ECLI:CZ:NS:2014:4.TDO.354.2014.1
sp. zn. 4 Tdo 354/2014-18
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 29. dubna 2014 o dovolání, které podal obviněný označovaný jako A. S. , proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. 12. 2013 sp. zn. 5 To 382/2013, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 4 T 8/2004, takto:
Podle §265k odst. 1 tr. ř. se zrušují rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 12. 12. 2013 sp. zn. 5 To 382/2013, a jemu předcházející rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 9. 10. 2013 sp. zn. 4 T 8/2004.
Podle §265k odst. 2 tr. ř. se zrušují další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265 l odst. 1 tr. ř. se státnímu zástupci Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 8 přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 8 uznal obviněného A. S. rozsudkem ze dne 9. 10. 2013 sp. zn. 4 T 8/2004 vinným trestným činem maření výkonu úředního rozhodnutí podle §171 odst. 1 písm. b) tr. zák. (zák. č. 140/1961 Sb., ve znění pozdějších předpisů, účinného do 31. 12. 2009, dále jen tr. zák.), jehož se dopustil tím, že v době od 22. 7. 2003 do 28. 2. 2004, kdy byl zadržen v P. Policií ČR, se zdržoval na území České republiky, ačkoli mu byl rozsudkem Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 22. 6. 2003 sp. zn. 1 T 147/2003, který nabyl právní moci dne 22. 6. 2003, uložen trest vyhoštění na dobu pěti let, tj. do 22. 6. 2008 . Zároveň bylo podle §24 odst. 1 tr. zák. upuštěno od potrestání obviněného.
K odvolání obviněného, které proti tomuto rozsudku podal, Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 12. 12. 2013 sp. zn. 5 To 382/2013 napadené rozhodnutí podle §258 odst. 1 písm. b) tr. ř. zrušil v celém rozsahu a podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněného za skutek spočívající v tom, že nejméně od konce ledna 2003 do 28. 2. 2004, kdy byl zadržen v P. Policií ČR, se zdržoval na území České republiky, ačkoli mu byl rozsudkem Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 22. 6. 2003 sp. zn. 1 T 147/2003, který nabyl právní moci dne 22. 6. 2003, uložen trest vyhoštění na dobu pěti let, tj. do 22. 6. 2008 , uznal vinným trestným činem maření výkonu úředního rozhodnutí podle §171 odst. 1 písm. b) tr. zák. Podle §24 odst. 1 tr. zák. pak bylo upuštěno od potrestání obviněného.
Uvedeným rozsudkům předcházelo vydání trestního příkazu Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 1. 3. 2004 sp. zn. 4 T 8/2004, který nabyl právní moci dnem vyhlášení, jímž byl obviněný uznán vinným trestným činem maření výkonu úředního rozhodnutí podle §171 odst. 1 písm. b) tr. zák., a byl mu uložen trest vyhoštění na dobu neurčitou. Následně proti němu podala ministryně spravedlnosti stížnost pro porušení zákona, o které Nejvyšší soud rozhodl rozsudkem ze dne 28. 8. 2013 sp. zn. 6 Tz 42/2013, jímž bylo vysloveno, že citovaným trestním příkazem byl porušen zákon v ustanovení §314e odst. 2 písm. f) tr. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2009 v neprospěch obviněného A. S. Nejvyšší soud proto uvedený trestní příkaz zrušil v celém rozsahu, jakož i všechna další rozhodnutí na něj obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Obvodnímu soudu pro Prahu 8 bylo přikázáno věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout. Tento soud posléze vydal trestní příkaz ze dne 11. 9. 2013 sp. zn. 4 T 8/2004, který byl s ohledem na podaný odpor obviněného zrušen, a posléze bylo rozhodnuto shora uvedený rozsudkem ze dne 9. 10. 2013.
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 12. 12. 2013 sp. zn. 5 To 382/2013 napadl obviněný prostřednictvím svého obhájce dovoláním, které opřel o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Dovolatel namítá, že nedošlo k naplnění subjektivní stránky stíhaného trestného činu. Ukládá-li trestní zákon určité osobě jednat způsobem pro ni nemožným, nelze vůči ní i s ohledem na zásadu subsidiarity trestního práva uplatňovat trestní odpovědnost. Nemožnost opustit území ČR vylučuje trestní odpovědnost cizince za pobyt na území ČR, a to i v situaci, kdy příslušné rozhodnutí o vyhoštění cizince zůstává (ať již z jakýchkoli důvodů) v platnosti.
Dovolatel taktéž nesouhlasí s právním názorem odvolacího soudu vyjádřeným na straně 3 odůvodnění napadeného rozsudku, tedy že služba cizinecké a pohraniční policie může zajistit tranzit cizinci, aniž by existoval stát, který předem vyjádřil ochotu cizince přijmout na své území. Dále považuje za chybný názor odvolacího soudu, že výjezdní příkaz opravňuje cizince k opuštění území ČR, jelikož výjezdní příkaz udělený podle §50 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů (dále jen „zákon o pobytu cizinců”), opravňuje optikou českého práva k pobytu i opuštění ČR, ale neposkytuje v žádném případě oprávnění vstoupit na území kteréhokoli jiného státu. Obviněný se dále domnívá, že nelze po cizinci vymáhat prostřednictvím trestního práva povinnost opětovného dostavení se na Policii ČR za účelem vycestování, pokud byl propuštěn po šesti měsících zajištění za účelem vycestování, kdy se samotné Policii ČR nepodařilo zajistit cizinci vycestovat.
