ECLI:CZ:NS:2014:3.TDO.793.2014.1
sp. zn. 3 Tdo 793/2014-24
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 30. července 2014 o dovolání, které podal obviněný V. R. proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích − pobočka v Táboře ze dne 21. 11. 2013, sp. zn. 14 To 306/2013, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Táboře pod sp. zn. 1 T 81/2012 , takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného V. R. odmítá .
Odůvodnění:
I.
Rozsudkem Okresního soudu v Táboře ze dne 30. 8. 2013, sp. zn. 1 T 81/2012 , byl obviněný V. R. uznán vinným jednak přečinem porušování domovní svobody podle §178 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku (dále jen „tr. zákoník“), spáchaném ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku, jednak zločinem vydírání podle §175 odst. 1, 2 písm. b) tr. zákoníku, spáchaném ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku, kterých se dle skutkových zjištění dopustil jednáním spočívajícím v tom, že společně s dalšími dvěma dosud neustanovenými pachateli „ dne 10. 1. 2011 kolem 09:00 hodin v T., P. v 1. patře domu, poté, co si u poškozeného M. H., bytem T., N., jenž šel po chodbě ke svému bytu, ověřili, že je to on, že zná I. V., a předložili mu čestné prohlášení, jenž jim předtím předal obžalovaný P. S., a kde bylo uvedeno, že poškozený dluží I. V. 320.000,- Kč, bez pozvání vešli spolu s poškozeným do jeho bytu, kde po něm požadovali finanční částku ve výši 500.000,- Kč, přičemž se volně pohybovali po jeho bytě, prohlíželi si jeho věci, vzali mu z lednice láhev vína a energetický nápoj a vyvíjeli na něj psychický nátlak, jeden z pachatelů měl viditelně v kapse slzný plyn, když chtěl poškozený, aby mu požadavek potvrdila telefonicky sama I. V., toto poškozenému zamítli, a když jim sdělil, že 500.000,- Kč nemá, požadovali 400.000,- Kč, a pak, že odejdou, načež poškozený, pod tlakem celé tísnivé atmosféry, suverénního a zastrašujícího chování pachatelů a z obavy, že by mu pachatelé, jež byli na něj tři, všichni statné tělesné konstituce, a přede dveřmi bytu čekal třetí, mohli v případě jeho nesouhlasu fyzicky ublížit, souhlasil, že jim požadovanou finanční hotovost vydá, ale s tím, že ji nemá u sebe, nýbrž v bance, nato s ním všichni tři pachatelé jeli k pobočce Raiffeisen Bank a. s. v T., B., kde poškozený u přepážky v 09:31 hodin vybral finanční hotovost ve výši 400.000,- Kč, a následně ji předal obžalovanému V. R. “.
Za to a za přečin porušování domovní svobody podle §178 odst. 1, 2 tr. zákoníku, za který byl odsouzen rozsudkem Okresního soudu Karviná ze dne 24. 10. 2012, sp. zn. 3 T 61/2012, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 31. 1. 2013, sp. zn. 5 To 521/2012, byl obviněný odsouzen podle §175 odst. 2 tr. zákoníku za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 3 (tří) roků, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 tr. zákoníku, §84 a §85 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 4 (čtyř) let, kdy byl současně nad obviněným vysloven dohled.
Podle §85 odst. 2 tr. zákoníku byla obviněnému dále uložena přiměřená povinnost, spočívající v tom, aby ve zkušební době podmíněného odsouzení podle svých sil uhradil škodu, kterou trestným činem způsobil. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost nahradit poškozenému M. H., trvale bytem T., N., škodu ve výši 400.000,- Kč.
Podle §43 odst. 2 tr. zákoníku byl současně zrušen výrok o trestu odnětí svobody z rozsudku Okresního soudu Karviná ze dne 24. 10. 2012, sp. zn. 3T 61/2012, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 31. 1. 2013, sp. zn. 5 To 521/2012, jakož i všechna další rozhodnutí, která na zrušený výrok o trestu obsahově navazovala, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo tímto zrušením, pozbyla podkladu.
