ECLI:CZ:NS:2014:3.TDO.831.2014.1
sp. zn. 3 Tdo 831/2014-37
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 30. července 2014 o dovolání, které podal obviněný Z. F. proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 24. 2. 2014, sp. zn. 6 To 37/2014, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 74 T 81/2013, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného Z. F. odmítá .
Odůvodnění:
I.
Rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 29. 11. 2013, sp. zn. 74 T 81/2013, byl obviněný Z. F. uznán vinným jednak trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, 2 zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona , účinného do 31. 12. 2009 (dále jen „tr. zák.“), kterého se dopustil dle skutkových zjištění popsaných pod bodem 1. výroku o vině tím, že „ v přesně nezjištěné době roku 2008, v podvodném úmyslu navštívil poškozeného M. P. v místě jeho trvalého bydliště na ul. G. v O. – Z., kde ho přiměl k zapůjčení finanční částky ve výši 47.000,- Kč na zaplacení pohřbu svého zemřelého otce s tím, že mu peníze vrátí, ale do současné doby mu tyto peníze nevrátil a dle svých finančních příjmů a majetkových poměrů v té době, ani neměl dostatek finančních prostředků na vrácení těchto peněz, čímž způsobil škodu poškozenému M. P. ve výši 47.000,-Kč, ačkoliv byl dne 9. 10.2006 odsouzen rozsudkem Okresního soudu v Ostravě pod zn. 5 T 107/2006, který nabyl právní moci dne 23. 8. 2007, pro spáchání trestného činu podvodu podle ust. §250 odst. 1, odst. 2 zákona č. 140/1961 Sb. účinného do 31. 12. 2009, k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání patnácti měsíců se zařazením pro jeho výkon do věznice s ostrahou, kdy trest vykonal dne 4. 11. 2009 “,
jednak přečinem podvodu podle §209 odst. 1, 2, 3 zákona č. 40/2009 sb., trestního zákoníku , účinného od 1. 1. 2010 (dále jen „tr. zákoník“), kterého se dle skutkových zjištění dopustil jednáním popsaným pod body 2. a 3. výroku o vině tím, že:
2) „ v době od 18. 3. 2010 do 21. 3. 2010 v obci H., části D. S., v rodinném domě, pod příslibem zajištění koupě osobního motorového vozidla zn. Škoda Octavia z N., od poškozené D. G., trv. bytem D. S., H., postupně převzal dne 18. 3. 2010 finanční hotovost 20.000,- Kč, dne 19. 3. 2010 převzal finanční hotovost 12.000,- Kč, dne 20. 3. 2010 převzal finanční hotovost 5.000,- Kč a dne 21. 3. 2010 převzal finanční hotovost 5.500,- Kč, ačkoliv věděl, že vozidlo nikdy nezajistí, což také do dnešního dne neučinil a celkovou částku ve výši 42.500,- Kč dosud poškozené nevrátil “,
3) „ v době od 28. 4. 2010 do 1. 6. 2010 jednak v S., S. a jednak v P., na čerpací benzinové stanici Euro Oil, vylákal a převzal od poškozené A. T., trvale bytem S., postupně finanční hotovost a to dne 28. 4. 2010 částku 10.000,- Kč, dne 3. 5. 2010 částku 35.000,- Kč, dále v měsíci květnu 2010 částku 18.000,- Kč, dne 8. 5. 2010 částku 15.000,- Kč, dne 10. 5. 2010 částku 10.000,- Kč, dne 12. 5. 2010 částku 15.000,- Kč, dne 13. 5. 2010 částku 10.000,- Kč, dne 19. 5. 2010 částku 15.000,- Kč, dne 22. 5. 2010 částku 12.000,-Kč, dne 24. 5. 2010 částku 12.000,- Kč a dále do konce měsíce června částku 48.000,- Kč, celkem tedy 200.000,- Kč s příslibem provedení stavebních úprav rodinného domu v obci S., přičemž tyto stavební úpravy provedl jen z minimální části, podle odborného vyjádření ve výši 44.910,96 Kč, materiál dodal pouze částečně a to dle odborného vyjádření v celkové hodnotě 4.022,10 Kč a finanční hotovost ve výši 151.066,94 Kč si ponechal a použil pro svou vlastní potřebu,
