ECLI:CZ:NS:2014:3.TDO.764.2014.1
sp. zn. 3 Tdo 764/2014-33
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 30. července 2014 o dovolání, které podal obviněný M. Š. proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 5. 12. 2013, sp. zn. 11 To 436/2013, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Rakovníku pod sp. zn. 1 T 109/2013, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání obviněného M. Š. odmítá .
Odůvodnění:
I.
Rozsudkem Okresního soudu v Rakovníku ze dne 25. 10. 2013, sp. zn. 1 T 109/2013 , byl obviněný M. Š. uznán vinným přečinem podvodu podle §209 odst. 1, 2, 3 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku (dále jen „tr. zákoník“), kterého se dle skutkových zjištění dopustil jednáním spočívajícím v tom, že „ dne 20. 4. 2013 v P. na Z. od J. K., který deklaroval svůj zájem o koupi níže uvedené nemovitosti za částku 200.000,- Kč v hotovosti převzal rezervační zálohu na prodej chaty - stavby, se zahradou, v katastrálním území obce P., ve výši 50.000,- Kč, přesto, že předtím téhož dne byl v obci P., soudní okres R., přítomen na předváděcí prohlídce chaty prováděné makléřem Ing. A. G. zastupujícím firmu Orionis s.r.o., nabízející chatu matky M. Š. M. Š. k prodeji, a současně byl přítomen předání rezervační zálohy ve výši 40.000,- Kč zájemcem o koupi M. F. makléři Ing. A. G. a v té době věděl, že je chata již rezervována pro pana M. F., a J. K. tuto skutečnost zamlčel, a dále dne 26. 4. 2013 v R. podepsal s panem J. K. kupní smlouvu o prodeji předmětné chaty a přijal v hotovosti od pana J. K. doplatek kupní ceny ve výši 150.000,- Kč a současně spolu s ním podal na Katastrálním úřadu pro S. kraj, Katastrálním pracovišti R. návrh na vklad práva do katastru nemovitostí podle §4 zákona č. 265/1992 Sb. pro J. K. (vedeno pod číslem řízení V-1131/2013-212), přestože vědělo tom, že je nemovitost rezervována pro pana M. F. aj. K. tyto skutečnosti nesdělil a předstíral, že mu nemovitost prodá a převede na něj vlastnictví a že tomuto nic nebrání; přitom dne 9. 5. 2013 v Ch. podepsal Smlouvu o převodu vlastnického práva k nemovitosti s ujednáním stran o realizaci advokátní úschovy, na základě které prodal chatu panu M. F., který smlouvu podepsal a zaslal na depozitní účet advokáta částku ve výši 245.000,- Kč, a současně v článku IX. odst. 2) smlouvy udělil plnou moc advokátovi JUDr. Teleckému k podání návrhu na vklad práva do katastru nemovitostí pro pana M. F.; dne 7. 5. 2013 pak zaslal na Katastrální úřad pro S. kraj, Katastrální pracoviště R. žádost i jménem J. K. o zastavení řízení - zpětvzetí řízení číslo V-1131/2013-212, na které podpis J. K. zfalšoval, kdy řízení bylo dne 13. 5. 2013 zastaveno usnesením o zastavení řízení; následně J. K. podal lživé informace o důvodu zpětvzetí a přiměl ho podepsat dne 20. 5. 2013 v R. novou kupní smlouvu s úpravami a společně podat nový návrh na vklad práva do katastru nemovitostí (řízení číslo V-1337/2013-212), když předtím dne 17. 5. 2013 podal návrh na vklad práva do katastru nemovitostí pro M. F. na místně nepříslušném Katastrálním úřadě pro S. kraj, na Katastrálním pracovišti P. – v. (postoupeno na Katastrální úřad R., vedeno do současné doby pod číslem V-1414/2013-212), přičemž tento návrh dříve vylákal z pracovnice kanceláře advokáta JUDr. Teleckého, a dne 27. 6. 2013 pak osobně podal u Okresního soudu v R. zpětvzetí návrhu na vydání předběžného opatření ze dne 12. 6. 2013 ve věci vedené u OS Rakovník pod sp. zn. 7C 162/2013 jménem J. K., na kterém podpis J. K. zfalšoval;
a J. K., přestože ten dne 30. 5. 2013 odstoupil od kupní smlouvy, vylákanou kupní cenu ve výši 200.000,- Kč do současné doby nevrátil, tuto finanční částku si ponechal a využil ji pro vlastní potřebu, čímž J. K. způsobil škodu v uvedené výši, přičemž se tohoto jednání dopustil, ačkoliv byl rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 22. 4. 2004 sp. zn. 46T 116/2003 ve znění usnesení téhož soudu ze dne 24. 9. 2007 odsouzen mimo jiné i za trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, odst. 2 tr. zákona k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 18 měsíců se zařazením pro jeho výkon do věznice s ostrahou, který vykonal dne 16. 11. 2010 “.