Současně byl rozsudkem podle §226 písm. b) tr. ř. obžalovaný P. S. zproštěn obžaloby státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství v Táboře ze dne 30. 7. 2012, sp. zn. Zt 71/2012, pro jednání, v němž bylo spatřováno organizátorství ke zločinu vydírání podle §24 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku k §175 odst. 1, 2 písm. b) tr. zákoníku, neboť označený skutek v žalobním návrhu není trestným činem.
Proti rozsudku Okresního soudu v Táboře ze dne 30. 8. 2013, sp. zn. 1 T 81/2012, podal obviněný V. R. odvolání směřující do všech výroků napadeného rozhodnutí. Odvolání podala i státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství v Táboře, a to do zprošťujícího výroku.
O odvolání rozhodl Krajský soud v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře usnesením ze dne 21. 11. 2013, sp. zn. 14 To 306/2013, a to tak, že podle §258 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř. k odvolání státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství v Táboře napadený rozsudek zrušil ve výroku, jímž byl obžalovaný P. S. zproštěn obžaloby, a podle §259 odst. 1 tr. ř. věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.
Odvolání obviněného V. R. podle §256 tr. ř. zamítl jako nedůvodné.
II.
Proti citovanému usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře ze dne 21. 11. 2013, sp. zn. 14 To 306/2013, podal obviněný V. R. prostřednictvím svého advokáta dovolání (č. l. 427 - 435), v rámci něhož uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť má za to, že rozhodnutí, jímž byl uznán vinným z přečinu porušování domovní svobody a zločinu vydírání, včetně rozhodnutí odvolacího soudu, spočívá na nesprávném právním posouzení skutku.
Obviněný namítl, že skutek je popsaný ve výrokové části rozsudku soudu nalézacího nedostatečně a neurčitě vymezuje znaky subjektivní a objektivní stránky souzených trestných činů. Popis skutku je obecný a není zřejmé, jaké bylo konkrétní jednání jednotlivých pachatelů. V této souvislosti cituje ustanovení §23 tr. zákoníku a uvádí, že při spáchání trestného činu společným jednáním za okolností podmiňující použití vyšší trestní sazby je třeba posuzovat odpovědnost u každého ze spolupachatelů individuálně. K jednání pachatelů v bytě poškozeného existuje pouze výpověď poškozeného. Obviněný trvá na tom, že v bytě poškozeného byl sám. Poškozený uvedl, že stál v chodbičce u vchodových dveří, tedy nemohl mít přehled, jak se ostatní pachatelé v bytě chovají. Stejně tak není z výroku a odůvodnění rozsudku, stejně jako z provedených důkazů zřejmé, jaké pohrůžky násilí použili jednotliví pachatelé a konkrétně pak on. Poškozený netvrdil, že by mu pachatelé vyhrožovali újmou na zdraví, poškozením nebo odebráním majetku, či použitím násilí vůči jeho osobě či vůči jeho majetku. Pouze se domníval, že by mu pachatelé v případě jeho nesouhlasu mohli fyzicky ublížit, což dovozoval z jejich počtu, tísnivé atmosféry, suverénního a zastrašujícího chování pachatelů. Připustil, že pocity poškozeného mohly být reálné, ale nejsou důkazem pohrůžky násilí. Uvedl, že předěl mezi zákonem nepřekračujícím vymáháním pohledávky a vydíráním může být velmi zastřený, poznenáhlý a výrazně subjektivní. Z rozhodnutí se taktéž nepodává, zda ostatní spolupachatelé jednali podle vlastního uvážení nebo po vzájemné dohodě. Současně obviněný namítl, že on sám byl v neustálém kontaktu s poškozeným v chodbičce u vchodových dveří, tudíž neměl možnost jakkoli ovlivnit chování spolupachatelů a případný exces, při jinak řádném inkasu pohledávky.
