ECLI:CZ:NS:2014:3.TDO.501.2014.1
sp. zn. 3 Tdo 501/2014-24
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 21. května 2014 o dovolání, které podala obviněná J. B. proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 5. 12. 2013, sp. zn. 9 To 367/2013, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu Plzeň-město pod sp. zn. 1 T 16/2013, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněné J. B. odmítá.
Odůvodnění:
I.
Rozsudkem Okresního soudu Plzeň-město ze dne 24. 9. 2013, sp. zn. 1 T 16/2013 , byla obviněná J. B. uznána vinnou pokračujícím zločinem podvodu podle §209 odst. 1, 4 písm. d) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku (dále jen „tr. zákoník“), kterého se dle skutkových zjištění dopustila jednáním spočívajícím v tom, že „ že v P. v přesně nezjištěné době nejméně od druhé poloviny roku 2010 na přesně nezjištěných místech, vždy se záměrem získat finanční prostředky, postupně pod smyšlenými záminkami mj. že jde o půjčku za účelem splacení dluhu jejího bývalého přítele nebo že jde o peníze potřebné k uvolnění finančních prostředků patřících její babičce v souvislosti s vyřízením pozůstalosti po smrti jejího otce vylákala od poškozeného M. V. finanční hotovosti v různých výších v celkové částce ke dni 16. 5. 2011 nejméně 750.000,-- Kč, kdy pod smyšleným jménem J. M. a neexistující adresou podepsala jmenovanému na tuto částku čestné prohlášení potvrzující její převzetí, a následně pod smyšlenou záminkou získání peněz mj. k zakoupení bytu pro jejich společný šťastný život od téhož postupně vylákala v době do 12. 4. 2012 další částky v celkové výši 85.000,-- Kč, přičemž ze svého účtu jmenovaný mj. vybral
dne 7. 9. 2011 částku 1.000,-- Kč,
dne 24. 10. 2011 částku 3.000,-- Kč,
dne 8. 12. 2011 částku 5.000,-- Kč,
dne 12. 12. 2011 částku 5.000,-- Kč,
dne 13. 12. 2011 částku 2.000,-- Kč,
dne 19. 12. 2011 částku 8.000,-- Kč,
dne 21. 12. 2011 částku 8.000,-- Kč,
dne 4. 1. 2012 částku 5.000,-- Kč,
dne 5. 1. 2012 částku 3.000,-- Kč,
dne 17. 1. 2012 částku 4.000,-- Kč,
dne 19. 1. 2012 částku 3.000,-- Kč,
dne 15. 3. 2012 částku 6.000,-- Kč,
dne 20. 3. 2012 částku 4.000,-- Kč,
načež dne 12. 4. 2012 opět pod smyšlenou identitou podepsala za přítomnosti advokátky uznání dluhu na celkovou částku 835.000,-- Kč s tím, že ji poškozenému vrátí do 20. 4. 2012, přičemž si vzhledem ke způsobu svého života a ke svým finančním a ostatním majetkovým poměrům byla vědoma, že tyto částky nebude schopna nejen ve sjednaných termínech vrátit “.
Za to byla obviněná odsouzena podle §209 odst. 4 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 2 (dvou) roků a 8 (osmi) měsíců, pro jehož výkon byla podle §56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařazena do věznice s dozorem.
Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněné uložena povinnost zaplatit na náhradě škody V. V., bytem Š., L., na něhož po smrti poškozeného M. V. dědičným rozhodnutím pohledávka přešla, částku 835.000,- Kč.
Proti rozsudku Okresního soudu Plzeň-město ze dne 24. 9. 2013, sp. zn. 1 T 16/2013, podala obviněná odvolání směřující do výroku o vině a trestu.
O odvolání rozhodl Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 5. 12. 2013, sp. zn. 9 To 367/2013 , a to tak, že odvolání obviněné J. B. podle §256 tr. ř. zamítl jako nedůvodné.
II.
