ECLI:CZ:NS:2014:5.TDO.666.2014.1
sp. zn. 5 Tdo 666/2014-54
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 8. 10. 2014 o dovolání obviněného J. Š. proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci ze dne 16. 1. 2014, sp. zn. 55 To 152/2013, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Přerově pod sp. zn. 4 T 31/2012, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu se dovolání obviněného J. Š. odmítá .
Odůvodnění:
Obviněný J. Š. byl rozsudkem Okresního soudu v Přerově ze dne 20. 12. 2012, sp. zn. 4 T 31/2012, uznán vinným trestným činem poškozování věřitele podle §256 odst. 1 písm. a), odst. 4 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění účinném do 31. 12. 2009 (dále jen tr. zákon), a přečinem zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle §254 odst. 1 alinea třetí zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších novel (dále jen tr. zákoník).
Trestného činu poškozování věřitele podle §256 odst. 1 písm. a), odst. 4 tr. zákona se obviněný dopustil stručně uvedeno tím, že jako jediný jednatel obchodní společnosti STAVBY MORAVA, spol. s r. o., která se nacházela ve stavu úpadku z důvodu insolvence, se záměrem získat pro sebe a další osoby z majetku této společnosti finanční hotovost, o které věděl, že jinak bude použita k uspokojení majetkových nároků oprávněných věřitelů, dne 3. 4. 2009 v H. K. osobně vybral z běžného devizového účtu jmenované obchodní společnosti 10.800.000,- Kč, se kterými naložil blíže nezjištěným způsobem, a odstraněním této části majetku dlužníka úmyslně zmařil alespoň částečné uspokojení splatných pohledávek věřitelů vyjmenovaných ve výroku o vině, které dosahovaly celkové výše 127.168.631,- Kč a nemohly být pro nedostatek jiného majetku dlužníka uspokojeny, a způsobil tak věřitelům škodu ve výši 10.800.000,- Kč.
Přečin zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle §254 odst. 1 alinea třetí tr. zákoníku obviněný spáchal ve stručnosti uvedeno tím, že jako jediný jednatel obchodní společnosti STAVBY MORAVA, spol. s r. o., ode dne 2. 4. 2009 nezabezpečil řádné vedení a uchování správného, úplného a průkazného účetnictví, které by podávalo věrný a poctivý obraz o stavu hospodaření a pohybu jejího majetku, přestože mu tato povinnost byla uložena zákonem č. 563/1991 Sb., o účetnictví, a obchodním zákoníkem č. 513/1991 Sb., a účelově předstíral, že dne 28. 4. 2009 předal veškeré listiny z účetní a obchodní evidence J. M., jejímu novému jednateli, ale ve skutečnosti s nimi naložil blíže nezjištěným způsobem, čímž vyjmenovaným věřitelům uvedené obchodní společnosti, kteří měli pohledávky v celkové výši 127.168.631,- Kč, reálně znemožnil zjistit majetkové poměry dlužníka, který byl v úpadku a ode dne 4. 5. 2009 v insolvenčním řízení.
Za uvedené trestné činy byl obviněný J. Š. odsouzen podle §256 odst. 4 tr. zákona a §35 odst. 2 tr. zákona k souhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání pěti let a šesti měsíců. Pro výkon trestu odnětí svobody byl podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zákona zařazen do věznice s ostrahou. Podle §49 odst. 1 a §50 odst. 1 tr. zákona byl obviněnému uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu a člena statutárního orgánu v obchodních společnostech a družstvech, a to včetně jejich zastupování na základě plné moci a prokury v trvání pěti let. Současně byl podle §35 odst. 2 tr. zákona zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Prostějově ze dne 14. 9. 2012, sp. zn. 1 T 34/2012. Podle §229 odst. 1 tr. řádu byli všichni poškození, kteří se připojili se svými nároky na náhradu škody, odkázáni na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti citovanému rozsudku podal obviněný J. Š. odvolání, z jehož podnětu Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci, jako soud odvolací, rozsudkem ze dne 16. 1. 2014, sp. zn. 55 To 152/2013, zrušil podle §258 odst. 1 písm. b), d) odst. 2 tr. řádu napadený rozsudek v celém výroku o trestu s ohledem na skutečnost, že v době rozhodování o odvolání již nebyly dány podmínky pro ukládání souhrnného trestu, protože amnestií prezidenta republiky ze dne 1. 1. 2013 byl obviněnému prominut s účinky zahlazení trest z rozsudku Okresního soudu v Prostějově ze dne 14. 9. 2012, sp. zn. 1 T 34/2012. Podle §259 odst. 3 tr. řádu odvolací soud sám znovu o trestu rozhodl a obviněného odsoudil při nezměněném výroku o vině podle §256 odst. 4 tr. zákona za použití §35 odst. 1 tr. zákona k úhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody ve výměře čtyř let a šesti měsíců. Pro výkon trestu ho zařadil podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zákona do věznice s ostrahou. Vedle toho mu podle §49 odst. 1 a §50 odst. 1 tr. zákona znovu uložil trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu a člena statutárního orgánu v obchodních společnostech a družstvech, a to včetně jejich zastupování na základě plné moci a prokury v trvání pěti let. Jinak zůstal rozsudek soudu prvního stupně beze změny.
