ECLI:CZ:NS:2014:4.TDO.924.2014.3
sp. zn. 4 Tdo 924/2014-I-34
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 13. srpna 2014 o dovolání obviněného M. S. proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem − pobočka v Liberci ze dne 5. 3. 2014 sp. zn. 31 To 25/2014, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 69 T 68/2013, takto:
Podle §265k odst. 1 tr. ř. se zrušují usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci ze dne 5. 3. 2014 sp. zn. 31 To 25/2014 a rozsudek Okresního soudu v Liberci ze dne 2. 12. 2013 sp. zn. 69 T 68/2013.
Podle §265k odst. 2 tr. ř. se zrušují další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265 l odst. 1 tr. ř. se Okresnímu soudu v Liberci přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Liberci ze dne 2. 12. 2013 sp. zn. 69 T 68/2013 byl obviněný M. S. (dále jen „obviněný“ nebo „dovolatel“) uznán vinným zločinem znásilnění podle §185 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku, jehož se podle tohoto rozsudku dopustil tím, že:
v L., S., ve svém bydlišti, v přesně nezjištěné době koncem března 2012 strhl deku z B. J., která ležela na břiše na posteli, přitiskl se k ní a když se zvedala do kleku, aby se bránila, uchopil ji levou rukou kolem pasu, nalehl na ni, svlékl jí kalhoty od pyžama a kalhotky, nadzvedl jí břicho, klekl si za ní a vykonal na ní soulož, a to přes její výslovný nesouhlas.
Za to mu byl podle §185 odst. 2 tr. zákoníku uložen trest odnětí svobody v trvání dvacetišesti měsíců, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařazen do věznice s dozorem.
Proti tomuto rozsudku podal obviněný odvolání, o kterém rozhodl Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci usnesením ze dne 5. 3. 2014 sp. zn. 31 To 25/2014 tak, že je zamítl podle §256 tr. ř.
Citované usnesení soudu druhého stupně napadl obviněný prostřednictvím svého obhájce dovoláním s odkazem na dovolací důvod ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť rozhodnutí podle něj spočívá na nesprávném právním posouzení skutku.
Své dovolací námitky směřoval k tomu, že naplnění skutkové podstaty souzeného trestného činu nelze dovodit, neboť k pohlavnímu styku došlo oboustranně dobrovolně, když v jeho jednání nelze spatřovat užití násilí za účelem překonání nebo zamezení vážně míněného odporu znásilňované osoby a dosažení pohlavního styku proti její vůli ve smyslu ust. §185 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku. Současně namítl, že tento znak trestného činu z provedeného dokazování, zejména z výpovědi poškozené J., nevyplývá. V tomto směru poukázal na výpověď poškozené, která je podle jeho názoru v rozporu s obsahem skutkové věty. Nemusel násilím překonávat odpor poškozené, neboť tato se nezvedala proto, aby se bránila. V této souvislosti poukázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 7 Tdo 236/2002, podle kterého ve zjištění, že obviněný vykonal pohlavní styk s poškozenou přes její nesouhlas, není nezbytně zahrnuto, že obviněný se proti poškozené dopustil násilného jednání. Popis vlastního chování poškozené a jeho chování v její výpovědi nevyjadřuje nic ohledně jeho násilného jednání, z čehož dovodil, že k pohlavnímu styku došlo se souhlasem poškozené. Údajné stržení deky a přitisknutí se k tělu poškozené nelze považovat za násilí, neboť v tom případě by téměř v každém mileneckém vztahu došlo k