ECLI:CZ:NS:2014:4.TDO.203.2014.1
sp. zn. 4 Tdo 203/2014-24
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 25. února 2014 o dovolání obviněného V. S. , proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 16. 10. 2013, sp. zn. 12 To 349/2013, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. 1 T 58/2013, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Kladně ze dne 1. 8. 2013, sp. zn. 1 T 58/2013, byl obviněný V. S. uznán vinným ze spáchání přečinu zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku a zločinu přijetí úplatku podle §331 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zákoníku, kterých se podle skutkové věty výroku o vině daného rozsudku dopustil tím, že
„od blíže nezjištěné doby v červenci 2011 do července 2012 ve V., okres K., jako příslušník Vězeňské služby ČR zařazený ve Věznici V. ve funkci dozorce opakovaně a za úplatu nejméně ve čtrnácti případech neoprávněně, v rozporu se svými povinnostmi vyplývajícími z §5 zákona č. 555/1992 Sb. o Vězeňské službě ČR v platném znění, z Nařízení ředitele Věznice V. č. 4, ročník 2012 k zajištění vnitřní bezpečnosti a ostrahy objektu Věznice V. a z Pokynu generálního ředitele Vězeňské služby České republiky č. 3/2010, kterým se stanoví postup příslušníků při provádění kontroly osoby vstupující do věznic, vazebních věznic a ústavů zabezpečovací detence, pronesl do střeženého prostoru Věznice V. mobilní telefony, SIM karty, další příslušenství k mobilním telefonům a hotovost, což činil na základě požadavků několika odsouzených, kterým tyto věci následně předával, za což mu příbuzní uvedených odsouzených zasílali poštou peníze v částkách několika tisíc korun, a to nejméně v deseti případech na adresu jeho trvalého bydliště v Ch., ulice L. a nejméně ve čtyřech případech na adresu trvalého bydliště jeho družky A. P. v obci R., okres Ch., přičemž takto jednal konkrétně
1. ve prospěch odsouzeného T. P., za což mu byla od J. P. do místa jeho trvalého bydliště zaslána poštou dne 20. 7. 2011 částka 2 000,- Kč, dne 22. 7. 2011 částka 6 000,- Kč, dne 25. 8. 2011 částka 5 000,- Kč, dne 7. 9. 2011 částky 5 000,- Kč a 3 000,- Kč, dne 15. 3. 2012 částka 500,- Kč a dne 24. 5. 2012 částka 2 500,- Kč,
2. ve prospěch odsouzeného K. K., za což mu byla od Z. K. do místa jeho trvalého bydliště zaslána poštou dne 5. 4. 2012 částka 3 000,- Kč, dne 21. 5. částka 1 000,- Kč a dne 29. 5. 2012 částka 6 500,- Kč,
3. ve prospěch odsouzeného J. J., za což mu byla od M. U. do místa trvalého bydliště A. P. zaslána poštou dne 28. 3. 2012 částka 2 000,- Kč,
4. ve prospěch P. V., za což mu byla od P. F. do místa trvalého bydliště A. P. zaslána dne 6. 4. 2012 částka 1 000,- Kč,
5. ve prospěch odsouzeného K. G., za což mu byla od D. G. do místa trvalého bydliště A. P. zaslána dne 20. 4. 2012 částka 1 600,- Kč,
6. ve prospěch odsouzeného R. P., za což mu byla od S. G. do místa trvalého bydliště A. P. zaslána dne 27. 4. 2012 částka 3 000,- Kč.“
Za uvedené jednání byl obviněný V. S. odsouzen podle §331 odst. 3 tr. zákoníku za použití 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 3 roků. Podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku byl výkon uloženého trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 4 roků.
Podle §73 tr. zákoníku byl obviněnému uložen trest zákazu činnosti v bezpečnostních sborech a orgánech státní správy na dobu 4 roků.
Podle §70 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku byl obviněnému uložen trest propadnutí věci a jiné majetkové hodnoty, a to věcí popsaných v bodě 4 písm. a) – m) obžaloby ze dne 27. 3. 2013, která napadla u Okresního soudu v Kladně dne 28. 3. 2013 a seznam je na čl. 608, konkrétně těchto věcí:
a) mobilní telefon zn. NOKIA 6300,
b) mobilní telefon zn. NOKIA bez bližšího označení,
c) mobilní telefon zn. Sony Ericsson,
d) mobilní telefon zn. Sony Ericsson bez bližšího označení,
e) mobilní telefon zn. NOKIA 1662-2,
f) mobilní telefon zn. NOKIA 1600,
g) předplacená karta O2
h) 5 kusů nabíječek k mobilním telefonům,
i) dobíjecí lístek TWIST,
j) 13 kusů nabíječek a 1x handsfree zn. NOKIA,
k) mobilní telefon zn. NOKIA 6288,
l) mobilní telefon zn. NOKIA 2630,
m) SIM karty T-Mobile.