Rozhodnutí odvolacího soudu napadl obviněný J. Š. prostřednictvím obhájce Mgr. et Mgr. Marka Škrobánka dovoláním, které opřel o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Jeho zásadní dovolací námitka spočívá v tom, že se soudy obou stupňů dostatečně nevypořádaly s obhajobou a závěr o vině postavily na výpovědi svědka J. M., který má problémy s alkoholem, je po operaci mozku, trpí ztrátou paměti a mezi jeho výpověďmi v jednotlivých stadiích trestního řízení jsou rozpory. Dovolatel brojil i proti tomu, že soudy obou stupňů hodnotily provedené důkazy, zejména svědecké výpovědi Ing. J. B. a R. J. jednostranně v jeho neprospěch a bez odborného vyjádření z oboru písmoznalectví spekulovaly o pravosti podpisů J. M. na listinách předložených svědkyní V. P. O zaujatosti soudu prvního stupně podle dovolatele vypovídá i to, že byl v jednom případě k hlavnímu líčení předveden policejní hlídkou a jindy byl do jednací síně před svědky čekajícími na chodbě soudu vyvolán jako odsouzený J. Š. Dále obviněný vytkl odvolacímu soudu, že nedoplnil dokazování podle návrhu obhajoby, která se domáhala přečtení listiny označené jako „Prohlášení svědka P. Š.“ ze dne 28. 12. 2011. Jmenovaný svědek sice v hlavním líčení odmítl vypovídat, ovšem z toho dříve sepsaného prohlášení vyplývají skutečnosti svědčící o nevině obviněného. Dále obviněný konstatoval, že v důsledku vadného postupu soudů obou stupňů bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces, přičemž Ústavní soud ve svém stanovisku pléna ze dne 6. 11. 2013, sp. zn. I. ÚS 3315/13, vyložil, že námitky porušení práva na spravedlivý proces jsou vždy způsobilým dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu.
V závěru dovolání obviněný navrhl Nejvyššímu soudu, aby zrušil napadený rozsudek Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci ze dne 16. 1. 2014, sp. zn. 55 To 152/2013, a také rozsudek Okresního soudu v Přerově ze dne 20. 12. 2012, sp. zn. 4 T 31/2012, jenž mu předchází, a znovu rozhodl tak, že ho zprostí obžaloby, případně aby věc přikázal Okresnímu soudu v Přerově k novému projednání a rozhodnutí.
Státní zástupce JUDr. Pavel Kučera působící u Nejvyššího státního zastupitelství Nejvyššímu soudu sdělil, že vzhledem k povaze uplatněných dovolacích námitek se k dovolání nehodlá věcně vyjadřovat.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že obviněný J. Š. podal dovolání jako oprávněná osoba, učinil tak prostřednictvím obhájce, včas a na správném místě, a dovoláním, které obsahuje trestním řádem stanovené nutné náležitosti, napadá rozhodnutí, proti němuž je tento mimořádný opravný prostředek obecně přípustný. Poté se Nejvyšší soud zabýval tím, zda dovolatelem uplatněné námitky lze podřadit pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu a dospěl k závěru, že tento důvod nenaplňují a nelze je důvodně podřadit ani pod zbývající dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. a) až l) tr. řádu.
