ECLI:CZ:NS:2014:3.TDO.559.2014.1
sp. zn. 3 Tdo 559/2014-44
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 11. června 2014 o dovolání, které podal obviněný M. N. proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 6 To 416/2013, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Bruntále pod sp. zn. 2 T 104/2013, takto:
I. Podle §265k odst. 1, odst. 2 tr. ř. se zčásti zrušují jednak usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 6 To 416/2013, pokud jím zůstal nedotčen rozsudek Okresního soudu v Bruntále ze dne 30. 10. 2013, sp. zn. 2 T 104/2013, ve výroku, jímž byl obviněný M. N. uznán vinným přečinem nebezpečného vyhrožování podle §353 odst. 1 tr. zákoníku, a jednak jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Bruntále ze dne 30. 10. 2013, sp. zn. 2 T 104/2013, ve výroku o vině přečinem nebezpečného vyhrožování podle §353 odst. 1 tr. zákoníku (pod bodem 1), ve výroku o trestu a ve výroku o náhradě škody.
Podle §265k odst. 2 věta druhá tr. ř. se zrušují také všechna další rozhodnutí na zrušené části rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
II. Podle §265 1 odst. 1 tr. ř. se Okresnímu soudu v Bruntále přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
III. Podle §265 l odst. 4 tr. ř. se obviněný M. N. bere do vazby z důvodu uvedeného v §67 písm. c) tr. ř.
Odůvodnění:
I.
Rozsudkem Okresního soudu v Bruntále ze dne 30. 10. 2013, sp. zn. 2 T 104/2013 , byl obviněný M. N. uznán vinným jednak zvlášť závažným zločinem znásilnění podle §185 odst. 1, 2 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku (dále jen „tr. zákoník“), a jednak zločinem týrání osoby žijící ve společném obydlí podle §199 odst. 1, 2 písm. a), d) tr. zákoníku , kterých se dopustil dle skutkových zjištění jednáním popsaným pod bodem 1) výroku o vině tím, že „ v přesně nezjištěných dnech v době nejméně od měsíce října 2012 do 9. 5. 2013 z počátku v H.–Š. v bytě, který užíval spolu se svou manželkou poškozenou M. N. na ulici Š. a následně nejméně od 1. 1. 2013 v O., okres B., v bytě, který si pronajala poškozená na ulici H., převážně pod vlivem pervitinu opakovaně ze žárlivosti hrubě slovně poškozenou urážel, zakazoval jí stýkat se s její rodinou, vyhrožoval fyzickou újmou i zabitím, fackoval ji, bil pěstmi do hlavy, obličeje, břicha i těla, tahal ji za vlasy po zemi, kopal do ní, v některých případech i před nezletilými dětmi, škrtil ji, nejméně ve dvou případech ji silně udeřil deodorantem do hlavy tak, že jí roztrhl kůži, většinou se dotazoval, zda je mu věrná, když k nejzávažnějším útokům došlo dne 17. 10. 2012 v H., kdy poškozenou bil pěstí do tváře, škrtil oběma rukama a střídavě fyzicky napadal po celou noc, kdy poškozená následující den utekla i s dětmi a tři měsíce bydlela u své matky v M. B., přibližně v průběhu měsíce ledna 2013 v O., okres B., kdy ji udeřil pěstí do obličeje, tahal po zemi za vlasy do jiného pokoje, nejméně 15x ji udeřil do obličeje za každou nezodpovězenou otázku, odtáhl ji i k otevřenému oknu, z něhož ji vykláněl zády ven a uvolňoval jí ruce, kterými se přidržovala parapetu s tím, že ji z okna vyhodí, a to ze třetího patra bytového domu a svého jednání v poslední chvíli zanechal, dne 7. 2. 2013 v O., okres B., opakovaně bil pěstmi do břicha, přičemž v tomto případě musela poškozená pro bolesti břicha vyhledat lékařské ošetření a v době od 14. 2. do 18. 2. 2013 byla hospitalizována a bylo zjištěno prasknutí ovariální cysty vpravo, dne 23. 3. 