K přečinu porušování domovní svobody dle §178 odst. 1 tr. zákoníku obviněný uvedl, že poškozený nijak neprotestoval proti tomu, aby obvinění vstoupili do bytu, nekřičel, nehádal se s nimi, nevykázal je z bytu. Naopak, poté, co byl jedním z pachatelů identifikován, sám otevřel byt. Obviněný tak nabyl dojmu, že poškozený nechce záležitost řešit na chodbě domu, nýbrž ve svém bytě, a proto nemá vůči jejich vstupu do bytu žádné výhrady. Neoprávněné vniknutí do obydlí poškozeného vymezené slovy „bez pozvání“ nijak nevykresluje subjektivní stránku.
Obviněný taktéž namítá, že učiněná skutková zjištění jsou v extrémním rozporu s provedenými důkazy. Poškozený uvedl, že jednal pod psychickým nátlakem pachatelů, měl pocit, že nemá jinou volbu, pachatelů se bál, kdyby na něj nebyl činěn nátlak, do banky by s nimi nejel. Obviněný ale trvá na tom, že poškozeného navštívil sám a po výběru peněz v bance mu napsal své telefonní číslo pro případ, že by potřeboval pomoci při inkasu svých pohledávek, což sám poškozený potvrdil. Poškozený pak celou událost oznámil policii až po devíti měsících jen proto, že svědkyně I. V., které byly peníze určeny, údajně žádné nedostala. Nalézací i odvolací soud mu uvěřily ohledně psychického nátlaku pachatelů, přičemž toto skutkové zjištění nevyplývá z žádných důkazů, vyjma tvrzení poškozeného, a logicky odporuje úvaze, proč poškozený celou věc neoznámil policii hned, včetně telefonního čísla jednoho z pachatelů. Výpověď obžalovaného P. S. obviněný označil za zmatečnou a neurčitou. Jediným objektivním důkazem ohledně počtu osob je výpověď svědka M. J., který hovořil pouze o jedné osobě, více lidí si nevšiml. Jeho výpověď je však v rozporu s tím, co uvedl poškozený dne 17. 10. 2012 při hlavním líčení.
Na základě výše uvedených námitek obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil dovoláním napadené usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích − pobočka v Táboře, jakož i rozsudek Okresního soudu v Táboře ze dne 30. 8. 2013, sp. zn. 1 T 81/2012, a Okresnímu soudu v Táboře přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
K dovolání obviněného se ve smyslu znění §265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“).
Poté, co zopakoval dosavadní průběh řízení a námitky obviněného, uvedl, že část námitek deklarovanému dovolacímu důvodu neodpovídá, zejména námitky obsažené v závěru dovolání, kterými obviněný vytýká existenci tzv. extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy. Obviněný se totiž jejich prostřednictvím domáhá toho, aby provedené důkazy byly hodnoceny jiným, jeho představám odpovídajícím způsobem, přičemž zejména zpochybňuje hodnověrnost výpovědi poškozeného. Deklarovanému dovolacímu důvodu neodpovídají ani další námitky, ve kterých provádí vlastní hodnocení důkazů a na základě těchto úvah prezentuje svoje vlastní verze chování pachatelů na místě činu. Tyto námitky jsou navíc poněkud rozporné. Stejně tak deklarovanému dovolacímu důvodu neodpovídají ani námitky, ve kterých soudům vytýká porušení svého práva na spravedlivý proces a porušení některých základních zásad trestního řízení, když tyto zásady jsou zásadami procesními, nikoli hmotně právními.