Nejvyšší soud připomíná, že dovolání je mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně zákonem vymezených procesních a hmotně právních vad. Podstatou dovolání jako mimořádného opravného prostředku není opakovaný komplexní přezkum meritorního rozhodnutí, jehož se dovolatel fakticky domáhá, nýbrž zkoumání, zda toto rozhodnutí netrpí vadou, jež by naplňovala některý z důvodů dovolání podle §265b odst. 1 písm. a) až l) tr. řádu, a to ještě za předpokladu, že obviněný takový důvod v dovolání náležitě uplatní.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, o který obviněný J. Š. mimořádný opravný prostředek formálně opírá, je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. V mezích tohoto dovolacího důvodu lze tedy namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán, případně vadné posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska trestního práva hmotného nebo nesprávné posouzení hmotně právních otázek jiných právních odvětví. Žádnou takovou námitku ale dovolatel neuplatnil. Celá argumentace v dovolání totiž spočívá v tom, že dovolatel ze svého zorného úhlu interpretuje některé důkazy odlišně od stanoviska obou soudů nižších stupňů a zpochybňuje úplnost dokazování s poukazem na nerealizované důkazní návrhy. Navíc všechny námitky uvedené v dovolání obviněný uplatnil již v řádném opravném prostředku a soud druhého stupně se jeho námitkami pečlivě zabýval a nepřisvědčil jim. Ve svém rozhodnutí odvolací soud podrobně vyložil, proč neshledal obhajobou vytýkané vady v hodnotícím postupu soudu prvního stupně opodstatněnými a přesvědčivě vysvětlil odmítnutí doplnění dokazování podle návrhů obhajoby ve veřejném zasedání (viz str. 4 až 6 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu).
Nejvyšší soud si je vědom toho, že ani řízení o dovolání se nemůže ocitnout mimo ústavní rámec ochrany základních práv, takže v případě existence extrémních rozporů mezi skutkovými zjištěními soudů a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, které by svědčily o soudní libovůli při rozhodování, lze ve shodě s četnými rozhodnutími Ústavního soudu podřadit dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu i námitky zásadního porušení práva na spravedlivý proces (k tomu viz např. nálezy Ústavního soudu ve věcech pod sp. zn. I. ÚS 4/04, sp. zn. III. ÚS 578/04, sp. zn. III. ÚS 3136/09). Rovněž v dovolatelem zmíněném stanovisku pléna Ústavního soudu ze dne 6. 11. 2013, sp. zn. I. ÚS 3315/13, Ústavní soud zdůraznil, že nesprávné zjištění skutkového stavu nelze striktně oddělovat od nesprávné právní kvalifikace skutku, protože tyto dvě kategorie jsou v podstatě neoddělitelné. Současně ale Ústavní soud uvedl, že Nejvyšší soud nemusí v každém případě, kdy dovolání obsahuje argumentaci ve vztahu ke skutkovým zjištěním, považovat dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu za prima facie naplněný. Rozhodující je, zda dovolatelem namítaná vada může mít podstatný vliv na rozhodnutí ve věci samé a způsobit porušení práva na spravedlivý proces. V té souvislosti je třeba zmínit, že je právem i povinností nalézacího soudu hodnotit důkazy v souladu s ustanovením §2 odst. 6 tr. řádu, přičemž tento postup ve smyslu §254 tr. ř. přezkoumává odvolací soud. Zásah Nejvyššího soudu jako dovolacího soudu do takového hodnocení přichází v úvahu jen v případě, že by skutková zjištění byla v extrémním nesouladu s právními závěry učiněnými v napadeném rozhodnutí (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 17. května 2000, sp. zn. II. ÚS 215/99, uveřejněný pod č. 69, ve sv. 18 Sb. nál. a usn. ÚS ČR nebo nález Ústavního soudu ze dne 20. června 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94, uveřejněný pod č. 34, ve sv. 3 Sb. nál. a usn. ÚS ČR; dále srov. rozhodnutí pod sp. zn. III. ÚS 166/95 nebo III. ÚS 376/03). Zásah do skutkových zjištění je dále v rámci řízení o dovolání přípustný jen tehdy, učinil-li dovolatel extrémní nesoulad předmětem svého dovolání (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 8. 2006, sp. zn. 8 Tdo 849/2006). Nejvyšší soud již shora konstatoval, že v této trestní věci dovolatel takovou vadu nenamítl. Nepoukázal na extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů a provedeným dokazováním, pouze polemizoval se způsobem, kterým soudy nižších stupňů hodnotily provedené důkazy z hlediska jejich věrohodnosti a úplnosti. K extrémnímu nesouladu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními srov. také např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2010, sp. zn. 7 Tdo 448/2010, usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 11. 2009, sp. zn. IV. ÚS 889/09, nebo rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 359/05. Takový závěr, že by skutková zjištění byla v extrémním nesouladu s právními závěry učiněnými v napadeném rozhodnutí, však s ohledem na obsah obou citovaných rozhodnutí a jejich návaznost na provedené dokazování, které je zachyceno v přezkoumaném spisovém materiálu Nejvyšším soudem, nelze učinit.