Proti citovanému usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 5. 12. 2013, sp. zn. 9 to 367/2013, podala obviněná prostřednictvím své advokátky dovolání (č. l. 317 - 318), v rámci něhož uplatnila dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř., maje za to, že napadeným rozhodnutím bylo rozhodnuto o zamítnutí jejího odvolání, přestože v řízení, které předcházelo rozhodnutí odvolacího soudu byl dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.. protože rozsudek Okresního soudu Plzeň-město spočívá na nesprávném právním posouzení skutku, který je obsažen v jeho výroku o vině. Obviněná namítla, že skutkový stav vyplývající z důkazů nenaplňuje znaky trestného činu, kterým byla uznána vinnou. Poukázala na to, že skutková zjištění jsou v rozporu s provedenými důkazy, případně postrádají obsahovou spojitost s důkazy nebo z provedených důkazů nevyplývají uvedená skutková zjištění. Současně shledala vymezení skutku jako pokračujícího trestného činu nedostatečným. Za stěžejní nedostatek považuje nedostatečné vymezení způsobené škody, kdy namítá, že ze žádného důkazu nevyplynulo, že škoda ve výši 835.000,- Kč skutečně vznikla, resp. že poškozený touto částkou opravdu disponoval, kdy se nelze spolehnout na pouhá uznání dluhu, kterážto byla podepsaná za nejasných okolností. Výběry z bankomatů a sms zprávy, na něž soud prvního stupně odkazuje, se váží ke zlomkové části údajně vylákaných peněžních prostředků, tj. k částce asi 57.000,- Kč, v žádném případě ale neprokazují celkovou částku, pro kterou byla shledána vinnou. Jakékoliv předání peněžních prostředků nepotvrdily ani svědecké výpovědi. Kromě poměrně nejasné svědecké výpovědi svědkyně V., která pouze připustila, že její syn mohl prostředky v takové výši mít, není ani zřejmé, zda takto vysokou finanční částkou poškozený vůbec disponoval. Poukázala rovněž na to, že finanční obnos v této výši se u ní ani nenalezl. Uvádí dále, že pokud odvolací soud k námitce obhajoby ohledně nenalezení peněžitých prostředků u její osoby coby osoby nemajetné i přes probíhající exekuce v odůvodnění odkazuje na protokol o podání vysvětlení z fáze před zahájením trestního stíhání, jedná se o důkaz nepřípustný a skutečnost, ke které nesmí být v řízení před soudem přihlíženo. Navíc byl tento učiněn v době, kdy byla pod soustavným tlakem policejního orgánu.
Obviněná dále namítla, že v jejím případě nebyla prokázána subjektivní stránka trestného činu. Aby byla prokázána, musel by být úmysl ke spáchání trestného činu dán již na počátku daného jednání, tedy by musela již od počátku peněžní prostředky od poškozeného M. V. vylákat s podvodným úmyslem. Počáteční úmysl však není možné dostatečně dovodit z důkazů vážících se k době po spáchání trestné činnosti. Určitým způsobem by bylo možné je dovodit např. z jejího chování v této fázi, nicméně v provedených důkazech závěr soudu o zavinění oporu nemá. Žádný ze svědků neviděl fyzické předávání peněz, ani neměl povědomost o charakteru případné dohody mezi ní a poškozeným, rovněž ze samotných sms zpráv (váží se jen ke zlomku údajně vylákané částky) ani z podpisu prohlášení jiným jménem, neboť toto se událo až následně a nemůže se vázat k počáteční fázi trestné činnosti, nelze podvodný úmysl, který by kryl celou částku 835.000,- Kč, dovodit.
Obviněná dále soudům vytkla, že samotné skutkové vymezení trestné činnosti je poměrně obecné a vágní (uvedením „nejméně od poloviny roku 2010“) a nesplňuje zákonné požadavky určitosti. Ve skutkovém vymezení trestné činnosti však nejsou dostatečně a určitě specifikovány ani jednotlivé dílčí útoky (zejména z hlediska časového, místního, rozsahového), natož aby u nich bylo možné dovodit subjektivní stránku či jiné znaky skutkové podstavy. Jednotný záměr dle §116 tr. zákoníku pokračujícího trestného činu pak odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů zcela chybí. Obviněná má za to, že orgány činné v trestním řízení pokračující zločin, jakožto souhrn dílčích útoků, vymezily zcela nedostatečně a neurčitě. Vzhledem k absolutní neurčitosti časové, neurčitosti ve výši částek, počtu jednotlivých dílčích útoků apod., nebylo ani dostatečně zřejmé, proti čemu se má obviněná bránit, zda lze jednotlivé dílčí útoky podřadit pod pokračování v trestné činnosti či zda je nutné je posuzovat jednotlivě (pokud by nebyl dodržen např. jednotný úmysl). Na tomto podkladě pak nelze uznat obviněnou vinnou pokračujícím zločinem. V řízení nebyly dodrženy základní zásady trestního řízení, zejména zásada in dubio pro reo, vzhledem k nedostatečnému vymezení skutku pak nebylo dodrženo ani právo obviněné na spravedlivý proces.
