ECLI:CZ:NS:2014:3.TDO.448.2014.1
sp. zn. 3 Tdo 448/2014-30
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 7. května 2014 o dovolání, které podala obviněná D. D. , roz. P. proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. 3 To 432/2013, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Jihlavě pod sp. zn. 10 T 135/2013, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněné D. D. odmítá.
Odůvodnění:
I.
Rozsudkem Okresního soudu v Jihlavě ze dne 18. 9. 2013, sp. zn. 10 T 135/2013 , byla obviněná D. D. uznána vinnou přečinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku (dále jen „tr. zákoník“), kterého se dle skutkových zjištění dopustila jednáním spočívajícím v tom, že:
„ ačkoliv jí bylo známo, o jakou látku se jedná a že nakládání s ní je možné pouze na základě zvláštního povolení, které nevlastní ,
I. v J. na různých místech, zejména ve svém trvalém bydlišti N. P., okolí a R. na své chalupě
1. v přesně nezjištěné době od března 2011 do prosince 2011 v místě trvalého bydliště prodala pervitin zabalený vždy v plastovém sáčku „dealeráku“ nejméně v pěti případech v celkovém množství nejméně 4,5 g za celkovou částku cca 4500,- Kč P. V. a této v blíže nezjištěné době v jarních měsících roku 2012 opět ve svém trvalém bydlišti nejméně ve dvou případech prodala pervitin v celkovém množství cca 2 g zabalený v „dealeráku“ s obsahem asi 1g drogy, za který jí V. zaplatila částku asi 2000,- Kč, přičemž jednotlivým předáním předcházela zpravidla telefonická domluva obou ,
2. v přesně nezjištěné době v období od července 2011 do 18. 10. 2012 v J. a okolí prodala nejméně ve dvanácti případech pervitin zabalený v „dealeráku“ vždy v množství od 0,3 g do 1g V. V. v celkovém množství nejméně od 3,6 g do 12 g, za částky od 500,- do 1 000,- Kč, kdy na jednotlivých předáních se zpravidla vždy domluvily ,
3. v přesně nezjištěné době v období roku 2011 a 2012 v trvalém bydlišti a zejména na chalupě nejméně v osmi případech prodala pervitin D. H. v celkovém množství cca 2,4 g v „psaníčku“ či „dealeráku“ zpravidla s obsahem 0,3 g, za nějž jí H. vždy platil částky od 500,- do 1 000,- Kč, kdy jednotlivým předáním zpravidla předcházela telefonická domluva ,
4. v přesně nezjištěné době od počátku roku 2012 do počátku května 2012 především v místě bydliště poskytla zdarma a v jednom případě výměnou za horské kolo pervitin nejméně v deseti případech vždy v „dealeráku“ o hmotnosti cca 1g J. M., tedy v celkovém množství nejméně 10 g ,
5. v blíže nezjištěné době od jara 2012 do září 2012 zejména v místě trvalého bydliště poskytla příležitostně nejméně ve třech a maximálně v šesti případech pervitin v množství 0,1 g, tedy v celkovém množství nejméně 0,3 g a maximálně 0,6 g, M. H., kdy v jednom případě jí za tento zaplatila částku 500,- Kč ,
6. v blíže nezjištěné době od jara 2012 do září 2012 zejména na chalupě nebo v místě trvalého bydliště nejméně ve třech případech prodala pervitin v celkovém množství 0,6 g shora uvedeným D. H.a M. H. společně vždy zabalený v "dealeráku" nebo tzv."psaníčku" zpravidla s obsahem 0,2 g, za který jí vždy zaplatili zpravidla částky od 500,- do 1 000,- Kč ,
7. v blíže nezjištěné době v období od jara 2012 do počátku září 2012 v J. a okolí nejméně v deseti a maximálně ve dvaceti případech prodala pervitin R. P. v celkovém množství nejméně 4 g a maximálně 16 g, zabalený v „dealeráku“ zpravidla s obsahem od 0,4 g do 0,8 g, za který jí P. vždy platil částky zpravidla od 500,- do 1 000,- Kč, někdy i více, kdy jednotlivým předáním zpravidla předcházela telefonická domluva“ ;
II . „ od blíže nezjištěné doby do 13.10 hod. dne 23. 10. 2012, kdy byla u ní provedena osobní prohlídka, přechovávala pro nezjištěné osoby pervitin v množství po vysušení 2,862 g uložený v šesti „dealerácích“, který jí byl po provedení osobní prohlídky odňat “.
