ECLI:CZ:NS:2014:3.TDO.186.2014.1
sp. zn. 3 Tdo 186/2014-28
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 9. dubna 2014 o dovolání, které podal obviněný M. P. proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ‒ pobočka v Olomouci ze dne 12. 8. 2013, sp. zn. 55 To 174/2013, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 5 T 30/2012, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného M. P. odmítá .
Odůvodnění:
I.
Rozsudkem Okresního soudu v Olomouci ze dne 26. 4. 2013, sp. zn. 5 T 30/2012 , byl obviněný M. P. uznán vinným zločinem úvěrového podvodu podle §211 odst. 2, odst. 5 písm. c) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku (dále jen „tr. zákoník“), kterého se dle skutkových zjištění dopustil jednáním spočívajícím v tom, že „ jako jednatel spol. E. s. r. o. uzavřel dne 3. 11. 2009 v O. prostřednictvím prodejce spol. D. g. s .r. o. u spol. s A. a. s. úvěrovou smlouvu, kdy poskytnutým úvěrem ve výši 989 128,- Kč měl být hrazen nákup motorového vozidla zn. Mercedes Sprinter Diesel 515 CDI/L FG 3,5t,a podpisem úvěrové smlouvy se obž. M. P. sjednaný úvěr zavázal hradit 36 pravidelnými měsíčními splátkami ve výši 34 048,- Kč; jelikož však nedodržel podmínky úvěrové smlouvy, kdy poskytnutý úvěr časem přestal splácet, byl jmenovaný vyzván ze strany spol. s A. a. s. k vydání uvedeného vozidla na základě smlouvy o zajišťovacím převodu vlastnického práva, kdy však obžalovaný nebyl ochoten předmět financování zástupci spol. s A. a. s. ukázat, přičemž spol. s A. a. s. provedla v této věci vlastní šetření, kterým bylo zjištěno, že předmět financování motorové vozidlo zn. Mercedes Sprinter Diesel 515 CDI/L FG 3,5t, spol. E. nikdy nevlastnila ani neprovozovala, jelikož toto vozidlo bylo prodejcem Mercedes Moravia s. r. o. O. prodáno dne 7. 10. 2010 zákazníkovi A. K., kdy nákup vozidla byl financován spol. M. B. F. S. Č. r. s. r. o., která v tu dobu byla vlastníkem vozidla; ze zjištěných skutečností tedy vyplývá, že obž. M. P. po sjednání úvěrové smlouvy bez souhlasu věřitele nebo jiné oprávněné osoby použil poskytnutý úvěr na jiný než na určený účel, čímž způsobil spol. s A. a. s. škodu ve výši 989 128,- Kč “.
Za to byl obviněný odsouzen podle §211 odst. 2, 5 písm. c) tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 2 (dvou) roků a 2 (dvou) měsíců, který byl podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku odložen na zkušební dobu v trvání 2 (dvou) roků a 2 (dvou) měsíců.
Proti rozsudku Okresního soudu v Olomouci ze dne 26. 4. 2013, sp. zn. 5 T 30/2012, podali obviněný M. P. a státní zástupce Okresního státního zastupitelství v Olomouci odvolání.
O odvolání rozhodl Krajský soud v Ostravě ̶ pobočka v Olomouci usnesením ze dne 12. 8. 2013, sp. zn. 55 To 174/2013 , a to tak, že odvolání obviněného M. P. a státního zástupce Okresního státního zastupitelství v Olomouci podle §256 tr. ř. zamítl jako nedůvodná.
II.
Proti citovanému usnesení Krajského soudu v Ostravě ̶̶ pobočka v Olomouci ze dne 12. 8. 2013, sp. zn. 55 To 174/2013, podal obviněný prostřednictvím svého advokáta dovolání (č. l. 418 - 421), v rámci něhož uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s tím, že rozhodnutí soudu prvního i druhého stupně spočívá na nesprávném právním posouzení skutku.