kdy jednáním ad 3 - 4) způsobil škodu v celkové výši 193.566,94 Kč, ke škodě poškozené D. G. a poškozené A. T. “;
dále zločinem podvodu podle §209 odst. 1, 2, 4 písm. d) tr. zákoníku , kterého se dle skutkových zjištění dopustil jednáním podrobně popsaným pod body 4. – 23. výroku o vině, kdy tímto jednáním způsobil škodu v celkové výši 608.500,- Kč, ke škodě poškozeného M. P. a poškozených Ľ. a V. Ó.;
a přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. e) tr. zákoníku , ve znění účinném do 13. 1. 2013, kterého se dle skutkových zjištění popsaných pod bodem 24. výroku o vině dopustil jednáním spočívajícím v tom, že „ ačkoliv mu byla dne 3. 3. 2011 řádně do vlastních rukou doručena výzva k nastoupení trestu odnětí svobody z rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 10. 8. 2010 pod sp. zn. 73 T 53/2009, který nabyl právní moci dne 4. 2. 2011 a kterým byl odsouzen pro spáchání trestného činu podvodu podle ustanovení §250 odstavec 1 trestního zákona č. 140/1961 Sb., účinného do 31. 12. 2009, k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 9 (devět) měsíců se zařazením do věznice s ostrahou, přičemž ve výzvě mu bylo stanoveno místo nástupu trestu ve věznici O. s termínem nástupu nejpozději do 1 (jednoho) týdne od převzetí, přesto v období od 10. 3. 2011 do 24. 5. 2012 do Věznice O. úmyslně nenastoupil do výkonu trestu odnětí svobody, kdy v nástupu trestu odnětí svobody mu nebránila žádná závažná překážka a do výkonu trestu odnětí svobody musel být dodán dne 24. 5. 2012 orgány Policie České republiky “.
Za to byl obviněný odsouzen podle §209 odst. 4 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 4 (čtyř) roků a 6 (šesti) měsíců, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou.
Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla dále obviněnému uložena povinnost zaplatit na náhradě škody poškozeným:
D. G., trvale bytem H. – D. S., částku ve výši 42 500,- Kč,
Ľ. Ó., trvale bytem S., O. – V., částku ve výši 250.000,- Kč,
A. T., trvale bytem S. – S., částku ve výši 151.066,94 Kč.
Podle §229 odst. 2 tr. ř. byli poškození A. T. a Ľ. Ó. odkázáni se zbytky svých nároků na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 29. 11. 2013, sp. zn. 74 T 81/2013, podal obviněný Z. F. odvolání směřující do všech výroků napadeného rozsudku.
O odvolání rozhodl Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 24. 2. 2014, sp. zn. 6 To 37/2014 , a to tak, že odvolání obviněného Z. F. podle §256 tr. ř. zamítl.
II.
Proti citovanému usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 24. 2. 2014, sp. zn. 6 To 37/2014, podal obviněný prostřednictvím svého advokáta dovolání (č. l. 707 - 709), v rámci něhož uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s tím, že jde o nesprávné právní posouzení skutku a jiné nesprávné hmotně právní posouzení, pokud jde o skutky pod body 4. až 23. výroku z odsuzujícího rozsudku.
