ECLI:CZ:NS:2014:4.TDO.1408.2014.1
sp. zn. 4 Tdo 1408/2014-30
USNESENÍ
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 27. listopadu 2014 dovolání obviněných D. H. a P. M. , proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 20. 3. 2014, sp. zn. 7 To 40/2014, v trestní věci vedené u Okresního soudu Plzeň-město pod sp. zn. 4 T 14/2011, a rozhodl takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání obviněných o d m í t a j í .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu Plzeň-město ze dne 30. 10. 2013, sp. zn. 4 T 14/2011, byli obvinění D. H. a P. M. uznáni vinnými trestným činem zpronevěry podle §248 odst. 1, 3 písm. c) zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, ve znění účinném do 31. 12. 2009 (dále jen „tr. zákon“), formou spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zákona, kterého se podle skutkové věty výroku o vině uvedeného rozsudku dopustili tím, že
jako jednatelé společnosti DIS Plzeň, s. r. o., IČ 26396360, se sídlem Plzeň, Emingerova 246/18, se záměrem získat finanční prospěch na základě kupní smlouvy uzavřené dne 16.4.2009 se spol. Richter + Frenzel, s. r. o., IČ 61852325, se sídlem U Technoplynu 1572/1, 198 00 Praha, ve které byla v čl. IV 5. sjednána doložka výhrady vlastnického práva, s vědomím, že vlastnické právo ke zboží přechází na kupujícího až okamžikem úplného zaplacení kupní ceny prodávajícímu, odebrali postupně do spol. Richter + Frenzel, s. r. o., od 16.6.2009 do 30.7.2009 zboží v celkové hodnotě 3.097.413,25 Kč dle faktur vystavených od 7.7.2009 do 22.9.2009, které v době jejich splatnosti od 21.8.2009 do 22.10.2009 ani později ve výši celé kupní ceny neuhradili, přičemž odebrané zboží použili na stavbu PRO202 – PANATTONI D., kdy platba za zhotovení díla v celkové výši 6.147.540,- Kč byla ze strany objednavatele spol. GOLDBECK Bau, s. r. o., IČ 64574661, se sídlem Chrudimská 42, 284 71 Vrdy, připsána na účet spol. DIS Plzeň ve dnech 30.7.2009, 31.8.2009 a 25.9.2009 a částka ve výši 218.579,- Kč byla na základě Dohody o způsobu úhrady pohledávek mezi Richter + Frenzel, s. r. o., DIS Plzeň, s. r. o. a GOLDBECK Bau, s. r. o., ze dne 29.10.2009 poukázána na účet spol. Richter + Frenzel, s. r. o., přímo ze strany GOLDBECK Bau, s. r. o., čímž způsobili společnosti Richter + Frenzel, s. r. o., škodu ve výši 2.878.834,25 Kč.
Za to byli oba obvinění odsouzeni podle §248 odst. 3 tr. zákona k trestům odnětí svobody v trvání dvou roků a podle §58 odst. 1 ve spojení s §59 odst. 1 tr. zákona byl každému z nich výkon trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou roků. Podle §228 odst. 1 tr. řádu byla současně obviněným uložena povinnost, aby společně a nerozdílně zaplatili poškozené společnosti Richter + Frenzel, s. r. o., na náhradě škody částku 2.878.834,25 Kč.
Proti rozsudku Okresního soudu Plzeň-město ze dne 30. 10. 2013, sp. zn. 4 T 14/2011, podali odvolání oba obvinění i státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství Plzeň-město. O podaných odvoláních rozhodl Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 20. 3. 2014, sp. zn. 7 To 40/2014, tak, že k odvolání státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství Plzeň-město napadený rozsudek podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. řádu zrušil v celém výroku o trestu a podle §259 odst. 3 tr. řádu v rozsahu zrušení znovu rozhodl tak, že oba obviněné odsoudil podle §248 odst. 3 tr. zákona k trestům odnětí svobody v trvání dvou roků a podle §58 odst. 1 ve spojení s §59 odst. 1 tr. zákona každému z nich výkon uloženého trestu podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání pěti roků. Současně byla podle §59 odst. 2 tr. zákona oběma obviněným uložena povinnost, aby ve zkušební době podmíněného odsouzení podle svých sil nahradili škodu, kterou trestným činem způsobili. Odvolání obou obviněných byla podle §256 tr. řádu zamítnuta.
Proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 20. 3. 2014, sp. zn. 7 To 40/2014, podali oba obvinění prostřednictvím své společné obhájkyně dovolání, v němž uplatnili dovolací důvod vymezený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. V rámci své obsáhlé dovolací argumentace namítli, že byli uznáni vinnými na základě důkazů a následných úvah soudu, které s sebou přinášejí mnoho nejasností a pochybností, které nebyly dostatečně vysvětleny a vyvráceny. Tvrdí, že nejednali proti účelu svěření a nemohli se tak dopustit trestného činu zpronevěry. Poškozený na základě kupní smlouvy prodával a dodával materiál na stavbu díla přímo na staveniště třetího subjektu, aby bylo zboží zapracováno do díla s jeho vědomím, z čehož obvinění dovozují, že dohodnutý účel svěření nebyl z jejich strany porušen. Na překážku uvedeného právního závěru podle jejich blíže nespecifikovaného odkazu na judikaturu Nejvyššího soudu není ani ta skutečnost, že kupní smlouva, na jejímž podkladě došlo ke splnění takového závazku prodávajícího, byla mezi jejími účastníky sjednána s právní doložkou výhrady vlastnického práva ve smyslu §445 obchodního zákoníku. Dále dovolatelé poukázali na pohledávky společnosti DIS Plzeň vůči společnostem LUDAS, s. r. o. a Silnice Horšovský Týn, a. s., s tím, že kdyby společnost DIS Plzeň stíhala vymoci své splatné pohledávky, neukončila by činnost díky druhotné platební neschopnosti a mola by řádně plnit veškeré splatné závazky svých věřitelů. Podle nich svědek U. nemůže být považován za tzv. bílého koně, neboť by to bylo asi poprvé v historii kriminalistiky, kdy by se převáděla společnost na třetí osobu se zůstatkem na bankovním účtu ve výši 2.324.188,05 Kč a tzv. bílý kůň by hradil poměrně závazky vůči věřitelům dané společnosti. Dodali, že k těmto skutečnostem navrhovali opětovný výslech svědka JUDr. R. V., který však nebyl rozhodujícími soudy proveden.
V další části dovolání obvinění zmínili, že pokud by uhradili pohledávku společnosti Richter + Frenzel, s. r. o., dopustili by se nepochybně trestného činu zvýhodňování věřitele. V případě, že by neuhradili ani jednu ze svých pohledávek a podali na společnost DIS Plzeň, s. r. o., insolvenční návrh, veškeré finanční prostředky by náležely do majetkové podstaty úpadce a insolvenční správce by uspokojoval věřitele v poměru dle jejich věřitelských skupin. V tomto směru poukázali na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 4 Tz 54/1999 a 5 Tdo 405/2007.
Z uvedených důvodů obvinění závěrem svého mimořádného opravného prostředku navrhli, aby Nejvyšší soud dovoláním napadené rozhodnutí zrušil a přikázal Krajskému soudu v Plzni, aby věc znovu projednal a rozhodl tak, že je předmětné obžaloby zprošťuje.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství využila svého zákonného práva a k dovolání obviněných se vyjádřila. Ve svém vyjádření stručně shrnula dosavadní průběh trestního řízení a dále uvedla, že nelze přisvědčit závěru obviněných o tom, že nejednali proti účelu svěření a nemohli se tak dopustit trestného činu zpronevěry. Dle dosavadní judikatury je rozhodným právním režimem nepochybně svěřitelovo vlastnické právo, které je předmětem odpovídající právní ochrany (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 7 Tdo 474/2002). Přestože dílčí část platby za dodané stavební dílo byla (na podkladě Dohody o způsobu úhrady pohledávek) objednatelskou společností GOLDBECK Bau, s. r. o., uhrazena přímo dodavateli stavebního materiálu - společnosti Richter + Frenzel, s. r. o., došlo na jeho straně ke způsobení škody tím, že se mu za jím dodaný stavební materiál nedostalo celého jeho finančního ekvivalentu. K označení P. U. za tzv. „bílého koně“ státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství podotkla, že toto může vystihovat jeho skutečnou roli nabyvatele převedené obchodní společnosti i za aktivního stavu bankovního účtu této společnosti, pokud na účtu figurovala částka sice se blížící až ke třem milionům korun, ale nepodložená vlastnickým právním titulem majitele účtu. Jak způsob nakládání s touto finanční částkou ze strany P. U., tak ani pojmenování jeho skutečné role ve společnosti DIS Plzeň, s. r. o., není pro posouzení trestní odpovědnosti obou dovolatelů ve smyslu §248 tr. zákona určující. K obhajobě obviněných v tom smyslu, že jim ve splnění závazku poškozené obchodní společnosti Richter + Frenzel, s. r. o., bránila obava, že by se ve vztahu k dalším svým věřitelským subjektům mohli vystavovat odpovědnosti za trestný čin zvýhodnění věřitele, státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství dodala, že důvodnosti takové námitky také přisvědčit nelze. Odkázala přitom na judikaturu Nejvyššího soudu (rozhodnutí sp. zn. 5 Tdo 16/2005 a 7 Tdo 474/2002) s tím, že nerovnováha mezi tou majetkovou hodnotou, kterou obvinění do své dispozice za odběratelskou společnost převzali v rámci obchodního styku a tím jejím finančním ekvivalentem, který si přisvojili, je více než evidentní. Ve zbývající právní argumentaci státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství odkázala na odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu a ztotožnila se i s jeho právním názorem, ve kterém odmítl poukaz obviněných na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 4 Tz 54/99 a 5 Tdo 405/2007 s tím, že obě řeší zcela jinou právní situaci.