Přesto se však nad rámec uvedených závěrů považuje Nejvyšší soud právě z hlediska uvažovaného extrémního nesouladu za potřebné vyjádřit ve stručnosti k námitkám uplatněným dovolatelem. Jeho zásadní dovolací námitka spočívá v tom, že se soudy obou stupňů dostatečně nevypořádaly s obhajobou a závěr o vině postavily na výpovědi svědka J. M., který má problémy s alkoholem, je po operaci mozku, trpí ztrátou paměti a mezi jeho výpověďmi v jednotlivých stadiích trestního řízení jsou rozpory. V návaznosti na otázku věrohodnosti jmenovaného svědka dovolatel brojil proti tomu, že soudy obou stupňů hodnotily jednostranně v jeho neprospěch zejména svědecké výpovědi Ing. J. B. a R. J.
Soud prvního stupně se vypořádal s obhajobou obviněného J. Š. velmi pečlivě a podrobně na straně č. 41 až 50 odůvodnění rozsudku. Obhajoba obviněného spočívala v tom, že obchodní podíl ve společnosti STAVBY MORAVA, spol. s r. o., nabyl v úmyslu provozovat podnikatelskou činnost a teprve když zjistil, že její ekonomický stav neodpovídá informacím, které získal od dřívějšího společníka Ing. P. J., rozhodl se ho obratem prodat právě J. M., jemuž současně s převodem obchodního podílu předal i finanční hotovost 10.800.000,- Kč a účetnictví. Soud prvního stupně nepravdivost této obhajoby přesvědčivě dovodil zejména z okolností, za kterých se stal J. M. společníkem a jednatelem výše jmenované společnosti. Ty s naprostou jistotou vylučují možnost, že by šlo o standardní převod obchodního podílu. Soud prvního stupně zdůraznil, že svědek J. M. neměl odborné, finanční ani jiné předpoklady k tomu, aby se stal společníkem a jednatelem zavedené stavební firmy s mnohamilionovým obratem. Byl dlouhodobě nezaměstnaný, bez sociálního a finančního zázemí, s absencí vzdělání a podnikatelských zkušeností. Sám u hlavního líčení připustil, že neměl vážný zájem o majetkový vstup do společnosti a jen za slib finanční odměny souhlasil s tím, že se na něj „firma přepíše“. Hybatelem a organizátorem jeho vstupu do společnosti byl svědek P. Š. V souvislosti s osobou tohoto svědka soud prvního stupně vyzdvihl, že prokazatelně figuroval nejméně ještě v jednom dalším případě, kdy došlo k převodu obchodního podílu společnosti nacházející se v úpadku také na J. M. Jednalo se o obchodní společnost DH a spol., s. r. o., jejímž společníkem a jednatelem se J. M. stal na popud P. Š. dne 2. 3. 2009 za odměnu jednoho až dvou tisíc korun. Již tyto skutečnosti samy o sobě významně zpochybnily věrohodnost obhajoby dovolatele o obvyklém prodeji obchodního podílu zájemci o podnikání ve stavebnictví. Vyjma toho soud prvního stupně přiléhavě akcentoval podstatné rozpory ve výpovědích obviněného J. Š. o délce jeho známosti se svědkem P. Š., na jehož popud J. M. vystupoval jako tzv. „bílý kůň“, a o okolnostech konání valné hromady dne 28. 4. 2009, na které mělo dojít k převodu obchodního podílu na J. M. a k jeho ustanovení jednatelem. Značné nesrovnalosti soud prvního stupně zjistil i v té části výpovědi obviněného J. Š., v níž popisoval předání finanční hotovosti a účetnictví J. M. Soud prvního stupně dále vyjmenoval řadu vzájemně se doplňujících důkazů, ze kterých vyplynulo, že to byl právě obviněný J. Š., kdo v hotovosti vybral 10.800.000,- Kč dne 3. 4. 2009 z účtu společnosti STAVBY MORAVA, spol. s. r. o., a s těmito penězi naložil blíže nezjištěným způsobem, rozhodně je ale dne 22. 4. 2009 nepředal J. M. za účasti svědka J. B. a zemřelého Ing. P. J., jak účelově tvrdil. Výpověď svědka J. B., který měl obhajobu obviněného podpořit, soud prvního stupně vyhodnotil jako nevěrohodnou s poukazem na podstatné nesrovnalosti v jeho tvrzeních o tom, jak bylo s penězi po jejich údajném předání J. M. naloženo (svědek tvrdil, že byly uloženy do trezoru, ovšem nezávislí svědci V. G. a V. P. vyvrátili, že by se tam takový trezor někdy nacházel) a kdo byl jejich předání přítomen (tvrdil, že Ing. P. J., ovšem podle předložených fotografií tuto osobu nedokázal vůbec ztotožnit). Soud prvního stupně se zaobíral i výpovědí v dovolání jmenovitě zmíněné svědkyně R. J., manželky předchozího jediného majitele obchodního podílu ve společnosti STAVBY MORAVA, spol. s r. o., který měl údajně obviněnému poskytnout zavádějící informace o ekonomickém stavu jmenované společnosti. Soud prvního stupně konstatoval, že tato svědkyně rozhodně dovolateli nechtěla přitížit, přesto mimoděk jednoznačně vyvrátila jeho obhajobu, že zjistil reálný ekonomický stav společnosti až poté, co mu jako novému společníkovi a jednateli zpřístupnila ekonomický software. Popřela, že by k tomu někdy došlo.