Na základě výše uvedených námitek obviněná navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. dovoláním napadené usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne dne 5. 12. 2013, sp. zn. 9 To 367/2013, jakož i další rozhodnutí na ně obsahově navazující, a dále aby podle §265 l odst. 1 tr. ř. odvolacímu soudu přikázal, aby věc znovu projednal a rozhodl.
K dovolání obviněné se ve smyslu znění §265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“).
Poté, co zopakoval dosavadní průběh řízení a námitky obviněné, uvedl, že přestože obviněná v dovolání namítla rozpor skutkových zjištění s provedenými důkazy, tento nesoulad nenastal, a tedy je třeba vycházet ze skutkových zjištění učiněných soudy. Pokud jde o obsahovou stránku dovolání obviněné, velká část jí uvedených námitek pod uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. vůbec nespadá. Obviněná částečně toliko opakuje svou obhajobu, kterou uplatňovala již v řízení před oběma soudy, soudům nabízí svou „verzi“ hodnocení důkazů, a to výhradně verzi vyznívající v její prospěch, a v souvislosti s tím se domáhá pro sebe příznivějšího rozhodnutí. Takové námitky, kterými se domáhá opravy skutkových zjištění učiněných soudy či odlišného hodnocení důkazů, však pod daný dovolací důvod nelze podřadit. V tomto směru lze plně odkázat na odůvodnění rozsudku jak soudu prvního stupně, kde jsou pečlivě rozebrány a zhodnoceny všechny zjištěné skutečnosti, které odůvodňovaly rozhodnutí soudu o vině obviněné, tak odůvodnění usnesení soudu odvolacího, který reagoval na všechny podstatné námitky uplatněné obviněnou již v rámci jejího odvolání. Pod uvedený dovolací důvod podřaditelnou shledal státní zástupce námitku spočívající v namítané absenci subjektivní stránky, kteroužto však současně vyhodnotil jako neopodstatněnou. Úmysl ke spáchání trestného činu byl prokázán a soudy jej správně a logicky dovodily na základě celé řady zjištěných skutečností. Poukázal mj. na způsob života obviněné, která nedisponovala finančními prostředky, které by mohla užít na úhradu dlužné částky, kdy na ní byla současně vedena exekuční řízení, stejně jako na skutečnost, že zneužívala dobromyslnosti poškozeného, útočila na jeho city, neustále vymýšlela další a další nesmyslné legendy, za pomoci kterých od něj opakovaně vylákávala peníze, jež neměla v úmyslu vrátit. Uvedené navíc činila pod smyšleným jménem, pod kterým vůči poškozenému a vůči dalším svědkům vystupovala také v době, kdy podepisovala uznání závazku (a tento doklad a samotnou výši dluhu v něm uvedenou zpočátku ani nezpochybňovala).
Vzhledem k výše uvedeným závěrům státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněné odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.
III.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 5. 12. 2013, sp. zn. 9 To 367/2013, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, přičemž směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku, kterým byla obviněná uznána vinnou a byl jí uložen trest. Obviněná je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se jí bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podala prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Nejvyšší soud se proto dále zabýval otázkou opodstatněnosti obviněnou uplatněných dovolacích důvodů.
Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo nutno posoudit, zda obviněnou J. B. vznesené námitky naplňují jí uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), l ) tr. ř.
Pokud jde o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. , lze dovolání podat, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) – g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písm. a) – k). Tento dovolací důvod tedy spočívá ve dvou alternativách. První alternativa spočívá v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) a g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, nebo v rámci druhé alternativy zde byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k).
