ECLI:CZ:NS:2014:4.TDO.1387.2013.1
sp. zn. 4 Tdo 1387/2013-19
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 14. ledna 2014 o dovolání obviněné L. F. , proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 19. 7. 2013, sp. zn. 5 To 226/2013, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Bruntále pod sp. zn. 4 T 29/2013, takto:
Podle §265k odst. 1 tr. ř. se zrušují usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 19. 7. 2013, sp. zn. 5 To 226/2013 a rozsudek Okresního soudu v Bruntále ze dne 28. 5. 2013, sp. zn. 4 T 29/2013.
Podle §265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265l odst. 1 tr. ř. se Okresnímu soudu v Bruntále přikazuje, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Bruntále ze dne 28. 5. 2013, sp. zn. 4 T 29/2013, byla obviněná L. F. uznána vinnou přečinem úvěrového podvodu podle §211 odst. 1 tr. zákoníku, kterého se podle skutkové věty výroku o vině daného rozsudku dopustila tím, že dne 16. 12. 2011 v B., v místě svého bydliště na ulici O. do žádosti o poskytnutí úvěru u společnosti SMART Capital, a.s., v rozporu se skutečným stavem pracovnici úvěrové společnosti neuvedla žádné věřitele a vlastnoručně podepsala žádost o úvěr s proškrtnutou kolonkou týkající se ostatních závazků, věřitelů a výše závazků, ačkoli v době podání žádosti měla nesplacené závazky minimálně u GE Money Bank, a.s., Pojišťovny České spořitelny, a.s., Provident financial, s.r.o. a Cetelem ČR, a.s., když na základě takto vyplněné žádosti byla uzavřena úvěrová smlouva na částku 15.000,- Kč a úvěr v požadované výši jí byl ke škodě společnosti SMART Capital, a.s., IČ: 26865297, se sídlem Olomouc, Hněvotínská 241/52, poskytnut, z toho uhradila toliko 2.325 Kč, a následně poté, co byl dne 13. 3. 2012 zjištěn úpadek L. F., bylo do prosince 2012 insolvenční správkyní uhrazeno dalších 524,24 Kč.
Za uvedené jednání byla obviněná L. F. odsouzena podle §211 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 7 měsíců, podle §81 odst. 1, §82 odst. 1 tr. zákoníku jí byl výkon uloženého trestu podmíněně odložen na zkušební dobu 2 roků.
Podle §229 odst. 1 tr. ř. byla poškozená společnost SMART Capital, a.s., odkázána se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti rozsudku Okresního soudu v Bruntále ze dne 28. 5. 2013, sp. zn. 4 T 29/2013, podala obviněná L. F. odvolání, o kterém rozhodl Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 19. 7. 2013, sp. zn. 5 To 226/2013 tak, že ho podle §256 tr. ř. zamítl.
Proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 19. 7. 2013, sp. zn. 5 To 226/2013, podala následně obviněná L. F. prostřednictvím svého obhájce dovolání opírající se o důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Obviněná v dovolání namítla, že napadené rozhodnutí je založeno na nesprávném právním posouzení věci, neboť byl nesprávně posouzen závazkový vztah uzavřený mezi poškozenou společností Smart Capital, a.s. a obviněnou. Dle názoru dovolatelky v rámci projednávání věci nebyla ze strany soudů posuzována otázka charakteru závazkového vztahu, přestože pro konstatování viny za spáchání přečinu úvěrového podvodu ve smyslu §211 odst. 1 tr. zákoníku je nutné, aby nepravdivé nebo hrubě zkreslené údaje nebo podstatné údaje pachatel zamlčel při sjednávání úvěrové smlouvy nebo při čerpání úvěru. Ve věci určení smluvního typu bylo nutno přihlédnout k znakům, které by jednotlivé smluvní typy měly vykazovat a které ve skutečnosti vykazovaly. O uzavření smlouvy o půjčce a nikoli o úvěru lze usuzovat zejména z neexistence stanovení úvěrového rámce pro čerpání, neexistovala žádná žádost o čerpání. Dále obviněná soudům vytkla, že se nijak nevypořádaly s tvrzeními obhajoby o charakteru předmětné smlouvy, rovněž uvedla, že soudy obou stupňů ve svých rozhodnutích zaměňují termíny půjčka a úvěr. Dále obviněná vytkla nesprávné právní posouzení míry zavinění. V rámci této námitky uvedla, že se soudy nevypořádaly s jejím tvrzením o časovém tlaku při uzavírání uvedené smlouvy a rozporem mezi výpovědí svědkyně T. a obviněné. Obviněná v dovolání dále namítla, že obhajoba vyžadovala, aby odvolací soud přistoupil ve smyslu nálezu Ústavního soudu ze dne 7. 11. 2006, sp. zn. I. ÚS 631/05, k testu proporcionality, neboť má za to, že je třeba pečlivě zkoumat, zda uvedení nepravdivého údaje bylo vůbec způsobilé ohrozit zájem chráněný trestním zákonem, avšak soudy v rámci svého rozhodování k takovémuto zkoumání nepřistoupily a svůj postup neodůvodnily.