Česká trestněprávní úprava (snad s výjimkou trestného činu neuposlechnutí rozkazu podle §375 tr. zákoníku) formálně neukládá určité osobě konkrétní jednání, které tato nemůže objektivně vykonat. Splnění povinnosti opustit území ČR může být vyloučeno například důvody zdravotními či finančními. Představitelná je i situace nemožnosti vycestovat cizinci, jehož státní příslušnost je známa, avšak domovský stát cizince diskriminuje a odmítá přijmout na své území, anebo se jedná o stát, s nímž ČR nekomunikuje (kdy s každým státem rovněž není uzavřena tzv. readmisivní smlouva). Nejčastějším důvodem jsou však v praxi okolnosti právní povahy, kdy žádný stát není ochoten přijmout cizince na své území, s čímž se pojí i nemožnost označená dovolatelem jako fyzická, kdy letecké společnosti kontrolují, zda pasažéři mají povolení ke vstupu do státu cílové destinace a osobu bez tohoto oprávnění na palubu letadla nevpustí, jinak by platily pokutu, popřípadě pohraniční úředníci nevpustí cizince bez povolení vstupu na území daného státu přes hranice. Tato premisa se plně neuplatní při pohybu cizince v Schengenském prostoru, kdy by byl možný ilegální přechod cizince na území jiného státu Schengenského prostoru, čímž by však porušil právo těchto států (viz například trestný čin podle §95 německého zákona o pobytu, výdělečné činnosti a integraci cizinců na spolkovém území), a proto nemůže ČR cizince k takovému porušení právních předpisů těchto států jako jejích smluvních partnerů nutit. Nerealizovatelnost vycestování mnoha cizinců je závažným problémem řady států a z právního hlediska se jedná o mezeru v právu. Ani české právo nezná nástroj pro upuštění od výkonu nerealizovatelného trestu vyhoštění, neboť ustanovení §350h tr. ř. odkazuje na §80 tr. zákoníku, který však otázku realizovatelnosti vyhoštění neřeší. V oblasti cizineckého správního práva taktéž neexistuje možnost zrušit rozhodnutí o správním vyhoštění z uvedeného důvodu (viz §122 zákona o pobytu cizinců). V praxi se věc někdy řeší vydáním výjezdního příkazu anebo institutem azylu.
Příslušným orgánům veřejné moci rozhodujícím o povinnosti cizince vycestovat z území ČR neukládá zákon povinnost zkoumat reálnou možnost cizince tuto povinnost splnit, a to ani ustanovení §80 tr. zákoníku, ani ustanovení §119 a následující zákona o pobytu cizinců. Tyto orgány jsou povinny jen zkoumat, zda cizinci nehrozí v zemi, kam byl vyhoštěn, pronásledování (viz §80 odst. 3 písm. d) tr. zákoníku a §120a odst. 1 a §179 zákona o pobytu cizinců), a zároveň se soud v trestním řízení zabývá otázkou státní příslušnosti cizince, na rozdíl od cizinecké policie.
Otázku reálné možnosti vycestování soud nezkoumal vůbec a okolnost, že obviněného nebyla ani Policie ČR schopna z ČR odvézt, neposoudil jako skutečnost mající zásadní vliv na trestnost nevycestování obviněného, čímž zatížil své rozhodnutí vadou. Při rozhodování o vině cizince za trestný čin maření výkonu úředního rozhodnutí vyhoštění je soud povinen zkoumat, zda cizinec může reálně vycestovat, jako prejudiciální otázku.
Odvolací soud podle obviněného přešel bez dalšího i jeho argumentaci směrnicí Evropského parlamentu a Rady 2008/115/ES ze dne 16. 12. 2008 o společných normách a postupech v členských státech při navracení neoprávněně pobývajících státních příslušníků třetích zemí a rozsudkem Soudního dvora Evropské unie ve věci C-61/11 PPU E. D.
Zároveň dovolatel označil závěr soudu prvního stupně o tom, že se doznal za nepřesný, neboť logicky sám nikdy nepopíral, že by vycestoval, což však neznamená, že vycestovat mohl. Nastalá situace nezbavuje sama o sobě orgány činné v trestním řízení povinnost zkoumat, zda možnost byla skutečná, nebo zda se jednalo pouze o subjektivní představu obviněného.
