ECLI:CZ:NS:2014:3.TDO.169.2014.1
sp. zn. 3 Tdo 169/2014-22
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 26. února 2014 o dovolání, které podal obviněný pprap. P. H. proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 18. 6. 2013, sp. zn. 13 To 140/2013, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Kolíně pod sp. zn. 3 T 275/2011, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného pprap. P. H. odmítá .
Odůvodnění:
I.
Rozsudkem Okresního soudu v Kolíně ze dne 6. 2. 2013, sp. zn. 3 T 275/2011 , byl obviněný pprap. P. H. uznán vinným přečinem výtržnictví podle §358 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku (dále jen „tr. zákoník“), a přečinem ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, a spoluobviněný R. H. přečinem výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku a přečinem ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku, jichž se dopustili dle skutkových zjištění jednáním spočívajícím v tom, že „ dne 5. 6. 2011 kolem 00.10 hod. v K., K., na diskotéce A., pod vlivem alkoholu, po předchozí slovní rozepři na chodbě obžal. P. H. strčením napadl T. M., když tam přišel pošk. L. R., zeptat se, co se tam děje s tím, že zavolá policii, tak se ho snažil obžal. R. H. napadnout úderem hlavou, následně již v prostoru tanečního sálu před několika desítkami návštěvníků obžal. P. H. pošk. R. udeřil pěstí do obličeje, pošk. R. utekl do D. baru, kde ze strachu vytáhl plynovou pistoli a ukázal ji obžal. P. H., po přetahování a pádu na zem obžal. P. H. pistoli pošk. R. vytrhl a zahodil, když pošk. R. chytil obžal. P. H. do kravaty a držel jej, začal obžal. R. H. poškozeného kopat do hlavy a jiných různých částí těla, při tomto omylem kopl do hlavy svého bratra obžal. P. H., který upadl do bezvědomí, poté pošk. R. obžal. P. H. pustil a odešel, když chtěl obžal. P. H. poskytnout pomoc pošk. D. R. a sklonil se nad něj, kopl jej obžal. R. H. do levé části tváře, až poškozený přeletěl reproduktor, následně obžal. R. H. ještě udeřil pěstí do obličeje pošk. J. Z., mezitím se obžal. P. H. probral a chtěl vstoupit do D. baru za pošk. R., v čemž mu bránila K. Č., kterou se obžal. R. H. snažil udeřit pěstí do obličeje, když úder vykryla rukou, poté vstoupil obžal. P. H. do D. baru a opětovně bil pošk. R. pěstmi do hlavy a žeber, sklonil mu hlavu a kolenem ho udeřil do obličeje, přičemž se ho neustále ptal, kde je ta zbraň, tímto jednáním byli pošk. L. R., způsobeny oděrky a hematomy v pravé části hlavy, otok nosu a boule na temeni hlavy, přičemž pracovní neschopnost nenastala, pošk. D. R., zlomenina lícní kosti vlevo, která si vyžádala operaci a následnou hospitalizaci v nemocnici v době od 5. 6. 2011 do 8. 6. 2011 a následnou pracovní neschopnost do 25. 6. 2011, pošk. K. Č. bylo způsobeno zhmoždění pravého předloktí a levé dolní oblasti čelisti, přičemž pracovní neschopnost by z důvodu bolestivosti ruky a nutnosti užití ortézy trvala tři až čtyři týdny, pošk. J. Z. byla způsobena podlitina pod okem, pracovní neschopnost nenastala “.
Za to byli obviněný pprap. P. H. a spoluobviněný R. H. odsouzeni podle §154 odst. 1 a §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 1 (jednoho) roku, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu 2 (dvou) let.
Podle §82 odst. 2 tr. zákoníku bylo obviněnému R. H. uloženo, aby během zkušební doby podle svých sil nahradil škodu, kterou trestným činem způsobil.
Podle §228 odst. 1 tr. ř. mu dále byla uložena povinnost zaplatit na náhradě škody:
- Všeobecné zdravotní pojišťovně ČR, se sídlem Orlická 4/2020, Praha 3, IČ 41197518, částku 862,- Kč a
- České průmyslové zdravotní pojišťovně, se sídlem Ostrava - Vítkovice, Jeremenkova 11, IČ 47672234, částku 14.168,- Kč.
Proti rozsudku Okresního soudu v Kolíně ze dne 6. 2. 2013, sp. zn. 3 T 275/2011, podali obviněný pprap. P. H. a spoluobviněný R. H. odvolání.
