ECLI:CZ:NS:2014:6.TDO.1175.2014.1
sp. zn. 6 Tdo 1175/2014-34
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 22. října 2014 o dovolání, které podal obviněný J. D., proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 2. 4. 2014, č. j. 50 To 77/2014-247, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Karlových Varech pod sp. zn. 4 T 101/2012, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
I.
Rozsudkem Okresního soudu v Karlových varech ze dne 14. 11. 2013, č. j. 4 T 101/2012-200 , byl obviněný J. D. (dále jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) uznán vinným přečinem ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „tr. zákoník“), jehož se dle skutkových zjištění jmenovaného soudu dopustil tím, že
dne 14. 9. 2011 kolem 13:20 hodin v K. V., v ulici Ch., na staveništi areálu „Dvorana“ po předchozím slovním konfliktu fyzicky napadl poškozeného M. B., a to tak, že ho úchopem zezadu kolem krku povalil na zem, poškozený upadl zády na zem, poté ho opakovaně nejméně osmkrát kopl do různých částí celého těla, čímž poškozenému způsobil pohmoždění čelní krajiny hlavy vpravo a povrchní oděrku, pohmoždění bederní krajiny vlevo a povrchní oděrky, zlomeninu příčného výběžku prvního bederního obratle vlevo, pohmoždění pravého lokte a tržnou ránu na dlani levé ruky, což si vyžádalo ošetření v nemocnici s následnou ambulantní léčbou a pracovní neschopností do 8. 11. 2011, a to v důsledku bolesti levé bederní krajiny po celou dobu pracovní neschopnosti a první tři týdny také z důvodu omezení hygieny levé ruky.
Za uvedený přečin byl odsouzen podle §146 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání šesti měsíců, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání osmnácti měsíců. Podle §228 odst. 1 tr. ř. mu byla uložena povinnost, aby poškozené České průmyslové zdravotní pojišťovně, se sídlem Jeremenkova 11, Ostrava – Vítkovice, zaplatil na náhradě škody částku 1.746 Kč.
O odvolání, které proti tomuto rozsudku podal obviněný, rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Plzni, rozsudkem ze dne 2. 4. 2014, č. j. 50 To 77/2014-247, jímž podle §258 odst. 1 písm. e) tr. ř. zrušil napadený rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o trestu a podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněného odsoudil podle §146 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání šesti měsíců, jehož výkon podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání jednoho roku.
II.
Proti citovanému rozsudku Krajského soudu v Plzni podal obviněný prostřednictvím svého obhájce JUDr. Petra Kybice, Ph.D., dovolání, v němž uplatnil důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Dovoláním napadl jak výrok o vině, tak výrok o náhradě škody. Pochybení soudů shledává zejména v nesprávném výkladu a aplikaci ustanovení §122 odst. 1 tr. zákoníku a dále v tom, že soudy na jeho jednání neaplikovaly ustanovení §29 tr. zákoníku o nutné obraně.
Nesprávnost aplikace §122 odst. 1 tr. zákoníku (část I.) spatřuje v závěru soudů, že poškozený byl omezen v obvyklém způsobu života, ačkoli bylo spolehlivě zjištěno, že poškozený přibližně od 5. 9. 2011 po dobu tří týdnů pracoval bez jakéhokoli omezení v M. L. jako sádrokartonář a jeho práce spočívala v montáži konstrukcí, v montáži sádrokartonových desek, apod. V uvedeném smyslu nemohl být omezen v obvyklém způsobu života, pokud vzápětí po údajném zranění nosil do schodů 25-30 kg těžké desky. Omezení nebo znesnadnění obvyklého způsobu života je přitom obligatorním znakem ublížení na zdraví a tím podmínkou aplikace ustanovení §122 odst. 1 tr. zákoníku.
Soudům oběma stupňů obviněný vytýká (část II), že se v dostatečném rozsahu nevypořádaly s institutem nutné obrany. Oproti svědecké výpovědi poškozeného poukázal na výpovědi svědků B., jehož část výpovědi není ani v rozsudku soudu prvního stupně zmíněna, a F. S odkazem na jimi prezentovaný skutkový děj pokládá závěr soudu, že je nepravděpodobné, že by poškozený upadl následkem malé facky na zem a způsobil si zranění, která podle znalce nemohla vzniknout na základě jednoho fyzického inzultu, za spekulativní, pramenící z deformace provedených důkazů. Má za to, že pokud svědci vypověděli, že poškozený po facce upadl na zem, nelze tuto variantu bez náležitého odůvodnění vyloučit. Podle dovolatele je možné, že v důsledku máchnutí vrtačkou ztratil poškozený stabilitu a i facka či strčení obviněného mohly způsobit jeho pád. Utrpěná zranění si mohl poškozený způsobit sám pádem na zem, kde se nacházely ocelové nosníky a sádrokartonové desky. Soud měl k vyvrácení popsané verze (jejímu vyvrácení bez důvodných pochybností) nechat vypracovat znalecký posudek z oboru biomechanika a neomezit své odůvodnění na vlastní, ničím nepodloženou spekulaci.
