ECLI:CZ:NS:2014:33.CDO.1204.2013.1
sp. zn. 33 Cdo 1204/2013
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Krbka a soudkyň JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobců a) A. H. , a b) V. H., zastoupených Mgr. Vítem Bavorem, advokátem se sídlem v Praze 1, Novomlýnská 1238/2, proti žalovanému M. B. , zastoupenému JUDr. Milošem Červinkou, advokátem se sídlem v Praze 1, Haštalská 760/27, o určení vlastnického práva k nemovitostem, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 34 C 50/2011, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. 11. 2012, č.j. 13 Co 454/2012-131, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 28. 11. 2012, č.j. 13 Co 454/2012-131, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 23. 5. 2012, č.j. 34 C 50/2011-86, se ruší a věc se Obvodnímu soudu pro Prahu 10 vrací k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Rozsudkem ze dne 23. 5. 2012, č.j. 34 C 50/2011-86, Obvodní soud pro Prahu 10 určil, že žalobci jsou v rozsahu ½ z celku v rámci společného jmění manželů spoluvlastníci budovy postavené na pozemku parc. č. 2313, zapsané na listu vlastnictví 472 pro katastrální území V.; ve zbývající části, tj. ohledně pozemku st. parc. 2313 (zastavěná plocha a nádvoří), garáže (bez č.p./č.e.) stojící na pozemku parc. č. 2314/2, pozemků parc. č. 2314/2 (zastavěná plocha a nádvoří) a 2314/1 (zahrada) zapsaných na listu vlastnictví 472 pro katastrální území V., žalobu o určení spoluvlastnického práva v rámci společného jmění manželů v rozsahu ½ z celku zamítl.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 28. 11. 2012, č.j. 13 Co 454/2012-131, rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil ve vyhovujícím výroku věci samé a v zamítavém výroku věci samé je změnil tak, že určil, že žalobci jsou v rozsahu ½ z celku v rámci společného jmění manželů spoluvlastníci pozemku st. parc. 2313 (zastavěná plocha a nádvoří), garáže (bez č.p./č.e.) stojící na pozemku parc. č. 2314/2, pozemků parc. č. 2314/2 (zastavěná plocha a nádvoří) a 2314/1 (zahrada) zapsaných na listu vlastnictví 472 pro katastrální území V. Odvolací soud převzal skutkový stav zjištěný soudem prvního stupně a ztotožnil se i s jeho právním posouzením chování žalovaného k dárcům (žalobcům) a člence jejich rodiny (R. P.) jako hrubě porušujícího dobré mravy [§630 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (viz §3028 zákona č. 89/2012 Sb.)]. Na rozdíl od soudu prvního stupně uzavřel, že žaloba z 28. 2. 2011, jíž se žalobci domáhali určení vlastnictví ke všem darovaným nemovitostem (řádně specifikovaným), byla doručena žalovanému 19. 4. 2011; tím zanikl darovací vztah i vůči nemovitostem, které žalobci – na rozdíl od budovy – výslovně nepožadovali výzvou ze 17. 10. 2010.
Rozhodnutí odvolacího soudu napadl žalovaný v celém rozsahu dovoláním, jímž uplatnil dovolací důvody podle §241a odst. 2 písm. b/ a odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „o.s.ř.“). V intencích prvního z dovolacích důvodů namítá, že jednání, které měl odvolací soud za prokázané (dvakrát uhodil svou sestru R. P., hrubě ji urážel, neposkytl pomoc, když se v domě ucpala kanalizace, dožadoval se, aby mu žalobci převedli zbývající podíl nemovitostí a opakovaně se o nich urážlivě vyjadřoval), nelze posoudit jako chování zakládající právo domáhat se vrácení daru ve smyslu §630 obč. zák. Nesprávný je podle žalovaného také právní závěr odvolacího soudu, že výzva k vrácení daru (mimo domu ) byla obsažena v žalobě; ta totiž nesplňuje hmotněprávní předpoklady takového jednostranného právního úkonu. Druhý dovolací důvod představuje argumentace, podle níž soudy nepřihlédly k tomu, co bylo v řízení prokázáno svědeckou výpovědí E. B., účastnickou výpovědí žalovaného (že žalobci a R. P. stěžovali užívání bytu a slovně hrubě napadali žalovaného a jeho manželku), dopisem R. P. nadepsaným „vážená blbko“ adresovaným E. B., ve kterém manželku žalovaného vulgárně urážela, fotografií schránky s nápisem „nevhazovat poštu pro B.“ a fotografií pošty vyhozené do popelnice. Závěrem dovolatel navrhl, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobci se ztotožnili se skutkovými i právními závěry odvolacího soudu a navrhli dovolání zamítnout, resp. odmítnout.