násilnému sexuálnímu styku. Vytkl proto, že se soudy nezabývaly subjektivní stránkou trestného činu, neboť při znásilnění musí pachatel překonat vážně míněný odpor poškozené. On trvá na tom, že k souloži došlo dobrovolně po vzájemných dotycích a ani z výpovědi poškozené nevyplývá vážně míněný odpor. Přetahoval se s ní o deku, a poté si poškozená opět lehla na břicho, což je pozice nevhodná pro vážně míněný odpor. Rovněž ze samotného průběhu pohlavního styku je zřejmé, že „musel vnímat, že s tím souhlasí“. Ani odpor vylíčený poškozenou nemůže být považován za vážně míněný, nemůže jít tedy o donucení, a proto z hlediska subjektivní stránky nemohla být naplněna skutková podstata zločinu znásilnění. V další části svého mimořádného opravného prostředku obviněný dovodil, že ke změně postoje poškozené k pohlavnímu styku došlo až následně, když „vzbudila v sobě pocit, že k němu dojít nemělo a že se tak stalo z jeho viny“. Konstatoval, že nechuť poškozené k pohlavnímu styku nelze považovat za vážně míněný odpor, a poukázal na závěry rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 2 Tz 26/77, podle kterých půjde o skutkový omyl negativní, jestliže pachatel vzhledem k menší intenzitě odporu ženy, se kterou chtěl souložit, považoval odpor jen za předstíraný. Nepatrný odpor poškozené nelze podle jeho mínění za vážně míněný odpor považovat. Namítl, že napadené rozhodnutí vychází především z výpovědi poškozené J., a ačkoliv její tvrzení „není konzistentní a značně se rozchází“, když si situaci ohledně pohlavního styku „přikreslila“, soud opřel její věrohodnost o výpovědi svědkyň L. Š., J. J. a P. Č. R., kterým se měla svěřit. K rozhodnutí soudu nemělo dojít jen na základě nekonzistentních výpovědí poškozené, ale mělo být přihlédnuto i k jiným skutečnostem (nesrovnalosti ve výpovědích poškozené, následný kontakt s ním, a především výpověď svědkyně J.). Obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci ze dne 5. 3. 2014 sp. zn. 31 To 25/2014 a odvolacímu soudu přikázal, aby věc znovu projednal a rozhodl.
K podanému dovolání se ve smyslu ustanovení §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“), který k dovolací argumentaci obviněného uvedl, že část jím uplatněných námitek formálně deklarovanému dovolacímu důvodu obsahově neodpovídá. Jedná se o ty námitky, ve kterých obviněný tvrdil, že pohlavní styk byl ze strany poškozené dobrovolný, provedl vlastní hodnocení výpovědí obviněné a dovodil, že popis skutku ve výroku o vině této výpovědi neodpovídá, stejně jako spekulace o motivech, které vedly poškozenou k tomu, že celou událost popsala zkresleně. Deklarovanému dovolacímu důvodu neodpovídají ani námitky, jimiž obviněný předkládá vlastní interpretaci výpovědi svědkyně B. J. S jistou dávkou tolerance lze podle státního zástupce pod deklarovaný dovolací důvod podřadit námitky, podle kterých v napadených rozhodnutích absentuje vymezení násilí ze strany obviněného, námitky týkající se absence subjektivní stránky trestného činu a s nimi související tvrzení, podle kterého mohl odpor poškozené pro jeho malou intenzitu považovat za předstíraný a jednat ve skutkovém omylu, že poškozená s pohlavním stykem souhlasí. Současně však státní zástupce zdůraznil, že při posuzování jejich důvodnosti je nutno vycházet ze skutkových zjištění uvedených v tzv. skutkové větě a v odůvodnění soudních rozhodnutí.