Obviněný v úvodu shrnul skutkový stav věci. Následně namítl, že soud prvního i druhého stupně z uvedeného skutkového stavu chybně usoudil, že jeho jednání spočívající v tom, že pouze prostředky získané účelovým úvěrem ponechal v rámci aktiv společnosti E. s. r. o., kdy je nepoužil na žádný účel, za situace, kdy navíc řádně splácel jednotlivé měsíční splátky, je třeba kvalifikovat „jako použití prostředků získaných účelovým úvěrem na jiný než určený účel“. S touto právní kvalifikací zásadně nesouhlasí. Uvedl, že v dané věci je třeba rozlišovat mezi a) použitím prostředků získaných účelovým úvěrem na jiný než určený účel a mezi b) nepoužitím prostředků získaných účelovým úvěrem na žádný účel. V dané věci poukazuje na to, že analogie je v rámci podmínek trestnosti k tíži pachatele nepřípustná a že soud prvního i druhého stupně v rozporu s výše uvedeným rozšířil podmínky trestnosti ustanovení §211 odst. 2 tr. zákoníku i na jednání obviněného, a to v rozporu se zákonem i ústavním zákonem. Opětovně namítl, že prostředky získané účelovým úvěrem nepoužil na žádný účel, tedy v žádném případě ani na jiný účel, jak usoudil chybně soud prvního i druhého stupně.
Obviněný dále poukázal na to, že o použití úvěrových prostředků nebyl proveden jediný důkaz. Má za to, že závěr o tom, že měl použít úvěrové prostředky jiným, než v úvěrové smlouvě smluveným způsobem, je závěrem soudů, který je v extrémním nesouladu s provedenými důkazy.
Na základě výše uvedených námitek obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil dovoláním napadené usnesení i jemu předcházející rozsudek prvního stupně.
K dovolání obviněného se ve smyslu znění §265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“).
Poté, co zopakovala dosavadní průběh řízení a námitky obviněného, uvedla, že z hlediska právního posouzení dovolatelova jednání není rozhodný konkrétní způsob, jakým podle opatřených skutkových zjištění naložil s úvěrovými finančními prostředky. K naplnění znaku „jiný než určený účel“ ve smyslu samostatné skutkové podstaty trestného činu úvěrového podvodu dle §211 odst. 2 tr. zákoníku totiž plně postačuje použití úvěrových finančních prostředků způsobem odporujícím takovému účelu jejich použití, jaký byl ten, který byl ve své naprosté výlučnosti sjednán mezi stranami úvěrové smlouvy a který současně nebyl předem odsouhlasen ze strany úvěrového věřitele. Dle komentovaného znění trestního zákoníku se „použitím prostředků získaných účelovým úvěrem rozumí vlastní spotřebování peněžních prostředků poté, co byly vyčerpány, na jiný než v úvěrové smlouvě určený účel“, kdy takovým jiným než určeným účelem použití úvěrových finančních prostředků v duchu komentovaného výkladu způsobu podvodného jednání ve smyslu §211 odst. 2 tr. zákoníku dozajista bylo ponechání poskytnutých úvěrových peněz v rámci aktiv společnosti E. s. r. o, neboť nepochybně šlo o účel použití, který věřitelská obchodní společnost rozhodně nezamýšlela. Jinak by využití uvedeného předmětu svého vlastnického práva nepodrobila takovému přísnému účelovému určení, jaké vtělila do podmínek úvěrové smlouvy. Na zcela svévolné, právního důvodu prosté a předchozímu souhlasu věřitele nepodrobené zařazení úvěrových finančních prostředků mezi aktiva dlužnické obchodní společnosti, která je podnikatelským subjektem, figurujícím v závazkových obchodních vztazích a zaručujícím se tak zcela běžně svými aktivy za splnění svých obchodních závazků, rozhodně nelze nahlížet jinak, než na ryze účelový způsob použití úvěrových peněz. Na dokreslení zcela účelové dispozice s úvěrovými finančními prostředky jsou navíc dostatečně vypovídající okolnosti, za kterých dovolatel v období dubna až června 2011 převedl obchodní společnost E. s. r. o., na svědka T. T. za pouhých 200.000,- Kč. Při rozhodných, jakož i dále zjištěných skutkových okolností daného případu nelze dovolateli přisvědčit v názoru, že by byl uznán vinným za jednání, které není trestným činem uvedeným v trestním zákoníku, neboť nevykazuje znaky v takovém zákoně uvedené, a že by tak došlo k porušení čl. 8 odst. 2 ústavního zákona č. 2/1993 Sb., o Listině základních práv a svobod, kdy by byl trestně stíhán a odsouzen pouze pro svoji neschopnost dostát svému smluvnímu závazku.
