ECLI:CZ:NS:2014:4.TDO.904.2014.1
sp. zn. 4 Tdo 904/2014-24
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 13. srpna 2014 o dovolání obviněné Mgr. V. P. , proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 14. 8. 2013, sp. zn. 3 To 244/2013, v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 95 T 4/2012, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněné odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 24. 4. 2013, sp. zn. 95 T 4/2012, byla obviněná Mgr. V. P. uznána vinnou ze spáchání zločinu zpronevěry podle §248 odst. 1, odst. 2, odst. 3 písm. a) zák. č. 140/1961 Sb., trestní zákon, účinného do 31. 12. 2009 (dále jen tr. zák.) , kterého se podle skutkové věty výroku o vině daného rozsudku dopustila tím, že „na základě smlouvy o (advokátní) úschově peněz ze dne 5. 10. 2009, kterou sepsala s A. O., jako prodávající a T. P., jako kupujícím, vztahující se ke kupní smlouvě o převodu nemovitostí v k.ú. B., obec B., vše zapsáno u Katastrálního úřadu pro Jihomoravský kraj, pracoviště Brno-venkov, převzala do advokátní úschovy celkovou částku 2.800.000,- Kč, kterou obv. Mgr. P. zaslal kupující T. P. na její advokátní účet vedený u UNICREDIT BANK ve třech splátkách (50.000,- Kč dne 12. 10. 2009, 1.250.000,- Kč dne 14. 10. 2009 a 1.500.000,- Kč dne 14. 11. 2009 ze stavebního spoření-úvěr), čímž kupující splnil podmínku uvedenou v odst. I citované smlouvy o (advokátní) úschově peněz ze dne 5. 10. 2009, když dle II. odstavce citované smlouvy měla obv. Mgr. P. peníze v advokátní úschově za splnění přesně daných podmínek poukázat prodávající s tím, že částka 2.710.000,- Kč sloužila beze zbytku jako kupní cena a měla být vyplacena prodávající a zbývajících 90.000,- Kč měla obv. Mgr. P. použít na úhradu daně z převodu nemovitostí, k čemuž ji zplnomocnila prodávající na základě plné moci z téhož dne 5. 10. 2009, za splnění přesně stanovených podmínek, když k výplatě kupní ceny ve výši 2.710.000,- Kč na účty prodávající došlo ve třech splátkách ke dni 11. 12. 2009 ovšem s tím, že současně obv. Mgr. P. činila neoprávněné výběry ze svého advokátního účtu ze zbývající částky 90.000,- Kč, určené dle smlouvy o (advokátní) úschově peněz výlučně k úhradě daně z převodu nemovitostí, kdy konkrétně dne 20. 11. 2009 vybrala částku 2.000,- Kč, dne 23. 11. 2009 částku 8.000,- Kč, dne 24. 11. 2009 částku 2.000,- Kč, dne 10. 12. 2009 částku 30.000,- Kč, dne 17. 12. 2009 částku 20.000,- Kč, dne 23. 12. 2009 částku 20.000,- Kč, dne 31. 12. 2009 částku 10.000,- Kč a dne 29. 1. 2010 částku 934,- Kč, když ve všech případech se jednalo o výběry v hotovosti na jméno obv. Mgr. P. s tím, že u hotovosti 2.934,- Kč nad původní částku 90.000,- Kč byly vygenerované úroky na uschovatelském účtu a ke dni 31. 1. 2010 činil zůstatek na předmětném advokátním (uschovatelském) účtu vedeném u UNICREDIT BANK 0,19 Kč, v následném období v rozporu s podmínkami uvedenými ve smlouvě o (advokátní) úschově peněz ani nevyčkala předložení kopie daňového přiznání s podacím razítkem příslušného Finančního úřadu a číslem účtu Finančního úřadu (zřejmě ze strany prodávající-logický výklad textu) a stejně tak nevyčkala předložení výzvy k úhradě daně z převodu nemovitostí ze strany kupujícího, na kterého by daňová povinnost přešla v případě, že by ji nesplnila prodávající, a zároveň ani sama obv. Mgr. P. nepodala přiznání k dani z převodu nemovitostí v zákonné lhůtě, která uplynula ke dni 28. 2. 2010, když tento úkon učinila sama obv. Mgr. P. až dne 24. 5. 2010, tzn. v době, kdy již veškeré peníze poukázané jí v rámci advokátní úschovy na tento účel, jak shora popsáno, neoprávněně spotřebovala a v následném období nereagovala na výzvy správce daně (Finančního úřadu) k uhrazení předmětné daně po lhůtě splatnosti včetně úroků z prodlení, kdy na místně příslušný Finanční úřad se obv. Mgr. P. dostavila až dne 21. 