Státní zástupce připomněl zákonné vymezení zločinu znásilnění podle §185 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku a uvedl, že podle tzv. právní věty spáchal obviněný uvedený trestný čin formou donucení jiného k souloži násilím, přičemž za násilí se v obecné rovině považuje použití fyzické síly ze strany pachatele za účelem překonání nebo zamezení odporu znásilňované osoby. V návaznosti na to konstatoval, že použití násilí ve výše uvedeném slova smyslu ze skutkových zjištění jednoznačně nevyplývá, a to ani z té jejich podoby, která je vymezena v odůvodnění soudních rozhodnutí. Vytkl, že v tzv. skutkové větě je pouze naznačen úmysl poškozené se bránit (je uvedeno, že poškozená „se zvedala do kleku, aby se bránila“), není však vylíčen žádný skutečný, byť málo intenzivní odpor ze strany poškozené, když se toliko uvádí, že obviněný na poškozené „vykonal soulož, a to přes její výslovný nesouhlas“. Donucením k souloži za použití násilí ve smyslu §185 tr. zákoníku je přitom nutno rozumět násilné překonání nebo zamezení fyzického odporu poškozené, nikoli vykonání soulože přes její třeba i důrazně vyjádřený slovní nesouhlas. Jak státní zástupce dovodil, násilné překonání odporu poškozené obviněným jednoznačně nevyplývá ani z odůvodnění soudního rozhodnutí, kde se sice uvádí, že obviněný ve svém jednání pokračoval, i když mu poškozená „říkala, ať ji nechá, a odstrkovala“ (str. 11 rozsudku nalézacího soudu), současně je však citována výpověď poškozené (str. 3-5 rozsudku), kde nějaké odstrkování nebo podobná fyzická obranná aktivita poškozené není zmíněna. Ze skutkových zjištění nelze učinit ani závěr, že by poškozená od odporu upustila vzhledem k naprosté bezvýchodnosti své situace, když z odůvodnění rozhodnutí nalézacího soudu mj. vyplývá, že v bytě v inkriminované době byla přítomna další osoba (J. J.). Podle státního zástupce tak není možno učinit jednoznačný závěr, že aktivity obviněného při pohlavním styku, resp. bezprostředně před ním (uchopení poškozené kolem pasu, nalehnutí, částečné obnažení poškozené) byly násilím směřujícím k překonání odporu poškozené. Nicméně dodal, že ani v případě, že by nebyla shledána existence znaku „donucení násilím“, vyplývají z odůvodnění soudních rozhodnutí, zejména rozsudku nalézacího soudu, některé okolnosti, které nasvědčují možnosti právní kvalifikace jednání obviněného jako trestného činu sexuálního nátlaku podle §186 odst. 2 tr. zákoníku. Poukázal, že „motivací obviněného k jeho jednání byl snadný přístup k sexuálním zážitkům za situace, kdy poškozená byla odkázána na jeho pomoc v těžké životní situaci“, a kdy „považoval za jakýsi výraz vděku, že se poškozená jeho požadavkům podvolí“. Tyto okolnosti nejsou podle mínění státního zástupce sice relevantní z hlediska znaku „ donucení násilím“, významné by však mohly být z hlediska znaku §186 odst. 2 tr. zákoníku „přiměje jiného k pohlavnímu styku, zneužívaje jeho závislosti“.
Za bezpředmětné státní zástupce označil rovněž úvahy obviněného o skutkovém omylu, neboť poškozená evidentně dala svůj nesouhlas s pohlavním stykem najevo přinejmenším slovně; byla v jeho bytě toliko nájemnicí, resp. podnájemnicí a neexistoval mezi nimi žádný partnerský nebo citový vztah, na jehož podkladě by mohl důvodně předpokládat její souhlas se souloží. Vadu soudních rozhodnutí tudíž státní zástupce shledal v nedostatečném vymezení okolností odpovídajících zákonnému znaku „donucení násilím“, nikoli v nesprávném právním posouzení problematiky skutkového omylu.
Státní zástupce proto závěrem navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem − pobočka v Liberci ze dne 5. 3. 2014 sp. zn. 31 To 25/2014, jakož i rozsudek Okresního soudu v Liberci ze dne 2. 12. 2013 sp. zn. 69 T 68/2013, a aby podle §265 l odst. 1 tr. ř. soudu prvního stupně přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Zároveň vyslovil souhlas, aby Nejvyšší soud učinil uvedené rozhodnutí v neveřejném zasedání podle §265r odst. 1 písm. b) tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (265c tr. ř.) shledal, že v této trestní věci je dovolání přípustné [§265a odst. 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno oprávněnou osobou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e tr. ř.).
Nejvyšší soud se proto zabýval otázkou opodstatněnosti uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Ten je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004 sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004 sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004 sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Nejvyšší soud zároveň upozorňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“ ) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004 sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Formulace dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jak již bylo uvedeno výše, znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, 7 tr. ř. Jestliže tedy dovolatel namítal nesprávné právní posouzení skutku, resp. jiné nesprávné hmotně právní posouzení, ale tento svůj názor ve skutečnosti dovozoval výhradně z tvrzeného nesprávného hodnocení důkazů, pak soudům nižších stupňů nevytýkal vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení.