Soud prvního stupně v souvislosti s tím, proč vzal za prokázané, že svědek J. M. byl jen „nastrčen“ obviněným J. Š. a jeho známým P. Š. do obchodní společnosti STAVBY MORAVA, spol. s r. o., která se prokazatelně nacházela v úpadku a měla řadu věřitelů s mnohamilionovými pohledávkami, dále poukázal na nespornou skutečnost, že J. M. vyjma již zmíněných finančních potíží, neměl ani žádné odborné, finanční a jiné předpoklady k tomu, aby se stal společníkem zavedené obchodní společnosti podnikající v oblasti stavebnictví a dosahující obratu v řádu stamilionů korun ročně. Od svých 18 let se živil vždy jen jako zedník, nikdy nepodnikal a v rozhodné době žil ze sociálních dávek. Soud prvního stupně s ohledem na tyto a další zjištěné skutečnosti logicky konstatoval, že majetkový vstup a jednatelství J. M. nebyl v žádném případě standardní obchodně právní krok, jak ho prezentoval obviněný J. Š., nýbrž měl sloužit k „zahlazení stop“ za protiprávním jednáním obviněného, případně dalších osob. Soud prvního stupně rovněž naprosto přesvědčivě vysvětlil, proč má za bezpečně prokázané, že J. M. nepřevzal dne 22. 4. 2009 ani nikdy později finanční hotovost ve výši 10.800.000,- Kč a účetnictví obchodní společnosti STAVBY MORAVA, spol. s r. o., jak tvrdil obviněný. Nejvyšší soud pro stručnost v tomto směru odkazuje na vyčerpávající odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně na str. 42 až 44, se kterým se lze plně ztotožnit.
Odvolací soud nad rámec výše uvedeného na straně 5 až 6 odůvodnění rozsudku přiléhavě uvedl, že obhajoba obviněného J. Š. o prvotním záměru provozovat podnikatelkou činnost společnosti STAVBY MORAVA, spol. s r. o., byla vyvrácena nejen svědkem J. M., ale i výpověďmi zaměstnanců jmenované společnosti (např. P. O., J. N., I. J. a řady dalších), kteří popsali jeho chování bezprostředně poté, co se stal novým společníkem a jednatelem. O chod společnosti podle svědků neprojevil sebemenší zájem, nereflektoval na jejich služby a v podstatě s nimi nekomunikoval. Dále odvolací soud vyzdvihl časovou souvislost jednotlivých na sebe navazujících a naplánovaných kroků. Dne 2. 4. 2009 dosavadní 100 % společník obchodní společnosti STAVBY MORAVA, spol. s r. o., Ing. P. J. převedl celý svůj obchodní podíl na obviněného J. Š. Dne 3. 4. 2009 obviněný vybral u účtu jmenované společnosti v hotovosti 10.800.000,- Kč. Dne 28. 4. 2009 obviněný převedl obchodní podíl na svědka J. M. Dne 4. 5. 2009 bylo z podnětu věřitelů zahájeno insolvenční řízení ve věci dlužníka STAVBY MORAVA, spol. s r. o., a dne 20. 8. 2009 byl na jeho majetek prohlášen konkurs, přičemž pohledávky věřitelů ve svém souhrnu překročily sto milionů korun. Odvolací soud uzavřel, že důkazy provedené soudem prvního stupně a hodnocené prizmatem zásad trestního řízení a formální logiky jednoznačně prokazují, že skutečným cílem dovolatele bylo vyvést z majetku dlužníka veškeré volné finanční prostředky a odstranit jeho účetnictví, přičemž jmenování J. M. novým společníkem a jednatelem mělo sloužit k jakémusi „elegantnímu zametení stop“.
