ECLI:CZ:NS:2014:4.TDO.542.2014.1
sp. zn. 4 Tdo 542/2014-34
USNESENÍ
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 13. května 2014 dovolání obviněných V. K. a V. N., proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 5. 12. 2013, sp. zn. 6 To 96/2013, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci pod sp. zn. 28 T 1/2013, a rozhodl takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu se dovolání obviněných V. K. a V. N. o d m í t a j í .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci ze dne 18. 9. 2013, sp. zn. 28 T 1/2013, byli obvinění V. K. a V. N. uznáni vinnými zločinem těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1, 3 tr. zákoníku formou spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku, kterého se podle skutkové věty výroku o vině uvedeného rozsudku dopustili tím, že
v přesně nezjištěném období na konci července 2012 ve večerních hodinách, v době kolem 23.00 hod. ve V. M., okres V., v místní části zvané P. o., nedaleko železniční trati, ve zděném zahradním domku, v podnapilém stavu, po předchozí slovní rozepři mezi obviněným V. N. a poškozeným F. Z. a jejich vzájemném fyzickém napadení, kdy poškozený Z. škrtil na posteli ležícího obviněného V. N., k těmto přistoupil obviněný V. K., strhl poškozeného F. Z. na podlahu před krbem a poté počali obviněný V. N. a obviněný V. K. společně do poškozeného na zemi ležícího F. Z. opakovaně značnou intenzitou kopat, a to do oblasti břicha, hrudníku, zad a hlavy, kdy obviněný V. K. opakovně udeřil poškozeného do hlavy dřevenou deskou o rozměrech 50 x 50 cm, způsobili mu tak nejméně zlomeninu výběžku levé lícní kosti zasahující na spodní plochu levé očnice; zlomeninu horní čelisti vlevo s vylomením zevní plochy zubního výběžku v oblasti 3. zubu vlevo; odlomení zevní plochy zubního výběžku 1. – 3. zubu v horní čelisti vpravo, kdy poškozený po těchto úderech zůstal bezvládně ležet na zemi a chrčet, takto jej ponechali, přičemž v průběhu noci poškozený v důsledku utrpěných zranění zemřel a následně jej oba obvinění společně dali do spacího pytle, vynesli ho ven před chatu, položili na zem, přikryli eternitem, kde ho ponechali asi 3 dny a z důvodu zápachu pak tělo poškozeného i se spacím pytlem zakopali poblíž jimi obývané chatky, kde bylo dne 16.10.2012 nalezeno ve velmi pokročilém stadiu rozkladu.
Za to byli oba obvinění odsouzeni podle §145 odst. 3 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání jedenácti let nepodmíněně a podle §56 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku byli pro výkon uloženého trestu zařazeni do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle §228 odst. 1 tr. řádu byla současně obviněným uložena povinnost nahradit společně a nerozdílně poškozeným V. Z. škodu ve výši 175.000,- Kč, M. P. škodu ve výši 175.000,- Kč, L. Z. škodu ve výši 240.000,- Kč.
Proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci ze dne 18. 9. 2013, sp. zn. 28 T 1/2013, podali oba obvinění odvolání, která Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 5. 12. 2013, sp. zn. 6 To 96/2013, zamítl podle §256 tr. řádu jako nedůvodná.
Proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 5. 12. 2013, sp. zn. 6 To 96/2013, podali obvinění V. K. a V. N. prostřednictvím svých obhájců dovolání. Obviněný V. K. v dovolání uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu s odkazem na důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Nesprávné hmotně právní posouzení spatřuje v tom, že se rozhodující soudy nedostatečným způsobem vypořádaly s objektivní i subjektivní stránkou skutkové podstaty souzeného zločinu. Má za to, že bylo nedostatečně prokázáno nejen jednání, kterého se měl vůči poškozenému dopustit, ale i následek, který měl být jeho jednáním způsoben. Podle mínění dovolatele je ve věci dán extrémní nesoulad mezi učiněnými skutkovými zjištěními a právními závěry soudů, neboť závěr o jeho vině byl učiněn pouze na základě jediného přímého důkazu, a to výpovědi svědkyně M. N., která však dle něj nemůže být považována za nezaujatého svědka, a to s ohledem na její druhovský poměr ke spoluobviněnému N. Navíc obviněný podotkl, že soud při výčtu listinných důkazů uvedl záznam telefonního hovoru svědkyně M. N. ze dne 15. 10. 2012 na linku 158, v němž jmenovaná svědkyně uvedla, že někoho zabila, avšak nijak blíže jej nehodnotil. Následné vysvětlení svědkyně učiněné při prověrce na místě dne 7. 11. 2012 považuje obviněný za účelové a nevěrohodné. Soud prvního stupně však vyhodnotil její výpověď jako logickou a bez vnitřních rozporů a v důsledku toho zamítl další obhajobou navrhované důkazy, tj. vyšetření jejího zraku (ač měla se zrakem potíže a v místnosti, kde k incidentu došlo, zhasla svíčka) a duševního stavu, s čímž se dovolatel neztotožnil. Svědkyně M. N. zdůvodnila své pasivní jednání při činu tím, že používala berle a měla obavu, že jí někdo kopne do nohy. Dokazováním však podle přesvědčení obviněného nebylo vyloučeno, že se v předmětnou dobu mohla pohybovat již bez berlí a mohla to být právě ona, kdo opakovaně udeřil poškozeného do hlavy dřevěnou deskou. Dovolatel je proto toho názoru, že jde o tvrzení proti tvrzení. Bezprostřední příčinu smrti poškozeného nebylo možno určit, poškozený daný večer vypil určité množství alkoholu a je otázkou, jaké to u něj mohlo vyvolat následky včetně případné otravy methanolem. Ze všech popsaných důvodů má obviněný za to, že rozhodnutí soudů obou stupňů spočívají na nesprávném právním posouzení skutku, když z provedeného dokazování nelze učinit jednoznačný závěr o jeho vině. Je proto přesvědčen, že příslušné soudy měly rozhodnout v jeho prospěch v souladu se zásadou „in dubio pro reo“. Dodal, že z hlediska subjektivní stránky by u něj bylo možno dovozovat maximálně zavinění ve vztahu k prostému ublížení na zdraví a navíc že jeho jednání vykazovalo znaky nutné obrany ve smyslu §29 tr. zákoníku, resp. pomoci v nutné obraně.
Z uvedených důvodů obviněný závěrem svého mimořádného opravného prostředku navrhl, aby Nejvyšší soud dovoláním napadené rozhodnutí zrušil a vrátil věc odvolacímu soudu k novému projednání a rozhodnutí.
Obviněný V. N. v dovolání deklaroval důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. V rámci své dovolací argumentace namítl, že nesprávné právní posouzení spatřuje v tom, že v průběhu řízení nebyla řádně zjištěna příčina smrti poškozeného. I když poškozený požil značné množství alkoholu, soud se dle obviněného spokojil pouze s určitou pravděpodobností, že jeho smrt nastala v souvislosti s fyzickým konfliktem, který měl však navíc poškozený z valné části s obviněným V. K. V řízení vyšlo najevo, že poškozený byl udeřen deskou do hlavy, což samo o sobě mohlo způsobit jeho smrt. Dle jeho názoru ani svědkyně N. ani spoluobviněný K. neuváděli, že by s tím měl něco společného, přesto však soud kvalifikoval jeho jednání shodně jako jednání obviněného K., a to ve spolupachatelství. Dodal, že po napadení ze strany poškozeného byl otřesen, měl problémy s koordinací a volal svědkyni N. o pomoc, proto nemohl být schopen způsobit poškozenému žádné závažnější zranění. Domnívá se proto, že jeho vina nebyla bez pochybností prokázána.