O odvoláních rozhodl Krajský soud v Praze usnesením ze dne 18. 6. 2013, sp. zn. 13 To 140/2013 , a to tak, že odvolání obou obviněných podle §256 tr. ř. zamítl jako nedůvodná.
II.
Proti citovanému usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 18. 6. 2013, sp. zn. 13 To 140/2013, podal obviněný prostřednictvím svého advokáta dovolání (č. l. 436 - 440), v rámci něhož uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s tím, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Obviněný namítl, že nesprávné hmotně právní posouzení spočívá v tom, že zjištěným jednáním jeho jako osoby obviněné nebyly naplněny znaky skutkové podstaty přečinu ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku a výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku. Dále namítá, že v daném případě nebyla naplněna subjektivní stránka přečinů ublížení na zdraví a výtržnictví, když ve výrokové části rozsudku obecných soudu nejsou uvedeny žádné skutkové okolnosti, které by odůvodňovaly závěr o jeho úmyslu. Ve skutkových větách rozsudku obou obecných soudů nejsou vyjádřeny všechny skutečnosti rozhodné pro naplnění znaku skutkové podstaty přečinu, kterými byl obviněný uznán vinným. Skutková věta napadených výroků neobsahuje popis vědomostní a volní stránky psychického stavu obviněného k jeho trestné činnosti, zejména jejímu následku. Z provedených důkazů vyplývá, že atak obviněného byl reakcí na útok, který byl proti němu směřován ze strany poškozeného R. se zbraní v ruce. Z provedených důkazů též plyne, že byl škrcen poškozeným L. R., což je svědecky potvrzeno (J. M., K. Č., M. H.).
Obviněný má za to, že právní závěry obou obecných soudu jsou v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními. Ze skutkových zjištění jednoznačně vyplývá, že příčinou potyčky mezi poškozeným R. a obviněným byla zbraň v ruce poškozeného. Ze strany obviněného se jednalo o zcela přiměřené jednání, a to zejména se zřetelem k intenzitě útoku R. Je zjevné, že obrana obviněného směřující k odvrácení útoku byla ve skutečnosti slabší než útok samotný, neboť se bránil zbraní a nebezpečnému škrcení, když není rozhodné, z jakých důvodů ukončil R. škrcení obviněného. Tato skutečnost ponechala oba soudy zcela chladnými. Obviněný je přesvědčen, že se z jeho strany nejednalo o mimořádně hrubé jednání či o naprosto jednoznačně přehnanou obranu. Nad rámec dovolacího důvodu tvrdí, že za dané situace není ani možné požadovat po osobě ohrožené zbraní racionálního chování, kdy naopak ruku v ruce přichází s pudem sebezáchovy mnohdy nepředložená reakce, kdy pudy jsou silnější než rozum. Zastrašování pistolí za situace, kdy nedochází k přímému ohrožení života, je dle jeho názoru nedovoleným užitím zbraně. Tato skutečnost ponechala oba obecné soudy zcela chladnými. Závažné pochybení obecných soudů spatřuje též v tom, že obecné soudy případně v rámci skutkových zjištění nezkoumaly, do jaké míry nebyly případně splněny podmínky nutné obrany, zejména ve smyslu excesu extenzivního, když oba obecné soudy chybně zkonstatovaly, že se jednalo ze strany obviněného o akt odvety. V konkrétním případě bylo nedůsledně zjištěno, zda došlo z jeho strany k úmyslnému nebo naopak nedbalostnímu překročení mezí nutné obrany, když ze skutkových zjištění nepochybně vyplývá, že iniciativa vedoucí ke vzájemnému střetu mezi poškozeným R. a jím vycházela od poškozeného R. (škrcení, zastrašování zbraní), který byl útočníkem. Naopak obviněný byl tím, kdo se bránil. Není důvod nevěřit tomu, že poškozený R. na něho mířil hlavní a držel nebezpečnou zbraň standardním způsobem. Za zmínku stojí jistě i to, že při tasení zbraně šlo ze strany poškozeného zjevně o připravované jednání, v žádném případě o jednání podvědomé bez jakéhokoli vědomého volního záměru. I zcela průměrně vzdělaný jedinec ví, že v dané oblasti se nachází životně důležité orgány a že i výstřel z plynové pistole muže způsobit závažné zdravotní komplikace (přijmeme-li závěr, že obviněný jako policista věděl, že se jedná o pistoli plynovou). Jednání R. mělo a má znamenat kvalifikaci pokusu trestného činu ublížení na zdraví.