Z uvedených důvodů obviněná závěrem svého mimořádného opravného prostředku navrhla, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a vrátil věc Krajskému soudu v Ostravě k novému projednání a rozhodnutí.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství využil svého práva a k dovolání obviněné se vyjádřil. Ve svém vyjádření stručně shrnul dosavadní průběh trestního řízení a dále uvedl, že dovolací námitka týkající se otázky, o jaký typ smlouvy se podle netrestních předpisů jednalo odpovídá dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., přičemž argumentaci dovolatelky považuje za správnou. Souhlasí s tím, že si typ uzavřené smlouvy neujasnil ani odvolací soud, který v odůvodnění svého rozhodnutí skutečně považuje předmětný vztah na půjčku. Ani odůvodnění rozsudku nalézacího soudu ani odůvodnění usnesení odvolacího soudu neobsahuje žádnou právní úvahu, proč se mělo jednat o smlouvu o úvěru a nikoli o půjčce. Soudy oba pojmy volně zaměňují. Dále konstatoval, že co bylo obsahem předmětné smlouvy mezi obviněnou a poškozenou společností, lze dovodit zejména z projevů jejich vůle při uzavírání této smlouvy. Obviněná projevila vůli půjčit si od poškozené společnosti peníze. Svědkyně T. (jednající za poškozenou společnost) projevila vůli peníze poškozené půjčit, a to formou tzv. “Smart půjčky“. Ačkoli byla výsledná smlouva formálně označena jako úvěrová, je zřejmé, že vůle stran směřovala k půjčce a nikoli k úvěru. Soudy posoudily předmětnou smlouvu jako úvěrovou, ačkoli se s vysokou pravděpodobností jednalo o smlouvu o půjčce. V této části je tedy dovolání důvodné.
Co se týká posouzení míry zavinění, zde dovolatelka uplatnila námitky proti skutkovým zjištěním, které však nejsou dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Argumentace nálezem Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 631/05, je v daném případě nepřípadná, neboť dle uvedeného nálezu mělo být výsledkem negativního testu proporcionality užití materiálního znaku trestného činu, který však již nyní platný trestní zákoník neobsahuje. Ve prospěch obviněné pak nelze uplatnit ani princip ultima ratio, resp. nízkou společenskou škodlivost, podle §12 odst. 2 tr. zákoníku. Zejména pro popsaní nesplácení úvěru nelze učinit závěr, že by posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídal běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty. K provedení testu proporcionality nebyl důvod, proto byl postup soudů správný. Tato námitka je tedy neopodstatněná.
Nejvyšší státní zástupce z uvedených důvodů navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě ze dne 19. 7. 2013, sp. zn. 5 To 226/2013 i předcházející rozsudek Okresního soudu v Bruntále ze dne 28. 5. 2013, sp. zn. 4 T 29/2013, aby současně zrušil také všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a aby věc podle §265l odst. 1 tr. ř. přikázal Okresnímu soudu v Bruntále k novému projednání a rozhodnutí. S projednáním věci v neveřejném zasedání souhlasil nejvyšší státní zástupce i pro případ jiného rozhodnutí Nejvyššího soudu ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněné je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce, tedy podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. a v souladu s §265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu §265e tr. ř. zachována.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněnou naplňují jí uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněné dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
Obviněná ve svém dovolání uplatnila dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., podle kterého lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř. ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.
