ECLI:CZ:NS:2014:6.TDO.1158.2014.1
sp. zn. 6 Tdo 1158/2014-34
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 7. října 2014 o dovolání, které podal obviněný F. R . proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 14. 4. 2014, č. j. 3 To 19/2014-924, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 10 T 8/2013, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.
Odůvodnění:
I.
Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 11. 12. 2013, sp. zn. 10 T 8/2013 , byl obviněný F. R. (dále jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) uznán vinným zločinem vraždy podle §140 odst. 2 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „tr. zákoník“), jehož se dle skutkových zjištění jmenovaného soudu dopustil tím, že
dne 24. 2. 2013 v době od 1.30 do 1.38 hodin v M. B. na náměstí Č. na diskotéce „Sahara“ v prostoru pánských toalet, poté co mezi ním a M. V. došlo v sále uvedené diskotéky k drobnému fyzickému a verbálnímu konfliktu, obžalovaný nejprve s cílem opatřit si jakýkoli nůž opustil prostor diskotéky, sháněl nůž v několika restauracích v M. B., nakonec vzal nůž s čepelí dlouhou 14 cm ve vlastní domácnosti obývané společně s A. Č. v bytě na ulici ... v M. B., s tímto nožem se vrátil na diskotéku „Sahara“ a na pánských toaletách setrval, až tam bude sám s M. V., který tam přišel vykonávat malou potřebu, potom s cílem usmrtit poškozeného V. mu zasadil přineseným nožem do různých částí těla celkem devět ran, z toho sedm bodně řezných a dvě řezné rány zevně ve vlasaté části hlavy, na rozhraní týlní krajiny a šíje, na zadní straně krku, přední straně krku, levé polovině zad a pravém boku pánevní krajiny vpravo, poranění horního laloku pravé plíce, osrdečníku a hrudní aorty, prokrvácení mezihrudí, přítomnost krve v pravé pohrudniční dutině a vniknutí přibližně 350 ml krve do osrdečníku, v jejichž důsledku poškozený V. na místě napadení zemřel na zástavu srdce v důsledku vyplnění osrdečníkového vaku krví (tamponády osrdečníku) po bodně řezném poranění hrudní aorty.
Za uvedený zločin byl podle §140 odst. 2 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 17 roků, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle §228 odst. 1 tr. ř. mu byla uložena povinnost zaplatit poškozeným Všeobecné zdravotní pojišťovně ČR, regionální pobočka Brno, pobočka pro Jihomoravský kraj a kraj Vysočina, IČ: 41197518, škodu ve výši 3.467,37 Kč, M. V. částku 240.000 Kč, M. V. částku 240.000 Kč, H. F. částku 175.000 Kč, M. V. částku 175.000 Kč a J. V. částku 175.000 Kč. Podle §229 odst. 2 tr. ř. byla poškozená M. V. se zbytkem svého nároku na náhradu škody odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních.
O odvolání, které proti tomuto rozsudku podal obviněný a státní zástupce v neprospěch obviněného, rozhodl ve druhém stupni Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 14. 4. 2014, č. j. 3 To 19/2014-924 , jímž obě odvolání podle §256 tr. ř. zamítl.
II.
Proti citovanému rozsudku Vrchního soudu v Praze podal obviněný prostřednictvím svého obhájce JUDr. Jana Žižlavského dovolání , v němž uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Trvá na tom, že se odvolací soud v dostatečném rozsahu nezabýval skutečnostmi, které skutkové závěry dílem vyvracejí, dílem zpochybňují. Vyjadřuje pochybnost o nestrannosti orgánů činných v trestním řízení, neboť dle něj nedostatečně vyhledávaly důkazy svědčící v jeho prospěch.