2013 v O., okres B., uchopil za ruku poškozenou s dotazem, zda jej nepodvádí, současně vytáhl kovový stříbrný zavírací nůž se zoubky a délkou čepele 7 cm, tuto jí vsunul do úst s tím, že jí vyřízne jazyk, protože nemluví pravdu, přitom jí do jazyka řízl a způsobil drobné krvácivé poranění, krátce na to ji povalil na postel, chvíli škrtil, poté jí nařídil, že s ním bude mít pohlavní styk, s čímž nesouhlasila, takže ji chytil za ruce jednou rukou, druhou rukou roztáhl nohy, odsunul jí kalhotky z oblasti pohlavního orgánu a vykonal pohlavní styk i přes její nesouhlas, poté jí sdělil, že takto to bude probíhat stále, takže se musela již téměř denně na jeho pokyn ze strachu podvolovat proti své vůli pohlavním stykům včetně různých sexuálních praktik i za užití erotických pomůcek, na počátku měsíce dubna 2013 v O., okres B., po předchozím fyzickém napadání ji odtáhl do koupelny, nařídil, aby si napustila vanu se studenou vodou, do této si sedla, on zapojil do elektřiny fen na vlasy, opakovaně se ptal, zdaje mu nevěrná a fen přibližoval k hladině vody, přičemž poškozená již byla apatická a smířená se smrtí, po chvíli od svého jednání upustil, nařídil jí odejít do ložnice, kde mu musela sát pohlavní úd a toto opakovat i v následujících dnech vždy na jeho žádost, přičemž dne 9. 5. 2013 ze strachu z obžalovaného, kdy již nebyla schopna snášet další útoky, z domu utekla a věc oznámila policii; v průběhu doby po napadání, s výjimkou jednoho případu, kdy byla hospitalizována, nikdy nevyhledala lékařské ošetření, avšak po těle jí dosud zůstaly jizvy, a to zejména na ruce, na hlavě i v blízkosti přirození, dosud u ní přetrvávají problémy se spánkem v souvislosti s posttraumatickou stresovou poruchou “;
a dále přečinem nebezpečného vyhrožování podle §353 odst. 1 tr. zákoníku, kterého se dopustil dle skutkových zjištění popsaných pod bodem 2) výroku o vině jednáním spočívajícím v tom, že „ dne 13. 5. 2013 kolem 21.30 hodin v O., okres B., na ulici H., na parkovišti před činžovními domy nejprve slovně mobilním telefonem vyhrožoval své tchýni S. J., že již jede k ní do M. B., okres B., bere si bodák a všechny včetně poškozené M. N. podřeže a ubodá, následně přistoupil k osobnímu automobilu značky Audi 80 z majetku S. S., bratra S. J., který seděl na místě řidiče, tomuto rovněž vyhrožoval zabitím i zabitím celé jeho rodiny, následně jej přes otevřené okno u dveří řidiče opakovaně udeřil pěstí do obličeje, snažil se jej rukama vytáhnout z vozidla, opakovaně pěstí bouchal a rovněž kopl do vozidla, takže S. S. ze strachu s vozidlem z místa ujel, aby obžalovanému zabránil v dalším násilném jednání, přičemž oba poškození měli z obviněného a jeho výhrůžek výrazné obavy “.
Za to byl obviněný odsouzen podle §185 odst. 2 tr. zákoníku za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 5 (pěti) let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou.
Rozsudkem byl současně podle §43 odst. 2 tr. zákoníku ve vztahu k obviněnému M. N. zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Bruntále ze dne 26. 6. 2013, č. j. 1 Tm 28/2013-423, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §70 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku byl obviněnému uložen trest propadnutí věci, a to zavíracího nože ze stříbrného kovu s nápisem na čepeli „stainless“. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost zaplatit na náhradě škody poškozené Revírní bratrské pokladně, zdravotní pojišťovně, se sídlem Michálkovická 108, Slezská Ostrava, částku 6.895,- Kč.
Proti rozsudku Okresního soudu v Bruntále ze dne 30. 10. 2013, sp. zn. 2 T 104/2013, podal obviněný M. N. odvolání.
O odvolání rozhodl Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 6 To 416/2013 , a to tak, že odvolání obviněného M. N. podle §256 tr. ř. zamítl.
II.
Proti citovanému usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 6 To 416/2013, podal obviněný dne 4. 3. 2013 podání označené jako „Ohlášení dovolání“, které s výjimkou specifikace příslušných rozhodnutí soudů obou stupňů neobsahuje žádné další zákonné náležitosti dovolání. Následně k výzvě soudu obviněný prostřednictvím své advokátky podal řádné odůvodnění dovolání (č. l. 632 - 640), v rámci něhož uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s tím, že skutková zjištění jsou učiněna v zásadním rozporu s obsahem provedeného dokazování a rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku.