Za to byl obviněný odsouzen podle §209 odst. 3 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 3 (tří) roků, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou.
Proti rozsudku Okresního soudu v Rakovníku ze dne 25. 10. 2013, sp. zn. 1 T 109/2013, podal obviněný M. Š. odvolání.
O odvolání rozhodl Krajský soud v Praze usnesením ze dne 5. 12. 2013, sp. zn. 11 To 436/2013 , a to tak, že podle §256 tr. ř. odvolání zamítl.
II.
Proti citovanému usnesení Krajského soudu v Praze podal obviněný M. Š. prostřednictvím svého advokáta dovolání (č. l. 378 - 379), v rámci něhož uplatnil dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. c), g), l ) tr. ř. , neboť napadeným usnesením bylo zamítnuto jeho odvolání proti rozsudku, přestože v řízení, které předcházelo vydání napadeného usnesení, byl dán důvod pro podání dovolání dle §265b odst. 1 písm. g) tedy, že rozsudek nalézacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení, konkrétně v tom, že skutek, jež je popsán ve výroku rozsudku, nenaplňuje znaky skutkové podstaty přečinu dle §209 odst. 1, 2, 3 tr. zákoníku, kdy skutková zjištění soudu prvního stupně (s nimiž se ztotožnil také odvolací soud) jsou v extrémním nesouladu s provedeným dokazováním.
Obviněný namítl, že skutkový stav věci v daném řízení, s ohledem na provedené dokazování, nebyl správně právně posouzen. Na straně obviněného nebylo prokázáno zavinění (úmysl); pro absenci tohoto znaku skutkové podstaty trestného činu (subjektivní stránky trestného činu) nemohl být uznán vinným přečinem podle §209 odst. 1, 2, 3 tr. zákoníku. Není pravdou, že v době, kdy převzal rezervační zálohu na prodej předmětné chaty od poškozeného K., věděl, že svědek Ing. G. již dříve převzal rezervační zálohu od poškozeného F. Svědek Ing. G. nebyl k okolnostem jednání s poškozeným F. dne 20. 4. 2013 a údajné přítomnosti obviněného u převzetí rezervační zálohy vyslechnut, přestože v návrhu na potrestání byl navrhován jako svědek. Jednalo se o klíčového svědka, bez jehož výslechu nebylo možné ve věci rozhodnout. Dle názoru obviněného tuto vadu řízení měl odstranit odvolací soud a svědka vyslechnout ve veřejném zasedání o odvolání. Obviněný uvedl, že jakmile se dozvěděl, že svědek Ing. G. se domluvil s poškozeným F. na prodeji nemovitosti za výhodnějších finančních podmínek, než se toto podařilo jemu, snažil se dohodnout se svědkem K. na odstoupení od předmětné kupní smlouvy, což poškozený K. akceptoval. Obviněný poškozenému K. navrhoval, že mu částka 240.000,- Kč bude zaplacena z prostředků, které uhradí poškozený F.
Naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. spatřuje v nesprávné aplikaci §209 odst. 2 tr. zákoníku. Namítl, že mu Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 22. 4. 2004, sp. zn. 46 T 116/2003, uložil trest odnětí svobody - mimo jiné i za trestný čin podvodu, nicméně tento vykonal dne 16. 11. 2010. Nesouhlasí proto se závěrem soudu prvního stupně, že byl v posledních třech letech, která předcházela nyní posuzovanému skutku, potrestán za trestný čin podvodu a jeho nynější trestnou činnost tak důvodně právně kvalifikoval jako přečin podvodu spáchaný za podmínek specielní recidivy. V mezidobí od uložení trestu (odsouzení) zmíněným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 a uložením trestu (odsouzením) soudem prvního stupně uplynulo více než tři roky. Současně však prošlo méně než tři roky od vykonání trestu uloženého Obvodním soudem pro Prahu 4 (potrestáním). S ohledem na gramatický výklad ustanovení §209 odst. 2 tr. zákoníku, kdy spojka „nebo“ je ve významu slučovacím („za takový čin v posledních třech letech odsouzen nebo potrestán“), by jeho jednání bylo možné právně kvalifikovat podle §209 odst. 2 tr. zákoníku, pokud by byl za takový čin v posledních třech letech odsouzen a současně potrestán.
Naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. c) tr. ř. pak spatřuje v tom, že přestože opakovaně žádal odvolací soud o odročení veřejného zasedání o odvolání s tím, že jedná o právním zastoupení a tuto skutečnost doložil, jeho včasným a důvodným žádostem odvolací soud nevyhověl a veřejné zasedání o odvolání neodročil. Rovněž má za to, že jeho odvolání nesplňovalo zákonné požadavky v §249 odst. 1 tr. ř., a proto mu měl být ustanoven obhájce pro obhajobu v odvolacím řízení ve smyslu §251 odst. 2 tr. ř.
Na základě výše uvedených námitek obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 5. 12. 2013, sp. zn. 11 To 436/2013, kterým bylo zamítnuto odvolání, a věc vrátil tomuto soudu k novému projednání a rozhodnutí.
K dovolání obviněného se ve smyslu znění §265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“).
Poté, co zopakovala dosavadní průběh řízení a námitky obviněného, uvedla, že zásah do skutkových zjištění je v rámci uplatněného dovolacího důvodu možný jen v případě extrémního nesouladu mezi provedeným dokazováním na straně jedné a přijatými skutkovými závěry a jejich právním posouzením na straně druhé, jak argumentoval i sám obviněný, jestliže poukázal na svoji míru informovanosti o průběhu paralelního jednání s dalším potenciálním kupujícím matčiny chaty M. F., které proběhlo prostřednictvím jiného realitního makléře Ing. A. G. a namítl chybějící dokazování prostřednictvím výslechu tohoto svědka. Tento uvedený důkaz však nebyl v rámci jeho obhajoby vůbec uplatněn, a to zejména vzhledem k celkovému postoji obviněného, který odmítl v průběhu přípravného řízení vypovídat k věci a k jedinému jednacímu dni hlavního líčení se nedostavil. Na svém původním důkazním návrhu výslechem jmenovaného svědka pak netrval ani státní zástupce, a to právě s ohledem na dostatek důkazního materiálu (zejména listinné povahy) k objektivizaci skutkového stavu ve věci. Státní zástupkyně dále uvedla, že v této souvislosti uplatněná námitka nedostatku podvodného záměru se pak opírá o jiný, než přisouzený podklad výroku o jeho vině tak, jak vyplynul nejen z výše poukazovaných okolností dovolatelova jednání, ale i ze skutkových momentů na ně navazujících a vypovídajících o tom, jaké machinace ve smyslu udržení poškozeného J. K. v klamně navozeném přesvědčení o standardním průběhu uskutečněného převodu nemovitosti na jeho osobu včetně jeho perfekcializace dovolatel učinil, ačkoliv si byl vědom pravého stavu věci.
