ECLI:CZ:NS:2014:4.TDO.1305.2014.1
sp. zn. 4 Tdo 1305/2014-33
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 19. listopadu 2014 o dovolání obviněného P. S. proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 21. 5. 2014, sp. zn. 5 To 52/2014, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 39 T 99/2013, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 39 T 99/2013, byl obviněný P. S. (dále jen „obviněný“ nebo „dovolatel“) uznán vinným výroky pod body ad I) přečinem nebezpečného pronásledování podle §354 odst. 1 písm. a), b), c) tr. zákoníku a ad II) přečinem ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku, kterých se podle skutkové věty výroku o vině uvedeného rozsudku dopustil tím, že
ad I)
„od 21. 10. 2012 do 13. 5. 2013 přibližně 3x týdně čekal na svou manželku D. S., která jej pro dlouhodobé neshody opustila, před její provozovnou na adrese D. H., P., před domem jejích rodičů na adrese U S., P., a před domem její sestry v P., P., u nichž poškozená přechodně bydlela, jakož i před jejím současným bydlištěm na adrese V., P., kdy poté, co poškozená vyšla na ulici, ji v některých případech oslovil, nabízel jí nevyžádanou pomoc, někdy jí vulgárně nadával a také ji několikrát sledoval v osobním vozidle, a zároveň ji i přes její nesouhlas několikrát denně kontaktoval prostřednictvím SMS zpráv a opakovaně jí mnohokrát denně telefonoval na její mobilní telefon, přičemž obsahem SMS zpráv byly mimo jiné výhružky zadlužením společného bytu, odcizením účetnictví poškozené, která podniká jako OSVČ, a způsobení exekuce, kdy s ohledem na jeho předchozí opakovanou slovní agresi vůči poškozené, k níž dlouhodobě docházelo při jejich několikaletém společném soužití, jakož i intenzitu a vytrvalost obtěžování, bylo jeho jednání způsobilé vzbudit oprávněnou a odůvodněnou obavu z naplnění výhrůžek,“
ad II)
„dne 16. 12. 2012 v přesně nezjištěné době od 14:30 do 15:00 hodin v P., v ulici F., ve společném bytě, po předchozí slovní rozepři napadl svou manželku D. S., úderem dlaní pravé ruky, na níž měl nasazenou ortézu, do levé dolní čelisti, na což poškozená reagovala odchodem z bytu, kdy ji opětovně dostihl na chodbě domu u výtahu, kde ji udeřil rukou fixovanou v ortéze do pravého spánku, v důsledku čehož poškozená utrpěla podvrtnutí krční páteře a pohmoždění měkkých tkání v oblasti úhlu dolní čelisti vlevo a v oblasti pravého spánku, provázené otokem měkkých tkání a pohmatovou bolestivostí, kdy toto poranění si vyžádalo lékařské ošetření a poškozenou zároveň nutností užívání medikace, bolestivostí krku a hlavy a následnou rehabilitací omezovalo v obvyklém způsobu života po dobu nejméně dvou týdnů“ .
Za uvedené jednání byl obviněný podle §146 odst. 1 tr. zákoníku a §43 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání patnácti měsíců. Podle §81 odst. 1 tr. zákoníku za použití §82 odst. 1 tr. zákoníku mu byl výkon uloženého trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří roků.
Proti tomuto rozsudku podal obviněný odvolání, o němž rozhodl Městský soud v Praze usnesením ze dne 21. 5. 2014, sp. zn. 5 To 52/2014, tak, že je podle §256 tr. řádu zamítl.