Obviněný i nadále popírá, že by se jednání kladeného mu za vinu dopustil, přestože připustil, že ve dvou případech poškozenou fyzicky napadl. Má za to, že se soudy obou stupňů dostatečně nevypořádaly s jeho návrhem na provedení důkazů výslechem svědků, které označil, a důkazy, které předložil soudům a jež svědčily v jeho prospěch, pak byly bagatelizovány nebo vykládány v jeho neprospěch. Domnívá se, že tímto postupem byl porušen princip presumpce neviny a s ním související princip in dubio pro reo, k čemuž odkazuje na relevantní judikaturu Evropského soudu pro lidská práva a Ústavního soudu.
Dále namítá, že jednání, v němž je spatřován zločin týrání osoby žijící ve společném obydlí podle §199 odst. 1, 2 písm. a), d) tr. zákoníku, byl nesprávně vymezen, pokud jde o délku páchání tohoto činu. Výslovně pak poukazuje na to, že poškozená opustila společně obývaný byt od 17. 10. 2012, a do prosince 2012 pobývala s dětmi v M. B. u své matky. Následně si od ledna 2013 zařídila vlastní bydlení v O. a na její podnět se k ní obviněný počátkem února přistěhoval s tím, že pravidelně každý týden na dva až tři dny odjížděl za svou přítelkyní a rodinou do H.
Obviněný se dále zabývá výpovědí poškozené, v níž shledává nesrovnalosti, které soudy neodstranily. Zejména poukazuje na zajištěnou lékařskou zprávu ze dne 22. 5. 2013, která dle jeho názoru nevypovídá nic o tom, že by hospitalizace poškozené v období od 14. 2. 2013 do 18. 2. 2013, tedy týden po údajném brutálním napadení ze strany obviněného ze dne 7. 2. 2013, byla v příčinné souvislosti s tímto poškozenou tvrzeným napadením. V lékařské zprávě ze dne 22. 5. 2013 nejsou popsány žádné další skutečnosti ohledně příp. známek zranění poškozené, které by musely být na poškozené po popsaném útoku ještě po týdnu znatelné (hematomy na těle či obličeji) a je zde naopak uvedeno, že poškozená byla bez zranění. V této souvislosti namítl, že nebyl soudy proveden výslech svědkyně K., kamarádky poškozené. Stejně tak obviněný nesouhlasí ani se znaleckým posudkem z oboru zdravotnictví, pokud jde o hodnocení osoby poškozené. Namítá, že znalec zohlednil jen jednostranně prezentované informace a projevy poškozené, kdy znalec nebyl dostatečně informován o některých skutečnostech, např. užívání pervitinu poškozenou nebo depresivních stavech, kterými trpěla.
Ve vztahu k jednání, jež bylo posouzeno jako zločin znásilnění, pak namítá, že se v inkriminovaný den nacházel na jiném místě, což měli potvrdit jím navržení svědci, jejichž výslech však proveden nebyl. Vyslovuje pak závěr, že se nedopustil přisouzených trestných činů, ale jeho jednání by mohlo být posouzeno jako přečin ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku, popřípadě přestupek proti občanskému soužití podle §49 zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích. Stejně tak namítá, že se nedopustil přečinu nebezpečného vyhrožování, kdy jeho jednání by mohlo být pouze přečinem násilí proti skupině obyvatel a proti jednotlivci podle §352 odst. 1 tr. zákoníku, popřípadě přečinem výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku.
Na základě výše uvedených námitek obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil dovoláním napadené usnesení Krajského soudu v Ostravě a i další rozhodnutí obsahově navazující, a podle §265 l tr. ř. vrátil věc odvolacímu soudu k novému projednání a rozhodnutí.
K dovolání obviněného se ve smyslu znění §265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“).
