ECLI:CZ:NS:2014:3.TDO.52.2014.1
sp. zn. 3 Tdo 52/2014 -18
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl dne 22. ledna 2014 v neveřejném zasedání o dovolání, které podal obviněný L. H ., proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 4. 9. 2013, č. j. 3 To 357/2013-109, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 2 T 97/2013, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 18. 7. 2013, č. j. 2 T 97/2013-90, byl obviněný L. H. uznán vinným přečinem krádeže podle §205 odst. 2 trestního zákoníku (tj. zákona č. 40/2009 Sb., účinného od 1. 1. 2010 /dále jen „tr. zákoník“/), kterého se po skutkové stránce dopustil tím, že „ačkoliv byl pravomocným rozsudkem Městského soudu v Brně 3 T 158/2010 ze dne 15. 12. 2010 odsouzen pro přečin krádeže podle §205 odst. 1 písmeno a), d) trestního zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 12 měsíců se zařazením do věznice s ostrahou, který vykonal dne 14. 5. 2012, a dále byl odsouzen i pravomocným rozsudkem Městského soudu v Brně 89 T 143/2013 ze dne 25. 5. 2013 pro přečin krádeže podle §205 odstavec 1 písm. a), odst. 2 trestního zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 20-ti měsíců se zařazením do věznice s ostrahou, již dne 27. 5. 2013 kolem 13.40 hod. v B. z prodejny Takko v Obchodní galerii V. odcizil 5 ks dámských krátkých kalhot v celkové hodnotě 1.245 Kč ke škodě společnosti Takko Fashion, s. r. o., se sídlem Č., B.,, B. tím způsobem, že u pultu s dámským oblečením si pod svoji bundu ukryl odcizené zboží a bez zaplacení opustil prodejnu, kdy po spuštění výstražného zařízení se dal na útěk, avšak po kratším pronásledování policisty byl na rohu ulic P. a D. dostižen a zadržen, přičemž následně bylo odcizené zboží, které na útěku ztratil, vráceno bez poškození zpět do prodeje“. Za to byl podle §205 odst. 2 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání dvaceti čtyř měsíců, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou.
O odvolání obviněného proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Brně usnesením ze dne 4. 9. 2013, č. j. 3 To 357/2013-109, jímž je podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl. Rozsudek soudu prvního stupně tak nabyl právní moci dne 4. 9. 2013 (§139 odst. 1 písm. b/ cc/ tr. ř.).
Shora citované rozhodnutí odvolacího soudu napadl obviněný L. H. následně dovoláním , které zároveň obsahově směřovalo i proti výrokům o vině a trestu z rozsudku soudu prvního stupně. Jako dovolací důvody uplatnil důvody uvedené v ustanoveních §265b odst. 1 písm. g) a l ) tr. ř.
V odůvodnění uplatněného mimořádného opravného prostředku obviněný (dovolatel) namítl, že soud prvního stupně zatížil své rozhodnutí vadou spočívající v tzv. opomenutí důkazu, když neprovedl důkaz vyhodnocením kamerových záznamů z místa činu, jak navrhovala obhajoba. Ve svém rozsudku se zároveň nezmínil, proč k provedení tohoto důkazu nepřistoupil. Předmětný důkaz byl podle dovolatele významný tím, že mohl potvrdit jeho verzi celé události. Postup soudu prvního stupně pak dovolatel shledal nejen nezákonným, ale dokonce i v rozporu s judikaturou Ústavního soudu vztahující se k rozsahu dokazování. Podle jeho přesvědčení měl odvolací soud uvedenou vadu napravit tak, že by rozsudek soudu prvního stupně zrušil a nařídil mu doplnit dokazování provedením obhajobou navrhovaného důkazu. Existenci kamerových záznamů konečně potvrdil ve své výpovědi u hlavního líčení dne 25. 6. 2013 svědek K. Zásadní pochybení soudu prvního stupně nemohl podle názoru dovolatele odvolací soud napravit pouhým odkazem na úřední záznam Policie ČR na č. l. 20a trestního spisu, že dne 28. 5. 2013 byl policejním orgánem vyhodnocen kamerový záznam okolí prodejny Takko z doby spáchání trestného činu, přičemž osoby na tomto záznamu rozpoznatelné nejsou a nahrávka přímo z prodejny v dané době pořízena nebyla. Z tohoto důvodu považoval návrh obhajoby na provedení důkazu přehráním kamerového záznamu za zcela bezpředmětný. Takové odůvodnění mělo být podle dovolatele ovšem obsaženo již v rozsudku soudu prvního stupně. Pokud odvolací soud jeho rozsudek přesto nezrušil a věc mu nevrátil k rozhodnutí o tomto důkazním návrhu, měl tím významně (negativně) zasáhnout do práva obviněného na spravedlivý proces.