Obviněný namítl, že v dané trestní věci došlo ve vztahu ke skutkům pod body 4. až 23. výroku o vině k nesprávnému hmotně právnímu posouzení skutku jako kvalifikované skutkové podstaty trestného činu podvodu. Je přesvědčen, že soud měl vzít za prokázanou pouze tu škodu, která byla způsobena poškozenému Ľ. Ó. ve výši 259.500,- Kč, tedy jednáním popsaným pod skutky 12. až 23. Naopak škodu ve výši 349.500,- Kč, kterou měl způsobit poškozenému M. P. v rámci skutků popsaných pod body 4. až 11., z provedeného dokazování stanovit nejde. Z výpovědí svědků J. P., M. P. a H. B. se jednoznačně podává, že v domácnosti spolu s M. P. žily v rozhodné době ještě další osoby, kdy se mělo jednat o drogového dealera s rodinou, přičemž těmto osobám měl poškozený poskytovat ze svých prostředků (jak uspořených, tak z důchodu a půjček) v nezjištěné výši finanční plnění a kdy podle poznatků měly tyto osoby či osoba skončit posléze ve výkonu trestu. Poškozený však tuto skutečnost zamlčel. Skutečnost poskytovaného finančního plnění třetím osobám a tím pádem výše škody, kterou měl obviněný M. P. způsobit, tak zůstala nevyšetřena. Soudy totiž v nastíněném ohledu (výše škody) skutkový stav ani spolehlivě nezjišťovaly. Ve prospěch skutečnosti, že výše škody, ze které soudy při právní kvalifikaci skutku vyšly, je pochybná, hovoří jednak i fakt kvitance dluhu M. P., kterou obviněný v originále soudu předložil a dále to, že se M. P. ani s náhradou škody k trestnímu řízení nepřipojil.
Dále obviněný namítl porušení zásady ústnosti při hlavním líčení, kdy místo výslechů svědků J. P., M. P. a H. B. byly pouze čteny protokoly z přípravného řízení, čímž mělo dojít k porušení ustanovení trestního řádu. Tito svědci včetně poškozeného měli být vyslechnuti při samotném hlavním líčení jednak již podle samotné obžaloby a rovněž obviněný při samotném hlavním dne 25. 7. 2013 prostřednictvím svého advokáta se čtením výpovědí z přípravného řízení nesouhlasil a trval na výslechu těchto svědků, přičemž tento postoj byl opakován v návrhu na provedení důkazů ještě závěrem hlavních líčení konaných dne 17. 9. 2013 a 15. 11. 2013 včetně odůvodnění tohoto návrhu a rovněž v omluvě z nařízeného hlavního líčení nařízeného na den 17. 10. 2013. Poškozený J. P. tedy nemohl být osobně konfrontován s písemnou kvitancí o bezdlužnosti obviněného, a ani nemohl objasnit, jakými částkami podporoval třetí osoby ze svých úspor, důchodu a půjček. Výše škody tak nebyla spolehlivě zjištěna, v důsledku čehož je zásadně zpochybněna aplikace čtvrtého odstavce zákonného ustanovení §209 tr. zákoníku.
V neposlední řadě obviněný argumentuje tím, že jeho jednání bylo soudy nižších stupňů v bodech 4. až 11. a 12. až 23. výroku rozsudku nalézacího soudu nesprávně posouzeno jako pokračující trestný čin, kdy se dle jeho názoru mělo jednat o dva samostatné skutky. Uvedl, že věci byly pouze spojeny ke společnému projednání, ale skutky měly být i nadále posuzovány samostatně, přičemž by jim přiléhala sice kvalifikovaná skutková podstata, ale v nižším odstavci, který by odůvodňoval uložení mírnějšího trestu. I tak se skutek pod body 4. až 11. a 12. až 23. vzájemně liší již osobami poškozených, místem údajného spáchání a časem údajného spáchání. V rámci časové návaznosti soudy nezkoumaly, jakou by bylo nutno učinit přípravu k oběma jednáním, čemu by měly získané prostředky sloužit atd. Nelze tedy tak, jak to učinil odsuzující rozsudek, výši spatřované škody bez dalšího sečíst, čímž mělo být odůvodněno naplnění kvalifikované skutkové podstaty s vyšší trestní sazbou.