První alternativa ustanovení §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. by měla své místo pouze tehdy, pokud by došlo k rozhodnutí odvolacího soudu bez věcného přezkoumání řádného opravného prostředku obviněné. V trestní věci obviněné je však naprosto zřejmé, že Krajský soud v Plzni odvolání obviněné projednal a rozhodl výše uvedeným usnesením. Uplatnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm . l ) tr. ř. v jeho první alternativě, by tedy nepřicházelo v úvahu.
Obviněná však uvedený dovolací důvod uplatňuje v jeho druhé variantě, tedy že v řízení předcházejícím napadenému rozhodnutí byl dán některý z důvodů dovolání, jak jsou uvedeny v ustanovení §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř., kdy konkrétně poukazuje na dovolací důvod uvedený pod písm. g).
V rámci dovolacího důvodu dle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení, jímž se rozumí právní posouzení jiné skutkové okolnosti, která má význam z hlediska hmotného práva. Z dikce ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. přitom vyplývá, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat toliko vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud tedy není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat postup soudů nižších stupňů při dokazování a hodnocení důkazů, ale vychází toliko z konečných skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů a v návaznosti na tato stabilizovaná skutková zjištění posuzuje správnost aplikovaného hmotně právního posouzení . Tato skutková zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Nejvyšší soud v řízení o dovolání není jakousi třetí instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť těžiště dokazování leží v řízení před soudem prvního stupně, jehož skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat toliko soud odvolací prostředky k tomu určenými zákonem (např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02). Porušení určitých procesních ustanovení může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle §265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l ) tr. ř.], (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejícím odstavci tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
Pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tedy nelze podřadit námitky, v rámci nichž obviněná namítá nesprávné hodnocení důkazů (zejména výpovědí rodičů poškozeného M. V., tj. svědka V. V. a svědkyně J. V.; dále podepsaná uznání dluhu, na které se podle obviněné nelze spolehnout, neboť byla podepsána za nejasných okolností, dále i výběry z bankomatů a sms zprávy, které se váží jen ke zlomku údajně vylákaných peněžních prostředků), a vadná skutková zjištění (zejména stran zjištění, zda poškozený skutečně disponoval sumou peněz v celkové výši 835.000,- Kč, zda skutečně došlo k předání peněz obviněné a za jakých okolností), když současně prosazuje vlastní hodnotící úvahy ve vztahu k provedeným důkazům (obecná námitka, že tvrzené skutečnosti z provedených důkazů nevyplývají, resp. že nebyl proveden jediný důkaz, ze kterého by jednoznačně vyplynulo, že škoda ve výši 835.000,- Kč skutečně vznikla) a vlastní verzi skutkového stavu věci (kdy obviněná trvá na tom, že se uvedeného jednání v uvedeném rozsahu nedopustila, nikdo nebyl předání peněz přítomen, aby mohl potvrdit, že k němu skutečně došlo a nikdo neměl povědomost o charakteru případné dohody mezi ní a poškozeným M. V.).
Takto obviněnou vznesené námitky jsou založeny na podkladě jejího vlastního hodnocení provedených důkazů a ve skutečnosti se týkají procesní stránky věci (provádění a hodnocení důkazů) a směřují (v prospěch obviněné) k revizi skutkových zjištění, ze kterých odvolací soud při hmotně právním posouzení skutku vycházel. Z uvedených skutkových (procesních) výhrad tedy obviněná vyvozuje závěr o nesprávném právním posouzení skutku a jiném nesprávném hmotně právním posouzení. To znamená, že obviněná výše uvedený dovolací důvod částečně nezaložila na hmotně právních - byť v dovolání formálně proklamovaných - důvodech, nýbrž na procesním základě (§2 odst. 5, 6 tr. ř.) se domáhala přehodnocení soudem učiněných skutkových závěrů .
Při posuzování, zda je oprávněné tvrzení dovolatele o existenci dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně. Kdyby měl dovolací soud dospět k jinému závěru ohledně předmětného skutku, jak se toho v konečném důsledku ve svém dovolání domáhá obviněná, musel by zásadním způsobem modifikovat zmíněná rozhodná skutková zjištění, k nimž dospěly soudy obou stupňů, resp. od nich odhlédnout. Takový způsob rozhodnutí však není v dovolacím řízení možný ani přípustný, jak již výše Nejvyšší soud zdůraznil.