Úvodem vyhodnotil dovolání jako včas podané. Poté zopakoval dosavadní průběh řízení a námitky obviněného a uvedl, že uvedenému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. část námitek obviněného odpovídá. Zejména přisvědčil námitce stran nesprávného právního posouzení jednání obviněného popsaného pod bodem 1) výroku o vině jako zločinu týrání osoby žijící ve společném obydlí podle §199 odst. 1, 2 písm. a), d) tr. zákoníku, neboť ze skutkových zjištěních, tak jak byla učiněna soudem nalézacím, nelze dovodit, že byl naplněn znak „osoby žijící ve společném obydlí“. Poškozená sice žila zprvu s obviněným ve společně obývaném bytě v H.–Š., následně se však poškozená od obviněného odstěhovala, přičemž obviněný ji následně „navštěvoval u rodičů“, a v další fázi si poškozená od ledna 2013 pronajala byt v O. Z dostupných skutkových zjištění však nevyplývá jednoznačně, zda poškozená i tento nový byt v O. společně užívala s obviněným a tuto zcela podstatnou okolnost nelze dovodit jednoznačně ani z výpovědi poškozené. Nelze tedy ani vyloučit možnost, že od blíže nezjištěné doby, nejméně od 1. 1. 2013 již poškozená s obviněným společné obydlí nesdílela. V intencích těchto námitek se státní zástupce ztotožnil s obviněným, že naplnění skutkové podstaty uvedeného zločinu ze skutkových zjištění soudů doposud jednoznačně nevyplývá.
Státní zástupce se nicméně neztotožnil s námitkami stran právní kvalifikace jednání uvedeného pod bodem 2) výroku, kdy v dovolání obviněného absentuje jakékoli zdůvodnění, jež by nasvědčovalo jím naznačenou alternativní právní kvalifikaci. Státní zástupce se přitom s použitou právní kvalifikací ztotožňuje, neboť je zřejmé, že obviněný skutečně poškozeným vyhrožoval usmrcením takovým způsobem, že to mohlo vyvolat důvodnou obavu. Pokud jde o další námitky obviněného, je z jejich obsahu zřejmé, že nepřípadně směřují k přehodnocení skutkového stavu, když se jimi obviněný zejména domáhá, aby soudy pro příště neuvěřily výpovědi poškozené, když v tomto směru namítá i nesprávnost znaleckého posudku z oboru zdravotnictví. Takové námitky však nekorespondují s uplatněným hmotněprávním důvodem dovolání. Státní zástupce nepřisvědčil ani v námitce tzv. opomenutých důkazů, z čehož dovozuje porušení svého práva na spravedlivý proces, kdy je z odůvodnění rozsudku soudu prvého stupně patrné, že provedenými důkazy považoval obhajobu obviněného za vyvrácenou, z čehož zároveň vyplývá, že doplnění dokazování považoval za nadbytečné.
Jelikož obviněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. c) tr. ř. uplatnil částečně důvodně, státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. napadené usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 6 To 416/2013, zrušil, a dále zrušil i jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Bruntále ze dne 30. 10. 2013, sp. zn. 2 T 104/2013, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a dále aby postupoval podle §265 l odst. 1 tr. ř. a přikázal věc Okresnímu soudu v Bruntále, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
III.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 6 To 416/2013, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, přičemž směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku, kterým byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest. Obviněný je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká).
Z obsahu spisu vyplynulo, že usnesení odvolacího soudu byl obviněnému doručen dne 28. 1. 2014. V souladu s ustanovením §265e odst. 1 tr. ř. tak připadal konec lhůty k podání dovolání na den 28. 3. 2014. Dne 4. 3. 2014 podal obviněný prostřednictvím své obhájkyně podání označené jako „ohlášení dovolání“ s tím, že uvedené je podáváno „z opatrnosti pro zachování lhůty pro podání dovolání“, bez uvedení dovolacích důvodů či bližšího odůvodnění. Dne 25. 3. 2014 byla obhájkyni obviněného doručena výzva k odůvodnění dovolání zaslanému soudu dne 4. 3. 2014. Řádně podané a odůvodněné dovolání obviněného bylo soudu zasláno až dne 10. 4. 2014. Nicméně s ohledem na skutečnost, že výzva soudu neobsahovala náležitosti stanovené §265h odst. 1 tr. ř. (zejména stanovení lhůty dvou týdnů k odstranění vad podaného dovolání a poučení o následcích nesplnění výzvy), kdy toto pochybení nelze zpětně odstranit, Nejvyšší soud vyhodnotil dovolání obviněného jako včas podané, neboť uvedené pochybení nelze přičítat k tíži dovolatele.