Na základě výše uvedených námitek obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil dovoláním napadené usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 24. 2. 2014, sp. zn. 6 To 37/2014, a přikázal krajskému soudu k novému projednání a rozhodnutí.
K dovolání obviněného se ve smyslu znění §265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“).
Poté, co zopakoval dosavadní průběh řízení a námitky obviněného, uvedl, že k námitkám dovolatele týkajícím se nesprávné právní kvalifikace související s chybným vyčíslením škody ze strany soudů lze tedy uvést, že nalézací soud je dle §2 odst. 6 tr. ř. oprávněn hodnotit důkazy podle svého vnitřního přesvědčení založeném na pečlivém uvážení okolností případu jak jednotlivě, tak v jejich souhrnu. Okresní soud dle §125 tr. ř. uvedl konkrétní důkazy, ze kterých vycházel, a jak tyto důkazy hodnotil. V postupu soudu nalézacího a následně soudu odvolacího tak nebylo shledáno pochybení, jež by svědčilo pro existenci extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními soudu a jeho právními závěry. Užití výše uvedené právní kvalifikace je tak plně opodstatněno.
K námitce obviněného týkající se chybného posouzení předmětného skutku jakožto trestného činu pokračujícího lze dle státního zástupce konstatovat, že tato není přiléhavá, neboť jak správně uvedl odvolací soud, z popisů skutků je zcela zjevné, že jednotlivé dílčí útoky vedené proti poškozeným byly spojeny jednotným záměrem, tj. úmyslem získat finanční prostředky ke škodě cizích osob, blízkou souvislostí časovou a v předmětu útoku, přičemž v bodech 4. až 23. rozsudku nalézacího soudu byla v souhrnu naplněna skutková podstata zločinu podvodu podle §209 odst. 1, 2, 4 písm. b) tr. zákoníku. K dalším v dovolání uváděným námitkám obviněného pak konstatoval, že se míjí s uplatněným dovolacím důvodem ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Vzhledem k výše uvedeným závěrům státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.
III.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 24. 2. 2014, sp. zn. 6 To 37/2014, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, přičemž směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku, kterým byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest. Obviněný je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Nejvyšší soud se dále zabýval otázkou opodstatněnosti obviněným uplatněných dovolacích důvodů.
Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo nutno posoudit, zda obviněným Z. F. vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V rámci dovolacího důvodu dle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení, jímž se rozumí právní posouzení jiné skutkové okolnosti, která má význam z hlediska hmotného práva. Z dikce ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. přitom vyplývá, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat toliko vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud tedy není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat postup soudů nižších stupňů při dokazování a hodnocení důkazů, ale vychází toliko z konečných skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů a v návaznosti na tato stabilizovaná skutková zjištění posuzuje správnost aplikovaného hmotně právního posouzení . Tato skutková zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Nejvyšší soud v řízení o dovolání není jakousi třetí instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť těžiště dokazování leží v řízení před soudem prvního stupně, jehož skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat toliko soud odvolací prostředky k tomu určenými zákonem (např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02). Porušení určitých procesních ustanovení může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle §265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l ) tr. ř.], (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).
Při posuzování, zda je oprávněné tvrzení dovolatele o existenci dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně. Kdyby měl dovolací soud dospět k jinému závěru ohledně předmětného skutku, jak se toho v konečném důsledku ve svém dovolání domáhá obviněný, musel by zásadním způsobem modifikovat zmíněná rozhodná skutková zjištění, k nimž dospěly soudy obou stupňů, resp. od nich odhlédnout. Takový způsob rozhodnutí však není v dovolacím řízení možný ani přípustný, jak již výše Nejvyšší soud zdůraznil.