Pokud pak obviněná namítla nesprávně zjištěnou výši škody, kterážto je jedním ze znaků skutkové podstaty zločinu podle §209 odst. 4 písm. d) tr. zákoníku, jednalo by se v obecné rovině o námitku pod jí uplatněný dovolací důvod dle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř podřaditelnou, nicméně námitka obviněnou vznesená byla uplatněna způsobem neregulérním, neboť ji obviněná založila na podkladě vlastního hodnocení provedených důkazů a vlastní verzi skutkového stavu věci, a jako taková je proto čistou spekulací, částečně je zcela neopodstatněná. S ohledem na skutečnost, že Nejvyšší soud je stabilizovanými skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů vyjádřených ve skutkové větě rozsudku vázán, jak již bylo uvedeno výše, směřuje námitka stran nesprávně zjištěné výše škody mimo rámec obviněnou uplatněného dovolacího důvodu.
Formulace dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který obviněná J. B. uplatnila, totiž znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, odst. 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, 7 tr. ř. Jestliže tedy obviněná namítla nesprávnost právního posouzení skutku a jiné nesprávné hmotně právní posouzení, ale tento svůj názor ve skutečnosti dovozovala především z tvrzeného nesprávného hodnocení důkazů a vadných skutkových zjištění, pak soudům nižších stupňů nevytýkala vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle §265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l ) tr. ř.], (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).
Lze přisvědčit dovolatelce v jejím tvrzení, že se zřetelem k zásadám, které vyplývají z ústavně garantovaného práva na spravedlivý proces, může Nejvyšší soud zasáhnout do skutkového základu rozhodnutí napadeného dovoláním jen výjimečně, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. Takový rozpor spočívá zejména v tom, že skutková zjištění soudů nemají vůbec žádnou vazbu na obsah důkazů, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, jestliže skutková zjištění soudů jsou pravým opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna , apod. Zásahu do skutkových zjištění soudů, kterého se obviněná v rámci svých námitek v podstatě dožaduje, je tedy dovolací soud oprávněn přistoupit jen ve zvlášť výjimečných případech, kdy v této oblasti soudy pochybily naprosto markantním a křiklavým způsobem narážejícím na limity práv spojených se spravedlivým procesem, jež jsou chráněny právními předpisy nejvyšší právní síly. Jinými slovy tehdy, prokáže-li se existence tzv. extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé.
O takový případ se však v projednávané věci nejedná, neboť Nejvyšší soud existenci tzv. extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními Okresního soudu Plzeň-město, která se stala podkladem napadeného usnesení Krajského soudu v Plzni, na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé neshledal. Skutková zjištění soudů mají zřejmou obsahovou návaznost na provedené důkazy. Je třeba konstatovat, že po stránce obsahové byly důkazy soudem nalézacím hodnoceny pečlivým způsobem právě v souladu s jinými objektivně zjištěnými okolnostmi a to nejen ve svém celku, ale v každém tvrzení, které z nich vyplývalo. V této souvislosti lze odkázat na odůvodnění nalézacího soudu (zejména str. 4 až 7 rozsudku). Nalézací soud uvedl, že obviněná nedala souhlas se čtením záznamů o jejích vysvětleních provedených podle §158 odst. 6 tr. ř., a ani ke čtení trestního oznámení a záznamu o vysvětlení původně poškozeného M. V., který dne 9. 8. 2012 zemřel utonutím, a přestože tato přes námitku obhajoby u hlavního líčení přečetl, „ v pozdější poradě senátu dopěl k závěru, že tyto písemnosti bez souhlasu obžalované nejsou procesně použitelné, a proto k nim vůbec nepřihlížel “, kdy současně uvedl, že i přes tuto skutečnost se jednání obviněné včetně subjektivní stránky „ podařilo v převážné míře prokázat ostatními svědeckými výpověďmi i důkazy listinnými “ (str. 3 rozsudku nalézacího soudu). Závěr o vině obviněné je založen na celé řadě důkazů. Nalézací soud vycházel zejména ze svědectví svědka V. V., otce zemřelého poškozeného, svědkyně J. V., matky zemřelého poškozeného, svědkyně JUDr. A. O., advokátky, kterážto byla přítomna sepsání „uznání dluhu“ ze dne 12. 4. 2012, svědka V. H., bývalého druha obviněné, svědka V. Š., současného druha obviněné, kdy svědkyně J. B., matka obviněné, využila svého práva odepřít výpověď, dále z „čestného prohlášení“ ze dne 16. 5. 2011, výpisu sms zpráv z mobilního telefonu poškozeného M. V., výpisů z účtů a výpisu potvrzení o transakcích provedených čipovou kartou ve držení poškozeného. Uvedené důkazy pak nalézací soud zkoumal ve vzájemných souvislostech (zejména rozebral přehled sms zpráv mezi obviněnou a zemřelým poškozeným, kteréžto dal do souvislosti s výpisy z účtů poškozeného a výpisů bankovních transakcí), a na jejich podkladě rekonstruoval skutkový děj celé věci (zejména str. 4 až 7 rozsudku nalézacího soudu). Soud se podrobně v rámci odůvodnění rozsudku zabýval i výší škody (zejména str. 7 napadeného rozsudku).