Navrhl proto, aby Nejvyšší soud rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 12. 12. 2013 sp. zn. 5 To 382/2013 v celém rozsahu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
K dovolání obviněného se vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství. Za specifiku této trestní věci považuje skutečnost, že se rozhoduje o skutku, který se odehrál před více než deseti lety, a soud je při rozhodování o meritu věci vázán důkazním stavem existujícím v době prvního pravomocného rozhodnutí, tj. ke dni 1. 3. 2004. Jakoukoli novější skutečnost či důkaz by mohl soud zohlednit výlučně způsobem předpokládaným v hlavě XIX. trestního řádu, tj. cestou obnovy řízení. Na tuto zvláštnost upozornil již Nejvyšší soud, když ve výše citovaném rozhodnutí o stížnosti pro porušení zákona podané ministryní spravedlnosti ve prospěch obviněného na str. 4 uvedl, že z hlediska rozhodování v otázce viny by zjištění plynoucí z usnesení Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 11. 4. 2013 sp. zn. 1 T 147/2003, jímž bylo rozhodnuto o upuštění od výkonu trestu vyhoštění, nemělo mít žádný vliv, neboť reflektuje skutečnosti, které vyšly najevo až v době následující po spáchání skutku, jenž je obviněnému návrhem na potrestání ze dne 29. 2. 2004 kladen za vinu, a tím otázku trestnosti činu nijak neovlivňuje. Lze jen podotknout, že tímto právním názorem je vázán i sám Nejvyšší soud v rámci rozhodování o tomto dovolání. Obviněný tak nemůže s úspěchem na svou obranu argumentovat skutečnostmi, které nemohly být známy soudu prvního stupně rozhodujícímu o věci dne 1. 3. 2004. V té době žádná nejasnost o státní příslušnosti obviněného nebyla soudu známa a otázka nerealizovatelnosti trestu vyhoštění nehrála ve věci žádnou roli. Dovolatel tudíž nemůže úspěšně brojit proti napadanému meritornímu rozhodnutí skutečnostmi, jež vyšly najevo teprve ex post a nemohly ovlivnit první rozhodnutí soudu o vině. Naopak, upuštěním od potrestání soud velmi zřetelně demonstroval své povědomí o zvláštnostech osobnostního postavení obviněného v současné době včetně nemožnosti realizovat trest vyhoštění z území republiky. Kromě toho nelze přehlédnout, že námitky obviněného vyjádřené v dovolání směřují výlučně proti argumentaci odvolacího soudu v rámci odůvodnění rozhodnutí, přičemž dovolání pouze proti důvodům rozhodnutí zákon nepřipouští (§265a odst. 4 tr. ř.).
Státní zástupce má tudíž za to, že napadené rozhodnutí netrpí žádnou vadou, jež by mohla založit obviněným deklarovaný nebo jakýkoli jiný důvod dovolání a že námitky dovolatele nejsou svou podstatou přípustné. Z toho důvodu navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání A. S. podle §265i odst. 1 písm. a) tr. ř. odmítl a rozhodl navrhovaným způsobem v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání, přičemž souhlasil s konáním neveřejného zasedání i pro případ jiného než navrhovaného rozhodnutí (§265r odst. 1 písm. c) tr. ř.).
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí, či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům.
Dovolání obviněného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. 12. 2013 sp. zn. 5 To 382/2013 je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř. Obviněný je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., obviněný podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v ustanovení §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Nejvyšší soud se proto zabýval otázkou opodstatněnosti dovolatelem uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Ten je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004 sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004 sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004 sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Nejvyšší soud zároveň upozorňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“ ) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004 sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Formulace dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jak již bylo uvedeno výše, znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, 7 tr. ř. Jestliže tedy dovolatel namítal nesprávné právní posouzení skutku, resp. jiné nesprávné hmotně právní posouzení, ale tento svůj názor ve skutečnosti dovozoval výhradně z tvrzeného nesprávného hodnocení důkazů, pak soudům nižších stupňů nevytýkal vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení.
Pro úplnost Nejvyšší soud odkazuje na ustálenou judikaturu k výkladu a aplikaci dovolacího důvodu podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jak je souhrnně vyjádřena v rozhodnutí č. 36 z roku 2004 Sb. rozh. tr. nebo v dalších četných rozhodnutích Nejvyššího soudu, zejména též v usnesení velkého senátu ze dne 28. 6. 2006 sp. zn. 15 Tdo 574/2006. Uvedenou problematikou se pak zabýval i Ústavní soud, např. v usnesení ze dne 9. 10. 2007 sp. zn. I. ÚS 1692/07, v usnesení ze dne 5. 2. 2009 sp. zn. III. ÚS 3272/07, v němž zdůraznil, že Ústavní soud se „ztotožňuje se stanoviskem Nejvyššího soudu, podle kterého dovolací námitky, které se týkají skutkových zjištění a hodnocení důkazů, jsou mimo rámec dovolacího důvodu o nesprávném právním posouzení věci.“
Z postulátů blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
Vzhledem ke změně právní úpravy bylo nutné čin obviněného posoudit podle zákona účinného v době, kdy byl spáchán, tedy podle trestního zákona (zák. č. 140/1961 Sb., v účinném znění).
Trestného činu maření výkonu úředního rozhodnutí podle §171 odst. 1 písm. b) tr. zák. se dopustí pachatel, který maří nebo podstatně ztěžuje výkon rozhodnutí soudu nebo jiného státního orgánu tím, že se zdržuje na území republiky, ačkoli mu byl uložen trest vyhoštění nebo mu byl pobyt na území republiky zakázán.
Subjektivní stránka tohoto trestného činu spočívá v úmyslném zavinění, přičemž se zároveň musí jednat o čin, jehož stupeň nebezpečnosti pro společnost (tzv. materiální znak trestného činu) je vyšší než nepatrný, jelikož v opačném případě by se v souladu s §3 odst. 2 tr. zák. nejednalo o trestný čin, i když by jinak znaky trestného činu vykazoval. Omezení oblasti trestní represe uvedenou minimální hranicí je výrazem materiálního pojetí trestného činu a uplatnění zásady pomocné úlohy trestní represe. Při tomto pojetí jde o korektiv, který vylučuje případy, jež i přesto, že formálně naplňují znaky některého trestného činu, nevyžadují trestní postih (srov. Šámal, P., Púry, F., Rizman, S. Trestní zákon. Komentář. I. díl. 6., doplněné a přepracované vydání. Praha : C. H. Beck, 2004, s. 30). Objektem tohoto trestného činu je zájem na řádném výkonu rozhodnutí soudů a dalších orgánů veřejné moci. Znak maří nebo podstatně ztěžuje výkon rozhodnutí znamená, že rozhodnutí, které má být v době činu vykonáno, fakticky v důsledku jednání pachatele vykonáno není a vykonat ho nelze nebo je vykonáno za podstatně ztížených podmínek.