Závěrem svého vyjádření proto státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství navrhla, aby Nejvyšší soud společné dovolání obviněných odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně neopodstatněná. Současně navrhla, aby takto bylo podle §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu rozhodnuto v neveřejném zasedání a současně vyjádřila souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání i pro případ jiných rozhodnutí Nejvyššího soudu, než jsou uvedena v ustanovení §265r odst. 1 písm. a), b) tr. řádu [§265r odst. 1 písm. c) tr. řádu].
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. řádu) shledal, že dovolání je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. a) tr. řádu], bylo podáno obviněnými jako osobami oprávněnými, prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. řádu], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. řádu). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. řádu.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. řádu, bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněnými naplňují jimi uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. řádu.
Ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. řádu je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. řádu). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. řádu). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. řádu) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. řádu).
Obvinění v dovolání deklarovali dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, podle kterého lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. řádu ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. řádu. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.
Vedle případů, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení, uplatněnému dovolacímu důvodu ve smyslu ustálené judikatury odpovídají rovněž námitky tzv. extrémního nesouladu mezi provedenými důkazy a z nich učiněnými skutkovými zjištěními a námitky týkající se nezákonnosti postupu orgánů činných v trestním řízení v intenzitě narušující zásady spravedlivého procesu. O extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a z nich učiněnými skutkovými zjištěními se jedná v případech objektivně zjištěné a zcela zjevné absence srozumitelného odůvodnění rozsudku, při zásadních logických rozporech ve skutkových zjištěních a z nich vyvozených právních závěrech, opomenutí a nehodnocení stěžejních důkazů, apod.
Námitky obviněných je tak možno z hlediska deklarovaného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu považovat za právně relevantní, avšak Nejvyšší soud po prostudování předloženého trestního spisu shledal, že se jedná o námitky nedůvodné.
Předně je třeba zdůraznit, že většinu námitek deklarovaných v dovolání obvinění uplatnili již v předchozích stádiích trestního řízení i v odvolání proti rozsudku nalézacího soudu, resp. text dovolání je obsahově téměř totožný s textem odvolání proti rozsudku nalézacího soudu. Jde tak v podstatě pouze o opakování obhajoby, se kterou se již vypořádaly rozhodující soudy v odůvodnění svých rozhodnutí. Konstantní judikatura pamatuje na takovýto případ rozhodnutím Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 86/2002, z něhož vyplývá, že „opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se již soudy obou stupňů v dostatečné míře a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání, které je zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu“ (srov. rozhodnutí č. 408, Soubor rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 17, C. H. Beck).
Podle ustanovení §248 tr. zákona se trestného činu zpronevěry dopustil ten, kdo si přisvojil cizí věc nebo jinou majetkovou hodnotu, která mu byla svěřena. Odstavec 3 citovaného ustanovení dopadal na případy, kdy pachatel způsobil takovým činem značnou škodu nebo jiný zvlášť závažný následek. Objektem trestného činu zpronevěry je tedy vlastnictví věci a předmětem útoku je pak věc cizí, která byla pachateli svěřena tím, že mu byla odevzdána do jeho faktické moci, a to zpravidla za tím účelem, aby s ní určitým způsobem nakládal. Po subjektivní stránce se vyžaduje úmysl, který zpravidla vznikne až později, nikoli hned při svěření věci. Může však být už při svěření věci, jestliže svěření nebylo dosaženo vyvoláním nebo využitím omylu.