Opakovaně tvrdí, že skutkový děj se odehrál zcela jinak, než jak konstatovaly soudy obou stupňů. Poukazuje na překvapivý postup soudu odvolacího, který nereagoval na obhajobou prokázanou skutečnost, že trestní spis obsahuje podpisy osob, které se úkonů neúčastnily. Má za to, že v přípravném řízení došlo k nezákonnému postupu, spočívajícím v manipulaci s trestním spisem, resp. důkazy. Považuje za nepochopitelné, že tato skutečnost nebyla odvolacím soudem reflektována. Sama o sobě totiž svědčí pro závěr, že může existovat pochybností stran manipulace s trestním spisem více, čímž vznikají pochybnosti o zákonnosti trestního řízení a zachovalosti jeho práva na spravedlivý proces.
Obviněný namítá, že způsob zajištění nože, jako vražedné zbraně, a odběr pachové stopy prokazují možnou manipulaci. Soudy, samy nezpůsobilé bez vyjádření osoby odborné na danou problematiku objektivně posoudit správnost postupu, v dostatečném rozsahu nevzaly v úvahu složitosti při odběru a následném vyhodnocení pachových stop. Výpověď osoby, která odběr prováděla, nemůže postačit k přijetí závěru o správnosti postupu policie. Svůj závěr o možné manipulaci s pachovými stopami opírá o názor blíže nekonkretizovaného odborníka. Zdůrazňuje, že nalezený nůž není zbraní, kterou by způsobil smrtící zranění. Tou byl naopak nůž, který měl při sobě poškozený. Tato skutečnost podporuje jeho verzi konfliktu.
Odvolacímu soudu dovolatel vytýká, že pominul několik faktů stran polohy těla poškozeného. Zpochybňuje závěry soudů, pokud uzavřely, že poškozený jím byl napaden v době, kdy vykonával svoji potřebu. Obviněný naopak tvrdí, že mezi nimi proběhl zápas. O něm svědčí počet ran a místa jejich zasazení, které jsou důkazem jejich pohybu. Má za to, že prokázaným zápasem je vyloučeno, aby poškozený ihned po napadení upadl na zem a zůstal ležet. S poukazem na údaj svědkyně P. (poškozený měl rozepnutý poklopec) dovozuje, že s přihlédnutím k nespornému konfliktu by mu musely kalhoty spadnout, s oporou o výpověď soudního znalce prof. MUDr. Miroslava Hirta, CSc. (poškozený byl schopen se aktivně bránit) a prokázaný „zápas“ usuzuje, že je vyloučeno, aby poškozený ihned po napadení, když vykonával potřebu, upadl na zem a zůstal ležet. Další skutečností, kterou je třeba se podle dovolatele zabývat, je otázka napadení poškozeného ze zadu při vykonávání potřeby. Opakovaně namítá absenci vyhodnocení ohledání místa činu, resp. poukazem na krevní stopy, které byly zajištěny u rámu dveří, zpochybňuje závěry soudů.
Obviněný soudům rovněž vytýká pochybení při hodnocení rekonstrukce. S odkazem na soudního znalce konstatujícího, že z charakteru a lokalizace ran nelze stanovit, v jakém vzájemném postavení se oba aktéři nacházeli, namítá nemožnost dovození závěru (z pouhého charakteru a lokalizace ran), že rány byly zasazeny zezadu. Touto argumentací zpochybňuje provedení vyšetřovacího pokusu. Ani tím nebylo podle obviněného vyvráceno, že se celý incident odehrál jinak.
Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud postupem podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadené usnesení Vrchního soudu v Olomouci a podle §265 l odst. 1 tr. ř. témuž soudu přikázal, aby věc se závazným právním názorem znovu projednal a rozhodl.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) po shrnutí průběhu řízení a obviněným vznesených námitek odkázal na napadený rozsudek, z něhož je podle jeho hodnocení patrné, že všemi připomínkami obviněného se již podrobně zabýval soud odvolací, jenž řádně zdůvodnil, na základě jakých důkazů učinil závěr, že na místě k zápasu nedošlo. Vyjádřil svůj souhlas i s názorem odvolacího soudu, že ohledně předmětného nože se jedná jen o nedostatky spíše formálního významu.