Na základě shora specifikovaných skutečností obviněný závěrem podaného dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí i rozsudek soudu prvního stupně zrušil a přikázal věc Krajskému soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci k novému projednání a rozhodnutí.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství využila svého zákonného práva a k dovolání obviněných se vyjádřila. Ve svém vyjádření stručně shrnula dosavadní průběh trestního řízení a dále uvedla, že dovolatelé na podporu deklarovaných důvodů dovolání uplatňují argumentaci známou již z jejich dosavadní obhajoby i z odvolání, s níž se náležitě a dostatečně podrobně zabýval již soud druhého stupně, proto Nejvyšší soud nemá povinnost ani důvod znovu přezkoumávat důvodnost takových námitek. Kromě toho se dle státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství obvinění v dovolací argumentaci prakticky výlučně zabývají pouze otázkami skutkovými a takové výhrady nelze podřadit pod žádný ze zákonných důvodů dovolání. Má proto za to, že napadené rozhodnutí není zatíženo žádnou vadou, kterou by bylo možno a nutno napravit cestou dovolání.
S ohledem na výše popsané skutečnosti státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněných V. K. a V. N. odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu a aby tak učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu v neveřejném zasedání. Pro případ, že by Nejvyšší soud shledal podmínky pro jiné, než navrhované rozhodnutí, vyjádřila současně ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. řádu výslovný souhlas s rozhodnutím věci v neveřejném zasedání i jiným, než navrženým způsobem.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. řádu) shledal, že obě podaná dovolání jsou přípustná [§265a odst. 1, 2 písm. a) tr. řádu], byla podána obviněnými jako osobami oprávněnými prostřednictvím obhájců [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. řádu], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. řádu). Dovolání obsahují i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. řádu.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. řádu, bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněnými naplňují jimi uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. řádu.
Ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. řádu je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. řádu). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. řádu). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. řádu) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. řádu).
Obviněným V. K. deklarovaný důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu spočívá v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) a g) tr. řádu, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k).
K první části dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu Nejvyšší soud uvádí, že tento dovolací důvod má zajišťovat nápravu tam, kde soud druhého stupně měl v řádném opravném řízení přezkoumat určité rozhodnutí napadené řádným opravným prostředkem po věcné stránce, ale místo toho, aniž byly splněny procesní podmínky pro takový postup, opravný prostředek (odvolání nebo stížnost) zamítl nebo odmítl podle §253 odst. 1 nebo odst. 3 tr. řádu (u odvolání), u stížnosti podle §148 odst. 1 písm. a), b) tr. řádu. Jinými slovy řečeno, obviněnému nesmí být odepřen přístup k soudu druhého stupně, jsou-li splněny podmínky pro meritorní přezkum napadeného rozhodnutí.
V dané věci se však o takový případ nejedná a obviněný V. K. ani tuto první alternativu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu ve svém dovolání neuplatňuje.
Jde-li o druhou alternativu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu, obviněný V. K. odkázal na důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, ze kterého podal dovolání i obviněný V. N. a podle kterého lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování.
Vedle případů, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení, uplatněnému dovolacímu důvodu ve smyslu ustálené judikatury odpovídají rovněž námitky tzv. extrémního nesouladu mezi provedenými důkazy a z nich učiněnými skutkovými zjištěními a námitky týkající se nezákonnosti postupu orgánů činných v trestním řízení v intenzitě narušující zásady spravedlivého procesu. O extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a z nich učiněnými skutkovými zjištěními se jedná v případech objektivně zjištěné a zcela zjevné absence srozumitelného odůvodnění rozsudku, při zásadních logických rozporech ve skutkových zjištěních a z nich vyvozených právních závěrech, opomenutí a nehodnocení stěžejních důkazů, apod.
