ECLI:CZ:NS:2014:4.TDO.513.2014.1
sp. zn. 4 Tdo 513/2014-20
USNESENÍ
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 13. května 2014 dovolání obviněného J. G. , proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 6. 12. 2013, sp. zn. 9 To 460/2013, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. 1 T 132/2012, a rozhodl takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Příbrami ze dne 5. 9. 2013, sp. zn. 1 T 132/2012, byl obviněný J. G. uznán vinným přečinem krádeže podle §205 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zákoníku a přečinem porušování domovní svobody podle §178 odst. 1, 2 tr. zákoníku, kterých se podle skutkové věty výroku o vině daného rozsudku dopustil tím, že
dne 29.7.2012 v době od 03:00 hodin do 03:55 hodin, v úmyslu odcizit nějaké věci, nejprve přelezl 185 cm vysoké drátěné oplocení kolem pozemku u domu v P., P., následně násilím překonal uzamčené dřevěné dveře u zahradní chatky sloužící k uskladnění nářadí, do této chatky vnikl, vnitřek prohledal a odcizil odtud zimní čepici zn. ICI, tmavě modré barvy, v hodnotě 50,- Kč, čímž P. V., trvale bytem P., P. – Z., způsobil odcizením čepice škodu ve výši 50,- Kč a S. D., trvale bytem P., P. – Z., způsobil poškozením kovové kliky u vchodových dveří u zahradní chatky škodu ve výši 300,- Kč,
přičemž se tohoto jednání dopustil přesto, že byl rozsudkem Okresního soudu v Příbrami ze dne 11.8.2010, sp. zn. 1 T 51/2010, který nabyl právní moci dne 27.10.2010, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 27.10.2010, sp. zn. 12 To 486/2010, odsouzen pro přečin krádeže podle §205 odst. 1 písm. a), odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání osmi měsíců se zařazením pro výkon tohoto trestu do věznice s ostrahou a tento trest vykonal dne 15.8.2011.
Za popsané jednání a za sbíhající se přečin krádeže podle §205 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zákoníku, přečin porušování domovní svobody podle §178 odst. 1, 2 tr. zákoníku a přečin poškození cizí věci podle §228 odst. 1 tr. zákoníku, kterými byl pravomocně uznán vinným trestním příkazem Okresního soudu v Příbrami ze dne 26. 10. 2012, č. j. 3 T 143/2012 – 83, ve spojení s usnesením Okresního soudu v Příbrami ze dne 8. 1. 2013, č. j. 3 T 143/2012 – 92 a dále sbíhající se přečin krádeže podle §205 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zákoníku, přečin poškození cizí věci podle §228 odst. 1 tr. zákoníku a přečin porušování domovní svobody podle §178 odst. 1, 2 tr. zákoníku, kterými byl pravomocně uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Příbrami ze dne 1. 11. 2012, č. j. 3 T 140/2012 - 77, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 27. 3. 2013, č. j. 9 To 27/2013 – 98, byl obviněný odsouzen podle §205 odst. 2 tr. zákoníku za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání třiceti měsíců a podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku byl pro výkon uloženého trestu zařazen do věznice s ostrahou. Současně mu byl podle §70 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku uložen trestu propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty, a to černé tašky s nářadím, černé sportovní tašky s proužky šedé barvy, tašky s nápisem Lidl a rovněž šroubováku s černou rukojetí. Podle §43 odst. 2 tr. zákoníku byly zároveň zrušeny výroky o trestech z trestního příkazu Okresního soudu v Příbrami ze dne 26. 10. 2012, č. j. 3 T 143/2012 – 83, ve spojení s usnesením Okresního soudu v Příbrami ze dne 8. 1. 2013, č. j. 3 T 143/2012 – 92 a z rozsudku Okresního soudu v Příbrami ze dne 1. 11. 2012, č. j. 3 T 140/2012 - 77, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 27. 3. 2013, č. j. 9 To 27/2013 – 98, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušené výroky obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Proti rozsudku Okresního soudu v Příbrami ze dne 5. 9. 2013, sp. zn. 1 T 132/2012, podal obviněný odvolání, které Krajský soud v Praze usnesením ze dne 6. 12. 2013, sp. zn. 9 To 460/2013, podle §256 tr. řádu zamítl jako nedůvodné.
Proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 6. 12. 2013, sp. zn. 9 To 460/2013, podal obviněný J. G. prostřednictvím svého obhájce dovolání, v němž uplatnil dovolací důvod vymezený v ustanovení §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. V rámci své dovolací argumentace namítl, že zjištěný skutkový stav věci nenaplňuje znaky trestných činů, jejichž spácháním byl uznán vinným. Popírá, že by se předmětného jednání dopustil a dodává, že nalezené otisky prstů v příslušné chatce nebyly shodné s jeho otisky prstů, poukazuje na rozporné tvrzení ohledně místa nálezu čepice a také na rozpory ve výpovědích svědků. Je přesvědčen, že ze spáchání souzeného jednání byl usvědčen pouze na základě svědeckých výpovědí a že listinné důkazy ho z ničeho neusvědčují. Domnívá se proto, že soud měl postupovat v souladu se zásadou „in dubio pro reo“. V další části dovolání obviněný namítl, že nebyl správně a dostatečně poučen. V hlavním líčení se totiž rozhodl nevypovídat, protože měl za to, že již vše uvedl v přípravném řízení, resp. na úředním záznamu o podaném vysvětlení, na které chtěl odkázat. Rozhodující soud ho však údajně dostatečně nepoučil, že v tomto případě nelze podání vysvětlení použít jako důkaz.
Z uvedených důvodů obviněný závěrem svého mimořádného opravného prostředku navrhl, aby Nejvyšší soud dovoláním napadené rozhodnutí i rozsudek soudu prvního stupně zrušil a přikázal Krajskému soudu v Praze, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství podáním ze dne 31. 3. 2014 sdělil, že se k dovolání obviněného nebude věcně vyjadřovat. Současně udělil výslovný souhlas s tím, aby Nejvyšší soud rozhodl za podmínek uvedených v ustanovení §265r odst. 1 tr. řádu v neveřejném zasedání, a to i ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. řádu.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. řádu) shledal, že dovolání je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. a) tr. řádu], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou, prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. řádu], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. řádu). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. řádu.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. řádu, bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. řádu.
Ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. řádu je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. řádu). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. řádu). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. řádu) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. řádu).
Obviněný v dovolání uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu spočívá v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) a g) tr. řádu, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k).
K první části dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu Nejvyšší soud uvádí, že tento dovolací důvod má zajišťovat nápravu tam, kde soud druhého stupně měl v řádném opravném řízení přezkoumat určité rozhodnutí napadené řádným opravným prostředkem po věcné stránce, ale místo toho, aniž byly splněny procesní podmínky pro takový postup, opravný prostředek (odvolání nebo stížnost) zamítl nebo odmítl podle §253 odst. 1 nebo odst. 3 tr. řádu (u odvolání), u stížnosti podle §148 odst. 1 písm. a), b) tr. řádu. Jinými slovy řečeno, obviněnému nesmí být odepřen přístup k soudu druhého stupně, jsou-li splněny podmínky pro meritorní přezkum napadeného rozhodnutí.
V dané věci se však o takový případ nejedná a obviněný ani tuto první alternativu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu ve svém dovolání neuplatňuje.
Jde-li o druhou alternativu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu, obviněný odkázal na důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, podle kterého lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování.
Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. řádu ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. řádu. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.
Nejvyšší soud po prostudování předloženého trestního spisu předně shledal, že námitky deklarované v dovolání obviněný uplatnil jak v rámci obhajoby před soudem prvního stupně, tak i v odvolání proti rozsudku nalézacího soudu. Jde tak v podstatě pouze o opakování obhajoby, se kterou se již vypořádaly rozhodující soudy v odůvodnění svých rozhodnutí. Konstantní judikatura pamatuje na takovýto případ rozhodnutím Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 86/2002, z něhož vyplývá, že „opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se již soudy obou stupňů v dostatečné míře a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání, které je zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu“ (srov. rozhodnutí č. 408, Soubor rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 17, C. H. Beck).