Dovolání, které tedy splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal obviněný prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Nejvyšší soud se dále zabýval otázkou opodstatněnosti obviněným uplatněných dovolacích důvodů.
Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo nutno posoudit, zda obviněným M. N. vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V rámci dovolacího důvodu dle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení, jímž se rozumí právní posouzení jiné skutkové okolnosti, která má význam z hlediska hmotného práva. Z dikce ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. přitom vyplývá, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat toliko vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud tedy není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat postup soudů nižších stupňů při dokazování a hodnocení důkazů, ale vychází toliko z konečných skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů a v návaznosti na tato stabilizovaná skutková zjištění posuzuje správnost aplikovaného hmotně právního posouzení . Tato skutková zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Nejvyšší soud v řízení o dovolání není jakousi třetí instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť těžiště dokazování leží v řízení před soudem prvního stupně, jehož skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat toliko soud odvolací prostředky k tomu určenými zákonem (např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02). Porušení určitých procesních ustanovení může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle §265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l ) tr. ř.], (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejícím odstavci tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
S ohledem na výše uvedené tedy nelze pod obviněným uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadit námitky, v rámci nichž obviněný soudům vytýká nesprávné hodnocení důkazů (zejména lékařské zprávy poškozené ze dne 22. 5. 2013 a výpovědí poškozené, stejně jako znaleckého posudku vypracovaného na osobu poškozené, který považuje za nedostatečný; spadá sem i námitka neprovedení jím navrhovaných důkazů, zejména výslechu svědkyně K., kdy další navrhované a neprovedené důkazy konkrétněji neprezentuje) a vadná skutková zjištění (zejména námitka, že se mu za vinu kladeného jednání nedopustil, kdy namítl nedostatečná šetření ve vztahu k osobě poškozené, její drogové minulosti a léčby psychických problémů, dále zjištění stran toho, zda a jak vznikla zranění popsaná v lékařské zprávě ze dne 22. 5. 2013, resp. jak tato souvisí s údajným napadením její osoby dne 7. 2. 2013), či jejich prostřednictvím prosazuje vlastní hodnotící úvahy ve vztahu k provedeným důkazům (obecná námitka, že tvrzené skutečnosti z provedených důkazů nevyplývají, resp. že se jedná o svévolné hodnocení důkazů ze strany soudů, které bylo dle obviněného prováděno v jeho neprospěch, kdy důkazy svědčící v jeho prospěch byly bagatelizovány) a vlastní verzi skutkového stavu věci (kdy uvedl, že se uvedeného jednání nedopustil, přestože připustil, že došlo k toliko dvěma fyzickým útokům z jeho strany, kteréžto od počátku nepopírá).
Námitky obviněným takto vznesené jsou založeny na podkladě jeho vlastního hodnocení provedených důkazů a vlastní verzi událostí. Takto uplatněné námitky se ve skutečnosti týkají procesní stránky věci (provádění a hodnocení důkazů) a směřují (v prospěch obviněného) k revizi skutkových zjištění, ze kterých odvolací soud při hmotně právním posouzení skutku vycházel. Z uvedených skutkových (procesních) výhrad tedy obviněný vyvozuje závěr o nesprávném právním posouzení skutku a jiném nesprávném hmotně právním posouzení. To znamená, že obviněný výše uvedený dovolací důvod částečně nezaložil na hmotně právních - byť v dovolání formálně proklamovaných - důvodech, nýbrž na procesním základě (§2 odst. 5, 6 tr. ř.) se domáhal přehodnocení soudem učiněných skutkových závěrů .
Formulace dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který obviněný M. N. uplatnil, znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, 7 tr. ř. Jestliže tedy obviněný namítl nesprávnost právního posouzení skutku a jiné nesprávné hmotně právní posouzení, ale tento svůj názor ve skutečnosti dovozoval především z tvrzeného nesprávného hodnocení důkazů a vadných skutkových zjištění, pak soudům nižších stupňů nevytýkal vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. To se týká i namítaného porušení principu in dubio pro reo a s tím spojené námitky hodnocení důkazů soudem (námitky selekce a libovůle rozhodujícího orgánu). Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle §265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l ) tr. ř.], (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).