Za to byla obviněná odsouzena podle §283 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 2 (dvou) roků, pro jehož výkon byla podle §56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařazena do věznice s dozorem.
Podle §70 odst. 1 písm. a), b), c) tr. zákoníku byl dále obviněné uložen trest propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty, a to:
- digitální váhy „Fusion“, černé
- digitální váhy bez označení, stříbrné
- digitální váhy „Anput“, černé
- 7 ks igelitových sáčků
- igelitové sáčky
- injekční stříkačky se zbytky prášku
- skleněné ampulky s nápisem efedrin 1 ml
- 2,798 g pervitinu
- finanční hotovosti ve výši 10.700,- Kč, 12.700,- Kč a 1.378 USD
uložených v režimovém skladu Policie ČR, KŘP kraje V., OOK v J.
Proti rozsudku Okresního soudu v Jihlavě ze dne 18. 9. 2013, sp. zn. 10 T 135/2013, podala obviněná odvolání směřující do výroku o vině a trestu.
O odvolání rozhodl Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. 3 To 432/2013 , a to tak, že podle §258 odst. 1 písm. b) tr. ř. zrušil napadený rozsudek nalézacího soudu v celém rozsahu a podle §259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že obviněnou D. D. uznal vinnou přečinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1 tr. zákoníku, a to na podkladě skutkového stavu spočívajícím v tom, že „ ačkoliv jí bylo známo, o jakou látku se jedná a že nakládání s ní je možné pouze na základě zvláštního povolení, které nevlastní, v J. na různých místech, zejména ve svém trvalém bydlišti N. P., okolí a R. na své chalupě ,
1. dne 18. 10. 2012 v J. prodala nejméně v jednom případě dva „dealeráky“ V. V., v celkovém množství více než 1 g pervitinu za částky 500,- Kč a 1.000,- Kč ,
2. v blíže nezjištěné době letních měsíců roku 2012 do září 2012 zejména v místě trvalého bydliště poskytla příležitostně nejméně ve třech případech pervitin v množství 0,1 g, tedy v celkovém množství nejméně 0,3 g, M. H., která jí v jednom případě za něj zaplatila částku 500,- Kč, a ve stejném období, zejména na chalupě nebo v místě trvalého bydliště nejméně ve třech případech prodala pervitin v celkovém množství 0,6 g D. H., a M. H. společně vždy zabalený v „dealeráku“ nebo tzv. „psaníčku“ zpravidla s obsahem 0,2 g, za který jí vždy zaplatili částky od 500,- Kč do 1.000,- Kč ,
3. v blíže nezjištěné době v období od 26. 4. 2012 do počátku září 2012 v J. a okolí nejméně v deseti a maximálně ve dvaceti případech prodala pervitin R. P. v celkovém množství nejméně 4 g a maximálně 16 g, zabalený v „dealeráku“ zpravidla s obsahem od 0,4 g do 0,8 g, za který jí P. platil částky zpravidla od 500,- Kč do 1.000,- Kč, někdy i více, kdy jednotlivým předáním zpravidla předcházela telefonická domluva ,
4. od blíže nezjištěné doby nejdříve od 26. 4. 2012 do 13.10 hod. dne 23. 10. 2012, kdy byla u ní provedena osobní prohlídka, přechovávala pro nezjištěné osoby pervitin v množství po vysušení 2,862 g uložený v šesti „dealerácích“, který jí byl po provedení osobní prohlídky odňat “.