Proti rozhodnutí Městského soudu v Praze ze dne 21. 5. 2014, sp. zn. 5 To 52/2014, ve spojení s rozsudkem prvostupňového soudu podal obviněný prostřednictvím svého obhájce dovolání, v němž uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, když podle jeho názoru napadená rozhodnutí spočívají na nesprávném právním posouzení skutku resp. jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
V rámci své dovolací argumentace předně namítl, že k naplnění skutkové podstaty přečinu nebezpečného pronásledování podle §354 odst. 1 písm. a), b), c) tr. zákoníku nepostačí dlouhodobé pronásledování ze strany pachatele taxativně vymezenými formami, ale je zapotřebí, aby toto pronásledování bylo způsobilé vzbudit v poškozeném důvodnou obavu o jeho život či zdraví nebo o život či zdraví osob jemu blízkých. Nesprávnost hmotně právního posouzení soudy obou stupňů obviněný shledal v tom, že nesprávně aplikovaly zákonné znaky skutkové podstaty přečinu nebezpečného pronásledování na zjištěný skutkový stav. Podle obviněného popsaný skutek není trestným činem, neboť skutková věta obsažená ve výrokové části odsuzujícího rozsudku ani ve spojitosti s příslušnou částí odůvodnění neobsahuje vyjádření všech skutkových okolností vyžadovaných použitou právní kvalifikací skutku ve smyslu §354 odst. 1 písm. a), b), c) tr. zákoníku. V tomto směru zdůraznil, že z výrokové části odsuzujícího rozsudku vyplývá, že jeho výhrůžky měly spočívat v jeho projevech vůči poškozené toliko v tom směru, že dojde k zadlužení společného bytu, k odcizení účetnictví poškozené a k exekuci. Odmítl proto závěr nalézacího soudu, že uvedené výhrůžky byly způsobilé vzbudit v poškozené důvodnou obavu o její zdraví. K tomu obviněný odkázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 11. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1107/2013. Rovněž ve věci slyšení svědci obsah těchto výhrůžek nepotvrdili, a někteří z nich (matka a sestra poškozené) uvedly, že informaci o výhrůžkách mají jen z doslechu a dcera obviněného informaci o výhrůžkách popřela. Rovněž z chování poškozené, zejména z jejích SMS zpráv nelze dovozovat, že by měla z jeho jednání strach, že by jevila obavu o své zdraví či život nebo zdraví či život osob jí blízkých. Dokonce byla s obviněným v osobním kontaktu, sama mu i mnohokrát telefonovala. Skutková zjištění vyplývající z výroku odsuzujícího rozsudku tak neodpovídají zákonnému znaku skutkové podstaty trestného činu nebezpečného pronásledování spočívajícího v tom, že jednání obviněného :… „je způsobilé vzbudit důvodnou obavu o život nebo zdraví nebo o život a zdraví osob jemu blízkých“, když k jeho kontaktům s poškozenou docházelo zejména ohledně záležitostí, týkajících se společných dětí a dopadů rozvodového řízení na společné podnikání. Toto jednání však nelze považovat za nevyžádaný kontakt, byť mohlo být poškozenou vnímáno jako obtěžující, když v žádném případě z něj nelze dovodit důvodnou obavu o život a zdraví. V tomto směru obviněný vytkl, že počet telefonických kontaktů nebyl prověřován a jeho návrh na provedení důkazu výpisem volání byl nalézacím soudem odmítnut. Dovodil tedy, že svým jednáním sice mohl naplnit skutkovou podstatu přečinu nebezpečného pronásledování podle §354 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku ve znaku spočívajícím v tom, že jiného dlouhodobě pronásledoval tím, že vyhledával jeho osobní blízkost a sledoval jej, ale nikoliv již ve znaku, že by toto jednání bylo způsobilé vzbudit v něm důvodnou obavu o jeho život a zdraví či o život a zdraví osob jemu blízkých ve smyslu §354 odst. 1 písm. a), c) tr. zákoníku. V tomto směru oba soudy zjištěný skutek nesprávně právně posoudily, když nebyla rovněž naplněna subjektivní stránka předmětného přečinu, tedy úmysl vyvolat v poškozené obavu o její život či zdraví. K tomu obviněný odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2012, sp. zn. 11 Tdo 1672/2011.