Pro úplnost Nejvyšší soud odkazuje na ustálenou judikaturu k výkladu a aplikaci dovolacího důvodu podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jak je souhrnně vyjádřena v rozhodnutí č. 36 z roku 2004 Sb. rozh. tr. nebo v dalších četných rozhodnutích Nejvyššího soudu, zejména též v usnesení velkého senátu ze dne 28. 6. 2006 sp. zn. 15 Tdo 574/2006. Uvedenou problematikou se pak zabýval i Ústavní soud, např. v usnesení ze dne 9. 10. 2007 sp. zn. I. ÚS 1692/07, v usnesení ze dne 5. 2. 2009 sp. zn. III. ÚS 3272/07, v němž zdůraznil, že Ústavní soud se „ztotožňuje se stanoviskem Nejvyššího soudu, podle kterého dovolací námitky, které se týkají skutkových zjištění a hodnocení důkazů, jsou mimo rámec dovolacího důvodu o nesprávném právním posouzení věci.“
Nejvyšší soud po přezkoumání předloženého dovoláním napadeného rozhodnutí a trestního spisu dospěl k závěru, že dovolání obviněného je částečně důvodné. Většina jeho námitek však není podřaditelná pod uplatněný dovolací důvod. Jde navíc o opakování obhajoby, kterou dovolatel prezentoval v dosavadním průběhu trestního řízení, a s níž se soudy obou stupňů v odůvodnění svých rozhodnutí dostatečně vypořádaly a je na ně možno bezezbytku odkázat. Nejvyšší soud tak neshledal opodstatněnými námitky obviněného, že mezi ním a poškozenou došlo k oboustranně dobrovolnému pohlavnímu styku po vzájemných dotycích, mazlení a líbání. Jako důvodnou však Nejvyšší soud shledal tu část podaného dovolání, ve které obviněný namítl, že ze skutkové věty uvedené ve výroku rozsudku soudu prvního stupně, ani ze skutkových zjištění soudů obou stupňů rozvedených v odůvodnění jejich rozhodnutí, nevyplývá z jeho strany použití násilí nebo pohrůžky násilí nebo jiné těžké újmy za účelem překonání nebo zamezení odporu poškozené.
Podle právní věty spáchal obviněný trestný čin znásilnění podle §185 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku formou donucení jiného k souloži násilím. Ze skutkové věty výroku o vině rozsudku Okresního soudu v Liberci, která je blíže rozvedena v odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů, však nelze dovodit, že by obviněný použil násilí, tedy fyzické síly za účelem překonání nebo zamezení vážně míněného odporu poškozené. Ve výroku je uvedeno, že z ní strhl deku, když ležela na břiše na posteli, přitiskl se k ní, a když se zvedala do kleku, aby se bránila, uchopil ji rukou kolem pasu, nalehl na ni, svlékl jí kalhoty od pyžama a kalhotky, nadzvedl jí břicho, klekl si za ní a vykonal na ní soulož, a to přes její výslovný nesouhlas. Z uvedeného lze dovodit, že poškozená měla v úmyslu se bránit, ale není vylíčen žádný skutečný, byť málo intenzivní odpor, ze strany poškozené, aby nedošlo k souloži. Donucení k souloži za použití násilí ve smyslu §185 tr. zákoníku je nutno nepochybně rozumět násilné překonání nebo zamezení fyzického odporu poškozené, nejen vykonáním soulože přes její třeba i důrazně vyjádřený slovní nesouhlas. Překonání odporu poškozené obviněným a jeho násilné jednání nevyplývá dostatečně ani z odůvodnění rozhodnutí soudu prvního a druhého stupně. Ze skutkových zjištění nelze učinit ani závěr, že by poškozená od odporu upustila vzhledem k naprosté bezvýchodnosti své situace, neboť v bytě, byť v jiné místnosti byla ve stejné době přítomna J. J. Z uvedeného proto nelze učinit jednoznačný závěr, že jednání obviněného bezprostředně před pohlavním stykem a při něm byly násilím směřujícím k překonání odporu poškozené.