V projednávané věci obviněný J. G. navíc sice v dovolání uplatnil důvod podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, v dovolání však ve skutečnosti nenamítá nesprávnost právního posouzení skutku, ale pouze napadá soudy učiněná skutková zjištění. Za námitky skutkového charakteru týkající se úplnosti a hodnocení provedeného dokazování je nutno považovat jak tvrzení obviněného, že se vytýkaného jednání nedopustil, tak i jeho výtky ohledně neúplného dokazování a nesprávného hodnocení v řízení provedených důkazů.
Je zřejmé, že obviněný se svým dovoláním pouze domáhá, aby byl jiným způsobem posouzen skutek, pro který je stíhán. Uvedenou skutečnost však nelze podřadit pod deklarovaný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Obviněný zaměňuje dovolání jako mimořádný opravný prostředek za další odvolání, přičemž přehlíží, že dovolací soud je oprávněn přezkoumat napadené rozhodnutí pouze v případě námitek odpovídajících důvodům dovolání taxativně uvedeným v §265b tr. řádu.
K problematice formálně uplatněného dovolacího důvodu se vyjádřil i Ústavní soud, a to v rozhodnutí ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05, kde tento mimo jiné uvedl, že označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b tr. řádu nemůže být pouze formální. Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. řádu, neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.
Pro úplnost Nejvyšší soud dodává, že obviněný J. G. je z posuzované trestné činnosti usvědčován jednak svědeckými výpověďmi svědků P. V. a S. D., jednak listinnými důkaz (protokol o ohledání místa činu, pořízená fotodokumentace, protokol o zadržení obviněného, protokol o vydání věci, odborné vyjádření ke způsobené škodě). Obviněný v přípravném řízení a u hlavního líčení využil svého práva a ve věci nevypovídal, u veřejného zasedání u odvolacího soudu pak uvedl, že šel přes předmětný pozemek proto, aby nemusel chodit sám přes les, ale že tam v žádném případě nebyl krást. Jeho obhajoba však byla vyvrácena výše citovanými důkazy. Svědci P. V. a S. D. shodně vypověděli, že při návratu domů z oslavy spatřili na svém oploceném pozemku (185 cm vysokým plotem) osobu obviněného, který měl na hlavě čepici poškozeného P. V. Čepici poškozený dříve zanechal uvnitř chatky, kde klika a zámek byly v době jejich odchodu bez známek jakéhokoliv poškození. Nikdo jiný se na pozemku ani v jeho blízkosti v inkriminovanou dobu nenacházel. Dle protokolu o ohledání místa činu včetně pořízené fotodokumentace bylo prokázáno poškození jak zámku vstupních dveří do zahradní chatky tak i oplocení pozemku. Obviněný ostatně ani nepopírá, že byl na příslušném pozemku zadržen svědkem P. V. Protokol o prohlídce těla obviněného i poškozeného pak vypovídá o tom, že u obou byly na tělech četné oděrky a odřeniny.
Nejvyšší soud uzavírá, že vzhledem k výsledkům provedeného dokazování nevznikly žádné pochybnosti o tom, že to obviněný vnikl na oplocený pozemek poškozených a byl to právě obviněný, kdo vnikl do zahradní chatky poškozených a odcizil tam zimní čepici. Okolnost, že nebyly nalezeny daktyloskopické stopy obviněného v chatce na tomto závěru nemůže nic změnit.
Rozhodující soudy v odůvodněních svých rozhodnutí jasně a přesvědčivě zdůvodnily proč uvěřily výpovědím svědků, které korespondují s provedenými listinnými důkazy, a naopak proč obhajobu obviněného vyhodnotily jako ryze účelovou, učiněnou pouze ve snaze vyhnout se trestní odpovědnosti. Jako zcela absurdní je třeba vyhodnotit tvrzení obviněného, že si zdoláním 185 cm vysokého plotu chtěl pouze usnadnit a zkrátit cestu a celé obvinění proti němu bylo svědky vykonstruováno jen proto, že ho chtěli a posléze také skutečně fyzicky napadli. Na odůvodnění rozhodnutí nalézacího i odvolacího soudu je proto pro jejich správnost nutno beze zbytku odkázat.