Za to byla odsouzena podle §283 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 21 (dvacet jedna) měsíců, pro jehož výkon byla podle §56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařazena do věznice s dozorem.
Podle §70 odst. 1 písm. a), písm. b), písm. c) tr. zákoníku byl dále obviněné uložen trest propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty, a to:
- digitální váhy „Fusion“, černé
- digitální váhy bez označení, stříbrné
- digitální váhy „Anput“, černé
- 7 ks igelitových sáčků
- igelitové sáčky
- injekční stříkačky se zbytky prášku
- skleněné ampulky s nápisem efedrin 1 ml
- 2,798 g pervitinu
- finanční hotovosti ve výši 10.700,- Kč, 12.700,- Kč.
Usnesením ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. 3 To 432/2013, pak Krajský soud v Brně podle §257 odst. 1 písm. c) tr. ř., za použití §223 odst. 1 a §11 odst. 1 písm. f) tr. ř., zastavil trestní stíhání obviněné D. D. pro skutek spáchaný před sdělením obvinění obviněné D. D. ve věci vedené u Okresního soudu v Jihlavě pod sp. zn. 10 T 184/2012, tj. před 26. 4. 2012, neboť dřívější stíhání obviněné pro týž skutek skončilo pravomocným rozsudkem soudu.
II.
Proti citovanému rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. 3 To 432/2013, podala obviněná prostřednictvím svého advokáta dovolání (č. l. 398 - 401), v rámci něhož uplatnila dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., maje za to, že soudy bylo provedeno nesprávné hmotně právní posouzení.
Obviněná uvedla, že se neztotožňuje s právním názorem odvolacího soudu, že se v daném případě jedná o trestný čin trvající, ale dovozuje, že se jednalo o trestný čin pokračující, přičemž jednotlivé prodeje psychotropní látky je třeba považovat za dílčí útoky jednoho pokračujícího trestného činu ve smyslu ustanovení §116 tr. zákoníku, které stanovuje, že pokračováním v trestném činu se rozumí takové jednání, jehož jednotlivé dílčí útoky vedené jednotným záměrem naplňují, byť i v souhrnu, skutkovou podstatu stejného trestného činu, jsou spojeny stejným nebo podobným způsobem provedení a blízkou souvislostí časovou a souvislostí v předmětu útoku. Obviněná již v podaném odvolání uvedla, že některé dílčí útoky zakládají pokračující trestný čin ve vztahu k předchozímu trestnímu stíhání zahájeném dne 26. 4. 2012, sp. zn. 10 T 184/2012 (v rámci nějž byla uznána vinnou, že v J. a R. v přesně nezjištěné době od února 2011 do 31. 8. 2011 v patnácti až dvaceti případech předala a prodala pervitin S. T.). K bodu 3 rozsudku soudu prvého stupně namítá, že vzhledem k časovému vymezení „v přesně nezjištěném období roku 2011 a 2012“ se jednalo právně o dva skutky, vymezené sdělením obvinění dne 26. 4. 2012. Ve vztahu k bodu 2 rozsudku nalézacího soudu (prodeje V. V.) namítla, že odvolací soud nakonec navzdory soudu prvního stupně dospěl k závěru, že z provedeného dokazování je nepochybné, že prodala V. V. pervitin pouze v jednom případě, tj. dne 18. 10. 2012, a proto je třeba tento skutek nově posoudit jako dílčí útok pokračujícího trestného činu podle §283 odst. 1 tr. zákoníku společně s dílčími útoky blíže popsanými pod body 2 a 3 výroku o vině z rozsudku odvolacího soudu. Dále soudu odvolacímu vytýká závěr, že pro jednání pod body 1., 2. a 3. rozsudku nalézacího soudu byla obviněná odsouzena již rozsudkem Okresního soudu v Jihlavě ze dne 26. 11. 2012, sp. zn. 10 T 184/2012, má tedy za to, že o „dílčím útoku“ pod bodem 1. nemohlo být rozhodnuto předchozím rozsudkem, neboť k zahájení trestního stíhání pro tento „dílčí útok“ došlo až po vyhlášení předchozího citovaného odsuzujícího rozsudku. Poukazuje pak na procesní chápání skutku (skutkem se, není-li uvedeno jinak, rozumí též dílčí útok pokračujícího trestného činu a je možné o zbylé části takového činu vést trestní stíhání) a dovozuje, že závěr odvolacího soudu o překážce věci rozhodnuté ohledně části skutku není s tímto chápáním v souladu.