S ohledem na pečlivě a důsledně odůvodněná skutková zjištění zejména soudem prvního stupně považuje Nejvyšší soud za nutné zdůraznit, že na základě obsahu přezkoumaného spisu, lze učinit přesvědčivý závěr, že svědek J. M. nenabyl jednatelství a obchodní podíl ve společnosti STAVBY MORAVA, spol. s r. o., která mířila do insolvenčního řízení, v úmyslu provozovat jménem této společnosti podnikatelskou činnost, nýbrž pouze proto, aby za úplatu sehrál roli tzv. „bílého koně“ a pomohl zahladit stopy protiprávního jednání obviněného J. Š. Z provedených důkazů je zcela zřejmé, že J. M. s nabídkou na tuto roli oslovil známý obviněného J. Š. svědek P. Š., který věděl o jeho finančních, pracovních a sociálních problémech a slíbil mu odměnu za to, že se „firma na něj přepíše“. Spolehlivě bylo současně prokázáno, že obviněný J. Š. po zrealizování zdánlivého prodeje obchodního podílu nepředal J. M. finanční hotovost z majetku STAVBY MORAVA, spol. s r. o., kterou vybral z účtu jmenované společnosti a která měla být správně použita k poměrnému zaplacení splatných pohledávek jejích věřitelů, nýbrž z majetku dlužníka tyto finanční prostředky blížící se částce jedenácti milionů korun záměrně odstranil. Obdobně si obviněný počínal i s účetnictvím jmenované společnosti. Předstíral jeho předání svědku J. M., ale ve skutečnosti ho ve snaze ztížit zjištění majetku dlužníka upotřebitelného k uspokojení oprávněných nároků věřitelů nechal odvézt, a to zřejmě dne 21. 5. 2009, neznámo kam.
K jednotlivým dovolacím námitkám obviněného J. Š. Nejvyšší soud pokládá za potřebné uvést, že soudy obou stupňů při svém rozhodování respektovaly podmínky dané ustanovením §2 odst. 5, 6 tr. řádu, jakož i ustanovení §125 tr. řádu. Jasně vyložily, o které důkazy svá skutková zjištění opřely a jakými úvahami se při hodnocení řídily, a velmi přesvědčivě a vyčerpávajícím způsobem se vypořádaly i s obhajobou obviněného, jak již bylo shora konstatováno. Zejména z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně lze přehledně vyčíst, jak soud dospěl ke svému přesvědčení o vině obviněného J. Š. a proč uvěřil výpovědi svědka J. M., jehož bezprizorní osoby bylo zneužito k zastření dispozice s finanční hotovostí vybranou obviněným z účtu obchodní společnosti dne 3. 4. 2009 a odstranění účetnictví. V jeho úvahách nejsou žádné stopy zaujatosti, o kterých v dovolání psal obviněný, naopak jde o úvahy logické, nepreferující některé důkazy na úkor jiných a nezkreslující zjištěná fakta. Nelze než přisvědčit soudu prvního stupně, že J. M. nenabyl jednatelství a obchodní podíl ve společnosti STAVBY MORAVA, spol. s r. o., která mířila do insolvenčního řízení, v úmyslu provozovat jménem této společnosti podnikatelskou činnost, nýbrž pouze proto, aby sehrál roli tzv. „bílého koně“. J. M. oslovil P. Š., který věděl o jeho finančních problémech a slíbil mu za to, že se „firma na něj přepíše“, odměnu. J. M. jednal podle pokynů P. Š., podepsal všechny advokátem připravené papíry, aniž by je přečetl, a dále se o věc nezajímal.