Námitka obviněné, že skutek byl nesprávně právně posouzen jako přečin úvěrového podvodu podle §211 odst. 1 tr. zákoníku, přičemž dovolatelka namítá, že nebyla ze strany soudů posuzována otázka, o jaký typ smlouvy se podle netrestních předpisů jednalo, je z hlediska uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. námitkou právně relevantní.
Přečinu úvěrového podvodu podle §211 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo při sjednávání úvěrové smlouvy nebo při čerpání úvěru uvede nepravdivé nebo hrubě zkreslené údaje nebo podstatné údaje zamlčí.
Objektem přečinu úvěrového podvodu je podobně jako u podvodu podle §209 cizí majetek, ale trestněprávní ochrana se tu poskytuje majetkovým právům a vztahům v užším rozsahu sjednávání úvěrových smluv, jakož i jejich účelovému určení, a proto v konečném důsledku chrání i cizí majetek v oblasti úvěrování. Objektivní stránka v této skutkové podstatě spočívá v tom, že pachatel uvede nepravdivé nebo hrubě zkreslené údaje nebo podstatné údaje zamlčí: - při sjednávání smlouvy nebo – při čerpání úvěru. K trestní odpovědnosti pachatele za přečin úvěrového podvodu podle §211 odst. 1 tr. zákoníku není nutné, aby věřitel jednal v omylu, resp. aby jednání pachatele (dlužníka) vedlo k omylu banky nebo jiného věřitele, na základě kterého by poskytl plnění ve formě peněžních prostředků dlužníkovi.
Za sjednávání úvěrové smlouvy je třeba považovat postup při uzavírání úvěrové smlouvy včetně všech souvisejících jednání, která úvěrové smlouvy provázejí. Sjednávání úvěrové smlouvy totiž nelze chápat zúženě a považovat za ně jen vlastní uzavření úvěrové smlouvy, neboť za její sjednávání je třeba považovat i jednání, které uzavření takové smlouvy předchází. Smlouvou o úvěru ve smyslu §497 obchodního zákoníku se zavazuje věřitel, že na požádání dlužníka poskytne v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a dlužník se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Tato smlouva nevyžaduje, aby k poskytnutí peněžních prostředků skutečně došlo, čímž se liší od smlouvy o půjčce podle §657 občanského zákoníku. Další odlišností je, že jejím předmětem mohou být pouze peněžní prostředky, zatímco u smlouvy o půjčce je možné přenechat jakékoli druhově určené věci. Smlouva o úvěru musí vždy obsahovat závazek zaplatit za poskytnuté peněžní prostředky úroky, což se u smlouvy o půjčce nevyžaduje, neboť při půjčce se úroky platí, jen když byly dohodnuty. Z těchto důvodů se úvěrový podvod ve smyslu §211 vztahuje pouze na sjednávání úvěrové smlouvy, a nikoli na smlouvu o půjčce, ohledně níž se uplatní obecná skutková podstata podvodu podle §209 tr. zákoníku. Trestní odpovědnost podle §211 o úvěrovém podvodu tak může vzniknout jen v návaznosti na smlouvu o úvěru, a nikoli v návaznosti na jiné smlouvy, jejichž předmětem může také být poskytnutí peněžních prostředků (např. smlouva o půjčce podle §657 občanského zákoníku).