Za irelevantní je z hlediska deklarovaného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu (i dovolacích důvodů ostatních, byť neuplatněných) nutno považovat i námitku obviněného, že nebyl nalézacím soudem poučen o tom, že úřední záznam o podaném vysvětlení nelze použít v hlavním líčení jako důkaz. Z obsahu spisu je patrno, že obviněný byl opakovaně poučován podle §33 odst. 1 tr. řádu. Podle tohoto zákonného ustanovení má obviněný právo vyjádřit se ke všem skutečnostem, které se mu kladou za vinu, a k důkazům o nich, není však povinen vypovídat. Může uvádět okolnosti a důkazy sloužící k jeho obhajobě, činit návrhy a podávat žádosti a opravné prostředky. Má právo zvolit si obhájce a s ním se radit i během úkonů prováděných orgánem činným v trestním řízení. S obhájcem se však v průběhu svého výslechu nemůže radit o tom, jak odpovědět na již položenou otázku. Může žádat, aby byl vyslýchán za účasti svého obhájce a aby se obhájce účastnil i jiných úkonů přípravného řízení. Uvedená práva příslušejí obviněnému i tehdy, je-li zbaven způsobilosti k právním úkonům nebo je-li jeho způsobilost k právním úkonům omezena. Obviněný byl v hlavním líčení poučen také podle §91 odst. 1 tr. řádu, kdy byla zjištěna jeho totožnost, byla mu objasněna podstata sděleného obvinění a byl poučen o svých právech (viz již citovaný §33 tr. řádu). Z citace uvedených a řádně aplikovaných zákonných ustanovení však v žádném případě nevyplývá poučovací povinnost soudu o podstatě a obsahu procesních pravidel vztahujících se k vedení procesu samotného v hlavním líčení, zde naopak soud vychází z obecně uznávaného předpokladu, že neznalost zákona neomlouvá. Jestliže se obviněný v souladu se zákonným poučením rozhodl v hlavním líčení využít svého práva a nevypovídat, šlo o jeho nezadatelné právo a svobodné rozhodnutí i se všemi procesními důsledky, které takovýto krok provázejí. Nicméně i za tohoto stavu věci měl stále možnost se k jednotlivým důkazům poté, co byly provedeny, ve smyslu §214 tr. řádu vyjádřit, jak je patrno z obsahu spisu. Nejvyšší soud tak nemá důvod ke konstatování, že by soudy obou stupňů obviněného jakkoli zkrátily na jeho zákonných právech.
Na základě shora specifikovaných skutečností nelze považovat za opodstatněnou ani námitku obviněného, že soudy nerespektovaly základní zásadu trestního řízení vyplývající z ustanovení §2 odst. 2 tr. řádu – in dubio pro reo. K uplatnění tohoto pravidla dochází tehdy, zůstanou-li po vyčerpání všech dosažitelných důkazů pochybnosti o skutkové otázce významné pro rozhodnutí, které nelze rozptýlit provedením a zkoumáním dalších dostupných důkazů. V posuzovaném případě však po provedeném dokazování takováto procesní situace nenastala, neboť otázky významné pro stabilizování skutkového děje byly mimo pochybnost objasněny, tudíž aplikace uvedené procesní zásady nebyla odůvodněna.
Nejvyšší soud se ztotožnil s názorem rozhodujících soudů prvního a druhého stupně v tom, že obviněný svým jednáním naplnil všechny zákonné znaky skutkových podstat přečinu krádeže podle §205 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zákoníku a přečinu porušování domovní svobody podle §178 odst. 1, 2 tr. zákoníku, závěr o vině byl učiněn na podkladě důkazů, které ve svém důsledku jednoznačně prokazují jeho vinu, z odůvodnění rozhodnutí soudů prvního i druhého stupně vyplývá logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a hmotně právními závěry na straně druhé, přičemž dovolací soud mezi nimi neshledal žádný rozpor.
Z uvedených důvodů Nejvyšší soud dovolání obviněného J. G. odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu, aniž by musel věc meritorně přezkoumávat podle §265i odst. 3 tr. řádu. O odmítnutí dovolání bylo rozhodnuto v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu. Pokud jde o rozsah odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu, odkazuje tento na znění §265i odst. 2 tr. řádu.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. řádu).
V Brně dne 13. května 2014
Předsedkyně senátu JUDr. Danuše Novotná