ECLI:CZ:NS:2014:3.TDO.959.2014.1
sp. zn. 3 Tdo 959/2014-19
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 20. srpna 2014 o dovolání, které podal obviněný M. H. proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem − pobočka v Liberci ze dne 15. 4. 2014, sp. zn. 55 To 81/2014, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v České Lípě pod sp. zn. 2 T 174/2013, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání obviněného M. H. odmítá .
Odůvodnění:
I.
Rozsudkem Okresního soudu v České Lípě ze dne 30. 1. 2014, sp. zn. 2 T 174/2013 , byl obviněný M. H. uznán vinným jednak zločinem ublížení na zdraví podle §146 odst. 1, 3 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku (dále jen „tr. zákoník“), jednak přečinem výtržnictví podle §358 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku, kterých se dle skutkových zjištění dopustil jednáním spočívajícím v tom, že „ dne 10. 7. 2013 v době kolem 16:00 hodin přijel osobním motorovým vozidlem tovární značky Škoda Octavia, na parkoviště před OD SPAR v D. ulici v Č. L., okres Č. L., kde zaparkoval poblíž bankomatu České spořitelny. a.s. na místo vyhrazené pro invalidy a částečně na chodník, následně jej J. P. upozornil za přítomnosti nejméně čtyř osob na to, že parkuje na místě určeném pro invalidy a na chodníku s tím, že v důsledku tohoto jeho špatného parkování není na chodníku dostatek místa k procházení chodců, načež obžalovaný ho začal verbálně vulgárně urážet, došlo mezi nimi ke slovní výměně názorů, poté J. P. odcházel směrem k prodejně květin a obžalovaný bez jakéhokoliv předchozího slovního varování jej doběhl a zezadu do něj silou oběma rukama strčil, a to do horní části zad, v důsledku čehož tento upadl na kovový rám dveří prodejny květin a následně na zem, čímž mu obžalovaný způsobil zranění spočívající v tržné ráně temene hlavy a tříštivé zlomenině horního konce levé pažní kosti s odlomením obou hrbolků, které si vyžádalo lékařské ošetření na ortopedii a traumatologii v NsP v Č. L. s dobou léčení v předpokládané délce 6-10 týdnů, kdy na obvyklém způsobu života byl omezen zejména bolestmi a nemožnostmi pohybu, kdy byl plně odkázán na pomoc druhých, a tohoto jednání se obžalovaný dopustil přesto, že byl odsouzen rozsudkem Okresního soudu v České Lípě ze dne 27. 3. 2013, č.j. 2T 56/2012-109, pro přečin výtržnictví podle §358 odst. 1 trestního zákoníku a přečin ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 trestního zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání devíti měsíců, jehož výkon mu byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání osmnácti měsíců “.
Za to byl obviněný odsouzen podle §146 odst. 3 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 4 (čtyř) let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou.
Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost zaplatit na náhradě škody poškozené Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky, Regionální pobočka Ústí nad Labem, pobočka pro Liberecký a Ústecký kraj, adresa pro doručování Česká Lípa, nám T. G. Masaryka 167, IČ 41 197518, částku ve výši 11.249,- Kč.
Proti rozsudku Okresního soudu v České Lípě ze dne 30. 1. 2014, sp. zn. 2 T 174/2013, podal obviněný odvolání směřující proti výroku o vině i trestu a na ně navazujícího výroku o náhradě škody.
O odvolání rozhodl Krajský soud v Ústí nad Labem − pobočka v Liberci usnesením ze dne 15. 4. 2014, sp. zn. 55 To 81/2014 , a to tak, že podle §256 tr. ř. odvolání obviněného zamítl.
II.
Proti citovanému usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem − pobočka v Liberci ze dne 15. 4. 2014, sp. zn. 55 To 81/2014, podal obviněný prostřednictvím svého advokáta dovolání (č. l. 144 - 145), v rámci něhož uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g), l ) t r. ř.