Napadené rozhodnutí odvolacího soudu podle dovolatele spočívalo též na jiném nesprávném hmotně právním posouzení ve smyslu uplatněného důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Vytýkané pochybení mělo být založeno konkrétně tím, že v rozporu se zásadou oficiality a zásadou materiální pravdy (§2 odst. 4, odst. 5 tr. ř.), odvolací soud, obdobně jako soud prvního stupně, neprovedl dokazování k otázce, zda obviněný zneužívá návykovou látku, trestný čin spáchal případně pod jejím vlivem či v souvislosti s jejím zneužíváním. Teprve na tomto základě pak mohlo být kvalifikovaně rozhodnuto o tom, zda nebylo namístě uložit mu ochranné léčení podle §99 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku.
Z výše uvedených důvodů dovolatel závěrem navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 4. 9. 2013, sp. zn. 3 To 357/2013, zrušil, současně zrušil i jemu předcházející rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 18. 7. 2013, sp. zn. 2 T 97/2013, a tomuto soudu vrátil věc k novému rozhodnutí.
K podanému dovolání se v souladu s ustanovením §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“), který předně poukázal na to, že dovolatel svůj mimořádný opravný prostředek evidentně založil na nesouhlasu se skutkovými zjištěními soudů a snaží se zpochybnit závěr, že mu byla vina bez důvodných pochybností prokázána, poukazem na nevyhovění jeho návrhu na provedení dalšího důkazu (přehrání kamerového záznamu) s tím, že má jít o tzv. opomenutý důkaz odůvodňující mimořádný zásah dovolacího soudu do zjištěného skutkového stavu věci. O takový případ se však podle názoru státního zástupce nejedná. Na výše uvedenou námitku již dostatečně reagoval soud druhého stupně, když se otázkou důvodnosti návrhu obhajoby na provedení tohoto důkazu v odůvodnění napadeného usnesení zabýval adekvátně povaze a závažnosti věci. Stejně tak vysvětlil, proč neshledal důvod obviněnému ukládat ochranné léčení. Se závěry odvolacího soudu lze v obou směrech souhlasit. Odkaz na tzv. opomenuté důkazy je tedy pouze výrazem nesouhlasu obviněného s důvody, které vedly odvolací soud k nevyhovění jeho návrhům na provedení dalších důkazů. Navíc pokud obviněný vznášel námitky proti znění či nedostatečnosti odůvodnění rozhodnutí soudu, argumentoval v této části dovolání nepřípustně, jak vyplývá s ustanovení §265 odst. 4 tr. ř., protože opravnými prostředky v trestním řízení je možné vždy namítat jen nesprávnost výroků rozhodnutí, proti kterým takový opravný prostředek směřuje, případně vady řízení, které tomuto rozhodnutí předcházelo, pokud by mohly mít vliv na správnost výroků, a to v rozsahu, který je jednotlivým oprávněným zákonem umožněn. Pokud se dovolatel domáhal uložení ochranného léčení podle §99 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, lze jeho námitky podle státního zástupce chápat jako ryze účelové. Jednak by šlo o nepřípustnou změnu v neprospěch obviněného, když by soud ukládal dvě trestní sankce vedle sebe (§36 tr. zákoníku), a navíc by k takovému (fakultativnímu) rozhodnutí soudu bylo třeba, aby šlo o zneužívání návykové látky tak trvalého charakteru, že by šlo o chorobný návyk, a obviněný by musel spáchat trestný čin buď pod vlivem návykové látky nebo v souvislosti s jejím zneužíváním. V posuzovaném případě však žádná z těchto podmínek splněna nebyla. Sám dovolatel ostatně u vazebního zasedání dne 29. 5. 2013 své jednání vysvětloval tím, že „krade proto, že chtěl pomoci sestře, která má měsíční dítě“.