Vzhledem k výše uvedeným závěrům státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.
III.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ̶ pobočka v Olomouci ze dne 12. 8. 2013, sp. zn. 55 To 174/2013, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, přičemž směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku, kterým byl obviněný uznán vinným, a byl mu uložen trest. Obviněný je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Nejvyšší soud se dále zabýval otázkou opodstatněnosti obviněným uplatněného dovolacího důvodu.
Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo nutno posoudit, zda obviněným M. P. vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V rámci dovolacího důvodu dle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení, jímž se rozumí právní posouzení jiné skutkové okolnosti, která má význam z hlediska hmotného práva. Z dikce ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. přitom vyplývá, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat toliko vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud tedy není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat postup soudů nižších stupňů při dokazování a hodnocení důkazů, ale vychází toliko z konečných skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů a v návaznosti na tyto stabilizovaná skutková zjištění posuzuje správnost aplikovaného hmotně právního posouzení . Tato skutková zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Nejvyšší soud v řízení o dovolání není jakousi třetí instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť těžiště dokazování leží v řízení před soudem prvního stupně, jehož skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat toliko soud odvolací prostředky k tomu určenými zákonem (např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02). Porušení určitých procesních ustanovení může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle §265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l ) tr. ř.] (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejícím odstavci tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
Formulace dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který obviněný M. P. uplatnil, znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, odst. 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, odst. 7 tr. ř. Jestliže tedy obviněný namítl nesprávnost právního posouzení skutku a jiné nesprávné hmotně právní posouzení, ale tento svůj názor ve skutečnosti dovozuje z tvrzeného nesprávného hodnocení důkazů (námitka, že k otázce použití úvěrových prostředků nebyl proveden jediný důkaz) a z toho vyplývajících vadných skutkových zjištění (námitky stran průběhu skutkového děje, kdy došlo k situaci, kdy vznikla faktická nemožnost použít úvěrové prostředky na koupi předmětného automobilu, tedy v souladu s podmínkami úvěrové smlouvy), jejich prostřednictvím prosazuje vlastní hodnotící úvahy ve vztahu k provedeným důkazům (obecná námitka, že tvrzené skutečnosti z provedených důkazů nevyplývají) a zejména pak vlastní verzi skutkového stavu věci (kdy uvedl, že zde vznikla faktická nemožnost použít úvěrové prostředky na koupi předmětného automobilu, kdy tyto byly vloženy do aktiv společnosti s tím, že z nich budou nadále hrazeny jednotlivé splátky, což také bylo činěno), pak soudům nižších stupňů nevytýkal vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle §265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l ) tr. ř.] (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).
Zločinu úvěrového podvodu podle §211 odst. 2, 5 písm. c) tr. zákoníku se dopustí ten, kdo bez souhlasu věřitele, v nikoli malém rozsahu, použije prostředky získané účelovým úvěrem na jiný než určený účel, a způsobí takovým jednáním značnou škodu.
Značnou škodou je škoda ve výši nejméně 500.000 Kč, což vyplývá z výkladového pravidla v §138 odst. 1 tr. zákoníku.
Ustanovení odstavce 2 k§211 tr. zákoníku je samostatnou skutkovou podstatou vztahující se k použití prostředků získaných účelovým úvěrem v nikoli malém rozsahu na jiný než určený účel bez souhlasu věřitele. Věřitelem se rozumí strana smlouvy o úvěru, která se zavazuje poskytnout, a to i když vlastně v době uzavření smlouvy o úvěru je fakticky dlužníkem, peněžní prostředky do určité částky uvedené ve smlouvě o úvěru.