Nejvyšší soud po prostudování předloženého trestního spisu předně shledal, že námitky deklarované v obou podaných dovoláních obvinění uplatnili již v předchozích stádiích trestního řízení i v odvoláních proti rozsudku nalézacího soudu. Jde tak v podstatě pouze o opakování obhajoby, se kterou se již vypořádaly soudy nižších stupňů v odůvodnění svých rozhodnutí. Konstantní judikatura pamatuje na takovýto případ rozhodnutím Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 86/2002, z něhož vyplývá, že „opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se již soudy obou stupňů v dostatečné míře a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání, které je zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu“ (srov. rozhodnutí č. 408, Soubor rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 17, C. H. Beck).
Kromě toho, že oba dovolatelé ve svých dovoláních uplatnili totožné námitky jako v podaných odvoláních proti rozsudku nalézacího soudu, je třeba zdůraznit, že sice ve svých mimořádných opravných prostředcích deklarovali důvod dovolání podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, v dovoláních však ve skutečnosti nenamítají nesprávnost právního posouzení skutku, ale pouze napadají soudy učiněná skutková zjištění. Za námitky skutkového charakteru týkající se úplnosti a hodnocení provedeného dokazování je nutno považovat jak jejich výtky ohledně neúplného dokazování a nesprávného hodnocení v řízení provedených důkazů, tak i jejich tvrzení, že hodnocení důkazů mělo vyznít výrazně v jejich prospěch a že se vytýkaného jednání nedopustili.
Je zřejmé, že obvinění se svými dovoláními pouze domáhají, aby byl jiným způsobem posouzen skutek, pro který jsou stíháni. Uvedenou skutečnost však nelze podřadit pod deklarovaný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Obvinění zaměňují dovolání jako mimořádný opravný prostředek za další odvolání, přičemž přehlíží, že dovolací soud je oprávněn přezkoumat napadené rozhodnutí pouze v případě námitek odpovídajících důvodům dovolání taxativně uvedeným v §265b tr. řádu.
K problematice formálně uplatněného dovolacího důvodu se vyjádřil i Ústavní soud, a to v rozhodnutí ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05, kde tento mimo jiné uvedl, že označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b tr. řádu nemůže být pouze formální. Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. řádu, neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.
Pro úplnost Nejvyšší soud podotýká, že oba obvinění jsou ze spáchání posuzovaného jednání usvědčováni zejména na základě výpovědi svědkyně M. N., která však jako jediný přímý důkaz nestojí osamoceně, ale je potvrzována i ostatními v řízení provedenými důkazy. Soudy prvního i druhého stupně v odůvodnění svých rozhodnutí, na něž je možno beze zbytku odkázat, jasně, srozumitelně a přesvědčivě vysvětlily, z jakých důvodů považovaly výpověď svědkyně M. N. za věrohodnou a proč naopak výpovědi obviněných vyhodnotily jako nevěrohodné, učiněné pouze se snahou vyhnout se trestní odpovědnosti. U jmenované svědkyně nebyl zjištěn žádný důvod či motiv, proč by měla obviněné nepravdivě obvinit. Nejvyšší soud dal rozhodujícím soudům za pravdu i v tom, jak se vypořádaly s námitkou obviněného V. K., že nijak nebyl hodnocen přepis záznamu oznámení trestného činu na linku 158 ze dne 15. 10. 2012, kde svědkyně M. N. uvedla, že někoho zabila. Zmíněná svědkyně následně přesvědčivě vysvětlila význam svých slov, a pokud se týká časového odstupu od jejího prohlášení o trestném činu, nepochybně je třeba přihlédnout k jejímu stavu, životnímu stylu a komunitě, ve které žila. Je zřejmé, že od takového člověka nelze očekávat, že se v určité situaci zachová tak, jak by většina lidí předpokládala a považovala za přirozené.