Za námitku pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřaditelnou státní zástupkyně shledala námitku nesprávného právního posouzení skutku v rámci přisouzení zákonných podmínek speciální recidivy podle §209 odst. 2 tr. zákoníku. Uvedenou námitku však shledala neopodstatněnou. Zpochybnění přisouzené zákonné podmínky zpětnosti na dovolatelově straně o tom, že byl ve smyslu §209 odst. 2 tr. zákoníku v posledních třech letech pro takový čin potrestán, bylo naplněno v této zákonné variantě, aniž by bylo současně zapotřebí, aby ve smyslu tohoto přísnějšího kvalifikačního momentu jeho jednání současně byl v posledních třech letech pro takové jednání odsouzen, jak ve svém jazykovědném exkurzu, odporujícím platné právní úpravě, zcela nesprávně dovodil. Pojem „odsouzen“ znamená, že pachatel byl za takový čin uznán vinným rozsudkem, který nabyl právní moci. Naproti tomu pojem „potrestán“ znamená, že pachatel byl uznán vinným rozsudkem a že vykonal uložený trest nebo alespoň jeho část, přičemž pro naplnění znaku „potrestán“ není podstatné, kdy nabyl právní moci rozsudek, ale kdy byl vykonán uložený trest. (K výkladu zákonného znaku „potrestán“ viz přiměřeně např. I/1969 Sb. rozh. tr. – str. 45.). V dovolatelově případě se tak stalo způsobem, vyplývajícím z tomu odpovídající části popisu skutkové věty výroku o jeho vině, kdy k jeho potrestání za takový čin (viz čin podvodné povahy) došlo dnem 16. 11. 2010, kdy vykonal nepodmíněný trest odnětí svobody, uložený mu rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 22. 4. 2004, sp. zn. 46 T 116/2003, přičemž přisouzené jednání spáchal v období dubna až června 2013, a tedy se tak stalo za splnění další zákonné podmínky speciální recidivy „v posledních třech letech“ od jeho potrestání.
Ve vztahu k námitkám obviněným podřazeným pod uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. c) tr. ř. pak státní zástupkyně uvedla, že pokud dovolatel při nesplněných podmínkách nutné obhajoby na své straně odkazuje na důvody, uvedené v §251 odst. 2 tr. ř., pak opomíjí, že zákon předepisuje odvolacímu soudu ustanovení obhájce (pokud si jej obviněný sám nezvolil) pouze za účelem odůvodnění takového odvolání obviněného, které nesplňuje předepsané obsahové náležitosti ve smyslu §249 tr. ř. V posuzovaném případě však odvolací soud nebyl takovou povinností zatížen, neboť z písemného vyhotovení dovolatelova odvolání ze dne 31. 10. 2013, opatřeného razítkem podatelny Okresního soudu v Rakovníku ze dne 7. 11. 2013, je nadevší pochybnost zřejmé, že se napadá odsuzující rozsudek ve věci tamního soudu pod sp. zn. 1 T 109/2013 (byť bez označení data jeho vydání) a že uplatněný opravný prostředek směřuje nejen proti výroku o trestu z důvodu jeho nepřiměřenosti, ale že dále použitá argumentace napadá legitimitu rozhodných skutkových zjištění z hlediska dodržení práva na obhajobu a tím i skutkový podklad výroku o vině.
Vzhledem k výše uvedeným závěrům státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.
III.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 5. 12. 2013, sp. zn. 11 To 436/2013, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, přičemž směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku, kterým byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest. Obviněný je §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Nejvyšší soud se proto dále zabýval otázkou opodstatněnosti obviněným uplatněných dovolacích důvodů.
Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo nutno posoudit, zda obviněným M. Š. vznesené námitky naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. c), g), l ) tr. ř.