Obviněná dále namítla, že pokud jde o správnost ukládání souhrnného trestu rozsudkem Okresního soudu v Jihlavě, sp. zn. 10 T 184/2012, ve vztahu k rozsudku téhož soudu ve věci, sp. zn. 13 T 48/2011, nebyla zohledněna amnestie prezidenta republiky ze dne 1. 1. 2013 a její dopad na trest uložený jí rozsudkem Okresního soudu v Jihlavě ze dne 21. 9. 2011, sp. zn. 13 T 48/2011. Má za to, že měla být částečně amnestována, a v důsledku jí tedy nemohl být Krajský soudem v Brně potvrzen souhrnný trest. Uvedla, že si je vědoma, proti výroku o trestu z tohoto rozsudku nelze podat dovolání a avizuje podání podnětu k podání stížnosti pro porušení zákona ministryni spravedlnosti.
Obviněná je s ohledem na výše uvedené závěry přesvědčena, že soudy provedly nesprávné hmotně právní posouzení, v důsledku čehož jí pak byl uložen samostatný trest odnětí svobody v rozporu s trestním zákoníkem. Tímto tak bylo zásadně ovlivněno postavení v její neprospěch. Má za to, že dílčí útoky označené v rozsudku Okresního soudu v Jihlavě pod body 1. až 3. měly být posouzeny jako jeden pokračující trestný čin podle §283 odst. 1 tr. zákoníku, a to společně s dílčími útoky vedenými v přesně nezjištěné době od února 2011 do 31. 8. 2011, jimiž měla v patnácti až dvaceti případech předat a prodat pervitin S. T., vedené v rámci trestního stíhání pod sp. zn. 10 T 184/2012.
Na základě výše uvedených námitek obviněná navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil podle §265k odst. 1 tr. ř. dovoláním napadený rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. 3 To 432/2013, a dle ustanovení §265 l odst. 1 tr. ř. přikázal soudu, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
K dovolání obviněné se ve smyslu znění §265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“).
Poté, co zopakoval dosavadní průběh řízení a námitky obviněné, uvedl, že nesdílí závěr, že se v uvedené věci jedná o pokračující trestný čin, přičemž každý jednotlivý prodej omamné a psychotropní látky je dílčím útokem tohoto hmotně právně chápaného jediného trestného činu. Uvedl dále, že vymezení skutku v případě trestné činnosti spojené s nedovoleným nakládáním s omamnými a psychotropními látkami a s jedy vykazuje dle dosavadní praxe Nejvyššího soudu určité odlišnosti od jinak běžného chápání dílčích útoků pokračujícího trestného činu. S odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu je pak závěr odvolacího soudu o tom, že se v daném případě nemůže jednat o dílčí útoky pokračujícího trestného činu, za který by měl být obviněné uložen společný trest, správný. Na tom dle státního zástupce nic nemění ani to, že názor krajského soudu, že se jedná o trestný čin trvající lze považovat za poněkud zjednodušující, neboť ze strany pachatele zde nejde, resp. nemusí nutně jít, o udržování protiprávního stavu, ale zpravidla jde o časově vymezené kontinuální jednání pachatele, jež je příčinou trestněprávně relevantního následku, jímž je konkrétně porušení zájmu na ochraně společnosti před škodlivým vlivem omamných a psychotropních látek. Státní zástupce dále uvedl, že uvedený závěr nevyznívá pro pachatele trestné činnosti nepříznivě, jak se snad obviněná domnívá. Pokud by totiž na jednotlivé prodeje psychotropní látky bylo nahlíženo jako na dílčí útoky pokračujícího trestného činu, i v případě pravomocného rozhodnutí o určitých takto chápaných „dílčích útocích“, by byl pachatel i do budoucna ohrožen možností trestního postihu pro další, později najevo vyšlé dílčí útoky. Oproti tomu závěr, že se v obdobných případech zpravidla (nikoli však vždy) jedná o jediný skutek, v podstatě představuje pro pachatele právní jistotu, že pro další dílčí prodeje, k nimž došlo v rámci určitého vymezeného období, jej již s ohledem na zásadu ne bis in idem, stíhat nelze. Trestní stíhání obviněné tak bylo důvodně zastaveno pro jednání, které spadalo do časového vymezení skutku, pro který byla obviněná odsouzena rozsudkem Okresního soudu v Jihlavě pod sp. zn. 10 T 184/2012, třebaže formálně bylo pro takovou „část jednání“ trestní stíhání zahájeno až po tomto odsouzení. Z hlediska §12 odst. 11 tr. ř. byl pak správně za určující mezník považován okamžik sdělení obvinění. Požadavek obviněné na uložení společného trestu za nyní projednávanou trestnou činnost a za trestnou činnost, pro niž byla pravomocně uznána vinnou rozsudkem Okresního soudu v Jihlavě sp. zn. 10 T 184/2012, tak není důvodný.