Nejvyšší soud věc projednal podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2012 (srov. část první, čl. II, bod 7 zákona č. 404/2012 Sb., dále opět jen „o.s.ř.“).
Proti výroku, kterým odvolací soud změnil ve věci samé rozsudek soudu prvního stupně, je dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř., proti výroku, jímž odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé potvrdil, je dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. c/, odst. 3 o.s.ř. Důvodnost dovolání proti oběma výrokům napadeného rozsudku se zakládá na tom, že prokázané skutečnosti odvolací soud po právní stránce nesprávně posoudil, resp. že otázku hrubého porušení dobrých mravů posoudil v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu (srov. rozhodnutí citovaná níže).
Právní posouzení je ve smyslu §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle ustanovení §630 obč. zák. se může dárce domáhat vrácení daru, jestliže se obdarovaný chová k němu nebo členům jeho rodiny tak, že tím hrubě porušuje dobré mravy.
Odvolací soud po skutkové stránce vyšel z toho, že v období rozhodném pro posouzení splnění předpokladů vrácení daru (2. 7. - 17. 10. 2010) bydleli v domě R. P. (sestra žalovaného a dcera žalobců) s přítelem P. H. (přízemí domu), žalobci (byt v prvním nadzemním podlaží) a žalovaný (syn žalobkyně) se svou manželkou E. B. a dítětem (byt v druhém nadzemním podlaží). Žalovaný se poté, co obdržel darem podíly předmětných nemovitostí, dožadoval, aby mu žalobci převedli i jejich zbývající podíl, což vyústilo v srpnu 2010 v konflikt, při kterém žalovaný napadl R. P., i když věděl, že je těhotná (dal jí facku). O žalobcích se opakovaně vyjadřoval hrubě ( „senilní dědek“ , „bláznivá bába“ ). Při havárii odpadu v domě 26. 9. 2010 E. B. vulgárně nadávala ( „do krav“ ) R. P., která se snažila zabránit pronikání odpadu do bytu a vyčistit odpadní jímku. Žalovaný a jeho manželka přitom neposkytli těhotné R. P. pomoc, navodili konfliktní situaci plnou výhrůžek a nadávek. Ve vypjaté chvíli R. P. hodila po E. B. odpad, který při čištění jímky držela v ruce, a strčila do žalovaného, který jí dal facku. Žalobci vyzvali 17. 10. 2010 žalovaného k vrácení daru (podílu budovy), žalobou z 28. 2. 2011 se domáhali vydání podílu ostatních nemovitostí.
Odborná literatura i soudní praxe je zajedno v tom, že k zániku darovacího vztahu, tj. obnově vlastnictví dárce k věci, dojde na základě dvou právních skutečností, a to hrubého porušení dobrých mravů obdarovaným vůči dárci nebo členům jeho rodiny a jednostranného právního úkonu dárce adresovaného obdarovanému směřujícího k vrácení daru.
Ustanovení §630 obč. zák. patří k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, tj. k právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Pro posouzení, zda jednání účastníka občanskoprávního vztahu je v souladu či v rozporu s dobrými mravy, zákon výslovně nestanoví, z jakých hledisek má soud vycházet; vymezení hypotézy právní normy tedy závisí v každém konkrétním případě na úvaze soudu. Rozhodnutí o tom, zda jsou splněny podmínky pro aplikaci ustanovení §630 obč. zák., je vždy třeba učinit po pečlivé úvaze, v jejímž rámci musí být zváženy všechny rozhodné okolnosti případu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 12. 2002, sp. zn. 21 Cdo 486/2002).
Výklad pojmu „rozpor s dobrými mravy“, který je významný z hlediska aplikace ustanovení §630 obč. zák., podal Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích již opakovaně (např. rozsudek ze dne 30. 9. 1998, sp. zn. 3 Cdon 51/96, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 5, roč. 2001, rozsudek ze dne 23. 1. 2001, sp. zn. 29 Odo 228/2000, rozsudek ze dne 25. 10. 2004, sp. zn. 33 Odo 538/2003). Konstatoval, že jimi lze rozumět souhrn společenských, kulturních a mravních norem, jež v historickém vývoji osvědčují jistou neměnnost, vystihují podstatné historické tendence, jsou sdíleny rozhodující částí společnosti a mají povahu norem základních. Uvedený výklad je konformní se závěrem obsaženým v nálezu Ústavního soudu ze dne 26. 2. 1998, sp. zn. II. ÚS 249/97, uveřejněném pod č. 14 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, roč. 1998, který za dobré mravy považuje souhrn etických, obecně zachovávaných a uznávaných zásad, jejichž dodržování je mnohdy zajišťováno i právními normami tak, aby každé jednání bylo v souladu s obecnými morálními zásadami demokratické společnosti.