K uvedeným námitkám je na místě uvést, že ustanovení §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. nestanoví žádná pravidla, jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých typů či druhů jednotlivých důkazů. Soud totiž v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést, případně zda a nakolik se jeví být nezbytným dosavadní stav dokazování doplnit. S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů tedy usuzuje, nakolik se jeví např. návrhy stran na doplnění dokazování a zda jsou tyto důvodné a které mají naopak z hlediska zjišťování skutkového stavu věci jen okrajový, nepodstatný význam. Shromážděné důkazy potom hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodování o rozsahu dokazování tak spadá do jeho výlučné kompetence. Do uvedeného výkladu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. představuje určitý průlom judikatura Ústavního soudu České republiky (dále jen Ústavní soud), na kterou v rámci podaného dovolání odkazuje i obviněný a v níž je kritizován postup Nejvyššího soudu s tím, že ten v některých případech interpretuje zmíněný dovolací důvod příliš restriktivně a vybočuje tak z rámce ústavním pořádkem garantovaného práva na spravedlivý proces. Přitom v této souvislosti je třeba poukázat na to, že Ústavní soud především zdůrazňuje, že zásadu spravedlivého procesu vyplývající z článku 36 Listiny základních práv a svobod je třeba vykládat tak, že v řízení před obecným soudem musí být dána jeho účastníkovi mimo jiné i možnost navrhnout důkazy, jejichž provedení pro prokázání svých tvrzení pokládá za potřebné. Tomuto procesnímu právu účastníka pak odpovídá povinnost soudu nejen o navržených důkazech rozhodnout, ale také – pokud návrhu na jejich provedení nevyhoví – ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl. Jestliže tak obecný soud neučiní, zatíží své rozhodnutí nejen vadami spočívajícími v porušení obecných procesních předpisů, ale současně postupuje v rozporu se zásadami vyjádřenými v hlavě páté Listiny a v důsledku toho i s čl. 95 odst. 1 Ústavy České republiky. Jedná se o tzv. opomenuté důkazy, tedy takové, o nichž v řízení nebylo soudem rozhodnuto, případně důkazy, jimiž se soud podle zásady volného hodnocení důkazů nezabýval, a proto uvedený postup téměř vždy založí nejenom nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí, ale současně též jeho protiústavnost. O takový případ se však v projednávané věci zcela jistě nejedná, neboť účastníkovi – obviněnému byla jeho procesní práva v celém rozsahu zachována. Odvolací soud se řádně vyjádřil k námitce neprovedení výslechů navrhovaných svědků, kdy uvedl, že „ okresní soud vyvinul snahu tyto svědky vyslechnout, avšak svědci byli nedosažitelní, nepřebírali si předvolání k jednání soudu, případně k jednání soudu se bez řádné omluvy nedostavili “, kdy současně rozvedl, z jakých důvodů nepovažoval doplnění dokazování za potřebné, resp. z jakých důvodů návrh na doplnění dokazování zamítl (str. 2 až 3 napadeného usnesení).
Obviněný uplatnil dále námitku, že jeho jednání popsané pod bodem 1) výroku o vině bylo nesprávně právně posouzeno jako zvlášť závažný zločin znásilnění podle §185 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku , kdy uvedl, že se uvedeného jednání nemohl dopustit, ani k tomuto neměl motiv. Uvedenou námitku však nepodepřel žádnou hmotně právní argumentací, kdy je namístě s odkazem na již výše uvedené zopakovat, že při posuzování, zda je oprávněné tvrzení dovolatele o existenci dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně. Kdyby měl dovolací soud dospět k jinému závěru ohledně předmětného skutku, jak se toho v konečném důsledku ve svém dovolání domáhá obviněný, musel by zásadním způsobem modifikovat zmíněná rozhodná skutková zjištění, k nimž dospěly soudy obou stupňů, resp. od nich odhlédnout. Takový způsob rozhodnutí však není v dovolacím řízení možný ani přípustný, jak již výše Nejvyšší soud zdůraznil. Obviněný tak uvedenou námitku uplatnil způsobem neregulérním, kdy ve svém dovolání v podstatě namítl, že skutkový stav, který zjistily soudy obou stupňů, neodpovídá tomu, jak je uvedený skutek označen v trestním zákoně, avšak nevznáší žádné konkrétní hmotně právní námitky, ze kterých by existence rozporu mezi skutkem zjištěným soudy nižších stupňů a jeho právním posouzením měla vyplývat. Taková námitka pro svou neurčitost vyvolává nepřezkoumatelnost, neboť není možné, aby Nejvyšší soud sám aktivně dovozoval, z jakých konkrétních důvodů obviněný předmětné rozhodnutí napadá. V tomto ohledu je třeba konstatovat, že není úkolem Nejvyššího soudu rozebírat veškeré okolnosti případu a hodnotit napadené rozhodnutí ze všech možných hledisek, aniž by obviněný přímo uvedl, jaké vady rozhodnutí vytýká.