Stran námitky neuložení souhrnného trestu ve vztahu k výroku o trestu z rozsudku Okresního soudu v Jihlavě sp. zn. 10 T 184/2012, státní zástupce uvedl, že přestože svým obsahem spadá pod uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jedná se o námitku zjevně neopodstatněnou, neboť námitky obviněné proti jinému, než napadenému rozhodnutí, učiněnému ve zcela jiné trestní věci. Na tom nic nemůže změnit ani skutečnost, že obviněná se v dané věci domáhá u ministryně spravedlnosti podání stížnosti pro porušení zákona.
Vzhledem k výše uvedeným závěrům státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné.
III.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. 3 To 432/2013, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, jímž byla obviněná uznána vinnou a byl jí uložen trest. Obviněná je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se jí bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podala prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Nejvyšší soud se proto dále zabýval otázkou opodstatněnosti obviněnou uplatněného dovolacího důvodu.
Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo nutno posoudit, zda obviněnou D. D. vznesené námitky naplňují jí uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V rámci dovolacího důvodu dle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení, jímž se rozumí právní posouzení jiné skutkové okolnosti, která má význam z hlediska hmotného práva. Z dikce ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. přitom vyplývá, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat toliko vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud tedy není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat postup soudů nižších stupňů při dokazování a hodnocení důkazů, ale vychází toliko z konečných skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů a v návaznosti na tato stabilizovaná skutková zjištění posuzuje správnost aplikovaného hmotně právního posouzení . Tato skutková zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Nejvyšší soud v řízení o dovolání není jakousi třetí instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť těžiště dokazování leží v řízení před soudem prvního stupně, jehož skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat toliko soud odvolací prostředky k tomu určenými zákonem (např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02). Porušení určitých procesních ustanovení může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle §265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l ) tr. ř.], (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejícím odstavci tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
Obviněná byla shledána vinnou přečinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1 tr. zákoníku , kterého se dopustí ten, kdo neoprávněně vyrobí, doveze, vyveze, proveze, nabídne, zprostředkuje, prodá nebo jinak jinému opatří nebo pro jiného přechovává omamnou nebo psychotropní látku , přípravek obsahující omamnou nebo psychotropní látku, prekursor nebo jed.
Obviněná namítla, že jí přisouzené jednání je pokračujícím trestným činem, kdy je každý jednotlivý prodej omamné a psychotropní látky dílčím útokem tohoto hmotně právně chápaného jediného trestného činu. Tato námitka svým obsahem naplňuje obviněnou uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., nicméně Nejvyšší soud uvedenou námitku shledal neopodstatněnou.