Provedené důkazy svědčí o tom, že to byl poškozený, který konflikt vyvolal, neboť obviněnému sprostě nadával, chtěl se zmocnit jeho vrtačky a přitom jej s ní fyzicky ohrožoval prudkým mácháním. Pokud za této situace udeřil osobu, která mu chtěla ukrást vrtačku, a rovněž tím odvracel hrozící útok proti své tělesné integritě, šlo o adekvátní prostředek, směřující k odvrácení tohoto útoku. Zranění poškozeného jsou logickým následkem prezentované obrany, neboť tyto následky musí jít vždy na vrub útočníka. Jeho obrana nikterak nevybočila z mezí nutné obrany.
V části III obviněný soudu prvního stupně vytýká, že porušil „Ústavním soudem zformulované principy vážící se k provádění a hodnocení důkazů, např. princip opomenutého důkazu, princip možnosti verifikace důkazů směřujících proti obžalovanému či zásadu zákazu deformace důkazů…“ , takže jeho rozsudek vykazuje podle jeho názoru všechny atributy zakládající protiústavnost, spočívající v porušení jeho práva na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy, čl. 36 odst. 1 Listiny a práva na soudní ochranu podle čl. 90 Ústavy. S obsáhlým odkazem na judikaturu Ústavního soudu (sp. zn. III. ÚS 521/05, I. ÚS 113/02, IV. ÚS 563/03, sp. zn. I. ÚS 74/06 a další) poukazuje obviněný na neprovedení důkazů svědčících v jeho prospěch a zmiňuje, že „na některé provedené důkazy, svědčící ve prospěch obžalovaného, soud prvního stupně při hodnocení důkazů zřejmě zapomněl a v rozsudku se s nimi vůbec nevypořádal.“ Je přesvědčen, že většina důkazů je stižena deformací v jejím judikaturním výkladu Ústavním soudem, a namítá, že soud prvního stupně účelově vybral a hodnotil pouze části provedených důkazů svědčících pro (soudem) vybranou verzi skutkového děje a další části takových důkazů ponechal bez povšimnutí. Uvedený soud podle dovolatele nesprávně pracoval se zásadou presumpce neviny a z ní plynoucího pravidla in dubio pro reo, když v tomto směru napadá svědeckou výpověď poškozeného, zejména stran jeho popisu utrpěných zranění, jejich závažnosti a vlivu na obvyklý způsob života.
Obviněný poukazuje na výslech poškozeného ze dne 7. 11. 2013, kdy na dotaz obhajoby, zda v době pracovní neschopnosti vykonával nějakou pracovní činnost, odpověděl, že vyjma vození dělníků na stavbu žádnou pracovní činnost v době pracovní neschopnosti nevykonával. Soudu vytýká, že se patřičně nezabýval rozporem mezi takovým údajem a fotografiemi ze dne 30. 10. 2011, na nichž je poškozený zachycen při montování sádrokartonových desek na strop. Zpochybňuje účelovou deformaci autorizace těchto fotografií soudem prvního stupně, jakož i výpovědi svědka Č. stran údajného zavázání ruky poškozeného v době pracovní neschopnosti. Pořízené fotografie měly sloužit k vyvrácení a zpochybnění svědecké výpovědi poškozeného. Lživost výpovědi poškozeného dokládá obviněný poukazem na dva úřední záznamy ze dne 2. 11. 2011 vyhotovené Policií ČR, přičemž soudu vytýká, že záznamy na žádost obhajoby jako důkaz neprovedl a neprovedl ani obhajobou navržený výslech svědka M. Z. V této souvislosti vyzdvihuje problematiku opomenutých důkazů.
Pochybení se soud prvního stupně podle dovolatele dopustil i v souvislosti s posuzováním doby, mechanismu vzniku, závažnosti a charakteru zranění, které poškozený měl utrpět. Soudu vytýká, že z odborného vyjádření MUDr. Chrastila převzal pouze některé pasáže a ostatní, svědčící v jeho prospěch, pominul. V rozsudku postrádá zejména zmínku o následné revizi odborných závěrů v reakci na odborné vyjádření MUDr. Hofmanna, předložené obhajobou. Obviněný poukazuje na možnost alternativního vzniku zlomeniny, k níž mohlo dojít i jindy, neboť se mohlo jednat o tzv. únavovou zlomeninu, na svůj návrh na výslech MUDr. Hofmanna za účelem odstranění rozporů znalce MUDr. Chrastila (který nejprve tvrdil, že se jednalo o velice bolestivé zranění a následně, že omezení poškozeného nebylo nikterak významné a jeho průběh zásadní). Soud prvního stupně navrhovaný důkaz neprovedl a ani se s jeho odmítnutím nikterak v rámci rozsudku nevypořádal. Více než důvodné pochybnosti spatřuje proto ve skutkových otázkách a s odkazem na judikaturu Ústavního soudu (sp. zn. IV. ÚS 137/05, I. ÚS 733/01, IV. ÚS 36/98, aj.) se dovolává presumpce neviny a z ní plynoucí zásady in dubio pro reo.