Odvolací soud následně skutková zjištění učiněná soudem nalézacím za správná, kdy uvedl, že „ okresní soud provedl v této trestní věci dostatečný rozsah dokazování, na základě kterého mohl a také zjistil skutkový stav věci, o němž nelze mít žádné pochybnosti. Rozsah dokazování tedy odpovídá ustanovení §2 odst. 5 trestního řádu. Všechny důkazy provedl okresní soud procesně správným způsobem a poté takto provedené důkazy hodnotil, a to postupem, který ukládá trestní řád v ustanovení §2 odst. 6 trestního řádu “; … „ Pokud tedy jde o skutková zjištění soudu prvého stupně, stejně jako pokud jde o právní kvalifikaci jednání obžalované, nelze soudu prvého stupně nic vytknout a odvolací soud ses těmito výroky napadeného rozsudku v plném rozsahu ztotožňuje “ (str. 3 napadeného usnesení).
Zde je namístě uvést, že ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. nestanoví žádná pravidla, jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých typů či druhů jednotlivých důkazů. Soud totiž v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést, případně zda a nakolik se jeví být nezbytným dosavadní stav dokazování doplnit. S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů tedy usuzuje, nakolik se jeví např. návrhy stran na doplnění dokazování a zda jsou tyto důvodné a které mají naopak z hlediska zjišťování skutkového stavu věci jen okrajový, nepodstatný význam. Shromážděné důkazy potom hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodování o rozsahu dokazování tak spadá do jeho výlučné kompetence. Soudy obou stupňů tak založily svá rozhodnutí na náležitém rozboru výsledků dokazování v dané věci a právní kvalifikaci odůvodnily zjištěným skutkovým stavem věci, který vzaly při svém rozhodování v úvahu. Na existenci extrémního rozporu nelze usuzovat jen proto, že z předložených verzí skutkového děje, jednak obviněné a jednak poškozeného, se soudy přiklonily k verzi uvedené poškozeným, resp. obžalobou. Hodnotí-li soudy provedené důkazy odlišným způsobem než obviněný, neznamená tato skutečnost automaticky porušení zásady volného hodnocení důkazů, zásady in dubio pro reo, případně dalších zásad spjatých se spravedlivým procesem .
Pod uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze podřadit námitky stran nesprávného posouzení skutku coby pokračujícího trestného činu a námitku neprokázání jeho subjektivní stránky.
Pokračováním v trestném činu se podle §116 tr. zákoníku rozumí takové jednání, jehož jednotlivé dílčí útoky vedené jednotným záměrem naplňují, byť i v souhrnu, skutkovou podstatu stejného trestného činu, jsou spojeny stejným nebo podobným způsobem provedení a blízkou souvislostí časovou a souvislostí v předmětu útoku.
S ohledem na učiněná skutková zjištění je zcela zřejmé, že jednání obviněné, kterého se dopouštěla v období od druhé poloviny roku 2010 do 12. 4. 2012, tedy v době kratší než dva roky, tím, že postupně od zemřelého poškozeného pod smyšlenými záminkami vylákala různě vysoké částky peněz, je jednáním vedeným jednotným záměrem (vylákání peněz), kdy užila stejný způsob provedení (pod různými falešnými záminkami využila důvěry poškozeného), a tohoto jednání se dopouštěla soustavně po dobu kratší než 2 roky, tedy je zde blízká časová souvislost a totožný předmět útoku, tedy se dopustila pokračujícího trestného činu.