Podle §71 odst. 1 tr. zákoníku byl obviněnému dále uložen trest propadnutí náhradní hodnoty, a to motorového vozidla popsaného v bodě 5 obžaloby ze dne 27. 3. 2013, která napadla u Okresního soudu v Kladně dne 28. 3. 2013 a seznam je na čl. 608, přičemž se jedná konkrétně o tento automobil s dalším příslušenstvím: motorové vozidlo tov. zn. ROVER 420 2.0 SI, barvy zelená-tmavá, rok výroby 1997, spolu s klíčem a dálkovým ovládáním připevněným na kovovém kroužku s řetízkem z bílého kovu.
Podle §101 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku byl obviněnému dále uložen trest zabrání věci nebo jiné majetkové hodnoty, a to věcí popsaných pod bodem 6 písm. a) – o) obžaloby ze dne 27. 3. 2013, která napadla u Okresního soudu v Kladně dne 28. 3. 2013 a seznam je na čl. 609, konkrétně to byly tyto věci:
a) mobilní telefon zn. Samsung SGH-E250,
b) mobilní telefon zn. NOKIA, IMEI nezjištěno,
c) SIM karta T-Mobile,
d) paměťová karta micro SD 1GB,
e) paměťová karta micro SD 2GB,
f) paměťová karta MMC 1GB,
g) SIM karta bez označení,
h) mobilní telefon NOKIA 6300,
i) mobilní telefon Samsung GT-S3650,
j) paměťová karta micro SD,
k) mobilní telefon zn. NOKIA 6070, IMEI:odstraněno,
l) mobilní telefon zn. NOKIA 6230i,
m) injekční stříkačka bez jehly CHIRANA 10ml,
n) SIM karta T-Mobile v lepenkovém obalu,
o) mobilní telefon NOKIA, IMEI nezjištěno.
Proti rozsudku Okresního soudu v Kladně ze dne 1. 8. 2013, sp. zn. 1 T 58/2013, podal obviněný V. S. odvolání, o kterém rozhodl Krajský soud v Praze usnesením ze dne 16. 10. 2013, sp. zn. 12 To 349/2013, tak, že ho podle §256 tr. ř. zamítl.
Proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 16. 10. 2013, sp. zn. 12 To 349/2013, podal následně obviněný V. S. prostřednictvím svého obhájce dovolání opírající se o důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Obviněný v dovolání namítl, že soudy nesprávně posoudily existující skutkový stav věci, když při rozhodování automaticky rozšířily výčet dovolatelem spáchaných skutků i o pronášení SIM karet a příslušenství k mobilním telefonům, ačkoli dle názoru dovolatele pro takový závěr neexistuje podklad, a dále namítl nesprávné posouzení vztahu obviněného se svědkem Z. K. V této souvislosti vyslovil dovolatel názor, že soudy pochybily, pokud nepřihlédly k zásadě in dubio pro reo. Rovněž uvedl, že považuje kombinaci uložených trestů za nepřiměřeně přísnou a dále poukázal na nepřiměřeně dlouhou zkušební dobu.
Z uvedených důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu zrušil, a aby vrátil věc k novému projednání a rozhodnutí.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství podáním ze dne 17. 1. 2014 Nejvyššímu soudu sdělila, že se k dovolání obviněného nebude věcně vyjadřovat a současně vyslovila souhlas s tím, aby Nejvyšší soud rozhodl ve věci za podmínek uvedených v §265r odst. 1 tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce, tedy podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. a v souladu s §265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu §265e tr. ř. zachována.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
Obviněný ve svém dovolání uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., podle kterého lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř. ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.