Závěrem svého dovolání vyjádřil obviněný své přesvědčení, že nenaplnil skutkovou podstatu trestného činu ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku a navrhl, „aby Nejvyšší soud napadený rozsudek zrušil, a sám dle §265m odst. 1 tr. ř. rozhodl tak, že se zprošťuje obžaloby podle §226 písm. b) tr. ř., když popisovaný skutek není trestným činem.“
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) po seznámení se s obsahem podaného dovolání a rekapitalucí obviněným vznesených námitek v prvé řadě uvedl, že s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. se nelze úspěšně domáhat opravy skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně, ani přezkoumávání správnosti jimi provedeného dokazování. Z dikce uplatněného dovolacího důvodu totiž vyplývá, že jeho výchozím předpokladem je nesprávná aplikace hmotného práva, nikoli nesprávnost v provádění důkazů, v jejich hodnocení či ve vyvozování skutkových závěrů, jež jsou upraveny předpisy trestního práva procesního. Při posuzování oprávněnosti tvrzení dovolatele o tom, zda existuje dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je proto dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně. Dodal, že zásah do skutkových zjištění je možné připustit v určitém rozsahu i v rámci řízení o dovolání, avšak zejména tehdy, existuje-li extrémní nesoulad mezi učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a právními závěry soudu na straně druhé, tzn. v případech, kdy zjištění soudů nemají vůbec žádnou obsahovou vazbu na provedené důkazy, jestliže zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logických způsobů jejich hodnocení, jestliže zjištění soudů jsou pravým opakem toho, co bylo obsahem dokazování apod.
Taková situace však podle jeho názoru v dané věci nenastala. Soudy dříve činné
ve věci totiž především provedly dokazování, z něhož bylo možné dovodit průběh skutkového děje. Je pravdou, že tento průběh byl podáván obviněným, poškozeným a dalšími svědky odlišně, nicméně soudy tyto důkazy vyhodnotily a dospěly k závěru, že je namístě vycházet z tvrzení poškozeného, které je podporováno zejména odborným lékařským vyjádřením. To současně značí, že skutková zjištění nejsou v extrémním rozporu s provedeným dokazováním, ale logicky na ně navazují, neboť se opírají právě o zmíněné důkazy, resp. lze je z nich dovodit.
Výpověď obviněného podle státního zástupce vykazuje jisté logické rozpory, neboť poškozený měl údajně proti němu poměrně razantně útočit vrtačkou, kterou mu obviněný odebral, aniž by poškozený způsobil nějaké zranění. Naopak obviněný měl poškozenému dát, navzdory jeho útoku, pouze facku a pak se s ním strkat tak, až poškozený upadl. Přesto u poškozeného vzniklo zranění popsané v napadených rozhodnutích. Navíc po jedné facce a zmíněném pádu měl poškozený náhle zcela změnit svoje původně cílené agresivní jednání, nechat si bez dalšího odebrat vrtačku a z místa odejít. Zcela pochopitelný není podle státního zástupce ani z toho vyplývající přístup poškozeného, který, ač údajně hodlá odcizit vrtačku, tento útok provede tak, že v okamžiku, kdy jsou navíc v bezprostředním okolí kolegové obviněného, svůj záměr obviněnému nejprve oznámí a pak ho provede. To vše v situaci, kdy poškozený je na místě (na stavbě) známou osobou a jeho dohledání by nebylo ani v nejmenším složité.
Státní zástupce rozvedl, že pokud je vycházeno ze skutkových zjištění soudů obou stupňů, pak je nutné dovodit, že poškozenému bylo způsobeno ublížení na zdraví ve smyslu §122 odst. 1 tr. zákoníku. Byl totiž objasněn způsob útoku obviněného a charakter zranění poškozeného. Pokud jde o jisté nesoulady, na které obviněný ve svém dovolání upozorňuje, státní zástupce zmínil, že znalec MUDr. Libor Chrastil pro alternativu dřívějšího naštípnutí obratle poškozeného, kdy následkem aktuálního útoku obviněného bylo pohmoždění, učinil odborný závěr, že pro poškozeného žádný zásadní rozdíl (zejména v bolestivosti) nenastal. Jednoznačně také konstatoval, že objektivně zjištěná zranění poškozeného odpovídají jeho výpovědi o průběhu konfliktu a nejsou naopak v souladu s tvrzeními obviněného. Poukázal dále na to, že znalec uvedl, že poškozený mohl vykonávat práci, avšak s bolestivostí a jistým sebezapřením, což podle názoru státního zástupce zcela odpovídá definici ve smyslu §122 odst. 1 tr. zákoníku, tedy tomu, že poškozený měl znesnadněný obvyklý způsob života (tzn. provádění práce bez zmíněných pocitů). Jak potom uvedly soudy, přístup poškozeného k léčbě a dodržování pokynů lékaře na trestně právní posouzení jednání obviněného nemá v naznačených souvislostech vliv (znesnadnění tělesných funkcí ve smyslu §122 odst. 1 tr. zákoníku na období alespoň cca jednoho týdne, požadované judikaturou, bylo zjištěno jednoznačně). Tvrzení MUDr. Hoffmanna, který se pouze na základě dokumentů, předložených mu obviněným, vyjádřil k určité otázce, je podle státního zástupce méně relevantní.