10. 2010 a žádala o možnost hrazení předmětné daně a úroků z prodlení formou splátek, což jí bylo umožněno, i přes tuto vstřícnost obv. Mgr. P. uhradila pouze tři splátky á 5.000,- Kč, a to konkrétně dne 17. 12. 2010, 14. 1. 2011 a 15. 2. 2011 s tím, že v následujícím období opět neuhradila ničeho, nejméně ke dni 27. 7. 2011 způsobila obv. Mgr. P. pošk. A. O., škodu ve výši 91.941,- Kč, což je souhrn zpronevěřených finančních prostředků určených taxativně k uhrazení daně z převodu nemovitostí a úrok z prodlení vyměřený Finančním úřadem, když správce daně bude předmětnou daň z převodu nemovitostí vymáhat po daňovém subjektu (pošk. A. O.) i za cenu daňové exekuce.“
Za uvedené jednání byla obviněná Mgr. V. P. odsouzena podle §248 odst. 3 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání 2 let. Podle §58 odst. 1, §59 odst. 1 tr. zák. byl výkon uloženého trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 2,5 roku. Podle §49 odst. 1 a §50 odst. 1 tr. zák. byl obviněné uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu advokacie na dobu 2 let. Podle §59 odst. 2 tr. zák. byla obviněné uložena povinnost, aby ve zkušební době podmíněného odsouzení dle svých sil uhradila škodu, kterou trestným činem způsobila.
Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněné uložena povinnost nahradit poškozené A. O. škodu ve výši 5.000,- Kč.
Proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 24. 4. 2013, sp. zn. 95 T 4/2012, podala obviněná Mgr. V. P. odvolání, o kterém rozhodl Krajský soud v Brně usnesením ze dne 14. 8. 2013, sp. zn. 3 To 244/2013, tak, že ho podle §256 tr. ř. zamítl.
Proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 14. 8. 2013, sp. zn. 3 To 244/2013, podala následně obviněná Mgr. V. P. prostřednictvím svého obhájce dovolání opírající se o důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Obviněná v dovolání namítla, že městský soud neposuzoval veškeré okolnosti případu a přihlížel pouze k těm důkazům, které svědčily v její neprospěch. Dále uvedla, že se soudy nevypořádaly s výpověďmi svědka T. P. a svědkyně J. O. a cíleně se zaměřily pouze na její zmatečné chování. Rovněž ve svém dovolání zpochybňuje závěry znaleckého posudku z oboru písmoznalectví. Z uvedeného dovozuje, že nebyla naplněna subjektivní ani objektivní stránka předmětného trestného činu, neboť z provedeného dokazování vyplývá, že se daný skutek nikdy nestal. Dále namítla, že soudy nerespektovaly zásadu in dubio pro reo.
Z uvedených důvodů obviněná navrhla, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu i rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 24. 4. 2013, sp. zn. 95 T 4/2012, zrušil a věc přikázal k novému projednání a rozhodnutí, případně aby sám rozhodl, že stíhaný skutek není trestným činem.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství podáním ze dne 10. 1. 2014 Nejvyššímu soudu sdělil, že se k dovolání obviněné nebude věcně vyjadřovat a současně vyslovil souhlas s tím, aby Nejvyšší soud rozhodl ve věci za podmínek uvedených v §265r odst. 1 tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněné je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce, tedy podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. a v souladu s §265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu §265e tr. ř. zachována.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněnou naplňují jí uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
Obviněná ve svém dovolání uplatnila dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., podle kterého lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř. ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.
