ECLI:CZ:NS:2014:4.TDO.158.2014.1
sp. zn. 4 Tdo 158/2014-25
USNESENÍ
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 18. února 2014 dovolání obviněného J. J. , proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 6. 9. 2013, sp. zn. 6 To 267/2013, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Bruntále pod sp. zn. 3 T 254/2011, a rozhodl takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Bruntále ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. 3 T 254/2011, byl obviněný J. J. uznán vinným přečinem podvodu podle §209 odst. 1, 3 tr. zákoníku, kterého se podle skutkové věty výroku o vině daného rozsudku dopustil tím, že
I.
v době od 15.8.2008 do 14.6.2010 v B. jako společně posuzovaná osoba pro dávku státní sociální podpory – sociální příplatek a jako žadatel o dávku příspěvek na bydlení opakovaně v dokladech o příjmech za rozhodné období 2.,3.,4. čtvrtletí 2008, 1.-4. čtvrtletí 2009 a 1. čtvrtletí 2010 v rozporu se skutečností neuváděl veškeré rozhodné příjmy pro stanovení nároku na uvedené dávky, které mu byly společnostmi Veolia Transport Morava a.s. a Dopravní podnik a.s. v tomto období zaúčtovány a vyplaceny, ačkoli v tiskopisech dokladujících příjmy vlastnoručním podpisem stvrdil, že uvádí veškeré rozhodné příjmy a v žádosti o příspěvek na bydlení ze dne 23.11.2009, kde kolonku příjmy zcela proškrtl, stvrdil, že veškeré jím uvedené údaje jsou pravdivé, přičemž další příjmy J. J. za rozhodné období byly zjištěny až na základě kontrolní činnosti Úřadu práce, v důsledku čehož byly předmětné dávky státní sociální podpory, a to sociální příplatek M. J. a příspěvek na bydlení J. J. přiznány a vyplaceny v částkách vyšších než na jaké měli zákonný nárok a takto bylo za období od 1.7.2008 do 30.6.2010 neoprávněně ve prospěch jmenovaných vyplacena ke škodě Úřadu práce ČR, kontaktní pracoviště B., na dávkách státní sociální podpory částka ve výši 37.732,- Kč,
II.
poté, co dne 27.8.2009 požádal Úřad práce, detašované pracoviště M. A., okres B., o podporu v nezaměstnanosti, přičemž byl poučen o tom, že skutečnosti rozhodné pro přiznání a poskytování podpory v nezaměstnanosti je povinen doložit a to i doklad o výkonu jiné výdělečné činnosti, případně že změny těchto skutečností je povinen oznámit úřadu práce písemně nejpozději do 8 kalendářních dnů, a v žádosti o zprostředkování zaměstnání ze stejného dne tamtéž uvedl, že ke dni podání žádosti není v pracovně právním vztahu a zaměstnání nevykonává, úřadu práce neoznámil, že je zaměstnán jako řidič u Dopravního podniku O. a.s., přičemž v období od 1.9.2009 do 26.4.2010 u tohoto zaměstnavatele dosahoval průměrného hrubého měsíčního příjmu ve výši 7.140,- Kč, v důsledku čehož v daném období současně pobíral podporu v nezaměstnanosti, na kterou by jinak neměl nárok v době od 1. 9.2009 do 26. 4. 2010, a takto od Úřadu práce České republiky, Krajská pobočka v O. vylákal celkem částku 62.299,- Kč.
Za to byl obviněný J. J. podle §209 odst. 3 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání osmnácti měsíců a podle §81 odst. 1, §82 odst. 1 tr. zákoníku mu byl výkon uloženého trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou roků. Podle §82 odst. 2 tr. zákoníku byla obviněnému současně uložena povinnost ve zkušební době podle svých sil nahradit škodu, kterou trestným činem způsobil. Podle §228 odst. 1 tr. řádu mu byla uložena povinnost nahradit poškozenému Úřadu práce ČR, krajské pobočce v O. IČ 72496991, náhradu majetkové škody ve výši 45.174,-Kč. Podle §229 odst. 2 tr. řádu byl poškozený se zbytkem svého uplatněného nároku na náhradu škody odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti rozsudku Okresního soudu v Bruntále ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. 3 T 254/2011, podal obviněný v zákonné lhůtě odvolání, o kterém rozhodl Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 6. 9. 2013, sp. zn. 6 To 267/2013, tak, že z podnětu odvolání obviněného J. J. podle §258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. řádu zrušil v napadeném rozsudku výrok o náhradě škody. V ostatních výrocích zůstal napadený rozsudek nezměněn.
Proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 6. 9. 2013, sp. zn. 6 To 267/2013, podal obviněný J. J. prostřednictvím svého obhájce dovolání, v němž uplatnil dovolací důvod vymezený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. V rámci své dovolací argumentace namítl, že rozhodující soud neprovedl všechny obhajobou navrhované důkazy. Hlavním důkazem, který dle obviněného soud prvního stupně opomněl provést, je přihláška k evidenci žadatele o práci, která byla odeslána elektronicky skrze bránu Ministerstva práce a sociálních věcí, jak potvrdil i znalec. Kopii této přihlášky dovolatel údajně následně předložil při osobní návštěvě Úřadu práce v M. A., avšak zde přítomná pracovnice s předloženými dokumenty neuměla pracovat, proto přiměla obviněného k jejich přepisu, kdy část údajů sama připsala a některé vyškrtala. Tato pracovnice však nebyla soudem vyslechnuta, byť obhajoba její výslech navrhovala, a místo ní byla vyslechnuta jiná pracovnice, která s přijetím obviněného neměla nic společného, pouze přebrala agendu po kolegyni z důvodu jejího odchodu do důchodu. Dovolatel se domnívá, že svou povinnost nahlásit své zaměstnavatele a své příjmy splnil a zdůrazňuje, že pracovnicí příslušného úřadu práce nebyl nikdy poučen o způsobu a termínech dokládání svých výdělků. Pokud tyto informace dokládal na jiných odděleních, měl za to, že úřad práce je propojen informační sítí a že si jednotlivá pracoviště dané údaje vzájemně předávají. Dle dovolatele ze závěrů znaleckého posudku vyplynulo, že splnil vše, co bylo zapotřebí k jeho registraci na příslušném úřadu práce, nemohl se tak dopustit žádného podvodného jednání. Jestliže Ministerstvo práce a sociálních věcí příslušné dokumenty nepředložilo či je již nemá k dispozici, měl soud podle názoru obviněného tyto skutečnosti hodnotit v jeho prospěch. Za sporné považuje dále to, zda vyčíslená škoda ve výši 62.299,- Kč je škodou, která skutečně poškozenému vznikla. Je naopak přesvědčen, že skutková zjištění učiněná soudy obou stupňů jsou v rozporu s provedenými důkazy a nenavazují na úvahy při hodnocení důkazů. Procesním postupem soudů obou stupňů tak dle mínění dovolatele bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces, resp. jedna ze základních zásad trestního řízení – v pochybnostech ve prospěch (in dubio pro reo).
Z uvedených důvodů obviněný závěrem svého mimořádného opravného prostředku navrhl, aby Nejvyšší soud dovoláním napadené rozhodnutí zrušil a vrátil věc Krajskému soudu v Ostravě k novému projednání a rozhodnutí.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství sdělila v intencích §265r odst. 1 písm. c) tr. řádu, že se po seznámení s obsahem dovolání k němu věcně nebude vyjadřovat, přičemž výslovně souhlasila s tím, aby Nejvyšší soud rozhodl ve věci za podmínek uvedených v ustanovení §265r odst. 1 tr. řádu v neveřejném zasedání, a to i ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. řádu.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. řádu) shledal, že dovolání je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. a) tr. řádu], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou, prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. řádu], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. řádu). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. řádu.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. řádu, bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. řádu.
Ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. řádu je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. řádu). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. řádu). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. řádu) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. řádu).
Obviněný v dovolání uplatnil důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, podle kterého lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti (pro orgán činný v trestním řízení) a tento závěr je pak shrnut ve skutkovém zjištění – skutkové větě. V odůvodnění rozsudku (§125 odst. 1 tr. řádu) soud stručně vyloží, které skutečnosti vzal za prokázané, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se řídil při hodnocení provedených důkazů, pokud si vzájemně odporují. Z odůvodnění přitom musí být patrno, jak se soud vypořádal s obhajobou, proč nevyhověl návrhům na provedení dalších důkazů a jakými právními úvahami se řídil, když posuzoval prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení zákona v otázce viny a trestu.
Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. řádu ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. řádu. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.
Nejvyšší soud po prostudování předmětného trestního spisu shledal, že obviněný J. J. sice podal dovolání z důvodu podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, v dovolání však ve skutečnosti nenamítá nesprávnost právního posouzení skutku, ale napadá toliko soudy učiněná skutková zjištění. Obviněný totiž de facto výše specifikovanými dovolacími námitkami rozhodujícím soudům vytýká pouze neprovedení jím navrhovaných důkazů, nesprávné hodnocení dosud provedených důkazů a vadná skutková zjištění. Je tak zřejmé, že se svým dovoláním domáhá jen toho, aby byl jiným způsobem posouzen skutek, pro který byl stíhán a odsouzen. Uvedenou skutečnost však nelze podřadit pod deklarovaný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Obviněný v podstatě na základě vlastního hodnocení důkazů nabízí svoji verzi skutkového děje s tím, že se vytýkaného jednání nedopustil a domáhá se změny skutkových zjištění. Dovolání jako mimořádný opravný prostředek tak zaměňuje za další odvolání, přičemž přehlíží, že dovolací soud je oprávněn přezkoumat napadené rozhodnutí pouze v případě námitek odpovídajících důvodům dovolání taxativně uvedeným v §265b tr. řádu.
Navíc je třeba podotknout, že námitky deklarované v dovolání, obviněný uplatnil již v předchozích stádiích trestního řízení. Tvořily jednak podstatu jeho obhajoby před soudem prvního stupně a jsou součástí podaného odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně. Jde tak v podstatě pouze o opakování obhajoby, se kterou se již vypořádaly nalézací i odvolací soud v odůvodněních svých rozhodnutí. Konstantní judikatura pamatuje na takovýto případ rozhodnutím Nejvyššího soudu, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, z něhož vyplývá, že „opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se již soudy obou stupňů v dostatečné míře a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání, které je zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu“ (srov. rozhodnutí č. 408, Soubor rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 17, C. H. Beck).
Pro úplnost Nejvyšší soud konstatuje, že obviněný je ze spáchání přečinu podvodu podle §209 odst. 1, 3 tr. zákoníku usvědčován svědeckými výpověďmi a listinnými důkazy, které byly řádně provedeny a z nichž bez pochybností vyplynulo, že ve vztahu k jednání popsanému pod bodem I. skutkové věty výroku rozsudku nalézacího soudu v době rozhodné pro stanovení nároku na sociální příplatek neuvedl všechny příjmy, kterých dosahoval v závislé činnosti, čímž došlo k neoprávněnému vyplacení dávek v celkové výši 37.732,- Kč. Ve vztahu k jednání popsanému v bodě II. skutkové věty výroku rozsudku nalézacího soudu, proti němuž směřují v dovolání uplatněné námitky, v průběhu řízení bylo bez pochybností prokázáno, že obviněný dne 27. 8. 2009 požádal Úřad práce, detašované pracoviště M. A., o podporu v nezaměstnanosti. V této souvislosti byl řádně poučen o tom, že jeho povinností je oznámit a doložit příslušnému úřadu práce rozhodné skutečnosti pro přiznání a poskytování podpory v nezaměstnanosti včetně dokladu o výkonu jiné výdělečné činnosti, a to ve lhůtě nejpozději do osmi kalendářních dnů. V žádosti o zprostředkování zaměstnání přitom zamlčel, že ke dni podání žádosti byl v pracovněprávním vztahu, tj. že byl zaměstnán jako řidič u Dopravního podniku O. a. s., kde za období od září 2009 do dubna 2010 pobíral hrubý měsíční příjem ve výši 7.140,- Kč. Došlo tak k situaci, že současně neoprávněně pobíral podporu v nezaměstnanosti, čímž se na úkor daného úřadu práce obohatil o částku 62.299,- Kč. Vyslechnuté svědkyně pracovnice úřadu práce ve svých výpovědích potvrdily, že ač byl obviněný z jejich strany opakovaně poučován o povinnosti oznamovat úřadu práce výkon jakéhokoliv zaměstnání a dokládat výši hrubých měsíčních výdělků, při osobních jednáních proti pravdě neoznámil, že byl v předmětné době zaměstnán u Dopravního podniku. Ani ze spisového materiálu předmětného úřadu práce nebylo zjištěno, že by obviněný takovýto údaj sdělil. Z odborného vyjádření Ing. Jiřího Kováře, které předložila obhajoba, se podává, že dne 21. 7. 2009 byl odeslán do datového úložiště Ministerstva práce a sociálních věcí elektronický formulář, jehož přílohou byla žádost obviněného o podporu v nezaměstnanosti. I jmenovaný znalec však potvrdil, že informace o stávající existenci pracovního poměru obviněného u Dopravního podniku O., a.s., nebyla v žádosti vůbec uvedena.