Pokud jde o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. , lze dovolání podat, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) – g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písm. a) – k). Tento dovolací důvod tedy spočívá ve dvou alternativách. První alternativa spočívá v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) a g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, nebo v rámci druhé alternativy zde byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k).
První alternativa ustanovení §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. by měla své místo pouze tehdy, pokud by došlo k rozhodnutí odvolacího soudu bez věcného přezkoumání řádného opravného prostředku obviněného. V trestní věci obviněného je však naprosto zřejmé, že Krajský soud v Praze odvolání obviněného projednal a také z podnětu tohoto odvolání rozhodl výše uvedeným rozsudkem. Uplatnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. v jeho první alternativě, proto nepřichází v úvahu.
V úvahu tak přichází uplatnění tohoto dovolacího důvodu v jeho druhé variantě, tedy že v řízení předcházejícím napadenému rozhodnutí byl dán některý z důvodů dovolání, jak jsou uvedeny v ustanovení §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř., kdy obviněný odkázal na dovolací důvody uvedené pod písm. c), g).
Z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. c) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže obviněný neměl v řízení obhájce, ač ho podle zákona mít měl.
Obviněný v rámci tohoto dovolacího důvodu namítal, že soud nevyhověl jeho návrhům o odročení konání veřejného zasedání, přestože o toto žádal s tím, že si obhájce zvolil, ale tento potřebuje čas pro seznámení se se spisovým materiálem (viz záznam na č. l. 310).
Uvedená námitka však svým obsahem obviněným uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. c) tr. ř. nenaplňuje. Tento dovolací důvod se totiž vztahuje na případy porušení ustanovení o nutné obhajobě (srov. §36 tr. ř. a §42 zákona č. 218/2003, Sb. zákona o soudnictví ve věcech mládeže). Právo na obhajobu patří mezi nejdůležitější procesní práva a je garantováno jak mezinárodními smlouvami o lidských právech a svobodách (viz např. čl. 6 odst. 3 písm. c/ Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod), tak i ústavními předpisy (čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod). Proto je též porušení práva na obhajobu považováno za závažnou, resp. podstatnou vadu řízení ve smyslu §188 odst. 1 písm. e) tr. ř. a §258 odst. 1 písm. a) tr. ř. Naplněním uvedeného dovolacího důvodu není jakékoli (resp. každé) porušení práva na obhajobu ; takže pokud např. obviněný po určitou část řízení neměl obhájce, ačkoliv ho měl mít, pak je tento dovolací důvod dán jen tehdy, jestliže orgány činné v trestním řízení v této době skutečně prováděly úkony trestního řízení směřující k vydání meritorního rozhodnutí napadeného dovoláním (k tomu srov. především Rozhodnutí č. 48/2003 SbRt., dále Soubor rozhodnutí Nejvyššího soudu sv. 17/2002-T 413, sv. 19/2003-T 455.). V projednávané věci obviněného se však o případ tzv. nutné obhajoby od počátku řízení nejednalo.
Je pravdou, že uvedený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. c) tr. ř. nedopadá toliko na případy nutné obhajoby, jak by se na první pohled mohlo zdát z restriktivního výkladu tohoto dovolacího důvodu, kdy Nejvyšší soud má za to, že pokrývá i případy, kdy sice obviněný obhájce má (ať již zvoleného nebo ustanoveného soudem), ale orgány činnými v trestním řízení nejsou plněny zákonné povinnosti z této situace vyplývající (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 11 Tdo 636/2002, sp. zn. 11 Tdo 1286/2003).
O takový případ se však v projednávané věci taktéž nejedná. Obviněný totiž ke dni konání veřejného zasedání nebyl zastoupen obhájcem.