Závěrem obviněný namítá svévolné hodnocení důkazů obecnými soudy, když toto hodnocení bylo prováděno bez jakéhokoli akceptovatelného racionálního logického základu, když skutková věta nemá oporu v provedeném dokazování. Není pravdou, že by poškozeného R. udeřil pěstí do obličeje, ještě před tím než by poškozený R. na něho vytáhl plynovou pistoli, kdy následně se o tuto začali přetahovat a upadli na zem. Ve spise není obsažen jediný důkaz, který by podporoval skutek tak, jak je obsažen ve skutkové větě.
Na základě výše uvedených námitek obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil dovoláním napadené usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 18. 6. 2013, sp. zn. 13 To 140/2013, a podle §265k odst. 2 tr. ř. zrušil i další rozhodnutí obsahově navazující na citované usnesení.
K dovolání obviněného se ve smyslu znění §265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“).
Poté, co zopakovala dosavadní průběh řízení a námitky obviněného, uvedla, že je možno plně souhlasit s názorem odvolacího soudu, že ani u jednoho z obviněných se o nutnou obranu podle §29 tr. zákoníku nejednalo, přičemž se jednalo o akt odvety. Proti útoku, který je dokončen (svědek R. obviněného pustil a odešel), není již nutná obrana přípustná a obrana nesmí být zjevně nepřiměřená způsobu útoku (hrubé bití a kopání na straně jedné proti držení na straně druhé). Z uvedeného jednoznačně vyplývá, že podmínky nutné obrany ve smyslu §29 tr. zákoníku v daném případě splněny nebyly.
Vzhledem k výše uvedeným závěrům státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.
III.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 18. 6. 2013, sp. zn. 13 To 140/2013, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, přičemž směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku, kterým byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest. Obviněný je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Nejvyšší soud se dále zabýval otázkou opodstatněnosti obviněným uplatněného dovolacího důvodu.
Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo nutno posoudit, zda obviněným pprap. P. H. vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V rámci dovolacího důvodu dle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení, jímž se rozumí právní posouzení jiné skutkové okolnosti, která má význam z hlediska hmotného práva. Z dikce ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. přitom vyplývá, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat toliko vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud tedy není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat postup soudů nižších stupňů při dokazování a hodnocení důkazů, ale vychází toliko z konečných skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů a v návaznosti na tyto stabilizovaná skutková zjištění posuzuje správnost aplikovaného hmotně právního posouzení . Tato skutková zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Nejvyšší soud v řízení o dovolání není jakousi třetí instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť těžiště dokazování leží v řízení před soudem prvního stupně, jehož skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat toliko soud odvolací prostředky k tomu určenými zákonem (např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02). Porušení určitých procesních ustanovení může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle §265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l ) tr. ř.], (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejícím odstavci tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
S ohledem na výše uvedené tedy nelze pod obviněným uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadit námitky, v rámci nichž obviněný soudům vytýká nesprávné hodnocení důkazů (a z nich vyplývajícího skutkového stavu) a vadná skutková zjištění (zejména námitky stran toho, kdo koho udeřil první, resp. kdo inicioval útok, zda poškozený L. R. zbraň proti obviněnému zamýšlel použít), či jejich prostřednictvím prosazuje vlastní hodnotící úvahy ve vztahu k provedeným důkazům (obecná námitka, že tvrzené skutečnosti z provedených důkazů nevyplývají, resp. že se jedná o svévolné hodnocení důkazů ze strany soudů, které bylo dle obviněného prováděno bez jakéhokoli akceptovatelného racionálního logického základu) a vlastní verzi skutkového stavu věci (kdy uvedl, že to byl poškozený L. R., který inicioval útok, navíc s pistolí v ruce, kterou manipuloval přesvědčivým způsobem, tedy zastrašoval takto obviněného, který reagoval přiměřeně nebezpečí, které mu hrozilo).