Pod dovolatelem uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je však třeba podřadit námitku stran nesprávného právního posouzení skutku pod bodem 1) výroku o vině jako zločinu týrání osoby žijící ve společném obydlí podle §199 odst. 1, 2 písm. a), d) tr. zákoníku, kdy obviněný namítl nenaplnění všech znaků skutkové podstaty uvedeného zločinu, konkrétně pak znaku „žijící ve společném obydlí“.
Zločinu týrání osoby žijící ve společném obydlí podle §199 odst. 1, 2 písm. a), d) tr. zákoníku se dopustí ten, kdo týrá osobu blízkou nebo jinou osobu žijící s ním ve společném obydlí, spáchá-li čin uvedený v odstavci 1 zvlášť surovým nebo trýznivým způsobem a páchá-li takový čin po delší dobu.
Objektem tohoto trestného činu je zájem společnosti na ochraně osob před tzv. domácím násilím , tedy jak osob blízkých, tak i jiných osob žijících ve společném obydlí. Společné obydlí vyjadřuje specifický znak tohoto trestného činu, že pachatelé, kteří týrají jiné osoby, tak činí vůči osobám blízkým a dalším osobám žijícím s nimi ve společném obydlí, v důsledku čehož je u nich dána specifická forma vzájemné závislosti vyplývající ze skutečnosti, že tyto osoby obývají společné obydlí, a proto jsou mezi nimi vytvořeny zvláštní vztahy vyplývající ze společného bydliště a zpravidla též mají ztíženou možnost toto společné obydlí opustit. Tento pojem neklade důraz na vedení společné domácnosti, ale jen na faktický stav společného bydlení , ať už jeho důvodem je jakýkoli titul, např. vlastnictví nemovitosti, nájemní či podnájemní vztah i faktické společné bydlení na základě rodinných i jiných vztahů. Spáchání trestného činu týrání osoby žijící ve společném obydlí podle §199 tr. zákoníku je podmíněno tím, že týraná osoba žije v tomto obydlí společně s pachatelem. Jestliže týraná osoba ukončila společné soužití s pachatelem tak, že se odstěhovala ze společného obydlí, nemůže jít poté o trestný čin podle §199 tr. zákoníku, ani když je tato poškozená osoba nadále vystavena útokům, které lze považovat za týrání (srov. R 56/2009); může však jít o jiný trestný čin (ublížení na zdraví podle §146 tr. zákoníku, vydírání podle §175 tr. zákoníku, útisk podle §177 tr. zákoníku, nebezpečné vyhrožování podle §353 tr. zákoníku, nebezpečné pronásledování podle §354 tr. zákoníku atd.) - srovnej Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. §140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, str. 1940 - 1941.
Dle skutkových zjištění popsaných ve skutkové větě rozsudku není zřejmé, zda obviněný v uvedené době od měsíce října 2012 do 9. 5. 2013 žil s poškozenou ve společném obydlí, resp. zda s ní žil ve společném obydlí po celou dobu, kdy ze skutkových zjištění učiněných soudem vyplynulo, že poškozená ke dni 18. 10. 2012 opustila společně užívaný byt i se svými dětmi a následující tři měsíce žila u své matky. Dále dle skutkových zjištění lze mít za to, že nejméně od 1. 1. 2013 žila poškozená v bytě, který si pronajala, a to až do dne 9. 5. 2013, kdy z bytu ze strachu před obviněným utekla a věc oznámila policii. Ze znění skutkové věty a z odůvodnění rozsudku nevyplývá, zda obviněný poté, co poškozená ke dni 18. 10. 2012 opustila doposud společně užívaný byt, s poškozenou žil ve společném obydlí, tj. v době, kdy pobývala poškozená u své matky a později v pronajatém bytě. Nalézací i odvolací soud užívají formulaci „byt poškozené“, aniž by však bylo specifikováno, zda se tím má na mysli, že si poškozená uvedený byt pronajala sama a tento obývala se svými dětmi a obviněný ji toliko „navštěvoval“, nebo zda si technicky vzato pronajala byt na své jméno, ale žila v něm spolu s obviněným. Uvedená zjištění jsou stěžejní pro právní posouzení skutku jako zločinu týrání osoby žijící ve společném obydlí, stejně jako pro naplnění znaku „páchání činu po delší dobu“ (§199 odst. 1, 2 písm. d) tr. zákoníku).