Pokud jde o přečin ublížení na zdraví, obviněný se domnívá, že nebyla naplněna subjektivní stránka tohoto přečinu. Úmysl způsobit poškozené újmu na zdraví v daném případě nebyl prokázán. I pokud by k napadení poškozené, jež je mu kladeno za vinu, došlo, jednalo by se o jednorázový akceptovatelný exces učiněný v afektu poté, co mu sdělila, že o něj po dvacetiletém soužití již nemá zájem a má milence, s nímž chce žít a hodlá jej připravit o práci i o byt. Nebyl by však spolu s jednáním obviněného spočívajícím v kontaktování poškozené způsobilý vyvolat v ní důvodnou obavu o její život či zdraví ve smyslu §354 odst. 1 tr. zákoníku a nebylo by možno dovodit úmysl způsobit poškozené újmu na zdraví. V odsuzujícím rozsudku tak není obsažena žádná skutková okolnost dovozující jeho jednání v nepřímém úmyslu podle §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku. S poukazem na ust. §12 odst. 2 tr. zákoníku obviněný rovněž namítl, že v daném případě měla být aplikována zásada subsidiarity trestní represe a princip ultima ratio, přičemž má za to, že celou záležitost bylo možno řešit v rámci přestupkového řízení.
Z uvedených důvodů obviněný závěrem svého mimořádného opravného prostředku navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1, 2 tr. řádu zrušil usnesení Městského soudu v Praze ze dne 21. 5. 2014, sp. zn. 5 To 52/2014, i rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 39 T 99/2013, a dále postupoval podle §265 l odst. 1 tr. řádu.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“) využila svého zákonného práva a k dovolání obviněného se vyjádřila. Ve vztahu k uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu uvedla, že pokud jde o přečin ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku pod bodem 2) rozhodnutí soudu prvého stupně, obviněný svým jednáním naplnil zákonné znaky skutkové podstaty tohoto přečinu a uvedeného jednání se dopustil minimálně ve formě nepřímého úmyslu podle §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, neboť musel vědět, že úderem ruky, která je fixována v ortéze, do oblasti obličeje, může způsobit poškozené zranění a byl s tím i srozuměn.
Ohledně jednání pod bodem 1) kvalifikovaného jako přečin nebezpečného pronásledování podle §354 odst. 1 písm. a), b), c) tr. zákoníku však státní zástupkyně vyjádřila přesvědčení, že skutková zjištění, jakož i popis jednání ve skutkové větě rozhodnutí soudu prvého stupně neodpovídá a je v extrémním rozporu s právním hodnocením jednání obviněného. Zde je vyžadováno, aby obviněný jiného dlouhodobě pronásledoval tím, že by mu vyhrožoval jinou újmou, vyhledával jeho osobní blízkost, sledoval jej, vytrvale jej kontaktoval jinak a toto jednání by bylo způsobilé vzbudit v něm důvodnou obavu o jeho zdraví. Jestliže ze skutkové věty ohledně jednání obviněného, jakož i z provedeného dokazování však toliko vyplynulo, že obviněný své výhrůžky směřoval do oblasti zadlužení společného bytu, odcizení účetnictví poškozené, která podnikala jako OSVČ a způsobení exekuce, přičemž k tomuto jednání mělo docházet v období od 21. 10. 2012 do 13. 5. 2013 a k napadení poškozené obviněným došlo až dne 16. 12. 2013 (správně 16. 12. 2012), nebyly podle státní zástupkyně tyto výhrůžky skutečně způsobilé v poškozené vyvolat obavu o její zdraví a nebyly tudíž naplněny zákonné znaky skutkové podstaty přečinu nebezpečného pronásledování podle §354 odst. 1 písm. a), b), c) tr. zákoníku.