Zásada subsidiarity trestní represe je vymezena v pozdějším trestním zákoně, konkrétně v ustanovení §12 odst. 2 tr. zákoníku, podle něhož trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Jedná se o jednu ze základních zásad trestního práva, kterou však bylo potřeba zohlednit i před účinností trestního zákoníku. Již dříve v této souvislosti Ústavní soud ve svých rozhodnutích opakovaně zdůraznil, že trestní právo má z podstaty principu ultima ratio místo pouze tam, kde jiné prostředky z hlediska ochrany práv fyzických a právnických osob jsou již vyčerpané, neúčinné nebo nevhodné (srov. rozhodnutí č. 40 publikované ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR z roku 2005). Pravidla liberálního demokratického státu pak vyžadují, aby vina pachatele byla autoritativně konstatována jen ohledně takového jednání, o němž mohl pachatel v době, kdy se ho dopouštěl, důvodně předpokládat, že jde o jednání trestné, a to s ohledem na obsah tehdy účinného zákona, nebo tam, kde je to třeba s ohledem na ustálenou a obecně dostupnou judikaturu obecných soudů. Tento přístup Ústavního soudu pak plně koresponduje s judikaturou Evropského soudu pro lidská práva (srov. K. proti Ř., C. proti F.).
Uvedená zásada vyžaduje, aby stát uplatňoval prostředky trestního práva zdrženlivě, a to především tam, kde jiné právní prostředky selhávají nebo nejsou efektivní. Legitimitu trestněprávních zásahů může odůvodnit výlučně nutnost ochrany elementárních právních hodnot před činy zvlášť nebezpečnými pro společnost tím, že neexistuje jiné řešení než trestně právní a že pasivita státu by mohla vést ke svémoci či svépomoci občanů a k chaosu. Trestně právní řešení pak představuje krajní prostředek ( ultima ratio ) pro zákonodárce, ale i pro soudce, státní zástupce a policii. Princip ultima ratio má nepochybně význam i pro interpretaci trestně právních norem a plyne z něho, že trestné činy mohou být pouze nejzávažnější případy protispolečenských jednání. Toto pojetí řeší v obecné poloze vztah hierarchie odpovědnosti od odpovědnosti disciplinární přes odpovědnost civilní a správní až k odpovědnosti trestní. Z principu ultima ratio plyne, že trestnými činy mohou být pouze případy protispolečenských jednání s tím, že tam, kde postačují k regulaci prostředky civilního práva či správního práva, jsou trestně právní prostředky nejen nadbytečné, ale i nepřípustné.
Uvedené zásadě subsidiarity trestní represe (a na ni navazujícímu principu ultima ratio ) však žádný ze soudů nižších instancí nevěnoval bližší pozornost. Přitom v dané věci se nabízela její aplikace zcela reálně.
V této souvislosti je nutno zmínit podstatné skutkové okolnosti vyplývající z předloženého trestního spisu. Obviněný byl dne 28. 2. 2004 zadržen hlídkou Policie ČR Obvodního ředitelství Praha III, místní oddělení L. ve F. n. N. B. – protialkoholní záchytné stanici, neboť lustrací tato hlídka zjistila, že se má jednat o osobu A. S., bytem T., T., G. republika, a že mu byl rozsudkem Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 22. 6. 2003 sp. zn. 1 T 147/2003 uložen trest vyhoštění z území ČR na dobu pěti let (č. l. 2, 3-5; tyto údaje byly uvedeny i v rejstříku trestu, viz opis z rejstříku trestu č. l. 11). Bylo potvrzeno, že daktyloskopické otisky obviněného jsou shodné s otisky vedenými v systému AFIS 2000 na daktyloskopické kartě vyhotovené na jméno A. S. Dále bylo zjištěno, že obviněný má být státním příslušníkem G., má a. národnost, měl studovat vysokou vojenskou školu, matka se jmenuje C. S. a otec A. S., oba státní příslušníci G. Na základě těchto zjištěných skutečností vydal samosoudce Obvodního soudu pro Prahu 8 trestní příkaz ze dne 1. 3. 2004 sp. zn. 4 T 8/2004, který byl později z podnětu stížnosti pro porušení zákona ministryně spravedlnosti podané ve prospěch obviněného zrušen usnesením Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2013 sp. zn. 6 Tz 42/2013, neboť byl obviněnému tímto trestním příkazem uložen trest vyhoštění na dobu neurčitou v rozporu s ustanovením §314e odst. 2 písm. f) tr. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2009, jelikož trestním příkazem lze uložit trest vyhoštění toliko do pěti let.