Na podkladě výše uvedeného tedy Nejvyšší soud shledal námitku obviněného důvodnou a z tohoto důvodu rozhodl výše uvedeným výrokem.
IV.
Ze shora stručně rozvedených důvodů Nejvyšší soud z podnětu dovolání obviněného M. N. podle §265k odst. 1 tr. ř. zčásti zrušil usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 6 To 416/2013, pokud jím zůstal nedotčen rozsudek Okresního soudu v Bruntále ze dne 30. 10. 2013, sp. zn. 2 T 104/2013, ve výroku, jímž byl obviněný uznán vinným přečinem nebezpečného vyhrožování podle §353 odst. 1 tr. zákoníku, a zrušil i jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Bruntále ze dne 30. 10. 2013, sp. zn. 2 T 104/2013, a to ve výroku o vině přečinem nebezpečného vyhrožování podle §353 odst. 1 tr. zákoníku (pod bodem 1), ve výroku o trestu a ve výroku o náhradě škody. Současně podle §265k odst. 2 věta první tr. ř. zrušil také všechna další rozhodnutí na zrušené části rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a Okresnímu soudu v Bruntále nařídil, v souladu s ustanovením §265 l odst. 1 tr. ř., aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
V novém řízení bude nalézací soud povinen se v intencích zrušujícího rozhodnutí předmětnou věcí znovu zabývat a postupovat přitom v souladu s právním názorem, který k projednávaným právním otázkám zaujal Nejvyšší soud (§265s odst. 1 tr. ř.), zejména pak řádně objasnit, zda obviněný a poškozená žili v uvedeném období ve společném obydlí, a současně tedy i to, zda se obviněný uvedeného jednání dopouštěl po delší dobu.
Protože vady napadeného rozhodnutí vytknuté dovoláním a zjištěné Nejvyšším soudem nebylo možné odstranit ve veřejném zasedání v řízení o dovolání, Nejvyšší soud podle §265r odst. 1 písm. b) tr. ř. učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.
Podle §265 l odst. 4 tr. ř. vykonává-li se na obviněném trest odnětí svobody uložený mu původním rozsudkem (jak je tomu v případě obviněného M. N.) a Nejvyšší soud k dovolání výrok o tomto trestu zruší, rozhodne zároveň o vazbě. Ustanovení o vazebním zasedání (§73d až 73g tr. ř.) se v tomto případě neužijí. Citované ustanovení lze analogicky vztáhnout i na nyní posuzovanou věc, protože Nejvyšší soud k dovolání obviněného M. N. zčásti zrušil napadené usnesení odvolacího soudu, pokud jím zůstal nedotčen rozsudek Okresního soudu v Bruntále ze dne 30. 10. 2013, sp. zn. 2 T 104/2013, ve výroku, jímž byl obviněný M. N. uznán vinným přečinem nebezpečného vyhrožování podle §353 odst. 1 tr. zákoníku (pod bodem 1), dále zrušil citovaný rozsudek okresního soudu ve výroku o vině tímto přečinem i celý výrok o trestu a výrok o náhradě škody. Nejvyšší soud následně rozhodl tak, že se M. N. bere do vazby podle §67 písm. c) tr. ř. Z popisu předmětných skutků obsažených v napadených rozhodnutích je zřejmé, že poškozenou v uvedené věci byla právě jeho manželka s důvodným podezřením, že se na ní dopouštěl popsaného protiprávního jednání, a to nikoliv ojediněle. Je přitom zřejmé, že jeho vztah k ní je nepřátelský a nelze tak vyloučit, že vůči ní bude protiprávně jednat i nadále. Uvedené skutečnosti tak odůvodňují obavu, že obviněný (dovolatel) bude opakovat trestnou činnost, pro niž je stíhán, stejně jako závěr, že účelu vazby nelze dosáhnout jiným opatřením.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 11. června 2014
Předseda senátu:
JUDr. Petr Šabata