ECLI:CZ:NS:2014:3.TDO.390.2014.1
sp. zn. 3 Tdo 390/2014-27
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 23. dubna 2014 o dovolání, které podal obviněný M. R. proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 5. 12. 2013, sp. zn. 7 To 378/2013, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Frýdku-Místku pod sp. zn. 6 T 97/2013, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného M. R. odmítá .
Odůvodnění:
I.
Rozsudkem Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 26. 8. 2013, sp. 6 T 97/2013 , byl obviněný M. R. uznán přečinem podvodu podle §209 odst. 1, odst. 3 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku (dále jen „tr. zákoník“), kterého se dle skutkových zjištění dopustil jednáním spočívajícím v tom, že „ v období od měsíce října 2011 do dne 4. 7. 2012 ve F. n. O., okr. F.-M., O. a jinde, v úmyslu vylákat finanční prostředky pod lživou legendou lépe zhodnotit finanční úspory R. S. tohoto přesvědčil, aby R. S. zrušil své stávající níže uvedené smlouvy a pověřil ho uzavřením nových smluv o finančních produktech a k tomu mu dal plnou moc, přičemž výnosy ze stávajících pojistných smluv měly být použity jako mimořádné vklady na nově založený účet k produktu C. E. p. p., kdy takto byla ukončena u společnosti K. P., a. s., smlouva o životním pojištění ke dni 30. 6. 2012 s čerpanou částkou ve výši 75.130 Kč, u společnosti I. Ž. p. N.V. smlouva o životním pojištění s čerpanou částkou ve výši 105.105 Kč ke dni 20. 4. 2012, u společnosti I. Ž. p. N.V. smlouva o životním pojištění s čerpanou částkou ve výši 147.235 Kč ke dni 19. 4. 2012, u společnosti I. B.. N. V. smlouva s čerpanou částkou ve výši 147.235 Kč ke dni 19. 4. 2012, u společnosti I. B. N.V. smlouva s čerpanou částkou ve výši 112.813 Kč z prodeje cenných papírů, kdy takto získané peněžní prostředky nechal postupně zaslat na bankovní účet svého otce D. R., který vydával za účet určený pro R. S. k finančnímu produktu C. E. p. p. a peníze ve prospěch R. S. na účet k žádnému finančnímu produktu nezaslal, tyto použil blíže nezjištěným způsobem, čímž způsobil R. S., bytem F. n. O., N., škodu ve výši 440.283 Kč “.
Za to byl obviněný odsouzen podle §209 odst. 3 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 18 (osmnácti) měsíců, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 2 (dvou) let.
Podle §67 odst. 1 tr. zákoníku a §68 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku byl obviněnému dále uložen peněžitý trest ve výměře 100 (jedno sto) denních sazeb, přičemž jedna denní sazba činí 400,- (čtyři sta) Kč, celkem tedy 40.000,- (čtyřicet tisíc) Kč. Podle §69 odst. 1 tr. zákoníku byl pro případ, že by uložený peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání 4 (čtyř) měsíců. Obviněnému byla dále podle §228 odst. 1 tr. ř. uložena povinnost zaplatit na náhradě škody poškozenému R. S., bytem F. n. O., N., částku 440.283,- Kč.
Proti rozsudku Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 26. 8. 2013, sp. zn. 6 T 97/2013, podal obviněný odvolání.
O odvolání rozhodl Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 5. 12. 2013, sp. zn. 7 To 378/2013 , a to tak, že podle §256 tr. ř. odvolání obviněného zamítl.
II.
Proti citovanému usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 5. 12. 2013, sp. zn. 7 To 378/2013, podal obviněný prostřednictvím svého advokáta dovolání (č. l. 355 - 361), v rámci něhož uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) r. ř. , maje za to, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném hmotně právním posouzení skutku.
Obviněný v úvodu ve stručnosti shrnul, o co opřel své rozhodnutí o vině soud prvního stupně, a následně podrobně pro přehlednost zopakoval podrobnou argumentaci, o kterou opřel svoje odvolací námitky, kteréžto dle jeho názoru prokazují, že odsuzující rozsudek je postaven na předčasných a chybných závěrech (neboť námitky mají význam i pro právní posouzení celého případu, protože jde o vyřešení otázky, zda peníze, které dostal od R. S., byly či nikoli půjčkou), bez náležitého prověření obhajoby, čímž došlo k porušení ústavního práva na spravedlivý proces. V další části dovolání poukázal na argumentaci odvolacího soudu v rozhodnutí, s níž se neztotožňuje.
K uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. pak konkrétně uvedl, že se odvolací soud jeho námitkami nezabýval, zejména námitkou neuplatnění zásady subsidiarity trestní represe. Namítl, že odvolací soud přistoupil k důkazům, které sám provedl, velmi formálně, zejména k výpovědi Mgr. R., kterou označil za nepravdivou, přestože tato svědkyně jednoznačně označila osobu poškozeného R. S. za osobu, která jí za křivé svědectví proti dovolateli nabídla úplatek, a přehlédl přitom, že dovolatel není s osobou svědkyně v dobrých vztazích, tedy svědkyně nemá důvod svědčit bezdůvodně v jeho prospěch. A také k výpovědi poškozeného R. S., která je dle dovolatele plná rozporných tvrzení, zejména stran toho, že osobu svědkyně Mgr. R. nezná. Soud také zamítl doplnění dokazování jím navrhovaných důkazů, a to bez řádného odůvodnění. Obviněný má za to, že zde proti sobě stojí dvě verze, naprosto odlišné, a soudy by proto měly postupovat zvláště pečlivě a se značnou obezřetností, což se dle jeho názoru nestalo, neboť nevěnovaly náležitou pozornost obsahu výpovědí slyšených svědků, rozporům ve výpovědi poškozeného R. S. a zcela ignorovaly jeho věcné a konstruktivní námitky, jimiž výrazně zpochybňoval zejména věrohodnost poškozeného, o jehož výpověď se odsuzující rozsudek v podstatě opírá. V uvedeném spatřuje nejen porušení ustanovení §2 odst. 5 tr. ř., ale i svého práva na spravedlivý proces, jak vyplývá z čl. 36 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. V této souvislosti obviněný rozsáhle poukazuje na judikaturu Ústavního soudu a Nejvyššího soudu stran povinnosti přezkumu skutkových zjištění v rámci dovolacího řízení v případech porušení práva na spravedlivý proces, tedy při existenci tzv. opomenutých důkazů či tzv. extrémního nesouladu mezi zjištěnými skutkovými okolnostmi a jejich právním posouzením. Závěrem uvedl, že na jedné straně stojí jeho tvrzení nepopírající převzetí sporné částky, kdy se však jednalo o půjčku, zatímco na straně druhé stojí tvrzení poškozeného popírající existenci půjčky s tím, že byl o tuto částku dovolatelem podvodně připraven. Obviněný proto poukazuje, v rámci ústavní zásadou zaručeným právem na spravedlivý proces, na povinnost orgánů trestního řízení se zvlášť pečlivě zabývat tím, zda důkazy, o které je výrok o vině opřen, jsou věrohodné, či zda jejich věrohodnost je do té míry otřesena, že o vině obžalované osoby jsou důvodné pochybnosti. Je přesvědčen, že tato situace nastala, a že se proto právem dovolává, aby Nejvyšší soud svým rozhodnutím chybný postup, obou dosud ve věci působících obecných soudů, napravil.
S ohledem na výše uvedené námitky obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. napadené usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 5. 12. 2013, sp. zn. 7 To 378/2013, zrušil, stejně jako mu předcházející rozsudek Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 26. 8. 2013, sp. zn. 6 T 97/2013, a dále postupoval podle §265 l tr. ř.
Opis dovolání obviněného byl předsedou senátu soudu prvního stupně za podmínek §265h odst. 2 tr. ř. zaslán k vyjádření Nejvyššímu státnímu zastupitelství České republiky, které jej obdrželo dne 3. 2. 2014 (č. l. 363). Dne 14. 3. 2014 bylo Nejvyššímu soudu doručeno vyjádření státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství, v němž sdělil, že se k podanému dovolání obviněného M. R. nebude věcně vyjadřovat. Současně uvedl, že výslovně souhlasí s tím, aby ve věci bylo rozhodnuto za podmínek uvedených v ustanovení §265r odst. 1 tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
III.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 5. 12. 2013, sp. zn. 7 To 378/2013, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, přičemž směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku, kterým byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest. Obviněný je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Nejvyšší soud se proto dále zabýval otázkou opodstatněnosti obviněným uplatněných dovolacích důvodů.
Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo nutno posoudit, zda obviněným M. R. vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V rámci dovolacího důvodu dle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin, nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení, jímž se rozumí právní posouzení jiné skutkové okolnosti, která má význam z hlediska hmotného práva. Z dikce ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. přitom vyplývá, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat toliko vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není obecně oprávněn v dovolacím řízení posuzovat úplnost dokazování a postup při hodnocení důkazů soudy obou stupňů. Při rozhodování vychází z konečného skutkového zjištění soudu prvního, eventuálně druhého stupně, přičemž skutkové zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Těžiště dokazování je v řízení před prvostupňovým soudem a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen odvolací soud (§259 odst. 3, §263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Nejvyšší soud v řízení o dovolání není jakousi třetí instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť těžiště dokazování leží v řízení před soudem prvního stupně, jehož skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat toliko soud odvolací prostředky k tomu určenými zákonem (např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02). Porušení určitých procesních ustanovení může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle §265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l ) tr. ř.], (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
Pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tedy nelze podřadit námitky, v rámci nichž obviněný namítá nesprávné hodnocení důkazů (zejména výpovědí, a to poškozeného R. S., kdy jeho výpověď označil za obsahem plnou rozporných tvrzení a osobu svědka pak za nevěrohodnou, a svědkyně Mgr. V. R., jeho manželky, s níž byl v době vedení trestního řízení v rozvodovém sporu), a vadná skutková zjištění (zejména stran zjištění, zda se jednalo o půjčku mezi ním a poškozeným R. S., resp. povahy finančních transakcí mezi ním a poškozeným), když současně prosazuje vlastní hodnotící úvahy ve vztahu k provedeným důkazům (obecná námitka, že tvrzené skutečnosti z provedených důkazů nevyplývají, resp. že závěr o vině je postaven zejména na výpovědi poškozeného R. S., jehož věrohodnost je však zpochybněna) a vlastní verzi skutkového stavu věci (kdy obviněný trvá na tom, že se uvedeného přečinu nedopustil, neboť se jednalo ze strany poškozeného o půjčku).
Takto obviněným vznesené námitky jsou tak založeny na podkladě jeho vlastního hodnocení provedených důkazů. Takto uplatněné námitky se ve skutečnosti týkají procesní stránky věci (provádění a hodnocení důkazů) a směřují (v prospěch obviněného) k revizi skutkových zjištění, ze kterých odvolací soud při hmotně právním posouzení skutku vycházel. Z uvedených skutkových (procesních) výhrad tedy obviněný vyvozuje závěr o nesprávném právním posouzení skutku a jiném nesprávném hmotně právním posouzení. To znamená, že obviněný výše uvedený dovolací důvod nezaložil na hmotně právních - byť v dovolání formálně proklamovaných - důvodech, nýbrž na procesním základě (§2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.) se domáhal přehodnocení soudem učiněných skutkových závěrů .
Při posuzování, zda je oprávněné tvrzení dovolatele o existenci dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně. Kdyby měl dovolací soud dospět k jinému závěru ohledně předmětného skutku, jak se toho v konečném důsledku ve svém dovolání domáhá obviněný, musel by zásadním způsobem modifikovat zmíněná rozhodná skutková zjištění, k nimž dospěly soudy obou stupňů, resp. od nich odhlédnout. Takový způsob rozhodnutí však není v dovolacím řízení možný ani přípustný, jak již výše Nejvyšší soud zdůraznil.
Formulace dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který obviněný M. R. uplatnil, znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, odst. 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, odst. 7 tr. ř. Jestliže tedy obviněný namítl nesprávnost právního posouzení skutku a jiné nesprávné hmotně právní posouzení, ale tento svůj názor ve skutečnosti dovozoval především z tvrzeného nesprávného hodnocení důkazů a vadných skutkových zjištění, pak soudům nižších stupňů nevytýkal vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle §265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l ) tr. ř.], (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).