Pokračováním v trestném činu se podle §116 tr. zákoníku rozumí takové jednání, jehož jednotlivé dílčí útoky vedené jednotným záměrem naplňují, byť i v souhrnu, skutkovou podstatu stejného trestného činu, jsou spojeny stejným nebo podobným způsobem provedení a blízkou souvislostí časovou a souvislostí v předmětu útoku.
Specifikum trestného činu podle §283 tr. zákoníku se projevuje v tom, že již jeho zákonné vymezení v podobě alternativních znaků objektivní stránky umožňuje, v závislosti na naplnění toho kterého z nich konkrétně realizovaným jednáním pachatele, zvažovat různé formy trestného činu z hlediska jejich klasifikace v užším smyslu. Lze poukázat na to, že uvedený trestný čin může v konkrétním případě nabýt jak povahy trestného činu trvajícího, tak trestného činu pokračujícího, přičemž není vyloučeno, že i déletrvající delikt, sestávající z jednotlivých aktů, nebude posuzován ani v jedné z uváděných variant.
V případě, že pachatel psychotropní látkou disponuje a tuto v závislosti na konkrétním požadavku jiným osobám prodává (jak obviněná ve vztahu ke skutkům pod body 1. – 2. výroku nalézacího soudu sama zdůraznila), pak se jeho jednání nerozpadá do časově izolovaných úseků, které by byly pojeny „jen“ jednotným záměrem a dalšími souvislostmi vyjmenovanými v ustanovení §116 tr. zákoníku, neboť mimo naplněnosti znaku „prodá“, takový pachatel současně v mezidobí za tímto účelem drogu též „pro jiného přechovává“. Jak se podává z rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2012, sp. zn. 6 Tdo 894/2012 (publikováno pod č. 75/2013 Sb. rozh. tr.), „ kontinuita projevující se v souvislém páchání trestného činu takovým pachatelem má pak za následek, že celkové jeho jednání pak ve svém důsledku tvoří jeden skutek (a nikoli několik procesních skutků ve smyslu §12 odst. 12 tr. ř.), o němž je možno rozhodovat tak, že se v závislosti na výsledcích dokazování v meritorním rozhodnutí skutek vymezí v rozsahu širším či naopak užším, aniž by bylo při jeho redukci (např. ohledně počtu dávek prodaných tomu kterému odběrateli) třeba rozhodovat zprošťujícím výrokem, jako tomu je v případě skutku ve smyslu §12 odst. 12 tr. ř. “ Senát Nejvyššího soudu zde navázal na závěry Nejvyššího soudu vyslovených v předcházejících rozhodnutích, například z rozhodnutí ze dne 10. 1. 2007, sp. zn. 7 Tdo 1480/2006 (publikováno pod č. 6/2008 Sb. rozh. tr.), v rámci něhož Nejvyšší soud dospěl k závěru, že „ jestliže ke spáchání trestného činu nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle §187 odst. 1 tr. zák. došlo jediným jednáním pachatele, jímž v určité době a na určitém místě podával omamné či psychotropní látky více osobám, pak jejich prodej ve vztahu k jednotlivým osobám nepředstavuje dílčí útoky pokračujícího trestného činu ve smyslu ustanovení §89 odst. 3 tr. zák. a §12 odst. 12 trestního řádu “. Povaha skutku de iure, který je kladen obviněné za vinu, neodůvodňuje to, aby se ve vztahu k jeho složkám přistupovalo jako k dílčím útokům pokračujícího trestného činu ve smyslu §116 tr. zákoníku, tj. k takovým jednáním, pro něž by bylo z hlediska procesního, z důvodu zákonně vedeného procesu, třeba realizovat důsledky plynoucí z ustanovení §12 odst. 12 tr. ř., tzn. stran každého jednotlivého dílčího útoku/samostatného procesního skutku zahajovat trestní stíhání jeho pachatele ve smyslu ustanovení §160 odst. 1, 5 tr. ř. Pokud se tedy nejednalo o pokračující trestný čin, nebylo na místě ani uložení společného trestu, jehož uložení se domáhala obviněná.