Z uvedených důvodů státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání podle §265k odst. 1 tr. řádu zrušil usnesení Městského soudu v Praze ze dne 21. 5. 2014, sp. zn. 5 To 52/2014, jakož i rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 39 T 99/2013, a to v bodě 1) výroku o vině a celém výroku o trestu, a aby podle §265 l odst. 1 tr. řádu přikázal Obvodnímu soudu pro Prahu 7, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Současně vyjádřila souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání i pro případ jiného, než navrhovaného rozhodnutí [§265r odst. 1 písm. b) tr. řádu].
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. řádu) shledal, že dovolání je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. řádu], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. řádu], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. řádu). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. řádu.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. řádu, bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. řádu.
Ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. řádu je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. řádu). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. řádu). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. řádu) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. řádu).
Obviněný v dovolání uplatnil důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, podle kterého lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti (pro orgán činný v trestním řízení) a tento závěr je pak shrnut ve skutkovém zjištění − skutkové větě. V odůvodnění rozsudku (§125 odst. 1 tr. řádu) soud stručně vyloží, které skutečnosti vzal za prokázané, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se řídil při hodnocení provedených důkazů, pokud si vzájemně odporují. Z odůvodnění přitom musí být patrno, jak se soud vypořádal s obhajobou, proč nevyhověl návrhům na provedení dalších důkazů a jakými právními úvahami se řídil, když posuzoval prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení zákona v otázce viny a trestu.
Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. řádu ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. řádu. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek. Vedle případů, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení, uplatněnému dovolacímu důvodu ve smyslu ustálené judikatury odpovídají rovněž námitky tzv. extrémního nesouladu mezi provedenými důkazy a z nich učiněnými skutkovými zjištěními a námitky týkající se nezákonnosti postupu orgánů činných v trestním řízení v intenzitě narušující zásady spravedlivého procesu. O extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a z nich učiněnými skutkovými zjištěními se však jedná jen v případech objektivně zjištěné a zcela zjevné absence srozumitelného odůvodnění rozsudku, při zásadních logických rozporech ve skutkových zjištěních a z nich vyvozených právních závěrech, opomenutí a nehodnocení stěžejních důkazů apod. To však Nejvyšší soud nezjistil.
Obviněný dovolání podal v souladu s dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, pokud namítal, že neměl být uznán vinným přečinem podle §354 odst. 1 písm. a), b), c) tr. zákoníku, protože nenaplnil jeho zákonem vymezené znaky (zejména ve znaku, že by „toto jednání bylo způsobilé vzbudit v poškozeném důvodnou obavu o jeho život a zdraví či o život a zdraví osob jemu blízkých“) ani přečinem podle §146 odst. 1 tr. zákoníku, když v obou případech namítl absenci subjektivní stránky. V tomto směru obviněný analogicky s odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2012, sp. zn. 11 Tdo 1672/2011, vytkl, že soudy důsledně neposoudily, že ne každý projev pachatele vůči poškozené osobě, jehož podstatou jsou výhrůžky způsobilé negativně působit na její psychiku je možné hodnotit tak, že jeho obsahem byly naplněny znaky skutkové podstaty přečinu nebezpečného pronásledování podle §353 odst. 1 tr. zákoníku a zda pronesené výhrůžky vykazují intenzitu vyžadovanou ustanovením o uvedeném přečinu a zda je z nich možné dovodit, že pachatel tímto způsobem vyhrožoval poškozené usmrcením či těžkou újmou na zdraví. Tím vytýkal nesprávnost tohoto právního posouzení, což koresponduje s uvedeným důvodem dovolání, podle něhož lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Pokud jde o jednání obviněného popsané pod bodem II) rozsudku, tak přečinu ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo jinému úmyslně ublíží na zdraví.
Podle §122 odst. 1 tr. zákoníku se ublížením na zdraví rozumí takový stav záležející v poruše zdraví nebo jiném onemocnění, který porušením normálních tělesných nebo duševních funkcí znesnadňuje, nikoli jen po krátkou dobu, obvyklý způsob života poškozeného a který vyžaduje lékařské ošetření.