Nalezení vražedné zbraně se jevilo podle státního zástupce jako stěžejní důkaz na počátku trestního řízení v době, kdy obviněný nevypovídal. Po jeho doznání a po provedení dalších důkazů, zejména vyšetřovacího pokusu a doplnění znaleckého posudku, však důkazní význam předmětného nože poklesl. I bez jeho nalezení a bez zjištění jeho vazby na domácnost dovolatele by totiž zůstalo nespornou skutečností (prokázanou svědky a doznanou dovolatelem), že dovolatel krátce před skutkem nějaký nůž velmi naléhavě hledal a že poté nějakým nožem poškozeného usmrtil.
Dovolatel tedy podle státního zástupce zjevně nesouhlasí se skutkovými zjištěními, která učinily jak nalézací, tak i odvolací soud. Takové důvody však podle jeho závěrů nenaplňují důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ani jiný dovolací důvod. Výjimečné naplnění dovolacích důvodů v případě, že by nesprávná realizace důkazního řízení měla za následek porušení základních postulátů spravedlivého procesu, jak je patrno z ustálené judikatury Ústavního soudu (např. na nález Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04), v posuzované věci neshledává. Navíc z dovolání obviněného není patrno, zda se za užití shora uvedené judikatury Ústavního soudu snaží zpochybnit základní postuláty spravedlivého procesu, neboť se o žádný takový nález neopírá. Jen s jistou rezervou by takovou námitku bylo lze dle jeho názoru dovodit z tvrzení obviněného, že úvaha soudu (o absenci zápasu) je „v příkrém rozporu s důkazy i logikou“ .
Státní zástupce s odkazem na citovaný nález připomněl, že podle judikatury Ústavního soudu je svévolným hodnocením důkazů jen takové hodnocení, které bylo provedeno „bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu“ , a že Ústavní soud i Nejvyšší soud jsou „…povolány korigovat pouze nejextrémnější excesy“. V dané souvislosti rozvedl, že v předmětné věci by byl takovým excesem například závěr soudu o neexistenci zápasu, ačkoliv by byl poškozený pořezán na rukou nebo by bylo na těle dovolatele zjištěno nějaké zranění alespoň ve formě hematomů nebo škrábanců, anebo by bylo na místě zjištěno nějaké poškození vybavení WC. Jestliže nic takového zjištěno nebylo, a jestliže útok zezadu označili za pravděpodobnější i znalci, nelze závěr o absenci vzájemného zápasu považovat za úvahu učiněnou „bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu“ . Ohledně otázky vzájemného zápasu pokládá naopak za nelogickou argumentaci odvolatele. Pokud ten v rozporu s dřívějšími údaji (jako obviněný uváděl, že jej po celou dobu poškozený tiskl ke zdi a že se po poslední ráně nožem sesunul k zemi – viz výpověď obviněného při rekonstrukci na str. 5 protokolu o hlavním líčení ze dne 8. 11. 2013) nyní v dovolání uznává, že poškozený byl nalezen jinde, tedy u pisoárů a že s jeho tělem nebylo manipulováno, pak jsou tyto úvahy dovolatele podle státního zástupce v logickém rozporu.
Státní zástupce podotkl, že nynější tvrzení dovolatele o vzájemném pohybu je navíc nové – dříve jako obviněný uváděl, že při zasazování bodných ran se jejich pozice prakticky nezměnila. Dovolatel přitom nijak nezpochybňuje výpověď svědkyně P., že poškozený měl rozepnuté kalhoty, pouze konstatuje, že by mu v takovém případě při vzájemném útoku spadly, což zjištěno nebylo. Tím podle státního zástupce ještě více oslabuje svou argumentaci, že na místě ke vzájemnému zápasu došlo. Z těchto důvodů proto v předmětné věci svévolné hodnocení důkazů ve smyslu shora uvedené judikatury Ústavního soudu neshledal.