Formulace dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který obviněný Z. F. uplatnil, znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, 7 tr. ř. Jestliže tedy obviněný namítl nesprávnost právního posouzení skutku a jiné nesprávné hmotně právní posouzení, ale tento svůj názor částečně dovozoval z tvrzeného nesprávného hodnocení důkazů (námitky stran výpovědí poškozeného J. P. a svědkyň M. P. a H. B., stejně jako písemné kvitance o bezdlužnosti obviněného, kterou soudu předložil, kdy sem spadá i námitka neprovedení obviněným navrhovaného výslechu uvedených osob v pozici svědků v rámci hlavního líčení, a to zejména k odstranění rozporů v jejich výpovědích, resp. ke konfrontaci poškozeného s písemnou kvitancí o bezdlužnosti obviněného) a z nich vyplývajících vadných skutkových zjištění (zejména stran zjištění, jaká plnění poskytoval třetím osobám poškozený M. P. a zda zde existoval nějaký závazek obviněného vůči jeho osobě), pak soudům nižších stupňů nevytýkal vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení . Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, jak dovolatel sám dovozuje, nikoli však podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle §265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l ) tr. ř.], (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).
Mezi procesní ustanovení, a tedy pod uvedený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nepodřaditelnou, spadá i námitka stran porušení zásady ústnosti zakotvená v ustanovení §2 odst. 11 tr. ř., v rámci níž obviněný namítl, že výpovědi svědků z přípravného řízení nebyly znovu provedeny před soudem, ale toliko čteny, a to přes jeho nesouhlas. Nejvyšší soud k uvedenému podotýká, že podle §211 odst. 1 věta druhá tr. ř., jestliže se obžalovaný, který byl k hlavnímu líčení řádně předvolán, bez omluvy nedostaví, nebo se bez vážného důvodu z jednací síně vzdálí, souhlas obžalovaného s přečtením takového protokolu o výslechu svědka není třeba a postačí souhlas státního zástupce . Jelikož uvedenou námitku uplatnil obviněný již v rámci řádného opravného prostředku, odvolací soud se jí zabýval a v této souvislosti uvedl, že „ snaha obžalovaného o výslech svědků v hlavním líčení byla pouze formální, neboť jak vyplývá z průběhu řízení před okresním soudem, obžalovaný se opakovaně k hlavnímu líčení nedostavoval a nevyjadřoval se tak ani k výpovědím svědků, kteří byli v hlavním líčení vyslechnuti. Proto dospěl krajský soud k závěru, že pokud osobní výslech svědků okresní soud nepovažoval v hlavním líčení za nutný, jedná se o přijatelný závěr, který vyplývá ze skutečností, že rozhodování o vině nestojí na jediné svědecké výpovědi. V takovém případě by nepochybně byl osobní výslech svědka okresním soudem nezbytný “ (str. 3 napadeného usnesení). S takovýmto závěrem se Nejvyšší soud zcela ztotožňuje.
Nad rámec výše uvedeného Nejvyšší soud poznamenává, že ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. nestanoví žádná pravidla, jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých typů či druhů jednotlivých důkazů. Soud totiž v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést, případně zda a nakolik se jeví být nezbytným dosavadní stav dokazování doplnit. S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů tedy usuzuje, nakolik se jeví např. návrhy stran na doplnění dokazování a zda jsou tyto důvodné a které mají naopak z hlediska zjišťování skutkového stavu věci jen okrajový, nepodstatný význam. Shromážděné důkazy potom hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodování o rozsahu dokazování tak spadá do jeho výlučné kompetence. Z obsahu napadeného usnesení Krajského soudu v Ostravě, stejně jako jemu předcházejícího rozsudku Okresního soudu v Ostravě je zřejmé, že soudy svůj hodnotící postup vysvětlily zcela jasně a srozumitelně v souladu s pravidly ustanovení §2 odst. 6 tr. ř.
Pod obviněným uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze však podřadit námitku stran nesprávného zjištění výše způsobené škody u skutků pod body 4. až 11. z výroku rozsudku, resp. námitka, že z provedeného dokazování nebylo možno výši škody určit, kdy poškozený měl peníze půjčovat dalším lidem.