Trestný čin je podle §15 odst. 1 tr. zákoníku spáchán úmyslně, jestliže pachatel
a) chtěl způsobem uvedeným v trestním zákoně porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem (úmysl přímý), nebo
b) věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn (úmysl nepřímý).
Obviněný se dopustil přečinu ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku, neboť není sporu o tom, že poškozené dvěma ranami do oblasti obličeje způsobil podvrtnutí krční páteře a pohmoždění měkkých tkání v oblasti úhlu dolní čelisti vlevo a v oblasti pravého spánku, doprovázené otokem měkkých tkání a pohmatovou bolestivostí, kdy toto poranění si vyžádalo lékařské ošetření s následnou rehabilitací a omezovalo ji ve způsobu života po dobu nejméně dvou týdnů. Ve smyslu §122 odst. 1 tr. zákoníku lze toto zranění charakterizovat jako takovou poruchu zdraví, která porušením tělesných funkcí poškozené znesnadňovala nikoli jen po krátkou dobu obvyklý způsob jejího života a vyžádalo si lékařské ošetření. Z výše uvedeného jednání byl obviněný usvědčován nejen výpovědí poškozené D. S., ale tato její výpověď koresponduje s dalšími ve věci provedenými důkazy. Z lékařských zpráv N. na F. z 16. 12. a 17. 12. 2012 je evidentní, že poškozená utrpěla zranění shora popsaná, přičemž i ze závěrů ve věci vypracovaného znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství lze dovodit mechanismus vzniku zranění tak, jak jej poškozená popsala. Slyšený znalec MUDr. Ivan Procházka konstatoval, že si předmětné zranění nemůže člověk způsobit sám, ale je potřeba „působení“ druhé osoby. Rovněž z výpovědi dcery obviněného a poškozené – N. S. vyplynulo, že po hádce svých rodičů, uviděla matku, která brečela, držela se za spodní čelist a měla rudou tvář. S přihlédnutím k výše uvedenému dospěl Nejvyšší soud k závěru, ve shodě s názorem rozhodujících soudů, že v nyní projednávané věci bylo bez pochybností prokázáno, že obviněný daným jednáním naplnil všechny zákonné znaky skutkové podstaty přečinu ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku a tohoto jednání se dopustil minimálně ve formě nepřímého úmyslu podle §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, neboť musel vědět, že úderem ruky, která je fixována v ortéze do oblasti obličeje může způsobit poškozené zranění a byl s tím i srozuměn. Závěr o vině byl učiněn na podkladě důkazů, které ve svém důsledku jednoznačně prokazují jeho vinu, z odůvodnění rozhodnutí soudů prvního i druhého stupně vyplývá logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a hmotně právními závěry na straně druhé, přičemž dovolací soud mezi nimi neshledal žádný rozpor.
Stejně postupovaly soudy obou stupňů i ve vztahu k přečinu nebezpečného pronásledování podle §354 odst. 1 písm. a), b), c) tr. zákoníku, jímž byl obviněný uznán vinným. Tohoto přečinu se dopustí ten, kdo jiného dlouhodobě pronásleduje tím, že vyhrožuje ublížením na zdraví nebo jinou újmou jemu nebo jemu osobám blízkým, vyhledává jeho osobní blízkost nebo jej sleduje a vytrvale jej prostřednictvím prostředků elektronických komunikací, písemně nebo jinak kontaktuje, a toto jednání je způsobilé vzbudit v něm důvodnou obavu o jeho život nebo zdraví nebo o život a zdraví osob jemu blízkých.