Obviněný namítl, že mu byl nesprávně uložen nepodmíněný trest odnětí svobody, neboť má za to, že u něho nebyly splněny podmínky uvedené §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku pro zařazení do věznice s ostrahou. Jednak nebyl dosud ve výkonu trestu odnětí svobody, jednak vedl do doby, než byl napadenými rozhodnutími odsouzen, řádný život. Navíc uzavřel s poškozeným dohodu o náhradě škody, a to na částku vyšší, než by zřejmě měl jinak uhradit, což bylo dle jeho slov možno považovat za skutečný projev lidskosti nad jednáním, které nezvládl. Proto bylo možné jeho jednání posoudit podle §307 tr. ř., tedy možnost podmíněného zastavení trestního stíhání, a přinejmenším mu uložit podmíněný trest. V této souvislosti poukazuje na své předešlé odsouzení za napadení bývalé manželky, kdy uvádí, že se jednalo o hysterickou a zveličenou reakci jeho bývalé ženy. Obviněný zpochybnil správnost právního posouzení skutku jako zločinu podle §146 odst. 1, 3 tr. zákoníku s poukazem na věk poškozeného a jeho předchozí choroby, resp. zda tyto nepřispěly ke zranění, které obviněný utrpěl. Tuto otázku nikdo neposuzoval a to ani lékaři ošetřující poškozeného. Zpochybnil dále, že nebylo prokázáno, že by na poškozeného útočil zezadu, s tím, že takovémuto útoku neodpovídají zranění poškozeného. Soudu odvolacímu pak obviněný vytýká, že při rozhodování nepřihlédl k námitkám uvedeným v jeho odvolání.
S ohledem na výše uvedené námitky obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadené usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem − pobočka v Liberci, stejně jako jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v České Lípě zrušil a věc vrátil tomuto soudu k novému projednání a rozhodnutí. Současně navrhl, aby Nejvyšší soud rozhodl o odkladu nástupu uloženého trestu.
K dovolání obviněného se ve smyslu znění §265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“).
Poté, co zopakoval dosavadní průběh řízení a námitky obviněného, uvedl, že tvrzení obviněného, že byl do věznice s ostrahou zařazen v rozporu s ustanovením §56 tr. zákoníku, je neudržitelné. Obviněný byl odsouzen pro dva úmyslné trestné činy a současně mu byl uložen trest převyšující tři roky, tedy nejsou splněny podmínky pro jeho zařazení do věznice s dozorem, nemohl soud o způsobu výkonu uloženého trestu rozhodnout jinak, než jak učinil, tj. podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku. Státní zástupce taktéž nepřisvědčil námitce, že mohlo (resp. mělo) být v jeho případě postupováno podle §307 tr. ř., neboť podmínkou pro možnost tzv. odklonu, tj. podmíněného zastavení trestního stíhání, je to, že je obviněný stíhán za přečin. Současně nebyla naplněna podmínka §307 odst. 1 písm. a) tr. ř., neboť obviněný se k činu nedoznal, což demonstruje i v textu dovolání, pokud tvrdí, že … nebylo objektivně prokázáno, že bych útočil na p. P. ze zadu a tak jej zranil… (sic), zatímco právě tato zásadní skutková okolnost byla nepochybně dokazováním zjištěna. Za zcela neadekvátní pak státní zástupce označil obhajobu obviněného spočívající v úvahách o věku a zdravotním stavu poškozeného v době činu a podílu těchto faktorů na výsledné újmě na zdraví. Dovolatel zcela přehlíží pravidla zachování příčinné souvislosti mezi jeho jednáním a způsobeným následkem, neboť poškozený by neutrpěl zřejmě vůbec žádné zranění, pokud by nebyl (zbaběle a zákeřně, jak podtrhuje soud) napaden zezadu neporovnatelně mladším a fyzicky lépe vybaveným obviněným. I kdyby zdravotní predispozice poškozeného měla nějaký vliv na výslednou povahu utrpěné újmy na zdraví, nijak se tím nesnižuje míra zavinění obviněného na jeho vzniku, neboť jeho aktivní jednání bylo nejen podstatným, ale vlastně jediným hybatelem, který ke zranění poškozeného vedl. Závažnost takového nepřípustného chování je o to zřejmější, že za podobné trestné jednání byl o čtyři měsíce dříve odsouzen. Tyto skutečnosti naprosto nemohla eliminovat částka, kterou přispěl poškozenému a kterou opakovaně operuje v textu dovolání.
Vzhledem k výše uvedeným závěrům státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. Vzhledem k tomuto stanovisku se domnívá, že v případě obviněného není dán žádný racionální důvod pro odklad výkonu uloženého trestu.
III.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem − pobočka v Liberci ze dne 15. 4. 2014, sp. zn. 55 To 81/2014, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, přičemž směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku, kterým byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest. Obviněný je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Nejvyšší soud se proto dále zabýval otázkou opodstatněnosti obviněným uplatněných dovolacích důvodů.
Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo nutno posoudit, zda obviněným M. H. vznesené námitky naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), l ) tr. ř.
Pokud jde o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. , lze dovolání podat, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) – g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písm. a) – k). Tento dovolací důvod tedy spočívá ve dvou alternativách. První alternativa spočívá v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) a g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, nebo v rámci druhé alternativy zde byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k).