Skutečnost, zda poškozený sdílel domácnost s dalšími osobami, kterým mohl půjčovat peníze, je v projednávané věci zcela bezpředmětná a na výši způsobené škody, která spočívala v tom, že obviněný pod různými záminkami a falešným slibem vylákal od poškozeného peníze, nemá vliv. Uvedená škoda vznikla v přímé souvislosti s jednáním obviněného.
Je pravdou, že se zřetelem k zásadám, které vyplývají z ústavně garantovaného práva na spravedlivý proces, může Nejvyšší soud zasáhnout do skutkového základu rozhodnutí napadeného dovoláním, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. Takový rozpor spočívá zejména v tom, že skutková zjištění soudů nemají vůbec žádnou vazbu na obsah důkazů, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, jestliže skutková zjištění soudů jsou pravým opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna, apod. V posuzovaném případě však Nejvyšší soud žádný extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními Okresního soudu v Ostravě, která se stala podkladem napadeného usnesení Krajského soudu v Ostravě, na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé neshledal.
Skutková zjištění soudů mají jasnou obsahovou návaznost na provedené důkazy, a to zejména svědecké výpovědi poškozeného M. P. o okolnostech, za kterých došlo k poskytnutí peněžních prostředků obviněnému v rámci skutků pod body 4. až 11., stejně jako ze svědecké výpovědi M. P., vnučky poškozeného, P. P., vnuka poškozeného, H. B., dcery poškozeného, dále svědka M. Ž., který se vyjádřil ke skutku pod bodem 10. výroku z rozsudku, svědkyně H. H. a svědkyně J. K., tak i listinných důkazů, prokazujících zejména převod peněžních prostředků poškozeného na obviněného (poštovní poukázka typu D ze dne 13. 12. 2010, smlouva o půjčce ze dne 12. 12. 2010).
Co se týče hodnocení předmětných důkazů, je třeba konstatovat, že po stránce obsahové byly soudem nalézacím hodnoceny velmi obezřetným způsobem právě v souladu s jinými důkazy a objektivně zjištěnými okolnostmi a to nejen ve svém celku, ale v každém tvrzení, které z nich vyplývalo. Stejně tak se soudy důkladně zabývaly povahou a obsahem listiny ze dne 28. 4. 2011, kterou předložil obviněný s tím, že se jedná o listinu stvrzující skutečnost, že poškozenému žádné peníze nedluží a byla mu vrácena hotovost ve výši 250.000,- Kč. Nalézací soud po zhodnocení předložené listiny dospěl k závěru, že „ předmětnou listinu ze dne 28. 4. 2011 předložil obžalovaný ve fotokopii s údajným podpisem poškozeného M. P. Shodnou listinu, avšak bez podpisu předkládá sám poškozený M. P. Z výpovědí svědka P. bylo jednoznačně prokázáno, že obžalovaný F. mu nikdy žádnou finanční hotovost ve výši 250 000,- Kč nevrátil. Předmětné listiny byly vzhledem k výše uvedeným skutečnostem vyhodnoceny tak, že se jednalo o listinu napsanou obžalovaným, aby se tímto způsobem vyvinil z vytýkaného jednání v dané věci “ (str. 16 rozsudku).
Soudy obou stupňů založily svá rozhodnutí na náležitém rozboru výsledků dokazování v dané věci a právní kvalifikaci odůvodnily zjištěným skutkovým stavem věci, který vzaly při svém rozhodování v úvahu. Z příslušné části odůvodnění rozsudku soudu Okresního soudu Ostravě jasně vyplývá, jaké skutečnosti soud vzal za prokázané, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se při hodnocení provedených důkazů řídil (zejména str. 13 až 16 odůvodnění rozsudku). Z odůvodnění rozhodnutí je rovněž patrno, jak se soud vypořádal s posouzením svědeckých výpovědí a listinných důkazů a jakými právními úvahami se řídil, když posuzoval prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení zákona.