Své vyjádření uzavřel státní zástupce konstatováním, že k pochybením, jež v dovolání namítá obviněný, a tudíž k naplnění dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. g) a l ) tr. ř. ve skutečnosti nedošlo. Proto navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. jako podané z jiných důvodů, než jsou uvedeny v §265b tr. ř., a zároveň vyjádřil souhlas, aby tak v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil v neveřejném zasedání. Souhlas s rozhodnutím věci v neveřejném zasedání pak vyslovil i pro případ jiného než navrženého rozhodnutí (§265r odst. 1 písm. c/ tr. ř.).
Obviněný L. H. je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroků rozhodnutí soudu, které se ho bezprostředně dotýkají. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce, resp. obhájkyně (§265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení §265f odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) dále zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a tr. ř. Shledal, že dovolání (jako celek) je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., neboť napadá rozhodnutí soudu druhého stupně, kterým bylo pravomocně rozhodnuto ve věci samé, a směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek (odvolání) obviněného proti rozsudku uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) tr. ř., kterým byl uznán vinným a byl mu uložen trest.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvody podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g), l ) tr. ř., na které odkazuje. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. §265i odst. 3 tr. ř.).
Důvodem dovolání podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. je existence vady spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Předmětný dovolací důvod tedy dopadá na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci, nebo byl-li zamítnut řádný opravný prostředek, ačkoliv již v předcházejícím řízení byl dán některý ze shora uvedených dovolacích důvodů. Prvá alternativa tohoto dovolacího důvodu v dané věci nepřichází v úvahu, neboť Krajský soud v Brně jako soud druhého stupně projednal podané odvolání ve veřejném zasedání a rozhodl po provedeném přezkumu. Druhá alternativa tohoto dovolacího důvodu by pak v posuzovaném případě byla naplněna toliko za předpokladu, že by napadené rozhodnutí nebo řízení mu předcházející bylo skutečně zatíženo dovolatelem namítaným nesprávným právním posouzením skutku či jiných relevantních hmotně právních skutečností, tzn. vadou zakládající existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod se není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Soudy zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu proto nelze hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3 tr. ř., §263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
V projednávaném případě však dovolatel - pokud jde o výrok o vině - nenamítl s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. žádný relevantní rozpor mezi popisem skutku a soudy aplikovanou právní kvalifikací ani to, že soudy svá skutková zjištění nesprávně posoudily z hlediska jiných důležitých hmotně právních skutečností. Svůj mimořádný opravný prostředek založil výhradně na námitce, že soudy neprovedly dokazování v rozsahu nezbytném pro rozhodnutí ve věci, a stalo se tak z důvodu, že došlo k nezákonnému opomenutí obhajobou navrhovaného důkazu (kamerovými záznamy z místa činu). V důsledku toho pak měly vycházet z nedostatečně zjištěného skutkového stavu věci. Teprve s existencí shora namítaného pochybení obviněný (dovolatel) ve smyslu jím použitého dovolacího důvodu spojoval nesprávné právní posouzení skutku. Podaným mimořádným opravným prostředkem se tedy primárně domáhal přehodnocení (revize) ve věci učiněných skutkových zjištění, tzn. že dovolání de facto uplatnil na procesním (§2 odst. 5 tr. ř.) a nikoli hmotně právním základě. V tomto smyslu proto uplatněná námitka dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídá.
Nejvyšší soud při svém rozhodování zároveň respektuje názor opakovaně vyslovený v judikatuře Ústavního soudu, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze vykládat zcela restriktivně a je třeba postupovat se zřetelem k ústavně zaručeným základním právům a svobodám, tedy i k právu na spravedlivý proces, tzn. přihlížet k takovým vadám řízení, které ve svém důsledku mohou zakládat, resp. přímo zakládají neústavnost vydaného pravomocného rozhodnutí. Za takovou vadu lze podle Ústavního soudu považovat i opomenutí důkazu navrhovaného některou z procesních stran, spočívající v jeho neprovedení bez toho, aby soud následně tento svůj procesní postup ve svém rozhodnutí řádně v souladu s ustanovením §125 odst. 1 tr. ř. nebo §134 odst. 2 tr. ř. odůvodnil.