První alternativa ustanovení §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. by měla své místo pouze tehdy, pokud by došlo k rozhodnutí odvolacího soudu bez věcného přezkoumání řádného opravného prostředku obviněného. V trestní věci obviněného je však naprosto zřejmé, že Krajský soud v Ústí nad Labem − pobočka v L. odvolání obviněného projednal a také z podnětu tohoto odvolání rozhodl výše uvedeným usnesením. Uplatnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. v jeho první alternativě, proto nepřichází v úvahu.
V úvahu tak přichází uplatnění tohoto dovolacího důvodu v jeho druhé variantě, tedy že v řízení předcházejícím napadenému rozhodnutí byl dán některý z důvodů dovolání, jak jsou uvedeny v ustanovení §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř., kdy dle obsahu dovolání obviněný odkazuje na dovolací důvod uvedený pod písm. g).
V rámci dovolacího důvodu dle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení, jímž se rozumí právní posouzení jiné skutkové okolnosti, která má význam z hlediska hmotného práva. Z dikce ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. přitom vyplývá, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat toliko vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud tedy není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat postup soudů nižších stupňů při dokazování a hodnocení důkazů, ale vychází toliko z konečných skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů a v návaznosti na tato stabilizovaná skutková zjištění posuzuje správnost aplikovaného hmotně právního posouzení . Tato skutková zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Nejvyšší soud v řízení o dovolání není jakousi třetí instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť těžiště dokazování leží v řízení před soudem prvního stupně, jehož skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat toliko soud odvolací prostředky k tomu určenými zákonem (např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02). Porušení určitých procesních ustanovení může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle §265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l ) tr. ř.], (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejícím odstavci tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
Formulace dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který obviněný M. H. uplatnil, tedy znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, 7 tr. ř. Jestliže tedy obviněný namítl nesprávnost právního posouzení skutku a jiné nesprávné hmotně právní posouzení, ale tento svůj názor ve skutečnosti částečně dovozoval z tvrzeného nesprávného hodnocení důkazů (výpovědi ošetřujících lékařů, zejména znalce MUDr. Radka Matlacha) a vadných skutkových zjištění (námitka, že nebylo prokázáno, že do poškozeného zezadu vrazil, námitka stran způsobených zranění, resp. zda odpovídají prokázanému jednání obviněného a s tím související zdravotní stav poškozeného před útokem, včetně jeho věku), pak soudům nižších stupňů nevytýkal vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle §265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l ) tr. ř.], (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).
Teoreticky pak (jiné) hmotněprávní posouzení ve smyslu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zahrnuje i otázky ukládání trestu . Při výkladu tohoto pojmu ve vztahu k zákonnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je však nutno brát na zřetel také jeho vztah k ostatním zákonným důvodům dovolání a celkovou systematiku ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. V tomto konkrétním případě je pak významný vztah k ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. a jeho důsledky. Aby pak došlo k jeho naplnění, musí být v textu dovolání namítána existence jedné z jeho dvou alternativ, tedy že došlo k uložení nepřípustného druhu trestu či druhu trestu sice přípustného, avšak mimo zákonnou trestní sazbu. Nelze tedy prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 tr. ř. namítat jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v §39 a násl. tr. zákoníku a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu .
Na situaci, kdy obviněný v rámci dovolání zpochybňuje uložený trest a zařazení do nápravně výchovné skupiny, které shledává nepřiměřeně přísným, pamatuje rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. tr., které uvádí, že námitky vůči druhu a výměře trestu s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí lze v dovolání úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Za jiné nesprávné hmotně právní posouzení, na němž je založeno rozhodnutí ve smyslu důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je možno, pokud jde o výrok o trestu, považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu.
Jen na okraj je třeba připomenout, že vzhledem k výměře uloženého trestu je na základě ustanovení §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazení obviněného do věznice s ostrahou odpovídající zákonu. Obviněný byl odsouzen za dva úmyslné trestné činy, resp. za zločin a přečin. Podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku soud zpravidla zařadí do věznice s ostrahou pachatele, kterému byl trest uložen za úmyslný trestný čin a nejsou zároveň splněny podmínky pro umístění do věznice s dozorem (trest odnětí svobody nepřevyšuje tři roky), a pachatele, který byl odsouzen pro přečin spáchaný z nedbalosti a nebyl zařazen do výkonu trestu odnětí svobody do věznice s dohledem nebo s dozorem. Obviněný přitom argumentaci, ohledně nesprávné výše uloženého trestu odnětí svobody a nesprávném rozhodnutí stran způsobu jeho výkonu, též založil, byť poněkud nejasně, na skutkových námitkách spočívajících v tvrzení, že mu nebyla prokázána vina v takovém rozsahu, aby byly splněny předpoklady pro uložení trestu odnětí svobody ve výši čtyř roků, a v důsledku toho ani pro jeho zařazení do věznice s ostrahou, a že s ohledem na jím uváděné okolnosti vztahující se k jeho osobě mělo být postupováno podle §307 tr. ř.