Nejvyšší soud tedy námitkám obviněného stran výše způsobené škody nepřisvědčil. Nad rámec výše uvedeného dodává, v otázce skutkových závěrů je dovolací soud vázán skutkovými závěry učiněnými soudy nižších stupňů ve věci, zejména pak soudem nalézacím, kdy do těchto lze zasahovat toliko zcela výjimečně, a to pouze za situace naznačené výše, tedy, že to odůvodňuje právě extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy, který však v projednávané věci dovodit nelze. Na existenci extrémního rozporu však nelze usuzovat jen proto, že z předložených verzí skutkového děje, jednak obviněného a jednak obžaloby, se soudy přiklonily k verzi uvedené obžalobou. Hodnotí-li soudy provedené důkazy odlišným způsobem než obviněný, neznamená tato skutečnost automaticky porušení zásady volného hodnocení důkazů, zásady in dubio pro reo, případně dalších zásad spjatých se spravedlivým procesem.
Pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze taktéž podřadit námitku, v rámci níž obviněný namítl, že skutky pod body 4. až 11. a 12. až 23. výroku o vině, neměly být posouzeny jako jeden pokračující trestný čin, ale měly být posouzeny jako dva samostatné trestné činy. Nejvyšší soud shledal uvedenou námitku nedůvodnou.
Pokračováním v trestném činu se podle §116 tr. zákoníku rozumí takové jednání, jehož jednotlivé dílčí útoky vedené jednotným záměrem naplňují, byť i v souhrnu, skutkovou podstatu stejného trestného činu, jsou spojeny stejným nebo podobným způsobem provedení a blízkou souvislostí časovou a souvislostí v předmětu útoku.
Obviněný se vytýkaného jednání u skutků pod body 4. až 11. dopustil od listopadu 2010 do 7. 2. 2011, a u skutků pod body 12. až 23. pak od 19. 2. 2011 do 31. 3. 2011, tedy v rozmezí pouze několika málo dní. Jak u skutků pod body 4. až 11., tak u skutků pod body 12. až 23. se jednalo o vylákání peněz od poškozených, tedy jednotlivé dílčí útoky byly vedeny jednotným záměrem, tj. obohacením na úkor poškozených. Stejně tak je zřejmé, že obviněný užil stejný způsob provedení, kdy finanční prostředky od poškozených vylákal prostřednictvím falešných příslibů a pod nejrůznějšími záminkami, a tyto si následně ponechal pro svou potřebu, resp. doposud je nevrátil. K uvedené námitce se vyjádřil již odvolací soud, který uvedl, že „ z popisu skutků je zjevné, že jednotlivé dílčí útoky vedené proti různým poškozeným jsou naplněny jednotným záměrem, tj. získat finanční prostředky ke škodě jiných osob, jsou spojeny stejným způsobem provedení, tj. tvrzení nepravdivých skutečností za účelem vylákání peněz a rovněž byly páchány v časovém období, ve kterém jednotlivé útoky nemají několikaměsíční časový odstup. Za těchto okolností je závěr o pokračování v trestném činu, který učinil okresní soud, správný a zákonný “ (str. 4 napadeného usnesení).
S ohledem na skutečnost, že Nejvyšší soud je stabilizovanými skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů vyjádřených ve skutkové větě rozsudku vázán a nedovodil-li současně, že by se jednalo o případ extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy, dospěl k závěru, že obviněným podané dovolání není zatíženo vytýkanými vadami. Obviněný současně uplatnil námitky totožné s těmi, které byly již uplatněny v předcházejících fázích řízení, a Nejvyšší soud v této souvislosti připomíná, že „ opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) trestního ř. “ (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002 - Soubor rozh. NS č. 408, sv. 17).
IV.
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne , jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora stručně (§265i odst. 2 tr. ř.) uvedené důvody Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona dovolání obviněného Z. F. odmítl .
Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 30. července 2014
Předseda senátu:
JUDr. Petr Šabata