V dalším řízení a zároveň i ze souvisejících trestních spisů vedených Obvodním soudem pro Prahu 8 sp. zn. 3 T 86/2013 a Okresním soudem Brno-venkov sp. zn. 12 T 33/2013 bylo dále zjištěno, že obviněný (označovaný i v těchto věcech jako A. S.) měl přicestovat na území České republiky letecky (přes hraniční přechod P. – R.) dne 25. 11. 2001 s cestovním pasem bývalého S. s. s. r. (dále jen „SSSR“), v němž mělo být uvedeno, že se jedná o občana G., národnosti a., s trvalým pobytem v T., T., otec A. S., matka C. S. Obviněný byl následně zadržen dne 4. 12. 2001 na území S. r. N. a vrácen zpět do České republiky, přičemž od té doby tvrdí, že cestovní pas mu byl odcizen, popřípadě si ho měl ponechat převaděč. Dne 5. 12. 2001 s ním bylo zahájeno správní řízení ve věci správního vyhoštění, a proto dne 17. 12. 2001 požádal o mezinárodní ochranu. Tato jeho žádost byla dne 27. 8. 2002 zamítnuta rozhodnutím Ministerstva vnitra České republiky č. j. OAM-4270/CU-02-2001, které nabylo právní moci dne 6. 9. 2002. Následně Policie ČR, Oblastní ředitelství služby cizinecké a pohraniční policie Ústí nad Labem vydala dne 31. 10. 2002 rozhodnutí č. j. SCPP-630/U1-V1-Lu2002 o správním vyhoštění obviněného s dobou platnosti na deset let. Obviněný byl umístěn do Zařízení pro zjištění cizinců v B., odkud byl propuštěn po šesti měsících. V období od 28. 5. 2004 do 28. 1. 2005 dokonce pobýval ve vyhošťovací vazbě, přesto se jej vyhostit nepodařilo.
V dalším období byl obviněný opakovaně odsuzován pro trestný čin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §171 odst. 1 písm. b) tr. zák., resp. §337 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku. Jednalo se o rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 30. 3. 2004 sp. zn. 39 T 32/2004, poté rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 13. 5. 2005 sp. zn. 103 T 110/2005, pak rozhodnutí Obvodního soud pro Prahu 9 ze dne 16. 7. 2012 sp. zn. 103 T 65/2012, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 4. 9. 2012 sp. zn. 44 To 473/2012, dále rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 1. 8. 2013 sp. zn. 3 T 86/2013, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 29. 10. 2013 sp. zn. 5 To 328/2013, a konečně rozhodnutím Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 9. 10. 2013 sp. zn. 4 T 8/2004, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 12. 12. 2013 sp. zn. 5 To 382/2013. Obviněný byl rovněž odsouzen rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 3. 3. 2006 sp. zn. 2 T 20/2006 (§202 odst. 1 tr. zák., §8 odst. 1, §222 odst. 1 tr. zák.), kdy mu byl uložen nepodmíněný trest odnětí svobody na tři roky do věznice s dozorem, který vykonal dne 6. 12. 2008.
Identita obviněného byla opakovaně ověřována ze strany státních orgánů, avšak bezúspěšně. Ze sdělení PČR, Služby cizinecké policie, Ředitelství služby cizinecké policie, odbor podpory výkonu služby, Oddělení pobytového režimu cizinců ze dne 16. 2. 2009, č. j. CPR-1093/Čj-2008-9CPR-V258 (viz č. l. 37) vyplývá, že ověření totožnosti obviněného a vydání náhradního cestovního dokladu Velvyslanectvím G. republiky ve V. nebylo v průběhu roku 2002 možné, neboť velvyslanectví nemohlo cestovní doklad vydat . Jeho totožnost byla prověřována i v roce 2005 prostřednictvím Národní ústředny Interpolu Praha, kdy Interpol T. sdělil, že identita obviněného neprochází evidencemi obyvatel G. a jeho otisky prstů rovněž nejsou v příslušných gruzínských evidencích registrovány. I přesto však znovu PČR dne 26. 1. 2009 požádala Velvyslanectví G. republiky v P. o vydání cestovního dokladu. Nejvyšší soud rovněž v související trestní věci sp. zn. 3 T 86/2013 (u Nejvyššího soudu vedeno pod sp. zn. 8 Tdo 230/2014) zjistil, že následně byl v roce 2009 učiněn dotaz na Interpol v T. a J., přičemž v obou případech bylo v došlých zprávách uvedeno, že jmenovaná osoba není vedena v místních registrech obyvatel, ani v záznamech hraničních přechodů. Interpol v T. učinil i místní šetření a zjistil, že osoba jménem A. S. žije se svojí rodinou již 20 let v I. (sousedé po předložení fotografie obviněného uvedli, že se nejedná o A. S.).
Již v související věci vedené u Okresního soudu Brno-venkov pod sp. zn. 12 T 33/2013 je v návrhu na potrestání státního zástupce OSZ Brno-venkov uvedeno, že je obviněný bez státní příslušnosti (viz č. l. 71-72). Zároveň první odsuzující rozsudek Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 22. 6. 2003 sp. zn. 1 T 147/2003, jímž byl obviněnému uložen trest vyhoštění na pět let, nebyl dosud vykonán, jelikož usnesením téhož soudu ze dne 11. 4. 2013 sp. zn. 1 T 147/2003 bylo podle §350h odst. 1 tr. ř. upuštěno od jeho výkonu, neboť po jeho uložení byly zjištěny skutečnosti, pro které trest vyhoštění nelze uložit - nepodařilo se zjistit státní příslušnost obviněného.