Obviněnému nepřisvědčil v jeho náhledu, že jednal v nutné obraně podle §29 odst. 1 tr. zákoníku. Pokud je vycházeno z učiněných skutkových zjištění, poškozený na obviněného neútočil, ale bez zjevných protiprávních úmyslů oznámil obviněnému svoje podezření stran vlastnictví vrtačky s tím, že bude celou záležitost řešit. Podle státního zástupce tedy vrtačku neodcizoval ve smyslu §205 tr. zákoníku a již vůbec se jí nezmocňoval ve smyslu §173 tr. zákoníku. V takovém případě se útok obviněného vedený způsobem, jak uzavřely soudy obou stupňů, s podmínkami nutné obrany zcela míjel, a to jak s ohledem na absenci přímo hrozícího či trvajícího útoku, tak i s ohledem na jeho nepřiměřenost vůči jednání poškozeného.
Závěrem státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné odmítl. Současně navrhl, aby tak Nejvyšší soud učinil za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. S rozhodnutím věci v neveřejném zasedání vyjádřil souhlas i pro případ jiného nežli výše navrženého rozhodnutí [§265r odst. 1 písm. c) tr. ř.]
III.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci jsou dovolání přípustná, zda byla podána v zákonné lhůtě a na místě, kde lze taková podání učinit, a zda je podala osoba oprávněná. Shledal přitom, že dovolání obviněného jsou přípustná podle §265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř. Dále zjistil, že dovolání byla podána osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), přičemž splňují i obsahové náležitosti dovolání (§265f tr. ř.).
Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně vyjádřených v §265b tr. ř., Nejvyšší soud dále posuzoval, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný dovolací důvod.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.
Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
Z hlediska rozhodování dovolacího soudu je vhodné připomenout, že Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy. Fundovanou argumentaci tohoto mimořádného opravného prostředku má zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
Se zřetelem k těmto východiskům přistoupil Nejvyšší soud k posouzení dovolání obviněného:
IV.
Mimořádný opravný prostředek dovolatele ve svém základu uplatňuje stejné námitky, jaké obviněný vznesl již ve svém odvolání (č. l. 214-227) proti rozsudku soudu prvního stupně. Jeho podstatou je tvrzení o takových porušeních ustanovení upravujících dokazování a následné hodnocení provedených důkazů soudem prvního stupně, která mají zakládat porušení jeho práva na spravedlivý proces. K jeho porušení mělo dojít zejména v důsledku existence tzv. opomenutých důkazů, dále v důsledku obsahové deformace důkazů uvedeným soudem a konečně rovněž v důsledku popření principu možnosti verifikace důkazů směřujících proti obviněnému. Ve shodě s dříve podaným řádným opravným prostředkem tak dovolání obviněného v rozhodující části vznáší výhrady vůči skutkovým (a z nich následně vyvozeným právním) závěrům soudu prvního stupně, přičemž soudu odvolacímu je obviněným vytýkáno, že nápravu označených vad odvoláním napadeného rozsudku nezjednal. Současně však při tomto přístupu dovolatel přehlíží, že soud odvolací se jeho (obsahově shodnými) námitkami ve svém rozhodnutí zabýval a vyslovil se k nim v odůvodnění svého rozsudku způsobem, na který lze v mnoha směrech odkázat.
K otázce tzv. opomenutých důkazů
Vznáší-li dovolatel v rámci svého mimořádného opravného prostředku námitku, že okresní soud nevyhověl jeho důkazním návrhům na další doplnění dokazování a tento svůj procesní postup náležitým způsobem neodůvodnil ve svém rozhodnutí, pak nezbývá než odkázat na rozsudek soudu odvolacího. V něm krajský soud důvodně, s ohledem na způsob předkládání důkazních návrhů obhajobou, procesní postup nalézacího soudu aproboval (str. 5 rozsudku: „Pokud…soud prvního stupně nerozhodoval o návrzích obžalovaného… případně se o tom nezmínil v odůvodnění svého rozhodnutí… je zapotřebí připomenout, že obžalovaný prostřednictví svého obhájce dával na zvážení soudu, zda tento důkaz provede… Za takové situace nebylo důvodu rozhodovat… ). Učinil tak i pro Nejvyšší soud akceptovatelným způsobem. Obsahem protokolu o hlavním líčení, neboť stran protokolace (jak již zmínil soud odvolací – viz str. 4 jeho rozsudku) nevznesl obviněný žádnou námitku, lze doložit (viz č. l. 131), že právě takovým způsobem ( „Dávám na zvážení soudu…“ ) přistoupila obhajoba k možnosti doplnění dokazování v případě dovolatelem zmiňovaných úředních záznamů ze dne 2. 11. 2011. Stejným způsobem, tj. jako podnět pro zvážení soudu a nikoli důkazní návrh, prezentovala obhajoba (viz č. l. 120) svůj přístup ke zpracování revizního znaleckého posudku, příp. k výslechu MUDr. Hofmanna. Ve vztahu k posledně jmenovanému důkazu je však nutno přiznat, že přístup nalézacího soudu nebyl důsledný, neboť po obsahové stránce za důkazní návrh je třeba pojímat vyjádření obhajoby obsažené na č. l. 131 ( „Pokud bude vyslechnut MUDr. Chrastil, trváme na tom, aby byl vyslechnut i zpracovatel našeho odborného vyjádření.“ ), s přihlédnutím k tomu, že k výslechu MUDr. Chrastila okresní soudem skutečně došlo (č. l. 136-142). Stejně tak je nezbytné poukázat na to, že obviněný učinil návrh na (doplňující) výslech znalce MUDr. Chrastila, a to jak při jednání soudu (č. l. 151), tak samostatným písemným podáním (č. l. 153-154), o němž soud prvního stupně nerozhodl a důvody tohoto svého postupu ve svém rozsudku nevyložil.