V návaznosti na výše uvedené skutečnosti se Nejvyšší soud ztotožnil s názorem odvolacího soudu v tom, že obhajobu obviněného s poukazem na jeho elektronickou korespondenci s Ministerstvem práce a sociálních věcí je třeba považovat za ryze účelovou, činěnou ve snaze vyhnout se tak trestní odpovědnosti. Soud prvního stupně tak důvodně další dokazování týkající se prověřování přihlášky k evidenci žadatele o práci, kterou dle svého tvrzení obviněný odeslal elektronicky skrze bránu Ministerstva práce a sociálních věcí, vyhodnotil jako nadbytečné.
V této souvislosti nelze považovat za opodstatněnou ani tu námitku obviněného, že soudy obou stupňů nerespektovaly základní zásadu trestního řízení vyplývající z ustanovení §2 odst. 2 tr. řádu a nepostupovaly dle zásady „v pochybnostech ve prospěch obviněného“. K uplatnění tohoto pravidla dochází tehdy, zůstanou-li po vyčerpání všech dosažitelných a provedených důkazů pochybnosti o skutkové otázce významné pro rozhodnutí, které nelze rozptýlit provedením a zkoumáním dalších dostupných důkazů. V posuzovaném případě však po provedeném dokazování takováto procesní situace nenastala, neboť otázky významné pro stabilizování skutkového děje byly mimo pochybnost objasněny, tudíž aplikace uvedené procesní zásady nebyla odůvodněna.
Nejvyšší soud tak plně přisvědčil závěrům soudů prvního a druhého stupně v tom, že obviněný svým jednáním naplnil všechny zákonné znaky skutkové podstaty přečinu podvodu podle §209 odst. 1, 3 tr. zákoníku. Závěr o vině byl učiněn na podkladě důkazů, které ve svém důsledku jednoznačně prokazují jeho vinu, z odůvodnění rozhodnutí soudů prvního i druhého stupně vyplývá logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a hmotně právními závěry na straně druhé, přičemž dovolací soud mezi nimi neshledal žádný rozpor. Obviněný úmyslně zamlčel skutečnosti, které byly pro orgány rozhodující o sociálních dávkách podstatné, neboť v opačném případě při znalosti jeho skutečných osobních a finančních poměrů by mu nárok na vyplacení dávky vůbec nevznikl, případně by přiznaná sociální dávka byla výrazně nižší. V důsledku podvodného jednání obviněného vznikla na cizím majetku větší škoda (§138 odst. 1 tr. zákoníku) a obviněný se o výše specifikované částky obohatil.
Obviněným uplatněné námitky tak nejsou podřaditelné pod uvedený zákonný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu a stojí mimo jeho rámec. Obviněný na jedné straně deklaroval zákonný dovolací důvod podle citovaného ustanovení, avšak uplatnil námitky, které ho svým obsahem nenaplňují, nespadají pod něj a nijak mu neodpovídají.
K problematice formálně uplatněného dovolacího důvodu se rovněž vyjádřil Ústavní soud České republiky, a to v rozhodnutí ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05, kde tento mj. uvedl, že označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b tr. řádu nemůže být pouze formální. Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. řádu, neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.
S ohledem na skutečnosti shora rozvedené Nejvyšší soud dovolání obviněného J. J. odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu, aniž by musel věc meritorně přezkoumávat podle §265i odst. 3 tr. řádu. O odmítnutí dovolání bylo rozhodnuto v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu. Pokud jde o rozsah odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu, odkazuje tento na znění §265i odst. 2 tr. řádu.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. řádu).
V Brně dne 18. února 2014
Předsedkyně senátu
JUDr. Danuše Novotná