Z dokumentů předložených obviněným (k žádosti o upuštění od výkonu trestu vyhoštění ze dne 20. 2. 2013 uloženého trestním příkazem Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 1. 3. 2004 sp. zn. 4 T 8/2004) plyne, že ani prostřednictvím konzulárního pohovoru uskutečněného dne 28. 12. 2012 ve Věznici Plzeň-Bory nebylo možné na základě poskytnutých údajů ověřit totožnost ani státní příslušnost obviněného (viz sdělení PČR, Ředitelství služby cizinecké policie, odbor podpory výkonu služby, Oddělení pobytového režimu cizinců ze dne 14. 1. 2013 č. j. CPR-10994/ČJ-2012-9CPR-V245, č. l. 51). Ministerstvo vnitra G., Oddělení hlídkové policie sdělilo, že obviněný neprochází centrální evidencí obyvatel G. a že podle „Dohody mezi EU a G. o zpětném přebírání neoprávněně pobývajících osob” ze dne 22. 10. 2010 nemůže být do G. vyhoštěn (viz č. l. 52). Jak zjistil Nejvyšší soud ze spisu Obvodního soudu pro Prahu 8 sp. zn. 3 T 86/2013, zatím poslední pokus o zjištění totožnosti obviněného byl proveden dne 19. 6. 2013 na OPKPE v Praze, kdy obviněnému byly předloženy k vyplnění žádosti o zjištění jeho totožnosti v jazyce gruzínském, arménském a ruském, které však odmítl vyplnit s tvrzením, že tak činil již nesčetněkrát a že si na své totožnosti trvá.
Ve prospěch obviněného se angažovalo i Sdružení pro integraci a migraci, se sídlem v Praze 1, Senovážná 2 (zejména právnička tohoto spolku A. T.), na něž se obrátil obviněný ve snaze vyřešit svou situaci, a které se mu snažilo být nápomocno při legalizaci jeho pobytu na území ČR, včetně poskytování právního poradenství a podávání opravných prostředků v souvisejících řízení.
Soud prvního stupně po přikázání věci po zrušení trestního příkazu ze dne 1. 3. 2004 usnesením Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2013 sp. zn. 6 Tz 42/2013 nijak nepřihlédl a ani se nevypořádal s obhajobou obviněného, že nebyla naplněna subjektivní stránka předmětného trestného činu, když nemohl z objektivních důvodů území ČR opustit z důvodu, že fakticky zůstal bez státního občanství, a že v G. jako v místě jeho narození, a kde celý život žil, nebyl nalezen v místních evidencích, takže mu G. odmítla potvrdit gruzínské státní občanství a vydat mu cestovní pas. Soud prvního stupně v odůvodnění rozsudku ze dne 9. 10. 2013 o rozsahu tří stran pouze konstatoval, že obviněný ve formě přímého úmyslu podle §4 písm. a) tr. zák. mařil výkon úředního rozhodnutí podle §171 odst. 1 písm. b) tr. zák., a to rozsudku Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 22. 6. 2003 sp. zn. 1 T 147/2003, který nabyl právní moci dne 22. 6. 2003, tím, že se zdržoval v období od 22. 7. 2003 do 28. 2. 2004 na území ČR, ačkoli mu byl tímto rozsudkem uložen trest vyhoštění z území ČR na dobu pěti let.
Soud druhého stupně se argumentem obviněného o absenci subjektivní stránky – úmyslného zavinění stíhaného trestného činu taktéž nezabýval, toliko upravil časové vymezení skutku, a to tak, že ve skutkové větě výroku o vině je uvedeno časové vymezení spáchání skutku nejméně od konce ledna 2003 do 28. 2. 2004 , přestože v odůvodnění tohoto rozhodnutí je počátek skutku datován do období n ejméně od konce ledna 2004 . Zároveň na straně 3 odůvodnění svého rozhodnutí napadeného dovoláním uvedl, že od okamžiku propuštění z uprchlického tábora již nebyly dány žádné okolnosti bránící obviněnému v opuštění republiky, když mu byl vystaven příkaz k vycestování. Dále uvedl, že měl-li by obviněný opravdu v úmyslu vycestovat, mohl se s tímto příkazem k vycestování a rozhodnutím ukládajícím mu trest vyhoštění dostavit na nejbližší oddělení cizinecké policie, kde by mu byl zařízen tranzit přes země EU do země určení. O takovýto postup se ale obviněný ani nepokusil, čímž dal jasně najevo svůj úmysl uložený trest vyhoštění mařit.
Takový závěr o existenci přímého úmyslu obviněného je však v příkrém rozporu se zjištěným skutkovým stavem. Jak dokládá stručná geneze případu obviněného naznačená shora, je nanejvýše zřejmé, že pochybnosti o totožnosti obviněného a jeho státní příslušnosti se objevily již nejméně v roce 2002 (tedy již před vydáním trestního příkazu Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 1. 3. 2004 sp. zn. 4 T 8/2004, jenž byl později pro svou nezákonnost zrušen Nejvyšším soudem), kdy se podle sdělení cizinecké policie ze dne 16. 2. 2009 č. j. CPR-1093/Čj-2008-9CPR-V258 (viz č. l. 37, jak již bylo uvedeno shora) nepodařilo ověřit totožnost obviněného a Velvyslanectví G. republiky ve V. nemohlo obviněnému vydat cestovní doklad. Měl-li obviněný při zadržení dne 28. 2. 2004 pouze cestovní průkaz totožnosti G., tím spíše se měl soud prvního stupně sám obrátit za cizineckou policii kvůli ověření totožnosti obviněného. Naznačený postup nevylučovalo ani vyjádření obviněného ve smyslu §314 odst. 2 tr. ř., ve znění účinném ke dni 1. 3. 2004, učiněné v řízení před samosoudcem, že považuje za nesporné skutečnosti obsažené v trestním spisu a že souhlasí, aby nebyly tyto v hlavním líčení dokazovány. Obdobné prohlášení obviněného neznamená automaticky, že ze skutečností, které obviněný takto uvede, je možno bez dalšího vycházet, jelikož je nutno jeho prohlášení konfrontovat s povahou a obsahem ostatního důkazního materiálu. O pochybnostech ohledně totožnosti obviněného se proto soud prvního stupně mohl dozvědět, ještě než vydal trestní příkaz ze dne 1. 3. 2004, pokud by si identitu obviněného dostatečně ověřil, což však neučinil. Nelze proto přisvědčit názoru státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství obsaženého v jeho vyjádření k dovolání obviněného, že se jedná o novou skutečnost před předmětným rozhodnutím soudu prvního stupně neznámou, neboť v této době žádná nejasnost o státní příslušnosti obviněného nebyla soudu známa a otázka nerealizovatelnosti trestu vyhoštění nehrála ve věci žádnou roli.