V posuzovaném případě se však odvolací soud námitkou obviněného stran tzv. opomenutého důkazu před soudem prvního stupně zabýval dostatečně. Na str. 3 odůvodnění svého usnesení vysvětlil, proč k jeho provedení nepřistoupil ani sám, ač tak v rámci veřejného zasedání o odvolání mohl učinit (srov. §235 odst. 2 tr. ř.). Jestliže dospěl k závěru, že obhajobou navrhovaný důkaz přehráním kamerových záznamů je zcela bezpředmětný, neměl současně žádný důvod požadovat doplnění dokazování po soudu prvního stupně, a proto ani důvod zrušovat jeho rozsudek, jak se toho domáhal dovolatel již v rámci svého řádného opravného prostředku. Podle ustanovení §258 odst. 1 písm. a) tr. ř. je odvolací soud povinen postupovat jen tehdy, zjistí-li podstatné vady řízení, které vydání rozsudku soudu prvního stupně předcházelo, spočívající zejména v tom, že byla porušena ustanovení, jimiž se má zabezpečit objasnění věci nebo právo obhajoby, a tyto vady zároveň mohly mít vliv na správnost a zákonnost přezkoumávané části rozsudku . Ani posledně uvedená podmínka v dané věci naplněna nebyla, neboť soud prvního stupně měl k dispozici dostatek důkazů, které vyvracely obhajobu obviněného a zároveň jej usvědčovaly z trestné činnosti kladené mu za vinu obžalobou (viz str. 2 - 4 rozsudku, str. 2 - 3 usnesení odvolacího soudu).
Námitkou, že se soudy obou stupňů dostatečně nezabývaly návrhem obhajoby na uložení ochranného léčení, resp. důsledně nezkoumaly, zda nezneužívá návykovou látku nebo nespáchal trestný čin pod jejím vlivem nebo v souvislosti s jejím zneužíváním, a v důsledku toho mu navrhované ochranné opatření neuložily, se dovolatel ocitl mimo rámec přípustnosti dovolání. Z taxativního výčtu rozhodnutí ve věci samé uvedeného v ustanovení §265a odst. 2 tr. ř. je zřejmé, že dovoláním lze napadnout rozsudek, kterým bylo mj. uloženo ochranné opatření a „usnesení, jímž bylo uloženo ochranné opatření“ (viz §265a odst. 2 písm. a/, e/ tr. ř.), anebo rozhodnutí, jímž byl zamítnut nebo odmítnut řádný opravný prostředek proti takovému rozsudku nebo usnesení (§265a odst. 1 písm. h/ tr. ř.). Nelze v něm však namítat (ani v neprospěch dovolatele), že soudy v konkrétním případě nezvolily uložení ochranného opatření v rámci možného fakultativního postupu (tj. za splnění podmínek §96 a násl. tr. zákoníku).
Ústava České republiky, Listina základních práv a svobod, popř. mezinárodněprávní smlouvy, kterými je Česká republika vázána, nijak neupravují právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu Nejvyšším soudem zjištěna, není dána ani jeho zákonná povinnost dovolání věcně projednat (viz např. rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. II. ÚS 651/02 a sp. zn. III. ÚS 296/04).
Kromě toho je třeba připomenout, že dovolatel je v souladu s §265f odst. 1 tr. ř. na jedné straně povinen odkázat v dovolání jednak na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. a) – l ) tr. ř., přičemž na straně druhé musí obsah konkrétně uplatněných dovolacích důvodů odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle §265b odst. 1 tr. ř., byť je v něm na příslušné zákonné ustanovení formálně odkazováno (k těmto otázkám srov. přiměřeně např. rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02 a III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02, IV. ÚS 449/03, str. 6, IV. ÚS 73/03 str. 3, 4, III. ÚS 688/05 str. 5, 6).
Protože dovolání obviněného L. H. bylo podáno zčásti nepřípustně a dílem opřeno o procesní (skutkové) námitky, které pod důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ani pod žádný jiný z dovolacích důvodů podle §265b tr. ř. relevantně podřaditelné nebyly, nebylo mu možno přiznat opodstatnění ani z hlediska uplatněného důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. Nejvyšší soud je proto podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání, aniž by k tomu postupu zákon vyžadoval souhlasu stran (srov. §265r odst. 1 písm. c/ tr. ř.).
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 22. ledna 2014
Předseda senátu:
JUDr. Eduard Teschler