V zásadě, pokud to není ve smlouvě o úvěru výslovně uvedeno, může dlužník peněžní prostředky získané od věřitele použít na jakýkoli účel podle svého uvážení. Omezení může tedy vyplynout z úvěrové smlouvy, musí však být výslovně stanoveno . Jinými slovy, stanoví-li smlouva o úvěru jako v projednávané věci, že úvěr lze použít pouze k určitému účelu (zde nákup vozidla), může věřitel omezit poskytnutí peněžních prostředků pouze na plnění závazků dlužníka převzatých v souvislosti s tímto účelem. Použití prostředků získaných účelovým úvěrem se rozumí vlastní spotřebování peněžních prostředků, poté co byly vyčerpány, na jiný než v úvěrové smlouvě určený účel (srovnej Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. §140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, str. 2105 – 2114).
Pokud tedy obviněný vyčerpal úvěrové prostředky na podkladě smlouvy o úvěru, kterážto toto čerpání vázala na určitou skutečnost, resp. čerpání prostředků bylo účelově určeno k nákupu automobilu, ale tyto uvedeným způsobem nepoužil, pak jednal v rozporu s podmínkami úvěrové smlouvy. Sám obviněný uvedl, že leasingovou společnost o skutečnosti, že vozidlo nepřevzal, neinformoval a peníze nevrátil z důvodů placení úroků, resp. pokuty za předčasné splacení (str. 3 až 4 rozsudku). Obviněný namísto toho prostředky ponechal v aktivech společnosti E. s. r. o, kteroužto následně prodal svědkovi T. T., aniž by jej o původu peněz informoval. Lze tak souhlasit se závěry státní zástupkyně v rámci vyjádření k dovolání, že uvedené svévolné, právního důvodu prosté a předchozímu souhlasu věřitele nepodrobené vložení úvěrových prostředků do aktiv dlužnické obchodní společnosti, kterážto se s nimi zaručuje jako s aktivy za splnění svých obchodních závazků, je třeba vyhodnotit jako ryze účelový způsob použití úvěrových peněz.
Je pravdou, že se zřetelem k zásadám, které vyplývají z ústavně garantovaného práva na spravedlivý proces, může Nejvyšší soud zasáhnout do skutkového základu rozhodnutí napadeného dovoláním, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. Takový rozpor spočívá zejména v tom, že skutková zjištění soudů nemají vůbec žádnou vazbu na obsah důkazů, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, jestliže skutková zjištění soudů jsou pravým opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna, apod.
V posuzovaném případě však Nejvyšší soud žádný extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními Okresního soudu v Olomouci, která se stala podkladem napadeného usnesení Krajského soudu v Ostravě ̶ pobočka v Olomouci na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé neshledal.
Skutková zjištění soudů mají jasnou obsahovou návaznost na provedené důkazy, a to jak svědeckých výpovědí o okolnostech, za kterých došlo k získání, resp. čerpání úvěru, tak i následného prodeje společnosti E. s. r. o., na svědka T. T., tak listinných důkazů.
Soudy obou stupňů založily svá rozhodnutí na náležitém rozboru výsledků dokazování v dané věci a právní kvalifikaci odůvodnily zjištěným skutkovým stavem věci, který vzaly při svém rozhodování v úvahu. Z příslušné části odůvodnění rozsudku soudu Okresního soudu Olomouci jasně vyplývá, jaké skutečnosti soud vzal za prokázané, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se při hodnocení provedených důkazů řídil (zejména str. 14 až 16 odůvodnění rozsudku). Z odůvodnění rozhodnutí je rovněž patrno, jak se soud vypořádal s obhajobou obviněného a jakými právními úvahami se řídil, když posuzoval prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení zákona.
Nejvyšší soud tedy dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu není zatíženo vytýkanými vadami, což znamená, že dovolání obviněného nebylo možno přiznat jakékoli opodstatnění.
IV.
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne , jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora stručně (§265i odst. 2 tr. ř.) uvedené důvody Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona dovolání obviněného M. P. odmítl .
Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 9. dubna 2014
Předseda senátu:
JUDr. Petr Šabata