O nedostatečně aktivním postupu soudu prvního i druhého stupně v objasňování některých významných skutečností rozhodných pro závěr o existenci zavinění obviněného v řízení po zrušení trestního příkazu ze dne 1. 3. 2004 sp. zn. 4 T 8/2004 Nejvyšším soudem svědčí i to, že pokud si samy nezajistily vyjádření příslušných ambasád R., G., či Ministerstva vnitra ČR, nevyžádaly si ani jejich jednotlivé zprávy, sdělení a stanoviska prostřednictvím Sdružení pro integraci a migraci, které je mělo k dispozici, jak vyplývá z trestního spisu sp. zn. 12 T 33/2013, popřípadě je nezajistily ze souvisejících trestních spisů uvedených shora, i přesto, že na ně obviněný opakovaně odkazoval.
Obviněným dlouhodobě uplatňované obhajobě (nejen v této, ale v řadě dalších svých trestních věcí stejné povahy), že je osobou bez státní příslušnosti, protože G., kde se narodil, jej za svého občana nepovažuje a odmítá mu vydat cestovní pas, nevěnovaly patřičnou pozornost a obviněného mechanicky ve svých rozhodnutích označily za „státního příslušníka G.“. K této naprosto zásadní otázce však nevedly prakticky žádné dokazování, jímž by tento závěr podepřely, ačkoliv opačné tvrzení obviněného nebylo žádným důkazem vyvráceno. Přes doposud marnou snahu obviněného získat osobní doklady soud druhého stupně konstatoval, že pro úmyslné zavinění obviněného svědčí skutečnost, že nevyužil možnosti se dostavit na nejbližší oddělení cizinecké policie, kde by mu byl zařízen tranzit přes země EU do země určení, přičemž ale tuto zemi určení na základě daných skutkových okolností zjistit nelze. Zjistit státní příslušnost obviněného se nepodařilo po dobu více jak deset let ani příslušným českým orgánům, i když byl obviněný opakovaně umísťován do záchytných zařízení (například do Základní organizace NOS policie ČR, Záchytné zařízení pro cizince B., odkud byl nakonec po 6 měsících propuštěn), dále pobýval i ve věznicích, včetně vyhošťovací vazby. Za tohoto stavu věci pak lze jen obtížně dovodit na straně obviněného (nejenom přímý) úmysl spáchat trestný čin maření výkonu úředního rozhodnutí podle §171 odst. 1 písm. b) tr. zák., jestliže se za celou dobu žádným způsobem příslušným orgánům ČR nepodařilo dosáhnout toho, aby z území České republiky vycestoval. V takovém případě je ale namístě považovat za důvodnou námitku dovolatele, že je trestně postihován za něco, co není pokryto jeho úmyslným zaviněním (tedy za něco, co objektivně splnit nemůže).
V této souvislosti se též nabízí otázka, jak již bylo konstatováno v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 3. 2014 sp. zn. 8 Tdo 230/2014 (jímž rozhodoval o dovolání obviněného podaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. 10. 2013 sp. zn. 5 To 328/2013, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 3 T 86/2013), zda vůbec a případně do jaké míry český právní řád dokáže reagovat na situaci, kdy se na území České republiky nachází cizinec bez příslušných dokladů totožnosti a bez zjištěné státní příslušnosti. V důsledku toho měly soudy nižších stupňů pečlivě vážit, zda jednání obviněného, který objektivně není schopen realizovat svůj odchod z území České republiky a není schopen si obstarat (pro neochotu jeho příslušných úřadů jeho údajně domovského státu) jakýkoliv doklad totožnosti (především cestovní pas), takže jediným dokladem, kterým může disponovat, je vždy časově omezený výjezdní příkaz vydaný podle zákona o pobytu cizinců, je jednání natolik společensky nebezpečné, aby byla namístě jeho kriminalizace. (V podrobnostech lze odkázat na příslušné pasáže odůvodnění již výše zmíněného usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 3. 2014 sp. zn. 8 Tdo 230/2014).