Námitky obviněným takto vznesené jsou založeny na podkladě jeho vlastního hodnocení provedených důkazů a vlastní verzi událostí. Takto uplatněné námitky se ve skutečnosti týkají procesní stránky věci (provádění a hodnocení důkazů) a směřují (v prospěch obviněného) k revizi skutkových zjištění, ze kterých odvolací soud při hmotně právním posouzení skutku vycházel. Z uvedených skutkových (procesních) výhrad tedy obviněný vyvozuje závěr o nesprávném právním posouzení skutku a jiném nesprávném hmotně právním posouzení. To znamená, že obviněný výše uvedený dovolací důvod částečně nezaložil na hmotně právních - byť v dovolání formálně proklamovaných - důvodech, nýbrž na procesním základě (§2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.) se domáhal přehodnocení soudem učiněných skutkových závěrů .
Při posuzování, zda je oprávněné tvrzení dovolatele o existenci dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně. Kdyby měl dovolací soud dospět k jinému závěru ohledně předmětného skutku, jak se toho v konečném důsledku ve svém dovolání domáhá obviněný, musel by zásadním způsobem modifikovat zmíněná rozhodná skutková zjištění, k nimž dospěly soudy obou stupňů, resp. od nich odhlédnout. Takový způsob rozhodnutí však není v dovolacím řízení možný ani přípustný, jak již výše Nejvyšší soud zdůraznil.
Formulace dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který obviněný pprap. P. H. uplatnil, znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, odst. 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, odst. 7 tr. ř. Jestliže tedy obviněný namítl nesprávnost právního posouzení skutku a jiné nesprávné hmotně právní posouzení, ale tento svůj názor ve skutečnosti dovozoval především z tvrzeného nesprávného hodnocení důkazů a vadných skutkových zjištění, pak soudům nižších stupňů nevytýkal vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle §265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l ) tr. ř.], (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).
Obviněný uplatnil dále námitku, že jeho jednání nenaplňuje znaky přečinů, jimiž byl uznán vinným, tj. přečinu výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku a přečinem ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku, ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku. V této souvislosti namítl i absenci subjektivní stránky uvedených přečinů, resp. absenci popisu vědomostní a volní stránky k následku trestné činnosti ve skutkové větě rozsudku, tedy závěrů o úmyslném jednání z jeho strany.
Uvedené námitky jsou v obecné rovině pod obviněným uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 tr. ř. podřaditelné, nicméně obviněný je částečně uplatnil s odkazem na výše uvedené námitky, které však nejsou sto předmětný dovolací důvod naplnit, tedy způsobem neregulérním, když v této souvislosti nevznáší v rámci dovolání konkrétní hmotně právní námitky, ze kterých by měla vyplývat existence možného rozporu mezi skutkem zjištěným soudy nižších stupňů a jeho právním posouzením.
Obviněný však zejména uplatnil námitku, že jeho jednání bylo nesprávně právně posouzeno, neboť se jednalo o jednání v nutné obraně, kterážto svým obsahem obviněným uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. naplňuje.
Podle §29 odst. 1 tr. zákoníku čin jinak trestný, kterým někdo odvrací přímo hrozící nebo trvající útok na zájem chráněný trestním zákonem, není trestným činem. Podle odst. 2 nejde o nutnou obranu, byla-li obrana zcela zjevně nepřiměřená způsobu útoku.
Podstatou nutné obrany je odvrácení nebezpečí, které vzniká útokem směřujícím proti zájmu chráněnému trestním zákoníkem, a to činem, který by jinak byl trestným činem namířeným proti útočníkovi. Protože však obránce odvracející útok chrání tytéž zájmy, které chrání sám trestní zákon, nejedná proti účelu trestního zákoníku, ale naopak ve shodě s ním. Jde o střet zájmů na ochraně různých společenských vztahů, a to na jedné straně zájem, který byl napaden útokem (např. zdraví poškozeného obránce), a na druhé straně zájem či zájmy útočníka (např. zdraví nebo život útočníka), které jsou při nutné obraně obětovány, aby tak byl odvrácen útok.
Podle platného znění nutná obrana předpokládá:
a) odražení útoku přímo hrozícího nebo trvajícího na zájem chráněný trestním zákoníkem,
b) obrana nesmí být zcela zjevně nepřiměřená způsobu útoku.