Pokud jde o domněnku obviněných, že příčinou smrti poškozeného mohla být konzumace alkoholického nápoje, který by obsahoval methanol, tak tato byla již v nalézacím řízení vyloučena, neboť bylo prokázáno, že poškozený nekonzumoval alkoholické nápoje sám a nikdo z dalších osob, které konzumovaly alkohol společně s ním, otravu methanolem v danou dobu neutrpěl. Navíc v řízení bylo zjištěno, že poškozený před napadením ze strany obou obviněných neměl žádné zdravotní problémy. Je pravdou, že z důvodu značného stádia rozkladu těla nebylo již možno zjistit přesnou příčinu smrti poškozeného, na druhé straně však dle závěrů vypracovaného znaleckého posudku s ohledem na intenzitu útoku, charakter a jeho směřování vůči tělu poškozeného nebyl ani vyloučen vznik závažných, život ohrožujících zranění poškozeného v rámci měkkých tkání. Ve světle dalších v řízení provedených důkazů proto podle názoru Nejvyššího soudu rozhodující soudy nižších stupňů dospěly ke správnému závěru, že to byli právě obvinění V. K. a V. N., kdo společným jednáním úmyslně způsobili poškozenému F. Z. těžkou újmu na zdraví s následkem smrti.
I s dalšími námitkami ohledně znaleckého zkoumání zraku a duševního stavu svědkyně M. N., otázky, zda se mohla v chatce pohybovat bez berlí či zda mělo být jednání obviněného V. K. posouzeno jako jednání v nutné obraně ve smyslu ustanovení §29 tr. zákoníku, se soudy prvního i druhého stupně beze zbytku vypořádaly, jejich závěry jsou logické a plně vycházejí z obsahu provedeného dokazování. I v tomto směru je proto možno na odůvodnění jejich rozhodnutí bez jakýchkoliv výhrad odkázat.
V dané souvislosti tak nelze považovat za opodstatněnou ani námitku obviněného V. K., že soudy nerespektovaly základní zásadu trestního řízení vyplývající z ustanovení §2 odst. 2 tr. řádu – in dubio pro reo. K uplatnění tohoto pravidla dochází tehdy, zůstanou-li po vyčerpání všech dosažitelných důkazů pochybnosti o skutkové otázce významné pro rozhodnutí, které nelze rozptýlit provedením a zkoumáním dalších dostupných důkazů. V posuzovaném případě však po provedeném dokazování takováto procesní situace nenastala, neboť otázky významné pro stabilizování skutkového děje byly mimo pochybnost objasněny, tudíž aplikace uvedené procesní zásady nebyla odůvodněna.
Na základě shora rozvedených skutečností je tak třeba uzavřít, že obvinění V. K. a V. N. svým jednáním naplnili všechny zákonné znaky skutkové podstaty zločinu těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1, 3 tr. zákoníku formou spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku, příslušný skutek byl bez jakýchkoliv pochybností objasněn a právně kvalifikován a uložené tresty odpovídají všem zákonným kritériím. Nejvyšší soud zcela přisvědčuje závěrům, které učinil v odůvodnění svého rozhodnutí odvolací soud. Závěr o vině obviněných byl učiněn na podkladě důkazů, které ve svém souhrnu prokazují jejich vinu, z odůvodnění rozhodnutí soudů prvního i druhého stupně vyplývá logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a hmotně právními závěry na straně druhé, přičemž dovolací soud mezi nimi neshledal žádný rozpor. O žádný extrémní nesoulad mezi učiněnými skutkovými zjištěními a právními závěry soudů se tak v posuzované věci nejedná.
Z uvedených důvodů Nejvyšší soud shledal, že napadené rozhodnutí ani řízení, které mu předcházelo, netrpí vytýkanými vadami, proto dovolání obviněných V. K. a V. N. odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu, aniž by musel věc meritorně přezkoumávat podle §265i odst. 3 tr. řádu. O odmítnutí dovolání bylo rozhodnuto v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu. Pokud jde o rozsah odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu, odkazuje tento na znění §265i odst. 2 tr. řádu.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. řádu).
V Brně dne 13. května 2014
Předsedkyně senátu
JUDr. Danuše Novotná