Veřejné zasedání bylo nařízeno na 5. 12. 2013. Obviněný byl o tomto vyrozuměn dne 25. 11. 2013. Nejdříve informoval soud o tom, že si jako obhájce zvolil JUDr. Josefa Petra, kterýžto měl dle vyjádření obviněného plnou moc doložit do spisu (č. l. 310), ale toto učiněno nebylo. Soud i přesto uvedeného obhájce vyrozuměl o konání veřejného zasedání, nicméně JUDr. Josef Petr následně informoval soud o tom, že právní zastoupení obviněného nepřevzal (č. l. 317). Dne 27. 11. 2013 si obviněný zvolil na plnou moc Mgr. Ing. Michaelu Šafářovou, která požádala z důvodů kolize s jinými již nařízenými jednáními o odročení veřejného zasedání (č. l. 321). Této žádosti nebylo vyhověno, jak se podává z přípisu na č. l. 327. Dne 4. 12. 2013 pak Mgr. Ing. Michaela Šafářová soudu sdělila, že z její strany došlo k vypovězení plné moci obviněnému (č. l. 328). Z protokolu o veřejném zasedání se pak podává, že bylo konstatováno, že u všech přítomných byla zachována k přípravě pětidenní lhůta od doručení předvolání, popřípadě vyrozumění (č. l. 330).
Stejně tak námitka obviněného, že soud měl postupovat podle §251 odst. 2 tr. ř. a pro účely odůvodnění odvolání mu ustanovit obhájce, nelze pod uvedený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. c) tr. ř. podřadit. Jedná se o námitku čistě procesního charakteru, kterážto nespadá pod žádný z dovolacích důvodů podle §265b tr. ř.
V rámci dovolacího důvodu dle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je pak možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení, jímž se rozumí právní posouzení jiné skutkové okolnosti, která má význam z hlediska hmotného práva. Z dikce ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. přitom vyplývá, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat toliko vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud tedy není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat postup soudů nižších stupňů při dokazování a hodnocení důkazů, ale vychází toliko z konečných skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů a v návaznosti na tato stabilizovaná skutková zjištění posuzuje správnost aplikovaného hmotně právního posouzení . Tato skutková zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Nejvyšší soud v řízení o dovolání není jakousi třetí instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť těžiště dokazování leží v řízení před soudem prvního stupně, jehož skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat toliko soud odvolací prostředky k tomu určenými zákonem (např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02). Porušení určitých procesních ustanovení může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle §265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l ) tr. ř.], (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejícím odstavci tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
Obviněný sice vznesl námitky, že jeho jednání nenaplňuje znaky skutkové podstaty přečinu podvodu podle §209 odst. 1, 2, 3 tr. zákoníku, a to i s odkazem na extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními soudů a provedeným dokazováním, kdy současně namítl neprokázání zavinění, tedy námitky, kteréžto lze v obecné rovině podřadit pod jím uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., nicméně učinil tak způsobem neregulérním, kdy uplatněné dovolací námitky obviněného směřují do oblasti důkazní situace, resp. od důkazní situace se odvíjejících skutkových zjištění.
Obviněný soudům vytýká jak nesprávné hodnocení důkazů (zejména výpovědi svědků, spadá sem i námitka neprovedení jím navrhovaného důkazu, a to výslechu Ing. G.), tak i vadná skutková zjištění z nich vyplývající (obecná námitka nedostatečně zjištěného skutkového stavu, zejména pak okolností, za kterých svědek J. K. měl odstoupit od smlouvy, zda a v jakém rozsahu tento s uvedeným návrhem souhlasil, zjištění stran toho, jak měl být kompenzován), když soudu předkládá vlastní verzi skutkového stavu věci (kdy uvedl, že jakmile se dozvěděl, že svědek Ing. G. se domluvil s poškozeným M. F. na prodeji nemovitosti, snažil se dohodnout se svědkem J. K. na odstoupení od kupní smlouvy, což tento akceptoval s tím, že mu bude částka 240.000,- Kč vrácena z prostředků uhrazených M. F., navýšená o částku 40.000,- Kč jako kompenzaci, kdy pohledávka byla zajištěna i směnkou, ale svědek J. K. od smlouvy odstoupil).