Z pohledu řešení otázky spravedlivého procesu je však nezbytné připomenout to, že o důkazním návrhu obhajoby, týkajícím se výslechu MUDr. Hofmanna (stejně jako o návrhu na výslech svědka M. Z. „ a policistů zpracovávajících příslušná odborná vyjádření “), rozhodl negativním způsobem soud odvolací (č. l. 244), přičemž v odůvodnění svého rozsudku v souladu s požadavkem §125 odst. 1 tr. ř. vyložil, proč navržené důkazy (tj. výslech MUDr. Hofmanna a výslech policistů) neprovedl. Lze proto uzavřít, že v postupu soudů nižších stupňů, jejichž rozhodnutí byla dovoláním obviněného napadena, není obsažena vada spočívající v tzv. opomenutých důkazech z důvodu nevypořádání se s důkazními návrhy obhajoby, která by zakládala porušení práva obviněného na spravedlivý proces. V dané souvislosti je totiž třeba uvážit, že MUDr. Chrastil (ve vztahu k němuž o návrhu na doplňující výslech formálně rozhodnuto nebylo) byl soudem prvního stupně vyslechnut, přičemž poměrně širokým způsobem se vyjádřil k dotazům obhájce obviněného. Obhajoba proto měla příležitost jeho výslechem zjistit všechny relevantní skutečnosti, které považovala za potřebné z hlediska svých zájmů, mohla tedy reagovat i na způsob výslechu znalce soudem a položením dotazu získat odborný závěr i k jiné časové alternativě pracovního zapojení poškozeného. Lze proto konstatovat, že neprovedení dalšího výslechu znalce, zejména v situaci, kdy odvolací soud nezjistil zpochybnění jeho závěrů lékařskou zprávou MUDr. Hofmanna, se nikterak negativně nepromítá v otázce učiněných skutkových zjištění. Stejné platí i o MUDr. Hofmannovi, vůči němuž odvolací soud plně dostál svým procesním povinnostem při neprovedení navrženého důkazu, jehož obhajoba v rozporu se skutečností označuje za primáře chirurgického oddělení, ač ve skutečnosti jde o primáře radiologického oddělení (viz č. l. 116).
K námitce deformovaného důkazu
Námitku deformovaného důkazu buduje obviněný na tvrzení, že obsahově jsou zkresleny výpovědi svědků J. F. a D. B., stejný nedostatek vidí i v případě autorizace fotografií a výpovědi svědka K. Č. a konečně i v případě odborného vyjádření MUDr. Chrastila, neboť podle hodnocení dovolatele soud prvního stupně cituje pouze některé jeho pasáže a ty, které svědčí v jeho prospěch, opomíjí.
I stran této námitky se sluší připomenout již výše uvedené, tj. že dovolací argumentace obviněného je založena na obsahově shodných námitkách, jež dovolatel uplatnil již dříve ve svém odvolání podaném vůči rozsudku soudu prvního stupně. Tato obsahová shoda je zřejmá z výčtu odvolacích výhrad obviněného uvedeného na str. 2-4 dovoláním napadeného rozsudku soudu druhého stupně. I v případě řádného opravného prostředku obviněný namítl porušení svého práva na spravedlivý proces mimo jiné též pro porušení zákazu deformace důkazů, jak činí v rámci podaného dovolání. Ve shodě s dřívějším přístupem vytýká i v tomto směru nedostatky podle něj obsažené v rozsudku soudu prvního stupně.
Ve vztahu k rozsudku soudu odvolacího, tj. ve vztahu k dovoláním napadenému rozhodnutí, jehož odůvodnění na řadu jeho odvolacích (potažmo obsahově shodných dovolacích) námitek reagovalo, se omezuje na konstatování, že odvolací soud svým postupem namítané vady rozsudku soudu nalézacího nenapravil, resp. na to, že uvedený soud učinil neodůvodněný závěr o vzniku zlomeniny (str. 5 napadeného rozsudku) na podkladě důkazu s nulovou vypovídací hodnotou.
Deformaci důkazů spatřuje obviněný v tom, že odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně při popisu důkazů, o něž je při svém rozhodnutí opřel, či od nichž pro jejich přisouzenou nevěrohodnost odhlédl, neobsahuje uvedení všech údajů (v případě svědeckých výpovědí a výpovědí znalce), zejména těch, které mají svědčit ve prospěch obhajoby.
