ECLI:CZ:NS:2014:3.TDO.758.2014.1
sp. zn. 3 Tdo 758/2014-43
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 16. července 2014 o dovolání, které podala obviněná E. B. proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 11. 12. 2013, sp. zn. 5 To 82/2013, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 37 T 2/2010, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu se dovolání obviněné E. B. odmítá .
Odůvodnění:
I.
Rozsudkem Krajského soud v Ostravě ze dne 6. 9. 2013, sp. zn. 37 T 2/2010 , byla obviněná E. B. uznána vinnou zvlášť závažným zločinem zpronevěry podle §206 odst. 1, 5 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku (dále jen „tr. zákoník“), kterého se dle skutkových zjištění dopustila jednáním podrobně popsaným v rozsudku, který spočíval ve zkratce v tom, že jako zaměstnankyně společnosti Č. s. na pozici hlavní pokladní s místem výkonu činnosti na poradenské pobočce Č. s., a. s., v O. –P., U T., oprávněná z titulu své funkce v rámci administrativního styku s klienty banky dle jejich požadavků mimo jiné k přijímání finanční hotovosti a zabezpečení veškerých pokladních a finančně obslužných operací spojených s hotovostí tuzemskou i zahraniční včetně souvisejících administrativních činností, vedena snahou zajistit si neoprávněný majetkový prospěch, opakovaně v blíže neupřesněném počtu případů postupně od přesně neurčené doby do 14. 8. 2009 odebírala z finanční hotovosti přijaté do pokladny pobočky různé finanční částky v souhrnné výši 5.699.453,- Kč, a následně
¾ dílem tyto finanční prostředky v blíže neupřesněném počtu případů a v blíže neupřesněné celkové výši z pobočky Č. s., a. s., sama vynášela,
¾ dílem tyto finanční prostředky v blíže neupřesněném počtu případů a v blíže neupřesněné celkové výši ještě na pobočce Č. s., a. s., předávala k osobní dispozici další osobě,
¾ dílem tyto finanční prostředky ve výši celkem 556.007,- Kč vkládala bez bližší specifikace či pod různými záminkami úhrad od třetích subjektů přímo na pokladně pobočky anebo prostřednictvím pokladen jiných poboček Č. s., a. s., ve prospěch svého sporožirového účtu vedeného u Č. s., a.s., kdy jednotlivé vklady jsou popsány pod body 1) až 35), a následně pak z uvedeného sporožirového účtu prováděla podle vlastní potřeby výběry hotovosti, případně přímé úhrady platební kartou,
¾ dílem tyto finanční prostředky ve výši celkem 360.791,- Kč vkládala přímo na pokladně pobočky Č. s., a. s., ve prospěch sporožirového účtu své známé, oprávněné majitelky K. S. vedený u Č. s., a. s., k němuž měla v uvedené době dispoziční oprávnění a k němuž bez vědomí oprávněné majitelky zřídila v blíže nezjištěné době kontokorentní úvěr ve výši 60.000,- Kč, jenž splácela z finančních prostředků Č. s., a. s., takto vložené finanční prostředky následně bez vědomí oprávněné majitelky fiktivními příkazy k úhradě převáděla ve prospěch svého sporožirového účtu vedeného u Č. s., a. s., ve prospěch společnosti G. M. M., a. s., k úhradě svého osobního závazku, případně tyto na základě fiktivních výběrních pokladních dokladů v hotovosti vybírala, kdy jednotlivé transakce jsou popsány pod body 1) – 24), a následně pak z uvedeného sporožirového účtu prováděla podle vlastní potřeby výběry hotovosti, případně přímé úhrady platební kartou,
kdy výše uvedenými způsoby neoprávněně získané finanční prostředky Č. s., a. s., použila k úhradě nákladů svých osobních potřeb a potřeb svého známého, se kterým v té době žila a poškozené společnosti Česká spořitelna, a. s., tak způsobila celkovou škodu ve výši 5.699.453,- Kč.
Za to byla obviněná odsouzena podle §206 odst. 5 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 5 (pěti) roků, pro jehož výkon byla v souladu s ustanovením §56 odst. 2 psím. c) tr. zákoníku zařazena do věznice s ostrahou.
Současně byl obviněné podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku uložen trest zákazu činnosti, spočívající v zákazu výkonu zaměstnání, povolání či funkce spojené s přijímáním finanční hotovosti ve prospěch třetích subjektů na dobu 5 (pěti) roků.
Podle §70 odst. 1 písm. d) tr. zákoníku byl obviněné dále uložen trest propadnutí věci, a to osobního motorového vozidla značky Škoda Fabia, rok výroby 2008, a osobního motorového vozidla značky Alfa Romeo, rok výroby 1998.
Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněné současně uložena povinnost zaplatit jako náhradu škody České spořitelně, a. s., Praha 4, Olbrachtova 1929/62, IČ: 45244782, částku 5.699.453,- Kč.
Proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 6. 9. 2013, sp. zn. 37 T 2/2010, podala obviněná prostřednictvím svého obhájce odvolání a doplnění odvolání směřující do všech výroků napadeného rozsudku. Odvolání podal taktéž státní zástupce Krajského státního zastupitelství v Ostravě, a to v prospěch i neprospěch obviněné, a směřující proti výroku o vině i výroku o trestu napadeného rozsudku.
O odvoláních rozhodl Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 11. 12. 2013, sp. zn. 5 To 82/2013 , a to tak, že odvolání obviněné a státního zástupce Krajského státního zastupitelství v Ostravě podle §256 tr. ř. zamítl jako nedůvodná.
II.
Proti citovanému usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 11. 12. 2013, sp. zn. 5 To 82/2013, podala obviněná prostřednictvím svého advokáta dovolání (č. l. 1558 - 1563), v rámci něhož uplatnila dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s tím, že rozhodnutí spočívá na nesprávném posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Obviněná namítla, že soudy obou instancí věc nesprávně právně posoudily, kdy nebyly naplněny všechny znaky skutkové podstaty vytýkaného trestného činu, tedy nebylo možno věc posoudit jako vytýkané jednání. Obviněná se sice k jí vytýkanému jednání doznala, ale neuvedla konkrétně, jaké částky odebírala z hotovosti přijaté do pokladny. Uvedla taktéž, že si vedla excelovou tabulku pro stav pokladny, avšak přesné částky není schopna určit, kdy takto vedenou tabulku používali i další zaměstnanci téže pobočky pro urychlení každodenní inventarizace po skončení pracovní doby, tedy se nejednalo o tabulku pro protiprávní účely. Obviněná napadá způsob, jakým byla zjišťována způsobená škoda, resp. sama skutečnost, zda škoda vůbec vznikla, kdy uvedené závěry stojí dle jejího názoru na odhadech a neobstojí při subsumpci skutkového stavu pod právní posouzení věci. Nelze zakládat právní posouzení na základě neprokázaných skutečností, resp. na základě náhodně nalezených finančních prostředků na pobočce banky a tyto bez dalšího přičíst jí. Obviněná dále brojí časovému vymezení páchání trestné činnosti, kdy uvedené vymezení je ve výroku rozsudku zcela nekonkrétní. Pokud bylo možno obejít interní kontroling Č. s., a. s., v zásadě prostým způsobem, který sama popsala, pak nelze dovodit, že způsob vyčíslení škody byl vůbec objektivně způsobilý skutečnou škodu prokázat. Lze tak zpochybnit doznání obviněné, resp. zda se skutečně doznala k tomu, co skutečně spáchala. Stejně tak není zřejmé, na podkladě čeho dospěly soudy k tomu, že finanční prostředky nalezené na pobočce banky, lze přičítat obviněné, tedy zda se jednalo o finanční prostředky, které obviněná zpronevěřila. Soudy zcela pominuly způsob stanovení výše škody, kdy dvě dotace zjevně nebyly zpronevěřeny, neboť byly nalezeny a poškozený o ně nebyl připraven (jednalo se minimálně o částku ve výši 4.000.000,- Kč, kterou obviněná přinesla k inventuře a výslovně označila za dotaci), tudíž v tomto rozsahu je nedůvodné a nesprávné právní posouzení jednání jako zpronevěry. Dále obviněná napadá konstatování o délce páchání vytýkaného jednání, k němuž mělo docházet před březnem 2008, kdy namítá, že není podloženo žádným relevantním podkladem vyjma tvrzení, že obviněná vkládala na svůj osobní bankovní účet prostředky, které si podle soudu nemohla vydělat.
Na základě výše uvedených námitek obviněná navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil dovoláním napadené usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 11. 12. 2013, sp. zn. 5 To 82/2013, a to v plném rozsahu.
K dovolání obviněné se ve smyslu znění §265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“).
Poté, co zopakovala dosavadní průběh řízení a námitky obviněné, uvedla, že dovolatelka uplatňuje argumentaci známou z její dosavadní obhajoby i z jejího odvolání. Námitkami obviněné se tak již náležitě zabýval soud druhého stupně, jehož závěry jsou logické a plně vycházejí z obsahu provedeného dokazování, takže na ně lze bez výhrad odkázat. Kromě toho se obviněná v rámci dovolání prakticky výlučně zabývá pouze otázkami skutkovými, resp. komentuje rozsah dokazování a soudům vytýká jako nesprávný způsob, jímž hodnotily provedené důkazy. Státní zástupkyně konstatovala, že skutkové závěry soudů jsou náležitě podepřeny výsledky provedeného dokazování a soud vymezený skutek správně zastřešil příslušnými ustanoveními hmotného práva trestního. Obviněná se svými námitkami domáhá odlišného způsobu hodnocení zásadních důkazů, tedy pouze vykládá provedené důkazy jinak než soud a z tohoto odlišného posouzení vyvozuje odchylné skutkové okolnosti, k nimž směřuje své námitky.