Tudíž i v této věci měly oba soudy nižších instancí při svém rozhodování uvedené skutečnosti bedlivě vážit. Za popsané důkazní situace a dosavadním (neúplném) skutkovém zjištění (zejména ve vztahu k identitě obviněného) lze důvodně pochybovat o potřebě a nezbytnosti řešit posuzovanou záležitost trestním postihem obviněného. Výše zdůrazněné skutečnosti naopak svědčí pro vhodnost a oprávněnost aplikace zásady subsidiarity trestní represe a principu ultima ratio . Opakovaný trestní postih obviněného nebyl a není namístě i proto, že žádnému ze státních orgánů České republiky se nepodařilo za více než deset let postavit najisto identitu obviněného a vyřešit uspokojivým způsobem jeho složitou osobní situaci. Čili při posuzování této významné otázky bylo zapotřebí též zvažovat, zda nepřicházelo v úvahu jiné řešení, například postoupení věci příslušnému orgánu pro podezření, že se jedná o přestupek podle zákona o pobytu cizinců.
Pokud pak jde o tvrzení dovolatele, že odvolací soud bez jakékoli reakce přešel jeho argumentaci směrnicí Evropského parlamentu a Rady 2008/115/ES ze dne 16. 12. 2008 o společných normách a postupech v členských státech při navracení neoprávněně pobývajících státních příslušníků třetích zemí (tzv. návratová směrnice) a zejména rozsudkem Soudního dvora Evropské unie ve věci C – 61/11 PPU E. D., je nutno poznamenat, že obviněný ve svém odvolání proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 9. 10. 2013 sp. zn. 4 T 8/2004 takovouto argumentaci směrnicí Evropského parlamentu a Rady 2008/115/ES ze dne 16. 12. 2008 o společných normách a postupech v členských státech při navracení neoprávněně pobývajících státních příslušníků třetích zemí a rozsudkem Soudního dvora Evropské unie ve věci C-61/11 PPU E. D. ve skutečnosti vůbec neuplatnil, a podle obsahu protokolu o veřejném zasedání ze dne 12. 12. 2013 tak neučinil ani v tomto veřejném zasedání. Dovolatel proto nemůže v dovolacím řízení úspěšně namítat, že se odvolací soud nezabýval a nevypořádal s námitkou, kterou sám ve skutečnosti vůbec v řádném opravném řízení nevznesl. Takovéto tvrzení dovolatele je s ohledem na osobu zpracovatele písemného vyhotovení dovolání nutno označit za naprosto rozporné s advokátní etikou a propříště nemusí být ze strany Nejvyššího soudu bez dalšího tolerováno.
Dovolací soud navzdory právě konstatovanému, avšak na základě ostatního obsahu podaného dovolání obviněného dospěl k závěru, že v konkrétním případě u jeho osoby nedošlo k prokázání subjektivní stránky ve formě úmyslu ohledně trestného činu maření výkonu úředního rozhodnutí podle §171 odst. 1 písm. b) tr. zák., a současně zde nebylo dostatečně přihlédnuto k širším okolnostem celého případu, které zásadním způsobem ovlivňují konkrétní stupeň společenské nebezpečnosti činu.
Na základě výše uvedeného tak Nejvyšší soud jako soud dovolací shledal podané dovolání důvodným a zrušil napadený rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 12. 12. 2013 sp. zn. 5 To 382/2013, jakož i rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 9. 10. 2013 sp. zn. 4 T 8/2004. Současně Nejvyšší soud zrušil také další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu (§265k odst. 1, 2 tr. ř.). Vzhledem k nejasnostem ohledně státní příslušnosti obviněného a celkovému stavu věci, kdy ani po poměrně dlouhou dobu nebylo ze strany odpovědných orgánů dosaženo realizace dřívějších trestů vyhoštění, což obviněný prokazatelně nezavinil, a jeho další přítomnost na území České republiky je objektivní realitou, Nejvyšší soud přikázal věc k dalšímu projednání a rozhodnutí Obvodnímu státnímu zastupitelství pro Prahu 8, neboť její další projednávání v řízení před soudem není opodstatněné a účelné zároveň.
Orgán, jemuž byla věc přikázána, v dalším řízení doplní důkazy v rozsahu potřebném pro zjištění totožnosti obviněného, považovaného za A. S., včetně jeho státní příslušnosti. Závěr o tom, zda obviněný je osobou mající státní příslušnost, či je naopak osobou bez státní příslušnosti, je totiž otázkou zásadní. Pokud by totiž obviněný byl osobou bez státní příslušnosti, což nebylo dosud žádným důkazem vyvráceno, ale ani prokázáno, mělo to (a i do budoucna bude mít) zásadní význam pro právní závěry, jak v této, tak i ve všech ostatních jeho trestních věcech stejné povahy. Podle §57 odst. 3 písm. a) tr. zák. (§80 odst. 3 písm. a) tr. zákoníku) totiž platí, že soud trest vyhoštění neuloží, jestliže se nepodařilo zjistit státní příslušnost pachatele. Toto omezení ale neplatí pro pachatele, jenž nemá žádnou státní příslušnost (srov. č. 30/2011 Sb. rozh. tr.). Po zjištění potřebných údajů týkajících se identifikace obviněného pak státní zástupce znovu posoudí stíhaný skutek, zda naplňuje všechny formální i materiální znaky trestného činu maření výkonu úředního rozhodnutí podle §171 odst. 1 písm. b) tr. zák., včetně úmyslné formy zavinění obviněného a následně rozhodne, zda ve věci bude opětovně podán návrh na potrestání, nebo zda bude rozhodnuto jiným způsobem.
Toto rozhodnutí Nejvyšší soud učinil za splnění podmínek ustanovení §265r odst. 1 písm. b) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 29. dubna 2014
Předseda senátu:
JUDr. František H r a b e c