Z hlediska předmětné trestní věci je podstatná Kupní smlouva ze dne 16. 4. 2009 uzavřená mezi obviněnými jako jednateli společnosti DIS Plzeň, s. r. o. a společností Richter + Frenzel, s. r. o., na základě které obvinění nakoupili stavební materiál za současného sjednání výhrady vlastnického práva. Ustanovení čl. IV odst. 5 uvedené smlouvy obsahuje doložku výhrady vlastnictví, jež po formální stránce odpovídá ustanovení §445 obchodního zákoníku. Hodnota zboží byla celkem 3.097.413,25 Kč. Příslušné zboží pak obvinění použili při zhotovení díla na základě objednávky společnosti GOLDBECK Bau, s. r. o., která za dílo zaplatila. Obvinění jako jednatelé společnosti DIS Plzeň, s. r. o., však místo toho, aby společnosti Richter + Frenzel, s. r. o., vyplatili částku 3.097.413,25 Kč, peníze na účtu ponechali a společnost DIS Plzeň, s. r. o., prodali P. U.
Je nepochybné, že ve světle výše zmíněné judikatury Nejvyššího soudu obvinění popsaným jednáním dokonali trestný čin zpronevěry. Vzhledem ke sjednané výhradě vlastnictví bylo totiž rozhodné, jakým způsobem bylo naloženo s výtěžkem získaným za dané zboží.
Pro posouzení trestní odpovědnosti obou obviněných ve smyslu ustanovení §248 tr. zákona je přitom irelevantní, jaká byla skutečná pozice či role P. U. ve společnosti DIS Plzeň, s. r. o., ani jak on sám se získanou finanční částkou nakládal. Odvolací soud podrobně zdůvodnil, z jakých důvodů považoval P. U. za tzv. „bílého koně“, což mimo jiné vyplývá i z výpovědi jmenovaného před soudem, kde vyšlo najevo, že neměl žádný reálný zájem podnikat se společností DIS Plzeň, s. r. o. přičemž Nejvyšší soud se s vyslovenými závěry soudu druhého stupně ztotožnil.
Pokud obvinění v dovolání vytýkají neprovedení opětovného výslechu JUDr. R. V., tak již odvolací soud v odůvodnění svého rozsudku uvedl, že tento opakovaný výslech považuje za nadbytečný, neboť zmíněný svědek již před soudem vypovídal a navíc je, s ohledem na jeho prokázanou angažovanost ve věci, možno důvodně pochybovat o objektivnosti této svědecké výpovědi.
Pro úplnost Nejvyšší soud dodává, že obecně námitky týkající se neprovedení obviněným navrhovaných důkazů nejsou svojí povahou námitkami hmotně právního charakteru, ale dle soudní judikatury je třeba zásadu spravedlivého procesu vyplývající z čl. 36 Listiny základních práv a svobod vykládat tak, že v řízení před obecnými soudy musí být dána jeho účastníkovi také možnost navrhnout důkazy, jejichž provedení pro prokázání svých tvrzení pokládá za potřebné. Tomuto procesnímu právu účastníka pak odpovídá povinnost soudu nejen o navržených důkazech rozhodnout, ale také (pokud návrhu na jejich provedení nevyhoví) ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl. Jestliže tak obecný soud neučiní, zatíží své rozhodnutí nejen vadami spočívajícími v porušení obecných procesních předpisů, ale současně postupuje v rozporu se zásadami vyjádřenými v Hlavě páté Listiny základních práv a svobod a v důsledku toho též s čl. 95 Ústavy České republiky. Takzvané opomenuté důkazy, tedy důkazy, o nichž v řízení nebylo soudem rozhodnuto, případně důkazy, jimiž se soud podle zásady volného hodnocení důkazů nezabýval, proto téměř vždy založí nejen nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí, ale současně též jeho protiústavnost. Ačkoliv tedy soud není povinen provést všechny navržené důkazy, z hlediska práva na spravedlivý proces musí jeho rozhodnutí i v tomto směru respektovat zásadní požadavek na náležité odůvodnění přijatého rozhodnutí ve smyslu ustanovení §125 odst. 1 tr. řádu nebo §134 odst. 2 tr. řádu (srov. nálezy Ústavního soudu České republiky sp. zn. III. ÚS 51/96, sp. zn. III. ÚS 402/05, atd.).