Zdůraznil, že existenci důkazů opomenutých nebo procesně nepřípustných dovolatel výslovně neuvedl. Porušení zásad spravedlivého procesu musí přitom dovolatel konkrétním způsobem namítnout, jak je patrno z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2012, sp. zn. 11 Tdo 1494/2011. Protože samotný státní zástupce ve svém vyjádření nemůže rozsah dovolání obviněného měnit ani rozšiřovat (s odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 3. 2003, sp. zn. 6 Tdo 251/2003), z hlediska zásad spravedlivého procesu se státní zástupce k další argumentaci dovolatele nevyjádřil, neboť by tak činil nad rámec podaného dovolání.
Státní zástupce shrnul, že konkrétní důvody uvedené dovolatelem zjevně neodpovídají důvodům dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť nenamítá nesprávné právní posouzení skutku ani jiné nesprávné hmotně právní posouzení. Pokud snad dovolatel namítá porušení zásad spravedlivého procesu, jedná se podle jeho závěru o opakování námitek, uplatněných obviněným již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s nimiž se soudy obou stupňů již dostatečně a správně vypořádaly. Takové dovolání pokládá za zjevně neopodstatněné (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2002, sp. zn. 5 Tdo 219/2002).
Závěrem proto navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné odmítl a vyjádřil souhlas s projednáním dovolání v neveřejném zasedání [§265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].
III.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit, a zda je podala osoba oprávněná. Shledal přitom, že dovolání obviněného je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř. Dále zjistil, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§265f tr. ř.).
Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně vyjádřených v §265b tr. ř., Nejvyšší soud dále posuzoval, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný dovolací důvod.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.
Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
Z hlediska rozhodování dovolacího soudu je vhodné připomenout, že Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy. Fundovanou argumentaci tohoto mimořádného opravného prostředku má zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
Se zřetelem k těmto východiskům přistoupil Nejvyšší soud k posouzení dovolání obviněného.
IV.
Obviněný, ačkoli uplatnil důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., nevznesl žádnou námitku, která by odůvodnila věcné naplnění deklarovaného dovolacího důvodu. Pod nesprávné právní posouzení skutku je totiž možno (obecně) podřadit pouze takové námitky dovolatele, jimiž brojí proti právní kvalifikaci skutku jako trestného činu, kterým byl uznán vinným. Musí jít o námitky směřující proti tomu, že jeho jednání, které bylo kvalifikováno jako trestný čin, není vůbec trestným činem nebo je jiným trestným činem, než pro který byl odsouzen. Obviněný se však v nosné části svého dovolání ocitl zcela mimo rámec uplatněného důvodu dovolání, neboť vznesl toliko námitky, které směřují proti skutkovému základu výroku o vině, resp. procesní činnosti soudů, jejímž výsledkem jsou učiněné skutkové závěry. Takto koncipované výhrady přezkumnou povinnost Nejvyššího soudu založit nemohou.
Přestože by bylo lze – vzhledem ke skutkovým a procesním výhradám vzneseným obviněným v jeho dovolání – ve stručnosti konstatovat, že jeho nesouhlas se soudy užitou právní kvalifikací jeho skutku nepodpořený konkrétní argumentací namítající nesprávnost hmotně právní subsumpce soudy zjištěného skutkového stavu věci pod ustanovení §140 odst. 2 tr. zákoníku, rozhodnout o odmítnutí jeho mimořádného opravného prostředku bez bližší reakce na takto uplatněné námitky, jeví se vhodným, alespoň stručnější formou k dovolací argumentaci obviněného uvést následující skutečnosti:
Obhajoba, kterou uplatnil obviněný v rámci podaného dovolání, je obhajobou kontinuálně neměnnou. Vznesena byla již v rámci řízení před soudem prvního stupně, uplatněna jím byla i v řádném opravném prostředku proti rozsudku a jako taková odůvodnila přezkum napadeného rozsudku a jím předcházejícího řízení v rámci odvolacího řízení provedeného soudem druhého stupně, tj. Vrchním soudem v Olomouci. Obviněný opakovaně namítá procesní pochybení ze strany orgánů činných v trestním řízení, zejména Policie ČR a poukazuje na protokoly, na nichž jsou podpisy úkonu nepřítomných osob. V tomto smyslu, ačkoli to obviněný v rámci svého dovolání nijak blíže nerozvádí, má na mysli patrně protokol o odběru otisků pachových stop ze dne 2. 3. 2013 (č. l. 442), na němž je jako úkonu přítomná osoba podepsán provozovatel diskotéky Sahara J. P. Této skutečnosti si však byl vědom již soud prvního stupně a pečlivě se zabýval důvody, které měly za následek vznik této nesrovnalosti (viz poměrně obsáhlé vysvětlení na str. 16 odůvodnění jeho rozsudku). Byť lze dovolateli v obecné rovině přisvědčit, že procesní postup policie v rámci zajištění, zabalení a přepravy pachové stopy nebyl realizován v rovině absolutní správnosti a tento proces vykazoval dílčí nesrovnalosti, nemění toto zjištění, ve shodě s vyjádřením státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství, ani podle náhledu Nejvyššího soudu nic na závěru, že se v případě následně provedené odorologické expertizy jedná o procesně použitelný důkaz, svědčící – mezi množstvím dalších přímých i nepřímých důkazů – ve prospěch závěru o vině dovolatele. Tato procesní námitka proto sama o sobě (s přihlédnutím k důkazní situaci ve věci panující) není způsobilá založit zásah do práva obviněného na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny, resp. čl. 6 Úmluvy.
Jiná by byla situace, pokud by na tuto námitku obhajoby soud prvního stupně (případně následně soud odvolací) nikterak nereagoval. K objasnění formálních nedostatků stran zajištění tohoto důkazu se v provedeném řízení vyjadřoval jak svědek P., tak svědek R. Nelze proto než konstatovat, že odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně není stran vytýkané předmětné formální vady v řešené části nepřezkoumatelné a nevykazuje ani prvek libovůle v soudním rozhodování, který by mohl založit porušení práva obviněného na spravedlivý proces v režimu čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy ve smyslu výkladu Ústavního soudu (např. nález ze dne 24. 4. 2012, sp. zn. I. ÚS 1368/11).
Podezření vznášené obviněným, že přípravné řízení mohlo vykazovat více nedostatků, se ocitá v rovině pouhé deklarace, bez bližšího odůvodnění. Charakter takto uplatněné námitky proto Nejvyššímu soudu ani neumožňuje na ni patřičně (konkrétní argumentací) reagovat.
Ryze skutkovou námitku vykazuje polemika obviněného stran údajného zápasu, který proběhl mezi ním a poškozeným, čemuž dle náhledu obviněného nasvědčují krevní stopy nalezené na dveřích od toalety. Ve shodě s vyjádřením státního zástupce, na jehož závěry lze v plném rozsahu odkázat, se jeví argumentace obviněného jako zjevně vnitřně rozporná. Pokud dovolatel argumentuje údajným zápasem, ke kterému mělo dojít po předchozích urážkách dovolatele poškozeným, pak této verzi skutkového děje soud prvního stupně nepřisvědčil. Zcela logicky se, na základě hodnocení všech důkazů v rámci trestního řízení provedených, přiklonil na stranu verze skutkového děje popsaného v jeho rozsudku ( „Soud dospěl k závěru, že ani na toaletách situace nebyla taková, jak ji podává obžalovaný,…“ ). S oporou o výsledky provedené rekonstrukce nepřisvědčil obhajobě a její argumentaci stran údajného zápasu, dle níž „… obžalovaný s poškozeným v době bodání byli v zásadě čelem proti sobě“, neboť dospěl k závěru odlišnému ( „oproti tomu vyšetřovacím pokusem potvrzená teze, že obžalovaný na poškozeného zaútočil nejspíše zezadu, a to nejspíš ještě v době, když poškozený vykonával potřebu.“ – str. 30 odůvodnění).