Útok musí bezprostředně hrozit nebo trvat . Podle okolností případu musí tedy být jasné, že útok musí bez prodlení a určitě následovat za hrozbou, přitom však nemusí být neočekávaný. Hrozba nemusí být vyslovena, postačí, když z okolností případu vyplývá (např. útočník sahá po zbrani). Útok nesmí být však ukončen ani přerušen . Jestliže byl útok ukončen nebo přerušen a nebezpečí již přímo nehrozí, nepřichází nutná obrana v úvahu. Pouhá přestávka v boji, po níž lze očekávat pokračování (např. útočník upadl, ale je nadále bojeschopný), by však nestačila. Proti útoku, který je již dokončen, není nutná obrana již přípustná (např. když útočník ukončil fyzické napadení, kterým úmyslně způsobil ublížení na zdraví, odchází a v tom okamžiku po něm poškozený hodí kamenem, nelze takové jednání považovat za nutnou obranu). Nemůže už jít o případ nutné obrany, jakmile se pachatel dopustí činu, když útok na něho byl již skončen (srov. R 77/1952). Na druhé straně však není třeba čekat, až útočník udeří první. Iniciativa, vedoucí ke vzájemnému střetnutí, ale musí vycházet pouze od útočníka. Touto iniciativou je právě určováno, kdo je útočníkem a kdo obráncem. Další průběh střetnutí, pokud byly zachovány meze nutné obrany, na tom nic nemění. Při použití důvodu vylučujícího protiprávnost podle §29, o nutné obraně, nemůže soud vycházet ze závěru, že útok ze strany „poškozeného“ velmi pravděpodobně neskončil. Nelze-li tuto otázku provedenými důkazy zjistit zcela bezpečně, je nutno vycházet ze zásady in dubio pro reo (srov. R 36/1991).
Obrana nesmí být zcela zjevně nepřiměřená způsobu útoku . Přiměřenost obrany se posuzuje především z hlediska intenzity obou akcí, což vyjadřuje pojem způsobu útoku. Z povahy věci vyplývá, že obrana musí být zásadně tak intenzivní, aby útok jistě a bez rizika pro napadeného odvrátila, tj. musí být silnější než útok, avšak nesmí být zcela zjevně přehnaná . U nutné obrany se tedy nevyžaduje přiměřenost obrany ve smyslu naprosté proporcionality (srov. R II/1965). Obrana je zcela zjevně nepřiměřená útoku, není-li podle poznatků a úsudku bránícího se, k jehož psychickému stavu vyvolanému útokem třeba přihlížet, k odvrácení útoku potřebná, a kromě toho též, je-li zcela neúměrná jeho intenzitě i významu (zde se do jisté míry vrací v zeslabené formě požadavek proporcionality, poněvadž intenzita útoku je spoluurčována významem ohroženého zájmu a intenzitou zavinění). Nutná obrana je tedy vyloučena, jen byla-li zcela zjevně nepřiměřená. Zákonodárce tímto vyjádřením zmírnil podmínky nutné obrany, a tím usnadnil její výkon. Nepoměr obrany a útoku musí být zcela zjevný, naprosto očividný, mimořádně hrubý, jinak jsou podmínky §29 tr. zákoníku v tomto směru dodrženy (srovnej Šámal, P. a kol. Trestní zákoník I. §1 až 139. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, str. 397 – 414).
Toto subjektivní pojetí dává soudu směrnici, aby jednak posuzoval podmínky nutné obrany s určitou velkorysostí (blahovolně) a jednak tyto podmínky zvažoval především z hlediska představ osoby, která se brání. Přiměřenost nutné obrany je třeba hodnotit též se zřetelem k subjektivnímu stavu osoby, která odvracela útok, tj. podle toho, jak se čin útočníka jevil tomu, kdo jej odvracel (srov. B 3/1983-15, dále i R 41/1980 a R 18/1982). Subjektivní pojetí však nelze absolutizovat, neboť by mohlo dojít k ospravedlnění závažných a zásadních chyb obránce, jeho zcela chybného hodnocení situace, založeného např. na trestuhodné nepozornosti, v důsledku čehož by bránící se osoba neodpovídala za následky, pokud by obrana byla v souladu s jejími mylnými představami. Nelze tedy zaujmout zcela subjektivistický přístup založený jen na představách bránící se osoby, když vždy je nutno celou situaci posuzovat a hodnotit komplexně a v celém jejím vývoji v konkrétním čase a na konkrétním místě.
Nutná obrana je úplným vyviněním se, a proto je třeba užití tohoto institutu velmi pečlivě zvažovat. Zda se jedná o nutnou obranu je nutno odvodit ze dvou výše uvedených podmínek. Musí se jednat o odražení přímo hrozícího či trvajícího útoku a současně užitá obrana nesmí být zjevně zcela nepřiměřená způsobu útoku.