Takto uplatněné námitky se ve skutečnosti týkají procesní stránky věci (provádění a hodnocení důkazů) a směřují (v prospěch obviněného) k revizi skutkových zjištění, ze kterých odvolací soud při hmotně právním posouzení skutku vycházel. To znamená, že obviněný výše uvedený dovolací důvod zčásti nezaložil na hmotně právních - byť v dovolání formálně proklamovaných - důvodech, nýbrž na procesním základě (§2 odst. 5, 6 tr. ř.) se domáhal přehodnocení soudem učiněných skutkových závěrů . Tuto část jeho námitek proto pod shora uvedený dovolací důvod podřadit nelze.
Při posuzování, zda je oprávněné tvrzení dovolatele o existenci dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně. Kdyby měl dovolací soud dospět k jinému závěru ohledně předmětného skutku, jak se toho v konečném důsledku ve svém dovolání domáhá obviněný, musel by zásadním způsobem modifikovat zmíněná rozhodná skutková zjištění, k nimž dospěly soudy obou stupňů, resp. od nich odhlédnout. Takový způsob rozhodnutí však není v dovolacím řízení možný ani přípustný, jak již výše Nejvyšší soud zdůraznil.
Pod obviněným uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze podřadit námitku nesprávné aplikace ustanovení §205 odst. 2 tr. zákoníku, tedy že uvedený přečin nebyl spáchán za podmínek speciální recidivy.
Podle §209 odst. 2 tr. zákoníku se přečinu podvodu dopustí ten, kdo spáchá čin uvedený v odstavci jedna (trestný čin podvodu) a byl-li za takový čin v posledních třech letech odsouzen nebo potrestán.
Okolností podmiňující použití vyšší trestní sazby odnětí svobody od šesti měsíců do tří let zde je spáchání činu uvedeného v odstavci 1 v případě, že jeho pachatel byl v posledních třech letech za takový čin odsouzen nebo potrestán . Zákon zde tedy přísněji postihuje pachatele, který se dopustil recidivy trestného činu podvodu , na základě zvlášť přitěžující okolnosti, a to na rozdíl od krádeže podle §205 odst. 2 tr. zákoníku, kde jde o samostatnou základní skutkovou podstatu, byť s prvky skutkové podstaty kvalifikované.
Pojmem byl za takový čin odsouzen se rozumí speciální recidiva pachatele. Odsouzením za takový čin se rozumí odsouzení za trestný čin podvodu podle §209 odst. 1 tr. zákoníku, pokud odsuzující rozsudek nabyl právní moci. Není třeba, aby došlo k výkonu trestu, byť i jen zčásti (viz pojem „potrestán“ níže). Ohledně odsouzení, které zakládá zpětnost, se nesmí v době rozhodování (ex nunc), a to i případně rozhodování před odvolacím soudem, na pachatele hledět, jako by odsouzen nebyl. Potrestáním se rozumí předchozí trestní postih pro trestný čin podvodu, kdy pachatel byl nejenom odsouzen, ale i vykonal alespoň zčásti uložený trest, pokud výkon trestu nebo samotná právní moc rozsudku, kterým byl trest uložen, nemá za následek to, že se na něho hledí, jako by odsouzen nebyl.
K odsouzení nebo potrestání muselo dojít v posledních třech letech . U „odsouzení“ je rozhodující právní moc rozsudku, kdežto u „potrestání“ okamžik výkonu trestu , upuštění od výkonu trestu, okamžik podmíněného propuštění z výkonu trestu odnětí svobody, podmíněného upuštění od výkonu zbytku trestu zákazu činnosti nebo zákazu pobytu, prominutí trestu nebo jeho zbytku na základě milosti, amnestie apod. (srovnej Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. §140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, str. 2050 - 2063).