Předpokladem úspěšného uplatnění práva dárce je jen takové chování obdarovaného, které lze s ohledem na všechny okolnosti konkrétního případu kvalifikovat jako hrubé porušení dobrých mravů. Obvykle jde o porušení značného rozsahu a intenzity nebo o porušování soustavné (tj. opakované a časově související porušování dobrých mravů, které svědčí o hlubokém narušení vztahu mezi dárcem a obdarovaným, přičemž jednotlivá jednání obdarovaného sama o sobě nedosahují intenzity hrubě porušující dobré mravy), a to ať už fyzickým násilím, hrubými urážkami, neposkytnutím potřebné pomoci apod. Ne každé chování, které není v souladu se společensky uznávanými pravidly slušného chování ve vzájemných vztazích mezi lidmi, naplňuje skutkovou podstatu §630 obč. zák.; předpokladem aplikace tohoto ustanovení je (při zohlednění vzájemného jednání dotčených subjektů) kvalifikované porušení morálních pravidel konkrétním chováním obdarovaného, jehož stupeň závažnosti je hodnocen podle objektivních kriterií, nikoliv jen podle subjektivního názoru dárce (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2000, sp. zn. 33 Cdo 2425/98, ze dne 27. 10. 2009, sp. zn. 33 Cdo 4375/2007, ze dne 31. 1. 2012, sp. zn. 33 Cdo 3012/2009, ze dne 27. 9. 2012, sp. zn. 33 Cdo 767/2011, ze dne 30. 5. 2013, sp. zn. 33 Cdo 942/2012).
Se závěrem odvolacího soudu, že v řízení zjištěné chování žalovaného naplňuje znaky hrubého porušení dobrých mravů ve výše uvedeném smyslu, se dovolací soud neztotožňuje. Není pochyb o tom, že si žalovaný nepočínal slušně, když se hrubě vyjadřoval o žalobcích, že konflikt se sestrou v srpnu 2010, při kterém ji uhodil, vyústil činem, jenž byl nemravný; vztahy v rodině však byly silně narušeny a konfliktní jednání - jak konstatoval odvolací soud - vyvolávaly obě strany sporu, resp. nejen žalovaný, ale i R. P. To se projevilo v události následující po havárii odpadu v domě, která měla podle žalobců završit proces opakovaného porušování dobrých mravů žalovaným. Zjištění průběhu konfliktu 26. 9. 2009 v řízení před soudy obou stupňů, rozbor akcí a reakcí žalovaného, jeho manželky a R. P. vede k závěru, že také jednání sestry žalovaného bylo nemravné. Jinak řečeno, skutková podstata pro vrácení daru naplněna nebyla, a to ani z hlediska intenzity jednotlivých útoků žalovaného, ani z hlediska „soustavnosti“ jeho jednání.
Odlišné právní posouzení předpokladu hrubého porušení dobrých mravů, které v dané věci uplatnil odvolací soud, je tedy nesprávné, a proto nemůže být správné ani rozhodnutí, které na něm spočívá; v důsledku toho Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil (§243b odst. 2, část věty za středníkem, o.s.ř.). Protože důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud i jeho rozhodnutí a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení (§243b odst. 3, věta druhá, o.s.ř.).
Nebylo-li právní posouzení vymezené otázky (viz shora) správné, shledal dovolací soud nadbytečným zabývat se námitkou absence hmotněprávního úkonu výzvy k vrácení daru v žalobě a přezkoumat napadené rozhodnutí v rovině skutkové zpochybněné žalovaným prostřednictvím dovolacího důvodu uvedeného v §241a odst. 3 o.s.ř.
Soudy nižších stupňů jsou vázány právním názorem dovolacího soudu (§243d odst. 1, věta první, §226 odst. 1 o.s.ř.).
V novém rozhodnutí odvolací soud (soud prvního stupně) rozhodne nejen o nákladech dalšího řízení, ale znovu i o nákladech řízení původního, tedy i dovolacího (§243d odst. 1, věta druhá, o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 22. ledna 2014
JUDr. Pavel Krbek
předseda senátu