Lze přisvědčit dovolateli v jeho tvrzení, že se zřetelem k zásadám, které vyplývají z ústavně garantovaného práva na spravedlivý proces, může Nejvyšší soud zasáhnout do skutkového základu rozhodnutí napadeného dovoláním jen výjimečně, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. Takový rozpor spočívá zejména v tom, že skutková zjištění soudů nemají vůbec žádnou vazbu na obsah důkazů, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, jestliže skutková zjištění soudů jsou pravým opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna , apod. Zásahu do skutkových zjištění soudů, kterého se obviněný v rámci svých námitek v podstatě dožaduje, je tedy dovolací soud oprávněn přistoupit jen ve zvlášť výjimečných případech, kdy v této oblasti soudy pochybily naprosto markantním a křiklavým způsobem narážejícím na limity práv spojených se spravedlivým procesem, jež jsou chráněny právními předpisy nejvyšší právní síly. Jinými slovy tehdy, prokáže-li se existence tzv. extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé.
O takový případ se však v projednávané věci i přes rozsáhlou argumentaci obviněného nejedná, neboť Nejvyšší soud existenci tzv. extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními Okresního soudu ve Frýdku-Místku, která se stala podkladem napadeného usnesení Krajského soudu v Ostravě, na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé neshledal. Skutková zjištění soudů mají zřejmou obsahovou návaznost na provedené důkazy. Je třeba konstatovat, že po stránce obsahové byly důkazy soudem nalézacím hodnoceny pečlivým způsobem právě v souladu s jinými objektivně zjištěnými okolnostmi a to nejen ve svém celku, ale v každém tvrzení, které z nich vyplývalo. V této souvislosti lze odkázat na podrobné odůvodnění nalézacího soudu (zejména str. 7 až 13 rozsudku). Namítá-li obviněný, že závěr o jeho vině je založen v podstatě toliko na výpovědi poškozeného R. S., pak se z obsahu odůvodnění nalézacího soudu jasně podává, že uvedená výpověď coby stěžejní důkaz je „ navíc podporována jednak výpověďmi svědků J. a V. S., J. Š., P. G. a také ve věci provedenými výše uvedenými listinnými důkazy “, a „ výpověď obžalovaného pak byla ve všech směrech podstatných pro rozhodnutí této věci v plném rozsahu a bez jakýchkoli pochybností vyvrácena “ (str. 7 rozsudku). Následně nalézací soud podrobně rozebírá jednotlivá tvrzení obviněného, kdy uvádí, na podkladě jakých důkazních prostředků a jejich vzájemných souvislostech tyto shledal nevěrohodnými. Zejména se jedná o tvrzení stran toho, zda se ze strany poškozeného jednalo o půjčku, zda obviněný pracoval pro společnost B. C. a za svou činnost pobíral provize, a zda byl jediným, kdo s poškozeným z pozice finančního poradce jednal, kdy v této souvislosti vedle výpovědi poškozeného hodnotil i výpověď svědka J. Š., který taktéž s obviněným uzavíral smlouvy, výpověď J. a V. S., rodičů poškozeného, listinných důkazů založených na č. l. 157 – 158, 241 – 244, 255 a 279 spisu. Soud se podrobně v rámci odůvodnění rozsudku zabýval i povahou samotného jednání poradců společnosti B. C., zejména stran toho, jak smluvní proces probíhal, kdy shledal výpověď svědka J. D. v tomto směru rozporuplnou. Nalézací soud v této souvislosti uvedl, že „v plném rozsahu uvěřil výpovědi poškozeného aj. Š. co se týká toho, že v případě v té době jimi uzavíraných nových smluv s nimi jednal a vše zajišťoval výlučně obžalovaný, kterému věřili, jelikož se dlouhou dobu znali, vše dle jeho pokynů podepsali, aniž by si pečlivě a podrobně, jak by bylo záhodno, jednotlivé jimi podepsané dokumenty prostudovali “ (str. 9 rozsudku). Dle nalézacího soudu tak bylo zřejmé, „ že obžalovaný s poškozeným úzce spolupracoval ve věci finančního poradenství a v tomto směru byla obhajoba obžalovaného v plném rozsahu vyvrácena “ (str. 10 rozsudku).