Nejvyšší soud po prostudování předmětného spisového materiálu shledal, že obviněná Mgr. V. P. sice podala dovolání z důvodu podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., v dovolání však ve skutečnosti nenamítá nesprávnost právního posouzení skutku, ale pouze napadá soudy učiněná skutková zjištění. Námitky obviněné, v jejichž rámci namítala nesprávné hodnocení důkazů (konkrétně její výpovědi, výpovědí svědka T. P. a svědkyně J. O., znaleckého posudku z oboru písmoznalectví a listinných důkazů) a vytýkala nedostatečně zjištěný skutkový stav věci (konkrétně neprovedení revizního znaleckého posudku), je nutno považovat za námitky skutkového charakteru týkající se úplnosti a hodnocení provedeného dokazování. V podaném dovolání tedy obviněná neuplatnila žádnou námitku v tom smyslu, že by uvedená skutková zjištění nenaplňovala znaky zločinu zpronevěry podle §248 odst. 1, odst. 2, odst. 3 písm. a) tr. zák. Je třeba konstatovat, že obviněná se svým dovoláním pouze domáhá, aby na základě jiného hodnocení důkazů byl jiným způsobem posouzen skutek, pro který byla stíhána. Uvedenou skutečnost však nelze podřadit pod dovolací důvod vymezený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., dle kterého je dovolání možno podat, spočívá-li rozhodnutí na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Obviněná rovněž soudům vytýkala, že porušily zásadu in dubio pro reo (která vyplývá z ustanovení §2 odst. 2 tr. ř.). Z toho je zřejmé, že obviněná v této části dovolání ve skutečnosti poukazovala nikoli na porušení hmotného práva, které je dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., nýbrž na porušení procesního ustanovení, které pod tento dovolací důvod nespadá.
V souvislosti s předkládáním vlastní verze průběhu skutkového děje obviněnou považuje Nejvyšší soud pro úplnost za vhodné zmínit rozhodnutí Ústavního soudu dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04, kde tento uvedl, že právo na spravedlivý proces není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám stěžovatele. Uvedeným právem je pouze zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy.
Nejvyšší soud zásadně nezasahuje do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně. Učinit tak může jen zcela výjimečně, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. V takovém případě je zásah Nejvyššího soudu namístě proto, aby byl dán průchod ústavně garantovanému právu na spravedlivý proces. Extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy je dán zejména tehdy, když skutková zjištění soudů nemají obsahovou spojitost s důkazy, když skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, když skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna, apod.
V posuzovaném případě se v poměru mezi skutkovými zjištěními Městského soudu v Brně, z nichž v napadeném usnesení vycházel také Krajský soud v Brně, na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé rozhodně nejedná o žádný extrémní rozpor. Skutková zjištění uvedená ve výroku o vině napadeného rozsudku mají jasný obsahový podklad ve svědecké výpovědi poškozené, listinných důkazech a ve znaleckém posudku znalkyně Mgr. I. Krátké. Soudy si byly vědomy protichůdnosti tvrzení obviněné a výpovědi poškozené A. O. a již proto hodnotily usvědčující důkazy velmi obezřetně. Pokud se soudy přiklonily k verzi vyplývající z výpovědi poškozené, jsou jejich skutkové závěry výsledkem takového hodnocení důkazů, které je logické, náležitě vysvětlené a při kterém se soudy nedopustily žádné deformace důkazů ani jiného vybočení z mezí volného hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř. To, že obviněná nesouhlasí se způsobem, jímž soudy hodnotily důkazy, a že se neztotožňuje se skutkovými zjištěními soudů, není dovolacím důvodem.
S ohledem na skutečnosti shora rozvedené Nejvyšší soud dovolání obviněné Mgr. V. P. odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., aniž by musel věc meritorně přezkoumávat podle §265i odst. 3 tr. ř. O odmítnutí dovolání bylo rozhodnuto v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 13. srpna 2014
Předseda senátu: JUDr. Jiří Pácal