Ze spisového materiálu vyplývá, že soud prvního stupně sice obsáhle ale ne dostatečně vyslechl poškozenou B. J., jak se vlastně celá událost stala, především z hlediska naplnění znaků skutkové podstaty zločinu znásilnění podle §185 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákona, ze strany obviněného, tedy zda násilím donutil poškozenou k pohlavnímu styku a spáchal tento čin souloží. Nezbude proto, než aby soud prvního stupně opětovně podrobně vyslechl poškozenou k jednání obviněného. Ze skutkových závěrů, které oba soudy učinily, prozatím lze dovodit, že poškozená s obviněným nesouložila dobrovolně, ale nebylo dostatečně objasněno, zda obviněný poškozenou donutil k souloži násilím. Pokud v provedeném dokazování nebude zjištěno nic nového, než doposud zjistil z výpovědi poškozené a dalších důkazů soud prvního stupně, a který akceptoval i odvolací soud, nezbude, než obviněného ze zločinu znásilnění podle §185 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku zprostit podle §226 písm. b) tr. ř. Pokud soud prvního stupně výslechem poškozené, případně dalšími důkazy zjistí takové jednání obviněného vůči poškozené, které by naplňovalo znaky skutkové podstaty žalovaného trestného činu, velmi pečlivě posoudí a vyhodnotí nyní i dříve provedené důkazy, zejména zda výpověď poškozené není ovlivněna právě rozhodnutím dovolacího soudu.
Na okraj Nejvyšší soud podotýká, že v jednání dovolatele nelze spatřovat právní kvalifikaci jeho jednání jako trestného činu sexuálního nátlaku podle §186 odst. 2 tr. zákoníku, jak to v podaném dovolání zmiňuje státní zástupce. K tomu Nejvyšší soud podotýká, že poškozená byla dospělá žena, která z bytu mohla kdykoliv odejít, měla kde bydlet, byť okolnosti soužití se sestrou rozhodně nebyly ideální. Především však dopředu při nastěhování byla srozuměna s uspořádáním v bytě obviněného, že s ním bude bydlet v jedné místnosti, dokonce spát v jedné posteli, což akceptovala apod. Poškozená na obviněném tedy nebyla závislá tak, jak to předpokládá ustanovení §186 odst. 2 tr. zákoníku.
Na základě výše uvedených zjištění a závěrů Nejvyšší soud jako soud dovolací shledal podané dovolání obviněného důvodným a podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem − pobočka v Liberci ze dne 5. 3. 2014 sp. zn. 31 To 25/2014 i rozsudek Okresního soudu v Liberci ze dne 2. 12. 2013 sp. zn. 69 T 68/2013, jakož i všechna obsahově navazující rozhodnutí, jež v důsledku tohoto rozhodnutí pozbyla svého podkladu. Podle §265 l odst. 1 tr. ř. pak přikázal Okresnímu soudu v Liberci věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout, a to v intencích tohoto rozhodnutí dovolacího soudu, přičemž ve smyslu ustanovení §265s odst. 1 tr. ř. je jmenovaný soud vázán právním názorem Nejvyššího soudu. Okresní soud v Liberci tedy v novém řízení provede podrobný výslech poškozené B. J. k předmětné události, zaměřený především na naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu znásilnění podle §185 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku. Nelze vyloučit, že po provedení tohoto důkazu vyvstane nutnost doplnit dokazování ještě v dalších směrech. Provedené důkazy pak vyhodnotí, učiní ve věci odpovídající závěry skutkové a pak i případné závěry právní, přičemž veškeré své závěry odůvodní v souladu s ustanovením §125 odst. 1 tr. ř., tedy způsobem, který nebude vzbuzovat výše zmíněné nejasnosti a rozpory.
Toto rozhodnutí dovolacího soudu bylo za splnění podmínek ustanovení §265r odst. 1 písm. b) tr. ř. učiněno v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 13. srpna 2014
Předseda senátu:
JUDr. František Hrabec
Vypracoval:
JUDr. Drahomír Drápal