Obsahově shodnou námitku uplatnil obviněný již v řízení před soudem druhého stupně, který ji neshledal oprávněnou ( „Krajský soud nenabyl dojmu, že by ze strany okresního soudu docházelo k deformacím důkazů či k účelovému vytrhávání jejich obsahu z kontextu…“ – str. 4 rozsudku). Takovému zhodnocení lze přisvědčit, neboť sama skutečnost, že rozsudek soudu prvního stupně v části věnované popisu důkazní situace (str. 2-7) neuvedl veškeré údaje, které svědkové sdělili [např. svědek D. B. (č. l. 125) na dotaz obhajoby skutečně vypověděl, že poškozený s vrtačkou máchal „prudce a silně“ ], ještě neodůvodňuje závěr o deformaci, pokud je zřejmé, že si soud byl vědom toho, že poškozený měl obviněného vulgárně napadat a pohyby s vrtačkou i ohrožovat. V daném směru by (při stejně přísném posuzování) totiž bylo nutno obdobné zkreslení vytknout i dovolateli, neboť svědeckým výpovědím podsouvá jiný význam, a to jak v případě svědka D. B. v souvislosti s hodnocením svého jednání ( „kdyby… nezasáhl jak zasáhl“ – zjevně míněno, že udeřil poškozeného), neboť svědek (č. l. 125) při hlavním líčení na dotaz obhájce uvedl, že obžalovaný „ by to asi schytal, protože ta AKU je ostrá, má to hrot“, resp. „určitě by to schytal, kdyby neuhnul“ , tak v případě svědka J. F., při vyjadřování obav svědka z jednání poškozeného, neboť svědek na dotaz obhájce, zda by se cítil také ohrožen, uvedl (č. l. 129) „Asi ano, kdyby mi máchal před obličejem vrtačkou, tak určitě.“ , ač o takové alternativě nic konkrétního nesdělil ani samotný obviněný. Ten na dotaz, zda máchání s vrtačkou směřovalo vůči jeho tělu, uvedl: „Určitě. Bylo to od poloviny těla nahoru. Nedá se to ale specifikovat přesně“ (č. l. 113). Obdobné lze říci (viz níže) i stran interpretace výpovědi obviněného ( „po stranách ležely balíky profilů“ ) a výhradě vůči odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně spočívající v absenci podstatného zjištění, že „na místě incidentu se na zemi nacházely ocelové nosníky-profily a sádrokartonové desky“ ).
Zásah do skutkových zjištění soudů nižších stupňů by byl soud dovolací nucen provést za situace, pokud by dospěl k závěru, že tato jsou v extrémním nesouladu s obsahem důkazů, z nichž jsou vyvozeny. Tak by tomu bylo v případě, že by skutkové závěry neměly v soudem provedených důkazech svůj podklad, nebylo by je lze z nich vyvodit, resp. byly by jejich pravým opakem; zkráceně vyjádřeno, mezi obsahem důkazů a skutkovými závěry by musel existovat očividný nesoulad. Takový nesoulad by obecně mohl být dán právě v důsledku obsahové deformace důkazů, tu však soud dovolací, ve shodě se soudem odvolacím, v posuzované věci neshledává.
Dovolatel sice prohlašuje skutkové závěry soudu prvního stupně za velmi překvapivé a nemající oporu v provedeném dokazování (v dané souvislosti vyslovuje nesouhlas s posouzením věrohodnosti poškozeného, kdy je „údajně výpověď poškozeného zcela podporována odborným vyjádřením MUDr. Chrastila a jeho doplňující výpovědí v hlavním líčení…“, neboť „znalec u hlavního líčení označil výpověď poškozeného pouze jako jednu z možných variant vzniku jeho zranění, když jako další možné připustil i obě varianty namítané obhajobou“ ), sám si však ve svém tvrzení odporuje. Uznává-li totiž (obráceně), že úrazový děj mohl nastat v podobě vylíčené poškozeným, neboť takovou variantu znalec nevyvrátil, ale naopak s ní jako reálnou uvažoval (č. l. 136: „Výpověď poškozeného se jeví relevantní z hlediska toho, jak ten úrazový děj on popsal.“ ), pak připouští, že skutkový závěr, který je vyjádřen v napadeném rozhodnutí (tj. skutek popsaný v tzv. skutkové větě rozsudku soudu prvního stupně v redukované podobě – viz str. 7 rozsudku soudu odvolacího), má podklad v důkazech soudem provedených.
Namísto úrovně uvažovaného extrémního nesouladu (jež by procesní zásah dovolacího soudu mohl odůvodnit) se tak posuzovaná věc z hlediska námitky dovolatele ocitá na úrovni zpochybnění hodnotících postupů soudů nižších stupňů, ke kterému však nelze přistupovat způsobem, který z dovolání vyplývá. Tvrdí-li totiž dovolatel, že znalec připustil i obě alternativy úrazového děje, které zdůrazňuje obhajoba, pak to samo o sobě neznamená, že by tato skutečnost měla odůvodnit vydání kasačního rozhodnutí dovolacím soudem.
I dovolací soud musí ve své podstatě vycházet z hodnotících úvah tohoto orgánu, který důkazy po jejich provedení zhodnotil (v daném případě soudu prvního stupně, neboť ten má - i z hlediska významu zásad bezprostřednosti a ústnosti prováděného dokazování - zpravidla nejlepší předpoklady k tomu, aby je zhodnotil v souladu s požadavkem §2 odst. 6 tr. ř. tj. podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolnost případu jednotlivě i v jejich souhrnu ). Jen v případě zjištění závažných logických rozporů či dalších hrubých nedostatků, které by svědčily o libovůli tohoto hodnotícího orgánu, by dovolací soud mohl přistoupit k odpovídajícímu (v takovém případě právem obviněného na spravedlivý proces odůvodněnému) procesnímu postupu, tj. kasaci dovoláním napadených rozhodnutí.