Námitku, že se jedná o nesprávné právní posouzení věci, neboť mělo být postupováno podle §307 tr. ř. , lze s určitou mírou benevolence podřadit pod obviněným uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Uvedená námitka je však zcela neopodstatněná, neboť podmínky ustanovení §307 odst. 1 tr. ř. jasně stanoví, že tzv. odklon, tedy podmíněné zastavení trestního stíhání, je možný toliko u přečinu, a to navíc za podmínky, že se obviněný k činu doznal (§307 odst. 2 písm. a/ tr. ř.), kdy současně lze mít vzhledem k osobě obviněného, s přihlédnutím k jeho dosavadnímu životu a k okolnostem případu důvodně za to, že takové rozhodnutí bude dostačující. Obviněný byl však odsouzen mimo jiného za zločin ublížení na zdraví podle §146 odst. 1, 3 tr. zákoníku, kdy i v rámci podaného dovolání nadále trvá na tom, že se uvedeného jednání nedopustil v tom rozsahu, z jakého je viněn, resp. se k trestnému činu nedoznal. Navíc nelze přehlédnout, že byl za podobné trestné jednání odsouzen rozsudkem Okresního soudu v České Lípě ze dne 27. 3. 2013, sp. zn. 2 T 56/2012, kdy mu byl uložen podmíněný trest odnětí svobody. Je zřejmé, že se obviněný z tohoto nepoučil. Obviněný jednal zcela bezohledným způsobem, kdy zaparkoval svoje vozidlo na místě vyhrazeném pro zdravotně postižené občany, a současně tak, že bránil kolemjdoucím v užívání chodníku. Když pak byl starším poškozeným upozorněn na nesprávnost svého jednání, neadekvátně reagoval verbálními útoky na jeho osobu, a když tento odcházel, nemajíc zájem o jakoukoli další konfrontaci, obviněný jej hrubým fyzickým násilím napadl tak, že do něho bez jakéhokoli předchozího upozornění oběma rukama zezadu strčil. Jakékoli úvahy stran toho, že ke zranění poškozeného přispěl jeho zdravotní stav a věk, neboť se jednalo o muže ročníku 1928, je zcela nepřípadná a neadekvátní. Ke zranění poškozeného došlo v důsledku jednání obviněného, tedy v přímě souvislosti s jeho zákeřně vedeným a bezohledným útokem, při kterém starého muže zezadu napadl. Pokud by obviněný na poškozeného nezaútočil, tento by logicky neutrpěl žádná zranění. Navíc lze jen těžko připustit myšlenkový postup obviněného v tom smyslu, že pokud je snad oběť útoku vysokého věku či nějakým způsobem fyzicky hendikepovaná, je třeba takovou skutečnost pozitivně vyhodnotit ve vztahu ke způsobenému zranění, resp. ve prospěch útočníka. Taková úvaha je zcela absurdní.
S ohledem na skutečnost, že Nejvyšší soud je stabilizovanými skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů vyjádřených ve skutkové větě rozsudku vázán a nedovodil-li současně opodstatněnost uplatněných námitek, dospěl k závěru, že obviněným podané dovolání není zatíženo vytýkanými vadami, což znamená, že dovolání obviněného nebylo možno přiznat jakékoli opodstatnění.
Vzhledem ke skutečnosti, že obviněný již dne 28. 5. 2014 podal žádost o odklad výkonu trestu přímo k soudu prvního stupně, který po jejím prostudování obviněného vyzval, aby nejpozději při nástupu výkonu trestu odnětí svobody předložil zprávu o svém zdravotním stavu, a obviněný následně dne 4. 6. 2014 výkon trestu odnětí svobody nastoupil, Nejvyšší soud o odkladu výkonu rozhodnutí ve smyslu §265h odst. 3 tr. ř. nerozhodoval.
IV.
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne , jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora stručně (§265i odst. 2 tr. ř.) uvedené důvody Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona dovolání obviněného M. H. odmítl .
Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 20. srpna 2014
Předseda senátu:
JUDr. Petr Šabata