K této verzi události se soud prvního stupně přiklonil na základě objektivních skutečností, neboť pro její přijetí svědčily poznatky učiněné jak při ohledání těla zemřelého, tak místa činu (na těle poškozeného nebyly nalezeny žádné známky obrany, např. řezné rány na rukou, hematomy na těle apod., na toaletách nebyly nalezeny stopy, které by prokazovaly verzi uplatňovanou obviněným). Poukázat lze rovněž na to, že z výpovědí svědků MUDr. M. K., lékaře záchranné služby, a Bc. H. P., zdravotní sestry, kteří se vyjadřovali k zdravotnímu stavu poškozeného v době příjezdu záchranné služby na místo činu, vyplynulo, že v okamžiku příjezdu k diskotéce Sahara nalezli poškozeného v tratolišti krve, ležícího hlavou směrem k východu z pánských toalet. Nohy měl natažené, byl v bezvědomí a vykazoval velkou ztrátu krve. Svědkyně P. si všimla toho, že poškozený měl v době resuscitace rozepnuté kalhoty. Samotnou polohu těla poškozeného obviněný v rámci svého dovolání nezpochybňuje, pokud uvádí, že všechny skutečnosti nasvědčují tomu, že s tělem manipulováno nebylo. Jinými slovy vyjádřeno, Nejvyšší soud, vzdor ryzí skutkové povaze této námitky, nemá pochybnosti o skutkovém stavu zjištěném soudy nižších stupňů v mezích požadavku §2 odst. 5 tr. ř.
Obviněným vznesená námitka, že nůž, kterým poškozenému zasadil sedm bodně řezných a dvě řezné rány, byl poškozeného a nalezený nůž není tím, jímž byl poškozený zavražděn, se v podstatě nepřímo snaží zpochybnit naplnění znaku spáchání činu po předchozím uvážení. Tato námitka však nemůže obstát, neboť nemá význam, jaký jí dovolatel přisuzuje.
Pokud součástí skutkového zjištění soudů je poznatek o tom, že „obžalovaný nejprve s cílem opatřit si jakýkoli nůž opustil prostor diskotéky, sháněl nůž v několika restauracích v M. B., nakonec vzal nůž s čepelí dlouhou 14 cm ve vlastní domácnosti obývané společně s A. Č. v bytě na ulici ... v M. B., s tímto nožem se vrátil na diskotéku „Sahara“ a na pánských toaletách setrval,… potom s cílem usmrtit poškozeného V. mu zasadil přineseným nožem do různých částí těla celkem devět ran,…“ , pak citovaný popis jednání obviněného jím popíraný zákonný znak (premeditaci) dostatečně vyjadřuje. Ve vztahu k tomuto skutkovému zjištění se dovolací argumentace obviněného nikterak nepřimyká.
Lze totiž poukázat na to, že v případě předchozího uvážení jde o situaci, kdy si pachatel předem, tj. před spácháním činu, zváží rozhodující okolnosti provedení činu, včetně zvolení místa a doby spáchání, použití zbraně či jiného prostředku vhodného pro usmrcení jiného s cílem, aby došlo k jeho úspěšnému provedení a co největšímu možnému vyloučení úspěšné obrany oběti apod. V daném směru nejenže popis skutku tyto skutečnosti v dostatečném rozsahu vyjadřuje, ale učiněná skutková zjištění mají svůj reálný podklad v soudem provedených důkazech. Předchozí uvážení a plánovitost jeho činu spočívala v tom, že se na napadení poškozeného připravil opatřením si nože, pro jehož získání obešel celkem čtyři podniky v blízkosti diskotéky Sahara, jak plyne z výpovědí svědkyň K., V., B. a Š., přičemž ani jedna z nich mu požadovaný nůž, za který nabízel i několika tisícovou částku, neprodala. Na základě toho neváhal odejít do místa svého pobytu, kde si ze své domácnosti jeden z nožů odnesl a na diskotéku Sahara se vrátil zpět s úmyslem poškozeného napadnout. Obšírně se znakem předchozího uvážení a otázce jeho naplněnosti v předmětné věci zabýval soud prvního stupně (str. 28-29 odůvodnění rozsudku) a na jeho závěry lze v podrobnostech v plném rozsahu odkázat.