Z uvedené skutkové podstaty je patrné, že chrání před obtěžováním tak intenzívním, které již ohrožuje jeho psychickou a v některých případech i fyzickou integritu poškozeného, resp. život. Hranici mezi tím, kdy již jde o škodlivý projev chování, není přitom snadné vždy jednoznačně stanovit a k jejímu překročení může často dojít nenápadným způsobem, kdy pronásledování oběti postupně nabývá na intenzitě a teprve od určitého okamžiku se pro ni stává skutečně nebezpečným. Jde-li o vyhrožování ublížením na zdraví nebo jinou újmou, záleží vždy na konkrétních okolnostech případu vyhrožování ublížením na zdraví nebo jinou újmou, zejména na tom, jaká byla povaha a nebezpečnost výhrůžek, jak se pachatel při výhrůžkách choval, jaké byly jeho fyzické, duševní i osobnostní charakteristiky, jak jimi byl zasažen poškozený a jeho širší okolí apod. Výhrůžka musí být provedená nedovoleným způsobem a prostředky, musí být vážně míněna a musí být zaměřena na ublížení na zdraví. Důvodná obava zde vyjadřuje stav poškozeného, který je objektivně způsobilý vyvolat u něj vyšší stupeň obav, úzkosti nebo jiného tísnivého pocitu ze zla, jímž pachatel působí na poškozeného, přičemž však není nutné, aby byl takový pocit v poškozeném skutečně vyvolán. Dlouhodobostí se u tohoto přečinu rozumí přinejmenším několik vynucených kontaktů pachatele s poškozeným nebo pokusů o ně, které zároveň musí být způsobilé vyvolat v poškozeném důvodnou obavu. Za vytrvalý kontakt prostředky elektronické komunikace ve smyslu §354 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku se považuje zejména opakované zasílání nevyžádaných e-mailových zpráv (často s vulgárním nebo agresivním obsahem), zahlcování elektronické pošty nevyžádanými zprávami, záměrná distribuce počítačových virů, opakované vzkazy, nevyžádaná volání jak na mobilní telefon, tak na pevnou telefonní linku apod. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 9. 2011, sp. zn. 8 Tdo 1082/2011, uveřejněné v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, roč. 2011, sešit 79, pod č. T 1424).
I u tohoto přečinu platí to, co bylo uvedeno výše, tedy že zákonem stanovené znaky musejí být prokázány výsledky provedeného dokazování a jednání, které tyto znaky naplňuje, musí být v potřebné a dostatečné míře popsáno v popisu skutku, tzn., že hmotně právní závěry musí mít podklad ve zjištěném jednání pachatele. V této souvislosti je třeba konstatovat, že soud prvního stupně mohl přiléhavěji popsat jednání obviněného v bodě I) rozsudku, aby z něj bylo patrno, že jeho jednání bylo způsobilé v poškozené vzbudit obavu o její život nebo zdraví (zejména když obviněný v předmětné době nejen vyhrožoval, ale dokonce poškozené úmyslně způsobil zranění. Nicméně z odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně vyplývá, že obviněný posledních 10 let poškozenou fyzicky napadal, což vyvrcholilo dne 16. 12. 2012, kdy jí způsobil újmu na zdraví (§146 odst. 1 tr. zákoníku). Je nutno připomenout, že poškozená byla v pracovní neschopnosti až do dne 4. 2. 2013, přičemž její omezení v obvyklém způsobu života nad dva týdny, jak zjistil znalec, bylo způsobeno počínajícími degenerativními změnami v oblasti krční páteře. Za této situace je možno dovodit, že jednání obviněného bylo způsobilé v poškozené vzbudit důvodnou obavu o její zdraví. Nejvyšší soud se tak ztotožnil s názorem soudů prvního i druhého stupně v tom, že obviněný svým výše popsaným jednáním naplnil rovněž všechny zákonné znaky skutkové podstaty přečinu nebezpečného pronásledování podle §354 odst. 1 písm. a), b), c) tr. zákoníku.
Z uvedených důvodů Nejvyšší soud shledal, že napadené rozhodnutí ani řízení, které mu předcházelo, netrpí vytýkanými vadami, proto dovolání obviněného P. S. odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně neopodstatněné. O dovolání bylo rozhodnuto za podmínek ustanovení §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. řádu).
V Brně dne 19. listopadu 2014
Předsedkyně senátu:
JUDr. Danuše Novotná
Vypracoval:
JUDr. Drahomír Drápal