Zřejmě nedůvodná je i dovolací námitka obviněného J. Š., že soudy bez znaleckého zkoumání pravosti podpisů na dokladech předložených svědkyní V. P., spolumajitelkou domu, kde až do jara 2009 sídlila v nájmu společnost STAVBY MORAVA, spol. s r. o., uzavřely, že J. M. s touto svědkyní na jaře 2009 jako jednatel nepřišel do kontaktu. Obhajoba stejnou námitku uplatnila již v hlavním líčení a soud prvního stupně se s ní přesvědčivě vyrovnal na straně 45 a 46 odůvodnění rozsudku. Konstatoval, že svědkyně V. P. podala poměrně podrobný popis osoby, se kterou jednala, ovšem její popis odpovídal spíše svědkovi P. Š. než J. M. Vůbec se kupříkladu nezmínila o výrazné bradavici ve tváři, která je u J. M. zcela nepřehlédnutelná (viz č. l. 1966). Na přímý dotaz naopak uvedla, že u muže, se kterým dohodla ukončení nájemní smlouvy a který vystupoval jako nový jednatel J. M., žádnou bradavici ve tváři nezaznamenala. Svědkyni V. P. byly poté v hlavním líčení předloženy fotografie a ani na nich J. M. nepoznala. Vzhledem k její výpovědi soud prvního stupně logicky uzavřel, že někdo zneužil znalosti osobních údajů J. M. a vydával se za něj. Další dokazování tímto směrem ale soud prvního stupně nevedl, protože svědek P. Š., který odpovídal popisu svědkyně V. P. a u něhož byla při domovní prohlídce v jiné trestní věci dne 18. 6. 2009 nalezena kopie občanského průkazu J. M. (viz úřední záznam policie na č. l. 232 – 233 spisu), odmítl vypovídat z obavy, že by si mohl přivodit trestní stíhání.
K námitce dovolatele, že svědek J. M. nemůže být věrohodným, protože je po úrazu hlavy, léčí se ze závislosti na alkoholu a v jeho postupných výpovědích byly četné rozpory, Nejvyšší soud poukazuje na skutečnost, že soud prvního stupně se všemi těmito skutečnostmi pečlivě zaobíral a měl je v patrnosti, když uzavřel, že tomuto svědkovi věří. Soud si také vyžádal se souhlasem jmenovaného podrobné lékařské zprávy (viz č. l. 1960 až 1977), ze kterých ve stručnosti vyplývá, že J. M. byla v roce 2004 diagnostikována smíšená úzkostně depresivní porucha a v roce 2011 se dobrovolně podrobil protialkoholní léčbě, ovšem bez úspěchu. Deprese, závislost na alkoholu, ba ani úraz hlavy, který utrpěl již v roce 2008, ho ovšem jako svědka nijak zásadně nediskvalifikují, protože nemají přímý dopad na jeho schopnost správně vnímat, pamatovat si a reprodukovat prožitý děj. Z obsahu jeho poměrně obsáhlé výpovědi před nalézacím soudem zachycené na č. l. 1934 až 1936 je pak evidentní, že vypovídal spontánně, bez váhání odpovídal na dotazy a jeho výpověď se liší od těch dřívějších učiněných v přípravném řízení jen nepodstatně. Podstatné také je, že soudy obou stupňů nepostavily výrok o vině obviněného J. Š. výhradně na výpovědi svědka J. M., ale i na dalších svědeckých výpovědích a písemných důkazech svědčících o tom, že J. M. fakticky sehrál pouze roli tzv. „bílého koně“ a obviněný ani další osoby zaangažované v tomto předstíraném prodeji, mu nepředaly finanční hotovost ve výši více jak deset milionů korun ani účetnictví předlužené obchodní společnosti STAVBY MORAVA, spol. s r. o.
Právo na spravedlivý proces obviněného J. Š. nebylo porušeno ani tím, že odvolací soud neprovedl k důkazu listinu údajně sepsanou svědkem P. Š. dne 28. 11. 2011 a nazvanou „Prohlášení svědka“, kterou obviněný předložil ve veřejném zasedání odvolacího soudu. Nejvyšší soud konstatuje, že k prokázání skutečností významných pro rozhodnutí je nutný osobní výslech svědka, který se nedá nahradit jeho písemným sdělením adresovaným orgánům činným v trestním řízení. Takové sdělení může být nanejvýš zdrojem, z něhož lze zjišťovat okolnosti potřebné pro řízení (kupř. koho jako svědka vyslechnout), ale v zásadě k němu nelze přihlížet jako ke zdroji skutkových zjištění. Z prohlášení P. Š., které je založeno na č. l. 2324 – 2325 spisu, vyplývá pro orgány činné v této trestní věci informace o tom, že by bylo na místě P. Š. vyslechnout jako svědka, protože se osobně angažoval v převodu obchodní společnosti STAVBY MORAVA, spol. s r. o. P. Š. byl ovšem jako svědek předvolán již soudem prvního stupně, a to k hlavnímu líčení konanému dne 26. 4. 2012, tedy až po sepsání výše zmíněného prohlášení. Z protokolu zachycujícího průběh hlavního líčení je zřejmé, že jmenovaný svědek využil práva odmítnout výpověď podle §100 odst. 2 tr. řádu s argumentem, že by si tím mohl přivodit trestní stíhání, neboť v dubnu 2009 společně s obviněným a ještě další osobou se podílel na převodu obchodní společnosti STAVBY MORAVA, spol. s r. o. Svědek P. Š. se přitom vyjádřil způsobem, že o jeho vůli nevypovídat nevznikají žádné pochybnosti (viz č. l. 1708). Za této situace nelze odvolacímu soudu vytýkat, že bezdůvodně rezignoval na provedení důkazu navrhovaného obhajobou, jak v podstatě namítá obviněný ve svém dovolání, zvláště když z obsahu tohoto prohlášení nevyplývají ani žádné podstatné skutečnosti, které by ve své podstatě byly způsobilé narušit či zpochybnit hodnocení důkazů provedené ve smyslu §2 odst. 6 tr. řádu nalézacím soudem a náležitě přezkoumané odvolacím soudem, neboť v něm P. Š. jen popisuje některé své údajné aktivity ve spojení s Petrem Janečkem, obviněným J. Š. a také s J. M. a snaží se uvedené aktivity, co nejvíce zamlžit, přičemž pravdivosti údajů v uvedeném prohlášení s ohledem na správně zhodnocenou roli J. M. jako tzv. bílého koně a náležitě zhodnocené důkazy oběma nižšími soudy podle §2 odst. 6 tr. řádu nelze přisvědčit.