Konečně je třeba poukázat i na to, že vzhledem k postavení Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího rozhodujícího o existenci či neexistenci a taxativně vymezených dovolacích důvodů zakotvených v trestním řádu v konkrétně posuzované věci, není možné využít dovolání pro opakované namítání totožných skutečností (skutkového a procesního charakteru) jako v odvolání pouze proto, že obviněný není spokojen s výsledkem odvolacího řízení, zvláště pokud se s nimi odvolací soud dostatečně a přesvědčivě vypořádal. S poukazem na již dříve uvedené je nezbytné zopakovat, že Nejvyšší soud je zásadně povinen vycházet ze skutkového stavu zjištěného soudem nalézacím, popřípadě soudem odvolacím, a že na základě dovolání opřeného o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. může pouze přezkoumat, zda došlo, či nikoli, ke správnému právnímu posouzení skutku popsaného ve skutkové větě odsuzujícího rozsudku (popř. rozvedeného v odůvodnění rozhodnutí). Jinak vyjádřeno, předmětem zjištění dovolacího soudu je to, zda soudy vyjádřený skutkový stav věci je dostatečnou oporou pro závěr, že jednáním obviněného byly naplněny všechny zákonné znaky skutkové podstaty trestného činu, pro nějž byl odsouzen.
Ve věci posuzované (když dovolatel nezpochybňuje jak své pachatelství na činu, tak ani samotný fakt usmrcení poškozeného), plyne, že předmětem posouzení dovolacího soudu je to, zda skutek popsaný v tzv. skutkové větě rozsudku vyjadřuje soudem užité znaky skutkové podstaty zločinu vraždy podle §140 odst. 2 tr. zákoníku, tj. že jiného úmyslně usmrtil po předchozím uvážení (viz tzv. právní věta). Jak již výše uvedeno, o právním posouzení činu obviněného pochybnosti nevznikají. Dovolací soud neshledává zákonného důvodu k tomu, aby zasáhl do hodnotících úvah soudů nižších stupňů (v posuzované věci nejde o případ tzv. extrémního nesouladu skutkových zjištění s obsahem provedených důkazů ve smyslu jeho výkladu Ústavním soudem), které obhajobu obviněného (k otázce předmětného nože – viz též str. 4-5 usnesení soudu odvolacího) zcela vyvrátily.
Stran způsobu rozhodnutí Nejvyššího soudu o dovolání obviněného se sluší připomenout, že pokud obviněný v dovolání ve své podstatě opakuje jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002 sp. zn. 5 Tdo 86/2002). V takovém případě přichází v úvahu (jak navrhl o podaném dovolání rozhodnout ve svém vyjádření státní zástupce) rozhodnout o podaném dovolání způsobem upraveným v již zmíněném ustanovení §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., pokud ovšem není dán jiný důvod pro odmítnutí předmětného mimořádného opravného prostředku.
Protože obviněný neuplatnil takovou dovolací argumentaci, která by obsahově vyznívala jako hmotněprávní zpochybnění právního posouzení skutku, jímž byl uznán vinným, nezbývá než uzavřít, že nevznesl žádnou námitku, která by byla způsobilá věcně naplnit deklarovaný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Protože se obviněný svou argumentací obsaženou v podaném dovolání s věcným naplněním uplatněného dovolacího důvodu rozešel a vznesl námitky, které pod něj (avšak ani pod jiný ustanovením §265b tr. ř. upravený dovolací důvod) nejsou podřaditelné [v důsledku toho nebylo lze aplikovat ustanovení §265b odst. 1 písm. e) tr. ř.], dospěl Nejvyšší soud k závěru, že o jeho dovolání je nezbytné rozhodnout způsobem upraveným v §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Dle něho Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl dovolací soud o tomto mimořádném opravném prostředku obviněného v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení §265i odst. 2 tr. ř., dle něhož „V odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí.“
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 7. října 2014
Předseda senátu:
JUDr. Ivo Kouřil