Pod deklarovaný dovolací důvod lze dle státního zástupce podřadit námitky, podle kterých popis skutku dostatečně nevyjadřuje zákonné znaky souzených trestných činů, ovšem pouze v té části, ve které jsou tyto námitky určitým způsobem konkretizovány (absence skutkových okolností odpovídajících znakům „použití pohrůžky násilí“ v případě trestného činu vydírání a „neoprávněného vniknutí do obydlí jiného“ v případě trestného činu porušování domovní svobody). Při posuzování jejich důvodnosti pak nutno důsledně vycházet ze skutkových zjištění vymezených v tzv. skutkové větě a v odůvodnění soudních rozhodnutí, kdy nelze přihlížet k vlastním skutkovým konstrukcím dovolatele. Pokud se týká trestného činu vydírání, pak ze skutkové věty ani z odůvodnění soudních rozhodnutí skutečně nevyplývá, že by obviněný nebo některý ze spolupachatelů pronesl výslovnou pohrůžku použitím násilí vůči poškozenému, nicméně výhrůžka násilí může být učiněna i konkludentně, přičemž konkludentní použití pohrůžky může spočívat v tom, že pachatel, který vznáší vůči poškozenému požadavky, aby něco konal, má při sobě viditelně zbraň. Ze skutkové věty vyplývá, že v souvislosti s „vymáháním“ částky 500.000,- Kč tři fyzicky zdatní pachatelé neoprávněně vnikli do bytu poškozeného, který v něm byl v kritické době sám, chovali se zde naprosto suverénním způsobem a jeden z nich navíc měl viditelně u sebe zbraň (slzný plyn); takovéto chování lze považovat za konkludentně učiněnou pohrůžkou násilí vůči poškozenému. Pokud se týká neoprávněného vniknutí do obydlí jiného jako znaku trestného činu porušování domovní svobody podle §178 odst. 1 tr. zákoníku, pachatelé včetně dovolatele nepochybně vešli do bytu poškozeného společně s poškozeným bez pozvání, aniž by se jakkoli zajímali o jeho stanovisko k tomuto jejich jednání. Šlo při tom o jejich první osobní kontakt s poškozeným, pro kterého byli zcela cizími osobami. Za této situace v žádném případě nemohli pachatelé z okolnosti, že obviněný v jejich přítomnosti otevřel dveře a vešel do svého bytu, dovozovat konkludentně vyjádřený souhlas s tím, aby i oni do tohoto bytu vstoupili.
Státní zástupce v závěru poukázal na to, že výslovná předchozí dohoda pachatelů není podmínkou spolupachatelství ve smyslu §23 odst. 1 tr. zákoníku, přesto si lze těžko představit, že by v projednávané věci nebyla mezi pachateli alespoň rámcová dohoda stran toho, jak si budou v bytě počínat, kdy z hlediska znaku kvalifikované skutkové podstaty podle §178 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku „spáchání činu nejméně se dvěma osobami“ není nutné, aby všechny osoby podílející se na činu jednaly jako spolupachatelé.
Vzhledem k výše uvedeným závěrům státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.
III.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích − pobočka v Táboře ze dne 21. 11. 2013, sp. zn. 14 To 306/2013, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, přičemž směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku, kterým byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest. Obviněný je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Nejvyšší soud se dále zabýval otázkou opodstatněnosti obviněným uplatněného dovolacího důvodu.
Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo nutno posoudit, zda obviněným V. R. vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V rámci dovolacího důvodu dle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení, jímž se rozumí právní posouzení jiné skutkové okolnosti, která má význam z hlediska hmotného práva. Z dikce ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. přitom vyplývá, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat toliko vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud tedy není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat postup soudů nižších stupňů při dokazování a hodnocení důkazů, ale vychází toliko z konečných skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů a v návaznosti na tato stabilizovaná skutková zjištění posuzuje správnost aplikovaného hmotně právního posouzení . Tato skutková zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Nejvyšší soud v řízení o dovolání není jakousi třetí instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť těžiště dokazování leží v řízení před soudem prvního stupně, jehož skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat toliko soud odvolací prostředky k tomu určenými zákonem (např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02). Porušení určitých procesních ustanovení může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle §265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l ) tr. ř.], (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejícím odstavci tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
Pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tedy nelze podřadit námitky, v rámci nichž obviněný namítá nesprávné hodnocení důkazů (zejména výpověď poškozeného M. H., spoluobviněného P. S., kteroužto označil za zmatečnou a neurčitou, a svědka M. J.) a z toho odvozená vadná skutková zjištění (kdy obviněný uvedl, že do předmětného bytu šel sám; spadají sem námitky stran nedostatečných zjištění stran toho, kolik osob do bytu vešlo a jak se zde chovaly, proč poškozený uvedený incident oznámil až devět měsíců po tom, co k návštěvě obviněného u něho doma došlo, a jakou podobu měl mít údajný psychický nátlak na poškozeného), když současně prosazuje vlastní hodnotící úvahy ve vztahu k provedeným důkazům (obecná námitka, že tvrzené skutečnosti z provedených důkazů nevyplývají) a vlastní verzi skutkového stavu věci (kdy obviněný trvá na tom, že do bytu poškozeného šel sám, žádných pohrůžek se vůči poškozenému nedopustil, kdy se jednalo o zcela řádné inkaso pohledávky).