Dále nalézací soud podrobně rozebral skutkový stav stran okolností při výpovědi smluv poškozeného u finančních ústavů (K. p., a. s., I. B., a.s.) a následného výběru, resp. přesunu financí z účtů u těchto finančních ústavů, kdy vedle listinných důkazů stran jednotlivých smluv a sdělení finančních institucí a výpovědí poškozeného a obviněného, taktéž vycházel z emailové korespondence mezi obviněným a poškozeným a výpovědi svědka J. Š. Soud se zde podrobně zabýval časovou stránkou věci, tedy kdy došlo k jednotlivým pohybům peněz a na podkladě jakých konání došlo k jejich přesunům, stejně jako kam tyto finanční obnosy putovaly (zejména str. 10 – 11 rozsudku). Nalézací soud se vypořádal i s tvrzeními obviněného stran dřívější půjčky poškozeného P. G., kdy tento svědek obviněným uváděné skutečnosti (nátlakové jednání ze strany poškozeného vůči obviněnému coby dlužníkovi) nepotvrdil. Na podkladě všech uvedených skutečností pak nalézací soud dospěl k závěru, že „ poškozený rozhodně neposkytl předmětné finanční prostředky jako půjčku obžalovanému tak, jak se hájil obžalovaný, kdy pro úplnost soud v tomto směru dodává, že ani v poměrně dlouhodobé emailové komunikaci mezi poškozeným a obžalovaným tak, jak ji oba poskytli soudu, o žádné půjčce zmínka není “ (str. 12 rozsudku).
Nalézací soud pro úplnost uvedl, že „ neměl důvod pochybovat o věrohodnosti výpovědí svědků R. S., J. S., V. S., J. Š. i P. G. pro jejich úplnost, podrobnost a vzájemné doplňování se jak mezi sebou, tak i ostatními ve věci provedenými důkazy “, přestože připustil v některých souvislostech určité drobné rozpory, které však s ohledem na skutečnost, že se svědci vyjadřovali k událostem starým několik let, navíc událostem nepříjemných, za spíše přirozené a logické.
Odvolací soud následně skutková zjištění učiněná soudem nalézacím za správná, kdy uvedl, že „ napadený rozsudek vzešel z řízení, které bylo provedeno podle trestního řádu a není zatíženo vadami, které by mohly mít vliv na řádné objasnění věci nebo na možnost uplatnění práva na obhajobu “, a okresnímu soudu nelze vytknout, že „ by některý důkaz nebo závažnou okolnost opominul nebo že by provedené důkazy hodnotil v rozporu s jejich obsahem nebo že by se při hodnocení těchto důkazů dopustil nějakých nelogičností či nesprávností “, … „ okresní soud vyvodil s provedených důkazů úplná a správná skutková zjištění “ (str. 2 napadeného usnesení).
Z podnětu odvolání obviněného pak odvolací soud provedl výslech svědkyně Mgr. V. R., manželky obviněného, jejíž čestné prohlášení o tom, že jí byl ze strany poškozeného slíben úplatek výměnou za křivou výpověď v neprospěch obviněného (č. l. 319), bylo obviněným předloženo soudu. Výpověď svědkyně vyhodnotil soud jako rozporuplnou a nelogickou, kdy jejím smyslem bylo zpochybnit věrohodnost výpovědi poškozeného R. S. Poukázal na rozpornost mezi čestným prohlášením svědkyně a její výpovědí u soudu, kdy současně vyhodnotil výpověď svědka R. S. v průběhu celého trestního řízení za konstantní, kdy současně nedovodil, že by ze strany poškozeného mělo jít o nějakou mstu či zášť vůči obviněnému. Odvolací soud současně shledal nadbytečným doplnit dokazování o obviněným navrhovaný důkaz, opisy smluv sepsaných u pojišťovny U., a. s., svědkem J. Š., neboť tyto nesouvisely s předmětem řízení v projednávané věci.