Námitka obviněného byla vznesena s odkazem na existenci tzv. extrémního nesouladu mezi právními závěry soudů a učiněnými skutkovými zjištěními.
Se zřetelem k zásadám, které vyplývají z ústavně garantovaného práva na spravedlivý proces, může Nejvyšší soud zasáhnout do skutkového základu rozhodnutí napadeného dovoláním jen výjimečně, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. Obviněným uplatněná argumentace vychází právě z toho, že v projednávané věci byly splněny podmínky pro závěr, že je zde extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. Takový rozpor spočívá zejména v tom, že skutková zjištění soudů nemají vůbec žádnou vazbu na obsah důkazů, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, jestliže skutková zjištění soudů jsou pravým opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna , apod. Zásahu do skutkových zjištění soudů, kterého se obviněný v rámci svých námitek v podstatě dožaduje, je dovolací soud oprávněn přistoupit jen ve zvlášť výjimečných případech, kdy v této oblasti soudy pochybily naprosto markantním a křiklavým způsobem narážejícím na limity práv spojených se spravedlivým procesem, jež jsou chráněny právními předpisy nejvyšší právní síly. Jinými slovy tehdy, prokáže-li se existence tzv. extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé.
O takový případ se v projednávané věci nejedná, neboť Nejvyšší soud se k existenci tzv. extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními Okresního soudu v Kolíně, která se stala podkladem napadeného usnesení Krajského soudu v Praze na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé neshledal.
Námitkami obviněného stran nutné obrany se zabýval na podkladě řádného opravného prostředku již odvolací soud, který naplnění podmínek nutné obrany neshledal, neboť „ pokud následně obžalovaný P. H. poté, co se probral, šel k poškozenému R., natlačil ho do malého prostoru za pultem a za stálého bití a kopání (i kolenem do obličeje) se dotazoval na zbraň, nejedná se ani u jednoho z obžalovaných o nutnou obranu podle §29 tr. zákoníku, ale o akt odvety, jak prvý soud správně zjistil “ (str. 5 napadeného usnesení).
Nalézací i odvolací soud řádným způsobem zjišťovaly, jak se celý incident odehrál. Nijak nezpochybnily, že poškozený L. R. mířil na obviněného zbraní, stejně jako to, že o této skutečnosti poškozený nevypovídal pravdu. Nezpochybnil ani závěr, že se obviněný jako policista domáhal vydání zbraně. Současně však dovodily, že obviněný si nepočínal přiměřeně.
Skutková zjištění soudů mají zřejmou obsahovou návaznost na provedené důkazy, zejména svědecké výpovědi. Je třeba konstatovat, že po stránce obsahové byly svědecké výpovědi soudem nalézacím hodnoceny dostačujícím způsobem právě v souladu s jinými objektivně zjištěnými okolnostmi a to nejen ve svém celku, ale v každém tvrzení, které z nich vyplývalo (zejména str. 7 rozsudku). Nalézací soud na podkladě provedeného dokazování dospěl k závěru, že obviněný upadl v rámci potyčky mezi ním a poškozeným na zem, kde jej poškozený chytil tzv. do kravaty a držel jej, přičemž byl obviněný omylem kopnut do hlavy spoluobviněným R. H. a na chvíli ztratil vědomí, čehož poškozený využil, obviněného pustil, zvedl se a odešel. Poté, co obviněný nabyl vědomí, fyzicky zaútočil na poškozeného D. R., který se mu snažil poskytnout pomoc, a následně fyzicky napadl neozbrojeného poškozeného, a to kopy nohou a údery pěstí do oblasti hlavy a trupu.
Je zcela zřejmé, že útok, resp. vzájemná potyčka mezi obviněným a poškozeným byla ukončena v momentě, kdy obviněný v důsledku kopnutí do hlavy způsobeným spoluobviněným R. H. ztratil vědomí, a poškozený L. R. jej pustil a odešel. Poškozený nijak neprojevil, že by snad chtěl ve vzájemné potyčce pokračovat, neboť jednoduše odešel k pultu. Je proto postaveno najisto, že následný atak na osobu poškozeného již vybočoval z mezí nutné obrany, neboť jím zcela jistě nebyl odvrácen přímo hrozící či snad trvající útok, tudíž nebyla naplněna jedna z podmínek nutné obrany. Stejně tak nelze dovodit naplnění druhé z podmínek spočívající v přiměřenosti obrany způsobu útoku. V uvedené chvíli již poškozený nijak na obviněného neútočil a ani nebyl nijak ozbrojen, zatímco jej obviněný napadl kopy a pěstmi do oblasti hlavy a horní části trupu. Pokud by snad bylo možno zohlednit předcházející potyčku, pak poškozený obviněného držel v tzv. kravatě, čímž se jej snažil imobilizovat, neútočil však na obviněného přímými ataky, tedy ani takovýto atak není možno hodnotit jako přiměřený způsobu útoku.