Obviněný namítl, že rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 22. 4. 2004, sp. zn. 46 T 116/2003, mu byl uložen trest odnětí svobody mimo jiné za trestný čin podvodu, kterýžto ale vykonal dne 16. 11. 2010. V mezidobí od uložení trestu z tohoto rozsudku, tedy od odsouzení, uplynulo více než tři roky. Současně však je to méně než tři roky od vykonání trestu z tohoto rozsudku, tedy od potrestání. Obviněný má však za to, že s ohledem na gramatický výklad nebyla splněna podmínka tříleté lhůty, neboť spojka "nebo" je ve vztahu slučovacím mezi větnými členy "odsouzen" a "potrestán", a proto ustanovení §209 odst. 2 tr. zákoníku lze aplikovat toliko ve smyslu slučovacím, tedy že by musel být za takový čin v posledních třech letech odsouzen „a současně“ i potrestán.
Takovýto výklad je však zcela nesprávný. Pokud by soud přistoupil na takovýto výklad, všechny případy recidivního chování by se mohly posuzovat toliko ve lhůtě tří roků od právní moci rozsudku, a to bez ohledu na délku vyměřeného trestu. Jinými slovy by vyšší než tříleté tresty za uvedený trestný čin podvodu, po uplynutí této lhůty, kdy by současně ještě nebyly vykonány, nezakládaly předpoklad pro možnou budoucí recidivu pachatele. S ohledem na skutečnost, že výše trestní sazby je zpravidla odrazem závažnosti pachatelova provinění, nelze se domnívat, že by takovýto postup byl záměrem zákonodárce. Právě na tresty, kdy se jedná o odsouzení, která přesahují uvedenou lhůtu tří let, tedy ty případy, kdy je pachatel odsouzen mimo jiné za trestný čin podvodu podle §209 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody přesahujícího tři roky, se uvedená podmínka „potrestání“ zejména vztahuje.
Nad rámec uvedeného Nejvyšší soud poznamenává, že zvolíme-li spojku nebo , nemusí se vždy jednat toliko o slučovací význam. Pomocí spojky nebo lze vyjádřit i volbu mezi dvěma eventualitami, které jsou zaměnitelné, tedy není podstatné, zda platí jedna či druhá, případně i obě ( Podejte nám zprávu písemně nebo telefonicky. Využijte autobusovou nebo vlakovou dopravu.). V tomto významu je také spojka nebo užita v liteře ustanovení §209 odst. 2 tr. zákoníku, tedy nabízí dvě eventuality, kdy v konečném důsledku mohou nastat obě (viz. např. http://prirucka.ujc.cas.cz ). V projednávané věci se jedná o uplatnění druhé eventuality, tedy, že od v posledních třech letech byl obviněný za stejný trestný čin, tedy za podvod potrestán, tedy od okamžiku výkonu trestu (tj. dne 16. 11. 2010) uběhla doba kratší, než tři roky.
Námitka obviněného je tedy s ohledem na výše uvedené neopodstatněná.
Závěrem Nejvyšší soud uvádí, že lze přisvědčit obviněnému v tom smyslu, že se zřetelem k zásadám, které vyplývají z ústavně garantovaného práva na spravedlivý proces, může Nejvyšší soud zasáhnout do skutkového základu rozhodnutí napadeného dovoláním, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. Takový rozpor spočívá zejména v tom, že skutková zjištění soudů nemají vůbec žádnou vazbu na obsah důkazů, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, jestliže skutková zjištění soudů jsou pravým opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna, apod. V posuzovaném případě však Nejvyšší soud žádný extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními Okresního soudu v Rakovníku, která se stala podkladem napadeného usnesení Krajského soudu v Praze, na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé neshledal.
Nejvyšší soud tedy dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu, není zatíženo vytýkanými vadami, což znamená, že dovolání obviněného nebylo možno přiznat jakékoli opodstatnění.
IV.
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne , jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora stručně (§265i odst. 2 tr. ř.) uvedené důvody Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona dovolání obviněného M. Š. odmítl .
Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 30. července 2014
Předseda senátu:
JUDr. Petr Šabata