Takto obviněným vznesené námitky jsou tak založeny na podkladě jeho vlastního hodnocení provedených důkazů, zejména výpovědi poškozeného. Takto uplatněné námitky se ve skutečnosti týkají procesní stránky věci (provádění a hodnocení důkazů) a směřují (v prospěch obviněného) k revizi skutkových zjištění, ze kterých odvolací soud při hmotně právním posouzení skutku vycházel. Z uvedených skutkových (procesních) výhrad tedy obviněný vyvozuje závěr o nesprávném právním posouzení skutku a jiném nesprávném hmotně právním posouzení. To znamená, že obviněný výše uvedený dovolací důvod částečně nezaložil na hmotně právních - byť v dovolání formálně proklamovaných - důvodech, nýbrž na procesním základě (§2 odst. 5, 6 tr. ř.) se domáhal přehodnocení soudem učiněných skutkových závěrů .
Formulace dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který obviněný V. R. uplatnil, znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, 7 tr. ř. Jestliže tedy obviněný namítl nesprávnost právního posouzení skutku a jiné nesprávné hmotně právní posouzení, ale tento svůj názor ve skutečnosti částečně dovozoval především z tvrzeného nesprávného hodnocení důkazů a vadných skutkových zjištění, pak soudům nižších stupňů nevytýkal vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Mezi procesní námitky spadají i námitky obviněného stran porušení jeho práva na spravedlivý proces či některých zásad trestního řízení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle §265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l ) tr. ř.], (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).
Se zřetelem k zásadám, které vyplývají z ústavně garantovaného práva na spravedlivý proces, může Nejvyšší soud zasáhnout do skutkového základu rozhodnutí napadeného dovoláním jen výjimečně, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy, jak ostatně namítl i obviněný. Takový rozpor spočívá zejména v tom, že skutková zjištění soudů nemají vůbec žádnou vazbu na obsah důkazů, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, jestliže skutková zjištění soudů jsou pravým opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna , apod. Zásahu do skutkových zjištění soudů, kterého se obviněný v rámci svých námitek v podstatě dožaduje, je dovolací soud oprávněn přistoupit jen ve zvlášť výjimečných případech, kdy v této oblasti soudy pochybily naprosto markantním a křiklavým způsobem narážejícím na limity práv spojených se spravedlivým procesem, jež jsou chráněny právními předpisy nejvyšší právní síly. Jinými slovy tehdy, prokáže-li se existence tzv. extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé.
O takový případ se v projednávané věci nejedná, neboť Nejvyšší soud se k existenci tzv. extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními Okresního soudu v Táboře, která se stala podkladem napadeného usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích − pobočka v Táboře, na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé neshledal. Skutková zjištění soudů mají zřejmou obsahovou návaznost na provedené důkazy. Je třeba konstatovat, že po stránce obsahové byly důkazy soudem nalézacím hodnoceny dostačujícím způsobem právě v souladu s jinými objektivně zjištěnými okolnostmi a to nejen ve svém celku, ale v každém tvrzení, které z nich vyplývalo. Namítal-li obviněný, že jeho vina je založena na důkazu ve formě výpovědi poškozeného M. H., pak se jedná ze stran obviněného o nesprávný závěr. Ve věci byly provedeny i další důkazy, zejména výpověď obviněného P. S., a svědkyně I. V., stejně jako byly čteny protokoly o rekognici, předložena fotodokumentace, e-mailová korespondence mezi obviněnými či znalecký posudek z oboru písmoznalectví. Soudy obou stupňů založily svá rozhodnutí na náležitém rozboru výsledků dokazování v dané věci a právní kvalifikaci odůvodnily zjištěným skutkovým stavem věci, který vzaly při svém rozhodování v úvahu. Na existenci extrémního rozporu nelze usuzovat jen proto, že z předložených verzí skutkového děje, jednak obviněného a jednak poškozeného, se soudy přiklonily k verzi uvedené poškozeným, resp. obžalobou. Hodnotí-li soudy provedené důkazy odlišným způsobem než obviněný, neznamená tato skutečnost automaticky porušení zásady volného hodnocení důkazů, zásady in dubio pro reo, případně dalších zásad spjatých se spravedlivým procesem.