Nejvyšší soud z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně i napadeného usnesení odvolacího soudu zjistil, že soudy sice nepochybovaly o tom, že se jedná o smlouvu úvěrovou ve smyslu §497 a násl. obchodního zákoníku a dovodily naplnění znaků uvedených v ustanovení §211 tr. zákoníku, avšak je nutno vytknout, že soud prvního stupně skutečnost, že šlo o smlouvu o úvěru toliko bez dalšího konstatoval. Ani z odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu není patrné, zda odvolací soud zkoumal, jestli předmětná smlouva založená ve spisu splňuje objektivní podmínky zákonem vymezené pro úvěrovou smlouvu. V odůvodnění obou rozhodnutí není obsažena žádná právní úvaha, proč se mělo jednat o smlouvu o úvěru a nikoli smlouvu o půjčce, lze proto soudům vytknout, že se naplněním objektivní stránky uvedeného přečinu dostatečně nezabývaly. Je třeba konstatovat, že si soudy obou stupňů neujasnily typ uzavřené smlouvy a ve svých rozhodnutích volně zaměňují pojmy úvěr a půjčka. Smlouvu je třeba posuzovat podle obsahu, jak vyplývá z ustálené judikatury Nejvyššího soudu, která uvádí, že pro právní kvalifikaci právního úkonu není rozhodné jeho označení ani to, na které ustanovení zákona odkazuje, nýbrž obsah daného právního úkonu a jím založeného právního vztahu, tj. práva a povinnosti z něj pro účastníky vyplývající.
Vznikne-li o obsahu právního úkonu pochybnost, formuluje ustanovení §35 odst. 2 občanského zákoníku výkladová pravidla, která ukládají soudu, aby tyto pochybnosti odstranil výkladem založeným na tom, že vedle jazykového vyjádření právního úkonu podrobí zkoumání i vůli jednajících osob. Podmínkou pro přihlédnutí k vůli účastníků je, aby nebyla v rozporu s tím, co plyne z jazykového projevu vyjádřeného slovně (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2002, sp. zn. 25 Cdo 1116/2001). Nejvyšší soud se ztotožňuje s názorem státního zástupce, že co bylo obsahem předmětné smlouvy mezi obviněnou a poškozenou společnosti SMART Capital, a.s., lze dovodit zejména z projevů jejich vůle při uzavírání této smlouvy, pokud by projev této vůle nebyl v rozporu s jednoznačným jazykovým projevem. V posuzovaném případě směřoval projev vůle obviněné k půjčení peněz od společnosti SMART Capital, a.s. a svědkyně J. T. pak projevila vůli peníze poškozené půjčit, a to formou tzv. „Smart půjčky“, přičemž tento produkt byl na předmětné smlouvě označen jako „Smart úvěr“. Při hlavním líčení dne 28. 5. 2013 byl proveden výslech svědkyně J. T., která mimo jiné uvedla, že „rozdíl mezi Smart půjčkou a Smart úvěrem je ten, že Smart úvěr, co vím, to já jsem nedělala, to dělal někdo jiný, tak když chtěl někdo úvěr, tak my jsme to museli předat vedení a my jsme s tím neměli už nic společného, to bylo až nad 50.000 Kč, a to bylo už se zástavou.“ Z výše uvedeného vyplývá, že přestože byla předmětná smlouva označena jako smlouva o úvěru, projev vůle stran směřoval zřejmě k půjčce nikoli k úvěru. Jen z názvu finančního produktu jako „Smart úvěr“ nelze bez dalšího dovozovat, že se jednalo o úvěr, a nikoli o půjčku a že tedy nešlo ani smlouvu o půjčce. Pro úplnost lze poznamenat, že termín „úvěr“ nelze považovat za jednoznačný jazykový projev ve smyslu výše citovaného judikátu, neboť z jazykového hlediska se jedná o synonymum půjčky, přičemž i soudy obou stupňů tyto termíny zaměňovaly. V tomto směru považuje Nejvyšší soud dovolání za důvodné.
Na soudu prvního stupně bude, aby se této zásadní námitce obviněné věnoval a aby přesvědčivě zjistil u společnosti SMART Capital, a.s., charakter závazkového vztahu a doplnil dokazování v tom směru, zda předmětná smlouva splňuje objektivní podmínky zákonem vymezené pro úvěrovou smlouvu nebo se případně jedná o jiný typ smluvního vztahu.