Pokud je při tomto nazírání možného východiska pro kasaci rozhodnutí posuzována věc dovolatele, pak v případě namítaného velmi překvapivého závěru soudů nelze nezmínit, že soudním znalcem posuzované další možnosti vzniku zranění poškozeného popisovaného v lékařských zprávách jím byly shledány,
v případě pádu na rovnou podložku (č. l. 137) jako „velmi nepravděpodobné, téměř krajně nepravděpodobné“ ( „v terénu, kde se to odehrálo, by musel být nějaký schůdek nebo nějaký hranol nebo nějaké předměty“ ),
v případě únavové zlomeniny (č. l. 139) jako teoreticky možné.
Dovolateli tak lze sice přisvědčit v tom, že tyto dvě další varianty úrazového děje, jím akcentované, z odborného hlediska vyloučeny nebyly, avšak na straně druhé mu – jak již uvedeno výše - nelze přisvědčit v tom, že by odůvodňovaly přijetí poznatku, že skutkový závěr soudů nižších stupňů, pokud ani z jedné z nich nevycházely, nemá oporu v provedených důkazech. V případě všech tří variant bylo totiž plně na soudu, jako nezávislém orgánu, aby se s přihlédnutím k dalším důkazům k jedné z nich přiklonil.
Podmínky, za kterých situaci konfliktu líčí obviněný a svědci, kterých se dovolává, neumožňují učinění závěru, že by si poškozený obviněným popírané a zpochybňované poranění přivodil v podobě únavové zlomeniny, tj. při přenášení těžkého břemene, v inkriminované době (shodně odvolací soud str. 6 rozsudku). Takový způsob jejího vzniku by bylo třeba klást do doby odlišné (předcházející) a s vazbou na tvrzení opírané o odborný závěr, obsažený v odborném vyjádření MUDr. Jiřího Hofmanna (č. l. 116) o nejednoznačnosti stáří zlomeniny, by musel být spojován s faktem, že po jejím vzniku nevyhledal poškozený lékařské ošetření (a to vzhledem k poznatku z lékařské zprávy, o niž se opřel soud odvolací). Není na soudu dovolacím, neboť není v tomto směru soudem třetí instance, aby posuzoval, zda by se takto poškozený zachoval, dostavil-li se k lékaři za situace, kdy podle obviněného jím nebyl napaden způsobem, který poškozený prezentoval, a neutrpěl tak (podle obviněného) ani toto závažnější poranění.
Případem druhé alternativy se ve zcela dostačujícím rozsahu zabýval soud odvolací, neboť ve svém rozsudku uvedl, že (str. 8) obviněný „při hlavním líčení dne 6. 11. 2011 hovořil obecně o tom, že poškozený po jeho facce upadl na zem a až poté, co byl ve věci vyslechnut znalec MUDr. Chrastil, požádal v reakci na skutečnosti uváděné znalcem o doplňující výslech, při němž k dotazu obhájce uvedl, že na zemi, kde k incidentu došlo, byl nějaký materiál, který pak podrobněji popsal“.
K uvedenému lze doplnit, že z vyjádření obviněného k dotazu obhájce při hlavním líčení dne 13. 8. 2013 (č. l. 151: „Byla to chodba, kde byly rozestavěné příčky, schodiště, na zemi byl nějaký materiál, opřené desky po stěnách, po stranách ležely balíky profilů“ ), ani z výpovědí svědků, jichž se obviněný dovolává, neplyne, že reálně došlo k variantě, s níž by bylo možné podle znalce vznik poranění spojovat (tj. pád poškozeného „na nějaký hrbolatý nebo prominující předmět“ – č. l. 137, resp. „pád s určitou intezitou do skrumáže, třeba nějakých předmětů, nějakých trámků, hranolů, schodů“ - č. l. 138). Takový úrazový děj nepopsal ve své výpovědi ani obviněný ani incidentu přítomní svědkové D. B. či J. F.
Uzavřel-li proto odvolací soud (str. 6 rozsudku), že se soud prvního stupně „logicky opřel o výpověď poškozeného, které jednoznačně koresponduje naprosto objektivní důkaz – znalecké dobrovzdání MUDr. Chrastila, které v zásadě nebylo zpochybněno ani lékařskou zprávou MUDr. Hofmanna“ , poté vyjádřil to, že neshledal takových vad v hodnocení důkazů soudem prvního stupně, které by svědčily pro závěr, že jednu skupinu důkazů (usvědčujících) převzal nalézací soud za podklad svého skutkového zjištění v rozporu s požadavkem upraveným zněním §2 odst. 6 tr. ř. Postupu odvolacího soudu v daných souvislostech nelze ničeho vytknout, neboť ten se transparentně vyjádřil i k jiným odvolacím námitkám, na nichž obviněný své tvrzení o nesprávnosti skutkových a právních závěrů soudu prvního stupně založil. Mimo toho, že neshledal nesprávnosti v protokolaci průběhu hlavního líčení, neshledal odvolací soud důvodnou ani námitku stran deformace obsahu provedených důkazů (viz výše), která by pochopitelně byla jinak způsobilá negativně ovlivnit i proces hodnocení důkazů z hlediska jejich pravdivosti.