Dle názoru Nejvyššího soudu je na základě provedeného dokazování zřejmé, že v posuzované věci se o případ tzv. opomenutých důkazů nejedná, neboť za opomenutý byl označen takový důkazní návrh, jímž se příslušný soud řádně zabýval, avšak rozhodl, že dalšího dokazování v tomto směru není již třeba, neboť skutkový stav věci byl náležitě zjištěn ostatními v řízení provedenými důkazy a příslušný obviněnými navrhovaný důkaz by neměl na posouzení skutkového stavu a jejich viny žádný vliv. Takové rozhodnutí je zcela v kompetenci rozhodujících soudů a Nejvyšší soud se s rozsahem provedeného dokazování i s odůvodněním rozhodnutí nalézacího i odvolacího soudu ztotožnil.
Přisvědčit nelze ani námitce obviněných, že jim ve splnění závazku poškozené obchodní společnosti bránila obava, že by se ve vztahu k dalším svým věřitelským subjektům mohli vystavovat odpovědnosti za trestný čin zvýhodnění věřitele. Trestného činu zvýhodnění věřitele se totiž může dopustit pouze dlužník, který se svým vlastním majetkem nakládá tak, že nedochází k poměrnému a rovnoměrnému uspokojení všech jeho věřitelů.
Podle konstantní judikatury Nejvyššího soudu je zboží prodané s výhradou vlastnictví podle §445 obchodního zákoníku pro kupujícího „cizí věcí“ až do zaplacení kupní ceny, nevyplývá-li z obsahu uvedené výhrady něco jiného. Proto i výtěžek získaný dalším prodejem či jinými dispozicemi je jeho ekvivalentem a rovněž cizí věcí. Použití tohoto výtěžku k zaplacení kupní ceny prodávajícímu za zboží prodané s výhradou vlastnictví tedy nemůže být trestným činem zvýhodnění věřitele podle §223 tr. zákoníku (popř. podle §256a tr. zákona), i kdyby jinak kupující nebyl schopen plnit své splatné závazky nebo by byl předlužen (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 17. 3. 2005, sp. zn. 5 Tdo 16/2005).
Obvinění by tak splněním závazku poškozené obchodní společnosti v žádném případě nemohli naplnit skutkovou podstatu trestného činu zvýhodnění věřitele. Jednalo se totiž o cizí majetkovou hodnotu (nikoliv vlastní majetek) a obvinění si museli být vědomi, že s finančními prostředky nenakládají způsobem odpovídajícím dohodnuté výhradě vlastnického práva.
K odkazu obviněných na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 4 Tz 54/1999 a 5 Tdo 405/2007, již odvolací soud správně uvedl, že na daný případ nedopadají, resp. že řeší zcela jinou právní situaci. Konkrétně se jedná o otázku nabytí vlastnického práva dodavatelské obchodní společnosti k finanční záloze, kterou mu jeho odběratelský partner poskytl na opatření objednaného zboží.
Nejvyšší soud se tak ztotožnil s názorem nalézacího i odvolacího soudu v závěru, že obvinění svým jednáním naplnili všechny zákonné znaky skutkové podstaty trestného činu zpronevěry podle §248 odst. 1, 3 písm. c) tr. zákona formou spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zákona. Závěr o vině byl učiněn na podkladě důkazů, které ve svém důsledku jednoznačně prokazují jejich vinu, z odůvodnění rozhodnutí soudů prvního i druhého stupně vyplývá logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a hmotně právními závěry na straně druhé, přičemž dovolací soud mezi nimi neshledal žádný rozpor.
Z uvedených důvodů Nejvyšší soud shledal, že napadené rozhodnutí ani řízení, které mu předcházelo, netrpí vytýkanými vadami, proto společné dovolání obviněných D. H. a P. M. odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně neopodstatněné. O dovolání bylo rozhodnuto za podmínek ustanovení §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. řádu).
V Brně dne 27. listopadu 2014
Předsedkyně senátu
JUDr. Danuše Novotná