Nejvyšší soud po prostudování předmětného spisového materiálu shledal, že obviněný V. S. sice podal dovolání z důvodu podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., v dovolání však ve skutečnosti nenamítá nesprávnost právního posouzení skutku, ale pouze napadá soudy učiněná skutková zjištění. Námitky obviněného, v jejichž rámci namítal nesprávné hodnocení důkazů (konkrétně posouzení vztahu obviněného se svědkem Z. K., znaleckého posudku z oboru kybernetiky, odvětví výpočetní techniky a výpovědi svědka R. Š.) a vytýkal nedostatečně zjištěný skutkový stav věci, je nutno považovat za námitky skutkového charakteru týkající se úplnosti a hodnocení provedeného dokazování. V podaném dovolání tedy obviněný neuplatnil žádnou námitku v tom smyslu, že by uvedená skutková zjištění nenaplňovala znaky přečinu zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku a zločinu přijetí úplatku podle §331 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zákoníku. Je třeba konstatovat, že obviněný se svým dovoláním pouze domáhá, aby na základě jiného hodnocení důkazů byl jiným způsobem posouzen skutek, pro který byl stíhán. Uvedenou skutečnost však nelze podřadit pod dovolací důvod vymezený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., dle kterého je dovolání možno podat, spočívá-li rozhodnutí na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Obviněný rovněž v této souvislosti soudům vytýkal, že porušily zásadu in dubio pro reo (která vyplývá z ustanovení §2 odst. 2 tr. ř.). Z toho je zřejmé, že obviněný v této části dovolání ve skutečnosti poukazoval nikoli na porušení hmotného práva, které je dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., nýbrž na porušení procesního ustanovení, které pod tento dovolací důvod nespadá.
V souvislosti s předkládáním vlastní verze průběhu skutkového děje obviněným považuje Nejvyšší soud pro úplnost za vhodné zmínit rozhodnutí Ústavního soudu dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04, kde tento uvedl, že právo na spravedlivý proces není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám stěžovatele. Uvedeným právem je pouze zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy.
Nejvyšší soud zásadně nezasahuje do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně. Učinit tak může jen zcela výjimečně, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. V takovém případě je zásah Nejvyššího soudu namístě proto, aby byl dán průchod ústavně garantovanému právu na spravedlivý proces. Extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy je dán zejména tehdy, když skutková zjištění soudů nemají obsahovou spojitost s důkazy, když skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, když skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna, apod.
Mezi skutkovými zjištěními Okresního soudu v Kladně, z nichž v napadeném usnesení vycházel také Krajský soud v Praze, na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé rozhodně není žádný extrémní rozpor. Skutková zjištění soudů mají evidentní obsahové zakotvení v důkazech, jimiž byla výpověď obviněného, výpovědi svědků A. P., R. Š., K. K., prováděné odposlechy, znalecký posudek z oboru kybernetiky, odvětví výpočetní techniky, provedení domovní prohlídky a prohlídky jiných prostor v objektech a prostorách užívaných obviněným a listinné důkazy. Výpovědi obviněného a svědkyně A. P. jasně vyznívají tak, že finanční částky byly poukazovány na adresu svědkyně, neboť pro obviněného bylo snadnější vyzvedávat tyto částky v místě bydliště A. P. (kde se zdržoval), než v jeho trvalém bydlišti, a svědkyně A. P. potvrdila, že předmětné finanční částky chodily od příbuzných nebo blízkých jednotlivých odsouzených na její adresu. Rovněž na základě znaleckého posudku z oboru kybernetiky, odvětví výpočetní techniky, je možné z obsahu mobilního telefonu obviněného V. S., konkrétně SMS zpráv, vysledovat, že minimálně Z. K. jeho prostřednictvím dodával kompletní příslušenství k mobilnímu telefonu. Soudy obou stupňů jasně, srozumitelně, přehledně a především logicky vysvětlily svůj hodnotící postup, nedopustily se žádné deformace důkazů a ani jinak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř. To, že obviněný nesouhlasí se způsobem, jímž soudy hodnotily důkazy, a že se neztotožňuje se skutkovými zjištěními soudů, není dovolacím důvodem.
Ve vztahu k námitce obviněného ohledně nepřiměřenosti uloženého trestu Nejvyšší soud konstatuje, že jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v §39 tr. zákoníku a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat ani prostřednictvím dovolacího důvodu §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. a ani jiného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 tr. ř. Za jiné nesprávné hmotně právní posouzení, na němž je založeno rozhodnutí ve smyslu důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je možno, pokud jde o výrok o trestu, považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu (viz rozh. č. 22/03 Sb. rozh. tr.).
S ohledem na skutečnosti shora rozvedené Nejvyšší soud dovolání obviněného V. S. odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., aniž by musel věc meritorně přezkoumávat podle §265i odst. 3 tr. ř. O odmítnutí dovolání bylo rozhodnuto v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 25. února 2014
Předseda senátu: JUDr. Jiří Pácal