Nelze opomenout ani určitou nesrovnalost v rámci argumentace obviněného, který sice na jedné straně vehementně trvá na tom, že do bytu vstoupil sám („byl v bytě poškozeného sám“, … „poškozeného navštívil sám“), na straně druhé však jeho argumentace v podstatě připouští přítomnost dalších osob, kdy poukazuje na to, že „neměl možnost jakkoli ovlivnit chování spolupachatelů a případný exces“.
Část námitek obviněného však lze pod jím uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadit. Jedná se zejména o námitky stran nenaplnění některých zákonných znaků skutkových podstat souzených trestných činů.
Obviněný ve vztahu ke zločinu vydírání podle §175 odst. 1, 2 písm. b) tr. zákoníku namítl nenaplnění znaku „použití pohrůžky násilí“, kdy uvedl, že z odůvodnění rozsudku, ani z provedených důkazů není zřejmé, jaké pohrůžky násilí měli obvinění použít.
Zločinu podle §175 odst. 1, 2 písm. b) tr. zákoníku se dopustí ten, kdo jiného násilím, pohrůžkou násilí nebo pohrůžkou bezprostředního násilí nebo pohrůžkou jiné těžké újmy nutí , aby něco konal , opominul neboť trpěl, spáchá-li takový čin nejméně se dvěma osobami .
Objektem trestného činu je zde svobodné rozhodování člověka v nejširším slova smyslu. Objektivní stránka spočívá v tom, že pachatel nutí jiného k tomu, aby něco konal, opominul nebo trpěl, a to násilím, pohrůžkou násilí nebo jiné těžké újmy. Čin je dokonán násilným jednáním nebo pohrůžkou násilí nebo jiné těžké újmy (arg. „nutí, aby…“) a nevyžaduje se, aby pachatel dosáhl toho, co sledoval. Cíl pachatele musí však být adresován poškozenému, a ten jej musí vnímat.
Násilím se rozumí použití fyzické síly k překonání nebo zamezení kladeného nebo očekávaného odporu . Násilí musí být prostředkem nátlaku na vůli napadeného . Není podmínkou, aby napadený poškozený kladl odpor, např. když si je vědom fyzické převahy útočníka nebo útočníků a z obavy před dalším násilím odpor raději vůbec neprojevuje a plně se podrobuje vůli pachatele. Násilí zpravidla směřuje proti vydíranému, lze je však spáchat i proti jiné osobě nebo věci, pokud je prostředkem nátlaku na vůli vydíraného poškozeného. Pohrůžkou násilí se rozumí jak pohrůžka bezprostředního násilí , tak i pohrůžka násilí, které má být vykonáno nikoli ihned, ale teprve v bližší nebo vzdálenější budoucnosti . Při srovnání s pohrůžkou bezprostředního násilí je tedy pohrůžka násilí širší, ježto může obsahovat hrozbu, že násilí bude použito s odstupem času . Postačí zde pohrůžka násilí nikoli bezprostředního (dopisem, telefonicky apod.) . Jedná se o trestný čin tzv. předčasně dokonaný, neboť je dokonán již užitím pohrůžky násilí v úmyslu přimět jiného, aby něco konal, opominul či trpěl.