Z rozsudků obou soudů nižších stupňů lze učinit poznatek, na jakém okruhu důkazů založily svůj odsuzující výrok. Je zřejmé, že tak – oproti požadavku obviněného – neučinily na okruhu důkazů, které soud prvního stupně (včetně zdůvodnění svého postupu) vyjmenoval na str. 8 svého rozsudku. Je-li dovolatelův nesouhlas se skutkovými a potažmo právními (bod I odůvodnění dovolání) závěry soudů odvozován od jejich rozpornosti s obsahem právě uvedených důkazů, nejde o nic jiného, než v dovolacím řízení zásadně nepřípustnou polemiku s hodnocením důkazů soudy. Takovou argumentací nemůže být přezkumná povinnost dovolacího soudu (§265i odst. 3 tr. ř.) založena.
K porušení principu možnosti verifikace důkazů
Porušení principu možnosti verifikace důkazů směřujících proti obviněnému uplatňuje dovolatel v souvislosti s posuzováním odborných otázek týkajících se charakteru zranění poškozeného, jinak vyjádřeno při uplatňování svého nesouhlasu s odbornými závěry, které soudy převzaly z výslechu znalce MUDr. Chrastila. V daném směru je však nezbytné uvést, že soud prvního stupně provedl důkaz odborným vyjádřením MUDr. Hofmanna (čteno postupem podle §213 tr. ř. při hlavní líčení dne 18. 4. 2013 – viz č. l. 131), přičemž soud odvolací, v rámci realizace oprávnění rozhodnout o rozsahu dokazování nezbytného pro jeho rozhodnutí, o návrhu na osobní výslech jeho zpracovatele procesně rozhodl a svůj postup odůvodnil (viz též výše). Proto nelze dospět k závěru, že by došlo k porušení obviněným uváděného principu, coby složky jeho obhajovacího práva, jež by mělo odůvodnit kasaci napadených rozhodnutí.
K dalším námitkám obviněného stran nesprávného právního posouzení skutku
Za námitky formálně naplňující uplatněný dovolací důvod by bylo lze označit tvrzení obviněného, že k naplnění skutkové podstaty nedošlo, jednak proto, že omezení poškozeného v obvyklém způsobu života nebylo nijak významné a jeho průběh ho zásadně neomezoval ani v běžné způsobilosti k denním úkonům, jednak proto, že jeho jednání nevybočilo z mezí nutné obrany. Takto, tedy jako formálně relevantně naplňující dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. by však mohly být posouzeny pouze tehdy, pokud by vycházely ze skutkových zjištění obsažených v napadených rozhodnutích. Ve skutečnosti tomu tak však není.
V případě prvém, tj. námitce stavěné na nedostatku zákonného znaku způsobení zdravotní újmy dosahující charakteristiky požadované zněním §146 odst. 1 tr. zákoníku, odhlíží obviněný od posouzení zranění znalcem MUDr. Chrastilem, neboť ani při jisté korekci jeho odborných závěrů není namístě dovozovat, že by poškozený v obvyklém způsobu života nebyl omezen po dobu kratší sedm dnů, což k naplnění znaků přečinu, jímž by obviněný uznán vinným postačuje.
V případě druhém obviněný rovněž setrvává na své verzi průběhu inkriminovaného děje, neboť oprávněnost dovozovaného jednání v nutné obraně staví mimo jiné na tom, že „po obránci (pozn. tj. dovolateli) nelze spravedlivě žádat, aby útoku provedeném se zbraní s ostrým hrotem, směřujícího(m) proti jeho hlavě, krku a hrudníku a zároveň vůči jeho věci, jen pasivně přihlížel a nijak se proti tomu nebránil“. Právní závěr o okolnosti vylučující trestnost činu, tzn. nutné obraně ve smyslu §29 tr. zákoníku, tak obviněný ve skutečnosti buduje na jiném skutkovém základě, než k jakému dospěly soudy nižších stupňů.
Tyto skutečnosti svědčí závěru, že obviněný se podstatou své dovolací argumentace s deklarovaným dovolacím důvodem ve skutečnosti míjí. Namítanou nesprávnost právního posouzení skutku namítá skrze prosazování jiného skutkového zjištění, než ze kterého vyšly soudy nižších stupňů. V důsledku toho jsou podstatou jeho argumentace námitky skutkové a nikoli právní, které by nesprávnost právního posouzení skutku namítaly ve formě nesprávné subsumpce soudy učiněných skutkových zjištění pod příslušné ustanovení trestního zákoníku. Dovolací soud proto dospěl k poznatku, že o dovolání obviněného je nezbytné rozhodnout způsobem upraveným v ustanovení §265i odst. 1 písm. b ) tr. ř., podle něhož Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v§265b. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl o tomto mimořádném opravném prostředku obviněného v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení §265i odst. 2 tr. ř., dle něhož „V odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí“ .
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 22. října 2014
Předseda senátu:
JUDr. Ivo Kouřil