K uvedenému Nejvyšší soud uvádí, že přesné označení trestného činu, jehož se výrok o vině týká, znamená především náležité vymezení skutku (skutková věta), který musí být totožný se skutkem uvedeným v žalobním návrhu [srov. §177 písm. c) tr. ř.], aby bylo patrné, zda soud respektoval zásadu obžalovací (srov. §2 odst. 8, §220 odst. 1 tr. ř.), zda obžalobu nepřekročil, případně zda ji celou vyčerpal. Skutková věta vyjadřuje stručně a výstižně žalovaný skutek, kterého se obžalovaný podle zjištění soudu dopustil . Soud zde uvádí konkrétní údaje týkající se místa, času a způsobu spáchaného skutku . Popis skutku ( zejména způsob jeho spáchání ) musí být uveden tak, aby jednotlivé části odpovídaly příslušným znakům skutkové podstaty trestného činu, jímž byl obžalovaný uznán vinným. Postačí, pokud je skutek dostatečně popsán uvedením místa, času a způsobu jeho spáchání tak, aby nemohl být zaměněn s jiným skutkem, s odkazem na odůvodnění rozsudku, kde jsou nezbytné podrobnosti pak zpravidla uvedeny přesně (srovnej Šámal, P. a kol. Trestní řád. Komentář. I. díl. 6. vydání. Praha: C. H. Beck 2008, str. 1011 - 1012).
K námitce obviněné, že skutek, tak jak je popsán v tzv. skutkové větě rozsudku, je nedostačující a neurčitý, Nejvyšší soud uvádí, že v případech, kdy soud nemá k dispozici doznání pachatale, nelze vyloučit situaci, kdy se nepodaří plně objasnit některé skutečnosti, zejména pak přesné časové údaje. To však v obecné rovině nebrání tomu, aby byl skutek dostatečně specifikován ve skutkové větě rozsudku, a to i přesto, že určité skutečnosti budou označeny za „přesně nezjištěné“ či uvozeny slovy „kolem“ nebo „nejméně“.
Skutková věta rozsudku obsahuje časové údaje uvádějící „v přesně nezjištěné době nejméně od druhé poloviny roku 2010 na přesně nezjištěných místech“, „ke dni 16. 5. 2011“, „v době do 12. 4. 2012“ a „dne 12. 4. 2012“, což je zcela dostačující, neboť je zde uvedeno časové rozmezí (které lze určit jako „od druhé poloviny roku 2010 do 12. 4. 2012“), kdy počátek nebylo možno uvést s určitostí měsíců či dnů. Z daného znění skutkové věty je však zcela evidentní, že se obviněná trestného jednání dopouštěla po dobu delší než 1 rok, kdy jsou ve skutkové větě dále specifikovány některé přesně zjištěné dny, kdy došlo k výběru peněz poškozeným, umožňující bližší popis skutku. Zcela konkrétní určení dne či dokonce hodiny či nějaké další časové podrobnosti, nejsou v projednávané trestní věci pro naplnění požadavku na časový údaj významné, a není závadou, pokud ve skutkové větě uvedeny nejsou, neboť je zde dostatečně popsán výsledek tohoto jednání, tj. podvodné vylákání peněžní částky ve výši 835.000,- Kč. V daném případě je popis skutku s ohledem na zákonné znaky skutkové podstaty pokračujícího zločinu podvodu podle §209 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku plně vyhovující.
Po subjektivní stránce se u trestného činu podvodu podle §209 tr. zákoníku vyžaduje úmyslné zavinění (§15 odst. 1 tr. zákoníku), resp. se vyžaduje, aby bylo prokázáno, že pachatel již v době půjčky jednal v úmyslu vypůjčené věci určené podle druhu, zejména peníze, buď vůbec nevrátit, nebo nevrátit je ve smluvené lhůtě, nebo jednal alespoň s vědomím, že věci určené podle druhu, zejména peníze, ve smluvené lhůtě nebude moci vrátit a že tím uvádí věřitele v omyl, aby se ke škodě jeho majetku obohatil . Pokud jde o zavinění u následku spočívajícím ve způsobení značné škody, postačí ve smyslu §17 písm. a) tr. zákoníku nedbalost (§16 tr. zákoníku).