Konečně za zcela neopodstatněné je nutné označit tvrzení obviněného J. Š. o zaujatosti soudu prvního stupně, která se měla projevit mimo jiné tím, že ho předseda senátu v jednom případě nechal předvést policejní hlídkou k hlavnímu líčení a jindy byl do jednací síně k hlavnímu líčení před čekajícími svědky vyvolán jako odsouzený J. Š. Nejvyšší soud ze spisového materiálu zjistil, že obviněný byl skutečně na pokyn předsedy senátu soudu prvního stupně předveden policisty k hlavnímu líčení nařízenému na 27. 9. 2012, ovšem tato skutečnost rozhodně nevypovídá o tom, že by soud prvního stupně v případě obviněného nectil zásadu neviny. Fakticky totiž šlo o adekvátní a zcela zákonnou reakci předsedy senátu na skutečnost, že obviněný se opětovně snažil zmařit konání hlavního líčení, ačkoli byl účasti na něm schopen (viz úřední záznam na č. l. 1933a). Závěr o podjatosti soudu prvního stupně pak nelze dovozovat ani ze způsobu, jak byl obviněný J. Š. označen při vyvolání do jednací síně a to přesto, že nebylo správné, protože evidentně šlo jen o pouhé přeřeknutí protokolující úřednice, které nemá žádnou vypovídající hodnotu ve vztahu k postupu a závěrům nalézacího soudu, a není na místě ho ani zveličovat, jak to účelově činí obviněný.
Pro úplnost Nejvyšší soud závěrem konstatuje, že stejné námitky jako v dovolání obviněný J. Š. uplatnil již dříve v řízení před soudem prvního stupně i v podaném odvolání a soudy obou stupňů se s nimi ve svých rozhodnutích dostatečně přesvědčivým způsobem vypořádaly (srovnej str. 41 až 44 rozsudku soudu prvního stupně a str. 4 až 6 rozsudku odvolacího soudu).
Nejvyšší soud s ohledem na své shora uvedené závěry učiněné v návaznosti na náležitě odůvodněné rozsudky obou soudů nižších stupňů považuje za nutné zdůraznit, že obviněným v dovolání formulované výhrady a námitky nenaplňují dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, ale ani žádný jiný důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1, 2 tr. řádu. V řízení nebylo ze shora uvedených důvodů ani porušeno právo obviněného na spravedlivý proces ve smyslu zmíněného stanoviska pléna Ústavního soudu ze dne 6. 11. 2013, sp. zn. I. ÚS 3315/13. Proto Nejvyšší soud dovolání obviněného J. Š. odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., neboť dovolání se týká nesprávných skutkových zjištění a hodnocení provedených důkazů ze strany soudů. Extrémní nesoulad skutkových zjištění s provedenými důkazy, ale ani s právními závěry učiněnými v napadeném rozhodnutí Nejvyšší soud se shora uvedených důvodů neshledal. Proto jen při formálním uplatnění dovolacích důvodů uvedených v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. bylo dovolání obviněného ve skutečnosti podáno z jiných důvodů, než jsou uvedeny v ustanovení §265b tr. ř. Toto rozhodnutí Nejvyšší soud učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 8. října 2014
Předseda senátu:
Prof. JUDr. Pavel Šámal, Ph. D.
Vyhotovila:
JUDr. Pavla Augustinová