Uvedená pohrůžka násilí byla v projednávané věci učiněna konkludentně, neboť ze skutkové věty rozsudku se nepodává, že by byla jakákoli výhrůžka vyslovena nahlas. Ze skutkové věty se však podává, že tři osoby statné tělesné konstituce vstoupily nepozvány do bytu poškozeného, který se zde nacházel zcela sám, volně se po bytě pohybovaly, prohlížely si jeho věci, braly si bez jeho dovolení věci z lednice, tedy jednaly velmi suverénním způsobem, kdy jeden měl u sebe slzný plyn, navíc se neustále požadovaly vydání vysoké finanční částky s tím, že teprve po jejím vydání odejdou, kdy mu nedovolily telefonicky ověřit pravost jimi předloženého čestného prohlášení, tedy jejich jednání se vyznačovalo prvky zastrašování, které dotvářelo tísnivou atmosféru vzniklou již narušením privátního prostoru poškozeného a při nejmenším vzbuzovalo v poškozeném oprávněnou obavu o jeho zdraví. Jednání obviněných tak bylo zcela jistě sto vzbudit v poškozeném oprávněný strach, tedy obavy z toho, že by mu obvinění mohli fyzicky ublížit. Ze strany obviněných byl činěn psychický nátlak, který byl znásoben jejich nezvanou přítomností, počtem a fyzickou převahou a skutečností, že poškozený se v bytě nacházel sám, tedy demonstrací síly, která byla poškozeným vnímána jako alarmující. S ohledem na všechny tyto skutečnosti lze mít za to, že se jednalo o konkludentně učiněnou pohrůžku násilí, která směřovala vůči poškozenému a jejímž účelem bylo donutit jej k tomu, aby jim vydal peněžitý obnos. Obvinění svým jednáním naplnili znaky skutkové podstaty zločinu vydírání podle §175 odst. 1, 2 písm. b) tr. zákoníku.
Ve vztahu k přečinu porušování domovní svobody podle §178 odst. 1 tr. zákoníku pak obviněný namítl, že nebyl naplněn znak „neoprávněného vniknutí do obydlí jiného“.
Přečinu podle §178 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo neoprávněně vnikne do obydlí jiného nebo tam neoprávněně setrvá.
Objektem tohoto trestného činu je domovní svoboda zaručená čl. 12 Listiny základních práv a svobod. Chráněna je domovní svoboda (svoboda obydlí – srov. R 16/1995) jak vlastníka, tak uživatele domu, bytu nebo jiné prostory sloužící k bydlení a příslušenství k nim náležející (obydlí). Zásahy do této svobody jsou přípustné jen na základě zákona (srov. §82 a násl. tr. ř.).
Neoprávněným vniknutím do obydlí jiného je nežádoucí, bez souhlasu nebo proti vůli oprávněného uživatele uskutečněné vejití do domu, bytu nebo jiné prostory sloužící k bydlení , jakož i do příslušenství k nim náležející, jímž se zasahuje do domovní svobody jiného.
V projednávané věci obvinění vstoupili do bytu poškozeného proti jeho vůli, neboť nelze dovozovat, že pokud poškozený do bytu vstoupil sám, tímto gestem současně vyzval jemu do oné chvíle zcela neznámé osoby, aby za ním do bytu vstoupily. Pokud pak obviněný namítá, že poškozený jim ve vstupu nijak fyzicky ani verbálně nebránil, je třeba mít na paměti, že všichni obvinění vstoupili do bytu bez vyzvání, což přispělo k atmosféře obav poškozeného, pro kterého byl celý incident stresující a lze předpokládat, že ze způsobu, jak se věc vyvíjela, usoudil, že případný vzdor vůči obviněným je zbytečný. To však zcela jistě neznamená, že jejich přítomnost v bytě poškozeného byla vítaná, resp. nelze si uvedené vykládat tak, že je poškozený do bytu pozval. Uvedené námitce tedy Nejvyšší soud nepřisvědčil.
Za zcela nepřípadnou považuje Nejvyšší soud komparaci uvedeného jednání obviněných a policejního zásahu, neboť zcela jistě nelze srovnávat povolenou, tedy oprávněnou akci ozbrojených složek policie, kdy existuje oprávněný předpoklad, že jde o stíhání trestné činnosti, s akcí několika fyzických osob, při níž tyto neoprávněně vstoupí do obydlí jiného a následně takto poškozenou osobu nutí k vydání věci, na kterou navíc ani nemají nárok.