Zde je namístě uvést, že ustanovení §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. nestanoví žádná pravidla, jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých typů či druhů jednotlivých důkazů. Soud totiž v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést, případně zda a nakolik se jeví být nezbytným dosavadní stav dokazování doplnit. S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů tedy usuzuje, nakolik se jeví např. návrhy stran na doplnění dokazování a zda jsou tyto důvodné a které mají naopak z hlediska zjišťování skutkového stavu věci jen okrajový, nepodstatný význam. Shromážděné důkazy potom hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodování o rozsahu dokazování tak spadá do jeho výlučné kompetence. Do uvedeného výkladu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. představuje určitý průlom judikatura Ústavního soudu České republiky (dále jen Ústavní soud), na kterou v rámci podaného dovolání odkazuje i obviněný a v níž je kritizován postup Nejvyššího soudu s tím, že ten v některých případech interpretuje zmíněný dovolací důvod příliš restriktivně a vybočuje tak z rámce ústavním pořádkem garantovaného práva na spravedlivý proces. Přitom v této souvislosti je třeba poukázat na to, že Ústavní soud především zdůrazňuje, že zásadu spravedlivého procesu vyplývající z článku 36 Listiny základních práv a svobod je třeba vykládat tak, že v řízení před obecným soudem musí být dána jeho účastníkovi mimo jiné i možnost navrhnout důkazy, jejichž provedení pro prokázání svých tvrzení pokládá za potřebné. Tomuto procesnímu právu účastníka pak odpovídá povinnost soudu nejen o navržených důkazech rozhodnout, ale také – pokud návrhu na jejich provedení nevyhoví – ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl. Jestliže tak obecný soud neučiní, zatíží své rozhodnutí nejen vadami spočívajícími v porušení obecných procesních předpisů, ale současně postupuje v rozporu se zásadami vyjádřenými v hlavě páté Listiny a v důsledku toho i s čl. 95 odst. 1 Ústavy České republiky. Jedná se o tzv. opomenuté důkazy, tedy takové, o nichž v řízení nebylo soudem rozhodnuto, případně důkazy, jimiž se soud podle zásady volného hodnocení důkazů nezabýval, a proto uvedený postup téměř vždy založí nejenom nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí, ale současně též jeho protiústavnost. O takový případ se však v projednávané věci zcela jistě nejedná, neboť účastníkovi – obviněnému byla jeho procesní práva v celém rozsahu zachována, kdy byl k jeho návrhu do spisu založen důkaz – čestné prohlášení Ing. V. R., kterážto byla následně vyslechnuta soudem v pozici svědkyně, a soud současně vyložil, z jakých důvodů nedoplnil dokazování o obviněným navrhovaný důkaz.
Soudy obou stupňů tak založily svá rozhodnutí na náležitém rozboru výsledků dokazování v dané věci a právní kvalifikaci odůvodnily zjištěným skutkovým stavem věci, který vzaly při svém rozhodování v úvahu. Na existenci extrémního rozporu nelze usuzovat jen proto, že z předložených verzí skutkového děje, jednak obviněného a jednak poškozeného, se soudy přiklonily k verzi uvedené poškozeným, resp. obžalobou. Hodnotí-li soudy provedené důkazy odlišným způsobem než obviněný, neznamená tato skutečnost automaticky porušení zásady volného hodnocení důkazů, zásady in dubio pro reo, případně dalších zásad spjatých se spravedlivým procesem .
Obviněný tak svým jednáním naplnil skutkovou podstatu přečinu podvodu podle §209 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku. Neuspěje tedy námitka obviněného stran porušení principu subsidiarity trestní represe. Porušení principu subsidiarity trestní represe, resp. pojetí trestního práva jako ultima ratio, zcela jistě nelze zpochybňovat, byl-li však spáchán trestný čin, jehož skutková podstata byla beze zbytku ve všech znacích naplněna, jak je tomu v posuzovaném případě, nemůže stát rezignovat na svou roli při ochraně společnosti před kriminalitou.
S ohledem na skutečnost, že Nejvyšší soud je stabilizovanými skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů vyjádřených ve skutkové větě rozsudku vázán, neboť není obecnou třetí instancí zaměřenou k přezkoumávání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a není oprávněn přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět nebo opakovat (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.), a nedovodil-li současně, že by se jednalo o případ extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy, dospěl k závěru, že obviněným podané dovolání není zatíženo vytýkanými vadami, což znamená, že dovolání obviněného nebylo možno přiznat jakékoli opodstatnění.
IV.
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b odst. 1 tr. ř. Jelikož dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl Nejvyšší soud v souladu s §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí bez věcného projednání.
Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 23. dubna 2014
Předseda senátu:
JUDr. Petr Šabata