Dále Nejvyšší soud zjistil, že obviněná L. F. sice podala dovolání z důvodu podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., v části dovolání však nenamítá nesprávnost právního posouzení skutku, ale pouze napadá soudy učiněná skutková zjištění. Námitky obviněné týkající se posouzení míry zavinění (konkrétně, že se soudy nevypořádaly s jejím tvrzením o časovém tlaku při uzavírání uvedené smlouvy a rozporem mezi výpovědí svědkyně J. T. a obviněné), je nutno považovat za námitky skutkového charakteru týkající se úplnosti a hodnocení provedeného dokazování. Je třeba konstatovat, že obviněná se v této části dovolání pouze domáhá, aby na základě jiného hodnocení důkazů byl jiným způsobem posouzen skutek, pro který byla stíhána. Uvedenou skutečnost však nelze podřadit pod dovolací důvod vymezený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., dle kterého je dovolání možno podat, spočívá-li rozhodnutí na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Námitka obviněné, že soudy nepřistoupily ve smyslu nálezu Ústavního soudu ze dne 7. 11. 2006, sp. zn. I. ÚS 631/05, k testu proporcionality, je z hlediska uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. rovněž námitkou právně relevantní.
Podle nálezu Ústavního soudu ze dne 7. 11. 2006, sp. zn. I. ÚS 631/05, má-li v testu proporcionality obstát trestní stíhání úvěrového podvodu, u něhož se v odstavci 1 nevyžaduje vznik škody, pak musí orgány činné v trestním řízení pečlivě zkoumat, zda uvedení nepravdivého údaje bylo v objektivní poloze vůbec způsobilé ohrozit zájem chráněný trestním zákonem, a to jak z hlediska reálného vlivu nepravdivého údaje na úvahu poskytovatele úvěru o návratnosti půjčených peněz, tak z hlediska výše reálně hrozící škody, kde je třeba odlišovat podnikatelské a spotřebitelské úvěry. Zdrženlivost je namístě zejména tam, kde měl následný úvěrový vztah standardní průběh, úvěr byl řádně splácen, a kde tedy obavy vyjádřené v hrozbě trestněprávního postihu vůbec nenašly naplnění.
Nejvyšší soud i se zřetelem k tomuto nálezu musí v dané věci konstatovat, že obviněná nejen neuvedla své další nesplacené závazky, ale předmětný úvěr také přestala splácet, čímž se jednání obviněné již dostalo do oblasti trestního práva, protože jednala způsobem a za podmínek stanovených trestním zákonem k tomu, aby jí spáchaný skutek (trestněprávní povahy) mohl být posouzen jako trestný čin. Údaje, které při sjednávání úvěru zatajila či zamlčela, měly reálný vliv na úvahy poskytovatele úvěru o návratnosti půjčených peněz. Za tohoto stavu věci byl trestní postih obviněné zcela namístě, a proto se nemohla úspěšně domáhat ani principu ultima ratio. Námitky obviněné v této části jsou tedy neopodstatněné.
Po zjištění, že dovolání obviněné L. F. je ve shora uvedeném směru opodstatněné, Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 19. 7. 2013, sp. zn. 5 To 226/2013 i rozsudek Okresního soudu v Bruntále ze dne 28. 5. 2013, sp. zn. 4 T 29/2013 a podle §265k odst. 2 tr. ř. zrušil také další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §265l odst. 1 tr. ř. pak Nejvyšší soud přikázal Okresnímu soudu v Bruntále, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Podle §265s odst. 1 tr. ř. je odvolací soud, případně i soud prvního stupně v dalším řízení vázán právním názorem Nejvyššího soudu vysloveným v tomto dovolacím rozhodnutí a je povinen respektovat zákaz reformationis in peius (§265s odst. 2 tr. ř.).
Toto rozhodnutí přijal dovolací soud v neveřejném zasedání, neboť je zřejmé, že vady nelze odstranit v zasedání veřejném /§265r odst. 1 písm. b) tr. ř./.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 14. ledna 2014
Předseda senátu
JUDr. Jiří Pácal