Pod uvedený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze pak s určitou dávkou benevolence (s ohledem na způsob uplatnění námitky) podřadit námitky stran nekonkrétnosti znění skutkové věty a s tím související námitky nenaplnění ustanovení o spolupachatelství.
Podle ustanovení §23 tr. zákoníku byl-li trestný čin spáchán úmyslným společným jednáním dvou nebo více osob, odpovídá každá z nich, jako by trestný čin spáchala sama (spolupachatelé).
Je potřebné připomenout, že spolupachatelství předpokládá jednak spáchání trestného činu společným jednáním a dále úmysl k tomu směřující. O společné jednání jde tehdy, jestliže každý ze spolupachatelů naplnil svým jednáním všechny znaky skutkové podstaty trestného činu, nebo jestliže každý ze spolupachatelů svým jednáním uskutečnil jen některý ze znaků skutkové podstaty trestného činu, jež je pak naplněna jen souhrnem těchto jednání , anebo jestliže jednání každého ze spolupachatelů je aspoň článkem řetězu, přičemž jednotlivé činnosti – články řetězu – směřují k přímému vykonání trestného činu a jen ve svém celku tvoří jeho skutkovou podstatu a působí současně (srov. rozhodnutí č. 15/1967, č. 36/1973 Sb. rozh. tr.). Úmysl spolupachatelů zahrnuje jak jejich společné jednání, tak i sledování společného cíle (porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem). Spolupachatelství jako společné jednání dvou nebo více osob musí naplňovat znaky jednání popsaného v příslušné skutkové podstatě téhož trestného činu. K naplnění pojmu spolupachatelství není třeba, aby se všichni spolupachatelé zúčastnili na trestné činnosti stejnou měrou. Stačí i částečné přispění, třeba i v podřízené roli, jen když je vedeno stejným úmyslem jako činnost ostatních pachatelů , a je tak objektivně i subjektivně složkou děje, tvořícího ve svém celku trestné jednání.
Odvolací soud připustil, že ve vztahu k počtu pachatelů je ve skutkové větě rozsudku určitá nepřesnost. „ Nalézací soud totiž v popisu skutku uvádí, že v bytě byli tři pachatelé, a to obžalovaný R. a dva neznámí muži. Třetí – míněno třetí z neustanovených pachatelů – čekal přede dveřmi “ (str. 8 napadeného usnesení). I přesto lze jednání obviněného z uvedeného popisu skutku zcela jasně vyvodit.
Z provedeného dokazování vyplynulo, že obviněný se spolu s dalšími dosud neustanovenými pachateli vypravil do bytu poškozeného s úmyslem od tohoto získat částku ve výši 500.000,- Kč (následně 400.000,- Kč), tedy jak správně dovodil státní zástupce, lze si stěží představit, že by mezi nimi nebyla alespoň nějaká dohoda stran toho, jak si budou u poškozeného počínat, resp. z jejich jednání, kdy jedna z osob zůstala hlídat přede dveřmi a další tři vstoupily do bytu, je zřejmé, že každý z nich měl alespoň rámcovou představu o své „roli“ a podle toho si v bytě počínal. Navíc nebylo prokázáno, že by mezi nimi nastala nějaká nehoda stran toho, co bude následovat poté, co jim bylo poškozeným sděleno, že uvedenou částku nemá fyzicky u sebe, ale musí jí vybrat z účtu v bance.
S ohledem na skutečnost, že Nejvyšší soud je stabilizovanými skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů vyjádřených ve skutkové větě rozsudku vázán a nedovodil-li současně, že by se jednalo o případ extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy, dospěl k závěru, že obviněným podané dovolání není zatíženo vytýkanými vadami, což znamená, že dovolání obviněného nebylo možno přiznat jakékoli opodstatnění.
IV.
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne , jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora stručně (§265i odst. 2 tr. ř.) uvedené důvody Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona dovolání obviněného V. R. odmítl .
Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 30. července 2014
Předseda senátu:
JUDr. Petr Šabata