Nalézací soud uvedl, že „ pakliže obžalovaná v uvedené době pod různými záminkami vylákala na poškozeném M. V. peníze v celkové výši 835.000,- Kč, …, přičemž v době převzetí postupných částek si vzhledem ke svému vztahu k práci a ke svému způsobu života včetně svých finančních a ostatních majetkových poměrů musela být vědoma, že tyto částky nebude schopna ani zčásti vrátit, naplnila tím znaky pokračujícího zločinu podvodu podle §209/1,4 d) tr. zákoníku “ (str. 7 rozsudku nalézacího soudu), tedy že jednal přinejmenším v úmyslu nepřímém ve smyslu ustanovení §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku. Odvolací soud pak uvedl, že „ subjektivní stránka, tedy úmysl podvodný, v tomto směru rozhodně nelze zpochybnit “ (str. 5 napadeného usnesení). S uvedeným závěrem se Nejvyšší soud ztotožňuje, neboť obviněná nebyla v situaci, kdy se mohla zavázat k tomu, že uvedenou částku splatí, a tohoto si musela být vědoma. Jako osoba nezaměstnaná, navíc bez jakýchkoli pracovních návyků, se nemohla ani reálně domnívat, že by snad mohla tomuto závazku v budoucnu dostát, a jednala tak s vědomím, že peníze ve smluvené době nebude moci vrátit, čímž poškozeného uvedla v omyl. Úmysl obviněné vylákat na poškozeném peníze a tyto následně nevrátit je tak zcela evidentní. Že se jednalo o vysokou částku, potvrdila nepřímo sama obviněná, resp. z výpovědí svědků, zejména pak svědkyně JUDr. A. O., stejně jako matky zemřelého poškozeného, svědkyně J. V., se podává, že obviněná nikdy výši dluhu nezpochybňovala. Nelze opomenout ani skutečnost, že obviněná vystupovala pod smyšleným jménem J. M., a pod tímto i podepsala „čestné prohlášení“ ze dne 16. 5. 2011, stejně jako „uznání dluhu“ ze dne 12. 4. 2012, kteréžto navíc podepsala v přítomnosti advokátky. Ze strany obviněné šlo o jednání, jehož motivem byla ziskuchtivost, navíc takto jednala ve vztahu k osobě zdravotně postižené, kdy poškozený dle slov svého otce disponoval rozumem desetiletého dítěte. Obviněná na poškozeném postupně vylákala veškeré jeho úspory a zneužila k tomu jeho důvěřivosti a dobromyslnosti. Od počátku si počínala zcela chladnokrevně, kdy následně neprojevila jakoukoli snahu o nápravu závadného stavu, tedy nepodnikla žádné kroky k tomu, aby zaplatila jí určenou náhradu škody, a současně neprojevila jakoukoli lítost nad svým jednáním.
Obviněná tak svým jednáním naplnila skutkovou podstatu zločinu podvodu podle §209 odst. 1, 4 písm. g) tr. zákoníku. S ohledem na skutečnost, že Nejvyšší soud je stabilizovanými skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů vyjádřených ve skutkové větě rozsudku vázán, neboť není obecnou třetí instancí zaměřenou k přezkoumávání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a není oprávněn přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět nebo opakovat (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.), a nedovodil-li současně, že by se jednalo o případ extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy, dospěl k závěru, že obviněnou podané dovolání není zatíženo vytýkanými vadami. Obviněná současně uplatnila námitky totožné s těmi, které byly již uplatněny v předcházejících fázích řízení, a Nejvyšší soud v této souvislosti připomíná, že „ opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) trestního ř. “ (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002 - Soubor rozh. NS č. 408, sv. 17).
IV.
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne , jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora stručně (§265i odst. 2 tr. ř.) uvedené důvody Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona dovolání obviněné J. B. odmítl .
Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 21. května 2014
Předseda senátu:
JUDr. Petr Šabata