Vzhledem k výše uvedeným závěrům státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněné odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. jako podané z jiného důvodu, než jsou uvedeny v §265b tr. ř.
III.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 11. 12. 2013, sp. zn. 5 To 82/2013, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, přičemž směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku, kterým byla obviněná uznána vinnou, a byl jí uložen trest. Obviněná je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se jí bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podala prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Nejvyšší soud se dále zabýval otázkou opodstatněnosti obviněnou uplatněného dovolacího důvodu.
Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo nutno posoudit, zda obviněnou E. B. vznesené námitky naplňují jí uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V rámci dovolacího důvodu dle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení, jímž se rozumí právní posouzení jiné skutkové okolnosti, která má význam z hlediska hmotného práva. Z dikce ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. přitom vyplývá, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat toliko vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud tedy není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat postup soudů nižších stupňů při dokazování a hodnocení důkazů, ale vychází toliko z konečných skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů a v návaznosti na tato stabilizovaná skutková zjištění posuzuje správnost aplikovaného hmotně právního posouzení . Tato skutková zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Nejvyšší soud v řízení o dovolání není jakousi třetí instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť těžiště dokazování leží v řízení před soudem prvního stupně, jehož skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat toliko soud odvolací prostředky k tomu určenými zákonem (např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02). Porušení určitých procesních ustanovení může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle §265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l ) tr. ř.] (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejícím odstavci tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
Formulace dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který obviněná E. B. uplatnila, znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, 7 tr. ř. Jestliže tedy obviněná namítla nesprávnost právního posouzení skutku a jiné nesprávné hmotně právní posouzení, ale tento svůj názor ve skutečnosti dovozuje z tvrzeného nesprávného hodnocení důkazů (zejména svého vlastního přiznání, excelové tabulky pro stav pokladny, výpovědí svědků) a z toho vyplývajících vadných skutkových zjištění (námitky stran výše částek, které zpronevěřila, stejně jako námitky týkající se zjištění toho, jak probíhala kontrola v bance a zda v bance nalezené finanční prostředky lze přičítat jejímu jednání, spadají sem i námitky stran určení počátku páchání trestné činnosti), jejich prostřednictvím prosazuje vlastní hodnotící úvahy ve vztahu k provedeným důkazům (obecná námitka, že tvrzené skutečnosti z provedených důkazů nevyplývají, resp. výše škody je založena toliko na odhadech), kdy však současně vlastní vinu nepopírá, pak soudům nižších stupňů nevytýkala vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle §265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l ) tr. ř.] (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).
Námitky obviněné takto vznesené jsou tak ve skutečnosti založeny na podkladě jejího vlastního hodnocení provedených důkazů a z nich vyplývajících skutkových zjištění. Takto uplatněné námitky se ve skutečnosti týkají procesní stránky věci (provádění a hodnocení důkazů) a směřují (v prospěch obviněné) k revizi skutkových zjištění, ze kterých nalézací a potažmo odvolací soud při hmotně právním posouzení skutku vycházel. Z uvedených skutkových (procesních) výhrad tedy obviněná vyvozuje závěr o nesprávném právním posouzení skutku a jiném nesprávném hmotně právním posouzení. To znamená, že obviněná výše uvedený dovolací důvod nezaložila na hmotně právních - byť v dovolání formálně proklamovaných - důvodech, nýbrž na procesním základě (§2 odst. 5, 6 tr. ř.) se domáhala přehodnocení soudem učiněných skutkových závěrů. Námitky obviněné proto shledal Nejvyšší soud neopodstatněnými.
Je namístě uvést, že obviněná převážnou část námitek uplatnila již v rámci řádného opravného prostředku a odvolací soud se jimi zabýval zcela dostatečným způsobem.