Obviněný poškozenému D. R. zranění, která si vyžádala operaci, následnou hospitalizaci a pracovní neschopnost, kdy současně útoky na poškozeného L. R. byly takové intenzity (údery pěstí do oblasti hlavy a horní části trupu, kopy nohou a úder kolenem do obličeje), že byly sto způsobit poškozenému újmu na zdraví, kdy jednání obviněného k tomuto směřovalo, a pouze shodou okolností k uvedenému následku u poškozeného L. R. nedošlo, čímž byla naplněna skutková podstata přečinu ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku.
Nalézací a odvolací soud taktéž nepochybily, pokud jednání obviněného pprap. P. H. posoudily i jako přečin výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku , kterého se dopustí mimo jiného ten, kdo se veřejně nebo na místě veřejnosti přístupném dopustí výtržnosti tím, že napadne jiného.
Výtržností se rozumí jednání, které závažným způsobem (hrubě) narušuje veřejný klid a pořádek a je pro ně typický zjevně neuctivý a neukázněný postoj pachatele k zásadám občanského soužití (R 44/1990). Je to na rozdíl od hrubé neslušnosti zpravidla fyzické nebo psychické násilí, které je namířeno proti osobám i věcem (bezdůvodné napadání personálu v restauraci, hrubé rušení průběhu taneční zábavy apod.). Veřejně je trestný čin spáchán, pokud je spáchán před nejméně třemi osobami současně přítomnými (§117 písm. b/ tr. zákoníku). Místem veřejnosti přístupným je každé místo, kam má přístup široký okruh lidí individuálně neurčených a kde se také zpravidla více lidí zdržuje, takže hrubá neslušnost nebo výtržnost by mohla být postřehnuta více lidmi (v době činu tam však nemusí být).
V projednávané věci se obviněný dopustil na diskotéce, tedy na místě veřejnosti přístupném, za přítomnosti více než tří osob, resp. za přítomnosti většího počtu návštěvníků, jednání, kdy fyzicky napadl spolu se spoluobviněným R. H. jiné návštěvníky podniku, včetně slovních ataků, a narušil tak průběh celé akce, čímž současně naplnil znaky skutkové podstaty uvedeného přečinu.
Námitkám obviněného tedy nelze přisvědčit.
Namítá-li pak obviněný nenaplnění subjektivní stránky uvedených přečinů, kterážto jak uvedeno výše je v obecné rovině námitkou pod obviněným uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřaditelná, činí tak způsoben neregulérním, neboť námitka je podložena toliko skutkovými námitkami směřujícími k revizi skutkových zjištění a soudy provedených důkazů, což není v rámci dovolacího řízení přípustné. V otázce skutkových závěrů je totiž dovolací soud vázán skutkovými závěry učiněnými soudy nižších stupňů ve věci, zejména pak soudem nalézacím, kdy do těchto lze zasahovat toliko zcela výjimečně, a to pouze za situace naznačené výše, tedy, že to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy, který však v projednávané věci dovodit nelze. Na existenci extrémního rozporu nelze usuzovat jen proto, že z předložených verzí skutkového děje, jednak obviněného a jednak poškozených, se soudy přiklonily k verzi uvedené poškozenými. Hodnotí-li soudy provedené důkazy odlišným způsobem než obviněný, neznamená tato skutečnost automaticky porušení zásady volného hodnocení důkazů, zásady in dubio pro reo, případně dalších zásad spjatých se spravedlivým procesem.
Nejvyšší soud tedy dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu není zatíženo vytýkanými vadami, což znamená, že dovolání obviněného nebylo možno přiznat jakékoli opodstatnění.
IV.
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne , jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora stručně (§265i odst. 2 tr. ř.) uvedené důvody Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona dovolání obviněného pprap. P. H. odmítl .
Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 26. února 2014
Předseda senátu:
JUDr. Petr Š a b a t a