Podle §12 odst. 11 tr. ř. pokračuje-li obviněný v jednání, pro které je stíhán, i po sdělení obvinění, posuzuje se takové jednání od tohoto úkonu jako nový skutek.
V projednávané věci je třeba nejdříve poukázat na skutečnost, že obviněná byla rozsudkem Okresního soudu v Jihlavě ze dne 26. 11. 2012, č. j. 10 T 184/2012-244, uznána vinnou přečinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1 tr. zákoníku, kterého se měla dopustit jednáním časově spadajícím do období od února 2011 do 31. 8. 2011. Ke sdělení obvinění v této věci došlo dne 26. 4. 2012 . V projednávané věci byla obviněná stíhána pro jednání, které bylo časově ohraničeno „v období roku 2011“ do dne 23. 10. 2012. Krajský soud v Brně usnesením ze dne 23. 10. 2013, č. j. 3 To 432/2013-369, podle §257 odst. 1 písm. c) tr. ř., za použití §223 odst. 1 tr. ř. a §11 odst. 1 písm. f) tr. ř., zastavil trestní stíhání obviněné pro ty části jednání, které svým časovým vymezením spadaly do období před sdělením obvinění, tj. před 26. 4. 2012 (č. l. 369 – 372), neboť k tomuto došlo v období, které svým vymezením spadá pod dřívější trestní stíhání obviněné, které skončilo pravomocným rozsudkem Okresního soudu v Jihlavě ze dne 26. 11. 2012, sp. zn. 10 T 184/2012, a které bylo vedeno pro týž skutek. Ohledně této části jednání obviněné tak došlo k vytvoření překážky věci rozsouzené. Odvolací soud proto následně skutek nově časově vymezil, a to od sdělení obvinění, tj. ode dne 26. 4. 2012 do 23. 10. 2012 (č. l. 359 – 368). V rámci odůvodnění pak uvedl, že „ pokud se týká části skutku, který měl být spáchán v období roku 2011 do 26. 4. 2012, nelze pro tuto část skutku obžalovanou v nyní projednávané věci uznat vinnou. Je totiž třeba mít za to, že o této části skutku bylo již rozhodnuto v rámci řízení vedeného u Okresního soudu v Jihlavě, pod sp. zn. 10T 184/2012, tedy že se jedná o překážku věci rozhodnuté a že ohledně této části skutku mělo být rozhodnuto o zastavení trestního stíhání “ (str. 7 až 8 napadeného rozsudku).
Z uvedených důvodů proto neobstojí námitka, že měl být obviněné uložen ve vtahu k rozsudku Okresního soudu v Jihlavě ze dne 26. 11. 2012, sp. zn. 10 T 184/2012, souhrnný trest. Navíc byť uvedená námitka svým obsahem spadá pod uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jedná se o námitku zjevně neopodstatněnou, neboť se vztahuje k přezkumu jiné něž projednávané věci, tedy mimo faktickou možnost dovolacího přezkumu.
Obviněná současně uplatnila námitky totožné s těmi, které byly již uplatněny v předcházejících fázích řízení, a Nejvyšší soud v této souvislosti připomíná, že „ opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) trestního ř. “ (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002 - Soubor rozh. NS č. 408, sv. 17).
Byť obviněná ve svém dovolání uplatnila argumenty, které lze formálně relevantně podřadit pod jí deklarovaný dovolací důvod, nelze důvodnosti jejího dovolání z výše uvedených důvodů přisvědčit.
IV.
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne , jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora stručně (§265i odst. 2 tr. ř.) uvedené důvody Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona dovolání obviněné D. D. odmítl .
Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 7. května 2014
Předseda senátu:
JUDr. Petr Šabata