Zejména se jedná o námitky stran výše zjištěné škody. Takováto námitka v obecné rovině spadá pod obviněnou uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., nicméně obviněná ji uplatnila způsobem zcela neregulérním, neboť se ve vztahu k této domáhá změny skutkových zjištění učiněných nalézacím soudem, a to na podkladě vlastního hodnocení důkazů, jak již bylo výše uvedeno. V této souvislosti poukazovala zejména na to, že nelze vycházet z jejího doznání. Takový závěr je zcela jistě správný, nicméně v projednávané věci soudy při zjišťování výše škody vycházely nejen ze samotného doznání obviněné, ale i z dalších ve věci provedených důkazů. Odvolací soud v rámci odůvodnění napadeného usnesení uvedl, že „ výše škody, tak jak ji uzavřel soud prvního stupně, jednoznačně vyplynula zejména z výpovědí svědkyň K. U., M. G., Z. N. a H. Z. a okrajově i svědkyně M. K. “, kdy „ manko v uvedené výši bylo potvrzeno také následným kontrolním šetřením poškozené společnosti Česká spořitelna, a.s., jehož výsledky se promítly do vyčíslení škody “. Dále pak odvolací soud uvedl, že „ uvedené důkazy jsou zcela v souladu s prvotními procesními výpověďmi obžalované, v rámci nichž doznala, že skutečně z pokladny, která ji byla svěřena, odebírala neoprávněně různé finanční částky a to v souhrnné výši přes 5,6 milionu Kč. Za těchto okolností odvolací soud nemá o výši škody žádných důvodů pochybovat “ (str. 14 napadeného usnesení). Soudy tedy ve věci provedly další důkazy, které následně potvrdily vlastní doznání obviněné. Odvolací soud současně uvedl, že soudu prvního stupně nelze vytknout, že by neprovedl některý z podstatných důkazů, jež by mohly přispět k bližšímu objasnění věci, kdy se ztotožnil i se závěry nalézacího soudu stran navrhovaného doplnění dokazování ze strany obviněné, resp. s důvody pro jeho neprovedení (str. 12, 16 napadeného usnesení).
Odvolací soud se taktéž zabýval námitkou nedostatku spočívajícím ve vymezení doby páchání trestné činnosti, resp. jejího počátku. Lze připustit, že znění skutkové věty je v tomto bodě poněkud zavádějící („od přesně neurčené doby do 14. 8. 2009“), kdy se však zcela jistě nejedná o nedostatek, ve kterém lze spatřovat rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. Soud prvního stupně na podkladě pokynu odvolacího soudu v rámci předcházejícího řízení doplnil k otázce počátku doby páchání trestné činnosti dokazování, kdy prověřil sporožirový účet obviněné. Z tohoto doplnění dokazování vyplynulo, že obviněná si na svůj osobní sporožirový účet ukládala finanční částky, které nemohly pocházet z jejích oficiálních mzdových prostředků, již před březnem 2008. Nalézací soud pak na str. 29 uvedl, že toto podezření nelze exaktně bez důvodných pochybností prokázat, s čímž se odvolací soud ztotožnil. Odvolací soud k uvedenému uvedl, že nalézací soud mohl uvedenou skutečnost pregnantněji vyjádřit ve skutkové větě výroku o vině „ např. tak, že obžalovaná se předmětného jednání dopouštěla „od přesně nezjištěné doby nejméně od března 2008“, nicméně takový závěr zcela logicky a jasně vyplývá z odůvodnění napadeného rozsudku. Odvolací soud proto nepřistoupil ke zrušení napadeného rozsudku toliko proto, aby možná formulačně vhodněji do skutkové věty výroku o vině doplnil jinak správný závěr vyplývající z jeho odůvodnění o tom, že sice šlo o přesně neurčenou (či nezjištěnou) dobu ovšem současně že šlo o dobu nejméně od března 2008, neboť takový postup považuje za zcela nadbytečný “ (str. 15 až 16 napadeného usnesení). Pokud obviněná poukazovala na skutečnost, že se soud na jedné straně pozastavoval nad postupem státního zástupce, že i částky před březnem 2008 zahrnul do obžaloby, a současně dovodil, že je výrok nalézacího soudu po právu, pak obviněná nesprávně interpretuje závěry odvolacího soudu na str. 14 až 15 napadeného usnesení. Odvolací soud zde pouze v rámci odvolacího řízení hodnotil námitky státního zástupce a poukazoval na určitou rozpornost jeho stanoviska.
S ohledem na skutečnost, že Nejvyšší soud je stabilizovanými skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů vyjádřených ve skutkové větě rozsudku vázán a nedovodil-li současně, že by se jednalo o případ extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy, dospěl k závěru, že obviněnou podané dovolání není zatíženo vytýkanými vadami. Obviněná současně uplatnila námitky totožné s těmi, které byly již uplatněny v předcházejících fázích řízení, a Nejvyšší soud v této souvislosti připomíná, že „ opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) trestního ř. “ (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002 - Soubor rozh. NS č. 408, sv. 17).
IV.
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b odst. 1 tr. ř. Jelikož dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl Nejvyšší soud v souladu s §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí bez věcného projednání.
Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 16. července 2014
Předseda senátu:
JUDr. Petr Šabata