; tzn. zásadně zde nepůjde o otázku přiměřenosti uložené trestní sankce. Naopak, jako příklad užití důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze uvést pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu apod. Takovou vadou však napadené rozhodnutí odvolacího soudu v posuzované věci netrpí a dovolatel ostatně v tomto směru ani ničeho nenamítal.
Pochybení soudu spočívající v nesprávném vyhodnocení kritérií uvedených v §39 tr. zákoníku, §41 tr. zákoníku a §42 tr. zákoníku a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu nelze v dovolání úspěšně vytýkat prostřednictvím žádného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 tr. ř. (k těmto otázkám srov. blíže usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2002, sp. zn. 11 Tdo 530/2002, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. R 22/2003).
Nejvyšší soud na tomto místě jako obiter dictum poznamenává, že za zločin vydírání podle §175 odst. 1, odst. 2 písm. e) tr. zákoníku, jako nejzávažnější ze sbíhajících se trestných činů, jimiž byl obviněný uznán vinným, lze uložit trest odnětí svobody ve výměře od dvou do osmi let. Jestliže soud druhého stupně dovolateli uložil tento trest v délce tří roků, navíc jako úhrnný, jedná se o trest zákonný, jak pokud jde o jeho druh, tak i výměru. Dovolatel by tedy nemohl výrok o uloženém trestu úspěšně napadnout ani prostřednictvím důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., zákonodárcem přímo určeného pro taxativně vyjmenované vady výroku o trestu.
Ústava České republiky, Listina základních práv a svobod, popř. mezinárodněprávní smlouvy, kterými je Česká republika vázána, nijak neupravují právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu Nejvyšším soudem zjištěna, není dána ani jeho zákonná povinnost dovolání věcně projednat (viz např. rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. II. ÚS 651/02 a sp. zn. III. ÚS 296/04).
Kromě toho je třeba připomenout, že dovolatel je v souladu s §265f odst. 1 tr. ř. na jedné straně povinen odkázat v dovolání jednak na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. a) – l ) tr. ř., přičemž na straně druhé musí obsah konkrétně uplatněných dovolacích důvodů odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle §265b odst. 1 tr. ř., byť je v něm na příslušné zákonné ustanovení formálně odkazováno (k těmto otázkám srov. přiměřeně např. rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02 a III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02, IV. ÚS 449/03, str. 6, IV. ÚS 73/03 str. 3, 4, III. ÚS 688/05 str. 5, 6).
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než jsou uvedeny v §265b tr. ř. Poněvadž ve věci obviněného R. K. dospěl k závěru, že dovolání nebylo podáno z důvodu stanovených zákonem, rozhodl o jeho odmítnutí, aniž by napadený výrok rozhodnutí věcně přezkoumával podle kritérií uvedených v ustanovení §265i odst. 3 tr. ř. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání, aniž by k tomuto postupu bylo třeba souhlasu stran (srov. 265r odst. 1 písm. c/ tr. ř.).
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 26. listopadu 2014
Předseda senátu:
JUDr. Eduard Teschler